Vábení moci - 06.

kapitola 6. Malfoy Manor (autor Nade)

Děkuji všem, kteří četli, ale hlavně těm, kteří minule komentovali. Jmenovitě: samba, tess, Salazaret, terkic, Glorilian, Jutaki a bibi. Vaše pozornost mě posouvá dál. Díky!

V podvečer, před domluvenou schůzkou, se ještě zastavil za Teddym. Vystoupil z krbu přímo v obývacím pokoji. Ve velkém křesle seděl malý šestiletý chlapec se střapatými fialovými vlasy. Fialovými? Harry se pobaveně usmál. Celá máma.

 „Harry! Babičko, Harry je tu!“ zvolal nadšeně chlapec a vběhnul Harrymu do náruče.

„Nazdar, chlape! Vidím, že jsi na mě čekal.“ Rukou mu rozverně pocuchal barevnou čupřinu.

„Vítej, Harry, dáš si něco k jídlu?“ pozdravila ho ode dveří kuchyně Teddyho babička.

„Dobrý den, Andromedo! Přišel jsem jenom na chvíli. Mám večer důležitou pracovní schůzku.“

„Ty půjdeš zase pryč?“ ptal se zklamaně chlapec.

„To sice ano,“ přiznal Harry, „ale zítra bych tě chtěl vzít sebou. Jsme pozvaní do Doupěte na oběd.“

„Hurá!“ jásal malý a poskakoval po místnosti. Dospělí se tomu šaškování upřímně zasmáli.

„Málem bych zapomněl!“ zvolal Harry. „Něco tu pro tebe mám.“

Chlapec se zastavil a zpozorněl.

„George mi dal tuhle úžasnou super hůlku, speciálně pro tebe.“ Podal Teddymu podlouhlou krabičku. Ten po ní chňapnul a nedočkavě trhal papír.

„Děkuju, Harry!“ zvolal a mávnul hůlkou, ze které okamžitě vytryskl proud barevných jiskřiček.

„Ale to není všechno,“ zastavil ho na chvíli Harry, „koukej!“ Vzal si od chlapce hůlku a mávnul s ní směrem ke své botě, na které si před chvíli úmyslně rozvázal tkaničku. Za nadšených výkřiků malého divouse se mu bota předpisově zavázala. Chlapec okamžitě zkoušel zavazovat všechny boty, které mu přišly pod ruku, dokud ho to neomrzelo. Včetně těch svých, což Harry pozorně sledoval, protože jemu se tkanička na botě trochu nepříjemně utáhla. Zdálo se to v pořádku, ale pro jistotu o tom George zítra poinformuje.

Zbytek návštěvy pak probíhal jak pod ohňostrojem. Povídali si s Andromedou o tom, jak jde život, a bavili se pohledem na hůlkou fascinovaného hocha, který vykřikoval vymyšlená kouzla a prskal kolem sebe různobarevné jiskry.

„Tak já už musím jít,“ řekl pár minut před osmou Harry a zvedl se k odchodu.

„Děkuji ti Harry, že nám věnuješ svůj čas. Malý na tobě hrozně visí.“ Andromeda posmutněla. Koneckonců zůstala na to úplně sama.

„To je samozřejmé, jsem přece jeho kmotr. Kdybys něco potřebovala, cokoliv, dej mi okamžitě vědět. Od toho jsem tady, abych se o vás postaral. Remus to tak chtěl a já jsem se toho rád ujal.“

Objal ji na rozloučenou, pak si ještě ulovil pobíhajícího chlapce, aby ho svíjejícího smíchy trochu pomačkal v náručí. Potom vyšel před dům, zhluboka se nadechnul a přemístil se přímo před vstupní bránu do Malfoy Manor.

„Tak hurá do jámy lvové,“ zabručel si sám pro sebe a lehce poklepal svou hůlkou na nádhernou kovanou bránu, která se okamžitě otevřela. To byla známka toho, že byl skutečně očekáván. Prošel po přístupové cestě, lemované vysokými ozdobnými keři, až ke hlavním vstupním dveřím sídla. Sotva se zastavil, už se dveře otevřely a mezi nimi stál domácí skřítek.

Uctivě se Harrymu uklonil. „Pan Potter ať následuje Noddyho. Pán vás očekává v salonu.“

Na ta slova se otočil a vydal se na cestu domem. Harrymu nezbývalo, než ho rychle následovat, protože při pohledu na rozlehlost sídla mu bylo jasné jedno - pokud se opozdí a ztratí skřítka z očí, jistojistě tu zabloudí. I když neměl příliš mnoho času se rozhlížet, všudypřítomný luxus ho ohromil. Není divu, že byl Draco vždycky tak nafrněný.

Vyběhl za skřítkem po mohutném schodišti a kráčel za ním chodbou až ke dveřím, u kterých se skřítek zastavil. Úslužně se uklonil a zmizel.

Harry zaklepal na dveře, a když zaslechl výzvu ke vstupu, otevřel je. Místnost byla zařízená tmavým dřevěným nábytkem a osvícená hořícím krbem a mnoha svícemi. Působila nečekaně útulně. Větší prohlídku však odložil na později, protože jeho pozornost upoutal muž, který vstal z křesla, aby ho uvítal.

Lucius Malfoy, elegantní jako vždy, nebo možná ještě víc, než si Harry pamatoval, se k němu blížil s potěšeným úsměvem na rtech. Dýchej, Harry, upomínal se v duchu.

„Jsem velice potěšen, že Vás mohu přivítat na svém sídle, pane Pottere,“ jeho hlas byl jako med.

„Děkuji, že jste mě přijal. Vím, že je to narychlo, ale mám na vás takovou .... delikátní prosbu,“ drmolil rychle černovlasý mladík, snažíc se potlačit nervozitu.

„Tak se na to posadíme, co říkáte? Miluji delikátní prosby,“ jeho úsměv se rozšířil, když rukou pokynul ke křeslu, které stálo blízko toho, z něhož se sám před chvílí zvednul.

„Dáte si něco? Nabídnu vám francouzské víno, vynikající ročník.“ Usadil se zpět a sledoval Harryho, jak se usazuje.

„Jste laskav, děkuji.“ Harry se snažil vést kultivovanou konverzaci, ale připadal si jako pitomec. Jeho hostitel to na něm pravděpodobně poznal, protože se evidentně ohromně bavil. Bez dalších řečí však poklepal hůlkou na malý stolek mezi křesly a rázem tu stála křišťálová karafa s vínem a dvě skleničky. Elegantním pohybem uchopil karafu, sundal broušenou zátku, aby obě skleničky naplnil. Poté jednu uchopil a počkal, až si Harry vezme tu svou.

„Tak na naše setkání.“ Mladík pouze přikývnul a společně si ťuknuli.  

Napili se z pohárů a chvíli si hleděli zpříma do očí. Harry se hodně snažil, aby neuhnul pohledem. Tu radost Malfoyovi neudělá! Ten to kvitoval s úsměvem.

„Dřív, než přistoupíme k podstatě věci, chci se vás zeptat, co vás přimělo k rozhodnutí, že vyhledáte právě mne,“ začal konverzaci hostitel.

„Po pravdě mě na tu myšlenku přivedl Snape,“ objasnil Harry.

„Hovořil jste s ním?“ projevil zájem muž.

„Ráno jsem byl v Bradavicích a mluvil jsem s jeho portrétem. Přiznal se, že se tam trochu nudí,“ usmál se Harry.

„Trochu?“ Malfoy se vědoucně usmál. „Škoda, že teď už nemám do Bradavic přístup. Rád bych si s ním popovídal o všem, co se vlastně tenkrát stalo. Takříkajíc, zavzpomínat na staré časy,“ ušklíbl se Malfoy. „Předpokládám, že se bude jednat o něco mimo oficiální protokol, když vás nasměroval za mnou, nemám pravdu?“ Vyčkávavě hleděl na Harryho.

Ten si ještě trochu upil ze skleničky, než se odhodlal začít, a olíznul si rty. Malfoyův pozorný pohled ho trochu vyváděl z míry. Zhluboka se nadechl, než spustil.

„Já vím, že ode mě, jako bystrozora, je trochu nevhodné, něco takového chtít, ale jsem trochu v koncích. Jedná se mi o jisté informace k černé magii. A vy... Doufám, že se neurazíte, když řeknu, že jste v těchto věcech vzdělanější než mnozí jiní. Neberte to prosím tak, že bych vás chtěl nějak nachytat. Dobře vím, že po válce byl celý Malfoy Manor důkladně prohledán a asi tu už nic není, ale snad mi pomůže aspoň to, co víte.“

Malfoy se k němu naklonil blíž a chvíli mu upřeně hleděl do očí. Harry měl co dělat, aby zůstal v klidu. Opravdu nechtěl dát najevo svou nervozitu před někým, jako je Malfoy.

„Pane Pottere. Opravdu si myslíte, že bych dovolil, aby se kdokoliv dostal do všech míst mého domu? Už z principu nehodlám veřejně odhalovat všechna tajemství Manoru, a to ani kdyby o nic nešlo.“ Chladný hlas, vyzývavý úsměv. Harry pochopil.

„Nebojíte se, prozradit mi něco takového?“ Harry napětím ani nedýchal.

„Věřím vám.“ Odpověď tak jednoduchá, tak prostá, tak zavazující.

„Rozumím“, Harry se na chvíli odmlčel. Přemýšlel, jestli přistoupí na hru. Rozhodl se. „Takže můžu tajně doufat, že stále máte k dispozici jisté písemnosti, které by mi pomohly trochu poodhalit případ, na kterém teď pracuju?“ zeptal se opatrně.

„Zkuste mi přiblížit, o co jde,“ vyzval ho muž a opět se spokojeně opřel do křesla.

„Potřebuji zjistit, jaké existují obřady černé magie, ke kterým je potřeba rituální dýka a svícny. Tedy zřejmě pět svícnů, jak mi Snape naznačil.“ Harry se snažil potlačit znepokojení.

„Proč je potřebujete znát?“

„Vyskytly se krádeže nebo ztráty právě takovýchto svícnů, stříbrných, trojramenných. A taky byla odcizena rituální dýka. Ve Francii.“ Zvědavě pohlédl, co na to Malfoy, ale jeho tvář byla bez výrazu. „Potřebuji vědět, co se děje. Co vlastně hrozí. Mohl bych z toho odvodit motiv a to je pro moji práci dost důležité.“

„O té dýce samozřejmě vím. Stalo se to krátce před tím, než jsem se vrátil zpět do Británie. A tušíte správně, že dýka byla dopravena právě sem na blíže neurčené místo.“

„Vy o tom případu něco víte?“ Harry nedočkavostí poposedl na křesle blíž k muži, což opět vyvolalo pobavený úsměv.

„Co vím,“ pokračoval muž, „je skutečnost, že už velmi dlouhou dobu existuje jistá uzavřená frakce čistokrevných kouzelníků, kteří se drží v pozadí a jejichž cíle mi nejsou zcela známé. Nicméně, vždycky jde o moc, že?“ ušklíbl se.

„Jak dlouho už existují? A myslíte, že by mohli být nebezpeční?“ Harry cítil, že se dovídá něco opravdu důležitého. „A jak to, že se o nich neví?“ Jeho netrpělivost byla zjevná.

„Tolik otázek. Řeknu vám to takhle. Kdyby se nestala ta záležitost s Temným pánem, naše rodina by jistě do této skupiny také patřila. Vím, že kdysi kontaktovali mého otce, ale s příchodem Vy-víte-koho se stáhli do pozadí.“  Malfoy při vzpomínce na svého otce hleděl do ohně a zamyšleně poklepával ukazováčkem do skleničky.

„Nikdy víc pak už naši rodinu nekontaktovali. Zřejmě neměli zájem o Smrtijeda.“ Malfoy rozhodně nevypadal, že by ho to nějak mrzelo.

„Vypadá to, že právě nastal čas, na který zřejmě čekali. Můj otec měl za to, že tato skupina je naprosto neškodná. Ale já osobně zastávám názor, že uskupení mocných jednotlivců, kteří se považují za nadřazené, vždy vede jen k jednomu. Moc je tak vábivá, nemyslíte?“ Pohled, který Harrymu věnoval, byl absolutně nečitelný.

I když se jednalo spíš o řečnickou otázku, Harry neodolal. „Myslím, že nikdo o tom neví víc než vy,“ podotkl a čekal na reakci.

„Myslíte?“ odpověděl Malfoy zase otázkou a provokativním úšklebkem. „Tuším, o jaký rituál půjde a mohl bych vám ho podrobně popsat, včetně účinků. Ale pro vás bude lepší, když si to prostudujete sám. Omluvte mě na chvíli.“ Zvedl se z křesla a vyšel z místnosti, dveře nechal pootevřené.

7 kapitola