Vábení moci - 04.

kapitola 4. Dobrá rada nad zlato (autor Nade)

Tento díl bych chtěla věnovat terkic za její nekončící podporu.

Ještě chvíli spolu žertovali, než se s nimi Harry rozloučil a vydal se za Georgem do Kratochvilných kejklí. Sotva vstoupil do obchodu přeplněného legrácekchtivými kouzelnickými dětmi a nejen jimi, už mu spěchal vstříc zrzavý kamarád.

„Nazdárek, Harry! Už jsem si říkal, kdy se tu objevíš!“ Hlučný Georgův projev na ně okamžitě upoutal zraky ostatních přítomných.

„Nemusíš tak hulákat. Vždyť jsem ti vzkazoval, že se tu zastavím pro ten dáreček pro Teddyho,“ tlumil ho hned Harry. Společně pak vstoupili do zadní místnosti obchodu, kde měl šprýmař své zázemí.

„Já jenom, že poslední dobou máš tendenci záhadně mizet,“ smál se vlastní narážce na Harryho záhadné zmizení po posledním mejdanu.

„Ještě ty mě štvi! Jakoby nestačilo, že jsem si ještě nevzpomněl,“ durdil se Harry.

„Co když ses tajně oženil a teď na tebe někde číhá nějaká čarodějnice s oddacím listem? A co děti, Harry? Víš, kolik máš dětí?“ Zrzek nemohl odolat, aby nezačal rozvíjet šílené teorie. Harry se smíchem usedl do pohodlné polstrované židle.

„Za jeden den bych nemohl stihnout víc než jedno a navíc by ještě zdaleka nebylo na světě. Už je to dost dlouho, případná manželka by se už ke mně hlásila, nemyslíš? A vůbec! Neděs mě takovýma pitomostma!“ smáli se.

„No nikdy nevíš! Může jich být víc, třeba dvojčata, jako já a brácha.“ Harry tiše zaúpěl. „Já jen, abys byl připraven na nejhorší,“ vysvětloval zrzek s vážným výrazem ve tváři, ale v očích mu hráli všichni čerti. „Nebo si konečně narazil na muže svých snů.“

„No, to by bylo přesné. Narazil bych na muže svých snů a nepamatoval bych si ho. Velmi Potterovské,“ postěžoval si.

„Harry,“ zrzek se uchechtnul, „neříkej mi, že se o tebe chlapi nervou. To není možné, protože ani já bych tě z postele nevyhodil. A to jsem čistě na ženský!“ Jeho rádoby svůdná grimasa v obličeji vyvolala Harryho výbuch smíchu. „Teď jsi ranil moje city,“ postěžoval si zrzek.

„Nic proti tobě, ale Angee by ti utrhla i tvé poslední ucho,“ usmál se Harry smířlivě, „myslím to s tebou dobře.“

„To máš pravdu, a proto naše láska zůstane přísně utajená,“ spiklenecky šeptal George.

„Jsi komediant,“ odbyl ho Harry. „A nemáš bohužel pravdu. Žádné fronty zájemců na mne nestojí. Ne, že by vůbec nebyli, ale nějak ...“

„Nemůžeš najít toho pravého,“ dokončil za něho větu a Harry přikývl.

„Tak hele, teď ti řeknu něco, co myslím naprosto vážně a tak si toho važ, protože to se nestává moc často.“ Teatrálně se postavil a zadeklamoval: „Ty jsi, Harry, mocný čaroděj!“ Mávnutím ruky odmítnul Harryho námitku už v zárodku. „Poslouchej mě, i kdybys zničil viteály tím, že's zakopl a upadly ti na zem, a Voldyho bys kýchnutím nakazil chřipkou, na kterou pak chcípnul, pořád bys byl ten-který-zachránil-svět.“

„Ani nevíš, jak jsi blízko,“ skočil mu Harry do řeči. „A o viteálech tady moc nevyřvávej. Obecně se o tom neví,“ napomenul ho.

George se tomu zasmál. „No, vždyť já vím, jak to bylo. Ty máš prostě pověst, která tě předchází, a nic s tím neuděláš. Většina z nich prostě cítí, že na tebe nemá.“

„A jaké bude jejich zklamání, až se provalí, že to není pravda,“ nanesl Harry s nadějí.

„Tím se neutěšuj, protože já tě náhodou moc dobře znám, vzpomínáš? Já vím, že ty jsi mocný čaroděj. Možná ne tak, jak si tě lidi malujou, ale rozhodně jsi nadprůměrný. Dost nadprůměrný!“

„A z toho plyne poučení …?“ dožadoval se Harry smysluplného závěru.

„Z toho plyne poučení, že pravděpodobně nikdy nenajdeš partnera stejně magicky silného.“

„No, to nezní zrovna nadějně,“ povzdechl si Harry.

„Upřímně řečeno, je typicky Potterovské, jak sám říkáš, takhle si to zkomplikovat. Kdybys k sobě hledal ženu, nebyl by to problém. Každá z nich k sobě hledá muže, který by ji ochránil a postaral se o rodinu. Ale ty? Ty si hledáš muže. A jak jsem vyrozuměl, neuraz se, ale evidentně hledáš dominantního muže. To bude problém.“

„Jak to můžeš vědět?“ vydechl překvapeně Harry.

„Všímám si, a tebe …“ dramaticky se odmlčel, „tebe přitahují autority.“

Harry si pro sebe něco zabručel a zamračeně zíral do koberce. Tohle téma mu nebylo zrovna příjemné. Zrzek pokračoval.

„Musíš hledat někoho, kdo je natolik sebevědomý, aby ustál mít vedle sebe někoho, jako jsi ty. Někoho, kdo to dokáže hrdě nést a ještě z toho pro sebe udělá výhodu.“

„No, tak teď jsi přešel do kategorie nesplnitelných fantazií. Těžko najdu chlapa podle tvých instrukcí, i když uznávám, že na tom něco bude. Merline! Nechápu, že se o tom bavím zrovna s tebou,“ hořce se usmál.

„Sanders vypadá dost sebevědomě, ale ani nevím, jestli je vůbec gay.“ Potřásl hlavou, aby tu myšlenku zahnal. Snažil se řídit heslem: Co je v domě, není pro mě.

„Jsem přece tvá dobrá víla,“ křenil se zrzek.

Aby to Harry odlehčil a změnil téma, dodal: „Díky za tvou starostlivou péči, ale na mě nejspíš někde čeká ta záhadně zapomenutá manželka s dvojčaty na cestě.“

„Hele, ale kdyby sis vzpomněl na tu noc, určitě mi to řekneš, že jo? Lidské neštěstí potěší a našinec si tady neužije žádnou zábavu,“ chytil se zrzek změny tématu a vrátil tím rozhovor zpět na pevnou půdu.

„Ty si tak máš na co stěžovat. Celý ten tvůj výrobní tým se nezabývá ničím jiným, než lumpárnama v legálním balení. Věřím, že si užiješ srandy víc než dost.“

„Kdykoliv se ke mně můžeš přidat, kdyby tě to bystrozoření přestalo bavit. Máš tu svůj podíl, takže jsi kdykoliv vítán,“ spiklenecky na něho mrknul.

„Nepokoušej, satane!“ smál se Harry. „Ale mohl bych o tom přemýšlet do důchodu. Nic mě tak neláká, jako prožít poklidné stáří na tomto tichém místě.“ Jako potvrzení jeho slov vyšel z vedlejší místnosti, kde byla malá dílna, zvuk menší detonace a Harry se zařehtal Georgovu zděšenému výrazu.

„Člověk je nemůže nechat chvíli bez dozoru! Počkej chvíli, jdu to očíhnout!“ a vyběhl ze dveří.

Netrvalo dlouho a opět vstoupil do dveří. Teď však nikdo nemohl tvrdit, že se jedná o zrzka, protože byl od hlavy po patu pokrytý jednolitou vrstvou jakéhosi šedého prášku. Harry se opět dusil smíchy. George na něj ublíženě pohlédl a kouzlem se očistil.

„Vidíš, co musí seriózní podnikatel snášet?“ stěžoval si naoko. „Ale počkej, až to bude hotové! Určitě to bude mít úspěch!“

„Radši ani nechci vědět, o co jde. Nerad bych tady zasahoval z pozice bystrozora a zabavoval ti životu nebezpečné žertíky.“

„Proto s tebou udržuji přátelství,“ George laškovně zacukal obočím, „abych měl protekci, ne?“

„No jak jinak,“ vydechl Harry s předstíranou chápavostí. „Hlavně už mi dej ten balíček, pro který jsem přišel.“

George sáhl do šuplíku svého stolu a podal mu podlouhlou krabičku. „Tady to máš. Dáš si kafe?“ Spíš se jednalo o řečnickou otázku, protože na stole už v tu chvíli stály dva hrnky kouřící voňavé kávy.

„Jo, dám. Hele, je tam určitě to, co jsme si domluvili? Nerad bych Andromedu vyděsil nějakým tvým nejapným žertem,“ mávnul Harry rukou směrem k balíčku. Radši se chtěl ujistit.

„Za co mě máš?“ ve tváři hraný údiv. „Na mě se přece můžeš vždycky spolehnout!“

„No právě,“ zabručel Harry.

„Ne, vážně,“ zrzek se smířlivě usmál. „Slíbil jsem ti dětskou hůlku, máš tam dětskou hůlku. To, co umí, jsou různobarevné jiskry, ale je tu malé vylepšení …. Když ji přiložíš ke tkaničkám u bot, tak se zavážou. Super, ne?“

Harry jeho nadšení příliš nesdílel. „Jen aby,“ dodal pochybovačně.

„Weasleyové nikdy nelžou!“ zvolal George teatrálně, ale pak ztišil hlas a jako pronásledovaný se opatrně ohlédl za záda. „Navíc nechci riskovat, že mě Andromeda vykostí.“

„Tak tomu věřím,“ zasmál se Harry a oběma rukama sevřel horký hrnek a labužnicky přivoněl. „Hmm, úžasně voní,“ zavrněl, než se napil. Vzápětí celý obsah úst vyprsknul na koberec. „Bleeh! Ocet!“ Prskal jako křeček, jak se snažil zbavit odporné pachuti.

„Promiň!“ řval Weasley smíchy, „nemohl jsem odolat! Na! Tady máš skutečnou kávu.“

Harry na něj nedůvěřivě pohlédl a George opět zařval smíchy. „Na mou čest! Stejně to musíš něčím zapít.“

„To je nějaký nový žertík?“ ptal se, když opatrně uchopil druhý hrnek.

„Bezva, co? Ale to víš, dobrovolníků je málo, tak jsem tě trochu využil. Přece by ses kvůli tomu nečertil?“ Úsměv od ucha k uchu a Harry mu ho vrátil, když se ostražitě napil a tentokrát to bylo v pořádku.

„Máš kliku,“ zahrozil s úsměvem.

„Nedovedeš si představit, jakou mi to dalo práci! Upravit barvu a konzistenci byla hračka, ale dodat octu vůni kávy, to byla práce pro vraha. Strašně jsem se tím natrápil. Škoda, že to neviděl Fred, umlátil by se smíchy.“

Smáli se spolu. Harryho vždycky fascinovalo, jak George dokázal o svém zesnulém bratrovi mluvit bez známky smutku, bez nostalgie. Už se na to ptal a odpovědí mu bylo prohlášení, že jsou dvojčata a to znamená, že část Freda je pořád v něm. Byli prostě stále spolu. I když si to třeba George jenom namlouval, dokázal s tím dál naplno žít. Bylo vlastně příjemné vzpomínat na Freda beze smutku, jako třeba teď. Ještě chvíli spolu žertovali a Harry musel uznat, že dnešní den byl fajn. Když opouštěl Kratochvilné kejkle - no spíš zbaběle prchnul, protože s Georgem to bylo vždycky na dlouho - byl v dobré náladě. Procházel Příčnou ulicí a jen tak okukoval krámky a tak trochu se poflakoval, než se přemístí domů. Nasával atmosféru tohoto místa. Miloval to tu. V jednu chvíli měl pocit, že koutkem oka zahlédl povědomou postavu s plavými vlasy. Když se tam však očima okamžitě vrátil, nikdo tam nestál. „Buď se právě přemístil pryč, anebo mám halucinace,“ pomyslel si.

**************************

Poznámky autorky: Komentáře potěší. Smutno autorovi, na kterého jeho čtenáři kašlou.

3. kapitola<<<>>>5. kapitola