Vábení moci - 18.

kapitola 18. - Na statku (autor Nade)

Takže ku příležitosti Velikonočního pondělí jeden malý přídavek. Snad se vám bude líbit a děvčátkům přinese útěchu pro jejich bolavé zadečky. Přeji krásné svátky!

Podle popisu, tu měl být opuštěný statek, ale ta ruina, kterou Harry po přemístění před sebou uviděl, se statkem neměla nic společného. Byly to rozvaliny bez střechy, okna byla vymlácená a místy se dokonce rozsypaly celé kusy zdí.

„No sbohem“, ozvalo se vedle něho, když se Jason přemístil těsně za ním, „Tak tady asi nezamykají.“

„Tady už opravdu dlouho nikdo nebydlí, ale skutečně tu cítím stopy magie“, ošil se trochu Harry. „Půjdem to obhlédnout.“

„Začneme hned z kraje. Ta stodola, vypadá, že ještě něco vydrží“, navrhnul Jason a vykročil. „Nechci být už před obědem zasypaný sutí“, zabručel si pro sebe. Harry jenom přikývnul a vykročil za ním. Za chvíli stáli uprostřed obrovské stavby, kde se povalovala spousta předmětů, které byly kdysi nezbytné pro údržbu tohoto stavení. Na trámech ještě visely kožené postroje k zapřažení koně nebo volka. Byl tu i zrezivělý pluh a spousta jiných kovových a značně rezavých krámů, o kterých si Harry ani netroufnul říct, k čemu asi sloužily. A samozřejmě všudypřítomný prach a pavučiny, visící v bizarních tvarech skoro až podlaze. Všechno to zakrýval těžký zápach zbytků tlejícího sena, které se tu v tom vlhku rozkládalo. Rozhlíželi se kolem sebe a hledali byť jen náznak něčeho podezřelého.

„Tak co říká tvůj vnitřní čuchometr?“, otázal se Jason a snažil se o trám očistit botu, kterou se zabořil do toho sajrajtu víc, než by chtěl. „Fujtajbl!“

„Můj čuchometr říká“, uchechtl se Harry, „že v téhle budově to není. Magie je tu slabší. Ale docela mě to táhne do hlavní budovy. Jdeme“, vykročil směrem k pomyslnému dvorku a Jason za ním skákal po jedné noze, jak se ještě snažil sundat zbytky toho svinstva ze své boty.

„Přestaň blbnout“, napomenul ho pobaveně Harry, „stejně nevíš, čím se ještě zaprasíme.“

„Kdybych mohl použít hůlku, tak bych tenhle problém neměl“, postěžoval si světlovlasý muž. „Tohle mi kazí image elegána.“

„Víš, že na sebe nesmíme upozornit. Zatím. A neboj, já budu o tvém společenském poklesku mlčet jako hrob.“ Harry potlačoval smích.

„Jo? Budeš mlčet i před sebou?“, vyprsknul Jason a pak medově dodal: „Dobře víš, zlato, že mně záleží hlavně na tvém mínění.“

Harry se zastavil před vchodem do hlavní budovy, která kdysi byla pravděpodobně obydlená.

„Teď se hlavně starej o svůj kejhák“, mrknul přes rameno na Jasona, odstrčil kus prkna, který mu zavazel a vstoupil dovnitř. Pečlivě se kolem sebe rozhlížel, ale především střežil strop a trámy nad sebou. Bylo tu zřejmé nebezpečí, že by se mohl dům začít rozpadat ještě víc, a to právě teď. Hůlku měl v pohotovosti stejně jako Jason. Nechtěl být ničím zaskočen. Nejdřív prošli přízemí, pak veleopatrně našlapovali po schodech do patra, ale ani tam nenašli nic, co by je nějak zaujalo, kromě rozházených hadrů, smetí a rozbitého starého nábytku.

„Až budeme venku, tak se mi řádně uleví“, odfoukl si Jason. Harry to nekomentoval, ale cítil to stejně.

„Ještě nám zbývá najít sklepení, jestli tu nějaké je, a pak omrknem chlívky.“ Jasonův nadšený výraz mluvil za vše. Chvíli se rozhlíželi po podlaze v přízemí, než našli pod hromadu dřevěných bedýnek od vína poklop s velkým kovovým okem, za který společně vzali. Šlo to překvapivě snadno a ve chvíli, kdy se otvor do sklepení naplno otevřel, ovanul je známý pocit soustředěné magie. Nebyl silný, ale byl tu. Pohlédli na sebe. „Nemůžeme použít hůlku a je tam tma jako v pytli“, brblal Jason a pozoroval  Harryho, který sundával ze zdi dvě louče. Lidé, kteří tu bydleli, byli na tmu připraveni. „Asi nemáš sirky?“, ptal se mimochodem kolegy, zatím co se rozhlížel po něčem …  á křesadlo!

„Sýrky? Proboha, proč bych sem sebou tahal jídlo?“ blábolil zmateně Jason.

„Sirky! Zápalky! Ale to už je jedno. Koukej, co jsem našel“, strčil křesadlo Jasonovi až pod nos a ten sebou instinktivně škubnul dozadu. Harry se tiše zachechtal a soustředil se na zapálení loučí. Po chvilce snažení, kdy musel pochopit systém křesadla, se mu podařilo zapálit jednu louč. Od ní připálil i druhou a podal ji kolegovi.

Jason se pustil po značně prošlapaných kamenných schodech jako první. Harry ještě zkontroloval, jestli nemají někoho v zádech, a vydal se za ním.

Pomalu sestupovali po strmém schodišti, které zcela jistě pamatovalo lepší časy. Klesali do hlubin země, až se dostali k průchodu, kterým se dostali do rozlehlého sklepení. Nacvičeným způsobem zkontrolovali celý prostor, slabě osvětlený jejich loučemi. Působilo to celkem bezpečně, ale oba cítili, že se přiblížili ke zdroji magie. Jason objevil na zdi kovový držák, do kterého zasunul svou louč. Harry následoval jeho příkladu a našel si hned další na protější zdi. Bylo to tak mnohem výhodnější. Obezřetně se rozhlíželi a hledali zdroj, za kterým přišli.

Sklepení vypadalo prázdné a působilo dojmem, že zde desetiletí nikdo nebyl. Zdání však klame a o tom se přesvědčili ve chvíli, kdy v zadní části zaregistrovali kamennou studnu, přikrytou těžkým dřevěným poklopem. Magie zjevně přicházela odtud. S napřaženými hůlkami postupovali směrem ke studni. V podstatě jim nedalo příliš práce zjistit konkrétní důvod jemných vibrací magie.

Studna byla po celém svém obvodu označena magickými runami, které tam byly umístěny docela nedávno. Netroufali si otevřít poklop pomocí kouzel. Za prvé pořád jeli podle původního plánu, použít magii až ověří bezpečnost místa nebo v případě akutního nebezpečí. Za druhé netušili, co by magie učinila ve spojení s runami, které se v tomto chabém osvětlení nedaly rozluštit.

Harry se trochu otráveně vrátil pro jednu z loučí. Bylo nutné rozluštit runy, než začnou podnikat další kroky a k tomu potřebovali víc světla. Ještě jednou zkontroloval průchod a vydal se se světlem zpátky ke studně. Společnými silami se pak pustili do luštění a Harry byl rád za bystrozorský výcvik, který pamatoval na různé druhy magie.

„Do háje. Je to magicky zablokované“, zabručel Harry, když došli ke společnému závěru. „Jediná šance je, otevřít to ručně.“ Chystal se posunout dřevěnou desku.

„To si beru na starosti já“, prohlásil rozhodně Jason, „radši k tomu nelez.“

„Co blbneš?“

„Já jen, že na tebe musím dávat pozor, chápeš?“ Jason se nedal od svého rozhodnutí odradit a hned natáhl ruku a poklopu se dotkl. Nic se nestalo a to je trochu uklidnilo.

„Teď to trochu odsunu a ty mě kryj“, pohlédl na Harryho s jistotou, kterou necítil.

Jason si pro sebe brblal nadávky, při kterých by se normálně asi červenal, jakoby ho to mohlo ochránit před nebezpečím. Opřel se oběma rukama do dřevěného poklopu a Harry stál připravený za ním, připravený zasáhnout. Poklop nakonec nebyl tak těžký jak vypadal, protože celkem lehko povolil a pod tlakem Jasonova těla se začal posouvat. V tu chvíli však Harry ucítil slabý příval temné magie, která se začala řinout ze studny. Bleskurychle sáhl po Jasonovi a za hábit ho odtáhl od studny. Přesto však už vznikl uzounký průzor, kterým začala prosakovat magie, ze které mu naskakovala husí kůže. Důvodem bylo, že úplně zřetelně cítil, jak jeho magickou sílu studna lačně vsává do sebe, do svých hlubin.

„Magická past!“, vykřikl, odhodil louč a táhnul sebou Jasona ke schodišti. Bylo však pozdě. Runy po obvodu studny se rozzářily a oni oba naplno pocítili odliv vlastní magie. A nejen to. Byli úplně paralyzovaní.

Ještě nedorazili ani do poloviny sklepa, když oba klesli na kolena. Neznámá síla je tlačila k zemi. Vypadalo to, že se celý sklep probudil a nehodlal je pustit ven. Když se Harry dotkl dlaněmi podlahy, měl pocit, jakoby se přilepil. Stačil mu letmý pohled, aby se ujistil, že Jason je na tom stejně.

„Mělo mě to varovat, když byl jediný přístup k pitné vodě zatarasen bednami od vína. Sakra“, pronesl jeho kolega.

Harry však v tuhle chvíli neměl náladu na černý humor. Je možné, že už se to děje zase? Takhle brzy?A co bude s Jasonem? Začínal mírně panikařit. Silou vůle se přinutil ke klidu a snažil se rozumně uvažovat.

„Jak dlouho myslíš, že se po nás budou shánět?“, položil otázku, která byla víceméně řečnická. Věděl, že to bude trvat možná hodiny a do té doby sem může přijít ten, kdo past nastražil. Nepochyboval, že temná magie ve spojení s runami, může fungovat i jako magický alarm.

Ale nevzdávali se. Jason, stejně jako Harry, se snažil vzdorovat a donutit své tělo k pohybu. Příliš nemluvili a snažili se soustředit všechny své síly. Připadalo jim, že jsou tu uvězněni už celou věčnost a výsledky jejich snahy byly mizivé. Posouvali se k východu tak pomalu, že už ztráceli naději na únik. Odhozená louč zatím doskomírala a zhasla. Zůstala jediná na zdi. Aspoň něco.

„Jsem … v loji … už … nemůžu“, Jason mezi slovy trhavě dýchal a nakonec klesl celým tělem na podlahu. K Harryho údivu jakoby úlevně vydechl.

„Co se teď … stalo?“, zeptal se naléhavě a doufal, že mu bude přítel schopen odpovědět.

„Teď, když jsem se přestal bránit, cítím se docela v pohodě, když pominu skutečnost, že se nemůžu hýbat“, odpověděl mu najednou zcela souvisle Jason. Bylo to značně demoralizující. Přestaneš se vzpírat, uleví se ti. Bylo to jako vzkaz.

„Ještě to nevzdám“, vrčel pro sebe Harry a sbíral poslední zbytky odhodlání, aby se definitivně vzepřel.

„Máš na to, Harry“, podporoval ho Jason. „Dostaneš se odsud a přivedeš pomoc.“ Jeho oříškově hnědé oči na Harryho hleděly s takovou důvěrou, že se málem bezmocí rozbrečel.

„Jen abych to stihnul dřív, než si pro nás přijdou ONI“, pomyslel si vztekle v duchu a pak ho napadlo, že nepřátelé nejsou jediní, kdo by mohl přijít. Ještě je tu ten pan záhadný, který si ho označila. Měl by cítit, že je Harry v nebezpečí a měl by mít schopnost ho bezpečně najít. Přemýšlel, jestli se tu objeví právě Lucius a jestli přijde včas. Tak nějak si uvědomil, že by mu to ani nevadilo. Byla to naděje, ke které se upnul a která mu dodávala sílu. Ještě je tu šance, že se z toho dostanou.

Opět se posunul o kus blíž schodišti. Otázkou bylo, kam až temná magie zasahovala. Bude na schodech už v bezpečí, nebo se bude muset plazit až nahoru? Napadlo ho, že pokud se dostane z dosahu kouzla, měl by být schopen zrušit kouzlo sám. Byl na to vycvičený.Otázkou bylo, jak rychle se obnoví jeho magické schopnosti. Rozhodně se mu nechtělo tady Jasona nechat. Koneckonců nikdo kromě Bradáče nevěděl, že sem přijde právě Harry. Možná měla past prostě zachytit kohokoli s magií. Nepochyboval, čí je tohle práce, i když neznal konkrétní jména.

Trvalo to minuty, nebo hodiny? Ani nevěděl. Začínal být dezorientovaný. Přesto ale tvrdohlavě postupoval dál, za neutuchající slovní podpory za strany Jasona. Byl mu za to neskonale vděčný. Už byl skoro na schodišti, když najednou kouzlo povolilo. Bylo to, jako když povolí prak napnutý až nadoraz a Harryho jeho vlastní síla, kterou vynakládal na posun vpřed, doslova katapultovala. Málem si rozbil hlavu o dolní schody. Měl by cítit úlevu, ale necítil. Ještě ne. V tuhle chvíli spíš napjatě vyčkával, čí jsou kroky, které se chvatně blížily po schodech dolů. Oni dva byli dosud zcela bezmovní. Ve slabém světle jedné pochodně se objevila důvěrně známá postava. Harry oněměl překvapením.

Jason si za ním úlevně oddechl. „Do prdele, Seane, ani nevíš, jak rád tě vidím!“

19. kapitola