02. Hořkosladké intermezzo

Závislost: 02. Hořkosladké intermezzo (autor Jutaki)

Beta: Nade

Děkuji za komentáře: Nade; Clowers; Lafix; Saskya; bacil; Charli; Rejsek009; kali; Zuzana; smith; Pajčas; bibi


***

  Byl.

  Tohle jediné slovo ho právě teď dokonale vystihovalo. Nacházel se na místě, kde okolo něj nic nebylo. Ne, že by byl například v prázdném pokoji, ale kromě něho prostě nic jiného neexistovalo. Ani stát nemohl, neměl na čem. Dokonce ho napadlo, jestli je okolo něho vůbec nějaký vzduch. Zadržel dech a počítal…

  1; 2; 3…

  Asi u čísla tři sta s počítáním přestal. Nepotřeboval vzduch, neměl ani hlad nebo žízeň. Nic ho nebolelo. Žádné konkrétní myšlenky ho netížily. Nic.

  Prostě byl.

  Uvolněně se zasmál a začal se točit kolem dokola. Nebyl si však jistý, jestli se vůbec pohyboval. Vlastně ani nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Ale to nevadilo. Proč by se měl starat? Bylo mu dobře.

  Pak se však objevil nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje. Otráveně se rozhlédl, ale nikoho kolem sebe neviděl. Pocit však sílil.

  Pak to zahlédl.

  Trochu ho překvapilo, že si toho nevšiml hned. Vždyť to v té nicotě doslova vyčnívalo. Zvláštní kamenný oblouk. Přiblížil se k němu a zvědavě si ho začal prohlížet. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že na druhé straně oblouku někdo stojí. Překvapeně se zasmál a obešel oblouk, aby si tu osobu prohlédl, protože ji přes závoj v oblouku špatně viděl.

  Na druhé straně však nikdo nebyl.

  Pohlédl frustrovaně na oblouk a zarazil se. Ta osoba byla pořád za závěsem. Zamračeně se postavil bokem k oblouku a pohlédl na obě jeho strany. Nikde nikdo, ale když se podíval na závěs, někoho tam viděl. Zase si stoupl před závěs a sledoval osobu na druhé straně. Natáhl ruku, aby závěs odhrnul.

  Překvapeně ucukl, když pohlédl druhé osobě do očí. Do svých vlastních očí. Vypadal jako jeho jednovaječné dvojče… ne. Nebyli stejní. Měli jen společné rysy po matce. Vypadalo to, jako by každý z nich měl jiného otce.

  Osoba na druhé straně se na něj usmála a pak zmizela.

***

  Harry unaveně otevřel oči a bolestivě sebou cukl, když se pokusil vstát. Včera měli s Tomem další z jejich ‚rozhovorů‘, které většinou končily hádkou a několika kletbami – samozřejmě jen z Tomovy strany, vzhledem k tomu, že neměl svou hůlku. A to se přitom pohádali jenom kvůli nějaké blbosti. Vůbec se netěšil, až dojde na nějaké skutečně důležité téma.

  Zatnul zuby a pokusil se posadit. Pokus však nevyšel, pouze se mu podařilo přetočit do jiné polohy, která však byla ještě bolestivější, než ta první. Jednu věc však Tomovi musel uznat. A to tu, že znal velmi pestrou škálu kleteb. Sice se mu ulevilo, když přestal používat Cruciatus, ale kombinace jiných kleteb docela působivě dohnala její účinky.

  Jeho pohled padl na noční stolek a potichu se zasmál. Už se to stalo takovým zvykem, že když se pobudil, tak na stolku vždycky našel několik lektvarů, které mu pomohly fungovat. Samozřejmě, že se jejich účinnost lišila podle toho, jak byl Tom zrovna naladěný, ale aspoň něco.

  S nechutí pozřel lektvary a po chvilce se vydal do koupelny vyčistit si zuby a vysprchovat se. Nesnášel jejich chuť. Po sprše se vydal zpátky do ‚svého‘ pokoje a posadil se na postel, kde už byla na tácu přichystaná snídaně a nějaká kniha na čtení. Tom za ním chodil většinou až odpoledne, takže měl před sebou několik hodin tvrdé práce. Ne, že by byl nějak speciálně zaúkolovaný, ale už několik dní pracoval na svém útěku. Jen si musel dát pozor na pravidelné kontroly Tomova domácího skřítka, ale jinak měl volnou ruku působnosti.

  V klidu se nasnídal. Nemělo cenu pospíchat. První kontrola je totiž už za půl hoďky a do té doby by stejně nestihl nic udělat. Po snídani si protáhl namožené svaly, ono mučení tělo docela vysiluje. Těsně před příchodem skřítka se posadil na postel a začal listovat knihou.

***

  Před příchodem Toma se ještě stačil rychle vysprchovat a přečíst si narychlo jednu nebo dvě kapitoly z knihy, kterou mu tu přichystali. Než mohl zaslechnout tiché kroky za dveřmi, lehké zaťukání a ještě předtím, než měl možnost Harry nějak zareagovat, do dveří ostražitě vstoupil Tom s hůlkou v ruce. Nebylo to totiž tak dávno, kdy ho Harry uvítal se židlí v ruce. Samozřejmě to, co se dělo pak, bylo pro Harryho velmi bolestivé a byl varován ohledně následků, pokud by se to opakovalo. V duchu se však musel ušklíbnout nad tím, jak byl Tom od toho dne ostražitý.

  „Jaký jsi měl den?“ zeptal se Tom konverzačním tónem, když za sebou zavřel dveře a posadil se na křeslo v rohu místnosti. Harry zakroutil očima. Každý den ta samá otázka.

  „No určitě nebyl tak produktivní jako tvůj“, odpověděl a odložil knihu na stolek. „Takže, dostal jsi už rozum a rozhodl ses mě pustit?“ Tentokrát zakroutil očima Tom. Tohle byla zase Harryho oblíbená otázka.

  „Zbytečná otázka, nemyslíš?“ přehodil nohu přes nohu a konečně schoval hůlku. „Co říkáš na tu knihu?“ pokynul hlavou k nočnímu stolku.

  „Nic moc.“ začal Harry opatrně. „Popravdě jsem u ní usnul“, řekl už jistěji a pokrčil rameny.

  „Vážně? A to jsem si myslel, že by tě mohla zajímat. Nevypadáš však, že by sis zdřímnul.“

  „Tak ses spletl. Před chvílí jsem si dal studenou sprchu, aby mě probudila“, řekl výsměšně Harry a opřel se o pelest. Tomův výraz se nezměnil, ale Harry zahlédl nebezpečné zablýsknutí.

  „A co ty? Jaký jsi měl den?“ zvědavost v jeho hlase byla zřejmá, ale v jeho případě to nebylo nic špatného. Byl doslova odříznutý od světa.

  „Nic zajímavého“, odpověděl Tom a ušklíbl se nad jeho zamračením. Zdá se, že Harrymu tentokrát jeho popichování nic nevyneslo.

  „Fajn,“ řekl naštvaně a zkřížil ruce na hrudi. „Pokud je to všechno, co si mi chtěl říct, tak ses nemusel obtěžovat.“

  „Přišel jsem se tě na něco zeptat“, ozvalo se po chvíli a Harry na něj zmateně zamrkal. Měl pocit, jako by v Tomově ruce zahlédl čokoládu.

  „Na co?“ řekl bez dechu a nevědomky si olízl rty.

  „Co si myslíš o Černé magii?“ Tom pozvedl ruku a Harry zatnul zuby.

  Čokoláda. Neměl ji už 38 hodin. Oh bože.

***

  Hermiona sklesle seděla doma na své posteli. Byly zrovna Vánoční prázdniny a ona se rozhodla jet domů za svými rodiči. Ne, že by jí tak moc chyběli, ale tohle byla jediná možnost, jak se dostat ze školy. Nemohla tam jen tak sedět a nic nedělat. Harry zmizel a byla to její chyba. Věděla to, i když jí to nikdo nevyčítal. Snad kromě samotného Harryho. Ale bůh ví, kdy mu byl konec.

  Vstala, oblékla se do bleděmodrého svetru, který dostala k vánocům a sešla schody dolů. Nemohla tu sedět a vzdychat. Musela něco udělat.

  Oblékla si kabát a zimní kozačky. Zakřičela strohý pozdrav do domu a odešla. Teď už se jen potřebovala nějak dostat do Děravého kotle.

­***

  Dávivý zvuk se rozléhal koupelnou. Draco Malfoy se skláněl nad záchodovou mísou a koutkem oka pozoroval Dobbyho, jak se bezradně tahá za uši. Bylo jasné, že vedl teď vnitřní spor. Ale i přes to Draco věděl, že uposlechne jeho rozkaz a nepůjde za jeho otcem.

  Křečovitě sevřel okraje mísy a snažil se potlačit další dávení. Jeho žaludek už byl dávno prázdný, ale i přes to mu dělalo problém zastavit dávicí reflex. Popravdě, tahle situace bylo docela absurdní.

  Jeho touha po čokoládě byla pořád stejná. Pořád po ní prahl, jak žíznivý po vodě. Když k čokoládě neměl nějakou dobu přístup, tak začal být unavený, podrážděný a celý nesvůj. Jenže když nějakou čokoládu snědl, začalo mu být špatně a vyzvracel jí. Nejdřív si myslel, že mu někdo do čokolády něco přidal, ale nebylo tomu tak.

  Došlo to tak daleko, že začal zvracet úplně po každém jídle, které snědl. Trvalo mu nějakou dobu, než našel důvod toho všeho.

  Harry nebo respektive; jeho zmizení.

  Poprvé se smál, když ho to napadlo. Jenže po nějaké době mu to přišlo docela logické. Nedokázal v sobě udržet čokoládu, protože celá léta jí měl spojenou s Harrym. Bylo to složité na vysvětlování, šlo tam hodně o psychiku a podobné pitomosti.

  To, že nemohl strávit i ostatní jídlo, bylo už lehčí vysvětlit. Prostě jeho žaludek začal reagovat, jako kdyby byl nějaká pitomá bulimička. Jediné co strávil, byly tekutiny, takže víceméně žil jen z podpůrných lektvarů. Naštěstí se mu to zatím dařilo ututlat, ale je jen otázka času, než se na to přijde. Hlavně až ho po prázdninách pošlou zpátky do školy, kde bude muset jíst s ostatními spolužáky.

  Unaveně se začal zvedat. Byl však tak vyčerpaný, že se musel zachytit okraje vany, aby se nesesunul zpátky na zem. Opatrně se napřímil, spláchl a přešel k umyvadlu. Raději se na sebe do zrcadla ani nedíval a rovnou si strčil hlavu pod proud vody.

  Musel se vzchopit. Byl Malfoy, sakra. Tímhle tempem se z něj stane troska. Musel s tím vším něco udělat. A jediný způsob, který připadal v úvahu, bylo najít Harryho.

  On to přeci dokáže. Najde ho. Je Malfoy.

  Pak už bylo jen slyšet, jak skřítek vypískl, když se mladík zhroutil na zem.

***

  Temná postava přimáčkla odrbaného muže na špinavou stěnu.

  „Nic nevím, opravdu. Přísahám. Nic nevím“, chraptěl vyděšeně mužík a nechutně popotáhl nosem.

  „Lžeš!“ zavrčela temná postava a odhodila mužíka na zem mezi odpadky.

  „Prosím, neubližujte mi. Mám rodinu. Musím živit svoje děti… mám tři děti. Prosím!“ kňoural mužík a zoufale se plazil po zemi pryč. „Nic nevím! Nic!“

  Severus Snape se jen znechuceně odfrkl a vytáhl muže za límec ze země. „Tak to bych mohl začít u tvých dětí, nemyslíš?“ Za jeho výhružným hlasem se vnitřně otřásal nechutí. On by nikdy neublížil dítěti, ale to tomu muži říkat nemusel, ne?

  „Nevím, ach prosím, nic nevím…“ Hůlka se mužíkovi bolestně zabodla do krku. „T‑ugh…“ zachroptěl a znovu popotáhl. „Tom, říká si Tom. Víc nevím. Jen, že si říká Tom. Je mladý- ano, ano – je mladý. Nemůže mu být více než 20. Ale víc nevím. Nevím. Nevím…“ Když mužík začal nahlas naříkat, Severus ho pustil na zem. Mužík nemohl tušit, že mu celou tu doby četl povrchové myšlenky. Věděl tak, že mu nelhal.

  Pohlédl na trosku u jeho nohou a namířil na něj hůlkou.

  „Obviliate!“

***

  Albus Brumbál seděl za svým stolem v Bradavicích a poklepával prsty o sebe v neznámém rytmu, který dával smysl jen jemu. Naproti měnu seděl Moody a netrpělivě poklepával umělou nohou o podlahu. Shodou náhod by si mohl nezúčastněný člověk myslet, že se společně snažili o nějaký rytmus. Po chvíli Albus nečekaně spráskl ruce, což si u Moodyho vysloužilo ostražité trhnutí.

  „Takže říkáš, že je zpátky.“ Brumbálova slova si vysloužila nechutné odfrknutí.

  „Albusi, netvař se, jako by to bylo bůhvíjaké překvapení. Věděl jsi to už od úmrtí mladé Weasleyové.“

  „Ano, ano. Tentokrát ta slova ale znamenají něco jiného“, povzdechl si a posunul si půlměsícové brýle. „Chtěl jsem tím říct, že začal být znovu aktivní.“ Povzdechl si a spojil ruce do stříšky. „Takže teď už nebudeme bojovat jen proti Smrtijedům, ale i proti Tomovi.“ Další povzdech. „A nějaké zprávy o tom chlapci?“

  „Mladý Snape je v tahu. Nejspíš je už dávno mrtvý. Jím bych se však už nezabýval. Spíš mě zajímá, jak je na tom ten Longbottomovic kluk. Je připravený mu čelit?“ zeptal se Moody a poklepal si několikrát prsty po koleni.

  „Ach ano, Neville. Je ještě příliš mladý. Nemůžeme po něm chtít, aby se postavit proti Tomovi…“

  „Přestaň, Albusi, přestaň ho bránit. Podle toho, co jsem slyšel, je ten kluk naprosto nepoužitelný.“

  „Alastore, nebuď na něj přísný, vždyť je…“ Moody naštvaně dupl nohou a postavil se.

  „Ten kluk je rozmazlený spratek! TO on je!“ vykřikl a šel ke krbu. Věděl, že už se tu nic důležitého nedozví. Navíc měl úkol, který musel splnit, pokud chtěl, aby tuhle válku vyhráli.

  Brumbál se mohl jen smutně dívat, jak bývalý bystrozor naštvaně zmizel krbem se záplavou zelených plamenů. Nepřítomně si přitom pohrával s prstenem, položeným mezi diadémem a pohárem. Všechny tyto šperky byly zničené, ale stále si uchovávaly své kouzlo… hlavně pro ty, kteří věděli, čím bývaly.

  On sám nevěděl, kde udělal chybu. Neville, jeho zlatý chlapec, nevyrostl do osoby, kterou si představoval jako jejich zachránce. Vždyť o něj bylo vždy postaráno. Dostal vše, po čem každý chlapec jeho věku touží a přes to… Neville neměl tu správnou motivaci. Jako by tu nebylo nic, za co by chtěl bojovat. Nevážil si toho, co měl. Nevážil si života, který mu jeho matka svou obětí poskytla.

  Ale Brumbál stále věřit, že Neville zjistí, že jen on je může zachránit. Že se zachová jako pravý Nebelvír. Bohužel právě v tu samou chvíli, kdy Brumbálovi tyto myšlenky probíhaly hlavou, někdo se vloupal do panství Longbottomů. 

***

<<<Předchozí kapitola<<<>>>Další kapitola>>>