Vábení moci - 08.

kapitola 8. Rodina (autor Nade)

A samozřejmě věnováno všem, kteří čtou, ale hlavně těm, kteří komuntují! Katie11, Jutaki, samba, tess, Salazaret, terkic, bibi - užijte si to...

„Tady to nemám. Takovou knihu bych si sem nedovolil přinést. Molly by mě ...,“ prstem pod bradou naznačil podříznutí.

„Rozumím. Tak kdy?“ pokračovala šeptem, oči jí jiskřily…

„Až to tady skončí, odvedu Tobbyho, vyzvednu ji a zastavím se u vás doma,“ navrhnul a rychle obrátil svou pozornost k Billovi a Georgovi, kteří se už zajímali, o čem si to tam tak zaujatě špitají. Následovalo několik lehce nevybíravých vtípků směrem k Ronovi, jestli si je jistý svým dítětem.

Malou přestřelku rázně ukončila Hermiona. „Nechte si ty kecy, pitomci, nebo se vážně naštvu!“

Aktéři se stáhli s potlačovaným smíchem a George si neodpustil významné pomrkávání směrem k Ronovi. Měl co dělat, aby se pak vyhnul pohlavku od své milované Angee. Harry musel, jako už mnohokrát předtím, konstatovat, že Weasleyovi muži si vybírají docela rázné manželky, jako protipóly svých nevázaných povah. Jedinou výjimkou byl Persy, jediný suchar v rodině. Penelopa vypadala na první pohled přísně, ale ve skutečnosti byla velmi milá a měla překvapivě poťouchlý smysl pro humor. Zkrátka, zapadla do rodiny. K Persyho smůle. Ale celá tahle hříčka byla úplně nevinná, protože všichni, co se tu sešli, moc dobře věděli, jaký vztah má Harry k Hermioně a k dívkám obecně. Ale to by nebyl George, aby do Rona trochu nezaryl.

„Když už jsme u vašeho dítěte, kdy se to vlastně narodí?“ vzpomněl si Harry.

„Teď je duben, takže mám před sebou ještě pět měsíců. Bude to na začátku září,“ sdělovala mu šťastně Hermiona a spokojeně se stulila do objetí Rona, který ji zezadu obejmul. Sálala z nich láska a hřála jako kamna. Celá společnost tím byla ovlivněna a všichni se usmívali.

„Když už se tady culím jako debil,“ nedokázal si odpustit George, „ještě Harrymu i nám všem prozraďte, jestli to bude holka nebo kluk. Víte to už, ne?“ Molly se nedočkavě nadechla a všichni zvědavě hleděli na ty dva.

„Samozřejmě, že to víme,“ natahoval zlomyslně Ron. „Co říkáš,“ sklonil obličej ke své manželce, „prozradíme jim to? Nebo je necháme, ať se mučí zvědavostí?“ Hermiona se jen chichotala a nechala to na něm. Nehodlala svému manželovi tu zábavu pokazit.

„Takže přijímám nabídky!“ Rozhlédl se Ron rozjařeně po nakvašených obličejích kolem sebe. „Kdo dá víc, tomu to prozradím.“ Molly už se nadechovala, aby svého syna pokárala, že s takovými věcmi se nekupčí, ale předběhla ji její dcera.

Ginny se s výhružným výrazem v obličeji naklonila ke svému bratrovi. „A co takhle, že to tady teď hned vyklopíš a já tě neprokleju. A ty víš, čeho jsem schopná,“ zasyčela a zcela jednoznačně si poklepávala hůlkou do dlaně.

„Zadrž, zadrž!“ Ron zvedl ruce, jako když se vzdává. „Musím říct …, ty ale umíš smlouvat!“ Hurónský smích na chvíli přilákal i děti ze zahrady, které nechtěly přijít o zábavu. Zvědavě natahovaly krky, co že se to tam zajímavého řeší.

„Dobře. Ustupuji pod pohrůžkou hrubého násilí,“ předstíral Ron ublíženost a opět obtočil své dlouhé ruce kolem milované ženy. „Zlato?“ vyzval ji, aby to řekla sama.

„Bude to holčička,“ řekla pyšně a kolem nich se strhla vřava jásání a gratulací. Molly byla dojatá, protože děvčátka byla v této rodině vzácnost. Převládali klučičí nezvedenci.

„Už taky víme, jak se bude jmenovat,“ dodala Hermiona a natočila se přímo na Harryho. „Bude to Harrietta,“ natáhla se a vzala Harryho za ruku. „Budeme jí říkat Harry. To jméno k nám tak nějak neoddělitelně patří. Doufám, že ti to nebude vadit.“ Čekala na Harryho verdikt.

Ten jí jenom s úsměvem oplatil stisk ruky. „Musím se smířit s tím, že nejsem jediný Harry na světě. Myslím, že mi to půjde dobře.“ Dramaticky zatlačil imaginární slzu. „Zvládnu to!“

„Harry!“ Hermiona ho bouchla pěstí do hrudi. „Ty opravdu patříš do téhle rodiny, kašpare!“

……

Společnost se v průběhu zábavy opět rovnoměrně rozmístila do všech koutů místnosti a Harry si všiml, že Ginny na chvíli u krbu osaměla. Zvedl se, aby chvíli promluvil se svou bývalou dívkou. Nic naplat, cítil trochu výčitky svědomí.

„Ahoj, Gin,“ oslovil ji, když si k ní přisedal. „Jak se ti daří?“

„Co myslíš?!“ odpálila ho trochu kysele.

„Pořád se na mě zlobíš.“ Nebyla to otázka, spíš konstatování faktu.

„Ale vlastně ani ne,“ povzdechla si. „Jenom nemůžu odolat chuti, nakopat ti zadek,“ dodala trochu pomstychtivě.  

„Lepší než nakopat předek,“ zatvářil se bolestivě a Ginny vyprskla smíchy.

„To by se asi tvému příteli nelíbilo, co? Jak se vlastně jmenuje? Mathias?“

„Hm,“ zabručel souhlasně. „Ale s tím přítelem bych tak nespěchal.“

„Jak to?“ divila se Ginny. „Připadalo mi, že jste spolu spokojení.“

„To jsem si myslel taky, ale nějak to nešlo. Štvalo ho, že jsem pořád v práci, a bylo toho víc …“ Harry nemohl zabránit tomu, aby ho nezabolela vzpomínka na jeden z jeho nevydařených vztahů, od kterého si tolik sliboval. 

„Nakonec jsme se pohádali. Už se mi skoro čtrnáct dní neozval,“ stěžoval si Harry.

„A co ty, zkusil si to? Třeba na to čeká?“

„Poslal jsem mu sovu hned druhý den, ale odpověděl mi, že si to musí rozmyslet, což je jenom lepší výraz pro kopačky,“ povzdechl si.

„Třeba to dopadne dobře,“ utěšovala ho Ginny a povzbudivě ho poplácala po ruce, k Harryho nemalému údivu.

„Najednou to vypadá, jako by ti nevadil,“ vyslovil nahlas svůj úžas.

„Šílíš!? Nenávidím ho! Kdybych mohla, proklela bych ho do horoucích pekel za to, že mi tě odloudil,“ svůj ohnivý proslov však zmírnila trochu křivým úsměvem. „Ale nejsem padlá na hlavu. Já vím, že nakonec bychom byli oba nešťastní. Takže pokud je on ten pravý, budu ho tolerovat,“ uzavřela zcela vážně.

„Teď to však vypadá na nic,“ pokrčil rezignovaně rameny.

„A co? Nebude on, bude jiný. Taky dobře!“ V očích se jí pomstychtivě zalesklo.

„Fakt ho nesnášíš,“ sehrál Harry překvapeného. Odpovědí mu byl úsměv, který jí rád vrátil. Ještě chvíli tam poseděli a povídali si pro změnu zase o soukromém životě Ginny.

Harry rád slyšel, že má slibného nápadníka. Dost to chlácholilo jeho špatné svědomí.

„To je bezva, Gin. Někdy mi ho musíš představit.“

„Jo, tůdle!“ ukázala na něho dlouhý nos. „Ještě bys mi ho přebral!“

…….

Zbytek času proběhl ve všeobecném veselí a plánování zářijových oslav narození nového člena rodiny. Nakonec nastal čas se rozejít a Harry se začal shánět po Teddym. Což mu ovšem znesnadňovala chlapcova schopnost proměny. Najednou byly všechny děti zrzavé a žádné se nelišilo. Teddymu se samozřejmě ještě domů nechtělo a tak si prodlužoval pobyt v Doupěti, jak nejlépe dovedl. A že dovedl. Nakonec museli dospělí rozvinout rojnici a pochytat všechnu drobotinu a rozlišit, kdo je kdo, a ke komu patří. Nakonec přebyl jeden malý „Weasley“, ke kterému se nikdo nehlásil. Harry ho čapnul, dřív než se mu zase ztratí v tlačenici. Děti se tomu hihňaly a i dospěláci se tím ohromně bavili. Rozloučení bylo příjemné a veselé.

„Tak šup, chlape, čeká na nás babička,“ popohnal kmotřence, aby vrátil toho malého rošťáka Andromedě.

ooOoo

Harry se doma jenom otočil, aby vyzvedl „tu“ knihu, kterou měl dobře ukrytou. Jeden nikdy neví a nechtěl, aby přišla do nepovolaných rukou. Letaxem se vypravil rovnou do Godrikova dolu, kde Ron a Hermiona bydleli v domku, který od Harryho dostali svatebním darem. Ne, nekoupil jim dům. Nechal zrekonstruovat dům po svých rodičích, ale protože tam sám bydlet nechtěl, věnoval ho svým nejlepším přátelům, a to i s rozlehlou zahradou. Teda kromě toho kousku země, který vyčlenil na zřízení hřbitova domácích skřítků.

Představoval si, jak v domě a na zahradě budou řádit houfy malých Weasleyů. Věřil, že tam budou šťastní. A ano, opravdu byl sám se sebou spokojený, jak se mu to povedlo.

Když se vynořil z krbu v obývacím pokoji útulného domku, už na něho čekala netrpělivá Hermiona. „Kde se flákáš?“ vykročila mu vstříc. „Už jsem myslela, že porodím dřív, než ty dorazíš!“

„Ještě jsem musel chvíli pohovořit s Andromedou a rozloučit se svým kmotřencem.“

„Jo, jo, jo. Hlavně to neprotahuj a ukaž mi, co máš,“ dorážela na Harryho, za chichotání Rona, který právě vešel do dveří místnosti.

„Kámo, ty jsi blázen. Takhle natahovat Hermi se rovná sebevraždě, to už bys měl za ty roky vědět.“ Oba se na sebe usmáli, zatímco Hermiona netrpělivě odfrkla a nasadila obličej tak-bude-to?

Harry se tomu zasmál, ale rozhodně už neotálel a sáhl si do hábitu, aby vyndal knihu. Podal ji Hermioně a ta ji vzala do svých rukou opatrně jako porcelán po babičce. Lehce zalistovala.

„Je to to, co si myslím? A kdes k tomu přišel?“ začala okamžitě s výslechem.

„Nejdřív si k tomu sedneme, ne? Čaj už je připravený, tak na mě počkejte!“ odběhl Ron do kuchyně, aby se obratem vrátil s tácem naloženým hrnky a sušenkami.

„Tak začni,“ vyzvala Harryho, když už všichni seděli pohodlně v křeslech. Kniha ležela mezi nimi na stolku.

„Jak jsi jistě uhádla, ta kniha je o černé magii. A než mě budeš mučit, abys ze mě dostala, kde jsem ji vzal … Půjčil mi ji Malfoy,“ pronesl Harry.

„Malfoy?“ zaznělo dvojhlasně.

„Lucius Malfoy, abych byl přesný. Včera jsem byl za ním na Malfoy Manor a požádal jsem ho o pomoc. Však víte, ty svícny a tak.“

„No jo, ale já myslela, že se půjdeš poptat Brumbála,“ divila se překvapeně Hermiona.

„Tam jsem byl taky, ale Brumbál byl v prachu – na drbech, jak řekl Snape.“ Harry se zachechtal při té vzpomínce. „No a tak jsem se optal Snapa.“

„A tohle byla jeho rada?“ vložil se do hovoru Ron. „Abys šel za Malfoyem?“

„Přesně,“ potvrdil Harry.

„Takže Malfoy ti půjčil tuhle knihu? Dobrovolně? Vždyť jsi bystrozor!“ divil se zrzek.

„Byl vlastně dost ochotný, ale za předpokladu, že to zůstane jen mezi námi, jestli rozumíte.“ Harry doufal, že jeho přátelé pochopí a nebudou kolem toho dělat rozruch. „Navíc souhlasil, že vám tu knihu můžu ukázat.“ Sledoval, jak se v nich pere pro a proti, ale Harry sázel na Hermioninu touhu po vědění. Ron byl v tomhle rozhodnutí ten, který se přizpůsobí.

„Dobře,“ připustila konečně a Harrymu spadl ze srdce kámen, o kterém ani nevěděl, že tam byl. „Předpokládám, že v té knize najdeme něco, co odpovídá těm svícnům. Co ta dýka?“ Hermiona šla rovnou k věci.

„Malfoy naznačil, že ta dýka s tím souvisí a Snape prohlásil, že těch svícnů bude pět,“ vyklopil Harry, co věděl.

„Samozřejmě, že jich bude pět,“ řekla Hermiona s obvyklým tónem vševědky, „ve hře bude magický pentagram, samozřejmě.“

„Abych tě potěšil, tak Snape odhadl, že ty na to okamžitě kápneš,“ řekl a sledoval, jak se jeho kamarádka zapýřila. „Malfoy mi taky naznačil, že existuje jakási tajná skupina kouzelníků, která se drží přísně v pozadí. Zatím jsem nezjistil nic bližšího, ale je možné, že to nějak souvisí.“

„Název ti neřekl? Nebo něco bližšího?“ okamžitě reagoval Ron.

„No, vlastně říkal něco v tom smyslu, že si sami vybírají své členy. Musí být magicky mocní a čistokrevní,“ nereagoval na kyselé obličeje svých kamarádů a pokračoval. „Ovšem, když se na scéně objevil Voldemort, tak se stáhli do pozadí. A než se zeptáte, ne, Malfoy není členem. O Smrtijeda zřejmě nemají zájem. Ale nezdálo se mi, že by mu to bylo nějak líto.“

„Něco jako Svobodní zednáři, ne? Zkusím něco najít v archivu,“ nabídla se Hermiona, někde o nich musí být zmínka.“

„Svobodní … co?“ podivoval se zrzek a Harry pokrčil rameny.

„Mudlovský tajný řád, sám o nich moc nevím. Ale abychom se pohnuli. Prohlížel jsem to a našel jsem tam rituál, který by tomu odpovídal. Mrkni, dal jsem tam záložku,“ přistrčil knihu směrem k ní. „Akorát chci upozornit, že chvílemi jsem při čtení měl pocit, jakoby některá slova ztrácela význam.“ Hermiona na něho nechápavě pohlédla.

„No, čteš větu, ale jakoby ti někdo okamžitě část vymazal z hlavy. Takže jsem pochopil, čeho se rituál asi tak týká, ale nedokázal bych ho provést. Ty informace, jakoby mi unikaly, chápete?“

„To znamená, že kniha je nějak chráněná. Zkusíme to rozlousknout?“ rozdychtil se Ron a všichni na sebe spokojeně pohlédli. Spiklenci, jako za starých časů.

Zatímco Hermiona s Harrym listovali v dostupné literatuře a hledali kouzla o ochraně a jak je zrušit, Ron listovali knihou. Najednou sykl.

„Sakra, řízl jsem se o papír,“ zakroutil nevěřícně hlavou a pokračoval v listování. Ani nevnímal, že z nepatrné ranky vyklouzla droboučká kapka krve. Hermiona ho chtěla zrovna pokárat, aby knihu neumazal, ale nestihla to. Kapka se vpila do potřísněného papíru a zmizela. Všichni tři najednou ztuhli v očekávání možného nebezpečí, které by mohlo Ronovi hrozit.

Nic takového se však nestalo. Naopak. Před jejich užaslými zraky se kniha proměnila. Ne, že by byla úplně jiná, ale jako by omládla. Hermiona po ní hned chňapla a vytrhla ji Ronovi z rukou. Rozevřela ji v místě, kde ji Harry založil.

„Pánové, je to tady,“ vydechla užasle, když očima přelétla řádky. Naklonili se jí každý přes jedno rameno, aby viděli. Najednou byl veškerý text naprosto čitelný a pochopitelný.

 „Klíčem ke knize je krev. Nechutné, ale jedná se o černou magii, ne?“

„Důležité je, že teď to přečteme, díky mé krvavé oběti,“ nadsadil trochu Ron.

„Hele, tady to stojí,“ Harry ukázal prstem na stať, která ho zajímala. „Rozmístit pět svícnů v kruhu o průměru 3 metry …, osoba ležící uprostřed …, rituální dýka …, jasně, to jsme věděli. Co ten pentagram?“

„Tady v předchozím odstavci je uvedeno, že se musí jednat o pět stříbrných svícnů z dob Černého Mordreda. To byl velmi mocný temný čaroděj. Předpokládám, že je vyrobil právě on … Byly označeny runovými nápisy podle elementů, každý jinak. Hele, a tady z toho vyplývá, že když je rozmístíš ve správném pořadí, tak se pentagram sám zjeví v zářícím kruhu. Úžasné! Strašné.“

Hermiona hltala následující text a byla rozpolcená ve svých pocitech. Harry jí knihu jemně vzal z rukou a sám četl dál.

„Tady je recept na lektvar, který musí na začátku obřadu vypít oba. Vyvolávač i oběť. Pak vyvolávač vyřeže do kůže na hrudi oběti symbol Finio, tady je znázorněný …,“ odmlčel se při jeho prohlížení, když ho ukazoval přátelům, „A pak pronese první část zaklínadla. Je tady, ale nahlas ho číst nebudu. Běhá mi z toho mráz po zádech.“ Zhluboka se nadechl, než pokračoval. „Následuje vražení dýky do srdce oběti, současně se závěrečnou inkantací.“

Nastala chvilka ohlušujícího ticha. Ron nahlas polknul.

**************************

9 kapitola