Vábení moci - 14.

kapitola 14. Strach (autor Nade)

A opět díky všem, kteří po sobě zanechali stopu a hlavně těm, kteří mě potěšili svým názorem: tess, Salazeret, terkic, Mája, Ni-chan, Lucka, bibi, clowersk, Jutaki. Díky, zlatíčka! Snad vás opět potěším.

14. kapitola – Strach

Z pochmurných úvah ho vyrušil tichý Seanův smích. S otázkou v obličeji se obrátil na svého kolegu.

„Já jen …“ Sean se znovu krátce zasmál, „Jason bude pekelně naštvaný, že o tohle přišel!“ Rozmáchlým pohybem ruky obsáhl celou tu spoušť. „Byl jsi úžasný, Harry! Tohle jsem opravdu nečekal. Fantastické!“

Harry se jeho nadšení jen unaveně usmál. „Když myslíš?“ Kéž by tohle nadšení sdílel i Mathias.

„Jak jsi vlastně zjistil, že se tu něco děje?“ Harryho zajímalo, jestli někdo z okolí postřehl, co se děje a zavolal o pomoc.

„Náhoda. Zrovna jsem v okolí řešil nějakou patálii, když … Tvoji magii poznám na sto honů,“ vysvětlil.

„Každopádně díky,“ vyjádřil svou vděčnost a Sean mu jen stiskl rameno.

Nervalo dlouho a objevila se „úklidová četa“ z ministerstva a okamžitě se pustili do nápravy škod. Jako už mnohokrát před tím, i teď byl Harry nadšen možnostmi kouzelnického světa. Pořád ho udivovalo, jak je možné s takovou lehkostí opravit věci, které jsou naprosto zničené. Několik opravných kouzel a téměř nebylo poznat, že se tu ještě před chvílí něco dělo. A ti muži a ženy svou práci opravdu ovládali.

„Co se to tu promerlina dělo?“ obrátil se na ně jeden z nich. Obočí vytažené údivem skoro až do vlasů.

„Došlo tu k boji,“ odpověděl mu Sean prostě.

„To se tu utkala celá armáda, ne?“

„Tak nějak,“ přitakal ledabyle a Harry do něj drcnul loktem. „Bradáč tě popraví za šíření poplašné zprávy,“ syknul mu do ucha a obrátil se na muže s úsměvem. „Samozřejmě přehání. Pouze skupina výtržníků.“

„Byli pěkně namazaní,“ dodal Sean a muž se chápavě usmál. „Jo, chápu. Dneska ta mládež …“

„Když už jsi zmínil našeho šéfa, předpokládám, že už nás netrpělivě očekává. Jdeme?“ vyzval Harryho a oba se přemístili.

Bradáč už na ně skutečně čekal. „Takže, pánové! Byl jsem odvolán z velmi příjemné společnosti …,“významně se odmlčel, „takže doufám, že je to opravdu důležité.“

Harry se zhluboka nadechl a spustil.

„Byli jsme napadeni sedmi maskovanými muži, když jsme se já a můj přítel vraceli z večeře. Díky Seanovi, který se tam naštěstí objevil, jsme je společně odrazili. Výsledek je jeden zraněný civilista, totálně zdemolovaná ulice, nikdo nezemřel, … aspoň předpokládám, a nikoho jsme nechytili. Byli skvěle organizovaní.“

Bradáč kývnul. „Vy dva jste v pořádku?“

Následovalo dvojhlasné ano.

„Předpokládám, že nevíme, o koho jde. Řekli, co po vás chtějí?“

„Chtěli, abych šel s nimi,“ přiznal Harry. „A mysleli to zatraceně vážně.“

„Řekli proč?“ pokračoval Bradáč

„Ne, neřekli.“

 „Máte na někoho podezření? Napadá vás nějaký motiv?“ Šéf bystrozorů nerad chodil kolem horké kaše.

Harry už se nadechoval pro své ne, když ho předběhl Sean. „Mě napadá motiv.“

Harry se na něho překvapeně obrátil. „Cože?“

„Ten rituál moci, Harry. Bavili jsme se přece o tom, jestli mají políčeno na někoho konkrétního. A já myslím, že ano. Jsi to ty. Já vím, že se za mocného nepokládáš, ale připusť si to.“ Sean se obrátil přímo na jejich šéfa a pokračoval. „Ten případ se svícny, pane.“

„Ano, četl jsem průběžné hlášení,“ přitakal Bradáč.

„Máme důvodné podezření, že jde o svícny Černého Mordreda, se kterými chce někdo provést jakýsi rituál moci,“ Sean spustil lavinu své výřečnosti a Harry jenom zíral. Většinou svého tichého kamaráda neslyšel říct víc jak tři věty najednou. Teď tady všechno jejich šéfovi odvyprávěl v podstatě sám a Harry ho jenom občas doplnil. A Bradáč pozorně a trpělivě naslouchal.

„Dobře,“ uzavřel. „Takže teď jděte domů a vyspěte se. Ráno napíšete podrobné hlášení a do devíti hodin chci na stole všechny podklady k případu. Pak máte volno. Já si nastuduju celou problematiku a ve středu ráno uvidím celou vaši skupinu u mě. Nějaké nejasnosti?“ Bradáč se podíval po těch dvou, a když viděl, že nemají připomínky, rozloučil se s nimi.

ooo

Harry stál u svého stolu a přehazoval roztržitě brky. „Opravdu si myslíš, že ten rituál chtějí zkusit na mně?“ zeptal se, aniž by se na Seana otočil.

„Je jasné, že pro toho, kdo chce zvýšit svou magickou moc, je vhodným cílem někdo magicky silný, aby byl výsledek co nejvýraznější. Chápeš?“

Harry se na něho nevěřícně pohlédl. „Šílíš? Krom toho, že jsem za vydatné pomoci ostatních zabil Voldemorta, jsem vlastně nic extra nikdy nepředvedl. Existují přece silnější kouzelníci.“ Maně si vzpomněl, jak se k jeho magickým schopnostem vyjádřil George Weasley.

„Jo, Brumbál, Snape … Už tu nejsou, vzpomínáš?“ podotkl Sean skepticky. „Porážka Voldemorta úplně stačí na to, aby se o tebe zajímali,“ oponoval. „Na to ani nemusí vidět to nic extra, které jsem právě dneska viděl já.“

„Ách jó,“ protáhl zklamaně Harry, „tohle se vůbec nemělo stát.“

„Ale stalo. Jdem se na to vyspat, ať jsme ráno čerství na to hlášení. Byrokracie nás zničí zcela spolehlivě.“ Poplácal Harryho po zádech. „Dobrou,“ a zmizel. Harry si povzdech, tichým Nox zhasnul světla a šel taky domů. Spát.

ooo

„Harry!“ ozvalo se za ním. Otočil se, aby byl svědkem toho jak, ho po chodbě dohání jeho nejlepší přátelé. Teda Ron ho doháněl a Hermionu za sebou táhl trochu jako balík.

„Ahoj lidi,“ pozdravil se s nimi. S Ronem si plácli, Miu objal.

„Už jsme se doslechli, co se včera stalo. Je Mathias v pořádku?“ vybalila to na něj trochu zadýchaně.

„Naštěstí nic vážného, zítra ho pustí z nemocnice. Právě jsem dopsal hlášení a chystám se za ním na návštěvu,“ uklidnil ji Harry.

„Hele,“ vzpomněl si najednou, „už jste přišli na ten fígl s čistou krví?“

„To mi povídej, kámo,“ zasmál se Ron, čímž si vysloužil herdu do zad od své ženy. „Mia byla vzteky bez sebe a já jsem málem vykrvácel, aby měla zásoby na studování.“

„Pche,“ odfrkla si Hermiona nad Ronovým mučednictví. „Jak to víš ty?!“ podezřívavě na něj koukla. Harry dal ruce nahoru, jako když se vzdává.

„Přísahám, žádná sabotáž z mé strany. Opravdu! Včera jsem potkal Malfoye a měl nějaké narážky. Víš, jak to myslím.“

„Věřím ti. Protentokrát!“ dodala významně s pohledem typu stále-tě-sleduji. Přišlo mu to komické. Zašklebil se a Mia ho plácla po ruce. Pak zvážněla.

„Harry musíme si teď hned promluvit někde v soukromí. Dočetla jsem se dost zajímavé věci. To musíš co nejdřív slyšet. A taky chci něco vyzkoušet.“ Hermiona diskrétně tlumila hlas. Přeci jenom stáli na chodbě.

„OK. Ale nejdřív musím za Mathem.“ Nutně s ním potřeboval mluvit o tom včerejšku.

„To se hodí,“ vložil se do toho Ron. „Mia jde na kontrolu k … ehm … tamtomu lékaři.“ Za to hloupé zaváhání byl stižen přísným pohledem své milované ženy. Rona to však absolutně nerozhodilo a pokračoval. „Půjdeme k Mungovi společně, my si oběhnem to své a pak tě vyzvednem u Mathiase. Zvu tě k nám domů na oběd.“

ooo

Harry tiše vstoupil do nemocničního pokoje. Mathias ležel na lůžku, hlavu otočenou směrem k oknu. Nespal.

„Ahoj!“ Pozdravil zvesela. „Vypadá to, že už jsi v pořádku.“

„Ahoj, Harry,“ Mathias mu odpověděl velmi tichým hlasem, a když se posadil a otočil směrem k příchozímu, objevily se tmavé kruhy pod očima. Bylo vidět, že se něčím trápí. „Ano. Říkají, že už jsme úplně v pořádku. Jenom si mě tu nechají do zítřejšího rána. Prý pro jistotu.“ Odmlčel se a nastala chvíle dusivého ticha. Něco viselo ve vzduchu.

Harry si rozpačitě odkašlal. „Včera jsi byl úžasný. Moc jsi mi pomohl.“ Úporně se snažil zahnat to smrtonosné ticho, které skoro bránilo dýchání.

„Díky,“ zašeptal Mathias a upřeně se zadíval na své ruce, sepjaté křečovitě na bílé pokrývce. „Opravdu jsem se snažil ti pomoct. Být trochu jako ty. Silný a odvážný.“ Opět se na malou chvíli odmlčel, než se zhluboka nadechl, jakoby musel sbírat všechny své síly.

„Víš, Harry, zatímco tu tak polehávám, měl jsem čas trochu přemýšlet o nás dvou.“ Znělo to definitivně.

„A k čemu jsi došel?“ Harrymu rázem vyschlo v krku. Nějak se mu nelíbilo, kam hovor směroval.

„To, co jsem včera viděl, zažil … Bylo to strašné a já už to nechci nikdy zažít.“ Zmučeně zavřel oči.

„Nemusíš mít žádné obavy. Udělám opatření, aby se to už neopakovalo. Budeš v bezpečí“, ujišťoval ho Harry rychle, ale cítil, že se spíš snaží přesvědčit sám sebe, že o víc nejde. Ale Mathiasovo bezpečí by dokázal zajistit, to věděl určitě.

„Harry,“ přerušil ho Mathias tiše. „Špatně si mě pochopil.“ Harryho tělo i mysl naprosto zamrzly.

„Včera, tam na té ulici, jsem uviděl někoho strašně nebezpečného, s tak strašnou mocí, která se naprosto vymyká.“ Na chvíli se odmlčel. Na dost dlouhou chvíli, aby napětí začalo vibrovat vzduchem. „Řekni mi Harry, kdo mě ochrání před tebou?“

Harry zůstal jako opařený. Tohle přece nemůže být pravda. Něco jiného je tušit blížící se pohromu a zcela něco jiného je tomu skutečně čelit. Realita ho udeřila veškerou silou, kterou měla. A ona je velmi silná. Copak to nechápe? Chtěl jsem ho přece ochránit!

„Nikdy bych ti neublížil! Ty to přece musíš vědět!“ Harry byl zoufalý. Dovolával se zdravého rozumu, ale ten neslyšel.

Mathias prosebně vzhlédl. „Bojím se, Harry. Je to pro mě strašně těžké, říct ti něco takového, ale takhle to cítím.“ Otočil se zpět k oknu, neměl sílu pohlédnout Harrymu do očí, když mu říkal tyhle věci, a vidět jakou mu působí bolest. „Bojím se být vedle někoho, kdo se může během okamžiku proměnit v něco tak … děsivého.“ Mathias zasadil poslední ránu jeho srdci.

Netvor. Zrůda. Další pán zla. Takhle mě vidíš, Mathiasi? Nevydal však ani hlásku. Hrdlo měl stažené úzkostí. On se mě bojí!

Musel pryč. Pryč odsud. Otočil se a tam stáli Ron a Hermiona, celí zkoprnělí. Slyšeli. Než stačili zareagovat, Harry kolem nich proběhl na chodbu.

V místnosti nastala chvíle napjatého ticha. Klid před bouří. Hermiona se třásla vzteky. Ron ji něžně chytil za ruku. „Klid lásko, já to vyřídím.“ Políbil ji na tvář a otočil se k muži na lůžku.

„TO SI SNAD DĚLÁŠ PRDEL!!!“ zařval tak, že se lekla i Mia. Pak se dvakrát zhluboka nadechl a pokračoval o poznání klidněji. „Myslel jsem si, že Harryho miluješ! On dělal psí kusy, aby ochránil tvůj pitomej zadek a ty ……?!“

„Neviděl jsi to, co jsem viděl já,“ snažil se bránit Mathias. „Bylo to děsivé,“ dodal tiše.

„Znám Harryho dost dlouho a dost dobře, abych měl docela jasnou představu. Vždycky dokázal nemožné pro ty, které měl rád. Nikdy svou sílu nepoužil ve svůj vlastní prospěch a já … já mu za každých okolností věřím!“

Mathias zaraženě mlčel.

„Nechám vás tu, abyste si to vyjasnili,“ ozvala se Mia. „Já zatím půjdu najít Harryho. Věřím, že bude poblíž.“ Zvedla se a ještě mezi dveřmi významně pohlédla na svého manžílka. Vyšla na chodbu a tiše za sebou zavřela.

„Tak fajn,“ obrátil se Ron na Mathiase, teď už naprosto klidný. „Takže teď budu mluvit a ty poslouchat.“

ooo

Harry pomalu kráčel po chodbě nemocnice, oči sklopené k zemi. Nevnímal udivené a naštvané návštěvníky, kteří mu museli uhýbat, protože on kráčel jako v transu. Svět kolem zmizel. Proč se tak snažil obnovit jejich vztah, když ho vzápětí odkopne jako psa. Ale to nebylo to, co ho nejvíc trápilo. Člověk dokáže ustát rozpad vztahu, který už vlastně nějakou dobu nefunguje.

Ale ta myšlenka, to pomyšlení, že se vás vaši blízcí obávají, to bylo drtivé.

„Bojí se mě. On se mě bojí!“ Trhalo ho to zevnitř. Myslel si, že ho Mathias zná. Jak si o něm mohl myslet takové věci! Harry se doslova topil ve zmaru a tak trochu i sebelítosti. Už dlouho ho nic tak nesrazilo k zemi. Co když i ostatní jeho přátelé... Pochybnosti s ním cloumaly. Má tohle všechno vůbec smysl?

Byl tak ponořený do vlastních chmurných myšlenek, že ani nepostřehl, že mu někdo úmyslně vstoupil do cesty. Obličejem doslova zastavil o něčí rameno. Udělal krok zpět a zvedl hlavu, aby se setkal s upřeným pohledem. Připadal si jako mrtvá loutka. Neměl sílu se omluvit za srážku a tak se jenom díval.

Zajímavé, jak ty oči z blízka vypadají úplně jinak. Modré. Jsou modré, protkané žilkami živého stříbra. Malfoy … hm.

Jeho úvahy přerušil tichý, kultivovaný hlas. „Pane Pottere? Stalo se něco?“

Harry mlčel.

„Něco vážného s tím vaším … přítelem?“ poslední slovo doslova vyplivl. Naopak Harryho to slovo trochu probralo z letargie.

„Ne. Bude v pořádku, nic vážného,“ zabručel a opět sklonil hlavu. Neměl náladu se vybavovat.

„Vy ovšem nepůsobíte dojmem, že byste z toho měl radost.“

Harry odmítavě zavrtěl hlavou. „To ne! Já jsem rád“, odporoval chabě. „Vážně ….“

„Ano, to vidím,“ zaznělo lehce ironicky.  „Takže co-se-děje!“

Závojem deprese k Harrymu pronikl záblesk pobavení. Otázka vyslovená jako rozkaz. Tohle uměl jenom Snape. Záblesk se vytratil a opět ho přemohla bolest z odmítnutí a hloupého nařčení. Merline! Otupělá letargie je lepší. Mnohem lepší! Nebo bych mohl třeba zuřit. To by bylo taky fajn.  Znovu se ztrácel ve své beznaději.

Cizí prsty pod bradou ho donutily zvednout hlavu a jejich pohledy se znovu setkaly.

„Vás neučili základy konverzace, pane Pottere? Je to celkem prosté…,“ jasná snaha Harryho trochu podpíchnout. 

„On … bojí se mě!“ zašeptal a přerušil tak Malfoyovu přednášku hned v úvodu. Z jeho hlasu zněla směs bolesti, zklamání, ale i překvapení z poznání, komu se to vlastně svěřuje. „Nechápu. Nerozumím tomu.“

„Já ano,“ usmál se muž a Harry zaregistroval drobné vrásky smíchu po stranách očí, do kterých fascinovaně hleděl. Malfoy má vrásky od smíchu? Neuvěřitelné! Cože to říkal? Aha!

„Vy ano?“ vydechl nevěřícně.

Prsty se pomalu přesunuly na jeho levou tvář. To jemné pohlazení bylo tak příjemné, že se Harry podvědomě do toho dotyku opřel.

„Já se tě nebojím,“ zapředl a přistoupil blíž. Jejich hrudníky se téměř dotýkaly a Harryho obklopila příjemná vůně. Zhluboka ji nasál. Opravdu příjemná. Ještě pořád nepřerušili oční kontakt. Prsty na tváři téměř pálily a on zapomněl …

„Nebojíš,“ souhlasil Harry, a když ucítil ruku, která ho objala v pase, nebránil se tomu. Jen bez dechu sledoval, jak se ta tvář proti němu mírně sklonila a oči se přibližovaly. Jejich rty se spojily. Nejprve jenom lehký motýlí dotek. Něžný a duši hojící. Pak dráždivě opatrné pohlazení dolního rtu jazykem s otázkou smím?

Musíš! Byl to Harry, kdo se prudce přitiskl celým svým tělem k tomu žádoucímu muži a jako mávnutím proutku probudil divokou naléhavost. Právě teď potřeboval cítit. Potřeboval vnímat. Potřeboval žít.

A Lucius Malfoy mu to všechno slíbil. Svou vášnivou odpovědí, hlubokým polibkem, sevřením pevných paží. Bez skrupulí plnými došky bral to, co mu bylo nabídnuto. Naléhavá potřeba dechu však polibek ukončila, donutila odtrhnout ústa. Zůstali stát v objetí a Lucius se otřel tváří o tvář, oči přimhouřené jako spokojená šelma. Lehký polibek na ucho a horký dech, jako tichá výzva, otřásli poslední baštou zdravého úsudku mladého muže. 

„Pojď se mnou,“ nabídl šeptem a Harry přijal. „Ano.“

„Ano,“ zazněl Malfoy jako ozvěna s nepatrnou příchutí vítězství, pevně ho sevřel v náručí a vzápětí je oba přemístil pryč.

Ani jeden si nevšiml mladé ženy, která právě vyšla z boční chodby, aby viděla, jak jí oba muži zmizeli před očima.

„A sakra.“ Hermiona tam chvíli zaraženě stála a pak se pomalu otočila, aby se vrátila, odkud přišla.

ooOoo

15. kapitola