Red Hills - 17.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Tak miláčkové, kapitola je tu! Pokud najdete chybky, dejte vědět. V tom předvánočním shonu to byl opravdu masakr a už jsem doma dostala důtku s výstrahou.
Tak si to užijte a já běžím ještě pomáhat, ať si vylepším profil. *Ve skutečnosti jdu užírat bramborový salát. :D , ale nikomu ani muk!*

17. kapitola

V momentu, kdy Harry vystoupil z krbu, ucítil silné postrčení a o zlomek vteřiny později se ocitl u zdi s jednou Malfoyovou rukou pod krkem, přičemž v druhé ruce svíral hůlku, kterou mu bolestivě zabodl do klíční kosti.

„Co to kurva děláš?“ zachraptěl překvapeně, když cítil, jak se mu prsty bolestivě zaťaly do kůže.

„Na co si to hraješ, Pottere?“ Draco na něho upíral pronikavý pohled a jeho duhovky nabraly zamračený, bouřkový odstín.

„Co tím myslíš?“ Harry cítil, jak mu pomalu dochází vzduch. Trhl sebou, ale to mělo za následek pouze to, že ho blonďák sevřel ještě silněji a zbavit ho dechu.

„Objevíš se u mého bratra a ani se mě předem nezeptáš na svolení. Dáváš mu dary a tím způsobíš, že ti začíná věřit a zvyká si na tebe. Co máš za lubem?“

„Ovládej se, Malfoyi!“ Harry zaťal ruce v pěst. „Byl to jen takový impuls.“

„Impuls? Varoval jsem tě, aby ses mu neodvažoval ublížit! Tvá milá gesta jsou důvod, proč si na tebe začne zvykat. Nechápeš to riziko?“ Malfoyovy oči metaly blesky.

„Dusíš mě…“ Harry se pokoušel Draca neverbálně odhodit, ale k jeho překvapení mu mladík kouzlo bez větších problémů zablokoval.

„Ani to nezkoušej“, zavrčel, ale sklonil hůlku, ustoupil a sledoval, jak Harry chtivě lapá po dechu a mne si krk. „Zajímavé. Zdá se, že si pomocí magie nemůžeme vzájemně ublížit.“ Ve snaze dokázat svou teorii, odložil hůlku na stůl a v mysli poslal směrem k Harrymu kouzlo  Nohy jako želé. Ještě dřív, než ho dokončil, ucítil, jak magická bariéra to kouzlo odpuzuje a tříští ho dřív, než k ní vůbec dorazilo. „Věděl jsi to?“

„Já ne, a moje magie tím spíš.“ Harry byl tak překvapený, že na chvíli zapomněl, co se před chvílí odehrálo.

„Měl jsem předpokládat, že se to stane.“ Draco se posadil do křesla a vážně pozoroval mladíka, který stále ještě stál u zdi. „Spojili jsme své moci. Když jsme spolu, naše energie se nějakým způsobe proplétají a odmítají všechno, co by mohlo představovat hrozbu.“

„Takže teď, místo toho, abych tě proklel, ti prostě rozbiju čumák“, povzdechl si Harry rezignovaně.

„Jak rafinované, vždycky jsem věděl, že jsi gentleman, Pottere“, ušklíbl se znechuceně Draco.

„Začínám zvažovat, jestli bych neměl skřítkům přikázat, aby kontrolovali moje jídlo.“ Černovlasý muž se konečně odlepil od stěny a posadil se do křesla naproti.

„Chceš naznačit, že tě chci otrávit?“ Malfoyovo obočí vyletělo vzhůru.

„Tvůj kmotr je Mistr lektvarů“, Harryho výraz mluvil za vše.

„Ano...“, pousmál se Draco. „Vsadím se, že první jed stvořil aristokrat. Je to taková jemná zbraň. Jen se divím, proč si myslíš, že bych tě chtěl zabít.“

„Malfoyi, zůstali jsme na sebe odkázaní, náš svazek je nerozbitný a to přímo vybízí ke zločinu“, zavrtěl Harry pobaveně hlavou.

„Jsem ohromen tvojí vnímavostí“, přikývl uznale Draco. „Ale vraťme se k tématu. Co jsi chtěl dosáhnout tím, že jsi se objevil u Samuela?“

V zelených očích problesklo překvapení.

„Nemůžeš prostě jen předpokládat, že jsem si ho oblíbil? Právě tak to je a nic jiného za tím není. S největší pravděpodobností spolu strávíme celý život, samozřejmě, pokud se dřív vzájemně nepozabíjíme. Takže logika mi velí, abych se spřátelil s tvým bratrem.“

„Takže jsi tam šel, protože ti to nekázala tvoje zatracená Nebelvírská logika...“, vycedil chladně Malfoy.

„Ne, šel jsem tam, protože jsem s ním chtěl strávit nějaký čas a lépe ho poznat. Je to vážně úžasný kluk. Abych předešel tvým bludům, ne, nemám v úmyslu mu ublížit. Naopak doufám, že se jednou přestane skrývat a pak s námi bude bydlet. Dobře víš, že ho v tom domě nemůžeš držet věčně. Přiznávám se, že mě v jednu chvíli napadlo adoptivní kouzlo, ale to by mohlo způsobit jenom více škody.“

Draco zvedl překvapeně obočí. Potter přemýšlel o tom, že by Samuela adoptovat? Proč? Sotva ho znal, jeho otcem opovrhoval, nenáviděl jeho bratra... Nikdy nepochopí způsob myšlení Nebelvírů a už vůbec ne Zlatého idiota. Jaký člověk spřádá takové plány poté, co poprvé v životě uviděl dítě někoho jiného? Žádný! Samozřejmě až na muže, který stál před ním a který vždy nejdřív jedná a pak teprve myslí na následky. Je opravdu zázrak, že je ještě naživu. Neměl by si začít vážit Weasleyho a Grangerové? Vždyť, někdo musel přispět k tomu, že země na svém hřbetě stále nosí tohle urostlé tělo. A nebo možná přijmout fakt, že mudlovské náboženství obsahuje zrnko pravdy a Potter má opravdu dobrého Anděla strážného. V tomto případě – hluboká účast s tím chudákem, který za tu dobu zoufalstvím už zcela jistě poztrácel všechno peří na křídlech.

„Více škody?“ zeptal se, i když samotné to pomyšlení ho naplňovalo čistým znechucením.

„Jsem veřejná osoba a troufám si říct, že mám víc nepřátel než ty. Kdybych najednou rozhlásil, že mám syna ...“

„Někdo by ho mohl použít jako tvou slabost“, dokončil Malfoy.

„Přesně tak.“

V místnosti nastalo ticho. Oba muži přemýšleli nad složitostí celé situace. Do téhle chvíle byla pro Samuela hrozbou jen Narcissa. Teď, když se Draco oženil s Harrym, se tento problém ještě více vyhrotil. Po světe chodilo dostatečné množství vzteklých Smrtijedů, kteří by nezaváhali unést dítě jen proto, aby dostali do rukou Pottera. Malfoy si byl vědom toho, že se to netýká jenom Nebelvíra. On sám byl označen jako zrádce. Nejedna osoba, která by se mu chtěla pomstít, by toho chlapce využila. Uvědomoval si to už dlouho, což byl další důvod, proč Samuela ukrýval. Nyní byli v životě malého chlapce ochránci dva a každý z nich byl veřejnou osobou, se svými nepřáteli. Tohle situaci nezlepšilo, ale spíš zkomplikovalo.

„Konečně jsem pochopil, proč jsi se rozhodl složit tu přísahu“, měkký hlas černovlasého muže prolomil ticho. „Nešlo o peníze, které jsi do téhle školy vložil, že ne? Vzpomínám si, že jsi ji nazval bezpečným místem.“

„Právě teď je Samuel v bezpečí pod dohledem Victorie. Navzdory tomu, jak to vypadá, jsem ji nevybral jenom proto, že má ráda děti a ví, jak se o ně postarat. Je to kvalifikovaná čarodějnice, významný odborník v oblasti ochranných a obranných kouzel. Je silná a její kořeny sahají až k samotné Roweně z Havraspáru.“ Když se střetl s Harryho překvapeným pohledem, pokračoval ve vysvětlování. „Vlastně o tom nikdo neví a ani ona sama o tom nemá tušení. Našel jsem ji náhodou, když jsem si prohlížel nějaké zaprášené pergameny v tajné knihovně svého otce a hledal ochranná kouzla. Rowena byla specialistkou na tenhle druh magie. Její logika a přehled byly opravdu působivé. Měla dceru Helenu, která zemřela rukou Krvavého Barona a ten později spáchal sebevraždu, ale to je jiný příběh. Zajímavé je, že nikdo nevěděl, že předtím porodila syna. Vychoval ho její milenec, který nikdy nikomu neprozradil, že dítě pochází z linie Havraspárů.“

„Odkud se teda ví, že Victorie je potomek Roweny?“

„Ten muž po sobě zanechal deníky. Můj otec sbíral staré rukopisy, ale knihovna je tak obrovská, že si pravděpodobně sám nebyl vědom, jaký poklad obsahuje, jinak by ho určitě využil.“

„Působivé. Když jsem se díval na Viktorii, viděl jsem jen milou starou dámu a nikdy bych si nedomyslel, že má tak velkou moc.“ Harry byl opravdu ohromen, jednak tím, co se dověděl, tak i skutečností, že s ním Draco to tajemství sdílel.

„Tak bych to neřekl. Paní Grantová nemá velkou magickou moc, její schopnost tkví v nepopiratelné inteligenci a síle dedukce. Pokud by navštěvovala Bradavice, byla by pravděpodobně v Havraspáru. Nikdy jsem nepodceňoval sílu této koleje. Inteligentní lidé, to je zbraň sama o sobě.“ Draco vstal z křesla a zamířil k obrazu. „Jdu k sobě. Tento den byl plný vzrušení, musím si odpočinout. Vrátím se po večeři.“

Samozřejmě, že se vrátíš, pomyslel si Harry. Cítil, že magie mezi nimi se začala pomalu stabilizovat, uklidňovat. Jedna věc však zůstávala nezměněna. Každý večer je táhla jedním směrem, jako kdyby sama cítila hlad.“

..........

Hermionin křik zvedl Rona z křesla, ve kterém seděl v prázdné sborovně a četl si novinky ze světa famfrpálu. „Jak jsi se opovážil vrhnout na studenta Levicorpus!“

„Uklidni se, Mionko“, zabručel a uhnul očima před vzteklým pohledem dívky. „Musel jsem ho nějak potrestat za neposlušnost.“

„Ano, tím, že mu dáš trest a ne, že ho budeš deset minut držet hlavou dolů.“ Grangerová nervózně rázovala po místnosti. „Učíme ty děti disciplínu, snažíme se, aby na sebe neužívaly náhodou magii a ty naši snahu ničíš tím, že jim dáváš špatný příklad!“

„Není moje vina, že ten břídil vzal koště a bez povolení létal nad hlavami ostatních studentů, aby se předváděl. Někomu by mohl ublížit!“

„Pokud si dobře vzpomínám, když naposledy vzal student bez svolení koště, stal se nejmladším chytačem za sto let a ty jsi ho horlivě podporoval“, podotkla.

„Protože to byl Harry, navíc mi tehdy bylo jedenáct let“, bránil se váhavě Ron.

„Jestli jsi tím chtěl říct, že jsi teď moudřejší, tak se ti to moc nepovedlo“, odfrkl netrpělivě.

„Ale, Mionko...“

„Jenom tě chci varovat, že jestli ještě jednou uděláš něco takového, vyvodím z toho důsledky“, zavrčela a konečně se usadila do křesla. „Pochop to, musíme je učit dobrým příkladem.“

„Já vím, já vím, pochopil jsem“, povzdechl si a rezignovaně si podepřel hlavu rukama.

„No dobře. Tak já letím za Harrym, musím si s promluvit o prvním měsíci výuky.“

„To bych nedoporučoval. V tuhle chvíli může být zaneprázdněn“, podíval se Ron ostře na hodiny, které ukazovaly dvacetjedna hodin třicet minut.

„Nikdy nechodí spát tak brzy“, pokrčila rameny Hermiona. „Kromě toho, požádal mě o to dnes ráno, ale pak někam zmizel, takže to není moje chyba, že jsem nucena ho vyhledat v tento čas.“

„Jasně, ale pak neříkej, že jsem tě nevaroval.“ Weasley zčervenal a zapíchl pohled do novin.

„No dobře, o čem jsi mi neřekl?“ Dívka mu z rukou vytrhla časopis a se zájmem na něho hleděla.

„Eh, domysli si to sama“, zamumlal a snažil se jí sebrat jeho majetek.

„Rone...“, zavrčela varovně.

Weasley na ni pohleděl úkosem a odvrátil se v rozpacích. Sakra, jak jí to má říct? Copak jí nedochází, co tím myslí? Vždycky byla tak vnímavá. Na chvíli se zamyslel a pohledem bloudil po nerovných drážkách na stole. Koutkem oka pohlédl na přítelkyni, která se k němu nakláněla. Co když ho jen provokuje?

„Čekám, Rone“, zabubnovala prsty na stole.

„Ale no...“, vzdal se konečně. „Včera pozdě večer jsem za ním byl...“

„A?“

„Malfoy by měl na své pokoje vrhnout umlčovací kouzlo před tím, než...“, koktal. „Než půjde spát.“

„Oh ...“

„No ...“, sklonil hlavu a cítil, jak mu hoří tváře.“

„Tak to ho radši navštívím až zítra ráno“, zamumlala Hermiona po chvíli ticha.

„Myslím, že to bude lepší.“

„Ale víš...“, pousmála se, „asi je to dobře, že jim to tak vychází?“

„Jasně“, odfrkl. „Vychází jim to v posteli, ale přes den se na chodbách míjejí téměř bez jediného slova nebo se zarputile hádají. Nechápu ho, jak s ním vůbec může ...“

„Je to jeho manžel a není naše věc, co dělají v ložnici“, zavrtěla nesouhlasně hlavou Hermiona.

„Je to Malfoy, zatracená Fretka!“ vyprsknul Ron. „Slizký Zmijozel, který náš školní život změnil v noční můru a on mu dovolí... Je to nechutné.“

„Jsou spolu svázáni magií. Sám jsi říkal, že to je, jako kdyby si byli souzeni. Myslím, že je skvělé, že se spolu snaží žít.“

„Skvělé? Měl by být s někým, koho miluje! Překousl jsem, že můj nejbližší přítel je gay, ale nemohu snést pomyšlení, že chodí do postele s Malfoyem.“

„Láska“, odfrkla si dívka. „Co ty víš o lásce...“

„Zřejmě víc než oni. To, co teď Harry dělá, je obyčejné šukání“, zavrčel a naštvaný od sebe prudce odsunul časopis. „Dlouho jsem nad tím přemýšlel a něco mi tu nehraje. Osud není slepá vrána, která se vrhne na každé zrno. Uznej sama. Pravděpodobnost, že jsou Malfoy a Zlatý chlapec dvě strany jedné mince, je menší než nula, a oni si prosím stojí na svatebním koberci a najednou… zázrak. Pro mě je to podezřelé a basta.“

„A ty jsi v těchto věcech alfa a omega“, odsekla Hermiona trochu naštvaně. Sama se tím dost dlouho zabývala, ale nakonec toho nechala. Škola a studenti všechen její čas účinně absorbovali. Kromě toho, když Harry přiznal, že je gay, vzala to jako znamení a rozhodla se nezasahovat. Těžce si povzdychla a znovu nervózně zabubnoval prsty na stole. Neochotně musela přiznat, že Ron znovu vzbudil její pochybnosti, když nahlas promluvil o tom, co jí dosud nedalo pokoj. „Máš pravdu“, zvedla hlavu a podívala se na něho unaveným pohledem.

„I kdybychom připustili, že každý člověk má svou druhou polovinu, společníka, partnera – je jedno, jak tomu budeme říkat - tak šance, že Malfoy a Harry jsou dvě semínka, která by měla být ve stejném květináči, je nulová.“

„Pokud nechceš pěstovat květiny i plevel současně.“

„Ještě trochu zapátrám v knihovně, ale zdá se mi, že jsem na tohle téma už všechno přečetla.“  Zvedla ruku k vlasům, rozepnula sponu, která je držela v úhledném drdolu, a nechala je, aby jí v divokých vlnách spadly na ramena. Masírovala si temeno hlavy a zamručela úlevou.

„Pořád máme přístup do knihovny v Harryho domě. Z toho, co si pamatuji, měl Sirius spoustu knih, které pravděpodobně nikde jinde nenajdeš“, podíval se na ni nadějně Ron.

„Výborně, zítra se tam podívám.“ Dívčinu tvář rozzářil vzrušený ruměnec, který byl Weasleymu dobře známý. „Možná dokonce narazím na něco v souvislosti s ukončením magického svazku.“

„Na to moc nespoléhej, můj otec tvrdí, že taková manželství jsou nezrušitelná. Jádra, která jsou jednou spojená, nelze rozdělit, leda by jeden z manželů zemřel“, zamračil se rozzlobeně. „Kdyby bylo jisté, že oběť bude Fretka...“

„Rone!“

„Ale ne, omlouvám se, jen mi to uklouzlo“, pokrčil netrpělivě rameny. „Přece neříkám, abychom ho zabili. Jenom mě ta situace prostě rozčiluje.“

„Žárlíš. Škola a Malfoy zabírají Harrymu spoustu času. Až do teď trávil každou volnou chvíli s tebou.“

„Chybí mi...“ Ron zíral na desku stolu. „Občas bych chtěl jen tak vejít do jeho pokojů a vzít ho na pivo, na zápas, nebo jen tak pokecat při procházce po pláži. Přistihl jsem se při tom, že se úplně bojím přiblížit k pokojům svého kámoše, protože za rohem může vždycky vyskočit Malfoy s jeho hnusnou tlamou. Ne!“ zvedl ruku, když viděl, že ho chce dívka přerušit. „Opravdu se snažím. Vím, kým Fretka je, co vykonal a za co mu vděčíme. I když to tak nevypadá, vážím si toho. Dokonce obdivuji jeho odvahu a to, jak moc se liší od kreténa, kterého jsme znali ve škole. Ale to neznamená, že ho mám rád. Je to silnější než já a nehodlám s tím bojovat.“

„Chápu…“

„Skvělé“, zhluboka si oddechnul Weasley a podíval se na kamarádku. „Dost nepříjemným tématům. Jak se máš ty? Slyšel jsem nějaké zvěsti...“, snížil významně hlas.

„O čem?“

„Finch-Fletchley?“ odpověděl na otázku otázkou.

„Oh ...“, začervenala se lehce Hermiona, odvrátila hlavu a skryla tvář za oponu pružných kudrlin.

„Oh? To je všechno, co mi řekneš?“ dloubnul ji Ron prstem do ramene. „No tak, povídej.“

„Ale opravdu není co“, zamumlala.

„Jak to, že ne? Pokud vím, tak spolu v neděli někam jdete.“

„Pozval mě na výstavu do mudlovského muzea“, přiznala neochotně.

„Vrrrr, Mionko, ty divoško“, zahihňal se tiše Ron. „Z Justina je skutečný svůdník, co všechno se může stát v takové galerii! Ty inspirující, nehybné mazaniny, ticho, klid a vzrušení, které vás obklopí při pohledu na portrét nějakého dávno mrtvého pachatele.“

„Jedná se o zátiší! Paul Cézanne, Giuseppe Recco... Jednoduše se v tom nevyznáš“, odsekla, ale o chvíli později nakažlivý smích kamaráda způsobil, že jí koutky  úst začaly podezřele cukat.

„Omlouvám se, podcenil jsem kolegu. Ty švestičky, banány, třešničky... To rozhodně podnítí představivost.“ Weasley rychle uhnul, když viděl, jak k němu míří Hermionina pěst.

„Ronalde Wealsey! Je to... Je to naše první rande a opravdu bys měl Justinův nápad ocenit.“

„Jistě, jistě“, zvedl Ron ruce na znamení kapitulace. „Oceňuji ho, ale pro mě je to nuda. Zdřímnul bych si po pěti minutách u nějaké mísy s ovocem nebo vázy s podivným plevelem.“

„Zajímalo by mě, kam by si vzal dívku ty“, obrátila Hermiona oči v sloup. „Na famfrpálový zápas?“

„Aspoň by neusnula nudou.“

„Samozřejmě, řev sousedů na lavičce by ji nejspíš ohlušil a způsobil by jí trvalé poškození sluchu. Kromě toho si nevzpomínám, že bys s někým opravdu chodil, takže mě nepoučuj.“

„No jo, zapomněl jsem, že ty s tím máš zkušenosti. Ty ohnivý schůzky s Krumem, jeden ples a pár dopisů“, obrátil Ron oči v sloup a pohlédl na ni zpod své červené hřívy.

„Můj osobní život ...“

„Neexistuje, alespoň pokud jde o kluky“, vstoupil jí do řeči Weasley. „Proto doufám, že to mezi tebou a Justinem zajiskří“, usmál se přátelsky. „Ale jestli ne... Vždycky se můžeš utěšovat tím, že je to Mrzimor a neví, o co přichází.“

„Díky, Rone.“ Instinktivně ho chytila za ruku a vděčně ji stiskla. „Už půjdu, je pozdě a zítra ráno chci navštívit Harryho dům.“

„Jasně, doufám, že něco najdeš“, zvážněl Ron a vstal z křesla, aby ji doprovodil ke dveřím. Na chodbě se zastavil a poklepal ji po ruce, kterou nepustil od té chvíle, kdy se ho dívka chytila. „A pamatuj, čekám na zprávy. Z toho, co najdeš a stejně tak z rande.“

..........

Severus Snape už několik hodin kroužil po svém pokoji a netrpělivě čekal na příchod Draca. Dnes ráno dostal dopis ze Svatého Munga o stavu Luciusova zdraví a to, co si přečetl, ho příliš nepotěšilo. Uvažoval, jakým způsobem by tu novinku měl sdělit svému kmotřenci, ale ať by to zaobalil jakkoli, význam zůstane vždycky stejný. Věděl, že jeho zpráva mladíkem otřese a dal by přednost tomu, aby se pravdu nikdy nedověděl. Ale tohle nebylo něco, co by před ním mohl skrýt. Dříve nebo později by to Draco zjistil a v nejlepším případě by na něho byl naštvaný, že mu to zamlčel. V nejhorším případě by ho jednoduše nenáviděl.“

„Severusi?“ Obraz se zlehka odsunul a v otvoru se objevila Malfoyova světlá hlava. „Chtěl jsi mě vidět?“

„Ano! Před dvěma hodinami!“ zavrčel a nepřestal pochodovat po místnosti.

„Promiň, Potter...“

„Snad si vážně nemyslíš, že mě zajímá, co vyvádíš se svým nešťastným manželem. Tak buď té lásky a ušetři mě těch mizerných výmluv.“

Draco spolkl ostrou odpověď, posadil se do jednoho z křesel a přimhouřenýma očima pozoroval svého kmotra. Něco ho muselo vyvést z rovnováhy, když měl už od rána tak špatnou náladu. Severus s ním jen zřídka mluvil tak příkrým tónem, naposledy to bylo snad ještě ve škole. S mlčením sledoval, jak za ním povlává jeho roucho. Občas ho napadlo, jestli byly šaty Mistra lektvarů šité speciálně tak, aby plápolaly do rytmu jeho kroků, nebo to byl jedinečný rys člověka, který se přirozeně pohyboval tímto smyslným a pohled přitahujícím způsobem. Ne, že by se kdokoli na Snapa díval jako na objekt okouzlení. Severus nebyl krásný, a dokonce nebyl ani pohledný. Podlouhlou tvář zdobily úzké, věčně sevřené rty, černé vlasy pořád vypadaly mastně a velký orlí nos mu krásy taky nepřidal. Ale nikdo nemohl popřít, že i přes to všechno byl muž svým způsobem přitažlivý. Měl něco, pro co by se mnozí hezouni dali třeba rozkrájet, a sice auru nebezpečí. Byl srovnatelný s divokým zvířetem, které mohlo zaútočit, když se někdo neopatrně přiblížil. Jeho pohyby nikdy nebyly chaotické, právě naopak – byly plné grácie a šarmu, stejně jako u dravců. Tmavé obsidiánové oči se na člověka dívaly pronikavě, propichovaly ho skrz na skrz a vyvolávaly pocit, že dokážou odhalit všechna tajemství. Jeho výhodou byl hlas. V závislosti na situaci mohl být ostrý a syčivý, nebo měkký, téměř svůdný. Hluboký, vibrující, někdy až sametový. Ach ano, takovým hlasem mohl svést každého... Kdyby jenom chtěl, ale zřejmě nic takového v úmyslu neměl, protože co si Malfoy pamatoval, Severus byl sám.

„Mohl bys laskavě věnovat pozornost tomu, co říkám?“ Teď Snape syčel a to znamenalo, že je naštvaný.

„Bez ohledu na to, co se stalo, bych prosil, aby sis to nevybíjel na mě“, odpověděl Draco a uvolněně se ve svém křesle opřel. „Je to proto, že nějaký hloupý student nesplnil tvé požadavky?“

„Dlouholeté zkušenosti přispívají k tomu, že si s neukázněnými spratky dokážu poradit.“

„Tak o co jde?“ Mladý muž na něho konečně hleděl se zájmem.

„Dnes ráno jsem dostal dopis od lékaře, který se zabývá případem tvého otce.“

„Ať je to cokoli, nechci to slyšet.“ Malfoy vyskočil z křesla a zamířil k východu.

„Posaď se.“ Tichý, unavený hlas kmotra zastavil mladíka účinněji, než křik. Světlovlasý muž zaťal pěsti a vrátil se do křesla.

„Seve, opravdu nechci o ničem vědět“, povzdechl si smutně. „Dobře víš, že on už pro mě neexistuje.“

„Stále je to tvůj otec.“ Snape se opřel o stůl, ruce si založil na prsou a jako obvykle schoval ruce v záhybech rukávů.

„Nezajímá mě to, přestal jím být, když jsem se dozvěděl o Samuelovi. Znáš ho, víš, kým byl a čeho se dopustil. Kdyby nebylo tebe a tvého učení, skončil bych stejně jako on.“ Dracův hlas byl pevný a chladný.

„Máš pravdu, ale situace se změnila...“

„Změnila? Že by ten drahý starý muž zemřel? Neboj se, pohřeb zaplatím“, mladík stisknul rty a odvrátil hlavu. „Ale neočekávej slzy nad jeho hrobem.“

„Draco...“, přes Snapovu tvář přeběhl úšklebek. „Chápu tvoje rozhořčení, ale lékaři očekávají, že se objevíš v nemocnici... Ty nebo tvá matka, ale jak oba víme, s Narcissou nemůžeme počítat.“

„Severusi, jsi můj kmotr“, podíval se na něho Zmijozel téměř prosebně. „Prosím tě tedy, jako mně nejbližší osobu. Udělej to za mě. Vyzvedni tělo a pohřbi ho kdekoli budeš chtít, jen ne v rodové hrobce Malfoyů. On si to nezasloužil a já nechci jednou spočinout v jeho společnosti.“

„Tvé přání nemůžu splnit“, přešel k baru a nalil dvě sklenky whisky. „Pohřbívat někoho zaživa je považováno za jednu z nejtemnějších forem magie, a jak víš, tím se už nezabývám.“

Obrátil se k mladíkovi a podíval se do jeho očí, široce otevřených překvapením. Tiše zasténal, přistoupil k němu a podal mu jednu sklenici.

„Tvůj otec se probudil z kómatu a zřejmě je plně při smyslech.“

„Merline...“, Malfoy jedním douškem vypil alkohol a přistrčil nádobku k Severusovi, který mu beze slova nalil další porci. „Nechápu, jakým zázrakem...“

„To se dosud neví, ale já mám své podezření.“ Snape se posadil naproti němu a dal si malý doušek. „Pamatuješ si článek o nedávno zabitých Smrtijedech?“ Draco pomalu přikývl a nespouštěl z něho vyděšený pohled. „Myslím, že past, do které padl tvůj… Lucius, byla sestavena z dočasných kleteb.“

„Takže se smrtí těch, kteří ji vrhli...“

„Přesně tak“, pozvedl znovu sklenici ke rtům a ji pak odložil konferenční stolek.

Draco vstal a pomalu kráčel ke stolu, otočil se a zamířil ke dveřím. Po několika kolech, se zastavil uprostřed místnosti a nepřítomně si promnul čelo.

Nikdy, ani v těch nejhorších nočních můrách nepředpokládal, že se jeho otec ještě někdy probudí. Po tolika letech komatu si byl prakticky jistý, že jednou v klidu a míru odejde z tohoto světa a už mu nebude zasahovat do života. Jak se mohl tak mýlit? Jak si mohl vůbec připustit, že by to proběhlo tak snadno? Merline... Jak by teď k němu mohl jít, podívat se mu do očí a vidět v nich obvinění? Ne! Neměl by zvažovat návštěvu, s Luciusem skončil. Není důležité, že se probudil, není důležité, že ho kdysi považoval za skvělého a úctyhodného muže. Všechno se změnilo. Jeho otec byl Smrtijed, špatný, falešný a nemilosrdný muž, který bez ohledů poslouchal Voldemorta a neváhal vraždit a mučit. Zradil matku, odvrhnul vlastního syna. Oklamal je všechny. Ne, nikdo nemohl očekávat, že k němu půjde a bude předstírat, že se nic nestalo. Hůř! Bál se, že kdyby se mu teď postavil tváří v tvář, prostě by se neudržel a udělat by něco velmi, ale velmi špatného.

„Co teď?“ obrátil se k Severusovi s vážným pohledem.

„V současné době zůstane pod dohledem lékařů. Jeho izolace už byla opatřena kouzly proti přemístění, různým kletbám a samozřejmě ji nebude moci svévolně opustit. Ministerstvo již poslalo dva bystrozory, kteří ho nepustí z očí.“

„A co pak?“

„Odpověď znáš“, opřel se lokty o kolena a své prsty spojil do jedné štíhlé pyramidy.

„Soud a Azkaban.“

„Přiznejme si to, od vězení Luciuse nic nezachrání. Nechci ti lhát, ale ten soudní proces nebude patřit k těm jednoduchým. Také bych se divil, kdyby s tím dlouho otáleli. Už léta si na něho brousí drápy. Kóma pro ně bylo obrovským zklamáním, takže na Ministerstvu to teď nejspíš vře přípravami.“

„Jméno Malfoy bude opět v novinách, v těsné blízkosti slov jako "Temný pán" a "Smrtijedi."  Dracův obličej byl bílý jako list papíru. Už to kdysi zažil a doufal, že se k tom už nikdy nebude muset vracet.

„Musíš být připravený na to, že budeš povolán před Starostolec.“ Draco ani nevěděl, kdy Severus vstal a přešel k němu, aby mu položil ruku na rameno.

„Chceš mi říct, že budou očekávat, že udělám prohlášení proti svému otci?“ zíral na něho mladík nevěřícně. „To už jsem pro ně neudělal dost? Všechno jsem opustil, byl jsem uznán za zrádce vlastní rodiny, celou dobu v sobě nosím pocit viny, i když vím, že jsem udělal správnou věc. A teď ještě tohle?“ Draco sklonil hlavu a zabořil obličej do dlaní.

„Je mi to líto.“ Snape zavřel oči, cítil hořkost a bolest. Mohl říct, že ví, co cítí jeho kmotřenec. Sám musel nejednou svědčit proti lidem, které nějakým způsobem znal a kteří ho považovali za přítele. Ale nikdy nebyl nucen stát před členem své vlastní rodiny a odsoudit ho do pekla. „Pamatuj, že udělám vše, aby tam byl s tebou.“

„Děkuji“, uchopil Draco Mistra lektvarů za ruku a lehce ji stisknul. „Opravdu to pro mě hodně znamená.“

Snape chvíli dovolil, aby ho mladík držel za ruku, ale potom ji jemně stáhnul zpět a odtáhl se od něho. Nikdy neměl rád zbytečný sentiment a projevování emocí před očima druhých.

„Co s Potterem?“ zeptal se věcně.

„Já s ním promluvím.“ Malfoy vstal a otřásl se, jako by ze sebe shazoval něco velmi nepříjemného. Na jeho obličej se vrátil běžný ironický výraz. Severus vydechl úlevou. Konec sebelítosti, Draco se jako obvykle povznesl na věcí a své emoce ukryl hluboko uvnitř. Věděl, že to není dobré řešení, ale v tuto chvíli to bylo to nejlepší.

„Myslíš, že to pochopí?“ zeptal se skepticky.

„Bude překvapený, možná bude z počátku naštvaný, ale pochopí to.“ Draco se otočil směrem k obrazu.

„Zvládneš to? Víš, že ti s tím rozhovorem můžu pomoct.“

„Není třeba“, otočil se k němu Draco a podíval se na něj s posměšným úšklebkem. „Opravdového muže vzrušuje nebezpečí, hazard a zábava. A víš... Občas si rád myslím, že Potter je vlastně velmi nebezpečná hračka.“

„Vyvolený není hračka. Buď opatrný, protože můžeš prohrát“, zabodl do něho Snape varovný pohled.

„Neboj se, nikdy neodhaluji všechny karty a vždycky mám eso v rukávu“, blonďák potřásl rukou, jako by chtěl ukázat skrytou kartu.

Snape na něho chvíli zíral a pak tiše řekl.

„Nikdy tě nepřemůžou pochybnosti, Draco?“

Chlapec otevřel průchod a udělal krok směrem do chodby, pak se zastavil a aniž by se otočil, zašeptal.

„Samozřejmě, že přemůžou, ale já si prostě nemůžu dovolit, abych je ukázal.“

ooOoo

Red Hills - 18.