Red Hills - 18.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Díky všem, kteří s námi prožili svátky a nechali nám tady své pozdravy. Dnes věnuji kapitolu všem, kterým se povídka líbí, i když někteří po sobě nezanechají stopu. Krásně se bavte. :-D

18. kapitola

Dveře na izolaci byly otevřené, ale zkušené oko kouzelníka kolem vchodu snadno zachytilo vlnění energie. Ochranné bariéry, které sem bystrozorové umístili, byly zjevně zaměřeny na kontrolu nežádoucích vstupů, ale především měly zabránit odchodu vězně. Po pečlivém překontrolování jeho povolení k návštěvě byl muž vpuštěn a po chvíli se ocitl uvnitř nemocničního pokoje.

Vešel dovnitř a pozorným pohledem přelétl člověka sedícího na posteli. Malfoy, přikrytý tenkou pokrývkou, si četl nějaké noviny. Štos dalších ležel na hromadě na židli vedle postele.

„Vidím, že doháníš ztracené roky“, řekl tiše příchozí.

„Severus Snape, slavný špion a válečný hrdina.“ Lucius zašustil novinami, které držel v ruce a odložil je stranou. „Tady opravdu sedí to úsloví o hadu chovaném na prsou.“

„Že bys choval nějakou zášť?“ Snape si přitáhl druhou židli a posadil se proti muži.

„Spíše mě zaplavuje údiv a mírná závist. S politováním přiznávám, že jsi se ukázal jako opravdu chytrý bastard.“ Malfoy opatrně upravil prostěradlo a pomalu se přesunul k záhlaví postele, kde se pak s úlevným výdechem opřel do nařasených polštářů.

„Beru to jako kompliment.“ Černé oči soustředěně přihlížely počínání pacienta. „Jak se cítíš?“

„Svobodně.“

„Svobodně? To je zvláštní pocit u někoho, kdo je vězeň“, Snape vypadal tím přiznáním poněkud zmatený.

„Být vězněm ve svém vlastním těle, je mnohem horší.“ Tvář mu zakrývaly dlouhé blond vlasy, takže Severus nemohl vidět jeho výraz. „Pět let je dlouhá doba na myšlení a naslouchání.“.

„Chceš říct ...“, podíval se na něj šokovaně.

„Že jsem byl při vědomí?“ zvedl konečně hlavu a otočil ji směrem k bývalému příteli.

Snape tak tak zabránil svému ucuknutí, když Malfoyův obličej uviděl v plném světle. Ochrnutí zřejmě ustoupilo jen částečně. Levá strana těla rozhodně nefungovala správně. Mužův koutek úst byl pokleslý jakoby ve výrazu rezignace a jedno jeho oko stále nehybně zíralo do prostoru.

„Obdivuješ výsledek tvrdé práce mého syna?“ Dokonce i Luciusův hlas byl mírně utlumený, čehož si Mistr lektvarů předtím nevšiml, a což muselo být vedlejším účinkem.

„To nebyl tvůj syn, kdo způsobil tvé zmrzačení“, zaťal Severus pěst do svého hábitu. „Svou cestu jsi si vybral sám a jen sebe můžeš obviňovat. Chlapec byl natolik chytrý, aby se reálně podíval do budoucnosti a přestoupil k vítězné straně.“

„Možná máš pravdu a možná jsou to jen výmluvné řeči špióna. Zradil mě.“

„Nezradil tebe - zradil Voldemorta. Kdybys nebyl tak zaslepený mocí, kterou domněle nabízel, viděl bys, že ty sliby byly plané. Měl jsi na výběr a nevyužil jsi to.“

„Byl jsi jedním z nás“, pohlédl na něho ostře Lucius. „Když se vrátil, sklonil jsi před ním hlavu a přísahal mu věrnost. Čím si tě Brumbál koupil, že jsi se stal jeho poskok?“

„Nebyl jsem jeden z vás, strany jsem změnil už v průběhu první války a když vstal z mrtvých, vrátil jsem se k němu ne jako služebník, ale ...“

„Jako zrádce.“

„Dávám přednost termínu špeh“, zvedl jedny noviny a přelétl je očima. „Staré měsíčníky?“

„I když jsem byl při vědomí, stále mám co dohánět“, pokrčil rameny, přičemž to levé zůstalo prakticky nehybné. „Draco a Potter?“ změnil náhle téma. „Jak jsi to mohl dopustit?“

„Nejsem jeho otec, a on nejspíš taky neměl na výběr.“

„Narcissa s tím souhlasila?“ Luciusova ruka zvedla jeden z časopisů, na jehož obálce vycházeli dva mladí muži krátce po svatbě z ministerstva. Dlouhý, bledý prst mimoděk sklouznul po usměvavé tváři blonďatého mladíka.

„Narcissa vrhla na oddávajícího úředníka Imperio. To kvůli ní je teď Draco spojený s Potterem svazkem čisté magie“, protáhl Snape. „Mohla zabít vlastního syna!“

„Jak velkou sílu získal?“ otázka zazněla nenuceně.

„Síla! Jenom tohle tě vždy zajímalo!“ vstal Snape ze židle. „Budeš odsouzen do Azkabanu, ani nemysli na manipulaci s Dracem!“

„Potter porazil Temného pána a tak musí být neuvěřitelně silný“, konstatoval Malfoy, jako by vůbec neslyšel výbuch muže, který stál vedle něho.

„A Draco s ním tu sílu sdílí, ano! Ale to ti v ničem nepomůže, protože chlapec o tobě nechce ani slyšet.“ Severus usoudil, že krutá pravda možná Luciuse odvrátí od myšlenek na výhody plynoucí z tak obrovského zdroje magie.

„Já vím“, vzhlédl Malfoy od novin a zdravou rukou si odhrnul vlasy z čela. „Zřetelně mi to vyjasnil během poslední návštěvy.“

„Nerozumím ...“, Snape se posadil zpět na židli  a zkřížil ruce na prsou.

„Je snadné na někoho vykřičet své křivdy, když se nemůže bránit. Nenávidí mě a navzdory tomu, co si o mně myslíš, ho chápu.“

„Už není ten chlapec, kterým kdysi býval. Dospěl, je to inteligentní muž, který se dokáže postarat o sebe a svou rodinu. K ničemu tě nepotřebuje.“

„Jsem jeho otec!“

„On nepotřebuje otce. Už ne“, zavrtěl hlavou a ztěžka si povzdechl. „Bývaly doby, kdy by pro tebe udělal cokoliv. Byl na tebe hrdý, miloval tě a stavěl si tě na piedestal, ale neopětované city umírají. Věděl jsi v něm pouze budoucího služebníka Temného Pána a dědice bohatství Malfoyů, ale Draco potřeboval něco víc. Ten chlapec toužil po pozornosti, uznání, po chvále. To ty, Luciusi, jsi zradil jeho a to ještě dřív, než on sám na zradu vůbec pomyslel, a teď ho zradila jeho vlastní matka. Merline, je až s podivem, že pro něho jméno Malfoy stále něco znamená.“

„Mám dojem, že mým Dracem si kompenzuješ nedostatek vlastních dětí“, zabodl do něho Lucius svůj rozzlobený pohled. „Možná jsem nebyl dokonalý otec ...“ , když uslyšel odfrknutí, zaťal na posteli pěst. „Zpackal jsem to, že jo?“

„Jsem rád, že to chápeš.“

„Měl jsem celých pět let na přemýšlení“, přikývl, jako by souhlasil sám se sebou. „Našel Samuela ...“

„Další dítě, které jsi ve své aroganci zanechal v utrpení. Jsem překvapen, že znáš jeho jméno.“

„Řekl mi ho Draco. Samozřejmě si nebyl vědom, že jeho monolog slyším. Ten bastard byl omyl, nikdy se neměl narodit.“

„To dítě je skvělý kluk a tvůj syn ho vychovává tak, jak chtěl být sám vychováván. Věnuje mu pozornost, učí ho a umožňuje mu být sám sebou. Nevnucuje mu to, co ses snažil vnutit ty jemu.“ Snape si dlaní promnul unavenou tvář. „Je udivující, jakým úžasným otcem dokáže být někdo, kdo takový pocit nikdy nezažil.“

„Učí se z chyb.“

„Ze tvých chyb.“

V místnosti zavládlo ticho a oba muži se ponořili do svých myšlenek. Severus se zaměřil na tragédii, která kvůli špatným rozhodnutím, tak strašně rozdělila tuto rodinu.

Lucius mlčel, vzpomínal na své chyby a přemýšlel, jestli ještě někdy bude moci normálně mluvit s vlastním potomkem, který se díky jeho pýše vzdal jakéhokoli vztahu s ním. To neznamená, že by ho neměl rád. Naopak, Draco byl jeho pýcha, jeho dědic, ale možná, že právě tohle bylo špatně? Chlapec možná vůbec nechtěl být někým, kdo slouží pouze jako vzor další úžasné generace Malfoyů? Možná chtěl mít běžnou rodinu, plnou tepla a těch obyčejných gest, které jsou důkazem lásky? Jestli je tomu tak, ani on a ani Narcissa, toho nebyli schopni. Můžete milovat, ale být Malfoy vás k něčemu zavazuje. V jejich rodině pro city nikdy nebylo místo, to ho naučil jeho otec, a on věrně následoval v jeho stopách a úplně zapomněl na své vlastní dětské touhy.

„Co teď?“ Snape trhnul hlavou, když uslyšel blonďákův hlas.

„Starostolec, a pak Azkaban“, odpověděl tiše.

„Bude…“, na Luciusově tvář se poprvé objevila nejistota. „Bude Draco svědčit?“

„Ano, bude k tomu přinucen, i kdyby nechtěl. Jediné, co se mi podařilo získat, je tajné slyšení. Nebude to muset absolvovat v soudní síni, ale učiní prohlášení před jedním z bystrozorů.“

Černé oči se zúžily, když sledovaly Malfoye. „Bude to pro něho těžké, už tím jednou prošel a vzpomínám si, jak moc to prožíval. Nemysli si, že pro něho bylo snadné obětovat rodinu a veřejně se přihlásit k jedné ze stran. Na jeho psychice to zanechalo jizvy. Teď bude nucen svědčit proti svému vlastnímu otci, i když ví, že neunikneš vězení. Dokonce i kdyby tě toho chtěl ušetřit, Veritasérum mu to nedovolí.“

„Ty ...“

„Bohužel.“

„Jsem hlupák“, zmačkal Lucius prostěradlo v ruce. „Zničil jsem to, na co jsem byl nejvíc pyšný. Řekni mi ...“, upřel unavený pohled na bývalého přítele. „Co mi uniklo? Kdy jsi si uvědomil, že nás čeká pád?“

Snape zavřel oči a dlouhými prsty si promnul spánky.

„Nikdy“, zvedl oči a jeho pohled se opět stal tvrdý a soustředěný. „Nikdy jsem nevěděl, že je to strana poražených. Možná jsem dozrál a moje ideály se staly příliš odlišné od Voldemortovy víry. Bezdůvodné zabíjení mudlů jsem si nikdy neužíval, a tím spíš prolévání kouzelnické krve. Temný pán byl silný, inteligentní a kdysi - když jsme ho následovali – i charismatický. Sliboval sílu a moc, obnovení čistoty krve a posílení našeho světa. To, co jsme dostali, bylo ponížení, bolest a blouznění psychopata přemoženého velikášstvím. Ideály, které jsem následoval, se ukázaly být snem, po kterém přišel hněv a hořkost. Nemohl jsem připustit boj proti dětem a bezbranným ženám.“

„Chceš říct, že jsem byl blázen.“

„Toužil jsi po moci a síle, a tohle zaslepení se stalo tvým prokletím.“

„Chtěl bych viděl Draca.“ Lucius položil hlavu na polštář. „Cítím se unavený.“

„Nemůžu ti nic slíbit.“ Severus vstal a zamířil k východu. „On sám rozhodne, zda se chce s tebou setkat.“ U dveří se zastavil a zaťal prsty do rámu dveří, jako by bojoval sám se sebou. Nakonec, aniž by se otočil, řekl: „Narcissa o Samuelovi neví. Pokud se cítíš být Dracův otec, budeš mlčet.“

Malfoy otevřel oči a podíval se směrem, kde Snape zmizel.

..........

Školní chodby byly tohle dobou velmi klidné a tiché. Právě začala doba oběda a všechny děti odešly do velké jídelny. Harry rychlými kroky zamířil do místnosti, kde se za pár minut bude konat praktická výuku Obrany proti černé magii. Odbočil doleva a když se snažil co nejrychleji minout Snapův byt, uviděl u zdi stát Longbottoma.

„Čekáš na Netopýra?“ zastavil se a podíval se na květináček, který si mladík tisknul k hrudi.

„Bohužel“, pohlédl na něho nervózně mladý profesor bylinářství. „Zítra bude vyučovat léčivé lektvary a tohle si vyžádal. To je Stapelia grandiflora.“

„Kdo?“ podíval se na něho Harry překvapeně.

„Stapelia“, opakoval Longbottom a pozvedl před sebe květináč s podivnou kytkou s fialovo-hnědými okvětními lístky, které tvarem připomínaly hvězdu.

„Co to, u Merlina?!“ Harry odstoupil a chytil se za nos. „Smrdí to, jakoby něco hnilo.“

„Eeeh ...“, povzdechl si Neville a přitáhl si květinu zpátky k sobě. „Je krásná, ale její vůně opravdu připomíná mršinu. Je to vůči ní tak nefér, protože lidé místo toho, aby ji obdivovali, od ní utíkají.“

„Uh ... Jo, máš pravdu, je úžasná. Odpusť mi moji první reakci.“ Potter se statečně pokoušel dýchat ústy a snažil se odvrátit přicházející nevolnost. „Na co je ta kytka Snapovi? Vyrábí nějaký jed na krysy nebo je to nový způsob, jak mučit nevinné studenty?“

„Magická Stapelia grandiflora je, na rozdíl od běžné, extrémně vzácná.“ Tichý, hedvábný hlas přímo za Harryho zády způsobil, že odskočil a nedobrovolně se nadechl nosem, přičemž se zhnuseně zašklebil. „Tato rostlina má mimořádné léčivé vlastnosti a extrakt z ní se používá v různých druzích lektvarů, což byste měl dobře vědět, pokud byste samozřejmě na mých hodinách dával pozor.“

„Je mi líto, ale nevzpomínám si na žádnou stalepi“, zabručel Harry a odtáhl se od květu. Ve sklepení nebyla žádná okna, takže cirkulace vzduchu byla zanedbatelná a ten děsivý puch ho přiváděl k šílenství. „Jste si jistý, že to není žádný jed?“

„Co se vás týče, pane Pottere, nejsem si jistý, jestli existujeme na stejné úrovni vědomostí, protože pokud vím, plácáte se v intelektuálním brouzdališti. Pokud jde o Stapelii, nemám pochyb.“

„Skvělé“, zavrčel Nebelvír. „Aspoň už vím, proč ve mně vaše lektvary vždycky vyvolávaly dávivý reflex.“

„Profesor Snape má pravdu, Harry.“ Neville zamilovaně zíral na rostlinku a prstem hladil její masité plátky. „Tato květina roste ve velmi těžkých pouštních podmínkách. Přizpůsobila se a obsahuje mnoho stopových prvků, které se využívají v lektvarech aplikovaných při silných otravách, v případech, kdy je pacient dehydratovaný.“

„Bravo, pane Longbottome, jsem ohromen“, usmál se ironicky Snape. „Alespoň pokud jde o rostliny, máte jakžtakž představu o tom, co děláte“, natáhl ruku a převzal od mladíka květináč. „Promiňte, že vás nezvu do svého kabinetu. Lektvarová laboratoř je velmi nebezpečné místo, obzvláště pro někoho, kdo má v této oblasti tak destruktivní spády.“ Chytil za kliku, pokynul hlavou oběma mužům a vešel dovnitř.

„To je ale kretén!“ zíral Harry vztekle na dveře, za nimiž zmizel Mistr lektvarů. „Nesnáším ho, on se asi nikdy nezmění!“

„Těší mě, že už nejsem jeho student.“ Neville si těsněji přitáhnul hábit, jakoby mu najednou byla zima. „Přesto všechno mě pořád děsí.“

„Vykašli se na něj“, poklepal Potter rozpačitě svého přítele po rameni. „Máš teď hodinu?“

„Ne, právě jsem skončil.“

„Se kterou kolejí?“ Harry nakonec zamířil do učebny.

„Ignis“, zašklebil se Longbottom a podvědomě následoval tmavovlasého přítele. „Dají se těžko zvládnout. Myslím, že jsem nikdy neviděl tak zvědavé děti.“

„Bylo to tak špatné?“ Muž strčil do dveří a pustil Nevilla dovnitř.

„Dnes se měli učit o Wiggenii – magickém jasanu. To je takový strom, určitě si vzpomínáš, jak jsme z něho v první třídě sbírali kůru.“

„Jo! Kůru, samozřejmě“, přitakal Harry, rozvinul bílý svitek s účelem vyznačeným uvnitř a pověsil ho na zeď.

„No právě“, pokračoval s nadšením Longbottom. „Když tu kůru smícháš se slizem tlustočerva, vznikne léčivý lektvar, který působí na všechna nemagická zranění. No. ... v tom lektvaru samozřejmě není jenom kůra a sliz, ale zbytek si nějak nepamatuju“, podrbal se rozpačitě na hlavě.

„Na tom nezáleží, Neville, nejsem na tom o moc líp“, mávl konejšivě rukou Harry, což na tváři kolegy vyvolalo úlevný úsměv.

„Ale kolej Ignis nejvíc zajímaly rosnatky ...“, povzdechl si.

„Ty rosnatky?“ Harry měl konečně dobrý pocit, když poprvé během toho rozhovoru věděl, o čem Nebelvír mluví. Bylinářství nebylo jeho oblíbeným předmětem a moc si z něho nepamatoval. Je pravda, že jako bystrozor používal různé lektvary, ale nikdy si je sám nepřipravoval. Jistě, aby tuhle práci získal, musel v tomto oboru dosáhnou hodnocení alespoň Nad očekávání, ale v praxi fasovali před každou výpravou připravené zásoby ze skladu. – Vždyť jsou přece nebezpečné!

„Já vím!“, zrudl prudce Neville. „Ale dva studenti chtěli předvést svou odvahu. Vplížili se do zadní části skleníku a strkali do nich klackem.“

„Doufám, že se jim nic nestalo“, podíval se na něho znepokojeně Potter.

„Trochu je pokousaly“, přiznal Longbottom. „Naštěstí, nic vážného. Musel jsem je doprovodit na ošetřovnu a dát jim trest. Páni, Harry, to je tak divné - uložit někomu trest. Pamatuju, jak jsem se cítil já, když mi Snape přikázal čistit kotlíky. Bylo to hrozné.“

„Zasloužili si to, nemusíš se tím trápit.“ Harry se posadil na lavici a vedle sebe položil hůlku. „Já vím, že dělají problémy, ale vzpomeň si, jací jsme v jejich věku byli my.“

„No ... Já až tehdy, když jsme letěli na ministerstvo ... Dřív asi ne ...“, byl mladík v rozpacích.

„No jo, ty jsi byl klidný a právě proto si s nimi skvěle poradíš. Být učitelem je tvrdá práce a ty jsi skvělý profesor Bylinkářství“, usmál se povzbudivě Potter.

„Opravdu si to myslíš?“ Longbottomova tvář se tou chválou rozjasnila  . „Protože, víš ...“, zadrhnul se, protože v tu chvíli se otevřely dveře do místnosti a dovnitř vstoupili první studenti. „Tak já už půjdu, promluvíme si později.“

„Jasně, konečně bys mě mohl navštívit“, seskočil Harry z lavičky a doprovodil přítele ke dveřím. „Zavzpomínáme na staré časy“, dodal na rozloučenou a pak se obrátil k čekajícím studentům.

..........

Harry odložil zbytek papírů na stůl a poslední opozdilce vyprovázel očima. Děti odcházely a debatovaly o posledním kouzle, které se naučily, vesele se chichotaly a některé z nich dokonce chaoticky poskakovaly. Ano, Talantallegra - kouzlo tančících nohou - nebylo jednoduché, ale co si pamatoval, vyvolávalo veselí. K vlastnímu překvapení ve svých třídách ještě žádné problémy neměl. Jistě, ze začátku mu studenti pokládali spoustu otázek, ale když jednu hodinu věnoval silně okleštěnému příběhu z minulé války, zvědavost byla ukojena a omladina se na něho dívala s respektem.

Usmál se pro sebe, když si vzpomněl na Ronův překvapený obličej, který mu nedávno vzrušeně vyprávěl, jak ho ve třídě někdo nazval hrdinou. No co, nikdy jsem neměl v úmyslu zlehčovat úlohu nejen přátel a ...

„Pottere, musíme si promluvit!“ ... a tak ani těch, které za přátele nepovažoval. Draco Malfoy, jeden z účastníků války. No ano, jeho přínos taky nesnižoval.

„Nemůže to počkat?“ zeptal se. Právě doprostřed místnosti přemísťoval staré, podezřele se otřásající hodiny. V následující lekci se budou učit o bubácích. Předchozí den Harrymu přítel bystrozor právě pro tento účel jednoho poskytl.

„Ne, nemůže“, zavrčel Zmijozel. „Za půl hodiny v mých pokojích.“

Harry zaťal zuby, aby nenadával. Zatracený despota! To mu vůbec nedochází, že někteří můžou mít na odpoledne jiné plány, než setkání s ním? Ron nedávno v údolí Sanqua objevil irský ekvivalent Prasinek a v něm prima hospodu "U Trpasličí Sekery." Právě dnes se chystali na tamní pivo, které podle místní pověsti vyráběly právě ty mýtické bytosti, které zmiňoval název hospody. No, Irsko byla rozhodně podivná země, opředená různými mýty a legendami. Dozor ve škole dnes měli mít Daphne a Justin, takže vše bylo zařízené. Všechno ... Kromě zatracené Fretky!

Ve snaze uklidnit se, dokončil přípravu a vydal se do kuchyně, kde hlasitě protestujícím skřítkům, kteří do něho chtěli konečně dostat pořádný oběd, ukradl ze stolu sendvič. Vypil sklenici džusu a pomalu, jako kdyby to snad dělal někomu naschvál, šplhal po schodech nahoru. Za rohem k němu dolehl zvuk hádky.

„Copak tvému tupému mozečku nedochází, že je to důležité?“ z Malfoyova hlasu ukapával jed.

„A tobě nestačí, že Harrymu zabíráš všechny jeho večery a že právě dnes byl domluvený se mnou?“ Ron očividně zuřil.

„Jsem jeho manžel, ale ty to nejspíš nechápeš!“

„Vážně? A to má být vysvětlení? Tohle odpoledne stráví Harry se mnou, budeme popíjet pivo a bavit se! Zaslouží si trochu zábavy, protože víc než měsíc tráví čas buď se studenty, nebo s tebou!“

„Chceš říct, že ...“

„Co se tady děje?“ Vynořil se Potter ze stínů a zastavil se před nimi se zatvrzelým výrazem.

„Ta prokletá Fretka tvrdí, že do hospody dnes nepůjdeme“, obrátil se k černovlasému mladíkovy nešťastně Weasley. „Takže mu něco řekni, nebo ho rovnou trefím do té jeho Zmijozelské lebky.“

„Jdeš pozdě!“ podíval se Draco káravě na Harryho.

„Jdu pozdě“, přiznal klidně. „Ron má pravdu, jsme na dnes domluvení. Ať už mi chceš říct cokoli, může to počkat do večera.“

„To nemůže! Jestli ne ...“

„Večer, Malfoyi.“ Harry přešel k obrazu, který se tiše odsunul. „Za chvíli budu hotový, Rone, jen se převléknu.“

„Jasně“, podíval se Weasley na Zmijozela s triumfálním výrazem.

„Takže si mě nevyslechneš?“ sevřel Draco rty a zabodl pohled do Vyvoleného.

„Vyslechnu, ale ne teď. Malfoyi, představ si, že nejsi pupek světa, a já už plány mám. Tvoje problémy můžou počkat a pochybuji, že to bylo něco opravdu důležitého“, obrátil se Harry s ironickým úsměvem. „Skřítci ti špatně vyžehlili šaty? Oběd neodpovídal tvým standardům? Ne, už vím! Koupelová pěna měla vůni vanilky, místo citrusů! Jóóó, to je skutečně tragédie.“

„Jsi kretén, Pottere.“ Oči blonďáka se nenávistně zúžily.

„No, alespoň v tomhle jsme si podobní“, pokrčil Harry rameny.

„Vůbec nechápu, proč jste spolu“, musel Ron se svou špetkou do mlýna. „Opravdu jsem se snažil vaše magické spojení přijmout, ale tohle vůbec nefunguje! Nemá to žádnou logiku.“

„Nelogické je, že s tak malou mozkovou kapacitou dokážeš, zdá se, docela dobře fungovat, Weasley. Jsi chodící přírodní úkaz, protože každý by ve tvé situaci vegetoval jako rostlina.“

„Rostliny hledej u Svatého Munga“, zavrčel Ron. „Tvůj tatík se na to ideálně hodí.“

„Rone!“  Harry zatahal přítele, aby ho zarazil.

„No co? Mám pravdu!“ Zrzek zaťal pěsti a vrhnul na Malfoye nenávistný pohled. „Sakra, Harry, tohle opravdu nedává smysl! Hermiona četla o magických manželstvích a vy dva do toho vzorce vůbec nezapadáte!“

„Nebuď blázen, Veverčáku“, Dracův hlas byl chladný a lehce se třásl. Okamžitě bylo jasné, že pouze silné sebeovládání mu brání v tom, aby na Weasleyho zaútočil.

„Sám jsi idiot!“, vyštěkl mladík. „Všechny ty páry něco spojovalo!“ Obrátil se k Harrymu a bezmocně na něho zíral. „Podívej, Harry, hledali jsme na Miou řešení a tady opravdu něco nesouhlasí.“

„Nerozumím ...“, Harry nějak nevěděl, co na to říct. Samozřejmě se někdy divil, proč je magie přijala, když na ně měla, logicky vzato, zuřivě zaútočit. Nakonec uznal, že s předurčením se bojovat nedá a jejich manželství je jen debilní vtip osudu.

„Poslouchej mě. První manželský svazek čisté magie spojovala krev. Manželé byli bratranec a sestřenice a jejich magie pocházela od společného předka. V druhém případě byla dívka těhotná. Hermiona tvrdí, že v sobě měla část svého manžela a proto jim magie neublížila. V dalších případech to bylo stejné, vždy se u těch párů dalo najít něco, co měli společné!“

„Co to tu plácáš, Weasley?“ Tvář Zmijozela byla bledá a čele se mu třpytily kapky potu. Kdyby to Harry nepovažoval za absurdní, myslel by si, že je Malfoy vyděšený.

„To není všechno. Každý z těchto svazků byl uzavíraný z lásky. Někdy tak velké, že ho předcházel nějaký vznešený čin. Záchrana života, oběť, a tak dále. Copak to nechápete? Všichni se milovali! Byli připraveni pro toho druhého skočit do ohně, záleželo jim jenom na tom, aby byli spolu“, se zalapáním po dechu se odmlčel. „Vy ... Vy dva dohromady, to je nějaký šílený blud. Ve skutečnosti jste měli během přísahy zemřít už jenom za to, že jste se pokusili magii spojit. Každý přece ví, že jste spolu vždycky jenom bojovali. Vážně je dost těžké vás dva považovat za dvě poloviny jednoho celku.“

„Rone, určitě na to existuje nějaké vysvětlení“, popadl Harry přítele za ruku a táhl ho směrem do pokoje. V Malfoyových očích bylo něco divného, šíleného a opravdu se začal obávat, že jestli Wealsey řekne ještě jedno slovo, mladík se na něho vrhne a surově ho zbije. „Vždyť víš, chodili jsme do stejné školy, účastnili jsme se stejné války a teď společně podnikáme. To lidi spojí dohromady.“

„Ale ...“, zrzek rozhodně nevypadal, že by ho ty argumenty přesvědčily. Dokonce sám Harry dobře věděl, že jsou to jen prázdná slova. Aby utnul další řeči přítele, vtáhl ho do místnosti a  nechali tak rozzlobeného Zmijozela na chodbě. „Promluvíme si večer, Malfoyi“, zabručel, než se za ním obraz zasunul.

Draco tam ještě okamžik nehybně stál a potom se zvolna pohnul podél zdi jako slepec, který se opírá rukama. Jakmile dorazil do svého pokoje, padl na kolena a zabořil obličej do dlaní. Bylo mu špatně. Byl vyděšený a roztřesený.

„Merline!“ zasténal, když potlačil nevolnost.

Pokud Weasley říkal pravdu, a upřímně řečeno, Malfoy neměl žádný důvod mu nevěřit, všechno se začínalo skládat do logického celku. Jejich spojení vůbec nebyla náhoda a on sám byl tím, kdo tuhle možnost nevědomky vytvořil.

" …vždy se u těch párů dalo najít něco, co měli společné! "

Weaselyho slova mu s ozvěnou zněla v hlavě.

" záchrana života, oběť ... "

Jeho tělem otřásly tlumené vzlyky. Rychlým pohybem si protřel oči. Poslední věc, kterou by teď měl připustit, je sebelítost. Tento den měl být pravděpodobně jedním z těch, kdy se proti němu všechno spiklo. Vstal a rychlým krokem přešel k baru, koňak nakonec odsunul stranou a nalil si sklenici whisky. Sevřel ruku kolem sklenice a přimhouřil oči, když si vzpomněl, co ho za hodinu čeká. Povzdechl si a jantarovou tekutinu odstrčil. Některé lektvary ve spojení s alkoholem špatně reagují. Položil ruce na pult a zaťal prsty do hladkého dřeva. Několikrát se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit. Sakra, nemohl si vzpomenout, kdy naposledy se takhle bál. O tom, co říkal Weasley, si se Severusem promluví později. Nyní na něho čeká něco mnohem důležitějšího, a mnohem více nepříjemného. Mohl jen doufat, že si s tím poradí sám. Protože... Potter je mu k hovnu.

ooOoo

Red Hills - 19.