01. Čokoláda - 2/2

Závislost: 01. Čokoláda 2/2 (autor Jutaki)

Beta: Nade

***

  Další výlet do Prasinek byl jen pro páté ročníky a výš. Harry za to byl vděčný, i přes to, že minulou návštěvu málem nepřežil. Pochyboval, že by Smrtijedi zaútočili na stejné místo za tak krátkou dobu a tak jediné, s čím se musel potýkat, byla mírná bolest v jizvě, která se dala lehce ignorovat.

  „Podívej, kolik učitelů dělá dozor,“ šťouchl do něj Draco a pohodil hlavou směrem k několika učitelům v jejich okolí. Harry chtěl něco odvětit, ale byl přerušen cizí rukou, která ho zatahala za rukáv.

  Zase ona…

  Od té příhody na ošetřovně za ním Grangerová chodila jako ocásek, dokonce i po tom, co jí ujistil, že k holkám nechová žádné romantické city. Stejnak se jí ale nezbavil. Došlo to tak daleko, že i Draco ji svým způsobem akceptoval… trochu. Spíše z nutnosti, než z dobré vůle. I jeho už začaly unavovat slovní souboje, které mezi sebou vedli. Především ty hádky nikam nevedly.

  „To nemáš nic lepšího na práci, Grangerová?“ zeptal se podrážděně Draco, avšak nijak útočně. Prostě z principu musel při jejím příchodu něco odseknout.

  „Půjdu s vámi. Učitelé by mě nepustili samotnou a navíc máme utvořit skupinky, víš? Ne dvojice, ale skupinky,“ řekla jen a vyrovnala s nimi krok. Aspoň přestala Harryho tahat za rukáv.

  „Uvědomuješ si ale, že nijak nehodláme měnit kvůli tobě svůj program, že jo?“ Harry protočil oči. Oni nikdy neměli dopředu naplánovaný program. Prostě šli tam, kam chtěli. Jediné, čeho se drželi, bylo navštívení Medového ráje.

  „Pokud je v tom plánu návštěva knihkupectví, nevidím v ničem problém.“ Draco se na ni zamračil, ale k Harryho úlevě to nijak nekomentoval. On sám neměl náladu poslouchat jejich dohadování a chvilka strávená v knihkupectví mu za hádku nestála – a podle Dracova zarytého mlčení, jemu také ne.

  „Takže… Co je jako první na vašem seznamu?“ zeptala se zvědavě.

  „Návštěva Medového ráje, samozřejmě,“ řekl Draco povýšeným tónem, jako by to byla samozřejmost. Popravdě, většina studentů Medový ráj navštěvovala těsně před návratem zpět do Bradavic a oni tam chodili v hodinu, kdy se většina školy teprve probouzela. Proto si vysloužili zkoumavý pohled od Grangerové, ale oba ho s přehledem ignorovali. Zbytek cesty proběhl mlčky.

***

  „Harry, proč si kupuješ tolik čokolády, když si můžeš příště koupit další? … Neříkej mi, že to hodláš všechno do té doby sníst!?“ Draco a Harry si vyměnili podrážděné pohledy. Zdá se, že Grangerová byla z nějakého důvodu zastánce zdravé stravy. Dokonce zahlédl prodavače, jak k nim občas hází soustrastné pohledy.

  „Grangerová, zatraceně. Minule jsme přišli o všechny sladkosti, které jsme si koupili, takže nás nech na pokoji,“ zavrčel podrážděně blonďák a strčil Harrymu do rukou další čokoládové žabky.

  „A tak jste se rozhodli si to vynahradit?“ odsekla sarkasticky a Harry se ušklíbl. Popravdě, oba byli doslova závislí na kouzelnické čokoládě a nechtěli riskovat, že by se zrušili Prasinkové víkendy a oni by se ocitli bez své oblíbené sladkosti. Jediný důvod, proč to až do teď vydrželi, bylo, že jim paní Malfoyová, na Dracovu žádost, nějakou čokoládu poslala. Pro dva to nebylo mnoho, ale lepší než nic. Navíc, když před ostatními chtěli udržet svojí tajnou neřest ukrytou. Dokonce ani ostatní zmijozelští to nevěděli. Právě proto do krámku chodili tak brzy ráno.

  Důvodem, proč to tajili, bylo, že oba jejich otcové se v jejich mládí dost jasně vyjádřili k ukazování slabosti ostatním. Normální člověk by si myslel, že mít rád čokoládu není špatné. Jenže jejich nepřítel – hlavně v období války – toho mohl využít. Někdo mohl třeba najít jejich tajný úkryt a otrávit jejich laskominku.

  Bylo to trochu paranoidní, ale ani jeden z nich nechtěl riskovat otravu a především se chtěli vyhnout dlouhému kázání od otce.

  „Grangerová, ve tvém nejlepším zájmu tě varuju dopředu,“ prohlásil nebezpečně Draco a nahnul se k ní. „Nikomu o tomhle neříkej, rozumíš!?“ Chvíli se propalovali pohledy než Grangerová rázně kývla hlavou. Normálně by někomu svou slabost takhle neukázali, ale oba věděla, že ona ani necekne. Hlavně proto, aby se k ní neotočili zády.

  „Fajn, ale pak půjdeme do knihkupectví,“ řekla nakonec a vzala si z regálu tři peprmintové tyčinky, které pak zaplatila u pokladny. Harry se nad její odpovědí jen tiše zasmál. Draco na něj vrhl zničující pohled, ale to mu na náladě neubralo.

  Následující dvě hodiny – potom co opustili Medový ráj – byly pro něj utrpením. Grangerová je odtáhla do knihkupectví a po celou dobu v kuse jim nadšeně něco vyprávěla. Harry to všechno poslouchal s kamennou maskou, zato Draco si očividně zkoušel jednu z lekcí, které ho učil otec… Měl podezření, že se to jmenovalo: Aristokratismus – 20 kroků k dokonalému obchodníkovi. Samozřejmě myšleno sarkasticky. Jenže pozorovat Malfoye, jak krouží kolem Grangerové a vede s ní rezervovaný rozhovor na nejnudnější témata na světě… Na druhou stranu mu to ani ona moc neulehčovala, protože poznala, že to nebere vážně a tak s ním začala mluvit o věcech, na které – v pudu sebezáchovy – Malfoy nikdy ani nepomyslel. Třeba situace mudlorozených dětí. Měl pocit, že tohle téma bylo pro Draca opravdovou výzvou.

  Oba byli do svého rozhovoru tak zapálení, že se Harry rozhodl na chvíli projít. Měli mezi sebou takovou tichou dohodu, že když se jeden na chvíli vytratil, setkali se o něco později U Tří košťat. Když opustil krámek bez toho, aby ho jeden z nich zastavil, usmál se pro sebe. Opravdu se mu to jenom zdálo nebo to mezi nimi trochu zajiskřilo?

  Harry se procházel vedlejšími uličkami Prasinek. V téhle části nebyli obchody, ale jen obytná část, takže tu nebyl skoro nikdo. Nakonec se nedaleko před ním objevila Chroptící chýše. Trochu ho z toho pohledu zamrazilo, ale ten pocit rychle zahnal. Přeci se nebude chovat jako ustrašený prvňák. Otočil se a zamířil zpátky. Když se vracel a procházel kolem zapadlé uličky U Prasečí hlavy, naskytl se mu pohled na staršího muže, na kterého zrovna v tu chvíli druhý muž seslal kouzlo Imperius. Než Harry stačil jakkoli zareagovat, muž si ho všiml.

  No… muž, spíše mladík.

  Problesklo mu hlavou a uskočil stranou, aby se vyhnul odzbrojovacímu kouzlu. Okamžitě vytáhl hůlku a na poslední chvíli se mu podařilo zablokovat paměťové kouzlo.

  „Máš výborné reflexy,“ řekl neznámy a přátelsky se pousmál. „Ale bylo by pro tebe lepší, kdyby tomu tak nebylo…“ I přes jeho stále udržovaný přátelský postoj měl v ruce hůlku a v očích mu nebezpečně zajiskřilo. Harry polkl nervozitou a pevněji sevřel hůlku. Jen okrajově si uvědomil rostoucí bolest v jizvě, jak měl krk stažený nervozitou.

  „Možná bys mohl sklonit hůlku a nechat mě na tebe seslat jedno neškodné zapomínací kouzlo.“ Pak jeho oči na vteřinku zavadily o Harryho jizvu. „Nebo bych mohl dokončit něčí práci a oddělit tvou hlavu od těla,“ řekl a hladově se usmál.

  Harrymu se udělalo nevolno, ale byl na sebe hrdý, protože na sobě nedal nic znát. Možná ho ten chlap jen zastrašoval… Podíval se do chladnokrevných očí… I když nabyl dojmu, že to nebylo řečeno jen tak do větru.

  Než se ale Harry mohl rozhodnout, co dál, dveře od hostince se otevřely a z budovy se vypotácel starší muž, který okamžitě – ignorujíc celé okolí – začal zvracet na zem.

  Bylo to sice jen minimální rozptýlení, ale oba tu chvíli hodlali využít k překvapivému útoku. Mladíkovo řezací a Harryho omračující kouzlo, se srazily v půli cesty k tomu druhému.

  V normálním případě silnější a agresivnější kouzlo – v tomto případě to řezací – by mělo slabší kouzlo vyrušit a pokračovat ve své dráze mírně oslabené. Avšak jejich kouzla se srazila, propletla a pak zmizela.

  Harry s mladíkem si vyměnili ohromené pohledy. V tu chvíli si dokonce na chvíli myslel, že by z téhle situace mohl vyváznout a dělat, že nikdy nic neviděl.

  Pak se vše podělalo…

  Opravdu, on nenáviděl Hermionu Grangerovou.

  „Harry Auguste Snape!“ zvolala šprtka na celou ulici rozhořčeně a kráčela k němu v závěsu s Dracem, který na něj házel soustrastné pohledy. Harry jí ignoroval a zaraženě pozoroval rozšiřující se mladíkův úsměv před tím, než se přemístil.

  Oh… sakra! Věděl celé jeho zatracené jméno!

***

  Uběhlo přesně čtrnáct dní od střetu s neznámým a dnes byl jeho další Prasinkový výlet. Samozřejmě, že tam musel jít s Dracem – neexistoval způsob, jak se z toho vyvlíknout – a samozřejmě… pomlčel o minulé události. Ne, že by nějak schvaloval použití neodpustitelné, ale jediný, komu se mohl svěřit, byli jeho rodiče – které nechtěl znepokojit, hlavně po tom útoku Smrtijedů – a pak tu byl ještě ředitel. Bláznivý Albus Brumbál. Popravdě, jen pomyšlení na něj mu zvyšovalo krevní tlak. Nechápal, jak někdo mohl nechat takového šaška řídit kouzelnickou školu.

  Harry si unaveně promnul kořen nosu. Bylo jasné, že je odsouzený k další konfrontaci s cizincem. Netěšil se na to, ale byl mu upřímně vděčný za to, že do toho nezatáhl jeho rodinu. Mohl se jen modlit, aby se nic nepokazilo.

  Což ho vede k další věci a to byla Grangerová. Po tom incidentu jeho vztah s ní ochladl. Doslova na ni měl vztek. Draco i ona tehdy poznali, že se něco stalo, ale on jim odmítl cokoli prozradit. V následujících dnech se na ni ze vzteku dokonce odmítal i jen podívat… naštěstí se poslušně klidila z cesty. Poznala, že to tehdy přehnala. Byla to z části i Harryho chyba. Tehdy v Medovém ráji ji nechal, aby jeho i Draca poučovala a tak podobně… Nejspíš nabrala dojmu, že si to může dovolit.

  Problém u Nebelvírů byl v tom, že oni prostě neměli cit pro situaci. Po týdnu jí to sice tak nějak odpustil, ale napadlo ho, že bude lepší si držet odstup. Navíc, když byli na pokraji války. A podle potlačovaného zájmu u Draca bude lepší, když je bude držet od sebe. Draco a Grangerová stáli na úplně opačné straně.

  On byl přesně uprostřed. Jeho otec byl z temné čistokrevné rodiny Princeů a jeho matka z mudlovské rodiny. Proto se jeho rodina rozhodla být neutrální a Malfoyovi to naštěstí  respektovali.

  „Harry, jdeš? Máme nejvyšší čas vyrazit, jestli chceme mít v Medovém ráji klid,“ drkl do něj Draco. Harry se na něj dezorientovaně podíval a potlačil zívnutí. Dnes v noci se moc nevyspal a jediná věc, která ho donutila bez řečí vstát a následovat blonďáka ven, byl fakt, že ho v Prasinkách čekalo čokoládové nebe.

  Unaveně se belhal cestou a tu a tam škobrtl. Byl na něj nejspíš dost zoufalý pohled, když se před ním objevila bledá dlaň svírající Dracovu poslední čokoládovou žabku. Harry se na ní vděčně vrhl a slastně přivíral oči, když se začala roztápět v ústech. Jejich poslední nákup jim sotva stačil, přestože si toho koupili dvakrát více. Totiž, když se Harry  před dvěma týdny vrátil z Prasinek, byl tak naštvaný, že všechny své čokolády nechal na posteli a než se k nim dostal, tak mu je Crab a Goyle skoro všechny snědli.

  No, ti dva si na něj od té doby dávají pozor a vyhýbají se mu velkým obloukem.

  Ve chvíli, kdy se blížili k městečku, začal se Harry nenápadně ohlížet po neznámém mladíkovi. Moc toho tehdy neviděl. Už jen samotná přítomnost pochybného hostince vrhala do okolních uliček stín. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že neznámý byl náctiletý, měl hnědé vlasy a byl o půl hlavy vyšší než Harry. Jen okrajově se zabýval myšlenkou, jaké byly jeho důvody k použití neodpustitelné.

  Oběma chtivě zazářily oči, kdy vcházeli do Medového ráje. Ignorovali okolí a vrhli se nedočkavě k regálu s čokoládou. S hladovými úšklebky si do tašky dávali čokoládové žabky, tabulky s hořkou čokoládou apod. Harry na chvíli měl pocit, že se jeden z nich potichu hihňá, ale ignoroval to. Právě teď byl nejšťastnější člověk na Zemi. A tentokrát hodlal svůj čokoládový poklad uchránit za cenu života.

  Věděl, že je závislý, ale proč by s tím měl něco dělat? Být závislý bylo tak úžasné… pokud měl své čokoládové drogy dostatek.

  S Dracem se s nákupem vrhli k prodavači, který je jako vždy přivítal s úsměvem. Jak by ne, když už jen jejich měsíční spotřeba čokolády by ho sama o sobě mohla uživit.

  ­Možná by se měli začít trochu krotit…

  Myšlenky samotná byla potlačena ve chvíli, kdy si do pusy vložil tu nejlahodnější laskominu na světě. Jak bez ní do teď mohl jen žít!? S Dracem si vyměnili blažené pohledy a opustili rozčarovaně obchod.

  Osud aby tomu nechtěl. Zrovna v tu chvíli zahlédl cizince – který ho soustředěně propaloval pohledem -  jak trhl hlavou směrem z hlavní ulice. Harry se oklepal, strčil Dracovi do rukou svou tašku s čokoládou a se zamumláním pár slov od něj odešel. Byl rád, že Malfoy měl na rozdíl od Grangerové – kterou tu mimochodem někde zahlédl – tolik soudnosti a na nic se neptal.

***

  Chvíli pronásledoval neznámého, který je vedl někam mimo, než Harrymu došlo, kam jdou. Směřovali do Chroptící chýše. Harry si i přes nervozitu uvědomil, že to místo pro jejich setkání bylo ideální… ne, že by prahnul po blízkém průzkumu toho místa.

  Harry nedůvěřivě sledoval, jak cizinec před ním zmizel ve dveřích. Na chvíli se zarazil, ale pak muže následoval s připravenou hůlkou v ruce. Vešel dovnitř právě ve chvíli, kdy druhý muž vykřikl: „Expelliarmus!“

  Harry zareagoval okamžitě, ale bohužel nečekal, že hned za odzbrojovacím kouzlem vrhne cizinec neverbální omračující kouzlo.

  Se zaduněním se sesunul k zemi.

***

  Cizinec ho po chvíli probudil a Harry si uvědomil, že je přivázaný ke staré, ale bohužel pořád bytelné židli. Zamračil se a podíval se zamračeně na muže. Ten se jen ušklíbl a s nebezpečným leskem v očích si ho prohlížel.

  „Myslím, že by tě mohlo zajímat, že tvá hůlka se mnou spolupracuje, jako má vlastní,“ řekl a na důkaz jeho slov vytáhl Harryho hůlku a předvedl s nimi několik pokročilých kouzel. Harry se na něj vytřeštěně podíval. Cizinec se nad jeho reakcí jen pousmál.

  „Myslím, že jsem se tvářil stejně, když jsem se to před chvílí dozvěděl. Což mě vede k neočekávanému obratu, který zapříčinila nastalá situace,“ řekl se zamyšlenou pózou, kdy si přemítavě poklepal prstem po bradě. Harry se znechuceně zavrtěl. Zdá se, že muž hrozně rád napínal a natahoval. Tak jako to měl občas ve zvyku dělat Draco.

  „Kdo jsi?“ Tohle nebyla zrovna otázka, kterou chtěl položit jako první, ale jeho otec ho jednou poučil, že tohle je nejlepší způsob, jak otestovat protivníka či věznitele. Z odpovědi tak mohl vyvodit nastávající situaci:

1.    Bude ignorován. (Tahle situace bývá častá u lidí, které si někdo najal. Prostě útočník udělá, co má v popisu práce a při nejmenším náznaku nebezpečí zmizí.)

2.    Bude potrestán za otázku. (Protivník nechce být rozptylován. Je pravděpodobně – ale ne vždy, viz bod 4 - nervózní, ustrašený, ale ze zoufalství přechází k radikálním krokům.)

3.    Bude mu odpovězeno nebo s ním protivník/věznitel bude vést konverzaci. (Tahle situace je prý nejvýhodnější. Můžeš tak například věznitele přemluvit nebo usmlouvat. Pokud se nechováš jako Nebelvírský ignorant.)

4.    Kombinace druhého a třetího bodu. (V tu chvíli se setkal s šílencem. K tomu se otec moc nevyjadřoval, ale měl pocit, že v té chvíli je doslova v háji a čeká ho peklo.)

  „Říkej mi Tom,“ řekl líně a protáčel přitom Harryho hůlkou v ruce.

  BINGO! Třetí situace!

  „Takže… Tome,“ začal opatrně. Hlavně ho nesměl naštvat. Nic o něm nevěděl. „Co teď hodláš dělat?“ jeho otázka u Toma vyvolala krátký suchý smích.

  „Tak opatrný… Jsi opravdu synem svého otce.“ Harry ztuhl a zamračil se.

  „Neopovažuj se…“ jizva na krku ho začala nechutně pálit.

  „Co? Řekni, co mi tu, Harry, můžeš v tuhle chvíli udělat? No?“ vysmíval se mu. Pak mu však ztvrdl pohled a namířil na něj jeho hůlkou. „Čekám…!“

  Harry vztekle stiskl zuby a bezmocností svěsil ramena. Tom to vzal jako jeho odpověď – za což byl Harry rád, protože byl ve stavu, kdy mohl jen nadávat.

  „Jsi zajímavý člověk Harry. Jsi po svém otci tak moc, až se mi tomu nechce věřit,“ odmlčel se a zadíval se mu na jizvu.

  „Bolí to?“ Jeho tón byl starostlivý, ale on moc dobře vnímal jeho výsměšnou pózu a tak se Harry neudržel a vztekle po něm plivl. Těsně ho minul.

  Tolik k tomu, že by se neměl chovat jako nebelvírský ignorant.

  A tehdy to bylo poprvé, co zažil Cruciatus na vlastní kůži.

  Nikdy nezažil něco tak bolestivého a nejhorší bylo, že pálení v jizvě se vystupňovalo jeho křikem až tak, že mohl neodpustitelné víceméně konkurovat. V tu chvíli nevnímal vzteklý a zároveň překvapený pohled v Tomových očích. Nic na světě neexistovalo, jen bolest a křik. Nakonec Tom kouzlo ukončil a zvědavě pozoroval Harryho svíjejícího se na židli. Pak se k němu pomalu přiblížil s neidentifikovatelným leskem v očích.

  „Pokud to uděláš ještě jednou… myslím, že víš, co tě čeká,“ zašeptal mu hrozivě do ucha. I přes bolest mu však vztek zatemnil mozek a tak se zase zachoval jako Nebelvír a se vzpomínkou na Mrzimorského chlapce, který ležel mrtvý na hřbitově, plivl a díky jejich blízkosti, kdy mu Tom sadisticky šeptal varování, neminul. Vteřinu na sebe ohromeně zírali a Harry si roztřeseně uvědomil, že se mu právě promítla jedna z falešných vzpomínek, díky které se zachoval jak ten největší blbec na světě.

  Oh… Někdy se vážně nenáviděl.

  A pak přišla bolest.

***

  Harry bolestně sténal na zemi. Před chvíli mu jeho věznitel uvolnil pouta se slovy, že by v tomhle stavu stejnak nikam neutekl. Ale on ho ignoroval. Jediné, na co po několikátém Cruciatu dokázal myslet, byla čokoláda. Musel se smát, že zrovna v tuhle chvíli na ni myslel – opravdu by s tou závislostí měl něco udělat - a jeho smích mu vysloužil další neodpustitelnou jeho směrem, protože odmítl říct, čemu se směje.

  Tom právě teď seděl v tureckém sedu naproti němu a špičkou hůlky vysílal – pro zdravého člověka – neškodné elektrické šoky, spíše ze zvědavosti než z něčeho jiného. Ale v jeho stavu bylo i dýchání bolestivé, tím spíš elektrické šoky. Potlačil uchechtnutí, z Tomova pohledu to muselo vypadat, jako kdyby byl nějaké nechutný masochista nebo co. Možná, že i byl. V poslední době občas sám sebe nepoznával.

  „Nemám celý den,“ ozval se hlas nad ním a vyslal do jeho těla další malý šok. „Ale tímhle tempem z tebe udělám slintajícího dementa,“ povzdychl si a Harry koutkem oka sledoval, jak si prohrábl vlasy. Když už nic jiného, aspoň věděl, jak Tom vypadal. Tmavě hnědé vlnité vlasy, hnědé oči, které zrudly, když se rozzuřil a jeho obličej… Harry znovu zasténal, tentokrát však frustrací. Proč zrovna jemu se stane, že jeho mučitel byl zatraceně sexy chlap!?

  „Hm… Co s tebou?“ promluvil k němu Tom, ale na odpověď nečekal. „Měl bych tě zabít…“ Harry sebou trhl.

  „Ne?“ zasmál se nad jeho reakcí cizinec. „Takže se mám obtěžovat a najít jiné východisko?“

  „…“

  „Cože? Myslím, že jsem ti nerozuměl?“ dobíral si ho pořád Tom a posměvačně dal ruku k uchu.

  „…si,“ snažil se zopakovat, ale díky bolesti v krku se mu to moc nedařilo.

  „Pořád nic. Znova!“ Tentokrát se k němu naklonil blíž.

  „Vyliž si,“ zachraptěl nakonec.

  Pak omdlel.

***

  Probudil se s pocitem, že mu někdo nacpal do pusy použitou ponožku. Zmateně se rozhlédl po neznámém pokoji, než jeho pohled spadl na řadu prázdných ampulek od lektvaru. Aspoň pochopil tu pachuť v ústech. Byl sám v neznámém pokoji, který mu říkal, že je na neznámém místě. Dokonce otevřeným oknem zpozoroval, že se nenachází ve Skotsku.

  Namáhavě se posadil a ušklíbl se. Měl pocit, že několik hodin v kuse strávil v posilovně namáhavým tréninkem. Všechny jeho svaly byly ztuhlé a cítil v nich tupou bolest i při nejminimálnějším pohybu.

  „Už jsi vzhůru.“ Harry málem vyjekl, když se znenadání vedle něj ozval Tomův veselý hlas. „Byl jsi mimo dva dny. Dokonce už po tobě vyhlásili pátrání.“ Ušklíbl se a pohodil u něj výtisk Denního věštce, který hlásal:

Zmizení Bradavického studenta.

Další selhání Albuse Brumbála.

  Mátožně se natáhl po novinách, když mu Tom silně stiskl zápěstí.

  „Měl bys mi děkovat, že jsem tě po tom všem nezabil,“ sykl mu nebezpečně do ucha. Ta tam byla jeho dobrá nálada, se kterou se objevil.

  „Tak proč jsi to neudělal? Proč sis dal tu námahu?“ zeptal se břitce a vytrhl mu ruku. Měl ho plný zuby, to si opravdu myslel, že mu bude líbat nohy po tom všem?

  Harry se zmateně podíval na Toma, když mu nějakou chvíli neodpovídal. Ten nakonec jen řekl: „Možná jsem se v poslední době nudil a ty jsi mi byl poslán jako rozptýlení.“

  „Nejsem tvoje hračka!“ vykřikl zběsile a natáhl se po ampulkách na stole, aby je po něm mohl hodit. Ty však Tom nechal zmizet dřív, než se k nim dostal.

  „Tak horkokrevný… Překvapivé na někoho, kdo chodí ve zmijozelských barvách.“ Nebylo to řečeno útočně – spíše zaujatě - ale i přes to, to bylo pro Harryho jako políček. Měl chuť ho poslat někam, ale moc rád by se vyhnul dalšímu mučení.

  „Nemáš hlad?“ Chlapec v posteli se ohromeně podíval na Toma. Ten si odfrkl.  

  „Snad sis nemyslel, že tě po té práci, kdy jsem tě dával dohromady, nechám umřít hlady,“ protočil oči. Chvíli na to se před ním objevil skřítek, který lusknutím prstů přivolal tác se snídaní. Pak s puknutím zmizel.

  Harry se znepokojeně podíval na své jídlo a podezřívavě se otočil ke smějícímu se mladíkovi. Na tácu měl totiž čokoládový koláč, čokoládové sušenky, horkou čokoládu a spoustu dalšího, co obsahovalo čokoládu. Harry musel zatnout zuby, aby se na to nevrhl. Měl dokonce pocit, jakoby jeho ruka začala sebou škubat.

  Tom se pobaveně zasmál a sedl si na okraj postele.

  „Netvař se takhle. To tys poslední noc neustále prosil o čokoládu. Byl jsi jak v u vytržení.“ Harry zahanbeně sklopil hlavu a začervenal se. Opravdu nečekal, že je na tom až tak zle. Nakonec však neodolal – co mohl ztratit - a hltavě se napil horké čokolády. Blaženě zasténal.

  Oh bože… to je tak úžasný. Ať se jde celý svět bodnout, ale Tom má lepší horkou čokoládu než mají v Příčné ulici.

  Zapomínaje na celý svět se vrhl na snídani a jediné, co mu bránilo v natláskání se jako vepř, byly dlouhé roky sebekontroly. On i Draco byli hrdí na to, že se po chvíli abstinence nechovali jako utržení ze řetězu.

***

  Tom Harryho fascinovaně pozoroval.

  Tehdy, když se setkali poprvé, ho nezabil jen proto, že byl ze Zmijozelu. Věděl, že Zmijozelové jako takoví nemají pobyt ve škole pod Brumbálem jednoduchý, protože je k nim nespravedlivý a Křiklan, jako vedoucí koleje, se zajímá o významné jednotlivce než o kolej, která mu připadla. Proto měl původně v plánu jen mu vymazat paměť. Což se nepovedlo a místo toho byl svědkem zvláštního magického jevu. Jejich kouzla se tehdy vyrušila, což se mu nikdy nestalo.

  Byl tehdy příliš překvapen a tak nechal chlapce jít svou cestou. Chvíli po jejich střetu se za svou lehkomyslnost proklínal, ale nakonec se dozvěděl, že chlapec mlčel jako hrob.

  Pak se setkali podruhé. Musel uznat, že při ukázce jeho nezkrotnosti ztratil hlavu. Crucio bylo příliš silné na někoho tak mladého, ale on ukázal neobvyklou odolnost. A ne jednou. A pak, když nadhodil možnost jeho smrti, ten kluk se mu doslova vysmál! Řekl mu: „Vyliž si!“

  Jemu! Lordu Voldemortovi.

  A i přes fakt, že to tomu klukovi nedošlo, bylo mu určitě jasné, že jeho život závisel na jeho rozmaru. A i přes to…

  Navíc Harryho syrová magie, která z něj ve vzteku vytryskla, byla tak … opojná. A zároveň představa, že ho propustí – byť s upravenou pamětí - byla velmi znepokojivá. Potom, co měl možnost ‚ochutnat‘ Harryho magii, bylo pro něj doslova nemyslitelné, aby o ten pocit přišel. Jeho rozhodnutí o Harrym padlo ještě dřív, než za ním zaklaply dveře.

***

<<<Předchozí kapitola<<<>>>Další kapitola>>>