Překlad: Nade
Tak jsem to stihla! :-D Sice by to bylo lepší ráno, abychom dodrželi alespoň ranní rozdělování dárečků, ale jsem ráda, že to stíhám aspoň takhle. Taky jste tak nacpaní? ;-)
Děkuji všem, kteří komentovali, i za přání k uzdravení. Určitě to zabralo! Zase jsem vám tam nechala své štěpné odpovědi, doufám, že vás potěší. Dále chci poděkovat Jutaki za její konzultace s překladem. Víc hlav víc ví, a tak dále...
A teď už hurá do toho a těšte se na další díl zase v neděli.
Kapitola 18: Změna plánů
Harry se vysoukal z postele a přitom
zavrčel, protože klidné společné chvíle byly v tahu. Sova byla jednou
z těch školních a ve chvíli, kdy Harry otevřel okno, k němu bez obav natáhla
svou nožku. Harry rychle rozbalil pergamen, zatímco pták odletěl, aniž by
čekal na odpověď.
Profesore Valene,
jakmile to bude možné, dostavte se laskavě
do mé kanceláře. Musíme prodiskutovat zprávy v Denním věštci.
Ředitel Brumbál.
Harry se zamračil a zkontroloval
čas. S úlekem si uvědomil, že je skoro poledne. To vážně spali tak
dlouho?
„Děje se něco?“ Harry se otočil a
podíval se na Luciuse, který se opíral o loket, jeho tělo bylo zakryté pouze od
pasu dolů. Vypadal rozkošně a trochu víc rozcuchaně, než když se probudil poprvé. Harry
zoufale toužil stulit se pod deku ke svému blonďatému Adónisovi, ale ze vzkazu
cítil naléhavost, kterou nemohl ignorovat. Přešel k posteli, sklonil
se a mírně zamračenému Luciusovi vtiskl malý polibek.
„Musím jít, povinnost volá,“ zašeptal neochotně
Harry. Slyšel, jak si Lucius povzdech.
„Všechny dobré věci musí skončit,“
zamumlal Zmijozel se sklopeným pohledem. Harrymu skoro připadalo, že to
znělo dětinsky, dokonce nevrle, ale když se k němu šedé oči znovu zvedly, vyzařovaly
zralou odevzdanost a touhu, která Harryho na chvíli obrala o dech. Vždycky
věděl, že je Lucius krásný, ale teď se zdálo, jako kdyby byl s každou vteřinou
v Harryho přítomnosti ještě krásnější. Chvílemi to bylo skoro děsivé,
a Harry přemýšlel, nikoli poprvé, proč Lucius vůbec začal flirtovat s někým,
jako je on.
„Není to konec,“ namítl jemně. „Jen
odklad.“ Rychle si ukradl další polibek, ve kterém malou chvíli setrval, než se
narovnal a vzal z nočního stolku svou hůlku, aby si přivolal oblečení. „Pokud jsi
opravdu dobrý Zmijozel, vymyslíš způsob, jak se sem dnes večer připlížit, aniž
by si toho někdo všiml.“ Lucius se nad tou výzvou ušklíbl a vstal z postele. Harry
se snažil všechnu tu obnaženou kůži příliš neočumovat.
„Uvidíme se večer,“ řekl Lucius sebejistě. Rychle
na sebe natáhl oblečení, ale když se chystal odejít, Harry ho popadl za paži.
„Počkej, mám něco, co bys mohl použít.“ Harry
přivolal svůj plášť. Od své cesty do minulosti ho ani jednou nepoužil. Podal
ho Luciusovi, který si ho s důvěrou převzal, i když částečně zmatený a zvědavý.
„Co je …“ Rozvinul plášť v rukách a
zamrkal. Harry se nemohl ubránit samolibému pocitu, že dokázal Luciuse
překvapit. Mladík na něho vrhnul nevěřícný pohled. „Takových plášťů existuje
jen velmi málo exemplářů.“
„Rodinné dědictví,“ vysvětlil Harry.
„Samozřejmě ... To znamená, že na hradě se
právě vyskytují dva takové pláště?“ Harry pokrčil rameny a přikývl. „To
dokonale vysvětluje některé akce Pobertů.“ Nemohl si pomoci, aby se nad tím
neusmál. „To si nemůžu vzít.“
„Proč ne? Takhle nebude mít nikdo podezření.
Je to perfektní.“ Harry se zamračil, když na Luciusově tváři viděl
zvláštní výraz. Zmijozel si ten neocenitelný plášť dlouho prohlížel.
„Důvěřuješ mi v tom?“
„Samozřejmě.“ Lucius přikývl, obdařil
Harryho malým úsměvem a pak zmizel pod pláštěm. Harry se rozhlížel po
místnosti a snažil se zahlédnout nebo zaslechnout nějakou známku přítomnosti
svého studenta. Zasmál se, když ucítil rty, které se přes látku dotkly
jeho tváře. Pak se otevřely dveře a Lucius byl zjevně pryč. Harry nedokázal
potlačit úsměv nad tím, jak se tím on sám cítil obdarovaný. Byl to takový
netypický projev náklonnosti, a velmi ho pobavilo, že se Lucius musel stát
neviditelným, aby to udělal.
Jeho nálada značně poklesla ve chvíli, kdy
dorazil do ředitelovy pracovny. Dnešního Věštce ještě neviděl, ale
byl si jistý, že pokud ho Brumbál chtěl tak naléhavě vidět, nemůže to být nic
dobrého. To se mu potvrdilo ještě víc, když se dveře otevřely dřív, než
vystoupil z otáčivého schodiště. Brumbál seděl za stolem a četl noviny. Vzhlédl
k němu očima bez jiskření.
„Posaďte se.“ Mávl hůlkou, aby zamkl
dveře a Harry cítil, jak je obklopily další vrstvy ochran. „Četl jste
dnešní noviny?“ zeptal se ředitel s lehkým náznakem pochybnosti. „Doufal
jsem, že nebudou mít čas, aby to dali do dnešního vydání, ale podařilo se jim
ještě zastavit tiskařské stroje.“ Když si Harry přečetl titulky, silně se zamračil.
Rodina mudlorozených zavražděna. Pak se písmena změnila a další titulek hlásal: Ministerstvo drželo
útoky v tajnosti. Harry prudce vzhlédl.
„Je to pravda?“ Brumbál vážně přikývl.
„Ano, zjistil jsem to minulou noc. Ministr
držel veškeré informace o aktivitách Voldemorta v tajnosti. Zřejmě nechce
vyvolat paniku.“
„Ale to je šílené! Lidé potřebují vědět,
co se děje! Jak se mohou připravit, pokud netuší, co se blíží?“
„Ano, sám jsem mu to říkal.“
„Kolik útoků provedli?“ Brumbál si
povzdechl.
„Nejsem si úplně jistý, obávám se ... Víte
o Fénixově řádu?“ Harry přikývl. „Právě teď je nás velmi málo. Byl to
právě člen Řádu, kdo odhalil ty skutečnosti, které nyní můžete vidět vytištěné.
Chtěl jsem k té věci zjistit ještě pár dalších věcí, ale Věštec se nemohl dočkat.“
„Jakých dalších?“
„Jako je třeba počet lidí, o nichž je
známo, že zemřeli rukou Voldemorta a jeho následovníků. Pokud si přečtete ty
články, zjistíte, že jsou pobouřeni především tím, že ministr něco tají. O ta úmrtí
se příliš nestarají.“
„Ale to je hrozné!“ Brumbál unaveně
přikývl. Harry nechtěl ani pomyslet, jak starý ten muž musel být v jeho
době, když už teď vypadal tak staře.
„Přesně tak. Nicméně veřejnost má radši
skandály než tragédie. Nechtějí mít strach.“ Harry tuto skutečnost mlčky uznal
a jeho oči s odporem skenovaly článek. O té rodině, nebo jak zemřeli,
se sotva zmínil, všechno to bylo o tom ministerském kokotovi.
„Chystáte se něco udělat?“
„Řád a já neustále pracujeme na získání
kontaktů na ministerstvu, aby se to už neopakovalo. Pokud jde o Voldemorta, neustále
proti němu podnikáme kroky, ale potřebuju, abyste mi slíbil, že vy nic neuděláte.“ Harryho
oči se setkaly s těmi Brumbálovými. Jasně modré oči ani nemrkly a Harrymu
bylo jasné, že to myslí smrtelně vážně. „Nemůžete riskovat paradox zasahováním
do války v tomto čase.“ Harry přikývl a několikrát polkl, než potlačil svá
slova. Zvedl všechny své štíty nitrobrany, aby Brumbál nemohl náhodou zahlédnout
mladou blonďatou postavu v Harryho posteli.
„Přísahám, že toho bastarda lovit nepůjdu.“ Brumbál
na srozuměnou mírně kývl hlavou. „I když bych opravdu chtěl,“ dodal Harry,
protože to ze sebe musel dostat ven.
„Já vím. Jen jsem cítil potřebu upozornit,
že by takových zpráv mohlo být ještě víc.“ Harry to chápal, ale než dokázal
pustit noviny, musel své ruce donutit ke klidu. Dvojice si ještě dále povídala
o Denním věštci a jak se je Brumbál snažil přimět, aby se spíš
zaměřili na fakta, která ministr zadržoval, než na psaní statí o tom, jak ten skandál
ovlivní jeho šance na znovuzvolení. Dali si čaj a koláčky, protože byla
neděle a jejich přítomnost na obědě se zbytkem školy nebyla nutná. Harry
se snažil neprojevit své zklamání nad tím, že Luciuse nebude moci ani vidět. Nemohl
si pomoci, ale zajímalo ho, jak probíhá Luciusův den ...
XXX
Lucius měl prakticky závrať z toho pocitu,
že je neviditelný. Bylo zřejmě, že se jedná o unikátní plášť. Když
míjel studenty, byl více než jednou v pokušení do nich strčit nebo je vyděsit. Ďáblík
v něm prakticky volal po tom, aby ubohému Mrzimorovi vyrazil knihy z rukou, ale
Lucius věděl, že nemůže být dětinský, zejména proto, že Harrymu by se doneslo,
že se na hradě dějí podivné věci. Proto obdivuhodně odolával pokušení,
nebo si to alespoň myslel. Nicméně jeho lstivý úšklebek se rychle proměnil
v zamračení, když zabočil za poslední roh do chodby, ve kterém byly dveře do
jeho pokoje. Přímo před zmíněnými dveřmi přecházel Severus
Snape. Sakra, pomyslel si Lucius, jak to provést? Protáhl se zpátky a
zkontroloval, jestli není nikdo v dohledu. Spěšně si stáhl plášť a zastrčil
ho do kapsy, než si toho někdo všimne. Poté, co se ujistil, že vypadá
dokonale, znovu prošel kolem rohu. Snape ho okamžitě zaznamenal.
„Pane Malfoyi, musím s vámi mluvit,“ jeho
hlas byl napjatý, jako by se bál Luciusova hněvu. Ale Primus stěží toužil křičet
na kolegu ze Zmijozelu, bez ohledu na problém. Vše, co stačilo udělat,
bylo pomyslet na ráno s Harrym a rázem byl příjemně klidný.
„Jistě,“ řekl přívětivě. „Pojďte dál.“ Vyslovil
své heslo a uvedl Snapa dovnitř. Usadili se do dvou křesel u krbu, ačkoli
Snape se usadil až po Luciusovi a s velkou nervozitou. „O co jde?“
„Obávám se, že nastal menší problém s
lektvarem,“ připustil Snape. Podíval se na Luciuse skrz oponu mastných
vlasů, jeho oči byly zahanbené i plné úzkosti.
„Co je to za problém?“ Lucius zachoval
svůj výraz a tón zdánlivě prázdný. O lektvar už se starat nemusel, ale to
neznamenalo, že se to chystá Snapovi usnadnit, pokud chlapec selhal. Černé
vlasy se sesuly ještě trochu níž, když se Snape podíval dolů. Očividně se
zoufale snažil nehrát si s rukama.
„To … Budu muset začít znovu. Já … Já tomu
nerozumím, ale nedokázal jsem do toho zapracovat to časové zpoždění.“ Lucius
věděl, že pro chlapcovu hrdost to byla rána. Pocítil vůči Snapovi nečekanou
lítost.
„Jsem si jistý, že do Velikonoc to dokážete
dokončit. Stěží to bude nějaký větší problém.“
„Nemám už žádné další přísady,“ přiznal
Snape. To Luciuse překvapilo, protože osobně v Prasinkách nakoupil dost na
deset lektvarů, v souladu se seznamem, který mu chlapec poskytl.
„Experimentoval jste ještě před tím, než
jste věděl, jak bude znít požadavek?“ protáhl Lucius. Snape ztuhle seděl,
na Luciuse se nepodíval a ani neodpověděl. „Až budu mít čas, koupím další.“ Snapovy
oči se rozšířily, když se na něho podíval, ale opět zmizely, když se zdánlivě
ukryly za jeho vlasy.
„Neřeknete ... nikomu, že jsem takhle
promarnil čas a ingredience?“ Lucius téměř obrátil oči v sloup.
„Ne, vaše tajemství je u mě v bezpečí.“ Snape
ho obdařil pochybovačným pohledem, a tak se na něho Lucius upřeně zahleděl se
slovy: „Ještě něco dalšího?“ Chlapec rychle zavrtěl hlavou, bez jediného
slova spěchal ven a tiše za sebou zavřel dveře. Lucius si přejel dlaní po
tváři a povzdechl si. Neměl tušení, jak se s tím vypořádá, ale aspoň Snapa
do Velikonoc nějak zaměstnal. Pak se rozhodne, co chlapci řekne. Právě
teď se tím prostě nedokázal obtěžovat.
Pak přiletěla sova a doručila noviny.
XXX
Když Harry opouštěl Brumbálovu kancelář,
byl neklidný. Měl pocit, že když nechá Luciuse příliš dlouho z dohledu,
něco hrozného se stane, jako že se třeba osud rozhodne, že udělal chybu tím, že
Harrymu cokoli poskytl. Také cítil vinu. Vinu, protože tím, že byl
s Luciusem, mohl dost dobře vytvářet paradoxy, ale protože to nemohl vědět
jistě, dokázal ten pocit potlačit.
Přestože chtěl Luciuse najít hned teď, věděl,
že by neměl, a tak se tedy vydal do své kanceláře, aby se pokusil udělat
nějakou práci. Protože bylo nedělní odpoledne, míjel mnoho prázdných
učeben. Skrze spoustu oken prosvítalo slunce a Harry mohl vidět prach vířící
po chodbách. Byly velmi tiché v porovnání se dny, kdy tu pobíhaly děti
neustále spěchající na své další hodiny. Jak Harry procházel tou
uklidňující atmosférou, bylo mu jasné, že nezvládne pracovat. Stejně bude
myslet jen na dnešní noc, a tak se začal náhodně potulovat po chodbách.
Vzhledem k okolnímu tichu byly hlasy,
které k Harrymu náhle dolehly, zřetelné, a to navzdory vzdálenosti. Snadno
rozpoznal, že jde o Poberty.
„Bydleli opravdu blízko Lilyiny rodiny. Na
venek je statečná, ale můžu říct, že je opravdu rozrušená. Vím, že tu...“
„Měli bychom s tímhle rozhovorem počkat,
až budeme ve společenské místnosti.“
„Prosím tě, všichni šprti jsou v knihovně,
a všichni normální lidé ve společenských místnostech svých kolejí nebo v
posteli.“
„Nevíš, jestli měla ta rodina nějaké děti
v Bradavicích?“
„Ne, to v novinách nepsali.“
„Kluci, myslím, že už mám jasno.“ Harryho
kroky se zastavily. „Budu bojovat. Ve chvíli, kdy vypadnu z Bradavic,
se připojím k Fénixovu řádu.“ Po tomto prohlášení, vydaném Jamesem
Potterem, nastaly asi dvě vteřiny naprostého ticha, než promluvil Sirius.
„Proč bys to chtěl udělat? Říká se, že to uzavřené
sdružení je jen vtip. Dokonce i ten název je hloupý. Pokud chceš bojovat,
přidej se k Bystrozorům, jak jsme měli v plánu!“
„A co pak? Čekat tři a více let, než složíme
zkoušky?“ Harry byl teď přímo za rohem. Nakoukl za něj a uviděl Jamese stát uprostřed
chodby tváří jeho směrem, zatímco Sirius a Remus na něho zírali z obou
stran. Peter otálel někde v pozadí. Když James neodpověděl, obrátil
se Sirius o pomoc k Remusovi. „Stát se Bystrozorem je jediný způsob, jak
se naučit bojovat, nemám pravdu Remusi?“
„Já nevím.“ Sirius vypadal dotčený,
že se Remus nepřidal na jeho stranu.
„Ale … Ale tohle je mimo náš plán,“
zakňučel.
„Ano, plánovali jsme strávit další tři
roky ve společné ložnici a učit se fajnový kouzla.“ Harry ještě nikdy předtím nezažil,
aby James působil tak vážně, a zrale. I přes závažnost věci to byl … hřejivý
pocit. Harry zahnul za roh a kráčel ke skupině. Všichni tři lehce poskočili,
postavili se čelem k němu a vypadali trochu provinile.
„Musím vás pochválit, pane Pottere,“ řekl
Harry a cítil, jak mu hrdost prostupuje hrudí, když se James usmál.
„Vy podporujete Řád?“ zapochyboval Sirius. „Je
to jen nějaká skupina civilní domobrany.“
„Říká kdo? Ministr? Muž, který držel
veřejnost v nevědomosti o Merlinví kolika mrtvých? O lidských životech
ztracených rukou Voldemorta, zatímco ministerstvo se zbavovalo důkazů?“ Sirius
rázem vypadal rozzlobeně, ale také se v jeho očích objevilo nové světlo. Podíval
se na Jamese.
„Ale, pane profesore, bez urážky,"
ozval se tiše Remus. „Nekvalifikovaní lidé, kteří vyrazí do boje se Smrtijedy?“ Harry
na něj vážně pohlédl, svým vnitřním zrakem viděl bolest, která jednoho dne poničí
ten mladý a hezký obličej. Slova mu přišla na jazyk bez vědomé myšlenky.
„Tohle nebylo-nebude ponecháno na
kvalifikovaných lidech, pane Lupine. Už to proniklo do domovů nevinných
civilistů. Brzy budeme všichni muset bojovat, každý z nás, a sdružovat se
stejně jako Řád, což v tomhle případě jen pomůže.“ Harry kývl na
každého z Pobertů, ačkoli Petera nevědomky ignoroval. „Pánové,“ řekl a
jeho tón a gesto naznačovalo, že nyní na ně pohlíží jako na vyspělejší, než byli
na začátku roku. Když mu James věnoval lehkou úklonu, prakticky zářil. Harry
se pustil dál chodbou a uculil se pro sebe, když zaslechl Jamese vypustit neústupné "Já
ti to říkal", směřované bezpochyby k Siriusovi.
XXX
V době, kdy skončil čas večeře (jehož
většinu Harry strávil tím, že zíral přes sál na jistého Zmijozela), toužili být
noví milenci opět ve společnosti toho druhého, v neposlední řadě i proto, aby si
mohli promluvit o zprávách v Denním věštci. Harry přecházel po obývacím
pokoji a počítal týdny do svého odchodu z Bradavic. Mohlo by se v té době stát
něco, co by vytvořilo paradox? Dokáže se udržet stranou od Voldemorta? Doufal,
že ano, protože už takhle balancoval nad propastí.
Konečně Harry zaslechl diskrétní zaklepání
a spěchal ke dveřím. Venku byla prázdná chodba, ale Harry ustoupil stranou
a hned jak kolem sebe ucítil zašustění látky, rychle zavřel dveře. Lucius
se objevil uprostřed místnosti a plášť přehodil přes nedaleký gauč.
„Je to vážně úžasný plášť,“ řekl. To
už byl Harry na cestě k němu, a když dorazil, přitáhl si ho do tvrdého
polibku. Lucius okamžitě otevřel ústa a zasténal, tajně totiž zbožňoval tlak
Harryho ruky na zátylku. Pevně ovinul své paže kolem menšího muže a sevřel
ho. Když se rozdělili, zůstali ve stejné pozici.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se
Lucius. Harry přikývl.
„A ty?“
„Někteří Zmijozelové jsou znatelně otřesení.
Zvláště ti mladší. Nemyslím, že si uvědomovali, jaké taktiky Temný pán
používá.“
„Aby přivedl náš svět k jeho původní
velikosti?“ zeptal se Harry, a ačkoli se snažil sarkasmus potlačit, přesto tam
byl. Když ho Lucius pustil a ustoupil o krok dozadu, okamžitě toho Harry litoval.
„Taky by se dalo argumentovat, že jsou to oběti
války,“ zamumlal Lucius a odvrátil se k oknu.
„Takže tvrdíš, že Voldemort naší
společnosti vyhlásil válku? Nemyslíš si, že je to špatné? Čím si ty rodiny
zasloužily, aby byly vtaženy do války, o které ani nevěděly?“ Když na to Lucius
nic neřekl, Harry svraštil obočí. „Proč se se mnou dohaduješ kvůli tomuhle?“
zeptal se bezmocně.
„Pokud věří v lepší svět, neměli by
za něj bojovat?“
„Moc dobře to víš,“ odsekl Harry. „Ty
rodiny jsou nevinné!“ Lucius zavřel oči a několikrát přikývl.
„Ano, já vím,“ zašeptal.
„Tak proč …“
„Protože dokonce i Zmijozelům se mohou
roztříštit jejich představy, přestože bychom se rádi považovali za ty nejrozumnější
ze čtyř kolejí. I když jsem svého otce neviděl jako nějakého hrdinu, chtěl jsem
být jako on. A i když byl přehnaně přísný, a svůj čas mi věnoval jen příležitostně
... Nikdy by mě nenapadlo, že je schopen připojit se ke skupině vrahů.“ Po
tomto prohlášení následovalo ticho a Harry poněkud upustil páru. Věděl, jaké
to je, dozvědět se pravdu o svém otci, i když dnes byla část jeho víry v Jamese
Pottera obnovena. Abraxas však v Luciusových očích pravděpodobně vykoupen
nebude. Pro nedostatek slov Harry prostě přistoupil blíž a ovinul ruku
kolem mladíkova pasu. Cítil povzbuzení, když se k němu Lucius
naklonil. Políbil ho na spánek a Lucius si povzdechl.
Harry si uvědomil, že by měl mít na
paměti, že v jeho době byla Voldemortova zvěrstva dobře známým faktem, avšak tady muž teprve začínal nabírat na
vážnosti a doposud byly jeho aktivity drženy před veřejností v tajnosti. A
samozřejmě by si měl uvědomit, že Luciusovi bylo teprve osmnáct a nepoznal
válku jako Harry v jeho letech. Harrymu bylo pouhých čtrnáct, když
viděl někoho zemřít.
„Aspoň už se nemusíš obávat, že se k němu budeš
muset připojit,“ zamumlal Harry a ani v nejmenším se nestaral o osud a
paradoxy.
„Ano, to předpokládám,“ řekl
Lucius. Jeho hlas zněl unaveně. „Měl bych jít.“
„Ne, ještě ne.“ Harry otočil Luciuse k sobě
a políbil ho, tentokrát jemně. Lucius nechal polibek trvat několik okamžiků,
ale pak se odtáhl a omluvně se na něho podíval.
„Omlouvám se. Musím jít.“
„Dobře,“ přikývl Harry. „Vezmi si
plášť.“ Díval se, jak Lucius zvedl plášť a zmizel. Dveře se otevřely,
zavřely, a pak zůstal sám.
XXX
Nepříjemné pocity v Luciusově žaludku se ještě
zhoršily, když dorazil do svého bytu, jen aby tam našel dopis od matky, který
na něho čekal. Když klesl do křesla u stolu, trhnutím ji otevřel a očima
přeletěl slova.
Drahý Luciusi,
zařídila jsem, že budeš v pondělí
omluven z vyučování. Pohřeb tvého otce byl přesunut, protože s tebou
potřebuji osobně pohovořit o tvé budoucnosti. V osm hodin se dostav
do Brumbálovy kanceláře, kde použiješ jeho krb.
Uvidíme se brzy,
Matka
Když to Lucius dočetl, hluboce se zamračil. S
vědomím, že půjde na otcův pohřeb, se celá věc stala mnohem reálnější. A
pak tu také byla jeho "budoucnost", o které chtěla mluvit jeho
matka. Z nějakého podivného důvodu se od okamžiku, kdy si přečetl ten článek
v novinách, cítil nesvůj.
Najednou si přál, aby z Harryho bytu neodešel.
A jéje, zase se to nějak komplikuje...Otázka Luciusovy budoucnosti je dost zajímavá a jsem moc zvědavá, copak si na něj matka přichystala...A taky se mi moc líbila rozmluva s Poberty:-D
OdpovědětVymazatDěkuju za odpověď a doufám, že už je ti lépe než před Vánoci:-) těším se na neděli.
Jenny
Budoucnost, to je, oč tu běží... :-) Pro Poberty je tenhle čas také určujícím zlomem. Skoro bych řekla, že Harry svou vlastní budoucnost ovlivnil víc, než si myslí. To jeho absolutní přehlížení Petra... Co když nevědomky přispěl k tomu, aby chlapec hledal uplatnění jinde?
VymazatDíky za komentář. ;-)
No, páni... Pobertové byli fajn, Harry musel být opravdu moc potěšen... No a co se týče našeho oblíbeného páru, tak ten dopis Luciusovi od matky se mi vůbec nelíbil..bojím se, co z toho bude. Díky moc za skvělý překlad a těším se na další
OdpovědětVymazatPohřeb se bude konat v příští kapitole a pak se hned dovíme, co má Elladora na srdci.
VymazatDěkuji za pochvalu a rádo se stalo. :-)
Harry půjčil Luciusovi svůj neviditelný plášť. Hm tak tomu se říká velká důvěra, jenom doufám, že ji Lucius nezradí.
OdpovědětVymazatHarryho rozhovor s Poberty byl velmi zajímavý. Jsem zvědavá jestli oni někdy zjistí kdo doopravdy je jejich učitel. No asi ne, byl by to moc velký paradox.
Jinak krásná kapča a já si ji na vánoční svátek moc užila :-D
Plášť se nám v příběhu ještě objeví. Je pravda, že Harry je v tomhle dost důvěřivý, takže uvidíme, jestli se mu to vyplatí nebo ne. ;-)
VymazatA Pobertové? Lumpíci nám začínají dozrávat, i když ten průšvih "Snape versus vklodlak" mají zřejmě teprve před sebou.
Děkuji za komentář.
A vyzeralo to tak krásne nekomplikovane. Trochu som v tej romantickej eufórii pozabudla, že je vojna a že Luciusa čaká rozhodnutie:( som strašne zvedavá ako sa Lucius rozhodne, či sa časová línia zachová alebo nie a čo urobí Lucius s tým plášťom. Ja by som mu ho tak odvážne nepožičiavala, ale možno nás milo prekvapí:) Veľmi pekne ďakujem za kapitolu:)
OdpovědětVymazatJak je řečeno o komentář níž, cituji - sranda skončila. Právě končí bezstarostný školní život a do jejich malého světa se dere okolní svět. Příští události ukážou, nakolik se zachová časová linie a co se změní.
VymazatA uvidíme koho dalšího to ještě semele.
Děkuji za tvůj komentář. :)
Sranda skončila, teď už to bude jenom vážné a půjde i o život(y). Díky za další díl.
OdpovědětVymazatBobo
Líp bych to asi vyjádřit nemohla. :-D
VymazatDěkuji za komentík.
No na cdstavo odchadzal Lucius od Harryho??? :-) Dufam, ze nic nevyvedie s tym plastom, ma moju dvoveru. Zaujimave bude, co Elladora vymyslela s Luciusovou buducnostou. Podla mna ho bude nutit ist k Voldemortovi. Ak by Lucius nebol smrtozrut, neviem si predsravit, ako by to islo v pribehu dalej.
OdpovědětVymazatVypocuty rozhovor pobertov ma len utvrdil v tom, ze Sirius bol blb. Nemam ho moc rada.Aj ked je pravda, ze nemali ziadne info - ci uz o Voldemortovi, alebo o Rade. Dik za preklad Nade
Zřejmě chtěl být chvíli sám, aby si srovnal v hlavě nové informace o svém otci a jeho aktivitách. Elladora je hybatelem dalších událostí.
VymazatA co se Siriuse týče, já ho mám docela ráda, ale není to jednoznačně kladná postava. Jsou z něho cítit určité temné spodní proudy, ze které nepochybně vděčí svému přehnaně čistokrevnému původu. Ale bez něho by Pobertové nebyli Poberty. :-)
Děkuji za tvůj komentář.
Harryho proslov k pobertům byl jistě velmi podnětný,ale mě se nelíbil,prostě proto,že vím jak to se všemi dopadne a on je k tomu nemusel svou řečí postrkovat byť neumyslně.Luciusova matinka je velká neznámá,tak copak to Luciuse čeká?
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad :)
V tom máš pravdu, ale tomu se Harry prostě vyhnout nemůže. Buď jim říct, aby dělali to, co je správné, nebo jim navrhnout, aby se drželi stranou.
VymazatStejně by mu to asi nebylo nic platné, a navíc by ztratil jejich úctu. :-( Vím, že to zní malicherně, ale někdy je to to jediné, co nám zbude.
Matinka je .... :-D No však uvidíš. Děkuji za komentář.
Ako som hovorila, začína sa to pekne kafrať :/ No jo, čo iné sa dalo čakať, realita nie je nikdy iba ružová. Budem im obom držať palčeky! Krásny preklad, vďaka.
OdpovědětVymazat