Vítězstvím to nekončí - 01. (1/2)

kapitola 1. Pater Mors - 1. část (autor Jutaki)

Beta: Nade

*Omlouvám se, že nic nepřibývá. S věštbou mám trochu problém, ale to by se mělo zlepšit. Děkuji všem za komentáře a vaši trpělivost.
*Tahle povídka je jen taková chuťovka než se vrátím k věštbě. Nebude mít hodně dílů, ale šlo především o to, abyste věděli, že žiji (zatím).
*První díl jsem musela rozdělit, protože byl příliš dlouhý (15 stránek je trochu moc) a doufám, že se vám bude líbit. Nerozdělila jsem ji přesně v půli, šlo hlavně o to, aby to dávalo smysl, takže je druhý díl kratší.

Přeji Vám VESELÉ VELIKONOCE! (Další díl bude na čarodějnice!) 

  Tiché kroky odrážející se od rozpadlých zdí Bradavické školy se zastavily před obrovským chrličem, který ho okamžitě propustil bez potřeby pronesení přístupového hesla. A tak mohl chlapec nerušeně pokračovat do ředitelny.

  Pomalu kráčel po schodech nahoru, až vešel do obrovské místnosti, ve které se nacházel obrovský počet obrazů bývalých ředitelů. Jenže v tuto chvíli byly všechny obrazy prázdné, protože právě všude možně oznamovali konečný pád lorda Voldemorta, který padl před pár týdny rukou Harryho Pottera.

  Celá kouzelnická Británie oslavovala pád Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Jen jeden člověk neslavil. A to právě zachránce kouzelnického světa. V konečném souboji totiž zemřeli úplně všichni jeho blízcí. Ron s Hermionou zemřeli rukou Belatrix. George spáchal sebevraždu potom, co zjistil, že zemřel Fred, jeho dvojče. A takhle by mohl jmenovat jména mrtvých ještě nějakou dobu, protože čím delší čas uběhl od posledního střetu, tím více bylo nalezeno těl. Jen tělo jednoho člověka se nenašlo. A to Severuse Snapea. Jediné, co po něm zbylo, byla veliká krvavá louže smíchaná s jedem Naginy (pozn. aut.: v této povídce se Harry nevydal do chroptící chýše, takže neví, co se v ní tehdy stalo). Závěrem všech bylo, že ho ten obří had pozřel.

  A tak si s naprosto pochmurnou náladou stoupl, před prázdný obraz Albuse Brumbála a čekal na jeho návrat. Přitom se utápěl ve svých myšlenkách a neustále vzpomínal na tváře mrtvých přátel. Dokonce ho napadlo, že se vrátí do zapovězeného lesa a půjde hledat jednu ze ztracených relikvií smrti. Jenže nenacházel sílu, aby vstal a prošel přes chodby, aniž by si nepřipomněl ta krvavá jatka, která, podle něj jen náhodou, vyhráli.

  V tu chvíli se před ním objevil Brumbál a shovívavě se usmál.

  „Vím proč jsi zde, chlapče.“ řekl prostě a Harry nepochyboval, že kdyby ještě žil, nabídl by mu v tuto chvíli citrónový bonbón.

  Zelenooký chlapec na něj jen upřel zarudlé oči a svraštil obočí potlačovaným žalem. Brumbál mu strašně chyběl. Znamenal pro něj hodně a i o něj přišel.

  „Všichni jsou mrtví, nedokázal jsem je zachránit. Snažil jsem se, ale nešlo to. Je to moje vina. Jsem neschopný, myslím, že by si kdokoliv na mém místě vedl lépe.“ spustil poraženecky. V jeho vlase bylo znát, že si to opravdu vyčítá a dokonce ani Brumbál mu to nijak nerozmlouval. Ne proto, že by dával chlapci za pravdu, ale proto, že věděl, že si Harry musí sám uvědomit pravou příčinu jejich smrti. Navíc tu byla jedna důležitá věc, kterou mu musel říct.

  „Chlapče… víš, mám pro tebe další úkol, který musí být splněn a souvisí s Voldemortem.“

  „On nebyl zničen?“ Vyhrkl. „Chcete mi tím říct, že má ještě nějaké viteály? Ale já myslel, že jsou zničený…“

  „Harry,…“ řekl bývalý ředitel mírně.

  „…proč jste mi to neřekl dříve? Nebo se mu podařilo nějak jinak uniknout smrti? Ale, jak…“

  „Harry, tak to není…“ ale chlapec ho neposlouchal. Spíše začal pomalu panikařit a Brumbálovi nezbývalo nic jiného než na chlapce zvýšit hlas.

  „HARRY!“ Oslovený rázem zmlkl a podíval se na ředitele obviňujícím pohledem, protože před ním zatajil něco takového, jako že Tom Riddle pořád žije.

  „Tom je již mrtvý, nemusíš se ho v tomto čase již obávat. Jde o to, že v době, kdy ještě tví rodiče chodili na školu, přestoupil do Bradavic jeden žák. Byl v šestém ročníku, to bylo asi v době, kdy tví rodiče chodili do pátého ročníku. Ten žák se jmenoval Pater Mors a chodil do zmijozelu. Nejzvláštnější je, že v té době jsem začal dostávat zvláštní dopisy od H. J. P., které nosila sněžně bílá sova (pozn. aut.: Hedvika žije, bylo mi jí líto). Navíc překlad jeho jména se dá také pochopit jako „pán smrti“ což mi až nebezpečně připomíná souvislost s relikviemi smrti.“ řekl a s jiskřivým pohledem na něj mrkl.

  „Chcete mi tím říct, že jsem byl v minulosti? A to přesně v době, kdy mí rodiče chodili ještě do školy?“ Nevěřícnost v Harryho hlase Brumbála pobavila, ale věděl, že na takovéto věci teď není čas.

  „Samozřejmě, v tvém stavu a s tvou podobou by bylo naprosto nemožné tě tam poslat, aniž by si budoucnost naprosto nepředělal podle svého.“ řekl a podíval se někam za chlapce. Harry se tím směrem otočil a zahlédl jen nudně uspořádanou polici s knížkami. S povytaženým pohledem se zase otočil zpět k řediteli a ten si jen unaveně povzdech.

  „Podívej se pořádně. Mám tam Bajky barda Beedleho.“ řekl a Harry se pomalu přesunul před polici s knihami, aby se mohl podívat. Tenkou knížečku zahlédl jako druhou z leva a tak ji pomalu vytáhl. Přitom jen nechápavě vrtěl hlavou.

  „Vždyť já to už četl, pane řediteli. Dostala je od vás Hermiona. Vzpomínáte?“ řekl pomalu Harry, dívajíc se přitom na obraz Albuse Brumbála. Ten jen energicky pokýval hlavou.

  „ Však já vím, chlapče, ale tohle není obyčejná kniha. Heslo na její otevření je „Otevři se“, ale musíš to říct v hadím jazyce. Tuhle knihu jsem těsně před svou smrtí dostal od H. J. P. a v dopise stálo, že ti ji mám předat, až nastane ten správný čas. Bylo to po opravdu dlouhé době, co jsem od něj dostal podobný dopis. A až tehdy jsem si uvědomil, že to ty jsi celou dobu H. J. P., Harry James Potter.“ Harry na něj jen nevěřícně zíral a přitom v rukou stále tiskl tenounkou knížku. Myšlenky mu pluly jedna za druhou a nebyl schopen je jakkoliv uspořádat. Zmateně se podíval z ředitele na knížku a naopak.

  „To je vše, co ti mohu říci hochu. Odpovědi na všechny své otázky bys měl dostat ve chvíli, kdy to otevřeš. A na to by sis měl nejspíš najít vhodnější místo než tohle, protože sem můžou každou chvíli přijít obyvatelé obrazů a na tohle budeš asi potřebovat klidné místo.“ Bývalý ředitel se na chlapce vlídně usmál, když v chlapci opět zahlédl onu hřejivou jiskru, kterou vždy oplýval, a která byla posledním bojem téměř uhašena. Ale nyní znovu vzplála s odhodláním pravého nebelvíra.

***

  Harry seděl u krbu v domě na Grimmauldově náměstí 12 a před sebou měl knížku, co mu dal Brumbál. Když jí otevřel, byl překvapen. Knížka byla začarovaná tak, aby v ní byl magicky zvětšený a odlehčený prostor. Chvíli potom, co Bajky otevřel, se samo od sebe z jejího prostoru vznesl starý pergamen.  

  Ze začátku na něj jen nevěřícně koukal, ale pak se ho rozhodl přečíst. Opatrně ho vzal do rukou, jakoby se bál, že je nějak prokletý a on skončí nadosmrti plešatý s boláky po celém těle. Když však zjistil, že mu nic nehrozí, podíval se na pečeť, která ve svém znaku měla lva, který ve své tlamě držel trojúhelník. Harry se na něj podíval blíže a překvapen si uvědomil, že je to znak relikvií smrti. Musel se ironicky usmát, když si uvědomil, kde všude je na relikvie poukázáno. Ve falešném jméně, v té knížce, a dokonce i v pečeti na tom pergamenu.

  Když pečeť rozlomil a rozvinul pergamen, byl v něm jen krátký text:

          Ahoj Harry,

je fakt zvláštní psát sám sobě, ale nedá se nic dělat. Hlavně tě prosím, nenič tento pergamen, je důležitý. Pamatuješ si na druhý ročník a deník Toma Riddla? Trochu jsem se jím inspiroval a vytvořil tohle, až na to, že to není viteál, ale jen hodně složitě začarovaný kus pergamenu… něco jako Pobertův plánek.  V určitých dobách se zde bude objevovat text toho, co máš udělat. Stačí, když do pravého horního rohu napíšeš datum a ono ti to ukáže, co máš a nemáš dělat v ten den, ale hlavně si dej pozor, ať si toho nikdo nevšimne!

Tohle je jen jako úvodní slovo (nemohl jsem si pomoci). Aby ses dozvěděl více, stačí napsat datum a nic jiného.

                                                                                       S pozdravem H. J. P.

  Text v pergamenu si stihl přečíst ještě jednou, než sám od sebe zmizel. Unaveně si promnul kořen nosu a zamyšleně se podíval na již prázdný pergamen.

  Váhal. Nevěděl, jestli by to měl číst dál, docela dobře to mohla být nějaké past. Ale i tak si Harry uvědomoval, že i kdyby bylo dokázáno, že je to od samotného Voldemorta, tak by to stejně otevřel a přečetl. Proto si jednoduchým bezhůlkovým kouzlem přivolal samoplnící brk.

  Když napsal lehce kostrbatým písmem datum na horní roh, nemusel čekat nijak dlouho a začal se tím samým písmem utvářet další text, tentokrát byl však o něco delší.

          Harry,

pokud píšeš správný datum, tak by to mělo být přesně dnes, co jsi dostal můj odkaz od Brumbála. Doufám, že jsi teď někde, kde je klid, protože by bylo nemilé, pokud by tě teď někdo vyrušil. 

  Chci, abys věděl, že cestovat časem je opravdu nebezpečné. Stačí říct jednu jedinou větu v nesprávný čas, nesprávným způsobem a budoucnost bude přepsána, a proto jsem vytvořil tenhle pergamen, který ti ve všem bude pomáhat. Ale nikomu o tom neříkej. Pro jistotu ani Brumbálovi, i kdyby naléhal, i když myslím, že on už je s nevědomostí ohledně této záležitosti smířený.

  Tvým hlavním úkolem bude informovat pozvolna Brumbála o věcech, které budou potřebné k tomu, abychom vyhráli nad Voldemortem. Asi ti to připadá zvláštní, že bys to měl dělat, když už jsme nad ním vyhráli, ale pokud to neuděláš, tak bude budoucnost změněna a to se nesmí stát. Vím, že teď oplakáváš smrt svých přátel i mně se po nich stýská, ale život jde dál.

  Tvým prvním úkolem bude si z knížky přivolat lektvar, který by ti měl změnit podobu, jediná nevýhoda je, že ta podoba je již trvalá, takže pokud si ten lektvar jednou vezmeš, není cesta zpět. Lektvar vypij, než půjdeš spát.

  Jako další si přivolej kufr, který jsem ti naplnil oblečením, které ti bude po přeměně padnout. Je tam samé drahé oblečení, tak na něj dávej pozor. Důvod je ten, že znovu nastoupíš do školy a půjdeš do zmijozelu… tedy, necháš se zařadit do zmijozelu.  Bylo by nebezpečné, kdybys šel do stejné koleje, ve které jsou tví rodiče.

  Zítra, až vstaneš, na nic nečekej. Umyj se, oblékni se a z knížky si přivolej obraceč času. Je nastavený, takže na něj stačí jen dvakrát poklepat. Přenese tě to týden před začátkem nového školního roku. Dokonce jsem ti i připravil dopis, který rovnou pošleš Brumbálovi. Použij, ale prosím jinou sovu než Hedviku, ano?

  Než se přeneseš v čase, tak se ujisti, že máš s sebou: Hedviku, svou hůlku, ale i tu bezovou, neviditelný plášť, Pobertův plánek, Bajky barda Beedleho, a nějaké osobní věci. Pokud jde o tvoje fotoalbum, musíš ho nějak začarovat, nejlépe na nějaké heslo.

  Pokud použiješ obraceč času zítra, tak se dostaneš do 24. 8. 1975. Hned, jak se tam objevíš, tak jdi k Děravému kotli a ubytuj se tam do konce prázdnin. Potom bude nejlepší, když použiješ jejich sovu, abys mohl poslat Brumbálovi ten dopis. Do tří dnů by ti měl odpovědět. Přijímací testy žádné dělat nebudeš… naštěstí. To proto, že jsi se „narodil“ 31. 7. 1958 a to znamená, že si již plnoletý. V té době to tak chodí. Nebudu ti to tu popisovat, stejnak je to pro teď nedůležitá informace.

                                                                                     S pozdravem H. J. P.

  PS.: Tvé nové jméno je od teď Pater Mors.

***

  Zbytek dne Harry chodil po domě sem a tam a snažil se uspořádat myšlenky. Podle toho odkazu, který zanechal sám sobě – jak ironické – ho nečekalo nic lehkého. Docela ho překvapilo, že už má většinu věcí předem připravené, ale za to byl jedině rád, protože nevěděl, jestli by to jen tak zvládl. Také byl mírně v rozpacích, protože, když si prohlížel to oblečení, všechno bylo podle něj příliš luxusní, a ani by se nedivil, kdyby jeden pár ponožek byl stejně drahý jako plat Weasleyů.

  Weasley…

  Se sklopenou hlavou se zastavil před dveřmi do pokoje, který kdysi obýval spolu s Ronem. Jeho nejlepší kamarád mu hrozně chyběl, nemluvě o Hermioně. Oba mu hrozně chyběli…

  V tu chvíli se rozhodl, že minulost změní tak, aby oba mohli spolu žít. Možná už ho považovat za přítele nebudou, když odteď bude Pater Mors, ale v tuto chvíli by mu stačilo jen pomyšlení, že by ti dva spolu mohli žít a mít spousty zrzavých dětí.

  Ač nerad, si Harry uvědomil, že při upomínce na ně mu je vždy do pláče a ani dnes tomu nebylo jinak. Nějakou chvíli ještě stál na místě a snažil se sklidnit své emoce. Pak, odhodlán novým cílem, se vydal do svého pokoje, který kdysi patřil Síriovi a než usnul, tak vypil celý obsah lektvaru, který z něj již navždy udělá Patera Morse.

  Jak zvláštní jméno.

***

  Druhý den se probudil s pocitem, že ho někdo celou noc natahoval na skřipec. Ale nejhorší to bylo na čele, přesněji v místě kde měl jizvu.

  Opatrně zvedl levou ruku a sáhl si na čelo. Jaké bylo pak jeho překvapení, když zjistil, že jeho jizva zmizela. Když si vzpomněl, proč ho bolí celý člověk, okamžitě vyskočil na nohy. Ale protože nebyl na svou tělesnou stavbu ještě zvyklý, tak hned při prvním kroku se rozplácl, jak dlouhý tak široký.

  Překvapeně zamrkal a tentokrát už opatrně vstal. Přitom si uvědomil, že jeho pyžamo je mu menší minimálně o jednu velikost. Nervózně si skousl spodní ret a vrávoravým krokem se vydal do koupelny. Celou dobu se cítil, jakoby mu někdo dal na nohy podpatky, ne že by to někdy doopravdy zkoušel.

  Když došel do koupelny a podíval se do zrcadla, ohromilo ho, jak je jiný. Stále měl uhlově černé vlasy a dokonce na koncích se neposedně kroutily, ale i tak to byla oproti dřívějšku velká změna. Dokonce i barva očí zůstala stejně smaragdově zelená, ale při bližším pohledu zjistil, že trochu potemněla. Rysy ve tvářích se zjemnily, až mu připadalo, že je teď více podobný své matce. Nejvíc ho však překvapilo, že dokonce rozeznal pár rysů, které byli tak typické pro Síria. A celkový dojem? Díky tomuto spojení, které na něj působilo zvláštním způsobem, se z něj stal člověk, který s jeho bývalým vzezřením neměl naprosto nic společného, až na menší drobnosti, kterých by si nikdo neměl všimnout.

  Po sprše, ve které měl příležitost dokonale poznat své tělo, se vydal zpět do svého pokoje, kde si vybral z kufru na pohled nejlevnější oblečení, které v něm byl schopen najít. Pak sešel pomalu do kuchyně, kde si udělal rychlou snídani a šel si zabalit věci, které bude potřebovat.

  Věděl, že si má zabalit jen to nejdůležitější, ale i tak se neubránil myšlence na to, že by si s sebou mohl vzít nějakou knížku o famfrpálu. Nakonec se rozhodl, že si je nevezme, protože by ho to mohlo nějak prozradit.

  Avšak došlo mu, že by nevadilo, kdyby si vzal všechny knížky, které mají datum výtisku starší než rok 1975, ale s povzdechem si uvědomil, že do této kategorie spadají jen učebnice lektvarů, ale i tak si je zabalil.

  Trvalo mu dvě hodiny, než byl připravený. Ne proto, že by byl nerozhodný, pokud šlo o věci, které si má vzít. Ale šel si vybrat veškerou hotovost ke Gringottům a poslal i odtamtud dopis profesorce McGonagallové, aby se o něj nebála. Přeci jen, ona byla teď jediná žijící osoba, která mu byla opravdu blízká.

 

***

  Přesně v deset hodin stál na jednom velmi opuštěném místě daleko od lidí. Protože nechtěl nic ponechat náhodě. Slíbil si totiž, že zachrání své přátele a pokud selže hned na začátku, všechno půjde do háje.

  Pomalu vytáhl svou hůlku a dvakrát s ní poklepal na obraceč času, který měl pověšený kolem krku. V tom se obraceč času začal otáčet takovou rychlostí, až se Harrymu zatočila hlava. Proto raději zavřel oči a počkal, než ho to přejde.

  Netrvalo dlouho a obraceč času se zastavil. Harry proto na nic nečekal a přemístil se rovnou do Děravého kotle, kde ho na chvíli překvapil ruch, který tady panoval. Vzápětí si uvědomil, že tohle období spadá ještě před terorizování Voldemorta.

  Zdráhavě šel směrem k pultu a pozdravil veselého muže, který právě doléval několik piv.

  „Přejete si?“ optal se ho zdvořile a postavil před nějakého muže jedno z piv.

  „Chtěl bych se tu ubytovat do konce prázdnin. Máte ještě volno?“ zeptal se Harry a se zvláštním pocitem se podíval ke vzdálenému stolu v koutě. Byl to malý a ode všech odstrčený stůl, u kterého seděl jen jeden člověk… spíše jeden z Bradavických studentů. Nemohl si pomoci, ale někoho mu strašně připomínal. Poněvadž si ho však v tom šeru, které tu panovalo, nemohl prohlédnout, pustil to z hlavy. Přeci jen to mohl být jeden z rodičů jeho bývalých spolužáků, a proto mu někoho tak připomínal.

  Aby se už zbytečně nerozptyloval, otočil se zpět na obsluhu a čekal, až mu odpoví na jeho otázku ohledně volných pokojů. Ten si ho pozorně prohlédl a až dlouho potom Harrymu došlo, že tu asi nejsou zvyklí na hosty jeho vzezření. Vždyť na sobě měl až snobsky drahé oblečení. Muž za pultem to však nijak nekomentoval, jen se slovy, že zaplatí až při odchodu, mu předal klíč.

  Svůj pokoj našel až v zadní části chodby v prvním patře. Hned naproti němu byla společná koupelna. Pokoj to nebyl nikterak velký, ale zato byl snad nejčistší, než když tu byl naposledy a to je „shodou okolností“ až za několik desítek let. V pokoji toho moc nebylo. Obyčejná postel, menší skříň na oblečení a stůl s židlí, které stála pod oknem.

  Dnes již poněkolikáté se ironicky usmál nad nenadálým sletem událostí a s narůstající migrénou vešel do svého pokoje. Neměl náladu se tu zbytečně zdržovat a tak si jen z vnitřní strany hábitu vyndal bajky, které měl pro jistotu začarované proti krádeži a ztrátě. A po zaznění slabého syčivého rozkazu se tenká knížka otevřela.

  Harry do jejího přičarovaného prostoru strčil ruku skoro až po rameno, jak se snažil vylovit pergamen s pokyny, mezitím se mu podařilo náhodou zavadit o kufr s věcmi a tak ho rovnou vytáhl taky. Kufr dal na postel a pergamen položil na stůl. Rozvinul ho a samoplnícím brkem – který pro jistotu neustále nosil u sebe – napsal na pravý horní roh datum.

  24. 8. 1975

  V tu chvíli se začali objevovat nové pokyny a Harry zvědavý, co se dozví. Začal číst, ještě než se text objevil celý.

 

          Ahoj Harry,

doufám, že to pro tebe nebyl příliš velký šok, když ses objevil v této době, ale podle mě to není zas až tak veliký rozdíl. Musíš si jen zvyknout na nové tváře, jinak by to všechno mělo být fajn.

  Doufám, že jsi nezapomněl na ten dopis pro Brumbála a pokud jsi ho ještě neposlal, máš nejvyšší čas. Hlavně nezapomeň, že na oficiální poštu nepoužívej Hedviku, mám s ní jiné plány.

  A teď nějaké informace k tvé nové identitě. Pamatuj si, že co se nedozvíš z tohoto pergamenu, tak si domysli, ale nejlépe se těmto otázkám vyhni. Také si dávej pozor na Brumbála je hrozně podezíravý! 

Tvé nové jméno je Pater Mors. Je ti sedmnáct a narodil ses 31. 7. 1958. Dodneška jsi měl domácí učitele a vyrůstal jsi v Americe, konkrétně v Chicagu. To by mělo všechny odradit, pokud se jedná o místo narození, protože většina čistokrevných považuje USA za podřadný stát. Ohledně čistokrevnosti: nejsi čistokrevný, ale tvá rodina má dlouhou tradici, jen se prostě pár tvých předků zapletlo se smíšenými čaroději. Tohle by ti mělo zaručit neutrální místo. Tvá matka se jmenuje Erika a otec je Michael. Poslali tě sem, aby sis tu mohl udělat OVCE. Velká část amerických kouzelníků to tak většinou dělá, že v sedmnácti jdou do kouzelnické školy, aby si zde mohli oficiálně dodělat studium pod dozorem – má to větší váhu, než jen obyčejní domácí učitelé – nastupují do šestého ročníku. Pokud bys chtěl rovnou do sedmého, tak bys dělal přijímací zkoušky, a to nemůžeme riskovat, ne?

  To je zatím vše. Ode dneška to budu nechávat především na tobě samotném. Improvizuj, ale nezapomeň, že teď budeš zmijozel, takže se nechovej jak sebevražedný nebelvír!

                                                                                     S pozdravem H. J. P.  

  S povzdechem se zelenooký mladík prohrábl rukou vlasy a mezi prsty promnul lehce vlnitý konec pramínku. Od teď bylo vše jen na něm. Budoucnost a především životy jeho kamarádů, které musí zachránit. Díky těmto myšlenkám se jeho migréna ještě stonásobně zvýšila a on usoudil, že v tuto chvíli bude nejlepší, když půjde na vzduch. Obraceč času, který měl doteď pověšený kolem krku a skrytý pod hábitem, proto uschoval do úkrytu v knížce. Vytáhl si váček s penězi, na kterém měl podobné kouzlo, jako bylo na knížce, aby se mu tam všechna hotovost vešla. A když odcházel, ještě stačil zhodnotit svůj vzhled v zrcadle.

  Jeho temně zelený hábit halil černou elegantní vestu, bílou košili se stojatým límečkem a tmavé kalhoty z dračí kůže s neurčitou barvou. Harry si uvědomoval, že tahle nová image by mu měla otevřít dveře mezi nejvýznamnější kruh zmijozelů, ale pořád ho znervózňoval fakt, že byl z hlouby duše nebelvír. Moc dobře si uvědomoval, že stačí sebemenší chybička a všechno půjde do háje. Také ho nijak nepovzbuzoval fakt, že bude chodit do školy za přítomnosti jeho rodičů.

  Ve chvíli, kdy chtěl vzít za kliku a otevřít dveře se zarazil, protože mu něco došlo. A to, že bude nejspíš svědkem toho, jak bude jeho otec s kmotrem ponižovat profesora Snapea. Jeho bývalý spolužáci by to nejspíš uvítali a ještě by se ochotně přidali, ale Harrymu se z toho dělalo zle. Jen při vzpomínce na dobu, kdy ho Snape učil nitrobranu a on uviděl útržky jeho vzpomínek, se mu chtělo proklít otce za to, jaký byl, vlastně… jaký teď je.

  Tiše zaklel a volnou rukou se zapřel o rám dveří. Vždycky chtěl lépe poznat své rodiče, ale nestál zrovna o tuhle část otcovi osobnosti, která se vyžívala v ponižování druhých. Díky tomu teď cítil k otci nejen lásku, ale i zklamání a vztek, které, jak věděl, nejspíš ještě poroste.

  Když si uvědomil, že se znovu ztratil v myšlenkách, potřásl hlavou a párkrát se propleskl. Od té doby, co jeho přátele zabili, tak se mu to stává čím dál častěji. Ale právě teď se nechtěl zabývat vzpomínkami. Musí se nějak odpoutat od minulosti, aby se mohl zabývat „přítomností“. Nebo je to obráceně? Kdo ví.

  Proto už neztrácel čas a rychlým krokem se vydal dolů k obsluze, kde se chtěl zeptat na sovu, kterou by mohl poslat dopis do Bradavic. Muž za pultem ho uvítal stejně zvídavým pohledem jako předtím, ale i tentokrát nijak nekomentoval jeho vzezření a raději se otočil k zákazníkovi před sebou. Harrymu přišlo jeho chování trochu znepokojující, takže by se nejraději otočil a zmizel, jenomže potřeboval poslat ten dopis a tak si to zamířil rovnou k němu.

  „Potřeboval bych poslat dopis, mohl bych si na to půjčit sovu?“ zeptal se rovnou. Nechtěl to nijak protahovat, přeci jen bude nejlepší, když se bude u těchto typů lidí zdržovat tu nejkratší dobu. A tak se pokusil nasadit kamennou masku, která – k jeho vlastnímu překvapení fungovala – protože chvíli na to před ním stála světle hnědá sova, která mu svým zobáčkem vytrhla dopis z ruky a okamžitě vyletěla horním oknem ven. Chvilku za ní hleděl a pak se otočil k pultu a vyskládal na něj patnáct svrčků a hned na to odešel.

  Když vyšel z hostince a prošel kouzelnou zdí, ocitl se v Příčně ulici.  Chvíli jen tak stál a sledoval ten všudypřítomný ruch, který tady panoval. To, co zde viděl, mu tak strašně připomínalo dobu, kdy sem poprvé jako jedenáctiletý chlapec vešel, že se při té vzpomínce neubránil úsměvu. A to hlavně proto, že když tu naposledy byl, tak tu ještě řádila válka. Je docela smutně vědět, že tohle všechno bude poznamenané neustávajícími útoky smrtijedů, kteří to tu bez problému zničí.

  Pomalu procházel ulicí a pozoroval nabídky věcí nejrůznějšího sortimentu, prodavače, kteří se snažili prodat své zboží a děti pocházející z mudlovských rodin, které běhali od jednoho obchodu k druhému a nevěřícně zírali na kouzelnické přístroje a vynálezy, které v mudlovském světě neexistují a nejspíš ani nikdy nebudou.

  Čím déle se tu procházel, tím širší měl úsměv, dokonce se jednou přistihl, jak se přiblble usmívá na jednu dívku s pusou od Maxi-žvýkačky. Ale i tak mu to radost neubralo, ba naopak. Nejvíc ze všech obchodů se mu zamlouval obchod s věcmi na famfrpál, kde byl vystavený i nejnovější model létajícího koštěte a málem se rozesmál, když zjistil, že je to skoro ten samý model se kterým se učil létat ve škole. V tu chvíli si také posteskl po svém Kulovém blesku, který sice s sebou měl, ale jenom na případy nouze.

  Samozřejmě narazil i na knihkupectví, ve kterém se chtěl podívat, jestli v ní nenajde nějakou knihu o famfrpálu, když už tu svojí nechal v budoucnosti. Dokonce i narazil na knihy o černé magii. Ze začátku byl překvapen, že tu něco takového může koupit, ale pak si vzpomněl, že černá magie byla oficiálně zakázána až potom, co Voldemorta porazil jako mimino.

  Rychle si prohlédl obsah knihy. A usoudil, že zrovna tuhle knihu napsal nějaký blbec, který tomu vůbec nerozumí. Jde vidět, že tupci jako Zlatoslav Lockhart se najdou v každé době no… popravdě Lockhart sice nevěděl, o čem píše a byl to příšerný kouzelník, ale protože kradl úspěchy jiným, aspoň ty knížky měli nějakou úroveň.

  „Nechápu, jak může někdo psát knížku o něčem, čemu vůbec nerozumí…“ mumlal si pro sebe a vrátil otráveně knížku na své místo a natáhl se po další, které byla o tom samém. Avšak i tento autor se mohl pyšnit inteligencí opice a tak ještě otrávenější vrátil knihu zpět. Nechápal, proč se najednou zajímá o černou magii, ale nejspíš proto, že si uvědomoval, že pokud se chce vyrovnat čistokrevným kouzelníkům, kteří se učí o černé magii, ještě když jsou v plenkách, tak má co dohánět.

  Nakonec prozkoumal veškeré knihy, které měli v názvu jakoukoli zmínku o černé magii. Nakonec však našel jen jednu knihu s ucházejícím obsahem, ale ta obsahovala jen opravdu základní kouzla, která už se naučil v době, kdy hledali viteály. Už to chtěl vzdát a odejít, když v tom se za ním ozval hlas, který mu byl až děsivě povědomý.

  „Zajímáš se o černou magii?“ Harry byl v tu chvíli rád, že právě teď v ruce nic nedrží, protože jinak by to určitě upustil šokem. Moc dobře věděl, kdo za ním stojí a jeho tvrzení se – k jeho smůle – potvrdilo ve chvíli, kdy se otočil a pohlédl do černých očí mladého Severuse Snapea. Chvíli na něj jen nevěřícně hleděl, ale pak si uvědomil, že se právě tváří jako blbec, protože obočí, budoucího mistra lektvarů, se netrpělivě zacukalo, jak čekal na odpověď. V tu chvíli se Harry obrnil veškerou trpělivostí a vším možným, aby v klidu mohl promluvit na člověka, který mu několik let dělal ze života peklo.

  „Pokoušel jsem se, ale po nějaké chvíli mi došlo, že na toto téma píšou knihy snad jen neschopní blbci, kteří, jak se zdá, o černé magii nevědí vůbec nic.“ Harry si málem nahlas pogratuloval za větu, který jeho mozek dokázal sestavit – opomineme fakt, že se při tom jeho mozkové závity nebezpečně přehřály. Přeci jen, používat sarkasmus na někoho jako je Snape je opravdu obtížné, protože vždycky a bez sebemenší námahy, tu větu pak obrátil proti vám a tak vám vzal vítr z plachet.

  „Všiml sis? Normální kouzelník nepozná rozdíl, mezi naprostým brakem a kvalitní knížkou týkající se černé magie.“ Harrymu málem poklesla čelist, když si uvědomil, že se s ním chce normálně bavit. Ale vlastně to dávalo smysl. Přeci jen z toho, co o něm věděl, bylo to, že v této době neměl moc přátel. Jediný člověk, který se o něj kdy zajímal, byla přeci jeho matka. Ta však neměla nijak kladný vztah k černé magii.

  „No ano. Vždyť si stačí přečíst obsah, aby člověk poznal, jestli mu ta knížka k něčemu bude. Přeci jen je jasné, že kouzla týkající se změny podstaty věcí budou patřit spíše do Přeměňování, nežli do černé magie.“ Odpověděl opatrně s velkou pečlivostí volených slov. K jeho překvapení se mladý lektvarista zatvářil nadšeně a nejspíš by i pokračoval v rozhovoru, kdyby ho nepřerušil Harryho žaludek, který se začal hlásit o pozornost, které se mu posledních pár hodin nedostávalo. Přeci jen od rána nic nejedl a jeho den nepatřil zrovna mezi jeho nejklidnější.

  „Pardon.“ omluvil se a cítil, jak rudne. Takový trapas a stal se mu zrovna ve chvíli, kdy mluvil se Snapem! Měl hroznou chuť se jít někam zahrabat, ale k jeho překvapení nad tím mladý lektvarista jen mávl rukou a nijak to nekomentoval.

  „Ještě jsem tě tu neviděl a to sem chodím poslední dobou docela často. Odkud jsi?“ A je to tady. Otázky týkající se jeho původu. Na tohle se vůbec netěšil. Popravdě z toho má Harry docela hrůzu, ale i tak se snažil odpovědět tím nejklidnějším způsobem.

  „Jsem z Chicaga z USA. Přijel jsem, abych si tu udělal OVCE. Ale zatím ještě nevím, jestli jsem přijat. Ty jsi student Bradavic, že? Do jaké koleje chodíš?“ Harry se to snažil nějak zamluvit. Nechtěl nějak detailně rozvádět jeho původ.

  „Chodím do zmijozelu. Půjdu teď do pátého ročníku… Do jaké koleje si myslíš, že půjdeš?“ V tuhle chvíli děkoval bohu, že jeho změna tématu fungovala a dokonce mohl i bez rozpaků říct, co si myslí.

  „Zmijozel, samozřejmě!“ řekl a v hlase nechal zaznít podtón nebezpečí a hrdosti, i když v něm byla doopravdy jen malá dušička. Snape se nad jeho odpovědí usmál a prohlédl si ho spokojeným pohledem. Pak se na něj zadíval a podal mu ruku.

  „Jmenuju se Severus, Severus Snape.“ Opatrně přijal jeho ruku a, i když to nebylo vidět, byl velmi překvapený tím, co se právě děje.

  „Pater… Pater Mors.“ řekl jen a pozoroval černovlasého mladíka, jak se hluboce zamyslel, až se mu z toho objevila vráska na čele.

  „To není zrovna americké jméno… Patere.“ řekl a lehce se zamračil nad zněním tohoto jména. Až teď si Harry uvědomil, že jeho nové křesní jméno připomíná příjmení Potter.

  „Také, že to není americké jméno. Přece by mě mí rodiče nepojmenovali jako ty nafoukaný neandrtálce.“ Po tom, co to řekl, sám netušil, jestli tahle narážka byla spíše směrovaná na Američany nebo na Potterovi. Přesto však Snapea tahle odpověď uklidnila a teď se tvářil stejně spokojeně jako před chvíli.

  Harry se neklidně zavrtěl, nelíbilo se mu, jak je lektvarista všímavý. Dokonce i zjevné narůstající chlapcovo nepohodlí neuniklo jeho ostřížímu zraku. A zrovna ve chvíli, kdy začal mít jeho společník nějaké podezření, že něco není v pořádku, přišla záchrana v podobě dalšího zakručení v břiše. Harry si v duchu oddychl, aspoň že měl teď nějakou výmluvu.

  „Zdržuju tě od oběda, že? Za to se omlouvám, ale nepotkávám často čaroděje, který má inteligenci větší než pětileté děcko a věř mi, že v Bradavicích je jich víc než dost.“ řekl a hořce se usmál.

  „V pohodě. Je dobré vědět, že i přes nedostatek normálně uvažujících studentů, se sem tam vyskytne někdo natolik inteligentní, aby se s ním mohl vést smysluplný rozhovor.“ Harry pomalu cítil, že jeho dávka inteligentních a smysluplných vět je téměř u konce a proto doufal, že se už každý vydá svou vlastní cestou. Přeci jen by bylo opravdu trapné, kdyby z ničeho nic začal spatlávat věty, které patří do kategorie „duševně chorý a sociálně zaostalý“.

  „Ale než půjdu, chci ti říct, kde seženeš ucházející knížku o černé magii. A jak si jistě poznal, mezi těmito“ neurčitě mávl rukou směrem ke knihám, které už Harry stihl prozkoumat „je nenajdeš. Zkus to o patro výš. Hledej knihu pod názvem ‚Umění kouzelnických soubojů‘ od Eduarda Eklienseho. Věř mi, on ví, o čem mluví.“ pak se s ním rozloučil pouhým kývnutím hlavy, které Harry sotva stihl oplatit, protože v okamžiku zmizel za jedním z regálů.

  Harry jen nevěřícně zakroutil hlavou. Nikdy by to asi neřekl nahlas, ale mladý Severus Snape mu byl opravdu sympatický, i když v jeho přítomnosti si musel dávat pozor na to, co mluví. Zdálo se mu, že byl hodně opatrný a podezíravý, což pro Harryho mohlo být opravdu nebezpečné, ale vypadá to, že spolu budou dobře vycházet a tak by to neměl být až takový problém. Ale pochyboval, že by ho mohl poprosit o nějakou pomoc, když se v budoucnu stane Smrtijedem.

  S povzdechem se vydal po schodech nahoru, kde se snažil najít knížku, kterou mu lektvarista doporučil. Když jí našel, nejdříve si prohlédl obsah, ale ten byl nic neříkající a tak se rozhodl si přečíst nějaký úryvek. Jaké bylo jeho překvapení, že nejenže autor věděl, o čem píše, ale naprosto srozumitelně a nepokrytě rozebíral velmi nebezpečná a zákeřná útočná kouzla.

  Děkoval Merlinovi za to, že potkal Snapea, který mu tuhle knihu doporučil. Ale když jí platil, byl trochu nesvůj z toho, že sice je v tuto chvíli lektvarista o dva roky mladší, ale i tak zná už určitě spousty nebezpečných kleteb z černé magie. Byl rád za to, že si z něj neudělal nepřítele, přeci jen by bylo nepříjemné, kdyby mu poslal do zad nějakou nepříjemnou kletbu… a ani by to nemuselo být do zad. Pochyboval totiž, že by znal dost odolná obraná kouzla, která by dokázala zastavit všechny jeho kletby.

  Poraženecky si prohrábl vlasy a pozoroval ve skle výlohy, že se poslušně vracejí zpět na své místo. Na tohle si asi bude muset zvyknout. Rozhodl se však - pro teď - vše hodit za hlavu, protože měl už pořádný hlad a potřeboval se nějak odvděčit svému žaludku za to, že ho zachránil před nepříjemnou situací. A protože měl obrovský hlad, zapadl do prvního podniku, který aspoň trochu přicházel v úvahu. 

            ...konec první části :-)

  PS.: Pokud tam najdete nějaké časové nesrovnalosti, tak mě na ně prosím v komentáři upozorněte. Děkuji.

1. kapitola 2/2