01. Čokoláda - 1/2

Závislost: 1. Čokoláda 1/2 (autor Jutaki)

Beta: Nade

***

  Harry měl vztek.

  Nenáviděl celý všivý svět a především ministerstvo kouzel, které proti němu poštvalo úplně všechny ty, kteří mu slíbili, že ho nikdy nezradí…

  Zradili.

  Po pádu Voldemorta a té jeho skvadry, se novému ministrovi nezamlouvalo, že měl větší vliv než celá kouzelnická vláda dohromady… Ne, že by toho využíval, ale do očí ministrovi řekl, že nehodlá skákat, jak on píská.

  Proto využili toho, že jsou všichni jeho přátelé zaměstnáni na ministerstvu a tak začali s nátlakem. A protože bylo po válce a celá kouzelnická Anglie, včetně jeho přátel, byla unavená, po nějakém čase je ministr ovládal jako loutky.

  Sice to nebylo tak, že by ho zavrhli, ale v mírných náznacích – které se časem stupňovaly - se ho snažili ovlivňovat. Neměl jim to za zlé. Vydrželi nápor ministerstva rok a půl, ale i Harry věděl, že podlehnou… Hlavně teď, když většina z nich chtěla založit rodiny.

  Nejhorší ale bylo, že už nalomili i jeho. On nebyl typ člověka, který se vyžíval ve společenských machinacích. Chtěl svému protivníkovi čelit přímo. Chtěl bojovat za svá práva v přímém souboji, ale ne tohle…

  Byl psychicky vyčerpaný a znechucený životem, za který byl ochotný položit život.

  A teď stál tady, před Obloukem smrti na Odboru záhad.

  Harry nikdy nebyl sebevrah… Pokud nepočítáme jeho pokusy v minulosti, v době, kdy zachraňoval svět – tehdy ale nebylo zbytí. Ani teď nechtěl zemřít. Ale v posledních dnech cítil neustálé nutkání, jenže si neuvědomoval, o co jde. Až teprve před nedávnem, kdy už definitivně zanevřel na celý svět, si uvědomil, že ho k sobě nevýslovně láká Oblouk smrti. Došlo to až tak daleko, že celé dny nemyslel na nic jiného a trhl sebou pokaždé, když někdo vyslovil něco třeba jen podobného slovu ‚oblouk‘.

  Prudce nasál vzduch nosem a se skličující vzpomínkou na Siriuse udělal několik kroků vpřed…

***

  Nicota.

  Nekonečné Nic, kterého ho obklopovalo, bylo pro něho zvláštním způsobem uklidňující. Jako obětí od někoho, s kým se střetával dlouhá léta, ale až teď si dovolil přijmout jeho tichou konejšivou nabídku.

  Smrt.

  A přes to všechno cítil, že to není konec.

***

  Hlasitě zalapal po dechu a křečovitě zaryl své nehty do krku, který ho pálil, jako by mu tam někdo nalil rozžhavené olovo. Bolestí se mu stáhly všechny jeho útroby a v tichém výkřiku propnul svá záda. Ještě chvíli se bolestivě zmítal, než upadl do sladkého nevědomí.

***

  „…přišli… útok… Manor…“ Úryvky rozhovoru mu nechutně narušily jeho spánek a, i když se tvrdohlavě rozhodl znovu usnout, byl vyrušen něčím, co mu dost bezohledně přistálo na hrudi.

  Nespokojeně zamručel – i když to znělo spíše jako skřekot – a rukou se snažil tu věc shodit. K jeho překvapení se jeho prsty zamotaly do něčích vlasů a následně byly uvězněny v cizí mokré ruce.

  To ho konečně donutilo otevřít oči…

  V tu chvíli ji uviděl.

  Celé jeho já začalo křičet na protest, když se zahleděl do úplně stejných očí, které celý svůj dosavadní život viděl v zrcadle.

  Byl přesvědčený, že tu osobu naproti sobě nikdy neviděl – i když mu byla zvláštním způsobem známá.

  „Harry,“ zamumlala plačtivě rudovlasá žena naproti němu a objala ho. K jejímu překvapení se jí Harry vysmekl a vyskočil z postele, co nejdál od ní.

  „K-kdo jsi?!“ zaskřehotal Harry zmateně a pozoroval, jak se žena zdrceně posadila na židli u jeho postele a pak vrhla zoufalý pohled někam za Harryho rameno a on se poplašeně podíval tím směrem.

  Osoba za ním na něj hleděla s kamennou tváří, než k němu opatrně přistoupila a jemně mu položila ruce na ramena.

  „Harry, víš, kdo jsem já?“ zeptal se ho muž a jeho baryton mu na krátkou chvíli ponoukl krátkou vzpomínku, která však zmizela dříve, než jí stačil porozumět. Jediné, co mu utkvělo v mysli, bylo…

  „…myslím … nevím,“ zamumlal nakonec sklíčeně a promnul si bolavý krk.

  „Víš, jak se jmenuješ?“

  „Ha-Harry…“ zachraptěl a pak se zarazil. Nevěděl příjmení. Nevzpomínal si na nic a až teď mu to došlo. Za jeho zády uslyšel, jak žena propukla v pláč a muž při tom zvuku stáhl tvář do bolestné grimasy, avšak jen na okamžik.

  „Harry,“ odmlčel se a bezradně si projel rukou své, po ramena dlouhé, černé vlasy.

  Nejsou mastné…

  Harryho jeho vlastní myšlenka překvapila natolik, že omylem vdech slinu a tak se zakuckal. Bolest v krku se zhoršila, čehož si ten muž musel být vědom a tak vděčně zasténal, kdy mu zavolal léčitelku.

  „Pane Snape, musíte odpočívat!“ zhrozila se lékouzelnice.

  A ve chvíli, kdy ta slova Harry zaslechl, svět před očima mu vybuchl a on se bolestivě svalil na zem, pod tíhou vzpomínek.

***

  Harry soustředěně ožužlával jeho nový objev, když v tom se ozvala jeho máma.

  „Harry, drahoušku, dej mi tu ampulku…!“ řekla hraným škádlivým hlasem, ale chlapec byl příliš mladý, aby si všiml chvějících se rukou, které k němu natahovala. A tak Harry jen něco spokojeně zažvatlal a podal jí oslintanou lahvičku s lektvarem.

---

  Z výšky asi dvou metrů chlapec v tiché prosbě pozoroval svého otce a křečovitě se držel dětského koštěte. Otec se na něj jen soustrastně usmál a pak pohled stočil k Lily.

  „Měl si pravdu Severusi, létání na koštěti není jedna z jeho předností…“ povzdychla si žena a natáhla ruce k jejich synovi, aby mu pomohla dolů.

---

  Harry se nadšeně rozhlížel po nástupišti, když v tom několik lidí začalo vykřikovat.

  „Podívejte! Chlapec-který-přežil!“ Harry se otočil za těmi hlasy a začal vzrušeně poskakovat, aby mohl zahlédnout aspoň kousek z jejich hrdiny. Tolik o něm četl! Přál si mít takového kamaráda, jako je Neville Longbottom.

---

  Harry nadšeně sledoval rozřazování ve Velké síni a s tichou bázní sledoval, jak klobouk zařadil Nevilla Longbottoma do Nebelvíru.

  Když konečně řekli jeho jméno a klobouk vykřikl: „Zmijozel!“ Harry se šťastně usmál.

  Táta na něj bude hrdý!

---

  Harry seděl vyděšeně ve Velké síni spolu s ostatními. Ředitel jim právě řekl, že útoky na studenty vyvrcholily tím, že jedna studentka zmizela.

  Ginny Weasleyová.

  Harry sice jejich rodinu rád neměl, ale tohle jim nepřál. Bylo jasné, že je mrtvá.

  Jenže od jejího zmizení útoky přestaly, a tak - když už nic jiného - Harry byl rád, že se škola nezavírá.

---

  Jeho nejlepší přítel, si naštvaně sedl vedle něj a ukradl mu poslední kousek hořké čokolády. Harry jen nad tím povytáhl obočí a čekal, než si Draco začne stěžovat. Nikdy nemusel čekat moc dlouho.

  „To bys nevěřil, co udělal ten nafoukanec Longbottom dneska!“ Začal rozhořčeně blonďák a labužnicky si olízl prsty. „Několik prvňáků se dneska odhodlalo a požádali ho slušně o autogram. Hádej, co jim udělal!?“

  „Zase bodací kouzlo?“ zeptal se Harry a potřásl znechuceně hlavou.

  „Ne. Tentokrát byl kreativnější, takže se nediv, kdybys potkal ubuleného prvňáka, který chodí po rukou a…“

---

„Smrtijedi jsou zpátky,“ četl Harry v novinách: „V posledních dnech se děli zvláštní nehody, které skončily jejich společným útokem na kouzelnickou čtvrť ve Walesu. Rozhodli se snad Smrtijedi, po smrti jejich pána, znovu se pokusit dobýt kouzelnický svět? Avšak ministr odhodlaně prohlásil, že to nejsou skuteční Smrtijedi, ale že jen se někdo pokusil zneužít jejich pověst z doby Vy-víte-koho. Na druhou stranu ředitel Bradavic, profesor Brumbál, prohlásil, že nikdy v minulosti nevylučoval návrat Vy‑víte‑koho a tak i návrat jeho Smrtijedů. Ministr však jeho slova popírá…“

  V několika následujících dnech doslova vypukla novinová válka, kterou začal ministr kouzel proti Brumbálovi. Dokonce to zašlo tak daleko, že Brumbála veřejně nazval starým bláznem a Harry nepochyboval, že v tuhle chvíli šlo ministrovi spíše jen o udržení jeho postavení, než o starost o čarodějnickou komunitu.

  Byl unavený a zmatený. Také měl strach o svoje rodiče. Přeci jen, on sám byl v bezpečí Bradavic. Nic mu tu nehrozilo od té doby, co v druhém ročníku zmizela Ginny Weasleyová.

  Poslední dobou se všiml, že je Draco nervózní. Zásadně se vyhýbal tématu okolo Smrtijedů. Jako kdyby něco věděl, ale nechtěl – spíše nemohl – mu to říct. Harry na něj nenaléhal. Pokud by jemu a jeho rodině opravdu něco hrozilo, Draco by mu něco řekl. Neriskoval by jejich životy – takový on byl.

---

  V tichém očekávání se skoro celá škola dívala k nebelvírskému stolu na Nevilla Longbottoma. Po několika měsících útoků všichni studenti dostali strach. A tak nějak očekávali, že jejich Vyvolený něco udělá. Někteří byli přesvědčeni, že tajně s Brumbálem plánují zničit falešné Smrtijedy. Jiní prostě jen doufali, že je uklidní – prostě jim napovídá spoustu blbostí a oni mu budou vděční.

  Sice to byl idiot, ale pořád byl Vyvolený. A tak i Harry podvědomě doufal v nějaký zázrak. Jeho očekávání se však proměnilo v hrůzu, když sledoval jak jejich ‚hrdina‘ začal panikařit. Nakonec mu musela léčitelka dát zásobu uklidňujících lektvarů a odvést ho na několik dní na ošetřovnu.

---

  Harry a Draco vyšli rozesmátí od Tří košťat. Oba, obtěžkáni čokoládou z Medového ráje, se zastavili před hostincem a dohadovali se, kam půjdou teď, když v tom se ozval výbuch. Oba se zděšeně ohlédli.

  Útočili na Prasinky.

  Poslední co Harry vyděl, byl modro-růžový paprsek, který mířil jeho směrem.

***

  Když bolest konečně zmizela, zjistil, že leží na zemi a nad ním se sklání madame Pomfreyová.

  Potřebuju čokoládu…

  „Jak se cítíte?“ zeptala se stroze, ale Harry v jejích očích viděl zřejmou starostlivost.

  „Mnohem lépe, madam.“ S tichým heknutím se postavil a zavrávoral. Dříve, než stačil spadnout, ho v podpaží podepřela silná ruka.

  Jeho otec…

  Ta myšlenka byla svým způsobem hřejivá, ale hluboko uvnitř mu to přišlo takové … divné – pokroucené a ironické, ale nechápal proč. Podíval se do jeho zkoumavých očí a pak se pochmurně ušklíbl. Sice nic neřekl, ale v případě Severuse Snapea ani nemusel.

  „Takže… už si vzpomínáš?“ zeptal se pro jistotu.

  Harry unaveně pokýval hlavou a vyhekl, když ho zezadu objala jeho matka.

  Matka…

  Z nějakého – pro něj zcela nepochopitelného důvodu – mu připadalo, jakoby teď jakýmsi překrouceným způsobem získal něco, co nikdy neměl a co vždycky chtěl, ale mít nemohl. Přitom si však uvědomoval, že do teď byl z jejich starostlivě péče spíše rozpačitý, ale teď jako by se jich nemohl nabažit.

  Byl zmatený, ale šťastný.

***

  „Zdá se, že ta kletba nebyla jen o fyzickém útoku. Vzhledem k tomu, že sis na nic nevzpomínal,“ řekl jeho otec, který se usadil na židli naproti němu. Harry jen zamyšleně stáhl obočí a namotal si pramen dlouhých černých vlasů na prst.

  „Možná jsem se při pádu hodně praštil do hlavy?“ namítl a pozoroval, jak se jeho nápad setkal s okamžitým zamítnutím, ale i on pochyboval. Byl si jistý, že v tom bylo víc. Jenže na druhou stranu, kdyby mu ta kletba měla udělat něco se vzpomínkami, určitě by to neprobíhalo takhle. Vždyť už si vzpomněl skoro na celý svůj život…

  „Nepraštil; když tě zasáhla kletba, Draco, který stál vedle tebe, tě zachytil a i s tebou se přemístil na Malfoy Manor… i když by bylo lepší, aby tě vzal rovnou ke svatému Mungovi,“ povzdechl si a promnul si unaveně kořen nosu.

  Jako na zavolanou se dveře od pokoje otevřely a vešla jeho matka v závěsu s Dracem a paní Malfoyovou. Na malou chvíli měl nutkání se rozesmát nad bizardním obrázkem, který se mu naskytl – jeho matka a Malfoyovi… ale pak ten pocit zmizel stejně rychle, jako se objevil a jemu přejel mráz po zádech. Opravdu nechápal, co se s ním děje. S Malfoyovými se jeho rodina stýkala už mnoho let. Jeho otec byl dokonce blízký přítel Lucia Malfoye. A nikdy předtím neměl podobné nutkání … otec měl pravdu…

  Draco arogantně přistoupil k jeho posteli a na vedlejší postel se usadil způsobem, že Harry musel protočit oči.

  „Vidím, že už jsi v pořádku,“ pronesl výsostně a prohlížel si nehty na ruce. „Přeci jen, naživu jsi jen díky mě…“ Harry měl silnou chuť ho nakopnout, ale nakonec se rozhodl pro něco lepšího.

  „Draco, jsem ti neskonale vděčný za to, že jsi mě přemístil na místo, které je tak velké, že je zázrak, že nás někdo objevil hned po příchodu. A vsadím se, že když si se přemístil, vzal si mě s sebou jen proto, že jsem na tebe doslova spadl…“ hodil po něm výsměšným pohledem a sledoval, jek Draco krvavě zrudl a vyvalil oči. Tenhle pohled stál i za ty pitomé bolavé hlasivky. Oba totiž věděli, že má pravdu. Jeho otec, který je doteď tiše poslouchal, vyštěkl smíchy - smích však okamžitě zamaskoval jako kašel.

  „Myslím, že mě tu není potřeba,“ řekl jen a vydal se na druhou stranu místnosti, kde byla jeho a Dracova matka. Obě teď mluvili s lékouzelnicí.

  Když se ocitli sami, jako by někdo zmáčkl vypínač. Draco totiž odhodil tu svou arogantní masku, netrpělivě se posadil na kraj Harryho postele a vtiskl mu do rukou čokoládovou žabku. Harry mu vděčně poděkoval a nedočkavě si jí naspal do pusy.

  „Vůbec mě k tobě nechtěli pustit. Musel jsem čekat za dveřmi! No chápeš to?!“ řekl nabručeně blonďák a pak jeho pohled krátce sklouzl k Harryho krku, který byl stále obvázaný.

  „Nechápu, co se děje! Oni nikdy předtím nezaútočili na Prasinky… tedy, když tam zrovna byli studenti! Mohl jsem umřít!“ Harry na něj jen hodil otráveným pohledem, vzhledem k tomu, že to byl on, kdo byl blízko smrti. Draco měl aspoň tolik slušnosti, že se začervenal.

  „Nevíš, co se dělo v Prasinkách, po tom cos nás přemístil?“ zeptal se pološeptem a slízával si zbytky čokolády z prstů.

  „Nikdo ze studentů, kromě tebe, nebyl vážně zraněn, posily přišly téměř okamžitě… Ale jestli se ptáš na Lobgbottoma… ten nafoukaný blbec se prý schovával za třeťákáma. Zatraceně, i já jsem prokázal víc duchaplnosti než on! Student pátého ročníku se schovává za studenty třetího ročníku…“ oba znechuceně zakroutili hlavami.

  „Vždycky se tak naparuje a přitom je to ten největší srab na škole. A ten jeho poskok Weasley je taky případ sám o sobě,“ zabručel si pro sebe blonďák a pak pohled opět stočil k jeho krku.

  „Co tvoje zranění? Víš, když tě to kouzlo zasáhlo, myslel jsem, že si mrtvý. Strašně to krvácelo…“

  „Bolí to, ale nemyslím si, že je to něco vážného,“ vyměnili si pohledy. „A co ty? Nebudeš mít průšvih, že ses přemístil, když jsi ještě nezletilý?“

  „Křiklan se mnou mluvil, říkal, že v tomto případě to bude prominuto vzhledem k tomu útoku,“ mávl teatrálně rukou a protočil oči. Jeho otec byl ve správní radě, sotva z toho mohl mít nějaký větší postih. „Ale matka mě pronásleduje jako duch. Nejspíš má pocit, že jsem se odštěpil a jen čeká, než mi nějaká končetina upadne. No vážně! Je to otravné,“ zafrkal, ale Harry stejně věděl, že ho jakákoli pozornost rodičů těší. Sice se někdy choval jako rozmazlený fracek – kterým z velké části byl – ale svých rodičů si vážil jako nikoho.

  „Myslíš, že Brumbál zruší výlety do Prasinek?“ zeptal se Harry zničehonic. Draco si zdrceně povzdechl.

  „Už se stalo. Jen to ještě není oficiálně prohlášeno. Ale slyšel jsem, že ne pro všechny. Myslím, že starší ročníky je budou moci navštěvovat. Doufám, že pátý ročník bude mezi nimi. Opravdu, jinak to tu bude k nevydržení. Kde jinde sehnat všechnu tu čokoládu. Rodiče mi kontrolují objednávky přes sovy.“

  Několik dalších minut spekulovali nad omezením vycházek do Prasinek, než je přerušili jejich rodiče. Přišli se s nimi rozloučit, protože už jich tu nebylo zapotřebí. Harryho poslala léčitelka  odpočívat do jeho koleje s tím, že si zítra musí přijít pro ještě jeden lektvar.

  Když s Dracem mířili do zmijozelské společenské místnosti, zase se objevil vtíravý pocit, že by se tohle dít nemělo, jenže on nevěděl co…

  „Harry?“ drkl do něj naštvaný blonďák. „Ty neposloucháš!“ obvinil ho.

  „Promiň,“ zamumlal jen a ignorujíc svůj vnitřní nepokoj, se ponořil do rozebírání úkolu na Přeměňování.

***

  Harry se s trhnutím probudil a posadil se. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je hluboká noc a všichni okolo spí. Tiše se zvedl – vytáhl ze šuplíku zbytek hořké čokolády, co večer nedojedl - a šel bos, jen v pyžamu do koupelny. Tam se unaveně nahnul nad umyvadlo a opláchl si obličej.

  Poslední týden se vůbec nevyspal. Měl divné sny o člověku, který se směje a o zeleném světle. Tyhle sny začaly po tom útoku na Prasinky a nejen to.

  Zjistil, že ve chvílích, kdy je naštvaný nebo jinak podrážděný, se mu do hlavy promítají – něco jako vzpomínky, až na to, že se nikdy nestaly.

  Vše se vystupňovalo na poslední hodině OPČM. Měli opakování a učitel jim do třídy přinesl truhlici a v ní byl bubák. Měli ho zneškodnit. Jednoduché jako facka, ale…

  Jeho bubák se proměnil v mozkomora! Nikdy předtím žádného neviděl. Sice o nich četl, ale nebral je jako ohrožení, tak proč…?

  Zmateně se podíval do zrcadla nad umyvadlem a automaticky si vložil kostičku čokolády do úst.

  Nechápal proč, ale když se po té příhodě v Prasinkách podíval do zrcadla, nepoznával se. Z nějakého důvodu mu ta tvář připadala cizí. Ten pocit sice po pár minutách zmizel, ale ne úplně.

  A přitom se nijak nezměnil, když nepočítal zlověstnou jizvu na jeho krku. Oči, které měl po matce, mu jako jediné cizí nepřipadaly. Ale všechny ostatní rysy – ty po otci - byly jaksi nepatřičné. Černé rovné vlasy, které mu sahaly až po lopatky, měl teď rozpuštěné – jinak je měl poslušně sepnuté sponou na zátylku. Nos měl taky po otci, ale na rozdíl od něj zatím neutrpěl žádnou zlomeninu. A tak místo toho aby vyčníval, prostě jen charakteristicky doplňoval jeho obličej – nebo to si tak aspoň do teď namlouval. Lícní kosti měl výrazné a rty neměl ani po matce ani po otci – prostě něco mezi tím. Byl průměrně vysoký, přibližně stejně jako Draco a spíše než svalnatý byl šlachovitý. Jako otec.

  Skoro všechno zdědil po otci, dokonce i povahu, i když…

  V posledních dnech, když ho někdo překvapil, se zachoval jinak… jako by to nebyl on, ale nějaký pitomý Mrzimor nebo hůř – Nebelvír. Což ho vedlo k tomu, aby se zamyslel nad další věcí. V poslední době, když potřeboval jít do knihovny, potkával Hermionu Grangerovou. Ona byla sice v Nebelvíru, ale přitom tam očividně nezapadala. Neměla žádné přátele, neustále se šprtala a ten pitomec Longbottom s Weasleyem ji šikanovali, a docela hnusně.

  Párkrát si k ní v knihovně sedl. Ne, že by k tomu měl nějaký důvod nebo po ní něco chtěl, ale prostě tam seděli a mlčky se učili. Dokonce i Draco se k nim v poslední době přidal. On byl sice zásadně proti tomu, ale byl natolik rozumný, že aspoň před ní mlčel, když už nic jiného. Ona ho taky moc nemusela, ale také nic nenamítala. Nejspíš jí ta neustálá samota lezla krkem a byla v podstatě ochotná udělat cokoli, aby jí vzal někdo na vědomí… nepočítaje její dva trýznitele.

  Grangerová nebyla jenom šprtka, byla i přirozeně chytrá, ale její horlivost v učení všechny odpuzovalo. Také byla trochu povýšená, pokud šlo o vědomosti. Bylo zřejmé, že jí vadili tupci a hlavně lajdáci. Ale na druhou stranu se jimi nechala využívat. Byla tak osamělá, že se nechala zviklat falešnými úsměvy spolužáků, kteří si nevěděli rady s novou látkou nebo úkolem. A pak ji odkopli.

  Prohrábl si rukou vlasy a bezmyšlenkovitě házel různé grimasy na zrcadlo. V tu chvíli ho objevil Draco.

  „Zase nespíš?“ zeptal se blonďák, promnul si unaveně oči a snědl poslední kus jeho hořké čokolády. Jako vždycky.

  „Zase…?“ zeptal se zvědavě. Vždycky si byl jistý, že všichni kolem spí.

  „Začneš se ve spánku převalovat a pak vyjekneš ve chvíli, kdy se vzbudíš. Normálně si úplně klidný, takže mě ta změna probudila,“ řekl s pokrčením ramen a stoupl si vedle něj, aby se viděl v zrcadle.

  Harry se musel zasmát, když pozoroval, jak Draco svůdně pomrkává na svůj odraz.

  „Jsi nemožný,“ odfrkl a vydal se zpátky do ložnice.

  „Nejsem… Jsem neodolatelný!“ zaznělo z koupelny a Harry jen nevěřícně potřásl hlavou. Draco byl prostě Draco.

  Ale byl rád, že se mu podařilo vyhnout zbytečným otázkám.

***

  Harry prošel kolem regálů v knihovně, když uviděl Grangerovou. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby neseděla zhroucená na židli a nechvěla se pláčem. Už uplynul měsíc od chvíle, kdy se tu začali setkávat a i když spolu doteď nepromluvili ani slovo – dokonce ani pozdrav – Harry jí nemohl ignorovat. Využil proto toho, že Draco byl teď zaneprázdněný a sedl si naproti ní. Ona se od něj odvrátila a zakrývala si při tom tvář.

  „Co se stalo?“ řekl chraplavým hlasem a překvapeně si uvědomil mírné bolestivé bodnutí v jizvě na krku.

  Bylo na ní vidět, že teď chce být sama, ale na druhou stranu byla sama tak často, že se nedokázala přinutit ho odehnat a tak mu zlomeně odpověděla.

  „Jsem škaredá.“ Bylo slyšet několikrát cvaknutí zubů mezitím, co mluvila.

  „To je kde kdo, no a?“ Trhla sebou a jeho napadlo, že on není zrovna typ na utěšování. Jenže už bylo pozdě se zvednout a odejít, jako by se nic nestalo. Navíc, tohle byl jejich první rozhovor.

  Několik dalších minut ani jeden z nich nepromluvil ani slovo. Harry nakonec ztratil trpělivost, chytil jí za zápěstí a odtáhl jí tak dlaně pryč od jejího obličeje.

  Při pohledu na Grangerovou byl rád, že nevyprskl smíchy.

  Její zuby byly minimálně pětkrát delší a pořád se pomalu prodlužovaly. Harry si nakonec povzdechl, vytáhl jí na nohy a postrkoval jí směrem ven.

  Přeci jen, už dlouho nenavštívil madame Pomfreyovou, že? pomyslel si ironicky.

***

  Draco se vylekal, když se dozvěděl, že je Harry znovu na ošetřovně. A pak se přímo zděsil, protože zjistil, že tam odvedl Grangerovou.

  Malfoy už se dokázal smířit s tím, že Harry s ní tráví tiché chvilky v knihovně při učení, protože nikoho svou přítomností neobtěžovala, dokud to byly jen tiché chvilky.

  Jenže Harry se teď do toho zamotal. Nemohl jí přeci nabídnout pomoc, protože teď si ta mudlovská šmejdka bude myslet, že jsou přátelé. Jenže oni nemůžou být přátelé!

  Draco rázoval naštvaným krokem k nemocničnímu křídlu, když v tom se zarazil uprostřed kroku, naprosto vyděšený.

  Je možný aby… Harry on… On ji miluje?

  Tu představu zahnal tak rychle, jak se objevila a pokračoval v chůzi. Není přeci možné, aby se do ní zamiloval. Sotva se znali a nikdy předtím spolu nepromluvili ani slovo. Jenže na druhou stranu, Grangerová byla jediná holka, se kterou Harry trávil nějaký čas a dobrovolně.

  Naštvaně vletěl do ošetřovny zrovna ve chvíli, kdy Grangerová objímala Harryho.

  Sakra…

***

  Harry rozpačitě poplácal Grangerovou po ramenou, když se mu tak nemístně nacpala do jeho náruče. Opravdu, on tohle neměl zapotřebí. Vždyť jí jen odvedl na ošetřovnu, proboha! To ta holka byla až tak zoufalá?

  Koutkem oka zahlédl, jak někdo vešel na ošetřovnu a vnitřně zasténal. Doufal jen, že to nebyl…

  „Harry!“ ozval se obviňující hlas Draca Malfoye.

  Byl.

  Dnešek očividně nepatřil mezi jeho dobré dny. Aspoň Grangerová byla natolik duchaplná a odtrhla se od něj. Situaci však nenadlehčoval fakt, že se červenala a to dost nemístně.

  „Draco? Děje se něco?“ dělal hloupého.

  „Proč si mi neřekl, že mezi vámi … vy … totiž…“

  „Ať už tím myslíš cokoliv, není to pravda!“ přerušil ho netrpělivý Harry. Draco se na něj zamračil.

  „Tomu tak věřím…“, zamrmlal si pro sebe nabručeně blonďák a nasadil výraz ukřivděného. Draco občas strašně přeháněl.

  „Harry mě jen odvedl na ošetřovnu, on ne…“, vmísila se do toho Grangerová.

  „Vážně?“ vysmíval se jí Draco. „Takže až ti příště někdo podá spadlou učednici, budeš ho chtít líbat!?“ Oba se teď provrtávali vražednými pohledy. Harry přemýšlel nad tím, kdy se to tak zvrtlo.

  „Mezi námi nic není, Draco!“ přerušil jejich hádku nakonec, popadl blonďáka v podpaží a táhl ho z ošetřovny pryč.

  „Proč bych ti měl věřit!“ odsekl naštvaně Malfoy a vytrhl se mu ve chvíli, kdy se ocitli sami. Harry si nad tou frustrující situací skousl rty a přešlápl. Nemyslel si, že tohle byla dobrá chvíle na tenhle druh rozhovoru, ale věděl, že pokud mu to nevysvětlí hned, nebude s Dracem v následujících týdnech žádná řeč.

  „Holky mě nepřitahují.“ Poslední slovo doslova zasyčel. Bylo to tak trapné.

  „Prosím?“ zeptal se zmateně blonďák a několikrát zamrkal.

  „Draco,“ začal nebezpečně.“ Nechtěj po mně, abych to zopakoval!“

  „Ty… ale… my…“ blonďák byl bledší a bledší. Harry si povzdechl.

  „Věř mi, v téhle souvislosti neexistuje žádné my. Jsi můj nejlepší přítel, ale nic víc!“ ubezpečil ho. Draco se po těch slovech viditelně uklidnil a z nějakého důvodu se znovu naštval.

  „Jestli jsem tvůj nejlepší přítel, proč si mi o tom neřekl? Neměl bych to vědět jako první!?“

  „Neboj,“ zachechtal se. „Jsi první, komu to říkám.“ 

***

>>>Další kapitola>>>