Nová věštba - 06.

kapitola 6. Mesiáš (autor Jutaki)

Děkuji za komentáře: terkic, tess, bibi, Nade, Rochelle, Hajmi, minimarka a Glorilian.

Děkuji Rochelle, že mi povídku obetovala.

Nervózně jsem následoval Valcara a Vivienne. Přitom jsem žmoulal rukáv mého společenského hábitu a podvědomě jsem si všímal věcí okolo mě. Jediná věc, která mě upoutala, byla právě ta socha, která ukrývala tajnou chodbu. Tep se mi nepatrně zvýšil, když jsem přemýšlel o možnostech, které mi může poskytnout. Ale to teď muselo jít do ústraní, protože v tuto chvíli tu byli důležitější věci. První z nich byla záhada s věštbou a pak i tato společenská sešlost.

  Šli jsme už nějakou dobu po schodech dolů, když jsem si všiml, že se stropy nachází, čím dál víš. Dorazili jsme do obrovské haly, kde na nás čekal zástup bytostí. Vlastně dva. Na jedné straně byli jen elfové a na druhé jen vampýři.

Byl to zvláštní, dívat se na elfy a vampýry, kteří s nepřístupnými výrazy v obličejích hleděli na mě. Také mi bylo na první pohled jasné, že ani zpráva o tom, že se objevil dhampýr, je nijak neusmířila. Ale já se jim nedivím. Myslím, že tohle nepřátelství se dá přirovnat k vzájemné nenávisti mě a Draca. Taky bych se s ním nezačal hned bratříčkovat ve chvíli, kdyby nám řekli, že jsme třeba… příbuzní. Myslím, že by se tím nic nezměnilo, až na to, že bychom tak otevřeně neválčili. NE. Všechno bychom dusili pod pokličkou, dokud bychom nevybuchli.

  Po tom přirovnání, ale hlavně té části o výbuchu, jsem si všechny pozorně prohlédl. Nechtěl jsem, aby se tu něco stalo a pokud by něco takového hrozilo, raději se o tom zmíním Valcarovi. On si určitě poradí, vždyť v tom vyrůstal… na rozdíl ode mne. Naštěstí v tuto chvíli nevypadali, že by k sobě chovali vzájemnou nevraživost. Spíše pozorovali mě. V jejich tvářích jsem zahlédl směsici pochybností a napjatého očekávání.

  Když jsem konečně odlepil pohled od jejich výrazů, mohl jsem si nenápadně prohlédnout halu, ve které jsme se nacházeli. Po chvíli mi, ale došlo, že to nebude jen tak obyčejná místnost. Vždyť tu bylo snad vše, od stropu až po podlahu, pozlacené. Bylo tu také něco jako vystouplé pódium, na kterém jsem stál s rodiči a ještě s dalšími, nejspíš vysoce postavenými, nočními bytostmi. Pak tu bylo asi pět schodů, které vedli mezi ostatní, kteří si, jak jsem si všiml, mezi sebou povídali a přitom mě propalovali podezíravými pohledy. Dále tu pak byly obrovské zdobené fresky, které se, k mému překvapení, pohybovaly jako kouzelnické obrazy a fotografie. Byly na nich vyobrazeny různé bytosti kouzelnického světa. Jenže na rozdíl od hostů se na mě nedívaly podezíravě. Dokonce jsem si na jedné fresce všiml fauna, jak směrem ke mně zvedá číši k přípitku a přitom se na mě široce usmívá. Také jsem se neubránil úsměvu a pokýval jsem hlavou na znamení díků. Samozřejmě si toho všimlo ještě několik hostů, a aby taky ne, vždyť fresky dosahovaly do úctyhodné sedmimetrové výšky.

  „Meldone…“ oslovil mě tiše Valcar a já jsem se na něj otočil. Začal jsem se bát, jestli po mě nechtějí nějaký proslov. Ale to by mi snad řekli… nebo ne?

  „Za chvíli sem přijdou starší. Pronesou proslov a budou to oni, kteří tě vyhlásí za Mesiáše. Chovej se slušně prosím. Oni tu vládnou a já bych s nimi nechtěl mít nějaké spory. Stačí jediné slovo a všechno může být ztraceno.“ Sice ke mně promlouval klidně, ale v jeho očích jsem spatřil nervozitu. Moc dobře jsem věděl, že se věci budou odehrávat tímto způsobem, ale i tak jsem na chvíli musel silou semknout oči, abych se nějak uklidnil. Nikdy jsem neměl zájem o tyhle šaškárny zabývající se mocí. Vždycky to ve mně jen vyvolávalo odpor a vztek. Tak jako teď, ale tentokrát by mi nikdo, jen tak, neodpustil nějaké moje divadlo, kde bych všechny nafoukl jak balóny a přitom na všechny řval.

  Po chvíli jsem mohl otevřít oči, ale pro jistotu jsem zatnul ruce v pěst, abych tak mohl koordinovat mé přehnané reakce. A v tu chvíli před nás předstoupilo šest mužů. Byli to ti, co s námi stáli na tom pódiu.

  Byl na ně zvláštní pohled. Všichni byli na první pohled mladí, ale ve chvíli, kdy jsem se jim podíval do očí, jsem si díky jejich vševědoucímu pohledu uvědomil, že svým postojem mi připomínají Brumbála, tedy až na to, že byli vkusně oblečení, místo zářivého citrónového hábitu. Na jedné straně stáli tři elfové s býlími šaty, připomínající zářivý svit měsíce, protkanými stříbrnými nitěmi. Jejich oblečení mi strašně připomínalo Robina Hooda, až na to, že byli daleko krásnější a jejich oblečení majestátnější. A na druhé straně stáli tři vampýři. Oproti elfům, měli oblečení černé, ale při bližším prozkoumání jsem si všiml, že v nich jsou vidět malé zářivé body, které mi hrozně připomínali noční hvězdy. Dokonce se mi zdálo, že jsem zahlédl souhvězdí Lva.

  Se zájmem jsem si je prohlížel, byli krásní… nádherní. Ale také jsem z nich byl nervózní. A tak, než jsem si je stačil prohlédnout celé, jeden z nich promluvil. Byl to elf, který stál nejblíže vampýrům. Měl zářivé fialovošedé oči a světle fialové vlasy. S naprostým šokem jsem si uvědomil tu podobu mezi Valcarem a jím.

  „Ani nevíte, jak jsem šťastný, že vás znovu vidím děti. A tebe mladíku, s krví mocných elfů a vampýrů, rád poznávám. Tvé jméno je Meldon, že?“ Jeho hlas byl protkán magickými vibracemi, které rozechvěli celé mé tělo. Jen vzdáleně jsem si uvědomoval, jak mu kladně odpovídám. A on se nad mou odpovědí spokojené usmál. Až později mi Valcar řekl, že mě magicky omámil, abych mu odpověděl pravdivě. Naštěstí jsem za chvíli začal být zas sám sebou.

  Na chvíli jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách. Přestal jsem vnímat vše a popravdě bych v tomhle stavu dokázal být i celou dobu, jenže do mě nenápadně drkl Valcar. V tu chvíli jsem si uvědomil, že oněch šest mužů už dávno není u nás, ale předstoupili před ostatní a ten elf, který se mnou mluvil, začal pronášet svůj proslov.

  „ …je to zázrak. Díky příchodu mladičkého Lorda Meldona už nám nehrozí válka. Díky tomu jsme už navždy pokrevně propojení. On je naše záchrana. On představuje magická pouta, která neprolomí žádná magie ani hrubá síla. Už navždy jsme jen MY! Proto věřím, že ho přijmete mezi sebe, aby se zde mohl cítit jako doma, abychom se mohli stát jeho rodinou, která ho neopustí v té největší nouzi. Protože on, ON je náš MESIÁŠ!“ ukončil proslov a při posledních slovech začal směrem ke mně ukazovat rukou.

  Když jsem tak poslouchal ten projev, musel jsem uznat, že mu Popletal nesahá ani po kotníky. A jak jsem si všiml i na ostatní to mělo vliv. Protože tváře, které se na mě dívali ze začátku nevěřícně, si mě začali prohlížet s obdivem.

  „No super. Ještě chvíli a můžeme odstartovat autogramiádu!“ prohlásil jsem v duchu kysele. Tahle situace mi tak hrozně připomíná bláznovství, kolem Chlapce-který-přežil. Hlavně to s tím Mesiášem. To jsou všichni posedlí těmi hloupými tituly?

  „Meldone?“ ozval se mi u ucha otec a hleděl na mě s tak širokým úsměvem, že jsem mu měl chuť jednu vrazit.

  „Klid, klid… je tu moc lidí. Počkej s tím na potom. Pak budeš mít příležitost!“ uklidňoval jsem se v duchu, ještě štěstí, že mám ruce celé znecitlivělé z toho, jak je celou dobu zatínám v pěst.

  „Ano?“ zeptal jsem se a uslyšel, jak mi vzteky přeskakuje hlas. Valcar se tomu jen zasmál.

  „Teď se jde jíst a neboj, tentokrát tam bude daleko menší sešlost.“ řekl jen a už mě držel za loket s úmyslem mě tam, klidně i násilně, odtáhnout. V tu chvíli stejně nemělo cenu odporovat. Valcar měl tak dobrou náladu, že bych mu jí ani pěstí mezi oči nezkazil. Ne, že bych to chtěl zkoušet, to raději nechám na později. 

*******************************************


*POZNÁMKA AUTORKY: Omlouvám se, že to tak trvalo. Měla jsem špatné spojení s betou a nakonec jsem na to zapomněla. Také se omlouvám, že je to tak krátké a jak mě upozornila Rochelle: tento díl povídku skoro vůbec neposouvá v ději. Ale každý ví, že ne vždy se podaří do každého dílu dál něco akčního. Doufám tedy, že vám to moc nevadí... :-)

*6 nejvyšších- Nevím jak jim mám teď říkat a už nevím jestli jsem je v povídce nějak pojmenovala... Jak jste si všimli jsou tam tři nejvýše postavení z každého druhu. Popravdě jsem je napsala způsobem, že jste to mohli pochopit jako, že TEN elf, který promluvil, je nejdůležitější. Ale tak to není. Určitě jste si všimli, že je Valcar ukecaný. Nezlobte se, ale udělala jsem z toho špatnou elfí vlastnost. :-)

*Fresky- Takový malý nápad se kterým jsem si pohrávala už nějakou dobu. Hrozně se mi líbil, i když v původním nápadu hrály mnohem větší roli.
  Fresky jsem vytvořila jako proti váhu kouzelnickým obrazům. Nechtěla jsem jejich zvyky házet do jednoho pytle spolu s kouzelnickými. Přeci jen žijí odděleně a tak by bylo divné, kdyby toho měli tolik společného. Plánuji se o nich trochu více rozvést, ale ještě nevím jak.

*Budoucí děj- Strašně mě mrzí, že se vše tak vleče, ale nemůžu tohle přeskočit. Ne, že by to bylo bůhví jak důležité, ale jsou věci, které potřebují čas. Popravdě jsem v myšlenkách dějově opravdu vepředu, ale ještě přesně nevím, jak se k tomu dopracuji.

*"Citovost"- Glorilian mě upozornila, že upozornila, že mé postavy postrádají hlubší vcítění do situace. Ehm... snažila jsem se to napravit... budu jedině ráda, když mě upozorníte na takové nedostatky. (Jen prosím protentokrát vynechte komentáře ohledně délky)

*Nový úhel pohledu- Jak jste si všimli, začala jsem psát z Harryho/Meldonova úhlu pohledu. Musím říct, že je to v některých věcech účelnější. Hlavně s jeho vyjadřováním emocí, jek jsem se zmínila výše. Budu muset na tom ještě zapracovat, tak se mnou mějte trpělivost. :-)

5. kapitola<<<>>>7. kapitola