Nová věštba - 07.

kapitola 7. Jeden z potomků (autor Jutaki)

Děkuji za komentáře: tess, terkic, bibi, Nade, Glorilian a třem záhadným Anonymům.

Děkuji Rochelle, že mi povídku obetovala.



  Po cestě do jídelny si ještě jednou přehrával v hlavě, co se stalo. Nejvíce ho upoutala ta část s magickým omámením. Pamatoval si, jak cítil magické vibrace, které mu úplně vyprázdnily mysl a donutily ho… k naprosté poslušnosti? Tuhle část ještě úplně nepochopil, ale plánoval v nejbližší době se na to podrobně zeptat Valcara.

V tu chvíli si vzpomněl na rozhovor, který vedli předtím v jeho pokoji. Týkal se věštby. Pořád mu to vrtalo hlavou. Hlavně ty dva poslední verše. Rád by věděl, kdo jsou ti, co obelstili smrt. Musí to být někdo, kdo unikl smrti, ale teď ho napadal jen on sám, jenže on nemá žádného potomka. Takže to musí být někdo starší. Při těch slovech okamžitě zamítl Voldemorta jako dalšího kandidáta. On neměl potomka, a kdyby ano, Brumbál by to věděl. On ví totiž všechno… skoro.

Při zmínce o řediteli ho napadl další člověk. Meldon si v duchu začal nadávat do blbců, že ho to nenapadlo dřív. Protože ten, který obelstil smrt, nebyl nikdo jiný než …

„Meldone? Nad čím přemýšlíš? Už nějakou dobu se ti snažím něco říct.“ z přemýšlení ho vytrhl jeho nový otec, který ho několik posledních chvil vytočil tolikrát, že se sám divil, že ještě nezpůsobil nějakou katastrofu. Jenže teď poprvé, od doby co byl vyhlášen za Mesiáše, ho neměl chuť praštit. To nové zjištění mu náladu zlepšilo takovým způsobem, že se na Valcara zazubil, až odhalil své špičáky. Valcar se přitom jen zamyšleně zamračil, ale nechal to být. Hodlal se ho na to zeptat později.

„Určitě sis všiml podoby mezi mnou a jedním z Compos mentis, že?“ řekl Valcar. Meldon na něj chvíli nechápavě hleděl. Compos mentis? Co to sakra je? To jsem zase zaspal něco při mém osobním doučování? Jestli to zjistí, tak to nedopadne dobře. Myslím, že jsem o tom něco slyšel… ale nemůžu si vzpomenout… nějaké formule? Ne! Ty jsme ještě neprobíraly. Třeba to bylo na hodinách, kde se učili něco o minulosti elfů. Mohl to být jeden z těch tajných nepřátelských spolků, ve kterém byli trpaslíci. No jistě trpaslíci! Meldon už chtěl nadšeně prohlásit, že si přeci jen něco z hodin zapamatoval, když mu došla krutá skutečnost. Já jsem takový vůl. Vždyť tam vůbec žádní trpaslíci nebyli, a i kdyby, Valcar by určitě neupozorňoval na podobu mezi ním a trpaslíkem, to bylo jasné. Bože… to si zas odskáču.

„Nic mi říkat nemusíš. Tvůj tupej výraz mi napovídá, že jsi určitě nedával pozor při proslovu, že? No jistě, co jiného mám od tebe očekávat, že?“ I když to řekl uhlazeným a vyrovnaným tónem Meldon postřehl, jak mu vzteky škube v pravém obočí. Takhle si mohl odpovědět na dřívější otázku, jestli by Valcarovi zkazil náladu pěstím mezi oči. NE, nezkazil, ale jeho neustálá nepozornost ho nejspíš dovádí k šílenství. A tuto zkušenost si raději bude pamatovat do budoucna, přeci jen budou chvíle, kdy bude chtít být s tímto elfem zadobře.

„Ehm… tamten… ten – no prostě tam mluvil něco o tom, že já jsem jako magická pouta co se nedají rozbít – a tak…“ promluvil nesměle a doufal, že ho alespoň ten ždibíček informací zachrání před katastrofou v podobě doživotního kázání o jeho nezodpovědnosti. Ale nemělo to efekt, který očekával. Místo toho aby se uklidnil a konečně mu přestalo cukat obočí, začalo mu cukat i to druhé a jeho rty se stáhly do úzké štěrbiny. Nemluvě o náhlé vlně divoké magie, která ho donutila o krok ustoupit.

„Chceš mi říct,“ začal temně a Meldon při pohledu na něj v duchu přísahal, že již nebude nepozorný, dokonce se bude bez námitek učit lektvary, „že jsi z několika hodin proslovu mého otce pochytil…“

„Otce? Po-p-počkej! OTCE?“ přerušil ho v samém zárodku jeho hodinového kázání, ale i tentokrát je oba uprostřed rozhovoru vyrušila Vivienne.

„Ach bože! To vás mám vodit za ručičku, abyste všude chodili v čas? Doufám, že příště už to nebude potřeba, protože i já si občas potřebuji něco vyřídit!“ pokárala oba naštvaně. Stála před nimi jako bůh pomsty. Jedno obočí měla ladně povytáhlé, jako výzvu pro ty, kteří by se opovážili postavit na odpor, a s rukama v bok na ně přísně zhlížela. Oba v tu chvíli úplně zapomněli na jejich předešlý rozhovor a ten nevyřešený spor. Ani jeden z nich přitom na sobě nedal znát, že je její nenadálý příchod nějak rozhodil, jen lehce svěšená ramena ukazovala, že uznávají svou vinu.

Vivienne nad nimi jen zakroutila hlavou a s myšlenkou, že se chovají jako malí kluci, se otočila a vydala se chodbou do jídelny. Věděla, že v tuto chvíli je naprosto zbytečné jim něco říkat o tom, aby jí následovali. Moc dobře věděla, že půjdou bez řečí za ní. Sice tu s nimi byl Meldon jen krátce, ale i tak si zvykli na určitý řád. Jako třeba, že je opravdu nebezpečné si zahrávat s Vivienne. Popravdě to Valcar věděl odjakživa a Meldon to pochopil okamžitě díky vrozenému pudu sebezáchovy.

Nakonec se zastavila před dvoukřídlými bílými dveřmi, u kterých stála stráž, kterou dhampýr nikdy dřív v hradě nebo někde jinde neviděl. Nebylo poznat, jestli jsou to vampýři či elfové. Měli na sobě černé dlouhé pláště s hlubokou kápí a zlaté masky, ve kterých se, když jste do nich pohlédli, odrážel váš obličej. Na první pohled by si je někdo mohl i splést se smrtijedy, ale z nich nevyzařovala hrůza a Meldon se v jejich blízkosti necítil nijak ohrožen. Celkově se zdálo vše v pořádku, ale i tak je napsal na svůj seznam věcí, které tak úplně nepochopil a na které se pak musí zeptat Valcara. Nakonec si s povzdechem uvědomil, že se mu za dnešek seznam nezodpovězených otázek nějak prodloužil.

Vivienne na ně pokývla a oni bez řečí otevřeli dveře a nechali je vstoupit. Než se stačil rozkoukat, byl tažen Valcarem k honosnému stolu. Nechápavě se na něj ohlédl, vždyť od moc dobře dokázal jít i sám, tak proč…?! V tu chvíli si to uvědomil. Pokoj, do kterého vešli, byl kruhového tvaru a i stůl, který stál uprostřed, byl kulatý. Překvapivě u něj bylo jen pár židlí a navíc po obvodu celého pokoje byli rozestaveni ti samí strážci, jako ti, co stáli před dveřmi. Překvapeně se rozhlédl. Stáli v pravidelném rozestupu dvou metrů jako sochy. Předtím se mu nezdáli nebezpeční, ale tady jich byl moc… příliš. A měl špatný pocit, že ho tu každý pozoruje. Díky tomu se začal cítit stísněně, jakoby ho někdo dusil a i s tímto pocitem přibyl další. Začal znovu pociťovat to samé jako na začátku proslovu, ale tentokrát to bylo jiné. Po celém těle cítil slabé magické vibrace, které se stále stupňovali. Prosakovali jeho kůží, až mu to přišlo zvláštně omamné, ale tentokrát to bylo silnější. Tentokrát totiž nebyl cílem Magického omámení jen pravdivá odpověď na otázku. Tentokrát cítil jasný rozkaz, který mu v hlavě pulzoval. Podvol se! A nejen jeho mysl na to začala reagovat. Cítil, jak i jeho magie začíná vibrovat ve stejných intervalech, až se nakonec začala proplétat s tou cizí.

Jenže ve chvíli, kdy se chtěl tomuto pocitu úplně poddat, něco ho vyrušilo… Spíše někdo. Nějakým způsobem Valcar zjistil co se děje. Proto v sobě probudil svou vlastní magii a nechal ji vytrysknout chlapcovým směrem. Pro Meldona to v tu chvíli působilo stejně, jakoby na něj vylili kýbl ledové vody. Jeho mysl se ocitla v naprostém chaosu a pocit bezpečí, která mu vibrace způsobila, byla pryč. Chvíli trvalo, než si ve své mysli udělal pořádek a mezitím to začalo znovu. Vibrace! Ale tentokrát se jeho tělo proti tomu bránilo. Vzedmula se v něm veškerá magie, která svou silou vyrušila Magické omámení.

Nějakou chvíli trvalo, než znovu otevřel oči, aniž by si věděl, kdy je zavřel. Celé jeho tělo se nepatrně chvělo a připadal si, jakoby přede všemi stál nahý. Stále ještě trochu zasněně se rozhlédl po lidech zde. Strážci, co stáli u po obvodu místnosti, byli na první pohled stejní, ale ten, co by se na ně pečlivěji zaměřil, si mohl všimnout, že mírně hrbí záda a zhluboka dýchají, jakoby právě uběhli maratón. Ve tváři své matky zahlédl směsici vzteku a hrdosti, která podle něj zabránila tomu, aby tu vše zdevastovala. Jen by rád věděl, na koho má vztek a na koho je to pyšná. Stále ještě napůl omámen se podíval na svého otce, který právě sršel vzteky, ale nebyl to ten samý vztek, kterým u něj viděl, když byl nepozorný. Ne! V jeho očích viděl touhu ublížit a hodně.

Jeho mysl se začala konečně vyjasňovat, takže si teď mohl všimnout osoby, na kterou jeho otec hleděl s takovou nenávistí. Pozorně si jí prohlédl a po chvíli si konečně uvědomil, co se děje, ale především kdo před ním stojí.

V tom muž udělal krok kupředu a Meldon mu pohlédl do očí, ve kterých poznal velmi dobře ukrytou Magii omámení. Jenže, když si vzpomněl na předcházející zážitek, udělalo se mu špatně a jen silou vůle se držel, aby se nepozvracel. Jeho magie se přitom kolem něj automaticky postavila jako štít, který nepropustil žádnou z vibrací. Muž na to, ale nijak nereagoval, i když si moc dobře uvědomoval, že se jeho vibrace od štítu odrážejí.

Proto raději přešel na jinou strategii, i když měl původně v plánu něco úplně jiného.

„Čím pak jsem si zasloužil ten pohled, SYNU?“ řekl a pobaveně se ušklíbl mladíkovu trhnutí ramen.

********************************************


*POZNÁMKA AUTORKY- Docela mě překvapilo, že už uběhlo tolik času od posledního dílu. Mrzí mě, že jsem nepřidávala, ale měla jsem s touhle povídkou jeden problém. A to děj! Samozřejmě jsem věděla o čem píšu. Měla jsem úžasný nápad. Dokonce jsem věděla co se stane. Hlavní "poslání" bylo také určeno v podobě věštby, ale i tak tomu něco scházelo. A to vedlejší děj! Že to není důležité! Možná, když píšete své povídky, ale v této je to opravdu životně důležité. - Stalo se to, když jsem psala tenhle díl. Konečně jsem našla vedlejší děj, který by celou povídku dal do pohybu. Přišlo to samo od sebe. Člověk by řekl, že ho políbila múza, ale já zastávám názoru, že (aspoň v mém případě) spisovatel potřebuje polibek, ale tenhle není od múzy, ale od Mozkomora! :-) Opravdu to funguje! To vám Garantuji! :-D 


*Magické omámení: Ó ano! S tímhle jsem si opravdu pohrála. A přitom v jsem v minulém díle nezamýšlela nic takového nezamýšlela. Další důkaz jak vás může Mozkonor nakopnout. :-)


*Ten, kdo obelstil smrt: Ha! Nic neprozradím! :-) Ale i tak se to v nejbližší době dozvíte! :-D (Či snad později?) :-D


*Compos mentis: Je to z latiny. Objasnění tohoto názvu se v povídce objeví již brzy! :-) Doslovný překlad si už nepamatuji a už se mi to nechce hledat! Jsem líná, ale i to by jste se měli dozvědět! 


*Valcar: Celou dobu jsem si lámala hlavu s jeho povahou, ale nakonec se vybarvila úplně sama. Nejdřív jsem z něj chtěla udělat dobráka podobného Lupinovi, ale nakonec mi začal spíše zapadat do škatulky ->AROGANTNÍ ARISTOKRACIE<-! Nakonec to, ale dopadlo tak nějak mezi. Musela jsem vzít v úvahu, že má své společenské postavení vžité, takže mi přišlo hloupé aby Harrymu toleroval jeho společenskou nevzdělanost. Nejraději by Harrymu rovnou nadiktoval co smí a co nesmí, ale jak jste zjistili, nechtěla jsem Harrymu měnit povahové rysi (i když jsem to určitě nevědomky udělala).


*Tajemná stráž: Jejich postavení je sporné. Nejde je přiřadit k dobrým, po tom co se stalo, ale ani nemůžou být úplně zlý. Sama ještě nevím, co s nimi ještě udělám, i když už mírný "náčrtek" mám...

6. kapitola<<<>>>8. kapitola