Vábení moci - 02.

kapitola 2. U Černého barona (autor Nade)

Děkuji všem co komentovali předešlý díl.

Postupně vystoupili z krbu v předsíni U Černého barona, což byla jedna z nejlepších kouzelnických restaurací. Poválečné období prospívalo obchodům a nejen v Příčné ulici se objevila spousta nových podniků a obchůdků. Tento podnik byl jedním z oblíbených, na úrovni, ne taková začouzená nálevna jako Děravý kotel. Bylo tu světlo, hodně světla, protože to tu bylo prostorné s velkými okny. Stoly byly rozmístěny tak, že poskytovaly návštěvníkům určité soukromí, které ještě umocňovaly šikovně rozmístěné květináče s přiměřeně velkými ozdobnými stromky. A když to hostům nestačilo, mohli se usadit v zadní části, kde byly útulné boxy až pro osm lidí, oddělené ozdobnými dřevěnými příčkami. Večer tu naopak bylo příjemné tlumené osvětlení, jako stvořené pro romantickou večeři. Ne, že by to Harry někdy využil. Ale ta možnost tu stále byla.

Usadili se k jednomu ze stolů u okna a chvíli se přetahovali o jídelní lístek, aby si vybrali něco dobrého k jídlu. Opravdu, někdy byli jako malí kluci. Číšník trpělivě čekal, až si vyberou, vyslechl jejich objednávky a odchvátal.

Harry se pohodlně opřel do opěradla své židle. „Ještě jste se ani nepochlubili, jak vám to šlo.“

„No jo. Šli jsme po místech, kde se naposledy vyskytoval ten pohřešovaný. Carolus Cvoček. Víš, ten moták, kterého rodina už několik týdnů pohřešuje. Podle všeho byl naposledy viděn s nějakým mužem, jak se o něčem dost intenzivně dohadují. Bohužel nevíme o čem, protože na sebe ´křičeli šeptem´, jak to trefně označila jedna svědkyně,“ ušklíbl se Jason.

„No a něco dalšího?“ zajímal se Harry.

„Mám popis toho chlapa,“ přidal se k hovoru Sean, „pak ti ho ukážu. Třeba budeme mít štěstí. A zítra půjdeme ke Cvočkovi domů, jeho sestra nás tam pustí, už je to domluvené. Uvidíme, jestli se zabalil na cestu a prostě se bez rozloučení odporoučel, nebo ne.“

„Myslíš, že je tu možnost, že by se prostě jenom zdejchnul? Proč by to dělal?“ dumal nad tím Harry. Přerušila ho však obsluha, která jim přinesla jejich jídlo. Popřáli si dobré chuti a chvíli tiše jedli. Vychutnávali si zdejší vyhlášenou kuchyni.

Jason zvedl oči z talíře, aby přivolal číšníka a objednal si další sklenici svého pití, a přitom jeho pohled upoutala skupina mužů sedících v jednom z boxů. Strčil loktem do Harryho. „Hele, nesedí támhle Lucius Malfoy? Četl jsem v hlášení, že se Malfoyovi zase vrátili do Británie.“

Harry otočil hlavu doleva, aby se podíval tím směrem a setkal se s pohledem šedomodrých očí. Málem se zadusil soustem a Sean ho ihned pohotově bouchnul do zad.

„Je to on,“ připustil, když popadl dech. „Ale Draco se nevrátil, cestuje po světě.“

„Jak to víš?“ zeptal se Sean.

„Vlastně ani netuším. Prostě to nějak vím.“ Harry byl sám překvapen svou jistotou. Prostě se mu ta informace vynořila v hlavě, jako by byla někde dobře schovaná a jenom čekala, až na ni přijde řada.

„Podívej se na ně, všichni tři vypadají dost zazobaně. Zajímalo by mě, o čem se tam domlouvají. Určitě by to bylo zajímavé,“ brblal si pro sebe Jason. „Hele, Harry, je pravda, co se o něm povídá?“

„To netuším,“ zamumlal Harry.

„Myslel jsem, že ho trochu znáš?“ podivil se.

„To jo, ale netuším, co jsi o něm slyšel ty,“ vykroutil se z toho Harry. Bylo mu nepříjemné mluvit o Malfoyových, zvlášť když jeden z nich seděl nedaleko od nich.

„Ale zlato! Najednou jsi nějaký nedůtklivý,“ dorážel Jason se štěněčím výrazem v obličeji a důvěrně položil ruku na Harryho předloktí. Harry nemohl vidět, že si Malfoy všiml tohoto gesta a jeho výrazem na chvíli probleskla nevole. Zato si všiml, jak Sean pod stolem Jasona nakopl.

„Neotravuj u jídla a nebuď zvědavý, budeš brzo starý,“ napomenul ho starší přítel.

„Já musím být zvědavý,“ bránil se furiantsky Jason, „jsem přece bystrozor!“

„Jo, a zvědavost zabila kočku,“ usmál se tomu Harry a dál se věnoval svému talíři.

Někdy mu přišlo legrační, jak se Jason neustále snažil o jeho pozornost a Sean mu to vytrvale kazil. Nemohl se však ubránit pocitu cizího pohledu v zádech. Neodolal a znovu se ohlédl. Opět se srazil s pohledem blonďatého muže, který mu v přípitku pokynul skleničkou. Pomalu mu kývnul hlavou na pozdrav a obrátil svou pozornost zpět ke svým přátelům, kteří už pomalu dojídali a bavili se o výsledcích letošní famfrpálové ligy. Příjemná změna. Dojedli a v tu chvíli stál u stolu číšník s dotazem, zda mají nějaké další přání. Když mu oznámili, že už skončili, kouzlem sklidil ze stolu a za chvíli se vrátil s účtem. Zaplatili a zvedli se k odchodu. Ještě se podíval k boxu, ale Malfoy starší se právě plně věnoval svým spolustolovníkům.

„Děkujeme za návštěvu, pane Pottere, přijďte zase. Pro náš podnik je to velká čest,“ loučil se s nimi úslužně číšník a Harry ho odměnil nuceným úsměvem. Když odchvátal, Sean ho poplácal po rameni. „Nemrač se, všude máš protekci, tak si to užívej.“

„Jasně,“ přidal se Jason na pochodu z místnosti, „proto s tebou rádi chodíme. Je to jako bychom měli protekci taky.“

„Jakou protekci,“ zabručel Harry, když vstupoval do krbu, ale na odpověď nečekal. Věděl, že ji stejně uslyší na druhé straně. A taky že jo.

„No přece perfektní obsluha, výborné jídlo, velké porce a přesnou míru,“ vyjmenovával Jason, když za ním vylézal z krbu. Harry si jenom povzdechl, počkal až za nimi přiletaxuje i Sean a společně se vrátili do své kanceláře.

QQQQQ

V kanceláři čekalo Harryho milé překvapení. Na rohu jeho stolu seděla Hermiona, jednu nohu opřenou o podlahu a druhou pokrčenou volně pohupovala ve vzduchu. Do levé dlaně ťukala pergamenem, který držela v druhé ruce.

„No to je dost, že jdete,“ zvolala na uvítanou a vyšla mu v ústrety. Harry ji něžně objal.

„Ahoj, jsem rád, že tě vidím. Jak se cítíš?“ Starostlivě si ji prohlédl.

„Zdá se, že tady někdo něco vykecal,“ durdila se naoko.

„Nezlob se na něj,“ smál se Harry a pak rádoby temným hlasem dodal: „Trochu jsem ho zmáčknul a on se ke všemu přiznal.“

Hermiona se použitému žargonu zasmála. „Kašpare!“

„Máš v sobotu volno? Jdeme s Ronem do Doupěte na oběd, tak bys mohl jít s námi. Mamka Weaslyová tě zase ráda uvidí.“

„No vlastně mám v sobotu volno. A mohl bych sebou vzít Teddyho!“ napadlo Harryho.

„Určitě bude nadšený, vždycky se mu tam líbilo.“

„To si piš! Takže jsme domluveni,“ uzavřela téma mladá paní Weasleyová. „Ale kvůli tomu jsem vlastně nepřišla. Přinesla jsem ti odpověď na tu tvou ranní žádost.“ Podala mu pergamen.

„Ranní žádost? Tak rychle?“ vložil se do toho Jason. „Zase protekce, to není fér!“ vyhlašoval teatrálně.

Sean mu zezadu připlácl ruku na pusu, aby ho umlčel a omluvně se na Hermionu usmál. „Omluvte ho, dneska má krizi identity.“

Všichni se tomu zasmáli, jenom Jason bezmocně bublal Seanovi do dlaně. To vyvolalo další salvu smíchu a Sean ho pustil. „Ha ha, vážně vtipné,“ brblal.

„K tomu svícnu,“ vrátila se Hermiona zpátky k tématu, „žádná taková loupež se v několika posledních letech nestala. Nikde není žádné pojítko, ale mám pro tebe dvě informace. Jedna je potvrzená, a to je nedávná krádež rituální dýky, která se odehrála ve Francii. Jen nevím, jestli to souvisí s případem. Zrovna v té době se ale do Británie vrátil Lucius Malfoy. Možná bys s ním měl promluvit. Třeba něco ví.“

Harry se mimoděk při jménu Malfoy zamračil. Zase ten chlap. Sotva se vrátí, už je o něm všude slyšet. Jak typické.

„A ta nepotvrzená? Odkud ji máš?“ pobídnul ji Harry.

„No právě! Mám ji od Lenky,“ usmála se a Harry protočil oči.

„Co ta s tím má společného?“

„Ona nic, ale nedávno jsme spolu byly posedět v kavárně a jako staré kámošky jsme semlely kde co,“ pousmála se a pokračovala. „Znáš Lenku, dokáže poutavě vyprávět o nemožnostech. Ale jedna z věcí, o kterých se zmínila, když mi dávala přednášku o chropotalech, byla ta, že se v jedné rodině ztratil v dědickém řízení nějaký svícen. Stalo se to někdy před půl rokem. Ten okradený dědic to prý neohlásil, protože si myslí, že to švihnul některý z příbuzných a protože svícen neměl až takovou hodnotu, nechtěl kvůli tomu dělat problémy v rodině.“

„Tohle je zajímavé. Zajímalo by mě, jak se ta Lenka od chropotalů dostala ke svícnu,“ divil se Sean, který samozřejmě také naslouchal. „A co je to, pro Merlina, ten chropotal?“

Hermiona se kysela zašklebila. „Věř mi, nechceš to vědět!“ ujistila ho a společně s Harrym se začali řehtat. Sean s Jasonem se po sobě jen nechápavě podívali.

„Budu muset Lenku také požádat o nějakou tu osvětu. Potřeboval bych vědět, kdo je ten dědic, abych zjistil něco blíž o tom svícnu.“ Harrymu už to v hlavě šrotovalo.

„Tak to mi nezbývá než ti popřát mnoho štěstí.“ Hermiona se na chvíli zadumala. „Když jsme nad tím přemýšlela - dýka, svícny - to skoro vypadá na nějaký magický rituál. Možná by stálo za to navštívit Bradavice a trochu si popovídat s Brumbálem. Věřím, že pokud nějaký takový rituál existuje, určitě o něm bude něco vědět.“

„Snad máš pravdu,“ připustil Harry, „zastavím se tam asi v pátek. Díky Mio, dost jsi nám pomohla.“

„Pro tebe všechno.“ Objala ho a on ji k sobě něžně přivinul. „Tak já letím, mám ještě spoustu práce. Takže v sobotu, Harry! Ahoj!“ Mávla na ně a zmizela za dveřmi.

„Kdybych nevěděl, jak to s tebou je, tak bych žárlil,“ prohlásil Jason.

„Ach, sklapni, Jasone. Mia je jako moje sestra a tobě do toho vůbec nic není. Kdy ty už dostaneš rozum,“ zakroutil hlavou a sedl si za svůj stůl.

„Tak dost řečí, pánové,“ zavelel Sean, „máme práci.“

Zbytek pracovního dne proběhl celkem rutinně. Měli na stole několik dalších případů, ale většinou se jednalo o drobné přestupky, které se řešily pozváním hříšníků k pohovoru na ministerstvo. Většinou se řešily napomenutím, v horším případě pokutou.

Když se Harry večer vrátil domů, byl utahaný jako kotě. Uvařil si silnou kávu a usadil se na svém oblíbeném místě. V masivním křesle u krbu, kde mohl pozorovat tančící plameny a přemýšlet nad nesmrtelností brouka.

Zůstal bydlet v domě na Grimauldově náměstí, který zdědil po Siriovi. Měl to tady celkem rád. Smrt jeho kmotra Siriuse byla sice smutnou vzpomínkou, ale už to nebyl ten dům jako dřív. Krátura se, ve světle skutečností o jeho milovaném pánovi Regulovi, které vyšly najevo během konce války, změnil na celkem poslušného a ochotného domácího skřítka. Dost mu pomohl celý dům zvelebit a hlavně se zbavil mnohých ohavností, jako byl třeba stojan na deštníky z trolí nohy, o který se každý přerazil. A podobných hnusů tu bylo víc než dost.

Vymalovali celý dům, zbavili se veškeré havěti a parazitů. Dokonce vyměnil některé kusy nábytku. Předměty obsahující černou magii odevzdal na ministerstvu. Takové věci doma rozhodně nechtěl. Neměl zájem, aby ho pokousala krabice od bot nebo jiná blbost. Nemluvě o kletbách, které některé krámy obsahovaly.

Dokud tu však Krátura byl, netroufl si odstranit hlavy mrtvých vysloužilých skřítků. Nechtěl Kráturu zbytečně rozrušit. A pak tu byl taky ten obraz, který lezl Harrymu děsně na nervy.

Teď byl Krátura už dva roky po smrti. Byl to opravdu hodně starý skřítek a jednoho dne ho Harry našel schouleného pod postelí v bývalém Regulově pokoji. Nejdřív si myslel, že jen spí. Nechal ho pohřbít a s ním i ostatní skřítky, teda jejich hlavičky.

V Godrikově dole mu patřil dům po rodičích a poměrně rozlehlé pozemky. Odlehlou část těchto pozemků nechal obehnat zdí a tím vlastně zřídil první oficiální hřbitov domácích skřítků. Hermiona byla dojatá a nutno dodat, že v současné době tam hrobečků přibylo. Někteří kouzelníci měli své skřítky opravdu rádi.

Největším oříškem pak bylo odstranění šíleného obrazu paní Blackové. Sice nešel ze zdi sundat, zato po několika nezdařených pokusech docela dobře hořel. Merline, ta nadávala! Sice kvůli tomu málem vyhořel celý dům, ale po pár opravných kouzlech, které samozřejmě provedla Hermiona, byly škody odstraněny. Harry se té vzpomínce nahlas zasmál. Ten hlasitý zvuk ho přesvědčil, že je opravdu čas jít na kutě.

Když však ležel ve své posteli, místo spánku mu hlavou vířily myšlenky, nebo spíš jedna myšlenka. Neustále se mu vracela vzpomínka na nečekané setkání v restauraci. Lucius Malfoy. Ten jeho pohled, když mu pokynul skleničkou, a celkově ten muž působil impozantně. Přesně tak, jak si ho pamatoval z dřívějška. Pobyt v cizině mu neuškodil, spíš naopak. Jeho pokožka byla lehce opálená a on vypadal velmi mladě a svěže. Ten chlap by prostě stál za hřích. Kdyby to ovšem nebyl právě Malfoy, takže se uklidni, Harry, a koukej už chrápat. V duchu sám sebe okřiknul, ale když usínal, měl před očima právě ten obraz vysokého, elegantního, blonďatého ……

*****************************************

Poznámka autorky: Pokud jste líní zanechat komentář, klikněte aspoň jestli se vám to líbilo, nebo ne. Díky.

1. kapitola<<<>>>3. kapitola