Děkuji

DĚKUJI (autor Nade)

Tuto povídku jsem napsala pro Tajuplné stránky jednoho zahradníka, kde jsme slavili dokončení překladu naprosto úžasné povídky Strom poznání. Takže pro Vás, kteří jste ji ještě nečetli, ale i pro ty, kdo si ji přečtou znovu. Snad potěší.

Harry byl obklopen maskovanými Smrtijedy, kteří s ním cloumali, aby ho dostrkali před svého pána. Ten, se zlomyslným úsměvem na jeho odporné hadí tváři, jenom čekal, až mu ho naservírují, jako kuře na talíři.

Když se dav černých havranů rozestoupil, stáli si tváří v tvář. Harry svou hůlku už samozřejmě neměl, takže nebyla žádná pravděpodobnost, že by se mohl bránit. Harry v tu chvíli cítil hlavně vztek. Takže po všech těch přípravách na boj bude nakonec odpraven jako prašivý pes!

„Raddle, ty bastarde! To nemáš ani dost odvahy, aby ses mi postavil v řádném souboji?!“

„Drahý, Harry.“ Posmíval se hadí ksicht. „Nikde není psáno ani řečeno, že se utkáme v souboji. Jistě mi nebudeš vyčítat, že hraji na jistotu! Důležitá je jenom tvoje smrt!“ Ústa se mu roztáhla v sebejistém úsměvu.

Při Voldemortově monologu Harry ucítil, že mu do dlaně někdo vtiskl nějaký předmět. Bylo to ploché, kulaté, zřejmě mince. Na pokyn svého pána všichni Smrtijedi ustoupili na strany, aby nic nebránilo v jeho zabití. Sakra, ať se rychle něco stane!

Voldemort zvedl ruku s hůlkou a s triumfálním výrazem v obličeji teatrálně pronesl: „Teď přichází chvíle mého konečného vítězství!“ Zhluboka se nadechl. „Ava....“

Harry ucítil, že předmět v jeho ruce se lehce zahřál a pak už jen registroval trhnutí v břiše a pocit tažení. Poslední, co viděl, byl výraz překvapení ve Voldemortově obličeji, při kterém se Harry neubránil výbuchu smíchu. Adrenalin s ním dělal divy. V tu chvíli mu bylo vcelku jedno, kam ho to přenášedlo odnese. Horší už to být nemohlo, že?

V dalším momentě se Harry válel na podlaze v neznámém pokoji. Rychle vyskočil, aby se rozhlédl, jestli ho nikdo neohrožuje. Byl sám. Zhluboka oddechoval, aby se uklidnil. Místnost byla bez oken, na zemi měkký koberec, žádné obrazy. V rohu stálo kanape, u něho stolek, křeslo a stojan se zapálenými svícemi. V druhém rohu byly masivní dřevěné dveře s kovanými panty a ozdobnou klikou. Na protější stěně byl krb, v němž poklidně plápolal oheň.

Harry rychle přikročil ke dveřím a vzal za kliku. Zacloumal. Bylo zamčeno a bez hůlky je nemohl otevřít. Dál se rozhlížel v mírném osvětlení krbu a svíček a hledal možnost úniku. Žádný letaxový prášek nenašel. Nezbývalo mu, než počkat, až přijde hostitel. Nervózně pochodoval po místnosti tam a zpátky. Chvíli uvažoval, že by se usadil, ale nakonec to zavrhl. Byl jako na trní.

Netrvalo dlouho a v místnosti se s výrazným lupnutím zjevila postava Smrtijeda. Harry se ostražitě přikrčil u zdi v očekávání, co se bude dít. Hlavou mu šly hlavou všechny možné situace a zvažoval, jakým způsobem by se mohl bránit. Oči mu padly na velký svícen. Mohl by ho nějak použít?

„Hlavně nedělejte žádné hlouposti, Pottere! I když doufat v to je ode mne zřejmě bláhové.“ Postava odložila masku a shodila kápi.

Při zvuku toho hlasu Harrymu přeběhl mráz po zádech. Ostatně, takhle reagoval vždycky, když slyšel Snapův hlas. Nádherný, hluboký, sametový ... Klid Harry! 

Setkali se v očním kontaktu. Snape se ušklíbnul. „Tak se vám konečně podařilo znemožnit mi dál úspěšně plnit úlohu špióna. Všichni jsme nadšeni!“ Sarkasmus z něho přímo odkápaval. „Teď se krbem přesuneme do Bradavic, ať se zbavím vaší ctěné přítomnosti.“

„Není tu letaxový prášek“, ozval se Harry. Snape sáhl do hábitu a vyndal krabičku. „Samozřejmě, že jsem ho tu nezanechal. Neměl jsem chuť vás pak hledat po všech čertech.“

„Oh“, Harry se přidrzle usmál, „zřejmě mě máte prokouknutého.“

„Samozřejmě! Co bych taky mohl čekat od takového nevděčného spratka, jako jste vy, Pottere.“

„S tím nesouhlasím, pane“, odporoval chlapec, „já nejsem nevděčný!“ Odlepil se od zdi a udělal několik kroků směrem k Snapovi.

„Chcete mi snad děkovat? Nevím, jestli bych unesl tolik štěstí.“ Snape, přes své ironické výroky, ostražitě sledoval blížícího se mladíka.

„Děkovat?“ Harry nasadil zamyšlený výraz, o kterém věděl, že by ho Snape z fleku nazval přihlouplým, a pokračoval ve své cestě přes pokoj. „No ano .... chtěl bych poděkovat.“ Adrenalin už mu zase vibroval tělem, ale tentokrát to nebylo předzvěstí blížící se smrti. A jsme tu sami a pomoci se člověk nedovolá …

Snape měl kamenný výraz v obličeji, ale v jeho černých očích zaplály plameny, jaké tam Harry ještě nikdy neviděl. Možná to bylo tím, že na něho nikdy nehleděl tak zblízka, protože teď už stál přímo před vysokým mužem v černém. Dělily je jen centimetry a on cítil jeho dech na své tváři.

„Je nejvyšší čas, abyste zanechal svých pochybných provokací, Pottere, a připravil se na cestu!“ Harry cítil, jak mu dech mluvícího muže čechrá vlasy a v uších mu zněla medová serenáda. Tohle se vážně nedá vydržet!

„Žádná provokace ...“ zamumlal ve chvíli, kdy ho chytil za hábit, aby se mohl snadněji přitáhnout do polibku. Muž se snažil uniknout tím, že couvnul, ale Harry se držel pevně. Svými ústy provokoval a dráždil. Jazykem něžně objížděl dolní i horní ret. Ty přece nejsi z kamene, sakra! Pusť mě k sobě!

Jakoby slyšel jeho myšlenky, muž prudce zareagoval tím, že Harryho sevřel v pevném objetí a sám zaútočil na jeho ústa. Jednou rukou si zezadu podržel chlapcovu hlavu, aby nemohl uhnout a polibek prohloubil. Harry byl rázem v sedmém nebi, rukama se dotýkal mužova hrudníku, krku a ramen. Jeho slastný vzdech Snapa ještě víc vydráždil. Vydal ze sebe zvuk, při kterém se Harrymu vybavila divoká šelma, a způsob jakým ho začal zbavovat oblečení, tomu odpovídal. Ústy dobýval každou obnaženou část těla a přitom se pomalými kroky přesouval ke kanapi. A Harry mu nezůstával nic dlužen. Rozepínal knoflíky, místy nedočkavostí trhal látku, a svýma rukama, rty, jazykem se dotýkal bělostné kůže svého milence, který právě vmanipuloval do polohy ležmo. Nasával tu mužnou vůni a chtěl víc. Bylo to doslova milostné plenění.

Tohle nebyl okamžik něžných milostných předeher. Oba již byli na hranici a šli tvrdě za svým cílem. Snape si naslinil prsty a několika zkušenými pohyby Harryho připravil na svůj vstup. Když do něho pak vniknul svým penisem, chlapec krátce vykřiknul. Trochu bolestí, ale hlavně vzrušením a nedočkavostí. Na chvíli se zastavili a hleděli si do očí. Další vášnivý polibek pak odstartoval smršť krátkých i dlouhých, ale hlavně tvrdých přírazů, jakoby jeden druhého chtěli prostoupit, splynout. Vzduch v místnosti se chvěl vášnivými vzdechy, které jednoho i druhého pobízely k další horečné aktivitě. Nakonec už Harry neunesl sílu prožitku a doslova explodoval, což byla ovšem konečná i pro Snapa, kterého chlapcova extáze doslova katapultovala za ním.

A pak všechno jakoby zhaslo. Ticho, klid. Jenom doznívající zrychlený dech a tlukot srdce.

Chvíli ještě leželi v objetí, ale pak se z něho Snape vymanil.

„Takové poděkování jsem nečekal“, zamručel muž, když na ně seslal čistící kouzlo.

„Bylo mi potěšením vás překvapit, pane“, usmíval se Harry od ucha k uchu. V tuto chvíli se cítil uspokojený a šťastný.

„Teď je však třeba se rychle upravit a vrátit do Bradavic. Brumbál vás již očekává.“ Při těch slovech se oblékal a jednoduchým kouzlem vyspravil škody, které mu na šatech způsobily ruce nedočkavého studenta. Jeho tvář byla opět nečitelná. Harry se s povzdechem také pustil do oblékání a s překvapením zjistil, že na rozdíl od něho, Snape jeho oblečení vůbec nezničil. Jak to ten chlap dělá?

Po chvíli byli připraveni a krbem se přenesli přímo do ředitelny.

„Ach! Tak jste tady! Harry jsi v pořádku?“ Ředitel Brumbál je nadšeně vítal. Chvíli se tam zdrželi, protože bylo nutné řediteli poreferovat, co všechno se u Voldemorta odehrálo. Mluvil samozřejmě převážně Snape a Harry jen občas něco doplnil, když se na něho Brumbál obrátil.

Ale moc do řeči mu nebylo, protože už byl strašně utahaný a hlavně mu myslí pořád probíhaly obrázky toho, co se mezi ním a Snapem odehrálo. Vždycky pro něho měl slabost, i když to byl takový chladný, sarkastický parchant. Pro Harryho byl prostě úžasný a impozantní, a kdyby to věděli jeho spolužáci, nejspíš by mu zajistili jízdenku rovnou k Mungovi. Teď si však nebyl jistý, jak se k němu Snape zachová. Zapomene na to, jako na nějakou nevýznamnou epizodu? Nebo mu to vmete do tváře při první příležitosti? Harry posmutněl. Chtěl by....

„Harry! Vidím, že už jsi duchem úplně někde jinde,“ přerušil jeho myšlenky Brumbál. „Je čas, abyste si šli oba odpočinout. Je už pozdě a máte toho hodně za sebou.“ Na ta slova vstal a oba je vyprovodil ven z ředitelny.

Profesor a student šli mlčky vedle sebe, dokud se nedostali na místo, kde se jejich cesty dělily.

„Doubrou noc, pane profesore“, hlesnul Harry.

„Dobrou noc, pane Pottere“, zaznělo mu v odpověď. Harry potlačil vzdech a obrátil se k odchodu na svou kolej.

„ ... a pane Pottere! Aby mezi námi bylo jasno. Já jsem váš profesor a vy jste student. Jsme ve škole a je třeba dodržovat stanovená pravidla. Je vám to jasné?“ Harryho probodával chladný černý pohled.

„Ano, pane“, špitnul a sklonil hlavu. Takže mě normálně odkopne a bude dělat, že se nic nestalo. V tu chvíli mu nečekaně zazněl u ucha tichý sametový hlas a husí kůže byla zase tady.

„Počítejte s tím, pane Pottere, že se osobně postarám, abyste od této chvíle děkoval pouze mně.“