Vábení moci - 07.

kapitola 7. Důvěra za důvěru (autor Nade)

V úvodu děkuji všem, kteří po sobě zanechali stopu svým komentářem, tj. Salazaret, Katie11, Jutaki, terkic, tess. Díky moc.

„Tuším, o jaký rituál půjde a mohl bych vám ho podrobně popsat, včetně účinků. Ale pro vás bude lepší, když si to prostudujete sám. Omluvte mě na chvíli.“ Zvedl se z křesla a vyšel z místnosti, dveře nechal pootevřené.

Harry byl samozřejmě hrozně zvědavý, kde má Malfoy schované ty rodinné poklady, ale odolal pokušení tajně ho sledovat. Nedělal si iluze, že by snad byl úspěšný, ale hlavně nechtěl popudit Malfoye, když byl ochoten mu pomoct. V klidu se teda opřel do křesla a upíjel ze své sklenky. Víno bylo dobré. Teda ne, že by byl Harry nějaký znalec. Rozhlížel se okolo sebe a zaregistroval prosklenou vitrínu s knihami. Vstal, aby si prohlédl tituly. K jeho překvapení tam našel spíš beletrii, dokonce některé mudlovské autory. Žádnou závadnou literaturu tady nečekal, ale tohle ho trochu překvapilo. Popošel dál a rukou přejel po krásné, umělecky vyvedené šachovnici. Ihned si vzpomněl na Rona. Obhlédl obrazy, ze kterých na něho, se skrytou zvědavostí a mírnou nedůvěrou, hleděli předci Malfoyů. Nakonec se zastavil u jednoho z oken. Venku už byla tma, ale přesto bylo vidět do překrásné zahrady, mírně osvícené a pečlivě udržované. Opět mu přišla na mysl Narcissa Malfoyová. Určitě tu zahradu milovala a muselo být krásné se tudy procházet za slunečných dní, ale i teplých nocí, kdy vzduch voněl létem a růžemi. Tak se ponořil do svých myšlenek, že ani nezaregistroval, že se jeho hostitel vrátil.

„Na co myslíte?“ zaznělo mu těsně u ucha a on mírně ztuhnul. Co měl teď dělat? Krok dopředu už udělat nemohl, a když se otočí, budou si dýchat do obličeje z blízkosti, která Harrymu vehnala krev do tváří. A couvnout už vůbec nepřicházelo v úvahu. Do … háje!

„Vzpomněl jsem si na vaši paní,“ zkusil Harry pravdu a zabralo to. Malfoy mírně poodstoupil.

„Ach ano, drahá Narcissa. Ať je jí země lehká. Svou zahradu zbožňovala.“ Z jeho hlasu zazněl smutek. Harry využil vzniklé mezery mezi nimi, ustoupil stranou k šachovému stolku a dělal, že si ho zaujatě prohlíží.

„Omlouvám se. Je mi líto, že zemřela,“ řekl zcela upřímně. „Moc mi pomohla. Však víte.“

„Vím. Ale vy jste naší rodině po válce taky velmi pomohl. Narcissa na vás až do své smrti nedala dopustit.“

„Jste teď sám?“ otočil se.

„Od té doby, co zemřela, žiji jako ... poustevník“. To slovo však vyslovil tak, že mu Harry ani trochu nevěřil. Jak by taky takový muž, jako byl Lucius mohl zůstat úplně sám. Ženy se o něho jistě perou. Harry si ani neuvědomil, že na muže zcela nevhodně zírá.

„Váš obličej je jako otevřená kniha, pane Pottere. Vsaďme se, že uhodnu, na co teď myslíte.“

„Cože! Ne, to radši ne!“ Harry se rázem červenal jako pivoňka a v duchu se proklínal. Kdyby znal kouzlo, kterým by se pod ním otevřela zem a pohltila by ho, použil by ho.

„Draco tu s vámi není, že?“ snažil se to zamluvit, ale muže před sebou neoklamal.

„Ne,“ protáhl s vědoucím úsměvem, „Draco tu se mnou není. Cestuje.“

„Ano. Samozřejmě. To musí být zajímavé.“ Věděl, že blábolí, ale nemohl to zastavit.

„Víte, že jste velmi zábavný společník?“ dráždil ho Malfoy a Harry se vážně rozmýšlel, jestli použije Avadu na něho nebo na sebe.

„Ale dost legrace, tady jsem vám něco přinesl,“ pokračoval a podal mu středně velkou knihu v koženém, značně ohmataném obalu v černé barvě. Stříbrné nápisy byly již značně ohmatané. Kniha okamžitě zaujala Harryho pozornost a tak přistoupil blíž, aby ji mohl vzít do rukou.

Natáhl svou ruku a Malfoy mu knihu podal tak, že se jejich prsty setkaly. „U Merlina!“ Harry chtěl ucuknout, ale plavovlasý muž stále knihu pevně držel.

„Chci vás jen upozornit, aby to zůstalo jen mezi námi. Nemám zájem o žádné problémy a nerad bych o tu knihu přišel. Je to prastaré dědictví, kterého si velmi cením.“ Poté své sevření uvolnil.

„Samozřejmě, že zachovám v tajnosti, odkud jsem ty informace získal.“ Harry rychle odtáhl ruku s knihou z dosahu. „I když, vlastně, nebude vám vadit, když s touto knihou seznámím i své přátele?“ zeptal se rychle, protože dopředu počítal s pomocí Hermiony. „Své nejbližší přátele“, upřesnil.

„Tak Zlaté trio ještě stále funguje?“ zeptal se muž, jedno obočí nahoru.

„No, sice už to není tak jako dřív, ale ano, funguje,“ přiznal Harry.

Malfoy se chvíli tvářil, jako že si to rozmýšlí. „Budiž. Stejně byste jim to řekl, a já si cením vaší upřímnosti. Tu laskavost,“ mávl rukou směrem ke knize, „si však u vás vyberu.“

Najednou se Harrymu zdálo, že stojí opět příliš blízko sebe. Jak to říkal Snape?

„Tohle je, myslím, přesně to místo, před kterým mě Snape varoval,“ řekl nahlas svou myšlenku.

„Drahý přítel Severus! Vždycky byl tak ... předvídavý,“ usmál se Malfoy a Harry se nemohl zbavit pocitu, že se dívá na úsměv žraloka. „Bojíte se, že vás nějak zneužiji?“

Sakra, moc blízko!, křičel uvnitř Harry. „Nevím. A zneužijete?“ řekl nahlas, přestože cítil, že se pouští na tenký led.

„Určitě se vám to nebude nelíbit,“ žraločí úsměv přímo zářil a Harry cítil, že se začíná potit.

„Přesto, nebo snad právě proto, bych potřeboval slyšet něco konkrétnějšího. Co za to budete chtít?“ Harry cítil nastraženou past a rozhodl z ní vyklouznout. Když si neurčí pravidla předem, mohl by pak Malfoy požadovat cokoli. Takovou zbraň zmijozelovi do ruky dát nehodlal. I když Malfoy říká, že se mu to nebude nelíbit, neznamená to nutně, že se mu to bude líbit.

Netrpělivě čekal na odpověď, připravený v nejhorším laskavost odmítnout, ale jeho protějšek si dával trochu na čas. Opět se pohodlně usadil do svého křesla a velmi pozorně si Harryho prohlížel.

„Přišel jste za mnou s prosbou, abych vám pomohl najít odpověď na vaše otázky. Myslím, že jsem vám vyšel dostatečně vstříc a dokonce jsem vám prozradil své malé temné tajemství,“ odpověděl po chvíli muž. „Bude nanejvýš spravedlivé, abyste mi oplatil stejnou mincí. Budu po vás chtít také odpověď. Důvěra za důvěru.“

Harry se už nadechoval, že bude odporovat, ale Malfoy ho mávnutím ruky zastavil.

„Nemějte obavy, nechci po vás žádné ministerské tajemství. Ty informace si dokážu opatřit sám,“ samolibý úsměv. „Týká se to pouze a jedině vaší osoby. Něco, co mi neustále leží v hlavě a na co jsem zatím odpověď nenašel. Proč bych se tím však dál trápil, když se mi nabízí taková možnost. Souhlasíte s mým návrhem?“

Harry chvíli přemýšlel. „Dobře. Ale obávám se, že neexistuje moc věcí, které by se o mně všeobecně nevěděly. A navíc vám nemůžu zaručit, že odpovím na úplně všechno. Bude vám to málo stačit?“

„To nechejte na mně, pane Pottere. Věřím, že budu spokojený se vším, co mi můžete poskytnout,“ věnoval Harrymu mnohoznačný úsměv. „Nejdřív si však ověřte, zda vám moje pomoc byla užitečná,“ pokynul rukou směrem ke knize, kterou Harry pevně svíral. „Pokud uznáte, že ano, pak přistoupíme k uspokojení mých potřeb.“

Spokojenost a sebejistota z toho muže jen odkapávaly a Harry opět musel zahánět myšlenky na podivné dvojsmysly.

„Jenom takový závdavek. Kam se poděly vaše brýle, pane Pottere?“

„Brýle? Eh, překážely mi. Nosím kontaktní čočky.“ Mužův lehce nechápavý pohled ho přinutil pokračovat. „Takový mudlovský vynález,“ mávnul nad tím rukou, jako by to bylo nepodstatné. Sám už skoro zapomněl, že někdy nějaké brýle nosil. Zajímavé, jak si člověk rychle zvykne na změnu k lepšímu.

„Vskutku zajímavé. Někdy mi musíte ukázat, jak to funguje. V každém případě vám to prospělo.“ Trochu naklonil hlavu na stranu, jak si soustředěně prohlížel jeho obličej. Z očí mu koukal rarach.

Harry nechtěl přemýšlet nad tím, co to všechno znamená. Byl čas na ústup.

„Děkuji. Myslím, že jsme se na všem domluvili. Ale už je dost pozdě a tím pádem nejvyšší čas, abych už šel. Děkuji za vaši ochotu, pane Malfoyi. Knihu vám samozřejmě brzy vrátím,“ snažil se zdvořile ukončit svou návštěvu a už se obrátil k odchodu.

„Pane Pottere!“ Harry se zastavil mezi dveřmi a pohlédl zpět na muže, který ho tak znervózňoval. „Tu knihu si dobře prostudujte. Určitě tam najdete nějaké věci, které vás zaujmou.“

Harry mu chvíli nechápavě civěl do tváře, která se usmívala tak ... vědoucně?

„Co to sakra mělo znamenat?!“, pomyslel si, ale nahlas řekl: „Určitě to udělám, pane. Nemusíte mě vyprovázet, trefím sám. Na shledanou.“ Mírně se uklonil, otočil se a rychle vykráčel ze dveří.

„Na shledanou, Harry,“ uslyšel za sebou. Pak se Malfoy zasmál. Nahlas, čistě, krásně a Harrym ten zvuk projel jako nůž. „Merline, tohle mi nedělej! Rychle pryč!“

Kdyby mu to nepřišlo trapné, tak by utíkal.

Hned, jak to bylo možné, se přemístil rovnou domů. S úlevným výdechem se svezl do křesla k vyhaslému krbu. Civěl do prázdna, v ruce svíral knihu černé magie. V hlavě si přehrával celý rozhovor, hlavně ten závěr. Měl neodbytný pocit, že Snape ho varoval naprosto zbytečně.

A radši ani nemyslel na to, že nakonec utekl, jako malý kluk.

No a co? Koho to zajímá…

ooOoo

V Doupěti bylo jako vždy rušno a veselo. Hned jak Harry s Tobbym vstoupili do dveří, přiřítila se Molly a oba je stiskla ve svém objetí. A ačkoliv byla neobyčejné vřelá a milá, její činorodá energie nenechávala nikoho na pochybách, že právě tato dáma velí tomuto domu. Harry si moc dobře pamatoval, jak dokázala být děsivá, když se opravdu rozzlobila. Ale byl to vždy strach o její blízké, mezi které s naprostou samozřejmostí zahrnula i Harryho. A Harry ji za to miloval a respektoval. Probouzela v něm pocit, že má skutečnou rodinu. Teddy měl také moc rád tetu Molly a rodinu Weasleyových. Hlavně proto, že tu byly i další děti, se kterými si mohl hrát. Jo, rodinka se úspěšně rozrůstala díky Billovi a Fleur, ale také Persy a George se svými manželkami přispěli svou troškou do mlýna. Vlastně do Doupěte. A další Weasley byl na cestě.

„Jsem tak ráda, Harry, že jste přišli. Už jste tu dlouho nebyli. Oba.“ Laškovně rozcuchala Tedyho zelené vlasy a on jí na oplátku předvedl „nos jako okurka“. Molly se zasmála a už je strkala do rozlehlé místnosti, která rodině sloužila jako kuchyň, jídelna i obývací pokoj.

Kolem stolu už seděla většina rodiny a čekalo se jenom na opozdilce. Ron i George s hlasitými projevy vítání vyskočili, aby zatáhli Harryho mezi sebe ke stolu. Teddy se mezitím už vydal vstříc svým malým zrzavým kamarádům. Harry se přivítal se všemi, kdo tam již seděli a okamžitě se zapojil do družného hovoru s Arthurem, který hned vyzvídal podrobnosti k jednomu případu nepovoleného kouzlení před mudly. Ještě stihl obejmout Hermionu a přátelsky pokynul Ginny, která mu pozdrav s opatrným úsměvem vrátila.

Když se sešli všichni hosté, usadili se ke stolu a začali se ládovat vynikajícím jídlem, které Molly připravila. To ovšem neznamenalo, že u stolu nastalo ticho. Něco takového u Weasleyů ani nebylo možné. Konverzace volně plynula dál, dokud nesnědli úplně všechno, včetně dezertu. Pak se dámská část vrhla na nádobí, úklid a trochu toho klevetění, zatímco muži se stáhli do koutku u krbu na sklenku ogdenské starorežné. Děti řádily jako smršť a po celém domě se rozléhal jejich hurónský smích, hlavně proto, že Tobby jim předváděl své proměny a mával svou úplně opravdickou hůlkou. Harry byl svým způsobem rád, jak se chlapec ve své schopnosti metamorfomága stále zlepšuje a tak neměl potřebu zakročit. A tak nechal umravňování drobotiny na ženském osazenstvu. A taky že Molly nebo Penelopa občas vylétly, aby je seřvaly. Ale chlapi se tím jen poťouchle bavili, dokud dámy nevyhnaly drobotinu na zahradu. Počasí už bylo naštěstí dostatečně přívětivé, aby děti mohly dovádět venku.

Později, když všichni dospělí seděli u kávy a tvořili malé debatní hloučky, jejich složení se však průběžně měnilo, si Harry přisedl k Hermioně.

„Mám pro tebe k prostudování něco opravdu zajímavého,“ řekl tiše.

Hermiona okamžitě zbystřila. „Tak mi to ukaž.“ Její chtivá zvědavost vyvolala na jeho tváři úsměv. Hermiona ho škádlivě plácla přes ruku, protože okamžitě pochopila, čemu se culí.

„Tady to nemám. Takovou knihu bych si sem nedovolil přinést. Molly by mě ...,“ prstem pod bradou naznačil podříznutí.

„Rozumím. Tak kdy?“ pokračovala šeptem, oči jí jiskřily…

 *************************

8 kapitola