Red Hills - 29.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

To byl masakr, co? Ale teď se zase uklidníme, děti... :-D
A tady jsou jména těch, kteří mě podpořili svým komentíkem: Jutaki AiShine, Charli, kali, Zuzana, Anonymka9, Jenny, bacil, Bobo, Lafix, mariaa, Achája a jeden nadšený anonymek. :-)
Tisíceré díky!

29. kapitola

Draco seděl vedle postele, držel Samuelovu malou ruku a konečky prstů opatrně hladil jeho hebkou, měkkou kůži. Chlapec spal už čtyři hodiny a kdykoli se mohl probudit, a muž se stále ještě nevypořádal s honem myšlenek, které se mu řítily hlavou.

Nejdůležitější je, že ​​Sam je v bezpečí. Tady na hradě mu nic nehrozí. Emeraldfog byl chráněný mocnou magií, jeho ochrany bylo téměř nemožné prorazit. Ano, Růžový dům byl také zajištěn silnou magií, ale její účinky byly omezené velikostí objektu. Když on, Severus a Victoria umisťovali ochrany, mohli si dovolit nastavit pouze šest pečetí, jinak by se překrývaly a vzájemně zrušily. Hrad obklopovaly desítky ochranných bariér, propojené prvotními vazbami, které pocházely z Magie země, což znamenalo, že byly přidávány postupně, společně s budováním každé jednotlivé části stavby. Navíc byly posílené krví všech nastupujících generací. Tohle si nemohl dovolit. Koupil už postavený dům a něco takového vůbec nepřicházelo v úvahu.

Magie krve byla spojená s temnou magií, takže byla zakázaná. Ale ochranných kouzel se to netýkalo. Dobrovolně darovaná krev znamenala oběť, která dárce nezabíjela, pouze posilovala kouzlo a vplétala kouzelníkův magický podpis. V tomto čase chránila hrad magie starověkého rodu Brumbálů, která přijala i Pottera. Zjistili to ve chvíli, kdy se změnil rodinný erb. Na jeho a Grangerové naléhání, přidal Harry ještě před začátkem školního roku svou vlastní oběť. Jako jediný žijící majitel dokázal, aby byly vazby obnoveny a posíleny. Nebyl vetřelec, dům ho přijal bez námitek, a jeho podpis přirozeně probleskoval mezi ostatními.

Draco si ten den dobře pamatoval. Poprvé mohl na vlastní oči vidět důmyslnou síť vibrujících a vířících pavoučích vláken, které obepínaly budovu a zahradu. Bylo to opravdu krásné. Každá nitka zářila svou vlastní jedinečnou barvou. Vinuly a složitě proplétaly s dalšími vlákny, jako osnova v dokonale utkaném gobelínu. Zdálo se, že magie žije svým vlastním životem, její vazby – mezi sebou šeptaly, komunikovaly a vzájemně se svými pestrými prsty dotýkaly, kontrolovaly a zkoumaly. Grangerová to nazvala Magická polární záře a Draco musel uznat, že to perfektně vystihlo pohled, který měli před očima.

Někdo kdysi řekl, že magie žije a Malfoy si byl poprvé jistý, že v tom bylo mnoho pravdy. To, co se pohybovalo kolem hradu, nebylo mrtvé. Vířilo to, dotýkalo se a ovíjelo stěny, hradby a střechy. Nahlíželo do oken a opatrně, téměř s láskou hladilo skleněné tabule. Ochranná magie byla jako matka, která chce za každou cenu ochránit své dítě. Můžete se pokusit ji prolomit, ale ona bude bojovat do poslední barevné nitky, sama si lízat své rány, a odmrští a zmrzačí každého, kdo by chtěl vniknout a zranit to, co jí bylo dáno do péče. Draco měl podezření, že v současné době je Emeraldfog jedním z nejbezpečnějších míst na zemi. Brumbálův rod byl extrémně silný, a Harry Potter za ním v ničem nezaostával, možná ho dokonce převyšoval. Pokud Voldemort tolik let nemohl dobýt Bradavice, co teprve by se dalo říct o tomto místě? Kdepak, jak Narcissa, tak ani Lucius, by nic nedokázali, i kdyby shromáždili armádu a vyrazili s černomagickou písní na rtech, zpívanou za doprovodu bubnů potažených lidskou kůží.

Přesto Draco nehodlal nečinně čekat. Přišel čas, aby byl Samuel představen světu. Je velmi snadné odstranit něco, o čem nikdo neví. Mnohem těžší však je, bez povšimnutí se zbavit něčeho, co je všeobecné známé, a navíc vyvolá senzaci – protože příchod nového člena rodiny Malfoyů něco takového vyvolá, tím si byl naprosto jistý. Narcissa si dvakrát rozmyslí, než na to dítě vztáhne ruku. Z pochopitelných důvodů by byla první podezřelou, a to si nemůže dovolit. Musel v to věřit.

Emeraldfog byl obrovský. Růžový dům, v porovnání s ním, svou velikostí připomínal jídelní sál. Sam tu bude šťastný. Zahrady byly krásné a rozlehlé, pláže - čisté a divoké, a moře pokoušelo svou písní. Tam žil jenom s Victorií, čas od času si hrál s nějakým dítětem ze vzdáleného sousedství. Tady jich určitě pozná mnohem více a možná, i přes svůj věk, naváže nová přátelství. Ale co je nejdůležitější, konečně budou spolu a Sam už se na něho nikdy nebude dívat tím smutným modrým pohledem, až bude Draco odcházet.

Byla ještě jedna věc, kterou bude ​​Malfoy muset konečně udělat. Když ho bral z dětského domova, vyplnil potřebné papíry, které mu udělily status opatrovníka. Magie v nich poznala bratry, ale i když v ministerských dokumentech stálo u Samuelova jména příjmení Malfoy, tak v dokumentech, které měl u sebe Draco, stále figurovalo jméno Grand. Nyní ho, jako hlava rodiny, bude moci nejen oficiálně uznat, ale také mu zajistit zápis do poslední vůle. Narcissa nebude moci nic udělat. Byl dědicem, a když bylo jasné, že jeho otce čeká osud věčného vězně, získal nárok na všechen rodový majetek. Pokud by se mu cokoli stalo, bude mít Sam budoucnost zaručenou, a až jednou opustí Emeraldfog, bude už dospělý, plně vyškolený kouzelník, který se dokáže ubránit.

Jemně se pousmál. Navzdory útoku a navzdory strachu, všechno do sebe začínalo pomalu zapadat. Nejhorší věcí, která ho čekala, byl rozhovor s chlapcem. Nemohl déle předstírat, že je jeho otec. To nepřicházelo v úvahu, pokud chtěli světu oznámit jeho existenci. Doufal, že to Sam pochopí. Byl inteligentní a milující dítě. Možná, že mu způsobí bolest, ale pravda je vždy lepší, než život ve lži. To, že mu dosud nic neřekl, vycházelo z jeho vlastního strachu. Sakra, bude to těžké. Slova mohou ublížit, a bohužel, tentokrát se tomu nevyhne.

Zhluboka se nadechl. Musí se sebrat. Nebyl sám, měl Severuse a Harryho. Pokud se chlapec bude cítit ukřivděný, oni mu to vysvětlí, oni…

Oni.

Už ne jen jeho kmotr, ale i jeho manžel. Kdy na něj vlastně začal myslet jako na někoho, kdo je neoddělitelně spojený s jeho životem?

V den svatby.

Ano, v jistém smyslu. Když složili přísahu, byl zdrcený. Věděl, co to znamená a jaké to ponese důsledky. Potter mohl být hezký, mohl být bohatý, ale to neznamenalo, že musí být také tím, kdo mu bude oporou po zbytek jeho dní. Navíc se nenáviděli, a to pro šťastné svazky opravdu není příznivé.

Bylo to divné.

Už první noc žárlil. On, který ten pocit opravdu neznal, alespoň pokud šlo o milence. Ale když se prokázal podvod Weasleyové, cítil, že by jí mohl ublížil. Opravdu jí chtěl ublížit, dosáhnout, aby ji to bolelo. Sáhla na něco, co patřilo jemu, odvážila se toho dotknout a nezáleželo na tom, že ještě o pár hodin dřív proklínal celý svět a v duchu na Pottera vrhal všechny dostupné kletby. Byl Malfoy, on mohl.

Byl Malfoy a nenáviděl Harryho Pottera..., protože byl Malfoy.

Ale je to opravdu tak?

Být Malfoy je opravdu těžké. Od dětství mu byla vštěpována pravidla. To se smí, a tohle ne. Takto jednají aristokraté, a tamto je naprosto nevhodné. S tímto člověkem by se měl přátelit a směrem k tamtomu se ani podívat. Známky musí být vždy na nejvyšší úrovni. Nikdo se nemůže rovnat Malfoyům, a rozhodně ne nějaký mudlovský šmejd...

Draco si povzdechl. Kvůli Grangerové měl doma vždycky problémy. Jeho otec ho nikdy nenechal na pochybách, co si myslí o tom, že se jeho syn v učení nevyrovná takovému odpadu, jako ta nikomu známá čarodějka mudlovského původu.

Kvůli tomu ji tak moc nenáviděl? Možná proto jí ubližoval a podrážel nohy na každém kroku, s cílem snížit její hodnotu?

Přátelit se s Malfoyem je čest.

Od chvíle, kdy Draco přišel do školy, tak každý, koho obdařil svou pozorností, tím byl opravdu potěšený.

Potter ne.

Když Voldemort poprvé padl, jeho otec se ho zřekl a prohlásil, že byl pod vlivem Imperia. Samozřejmě tomu nikdo nevěřil, ale také to nikdo nahlas nepopřel. Harry Potter byl ukazatelem pravdy. Pokud jste přítel Zlatého chlapce, znamená to, že jste na straně světla a nikdo o tom nemůže mít žádné pochybnosti.

Ale co když Zlatý chlapec vůbec nechce být tvůj přítel?

Co když si vybere šmejdku a nuzáka?

Tehdy poprvé byla pošlapána Dracova hrdost a automaticky byl nucen k nenávisti a rivalitě.

Nemohl jinak. Co si pamatoval, vždy ho učili, aby nesklonil hlavu. Být hrdý, arogantní, a útočit vždy první.

Když rodiče své dítě příliš rozmazlují a foukají na každou bolístku, vyroste z něho slaboch.

Když ho bijí a ponižují, vychovají z něho ustrašeného, uzavřeného člověka nebo rebela, který si své utrpení vylévá na ostatních.

Když vychováváme dítě bez projevu citů, krmíme ho pravidly a odměňujeme za pohrdání ostatními... získáme Malfoye.

Tak nenáviděl Vyvoleného. Poprvé, navzdory svému otci, který to přátelství požadoval. Harry Potter představoval ta správná záda v jeho politické kariéře a záruku spravedlnosti. Lucius ale na jedno zapomněl. Naučil svého syna, že Malfoyové neodpouští.

A Draco neodpustil.

Soupeření bral jako věc cti. Mohl bojovat, mohl ponižovat, mohl metat urážky, zranit jeho přátele. Udělal by cokoliv, jen aby Zlatého chlapce pokořil. Byl slepý k argumentům, byl Zmijozel a jeho kolej v něm všechny ty pocity jen umocňovala.

Ale také byl pozorovatel.

S každým dalším uplynulým rokem se svým rodičům vzdaloval. Kritizovaný za známky, za chování, za spontánnost, že nedokázal navázat kontakt s Vyvoleným, pomalu se od rodiny odsouval.

Ale stále ji respektoval. To měl naučené jako Desatero.

Do jisté doby.

Draco se nebál smrti, nebál se zabíjet. Ale pokud měl něco takového udělat, musel mít cíl. Cíl, který bude v souladu s tím, v co věřil, a soupeř si to musel zasloužit. Jenom jednou...

Potřásl hlavou, aby tu myšlenku odehnal.

To, co dělal Voldemort, bylo špatné. Jaké je v tom zadostiučinění, jaká čest v mučení toho, kdo se nemůže bránit? Bylo to čisté zlo, zvrhlost. Bylo to choré.

Proto nedokázal zabít Brumbála.

Když stál proti člověku, kterého považoval za mocného, který mu nikdy nic neudělal, jehož jediným hříchem byla ochota chránit školu, nedokázal vrhnout Avadu. Byl veden k hrdosti a cti, a tohle určitě nebylo čestné. Pochopil, že to on si zvolí. Byl to jeho život. Ne Luciusův, ne Narcissy, ne Voldemortův. Pouze jeho vlastní. Stál na vrcholu věže a poprvé plakal. Ne ze strachu z tohoto, koho měl zabít. Loučil se s tím, co bylo dosud jeho rodina. Sváděl vnitřní boj za svou vlastní budoucnost, a bylo to děsivé. Mohl ztratit jméno, ale nemohl ztratit čest.

Harry Potter.

Chlapec, který porazil Voldemorta. Nemusel ho mít rád, ale nedokázal ignorovat obdiv, který se v něm probouzel.

Harry Potter.

Mladý muž, pro kterého porušil svá pravidla. Muž, kterého - jak tvrdil Severus - zachránil, a spolu s ním celý svět. Tenkrát o tom pochyboval, ale přesto Snapa následoval a udělal, co mu bylo řečeno. Nicméně magické pouto potvrdilo slova a víru Mistra lektvarů. Ukázalo, že ani Brumbál nepředvídal všechno. Byl příliš velkorysý, nebral na vědomí, že Zlatý chlapec může mít jakoukoliv temnou stránku. Snape byl Smrtijed. On to věděl. Vyvolený zabil... a to zničilo vše, v co ředitel věřil. Není důležité, že byla válka, není důležité, že to udělal na obranu toho, koho miloval. Smrt je smrt. Vražda byla slabost, trhlina ve zdi Potterovy svatosti, ale byl to Draco, kdo na sebe převzal následky. Harry měl vůči němu životní dluh a ani o tom nevěděl. Nejhorší na tom bylo, že se to nesměl dovědět. Zmijozel radši ani nepřemýšlel nad tím, jestli by ho Potter nenáviděl, odvrhnul, začal jím pohrdat, nebo by prostě jen při pohledu na něj cítil odpor. Možná to tenkrát nebylo tak důležité, ale teď...

Čtyři měsíce strávené se Zlatým chlapcem způsobily, že se jeho svět obrátil vzhůru nohama. Harry... dokonce mu říkal jménem. Smál se s ním, hádal a provozoval sex. Bojoval po jeho boku. Harry Samuela okamžitě přijal, nezradil ho a bez váhání se vrhnul na chlapcovu záchranu. Potter zůstal a chránil ho až do samého konce. Měl příležitost k útěku, když Weasley zachránil dítě, ale zůstal. Dokonale slyšel jeho hlas... Nenechám ho tu samotného - riskoval svůj život, aby ho ochránil. Mohl přece využít příležitosti. Nechat ho tam, umýt si ruce a být konečně volný. Proč to neudělal? Byla to ta slavná Nebelvírská loajalita? Nebo možná něco jiného. To Malfoy nevěděl, ale ať to bylo cokoliv, udělal by to samé. O tom neměl žádné pochybnosti.

Harry Potter byl jeho osud. Uvědomil si to, když ho zachránil na ministerstvu, a pochopení se proměnilo v jistotou, když společně vrhli Sectumsempra.

S osudem se nedá bojovat. Každopádně... ani nechtěl.

Mezi tím vším bylo ještě něco jiného, ​​něco, co nedokázal zachytit. Jako by příliš prudce vztáhl ruku směrem k pírku vznášejícímu se v povětří, a které spolu s poryvem vzduchu, místo aby spočinulo mezi prsty, uniklo a odlétlo stranou. Nakonec ho chytí. Jedinou otázkou je kdy, a co to vlastně bude. Možná... možná to bude...

Zavřel oči a zaťal pěsti...

„Bolí to.“ Tiché kňučení ho vytrhlo z myšlení. Prudce se obrátil a pohlédl se na dítě ležící v posteli.

„Omlouvám se, Same“, uvolnil polekaně stisk, ve kterém držel chlapcovu ruku. Ponořil se do vlastních myšlenek a úplně zapomněl.

„Kde jsme?“ Mrňous se posadil a s obavou se opatrně rozhlédl kolem.

„V pokoji strýčka Severuse“, usmál se vřele Draco a pohladil rozcuchané vlasy dítěte.

„Opravdu? V jeho domě?“ Samuel mírně vytřeštil oči.

„Ne, v Harryho a mojí škole.“ Předklonil se, přitáhl si svého bratra na klín a přikryl ho dekou. Chlapec se pohodlně uvelebil, zabořil svou světlou hlavičku do úžlabiny jeho krku. „Od teď tady budeš bydlet, co ty na to?“

„S tebou a Harrym?“ Malý zvedl hlavu tak prudce, že se málem udeřil o Dracovu bradu.

„Se mnou, Harrym, strýčkem Severusem, a s mnoha dalšími učiteli a dětmi.“

„Opravdu? Tak úplně vážně a navždycky?“ Chlapcova brada se mírně třásla.

„Opravdu, a na tak dlouho, jak budeš chtít“, pokýval souhlasně hlavou.

Čekal divokou explozi radosti, výkřik plný nadšení. Ztuhl, když uviděl Samovy skelné oči. Dítě se rozplakalo a zoufale zabořilo prstíky do jeho oblečení.

„Hej, Same... Tobě se ten nápad nelíbí?“ Zmateně hladil záda dítěte, která se otřásala pláčem. Místo odpovědi cítil, jak se chlapcova hlava pohybuje ze strany na stranu v záporném gestu. „Jestli ne... tak něco vymyslíme, neplač“, vykoktal ztraceně, odpovědí mu bylo ještě intenzivnější vrtění hlavou.

„Asi jsem nepřišel v ten správný čas.“ Vzhlédl a spatřil stranou stojícího Pottera, který váhavě přešlapoval z nohy na nohu. Nevěděl, jestli může zůstat, nebo má jít.

„On nechce...“ mávl bezmocně rukou, jako by slovy nemohl vyjádřit své pocity. Harry to vzal jako povolení zůstat.

„Slyšel jsem.“ Přitáhl si židli a posadil hned vedle nich. „Samueli. Zlí lidé, kteří napadli váš dům, jsou pryč a nikdy se nevrátí. Draco se rozhodl, že ty a Victorie budete bydlet s ním, aby vás už nikdo neohrozil. Tady budeš v bezpečí. Draco se obává, že pláčeš, protože s ním nechceš bydlet.“

„A... Ale to není pravda“, zvedl chlapec hlavu a kalnýma očima se podíval na blonďáka, který ho objímal. „Chci... chci... tady bydlet.“

„Tak proč pláčeš, Same?“ Malfoy neustále hladil záda dítěte.

„Draco, mně se zdá, že je vystrašený. Zaútočili na jejich dům. Victorie mu pravděpodobně přikázala, aby se schoval. Ochrany šílely pod náporem kouzel, a navíc ho odtamtud vzal někdo, koho vůbec neznal. Zatím mu nikdo nevysvětlil, o co jde.“ Harry vytáhl z kapsy lektvar, který mu Snape preventivně dal. „Vypij to, Samueli, budeš se cítit lépe.“ Usadil se zpátky na své místo a vážně se podíval na Draca. „Kolik se mu toho chystáš říct?“

„Většinu.“

„Dobře, myslím, že tohle je ta správná chvíle.“ Harry si prsty promnul bradu. „Vyspal se a teď je určitě klidnější.“

„Ano...“, odkašlal si a podíval se na Samuela. „Hmm... Ty víš, že jsi pro mě nejdůležitější, že jo?“ Chlapec se usmál v odpověď. Slzy už vyschly, nebo se prostě vsákly do Malfoyova pláště, a pouze zarudlé oči vypovídaly, že chlapec byl ještě před chvílí v slzách. Severusův lektvar fungoval, jako obvykle, perfektně. „Musíš uvěřit, že bych tě nikdy nikomu nedal. Jsme rodina a vždycky budeme spolu.“

„Harry je taky rodina.“ Samuel, opřený o jeho hruď, si pohrával s přezkami na jeho šatech.

„To je pravda, Harry je rodina a taky udělá všechno, aby tě ochránil.“ Potter byl překvapený, když slyšel jeho pevný hlas. Nebylo v něm žádné zaváhání, spíš jen klidné přijetí a něco jako pýcha.

„Opravdu tě milujeme, Same“, pousmál se mile Nebelvír.

„A když někoho miluješ, měl bys k němu být upřímný a nic před ním neskrývat, je to tak?“ Draco pevněji objal chlapce a zabořil obličej do jeho vlasů. „Já jsem tvůj bratr, ne otec, Samueli.“

Na okamžik se rozhostilo naprosté ticho. Draco setrval ve své pozici a se strachem očekával reakci dítěte. Harry zatnul pěsti, kousl se do rtu a oba dva nervózně sledoval. S obavou hleděl na tuhá záda dítě, které se ani nepohnulo, jako by na něho někdo vrhnul Petrificus.

„Lžeš.“

„Je to pravda, Same,“ vzhlédl Draco, když zaslechl popření. „Z různých důvodů se o tebe otec nemohl postarat, a proto jsi se dostal do sirotčince. Když jsem se o tom dozvěděl, našel jsem tě.“

„Lžeš!“ Chlapec ho odstrčil a odtáhnul se.

„Jsem tvůj bratr, ale...“

„Lžeš! Lžeš! Lžeš!“ Drobná ústa se chvěla a sevřená pěstička zasáhla muže do hrudi.

„Same, Draco říká pravdu. Přece víš, že tě moc miluje a nikdy...“

„Oba lžete!“ Chlapec začal křičet, stále rychleji a rychleji bil svého bratra pěstmi. „Je to lež! Všechno je to lež! Proč mi lžete?“

„Samueli. Já vím, že je to těžké, ale musíš pochopit, že není důležité, kým pro tebe Draco je. Otec nebo bratr, miluje tě stejně.“ Harry se jemně dotkl chlapcova ramene, ale ten se prudce odtáhl.

„Nesahej na mě! Všichni jste zlí! Chci za Victorií. Victorie! Chci Victorii...“ rozléhaly se místností stále hlasitější výkřiky. Dítě se nakonec vymanilo z pevného bratrova objetí a schoulilo se na posteli. Jeho tělem otřásalo nárazové chvění. „Victorie!“

Dveře vedoucí do Snapovy ložnice se rozlétly.

„Co se tady děje?“ Severus dovnitř vpadl jako bouře, za ním opatrně vklouzla Victorie. Žena byla ještě trochu bledá, ale po pádu ochran se její magie začala pravděpodobně stabilizovat.

„Vicky!“ Samuel vyskočil z postele, jako střela proběhl kolem Mistra lektvarů a vrhl do náruče chůvy. „Vez... Vezmi mě pryč. Chci se... vrátit domů.“ Dítě lkalo s tváří zabořenou v jejím břiše a slzami zmáčel látku jejích šatů.

„Same, drahoušku, co se stalo?“ objala chlapce a pohladila ho po zacuchaných, světlých vlasech.

„Oni lžou, všichni, vezmi mě, pro... prosím.“

„Sluníčko, nemůžeme se do toho domu vrátit. Tady je bezpečně, musíme tu zůstat.“ Dřepla se, položila ruce na uplakaný obličej a palci stírala slzy.

„Já s nimi nezůstanu,“ vrtěl hystericky hlavou. „Nechci, on není můj táta!“

„Och... Jsem si jistá, že ti Draco všechno vysvětlil. Stále jste rodina. Měl bys být šťastný, že máš tak skvělého bratra.“

„Nechci bratra! Chci tátu!“ naříkal Samuel stále hlasitěji.

„Draco, myslím, že bys je měl vzít do... Doufám, že jsi už vymyslel, kde budou bydlet?“ pohlédl Snape na svého bezradně sedícího kmotřence.

„Ano...“ Malfoy ztěžka vstal z postele. Jeho světlá pleť teď byla křídově bílá, a v roztrhaných, popálených šatech, v žádném případě nepřipomínal toho elegantního, sebevědomého aristokrata, kterým vždy byl. „Myslím... Myslím, že v mých pokojích...“ odmlčel se a podíval se tázavě na Harryho.

„Samozřejmě.“ Potter vstal také a rukou si prohrábl vlasy. „Tvoje pokoje budou perfektní. Oznámím skřítkům, aby tam přenesli jejich věci.“

„Samozřejmě, než si pro sebe vybereš vhodné prostory, můžeš...“ začal Snape.

„Do mojí ložnice se bez problémů vejde druhá skříň i komoda,“ pohlédl na něho ostře Harry. „Děkujeme za péči.“

„Draco?“ obrátil Severus tázavý pohled na kmotřence.

„Myslím, že to takhle bude v pořádku,“ povzdechl si Malfoy a vyrazil ke dveřím. „Victorie, vezmi Sama a následujte mne.“

..........

Draco seděl na pohovce a nevidoucím pohledem zíral do prázdna. V ruce svíral sklenici whisky.

„Neměl jsem mu to říkat“.

Harry, který stál u okna, sebou trhnul a obrátil oči na blonďáka. Už dvě hodiny tu Malfoy bez jediného slova seděl a vyprazdňoval karafu, která stála před ním. Vypadalo to, jako kdyby upadl do transu a zamkl se ve svém vlastním světě. Harrymu si oddechl úlevou, když konečně uslyšel jeho hlas.

„Neměl jsi mu nikdy lhát,“ povzdechl si, přešel k němu a odsunul alkohol, aby se mohl usadit na nízké lavici proti Zmijozelovi.

„Teď už je pozdě. Nenávidí mě.“ Draco zvedl sklenici a vyprázdnil ji jedním douškem.

„To není pravda,“ vzal mu z ruky sklenici, protože se obával, že by ji svým stiskem rozdrtil.

„Byl jsi tam, slyšel jsi to,“ podíval se na něho vztekle. „Řekl, že už mě nechce nikdy vidět a pak se zamkl v ložnici.“

„Podívej… je to dítě. Teď je vystrašený a zmatený. Neví, co říká.“

„Nevěří mi. Už nikdy na mě nepromluví. Ztratil jsem ho, Pottere!“ rozhněvaně přimhouřil oči. „Posral jsem to a ztratil jsem ho!“

„Blbost.“ Harry se naklonil, položil mu ruce na ramena a pevně je sevřel prsty. „Dej mu čas. Uvědom si, co prožil. Nejdřív ho odvrhli rodiče a pak se ho zbavili prarodiče. Víc než rok žil jako sirotek v útulku. Vzal jsi ho odtamtud a zajistil mu čtyři roky štěstí. On se prostě bojí. Je vyděšený, že to znovu ztratí.“

„Nikdy bych ho tam nenechal! Nemůže si myslet...“

„Ale myslí.“ Harry sklonil hlavu na svou hruď a přemýšlel, co říct. Nakonec klesl na kolena, klekl si na zem před Malfoye a položil dlaně na jeho stehna. „Miluje tě. Jsi nejlepší bratr, jakého by mohl mít. Pro nás všechny to byl únavný den, tak si uvědom, jak ty události zasáhly jeho. Nejdřív útok a pak se dozvěděl, že nejsi jeho otec. Určitě je ztracený. Jediné, co ho v tuhle chvíli ovládá, je hněv. Cítí se podvedený, zraněný. Dej mu pár hodin klidu. Zítra jsou Vánoce, strávíte nějaký čas spolu, vychladne a vrátí se k tobě zpátky. Jsi jediný, koho má a dobře to ví. Snad sis nemyslel, že to přijme s klidem.“

„Jak to víš? Jak si, sakra, můžeš být tak jistý? Být zatracený Chlapec, který přežil, tě nedělá  vševědoucím!“ hleděl na něho Draco zlostně.

„Ne, nedělá,“ povzdechl si Harry, odvrátil hlavu a zadíval se na vzor potahu kanape. „Ale přesto mu rozumím. Taky mi lhali. Chtěli mě chránit a zatajili mi pravdu. Kvůli tomu zemřel Sirius. Chtěl jsem všechno zničit, pomstít se. Cítil jsem vztek a nenávist. Ten, komu jsem věřil, mě oklamal a já jsem mu nedokázal odpustit.“

„A co? Přešlo tě to? Zjistil jsi, že když jsi Vyvolený, musíš mu odpustit?“ zaryl si Malfoy.

„Ne, prostě jsem si pochopil, že je jedinou oporou v mém životě. Nemusel jsem souhlasit s jeho metodami, ale uvědomil jsem si, že s ním nemůžu bojovat, protože pak bych ztratil všechno, v co věřím. Miloval jsem ho.“

„Byl to zatracený manipulátor, že jo?“

„Byl,“ souhlasil Harry. Vstal, přinesl druhou sklenici a pak obě naplnil. „A teď se napij a dej se dohromady. Teda, nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale seber se, Malfoyi. Jsi Zmijozel, tak se nechovej, jako by se Kouzelný klobouk zmýlil.“ Podal mu sklenici a zvedl ruku na přípitek. „Na cynismus a aristokratické kretény.“

„Jsi šílený,“ pozvedl Draco sklenici a napil se. „Měli by ses modlit, abych byl takový jako dnes. Copak to není to, o co všem jde? Láska, pochopení, právo na zhroucení, odhalení svých slabin.“

„Samozřejmě,“ přikývl Harry a pomalu upíjel drink. „Jenom aby sis na to nezvyknul.“

„Miluješ moji rafinovanost. Právě jsem to pochopil.“

„Ne, jen nemám rád chlápky, co se dojímají sami nad sebou, navíc ještě pod vlivem alkoholu,“ pokrčil rameny Harry.

„Sám jsi mi nalil,“ zvedl Malfoy sklenici a pozoroval, jak se jantarová tekutina třpytí v broušeném skle.

„Pochopil jsem, že hůř už nebude. Kromě toho... když už jsi se na dobro nastěhoval do mých pokojů, dospěl jsem k závěru, že nemám právo ti odpírat záplavy smutku,“ usmál se uličnicky.

„Dokonalé načasování,“ odfrkl si Draco, dopil whisky a mrštil sklenicí do v krbu, čímž ji roztříštil na malé kousky.

„To je moje oblíbená souprava.“

„Nějak to přežiješ. A teď mě omluv,“ vstal a začal si rozepínat šaty. „Mám chuť jít do naší zkurvené koupelny, nechat naše zkurvené zrcadlo, aby se vzrušilo nad mým tělem, pak si dám zkurvenou sprchu a lehnu si do naší zkurvené postele.“ Každé slovo bylo doprovázeno odhozením další části oděvu.

„A co pak?“ Harry zvedl z podlahy Malfoyovy kalhoty a hodil je na opěradlo křesla.

„Pak... Pak dopiju tu láhev a zapomenu... do zítřka.“ Draco se vrátil ke stolu, vzal karafu a potom vešel do koupelny a hlasitě zabouchl dveře.

ooOoo

Pozn. překladatelky: 

A než si začnete stýskat nad tím, jak to tentokrát smutně dopadlo... Harrymu se povedl "majstrštyk". Z Malfoye v depresi udělal naštvaného Malfoye, tak se pomalu vracíme do normálu, ne? :-D


Red Hills - 30.