Red Hills - 30.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade
Bobo, Káťa, Charli, Saskya, Lafix, Zuzana, bacil, Achája, kali a jeden anonymek - Díky Vám za podporu a tady máte další kousek. Užijte si to! :-D  A vy ostatní taky.

30. kapitola

Vánoční ráno Harryho přivítalo hojně padajícím sněhem a veselým pokřikem houfu dětí, který pronikal oknem. Když vstal, Draco už v pokoji nebyl. Velká skříň a další komoda mu rázem připomněly včerejší den. Zavrtěl hlavou, protože ho napadlo, jestli nezaspal, ale hodinky ukazovaly sedm-třicet a do slavnostní snídaně zbývalo ještě půl hodiny času. Zřejmě jen na svátky dokázali studenti bez přinucení vstát tak brzy. Aby si rozbalili dárky.

„No vážně, život s vámi někdy připomíná ponurou existenci na palubě zoufalců,“ zrcadlo bylo toho dne velmi mrzuté. „I Krvavý Baron by byl lepší společník než vy dva.“

„Ty znáš Zmijozelského ducha?“ Harry se podíval na svůj odraz. Dopínal si košili a mírně se zašklebil při pohledu na svůj nepříliš nadšený obličej.

„Nebuď zvědavý.“ Zrcadlo zřejmě o své minulosti nerado mluvilo. Harry chvíli uvažoval nad tím, jestli kdysi viselo v Bradavicích, nebo zda šlo o něco úplně jiného. „Musím se přiznat, že od té doby, co jsi se stal ředitelem, se tvůj vkus nepochybně zlepšil. Dokonce jsem v pokušení říci, že v těch šatech vypadáš zatraceně sexy, i když si stále myslím, že nejlepší je to bez zbytečných hadříků.“

„Jo, díky.“ Harry si narovnal shrnutý rukáv nového slavnostního oblečení. Hábit byl sytě černý, ale jeho vysoký límec, rukávy a dolní lem, byly zdobené výšivkou vínové barvy, proložené lesklou, grafitovou nití. V pase byl zúžený, směrem dolů se rozšiřoval do mírného zvonu a sahal až ke kotníkům. Ve všední dny dával přednost víc mudlovskému stylu, ale příležitostně si oblékal i kouzelnické oblečení a musel uznat, že se v něm cítí opravdu dobře. Bylo-li, samozřejmě, dobře zvolené. „Veselé Vánoce.“

„To budou, domluvil jsem si prima pokec se zrcadlem profesora Cerooa. Máme, abych tak řekl, podobný vkus. Má opravdu okouzlujícího a velmi pohledného majitele, ačkoli… ten koňský zadek trochu kazí efekt. Mimochodem, věděl jsi, že kentaurův falus může dosáhnout...“

„Nechci to vědět!“ Ze zrcadla na Harryho hleděly šokované, široce otevřené zelené oči. „Ušetři mě podrobností!“

„Tak to není,“ odfrklo uraženě zrcadlo. „Jen jsem chtěl udržet konverzaci.“

„A já jsem právě na odchodu.“ Potter otevřel dveře do koupelny, ale jedna myšlenka ho zarazila na místě. „Ty můžeš opustit tohle místo?“

„Snad sis nemyslel, že tady celý den přemítám nad vzorem kachliček?“

„Stejně jako postavy na obrazech?“

„Je to trochu složitější a vysvětlování by zabralo spoustu času. Pro zjednodušení bys měl vědět, že ve tvém světě jsem byl. Nikdy jsi neslyšel o druhé straně zrcadla?“

„Snad jen v nějakých hororech,“ pokrčil  Harry rameny.

„Tolik let v kouzelnickém světě a stále úplný ignorant.“ Skleněná tabulka se nad neznalostí majitele jemně zčeřila rozčilením a Harry instinktivně ustoupil. „Bez obav, neukážu ti budoucnost, minulost, ani cokoli jiného, kromě tvého ctěného odrazu,“ přiznal neochotně. „Na to jsem příliš mladý. Kromě toho, taková zábava vede k šílenství, a já mám rád svou jasnou mysl.“

„Zrcadlo z Erisedu?“

„Co myslíš? Po celé generace přebývalo v rodině bláznů, posedlých touhou po vědění.“

„Hmm... takže můžeš komunikovat s ostatními zrcadly...“ zadíval se Harry zvědavě na skleněnou tabulku.

„Ani na to nemysli,“ zasyčelo zrcadlo. „Nemůžu ti říct nic o tom, co se děje jinde, prakticky ti nemůžu říct vůbec nic.“

„Prakticky jsi mi řekl o kentaurovi.“

„O kentaurech, Pottere! Ne o tom konkrétním, to je rozdíl. Kouzelníci se z nás už věky snaží udělat špehy, ale tak to nefunguje. Na každý subjekt je uložen slib věčného mlčení, máme svůj vlastní svět. Kdybych měl ústa a nalil bys do nich lahvičku Veritaséra, stejně bys nic nezískal, nanejvýš bych se rozsypal na tisíc kousků. Víš, co by se stalo, kdyby zrcadla mohla přenášet informace? Zavládl by chaos, na světě by nebylo žádné tajemství! Zrcadla jsou všude. V obytných místnostech, výklencích, okna odrážejí tvou postavu, váže ji i voda. Skleněné tabule ani nejsou zapotřebí.“

„To je děsivé,“ otřásl se Harry při té myšlence.

„Přesně tak. Teď jdi, nebo se opozdíš na snídani,“ proneslo a zmlklo.

Po tomhle prohlášení si Potter přísahal, že se do magie zrcadel nikdy míchat nebude.  V tomto ohledu hodlal, pro dobro věci, zůstat věčným ignorantem. Jenom doufal, že nepropadne paranoidnímu ohlížení se za sebe.

Vešel do obývacího pokoje a podíval se na krb. Pohupovaly se na něm ponožky nacpané dárečky a na římse ležel jeden, zabalený v červeném papíru. Povzdechl si a vyšel na chodbu. Vážně poslední věcí, na kterou měl pomyšlení, byly dárky. Po chvilkovém váhání se postavil před obraz draka a požádal o rozhovor s Victorií. Nechtěl vejít bez pozvání. Žena vyšla ven a na dotaz týkající se Samuela zamítavě zavrtěla hlavou.

„Stále je uražený a skoro nemluví. Vůbec se nepohnul z postele, ani si nerozbalil dárky.“

„Neptal se na Draca?“

„Ne, celou dobu mlčí.“ Ve tváři měla smutný, deprimovaný výraz.

„Kdy ho můžu navštívit?“ zeptal se opatrně.

„Myslím, že bychom mu měli dát trochu času. Snad odpoledne? To dítě bylo už příliš krát zraněno, doufám, že se neuzavře do sebe. Je to takový živý chlapec.“

„Chápu, přijdu později.“ Rozloučil se se ženou a pomalu se vlekl do jídelny.

..........

„Nenávidí mě.“ Draco opětovně zakroužil kabinetem Mistra lektvarů. „Úplně mě zavrhnul.“

„To není pravda.“ Severus seděl v křesle a už několik minut znepokojeně sledoval svého kmotřence. „Vzbouřil se a nechce přijmout na vědomí to, co jsi mu řekl. Předejte ho to.“

„Jak můžeš být tak necitlivý? Co když to na něho bude mít nějaký vliv? Co když už mi nikdy nebude důvěřovat? Ani Harrymu nedovolil, aby se ho dotknul!“ Malfoy na muže znechuceně zíral.

„S Potterem to nemá nic společného, to ty jsi jeho rodina. I kdyby...“

„V okamžiku, kdy se stal mým manželem, stal se současně i Samuelovou rodinou. Měl ho rád, těšil se na každou návštěvu. Potter mu nosil dárky, hrál si s ním.“ Zmijozel vůbec nechápal Severusův přístup.

„To mě příliš nepřekvapuje. Vyvolený se vždy rád bavil a kupoval zbytečné věci. Je to otázka výchovy,“ odfrkl Snape a upil z kávy, která stála na stolečku v malinkém porcelánovém šálku.

„Začínám chápat, proč tě studenti nenávidí. Ty prostě o dětech nic nevíš.“ Malfoy se stále více rozzlobený. Přišel sem pro radu a útěchu, a místo toho poslouchal sarkastické poznámky. Svého kmotra opravdu miloval, ale v některých případech se na jeho pomoc vůbec nedalo spoléhat.

„Dost!“ Snape odložil šálek a vstal ze židle. „Sedni si a přestaň konečně vydupávat díru v mojí podlaze. Chováš se jako pomatenec, to se k tobě nehodí. Samuel je dítě, a jako takové se prostě potřebuje zklidnit. Podívej se na to z druhé strany. Kdyby tobě teď někdo řekl, že jsi byl adoptovaný, co bys udělal?“

„Nejsem adoptovaný! To je něco úplně jiného!“

„Nejsi, ale na chvíli se nad svou reakcí zamysli,“ pokýval hlavou Mistr lektvarů, ale rozhodně neměl v úmyslu ustoupit.

„Byl bych rozrušený, naštvaný, že to přede mnou skrývali. Zazlíval bych jim to a...“ zmlknul a s těžkým povzdechem se posadil na pohovku.

„Přesně tak,“ protočil Snape oči a postavil se před ním s rukama založenýma na hrudi. „Ať už dítě nebo dospělý, na takové zprávy reagujeme hněvem a vzpourou. Čím déle je pravda skrývána, tím větší je zklamání a vztek. Samuel je dítě, a proto potřebuje někoho dospělého, někoho, o koho by se mohl opřít. Je k tobě připoutaný a do téhle chvíle ti bezmezně věřil. V jeho očích jsi zachránce, ten, kdo ho vzal ze sirotčince a dal mu domov. O to víc ho ta lež bolela.“ Takovéhle rozhovory rozhodně neměl rád. V utěšování nebyl příliš dobrý. „Poslouchej, nejvíc teď potřebuje cítit bezpečí a stabilitu. Bez ohledu na to, že jsi mu ublížil,“ mírně se ušklíbnul, když se Draco otřásl a silněji se opřel do gauče, „bez ohledu na to jsi jediná osoba, na kterou se může obrátit. V tuhle chvíli touží, aby ho někdo objal a utěšil. Ne Victorie, ne Harry, ale někdo, koho opravdu miluje. Tým někým jsi ty a on si to velmi rychle uvědomí. Děti se snadno dokážou pohádat a odvrhnout přítele, ale ještě snadněji odpustí, zejména dospělým... I když, někdy by neměly. Nemluvím o tobě, samozřejmě,“ dodal rychle, když viděl kmotřencovy oči plné viny.

„Harry mi včera řekl něco podobného,“ promnul si Draco spánky.

„Tvůj manžel je pro mne nikdy nekončící záhadou. Kolikrát už jsem nad ním zlámal hůl, a vždy mě dokázal překvapit. Nerad to přiznávám,“ zvedl Snape obočí a sarkasticky se usmál.

„Měl bych jít za Samuelem.“ Draco vstal z pohovky a na poslední Severusova slova vůbec nereagoval.

„Měl bys, ale teď ještě ne, možná večer. Potřebuje vychladnout a trochu po tobě tesknit. Kromě toho, v tuhle chvíli by ses měl ukázat na snídani. Jakkoli jsou tvé soukromé záležitosti důležité, máš povinnosti vůči škole.“

„Na jídlo nemám vůbec pomyšlení.“ Malfoy vstal a neochotně se podíval ke dveřím. „Radši bych...“

„U Salazara! Draco, seber se! Chováš se jako nějaký Mrzimor! Trochu důstojnosti, nebo si začnu myslet, že na tebe, společně se svazkem, sestoupila naprostá dutohlavost! Jsi zástupce ředitele téhle školy, jsi Malfoy, tak se pohni a jdi na tu zatracenou snídani. Usmívej se, rozdávej přání k svátkům… a lži, pokud musíš, ale ovládej se!“

Mladík se na něho podíval s výrazem někoho, komu bylo právě navrženo vystoupat na šibenici, a zamířil k obrazu.

„Dobře, ale ty půjdeš se mnou,“ zasyčel.

„Kdepak, můj milý Draco, nejdu já s tebou, ale ty doprovázíš mě,“ obdařil ho Snape povýšeným pohledem a vyšel na chodbu.

..........

Jídelní sál zněl ruchem a veselým pokřikem studentů. Tři čtvrtiny místnosti byly obsazené, protože, jak se ukázalo, jen malé množství mládeže se rozhodlo jet domů. Mnozí zůstali s tím, že odjedou až po plese, aby se pak vrátili v lednu, po Silvestru. Děti si dychtivě ukazovaly dary, které našly v ponožkách visících na krbech. Byly to dárky jak od učitelského sboru, tak od jejich vlastních rodin. Sváteční atmosféra zahalila celou školu. Skřítci během noci sál vyzdobili a nyní bylo možné obdivovat výsledný efekt. V rozích stály vysoké,  miliónem světýlek zářící, vánoční stromky. Barevné koule, sklenění skřítkové a chichotaví sněhuláci, zdobili zelené větvičky. Ubrusy byly vyzdobené břečťanem a ve dveřích bylo zavěšené jmelí, které však, jak se zdálo, většina studentů ignorovala, zejména ti z nižších tříd. Pouze někteří třeťáci se zastavili a vyhlíželi osoby, ke kterým cítili sympatie.

Učitelský stůl byl pokrytý bílým ubrusem, vyšívaným drobnými levandulovými větvičkami. Uprostřed ležel věnec s dlouhou zlatou svící uprostřed a ozdobený červenou slavnostní mašlí.

Harry rozhodně neměl náladu na proslov. V návalu událostí se na veřejné vystoupení nepřipravil a i když měl sváteční přání směřovat pouze studentům a učitelům, cítil se velmi nepříjemně. S hlasitým povzdechem vstal a svaly v obličeji přinutil k širokému úsměvu.

„Zdravím všechny studenty a ctěný učitelský sbor.“ Navzdory obavám byl jeho hlas silný a upoutal pozornost okolí. „Jak pro nás, tak i pro vás, jsou to první Vánoce strávené na této škole. O to víc mě těší, že je strávíme v tak početné společnosti. Vánoce jsou časem sjednocení, naděje a radosti, ale také...“ snížil významně hlas, „... dárků.“ Sálem proběhl souhlasný šum. „Při této příležitosti vám všem přeji na každý den právě takový úsměv, jaký dnes máte na svých tvářích, soustředění, aby vám učení nedělalo problémy, úspěšné famfrpálové zápasy a méně vybuchlých kotlíků na vašich oblíbených hodinách lektvarů.“ Studenti se zachichotali a opatrně zahlíželi k Snapovi. „Abych to neprotahoval, doufám, že školní prázdniny strávíte zábavou a odpočinkem, a že zítřejší ples bude mít velký úspěch. A teď... dobrou chuť!“ Sál vybuchl hromovým potleskem, který utichl v momentu, kdy se na stolech objevila skvělá vánoční snídaně.

„No, Harry, zvládl jsi to skvěle,“ obdařil ho Justin širokým úsměvem. „Bál jsem se, že to bude trvat třikrát déle. Zlepšuješ se, kámo.“

„Díky,“ odpověděl a naložil si na talíř plátek pečeného masa v rosolu. Koutkem oka pohlédl na Draca. Od chvíle, kdy usedli ke stolu, byl muž tichý a jeho tvář zářila úsměvem, který však nedosáhl k očím. Sakra, i když si jejich první společné Vánoce nikdy nijak nemaloval, rozhodně neměly vypadat takhle.

„Harry, některé zajímavé dárky?“ obrátil se na něho zvědavě Ron.

„Noo...“, Harry se mírně začervenal, když si uvědomil, že na jejich rozbalení ani nepomyslel. „Vlastně jsem neměl čas, abych si je prohlédl. Zaspal jsem.“

„Jsi v pořádku, Harry?“ prohlížela si ho pozorně Hermiona. „Vypadáš, jako by tě něco trápilo.“

„Rone, můžeš mi podat sůl?“ Právě tenhle okamžik si Draco vybral, aby požádal Weasleyho.

„Jasně,“ přisunul mu Nebelvír slánku. U stolu zavládlo absolutní ticho. Všechny oči byly upřené na Malfoye, a kdyby náhle uprostřed místnosti s hlasitým třeskem vybuchla hnojůvková bomba, asi by tomu nikdo nevěnoval pozornost. Justin otvíral a zavíral ústa, jako by nevěděl, jestli má svůj sendvič nadále žvýkat, nebo ho polknout vcelku. Hermionina hlava se obracela jak na pružině tam a zpět, nerozhodnutá, zda se dívat na Malfoye, nebo snad na vedle sedícího přítele. Harry zíral s podivným úsměvem do stolu. Ticho přerušilo tlumené Nevillovo chichotání.

„Kouzlo Vánoc,“ vzhlédla Padma vzhůru, jako by zčista jasna dostala vidění.

„Nebuďte dětinská,“ odfrknul Severus znechuceně. „Musím vás zklamat, ale jméno pana Weasleyho je Ronald, na tom nic překvapivého není.“

„To bude pravděpodobně postavením hvězd, které předpovídají konec roku jako velmi úspěšný,“ prohlásil zamyšleným hlasem Ceroo. Všichni překvapeně pohlédli na kentaura, který stál stranou a jedl salát z talířku, který si držel. Profesor astronomie promluvil tak zřídka, takže bylo snadné na jeho existenci zapomenout a o přítomnosti Quariona svědčil pouze klapot kopyt.

„Jak velmi úspěšný?“ Draco vypadal velmi zaujatý.

„Snad na tyhle bludy nevěříš?“ zeptal se s úšklebkem Severus. Malfoy pokrčil rameny a vyhnul se jeho pohledu.

„Kvadratura Marsu a Venuše vstoupila do příznivé polohy. Tyto dvě planety se v takové konjunkci setkávají nezvykle zřídka. Podle legendy byli kdysi Mars a Venuše milenci.“ Kentaur odložil talíř a zavřel krásné hnědé oči. „Musím se vrátit do věže, planety ve vánoční dny odkrývají mnohá tajemství,“ pokývnul hlavou s s tichým dusotem odkráčel směrem k bočnímu východu z místnosti.

„Milenci... velmi romantické.“ Padma dopila svůj bylinkový čaj a se zašustěním hedvábných šatů vstala ze židle. „Měla bych si vyložit taroty. Neville, připojíš se ke mně?“ vyslala k mladíkovi nečitelný pohled.

„Jistě.“ Longbottom dychtivě vyskočil a nechal po sobě nedojedenou snídani.

„Myslím, že cokoliv ona vyloží, nebudou to taroty,“ zazubil se významně Justin.

„Pane Finch-Fletchley, děkuji vám za efektivní znechucení mé právě požité snídaně,“ Snape vstal a rázně odstrčil židli. „Vaše neotesanost stoupá přímo úměrně s vaším věkem.“

„Ups,“ ničím nestresovaný Justin se díval za vzdalujícím Mistrem lektvarů. „Zajímalo by mě, jestli má život v celibátu vliv na úroveň nedůtklivosti.“

„Mohl bys už sklapnout?“ probodl ho Draco naštvaným pohledem.

„Dobře, dobře, nechtěl jsem nikoho urazit,“ obrátil Mrzimor oči v sloup. „Už padám. Vánoce nevánoce, mám před sebou dvě hodiny dozoru na chodbě. Calioppe,“ obrátil se na klidnou a tichou profesorku dějin magie, „půjdeš se mnou, nebo dorazíš později?“

„Vlastně jsem právě skončila.“ Drobná žena, která vypadala na nějakých třicet let, pečlivě poskládala ubrousek rozložený na klíně a s grácií vstala. „Děkuji a přeji vám úspěšný den,“ uklonila se lehce a drobnými krůčky následovala Justina.

„Občas na její existenci zapomínám. Je jako duch, ale děti ji milují,“ provázela je Hermiona očima a Harry její pohled instinktivně následoval. Od té doby, co se rozešla s Finch-Fletchleym, neměl příležitost si s ní promluvit a tak trochu cítil výčitky svědomí.

„Třeba učitelé dějepisu takoví prostě jsou? Pamatujete na Binnse?“ Ron se rozhlédl po stole, jako by uvažoval, jestli se do něho ještě některá z lahůdek vejde.

„Byl to skvělý profesor,“ usmál se Draco poprvé upřímně. „Na jeho hodinách se vždycky daly dospat večerní tahy.“

„Přesně,“ přitakal dychtivě Weasley. Pak konečně odložil vidličku, z hábitu střepal drobky toustu a podíval se směrem k Harrymu. „Já nevím jak vy, ale já mám chuť na máslový.“

„Mám u sebe několik lahví.“ Harry se podíval tázavě na Malfoye, jako by čekal na jeho reakci. Pokoje sdíleli od včerejška a tak nevěděl, jak muž na pozvání Weasleyho zareaguje.

„Máslový je dobrý nápad,“ přikývl Draco a vstal od stolu.

V tichosti opustil jídelnu. Těsně přede dveřmi Hermiona popadla Rona za rukáv a na chvíli ho zastavila.

„Co se děje?“ zeptala se znepokojeně.

„Nic,“ pokrčil rameny a uhnul pohledem. „Jdeme se napít.“

„Odkdy jsi s Malfoyem v tak dobrém vztahu?“

„Vždyť víš, oba tady učíme a hádky jsou dobré tak pro děti.“ Cítil se velmi mizerně, že klame svou kamarádku, ale nevěděl, jestli může říct něco víc. S Harrym od včerejška nemluvil a nevěděl, jaké jsou jeho plány. Ačkoli Hermioně opravdu důvěřoval, necítil se oprávněný k odhalování Potterových tajemství. Jestli bude chtít, řekne jí to sám.

„Něco tajíš,“ zkřížila si Grangerová ruce na prsou a bedlivě si ho prohlížela. „Ronalde Weasley, jsi mizerný lhář.“

Málem zasténal úlevou, když se Harry se otočil a zavolal, aby si pospíšil.

„Musím jít, promluvíme si později.“

„Rone...“ Zavrtěl hlavou a s pocitem zrádce rychle odkráčel směrem k čekajícímu Malfoyovi a Potterovi.

..........

„Řekl jsi mu, že jsi jeho otec?“ vyvalil Ron oči na Draca, když mu Harry stručně shrnul situaci.

„Prostě jsem ho nevyvedl z omylu.“  Malfoy upíjel ležák z vysoké, štíhlé sklenice, zatímco Harry a Ron pili rovnou z lahví.

„Musí na tebe být naštvaný, kámo,“ přejel si Weasley rukou přes obličej.

„Je, a nějak nevíme, co s tím udělat.“ Harry se opíral o pult přiléhající k baru. „Vůbec s námi nechce mluvit.“

„Bez urážky, ale zachoval jsi se jako idiot.“ Zrzek nespouštěl oči z blonďáka.

„Neříkej,“ Draco odložil sklenici a opřel se o záhlaví gauče. „Frustrující je, že s tebou musím souhlasit.“

„Přejde ho to. To dítě tě miluje, málem mi zlámal nohy, jak se dral za tebou. Opravdu mu na tobě záleží. Navíc z toho, co vyprávíš, chlape, ti vděčí úplně za všechno. Vzal jsi ho ze sirotčince, dal jsi mu dům, dlouho bez tebe nevydrží.“

„Nevíš, co říkáš...“ Malfoy si rezignovaně přejížděl rukama přes kolena.

„Hele, mám tolik sourozenců, že se mi občas zdálo, že žiju v mraveništi,“ ignoroval Zmijozelovo odfrknutí a pokračoval. „Dvojčata často vyváděla takové kousky, že bych je mohl nenávidět na celý život, ale vždy jsme si odpustili. Je to rodina a Samuel není výjimka. Trucování o samotě ho brzy omrzí a zatouží se k někomu přitulit, a pak za tebou přijde.“

Draco na něj chvíli zamyšleně hleděl a pak se obrátil na Harryho.

„Vzpomínáš si, jak jsem říkal, že tvůj kamarád je idiot, a ty jsi nevyléčitelný blázen, když s ním trávíš tolik času?“ ignoroval Weasleyho pobouřené odfrknutí. „Malfoyové nikdy nepřiznají chybu, ale občas jsou nuceni uznat, že byli špatně informováni.“

Harry se zasmál, když viděl Ronovu prudce rudnoucí tvář.

„Je hezké to slyšet.“ Vzal z pultu další tři láhve máslového ležáku a přenesl je ke stolku. „Poprvé jsem připraven připít na špatné informace,“ mrkl na Rona, který si od něho s blaženým úsměvem vzal pivo.

Bylo to tak neskutečné. Draco, Ron, a on - pijí pivo u jednoho stolu. Cítil se úplně odtržený od reality. Nikdy by na to nepomyslel, ani po svatbě. Samotná myšlenka na je tři pohromadě byla tak absurdní, že ho to nikdy nenapadlo. Ale bylo to fajn. Bez ohledu na nervy, stres, navzdory strachu o Samuela, probouzelo to v něm naději. Náhle se cítil docela šťastný, bezstarostný, jako kdyby všechno zlé pro tuto chvíli z jeho beder spadlo. To je pravda, Harry je rodina... Dracova slova byla v tu chvíli tak skutečná, že je mohl téměř cítit.

Rodina – to slovo chutnalo jako máslový ležák. Bylo sladké, bezpečné a obsahovalo celou škálu citů a... Zalapal po dechu a překvapeně pohlédl na Malfoye.

Sakra... to přece není možné... Ne v tomhle životě, ne v tomhle vesmíru... A přesto, to jedno nevyslovené slovo začalo žít svým vlastním životem. Kolovalo v žilách, zrychlovalo krev a pohánělo ji tak rychle, že jeho srdce bušilo jako po šíleném běhu. Maratón k pravdě... Kdyby ho vyslovil nahlas, stalo by se realitou?

„Harry?“ Při zvuku Dracova hlasu sebou trhnul a nepřítomně na něho pohlédl. Světlé vlasy lemovaly známou tvář, rozjasňovaly ji a dodávaly jí výraz nevinnosti. Nevinný Malfoy, protimluv jaký svět neviděl. Obličej, který znal jako svůj vlastní, který vídal každý den, když uléhal ke spánku a když se probouzel. Mírně zvednutý nos a oči barvy nebe, v tuhle chvíli lehce zachmuřené. „Harry!“ Nikdo neuměl takhle vyslovit jeho jméno. Už jen z poslechu mohl přesně určit Zmijozelovu náladu. Harry, s důrazem na Ha, se objevilo, když Draco žertoval, posmíval se mu a pobaveně se smál. Harry, s akcentem na koncovku, znamenalo hněv a napomenutí. Harry, v němž bylo téměř hrdelní protažené r, vykřikoval v rozkoši... Nikdy by si nepomyslel, že jeho jméno může být nositelem tolika emocí. „Pottere, probuď se!“ zatřásl Malfoy jeho ramenem.

„Pormiň, zamyslel jsem se,“ zasténal a vrátil se do reality.

„Vypadal jsi jako ujetá Trelawneyová, bál jsem se, že začneš vykřikovat: Vidím... Vidím...“ usmál se Ron, uspokojený návratem kamaráda do světa živých. „Víš aspoň, o čem jsme mluvili?“

„Eh...“, sakra, naprosto nevěděl.

„Draco chce Samuela představit ve škole,“ Weasley na něho hleděl a čekal na reakci.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ Harry překvapeně odložil láhev na pult.

„Nemůžu ho skrývat navždy. A taky ho nemůžu zavřít v pokoji jako vězně. Vzpomínáš, co jsem jednou řekl o této škole?“

„Je bezpečná.“

„Přesně tak. Je bezpečná. Ochranné bariéry jsou neprolomitelné,“ přikývl Draco. „Navíc, když se lidé dozvědí o jeho existenci, bude těžší mu ublížit.“

„Nerozumím,“ Potter zvedl ruku, aby si rozmasíroval krk. „Všechny noviny, bulvární tisk...“

„Vím, tomu se nevyhneme. Ale... Uvědom si, pokud zmizí někdo, koho nikdo nezná, je pak těžké ho najít, nikoho to nezajímá. Pokud napadnout osobu důležitou, skutečnou...“

„Bude kolem toho povyk,“ pochopil konečně Harry tok Malfoyových myšlenek.

„Jinými slovy, na koho v první řadě padne podezření? Na Narcissu nebo Luciuse,“ promnul si Ron ruce, jako by mu náhle bylo chladno. „Nebudou riskovat, alespoň ne hned. Ma... Draco,“ obrátil se na Zmijozela, „je ti jasné, že takhle hodíš rukavici své matce? Právě ji ta mediální aféra zasáhne nejvíc.“

„Věř, že je mi to dokonale jasné. Narcissa... moje matka by necouvla před ničím, aby zachránila čest rodiny,“ mrknul opatrně na Harryho. „Riskovala můj život, aby dosáhla svého, proč bych měl mít nějaké zábrany?“

„Sakra, zase nechápu,“ povzdechl si podrážděně Harry. Nerad žil v nevědomosti.

„V den naší svatby,“ sevřel Draco rty, jako by s něčím bojoval. „Oddávající byl pod Impériem.“

„Cože?“ Harryho vytřeštil oči a naklonil se k Malfoyovi. „Pochopil jsem to dobře? Použila neodpustitelnou? Ale proč? Co tím sledovala?“

„Nechtěla k tomu svazku dopustit. Myslela si, že kvůli tobě bude jméno Malfoy pošpiněno. Myslím, že mi změnu strany nikdy neodpustí, ani to, co se stalo s jejím manželem.“ Draco si středem dlaně promnul koleno, což znamenalo, že on je opravdu naštvaný. „Vsadila vše na jednu kartu. Rituál magické vazby měl ukázat, že spolu nemůžeme být, měl obřad zastavit.“

„Ty vole, to tě mohlo zabít. Hůř! Mohl se z tebe stát moták!“ zasténal Ron nevěřícně. „Vždyť je to tvoje matka, nevěřím, že by mohla...“

„Mohla. Na svatební hostině Severusovi všechno řekla, slyšel jsem to na vlastní uši,“ obrátil se k Harrymu. „Hele, já vím, že jsem ti o tom měl říct, ale... Z počátku jsem nevěděl jak, nebyli jsme přátelé, a potom...“, odvrátil pohled. „Potom...“

„No jasně, člověče, nakonec je to tvá matka, o rodičích je těžké mluvit špatně, Harry to určitě chápe,“ podíval se Weasley na Pottera a nepatrně couvl při pohledu na jeho rozzlobený výraz. „Co? Říkám něco špatně?“

„Dobře, ale mohl bys ho nechat domluvit!“ Vyvolený byl naštvaný. Draco chtěl něco říct, něco důležitého, cítil to, ale Ron ho prostě přerušil.

„Ne, vlastně právě o tohle šlo,“ přikývl Malfoy s pohledem zabořeným do desky stolu.

„Blbost.“ Harry vstal a přešel k oknu.

„Jsi naštvaný, že jsem ti to neřekl.“

„To by stejně nic nezměnilo. Není to tvoje vina, že máš takovou rodinu. Jsme v tom společně, ne? To, co udělala tvoje matka, zasáhlo nás oba.“ Harry zvedl ruku a opřel ji o okenní rám.

„Kvůli ní jsme svázaní na celý život. Nevěřím, že k ní necítíš nenávist.“ Draco zíral na Harryho ztuhlá záda a čekal na odpověď, která nepřišla.

..........

Oběd a celé odpoledne proběhlo v napjaté a tiché atmosféře. Ron musel opustit kamarádovy pokoje, když přebíral dozor po Justinovi. Ačkoli během vyučovacích dnů nebyl dohled tak zásadní, tak teď, když děti dováděly po chodbách, musel na ně někdo dohlížet.

Draco se ještě dvakrát snažil navštívit svého bratra, ale Victoria to rozhodně zamítla. Samuel nebyl na setkání připravený.

Vánoční oběd byl jeden z nejdivnějších, jakých se Harry zúčastnil od doby, kdy opustil svět mudlů. Jedl mechanicky a kdyby se ho někdo zeptal na chuť krocana, pravděpodobně by nedokázal říct jediné smysluplné slovo. Stejně tak mohl mít na talíři piliny. Draco a Ron také mlčeli, a ačkoli u toho prvního to nebylo překvapující, právě Weasleyho pomalé šťourání v talíři přitahovalo pozornost mnoha.

Hermiona bdělým okem sledovala celou trojici, protože cítila, že se stalo něco vážného. Její výraz svědčil nejen o obrovské zvědavosti, ale i o smutku, protože se dívka cítila odmítnutá a odstrčená na vedlejší kolej.

Harry si byl dobře vědom, že by měl kamarádku zasvětit, ale nechtěl to udělat bez Dracova souhlasu, ale v tuto chvíli byl rozhovor s ním sotva tím, na co by měl chuť. Kdepak, tohle byly rozhodně jeho nejhorší svátky.

Pozdě večer se Potter konečně zastavil před obrazem draka, který před ním tiše ustoupil. Odhodlaně vešel dovnitř a podíval se na ženu, která seděla v křesle.

„Chci si promluvit se Samuelem,“ prohlásil s rozhodným výrazem ve tváři.

„Právě povečeřel.“ Victoria vstala a pohybem ruky ukázala na téměř plný tác. „Pokud se polovina toustu dá nazvat večeří... Celý den leží a mlčí. Dokonce i mě ignoruje. Po jeho včerejším chování jsem si myslela, že... Zdálo se, že jsem jediná osoba, které je ochoten naslouchat, ale od okamžiku, kdy mu došlo, že jsem to také věděla...“

„Pokládá tě za dalšího nepřítele,“ povzdech si Harry a sklonil hlavu.

„Opravdu  nevím, co mám dělat.“ Žena vypadala v depresi. „Ani na dárky se nepodíval, i když se každý rok probouzí obzvláště brzy, aby je rozbalil ještě před svítáním.“

„Nejen on. Pustíš mě k němu?“

„Dobře,“ třela si spánky, aby zahnala nastupující bolest hlavy. „Celý den jsem pana Malfoye od vstupu odrazovala. Na výraz v jeho tváři byl opravdu smutný pohled. Velmi si ho vážím a musím přiznat, že to bylo velmi bolestivé.“

„Chápu,“ přikývl Harry a zamířil k Dracově bývalé ložnici. „Dovolíš, abych s ním zůstal sám?“

„Možná... možná se na chvíli projdu, čerstvý vzduch mi prospěje,“ neochotně sáhla pro plášť a zadívala se na Pottera. „Neubližujte mu, prosím, je to opravdu hodné dítě,“ zašeptala a vyšla z místnosti.

Harry chvíli stál a díval se za ní, a pak se pomalu pohnul směrem k ložnici.

Uvnitř panovalo pološero. Závěsy byly zatažené a pouze magická pochodeň vrhala matné blikající světlo.

Samuel ležel na posteli v poloze plodu, v náručí svíral polštář a bořil do něho obličej. Vypadal tak osaměle a smutně, že Nebelvír udělal samovolně několik kroků jeho směrem, aby chlapce objal, ale na poslední chvíli se zarazil..

„Zdravím tě, Same,“  zašeptal a posadil se na konci postele. Chlapec se ani nepohnul. „Nepřivítáš se se mnou?“ Jedinou odpovědí mu bylo ticho a Harry bezděčně zaťal pěsti. S dětmi mluvit neuměl, nikdy to nedělal... Co si kruci myslel, když sem šel? Místo něho tu měl být Draco, je to jeho bratr... Jenomže, Malfoy nemohl.

„Víš, dostal jsi moc pěkný pokoj a vidím, že jsi změnil barvy.“ Za to, že nyní měla místnost místo bílé a modré mnohem živější, zelené a oranžové barvy, vděčil chlapec pravděpodobně své chůvě. „Líbí se mi. Vždycky jsem měl rád silné, veselé tóny. Bohužel, když jsem byl ve tvém věku, nemohl jsem o takovém pokoji ani snít. Žil jsem v přístěnku pod schody u tety a strýce. Fakt děsné místo. Bylo strašně malé a vešlo se tam jenom nevelké rozkládací lehátko, tvrdé a nepohodlné. Kromě něho jsem tam vlastně nic jiného mít nemohl. Ostatně, ani jsem nic neměl. Teta a strýc mě nenáviděli, často jsem tam byl zamčený a společnost mi dělali jen pavouci. Prozradím ti tajemství, ještě teď se strašně bojím stísněných prostor.“ Všiml si, že se chlapec pohnul a to znamenalo, že poslouchal. Pokračoval klidným, téměř monotónní hlasem. „Vždycky jsem snil, že pro mě někdo přijde, vezme mě odtamtud pryč a řekne, že jsem pro něho nejdůležitější, že mě miluje a potřebuje. Bohužel, nikdo mi nikdy nic takového neřekl. Moji rodiče nežili, a neměl jsem bratra nebo sestru, kteří by se náhle zjevili, osvobodili mě a odvedli na světlé, barevné místo z mých fantazií. Beznadějná situaci, že jo? Žil jsem v přístěnku jedenáct let. Často jsme trpěl hladem, protože moje tetička pro mě vymýšlela nejrůznější tresty. Nenáviděli mě, protože jsem byl čaroděj.“

„A oni nebyli?“ Kdyby právě nenabíral dech na další vyprávění, pravděpodobně by ten tichý šepot neslyšel.

„Ne, oni byli mudlové a hrozně se báli všeho magického, proto mě většinu času drželi pod zámkem. Byl jsem velmi malý a hubený, a oblečení jsem nosil po bratranci, který byl velký a tlustý. Kalhoty jsem si uvazoval provázkem, aby mi nespadly. Neměl jsem hračky, knížky, a vůbec jsme nevěděl, co je to magie.“

„Proč?“

„Protože mi o tom nikdo neřekl. Lhali mi celou dobu, o mých rodičích říkali samé špatné věci a tvrdili, že jsem blázen, někdo, kdo se nikdy neměl narodit.“ Harry se na chvíli odmlčel, když vzpomínky z dětství zaplavily jeho mysl jako rozvodněná řeka.

„A? Co bylo dál?“ Usmál se, když ho Sam popohnal k pokračování příběhu.

„Když mi bylo jedenáct, dostal jsem dopis z Bradavic. Strýc ho spálil, ale sovy ze školy stále přilétávaly, tak mě nakonec donutili uprchnout a ukrýt se. A tehdy...,“ snížil výrazně hlas, „se objevil poloobr. Vyvalil dveře a vzal mě odtamtud, a při té příležitosti přičaroval mému  zlomyslnému bratranci prasečí ocásek. Představ si velkého, tlustého kluka se zakrouceným, růžovým ocáskem,“ Harry zavřel oči úlevou, když uslyšel slabé, polštářem tlumené chichotání. „Tak jsem se dostal do Bradavic.“

„A byl jsi konečně šťastný?“

„Ano, ale ne tak docela. Měl jsem přátele, všichni mě znali a najednou se ukázalo, že jsem slavný Chlapec, který přežil.“

„Bezva…“

„Vůbec to nebylo bezva, Same. Představ si, že jsi někdo slavný, všichni od tebe něco chtějí, každý si myslí, že je musíš chránit, ale ty jsi ještě dítě a ve skutečnosti by oni měli chránit tebe, jenomže jakoby na to zapomněli... Rok ve škole uplynul a já jsem se na prázdniny musel vrátit ke své tetě a strýci.“

„Proč?“ Chlapec se k němu konečně obrátil a koukal na něho vykulenýma očima, které hořely zvědavostí. Zdálo se, že na své problémy na chvíli zapomněl a úplně se ponořil do příběhu.

„Protože tam bylo bezpečně. Chránily mě tam zvláštní ochrany.“ Dítě se nadechlo, když si náhle něco důležitého uvědomilo. „Znáš ten pocit, být zavřený bez možnosti svobodného odchodu. Bohužel, já jsem neměl zahradu, ani žádného milého opatrovníka. Zato jsem dostal svůj vlastní pokoj. Na okně byla mříž a dveře zavřené na několik zámků, abych nemohl vycházet. Nebyly tam žádné hračky, nikdo na mě nedohlížel a stále jsem neměl nikoho jen pro sebe. Nikoho, komu by na mě opravdu záleželo. Strašně se mi stýskalo po kamarádech a po škole. To všechno se změnilo, když jsem ve třetím ročníku poznal Siriuse, mého kmotra.“

„Přijel a vzal tě k sobě?“

„Ne, Sirius byl uprchlík. Utekl z Azkabanu, a přestože byl nevinný, pořád byl hledaný a musel se skrývat. Ale já jsem byl nesmírně šťastný, že mám někoho, kdo mě miluje a myslí na mě. Přátelé jsou skvělí, ale každé dítě touží po dospělém, který by se o něho staral, kterému by mohl říct o svých trápeních a pocitech.“

„Nemohl jsi všem říct, že je nevinný?“ sledoval ho Sam fascinovaně.

„Nikdo mi nevěřil, nikdo kromě mých přátel a ředitele školy. Přes to všechno jsem byl rád, že je tam někde venku a myslí na mě. Bohužel, o dva roky později se stala nehoda a Sirius během útoku zemřel, když mě bránil. Představ si někoho, koho miluješ, kdo ti přispěchá na pomoc a...,“ zmlknul, neschopný dokončit větu. Byl dospělý muž, ale stále se mu při pomyšlení na Blacka svíralo hrdlo. Jak moc mohl být jeho život odlišný, kdyby byl muž stále naživu?

„Umřel?“ zapištěl tiše Samuel a něco se mu zalesklo v očích.

„Ano, umřel, a já jsem byl zase sám a byl jsem velmi naštvaný. Zuřil jsem, že nemůže být se mnou, obviňoval jsem se, že jsem šel na to místo a on mě musel bránit, vinil jsme ředitele, který přede mnou zamlčel pravdu. Chtěl jsem mu ublížit, nenávidět ho, ale... Ale ve skutečnosti jsem to nedokázal, protože víš, Same... je těžké nenávidět, když miluješ, a já jsem Brumbála miloval. Byl na mě hodný, svým způsobem mě chránil, byl rodinou, kterou jsme nikdy neměl. Právě díky němu mám tenhle hrad.“

„Byl jsi moc smutný, že?“ Chlapec zívnul a lehl si na polštář.

„Ano, byl jsem smutný. Víš, Same, je snadné si někoho zamilovat, i když všechno naznačuje, že bys neměl, a je těžké s tím přestat, když už ten cit vznikl. Brumbál byl silný kouzelník, velký muž, a dítě mu těžko mohlo porozumět. Myslím, že ani dospělí mu někdy nerozuměli. Přesto to byl velmi dobrý člověk a každý, kdo ho znal, věděl, že cokoliv dělá, dělá pro naše dobro. I když někdy lhal nebo podváděl,“ povzdechl si a přeběhl pohledem po malém chlapeckém těle, schouleném na, pro něho příliš velké,  posteli. „Já vím, že jsi teď naštvaný a zklamaný. Ale musíš si uvědomit, že Draco tě opravdu miluje a udělá cokoli, aby tě ochránil.“

„Lhal mi. Myslel jsem, že je můj táta,“ Samuel jemně tahal za krajky polštáře.

„Vlastně to nebyla až tak úplně lež. Otec je někdo, kdo se o dítě stará, dává mu jen to nejlepší, chrání ho a bojuje za jeho blaho. Copak pro tebe Draco tohle všechno nedělá? Copak nenasadil vlastní život, aby tě zachránil? Vlastně... udělal všechno to, co Sirius udělal pro mě.“

„Mám štěstí, že jo? Že tá... Draco stále žije...“

„Ano, žije a můžeš se na něho spolehnout. Přemýšlejte o tom, Same. Dostal jsi šanci, kterou já jsem neměl. Nemohl bys mu třeba odpustit? Já vím, že je to těžké, ale můžeš to aspoň zkusit?“ Vstal a pohladil chlapce po světlých vlasech, tentokrát se dítě dotyku nebránilo. „Ale teď se prospi, už je pozdě. Zítra je druhý Vánoční den, tak popřemýšlej o tom, jaký bys chtěl dát dárek někomu, koho máš rád.“ Přetáhl deku přes chlapce, tiše opustil místnost a zavřel za sebou dveře. 

Chvíli tam jen tak stál se zavřenýma očima a snažil se zbavit pocitu hořkosti, který jeho vzpomínky provázel. Nikdy to nikomu neřekl, nebyl schopen se před nikým tak otevřít, ale měl pocit, že tentokrát to bylo dobré a jeho upřímnost může chlapci pomoci. Povzdechl si a obrátil se zpátky k obývacímu pokoji. Tiše zasténal, když uviděl svého manžela opřeného o zeď, s rukama založenýma na hrudi.

„Jak dlouho tu stojíš?“ zašeptal.

„Dostatečně,“ sledoval ho pozorně Draco.

„Sakra,“ zasténal znovu, přešel k pohovce a rezignovaně na ni klesl.

„Měl jsi posrané dětství.“ Malfoy se nepohnul, ale stále z něho nespouštěl oči.

„Nerad o tom mluvím.“

„Přesto jsi to Samuelovi vyprávěl.“

„Myslím, že to potřeboval.“ Harry zavřel oči a opřel si hlavu o opěrku. Život byl jeden velký proud překvapení. Vyprávěl o svém dětství Malfoyovi, s druhým Malfoyem byl ženatý, cloumaly s ním neznámé a ne zcela definovatelné pocity. Dnes ráno si byl jistý, že ví, co to všechno znamená, ale to sebeuvědomění ho děsilo. Co čekával? O čem snil? Všechno to bylo naprosto nereálné a nejspíš by se neměl obelhávat. Byl zatraceně unavený a jediné na co myslel, byla pohodlná postel a teplé tělo, ke kterému by se mohl přitulit a na chvíli uvěřit, že všechno bude v pořádku.

Otevřel oči, rozhlédl se po obývacím pokoji a s překvapením zjistil, že Malfoy někam zmizel. Vstal a opatrně přešel k pootevřeným dveřím Samuelovy ložnice. Na velké posteli spali dva lidé. Dospělý muž jemně objímal drobné, dětské tělíčko. Chlapcova hlava důvěřivě spočívala na jeho hrudi. Pousmál se. Že by měl Ceroo pravdu, a závěr roku bude opravdu úspěšný?

ooOoo

Red Hills - 31.