29. prosince 2013

Mulligan - 19.

Autor: Elpin
Překlad: Nade

Velmi děkuji Jenny, Kátě, bacílkovi, Zuzaně, Bobo, arkamě a kali, za podporu svým komentářem. Jste můj hnací motor... :-D
Užijte si kapitolku.


Kapitola 19: Rituály

Následující den se Lucius probudil časně a příprava mu trvala trochu déle, než obvykle. Samozřejmě se nechystal na vyučování, ale spíš na pohřeb svého otce. Pečlivě se umyl, v teplé sprše však nesetrval ani o vteřinu déle, než bylo nutné. Osušil si vlasy a zapletl je do krátkého copu, který na konci svázal tmavě zelenou stužkou. Bez výrazu se podíval do zrcadla, aby se ujistil, že jeho pleť je bezchybná. Oblékl se do černého svátečního hábitu: šitého na míru a s krásnými vzory, vetkanými do tkaniny podél švů. Jeho pokoje byly podivně tiché, když jimi procházel ke dveřím. Při stoupání po zdánlivě nekonečných schodech nepotkal ani žádné studenty, kteří by spěchali na vyučování.

Když Lucius vstoupil do Brumbálovy kanceláře, stál ředitel u krbu. Luciuse nepřekvapila skutečnost, že ředitel má na sobě formálnější oděv, ačkoli oproti jeho obvyklému zářivému hábitu byly barvy nepatrně tlumené.

„Je mi líto vaší ztráty, pane Malfoyi,“ řekl s lehkou úklonou, kterou mu Lucius oplatil. Nabídl mu nádobku s letaxem. Lucius šel první a Brumbál ho rychle následoval. Dorazili na Malfoy Manor, kde je přivítala Elladora, oblečená v dokonalé róbě pro truchlící vdovy. Políbila Luciuse na obě tváře a zašeptala mu do ucha:

„Po rituálu si promluvíme.“

Malfoyovi byli rodinou, která pocházela z dob Zakladatelů, a proto měla mnoho tradic a rituálů, z nichž byla během těch staletí spousta okopírována dalšími kouzelnickými rodinami. Pohřeb začal pochodem z hlavního schodiště, a pak zahradou do rodinné hrobky, která byla v blízkosti lesů lemujících východní část pozemků. Lucius, jako dědic, kráčel hned za rakví, kterou nesli domácí skřítci, ale protože ji drželi nad svými hlavami, byli stěží viditelní. Vedle něho, se zahalenou tváří, mlčky kráčela Elladora. Po nich šli ministerští úředníci, dva ředitelé škol, hosté z vlivných kruhů, a následovali vzdálení příbuzní.

Jakmile dorazili do obrovského mauzolea, pronesl pár slov Brumbál, působící zde jako Nejvyšší divotvorce Starostolce, pak ministr osobně, a několik dalších „přátel“ zesnulého. Poté předstoupil Lucius a odlevitoval rakev do určeného prostoru, po čemž použil tradiční kouzla, ochrany a posvátná zaklínadla, která se naučil, když dospěl. Nakonec vyšel ven a zavřel masivní dveře. Do té doby už skřítkové dávno zmizeli zpátky v domě, aby se ujistili, že je vše připraveno. Poslední slavnostní zaklínadlo bylo proneseno všemi přítomnými, a pak se lidé vydali zpět na cestu na Manor, uctít zemřelého jídlem, pitím a sdílením příběhů. Také je čekalo tradiční zavěšení nového portrétu v galerii.

Pokud zemřel Malfoy, byl pohřeb víc než jen pohřební obřad a pieta k mrtvému: také šlo o politickou a ekonomickou záležitost. Lidé zde se chovali, jako by tohle mohlo nějak ovlivnit kouzelnický svět, stejně jako to, jaké stanovisko zaujme k politickým záležitostem dědic jména Malfoy. Vzhledem k tomu, že Elladora si s Luciusem dosud nepromluvila, nerad by se zatím v řadě otázek rezolutně stavěl na jednu či druhou stranu. Proklínal svou matku, že na pohřeb tak spěchala. Tím to pro něj bylo komplikovanější, a také to bylo nezvyklé.

Když se velkým salónem nesl tlumený šum lidského hovoru, rozhodl se Lucius, že tohle by mohla být jeho šance. Nenápadně zamířil ke dveřím a předstíral, že korzuje davem. Pak, když se nikdo nedíval, tiše vyklouzl a pospíchal chodbou. Všechny portréty byly v galerii, bezpochyby hovořily s nejnovějším členem mezi nimi, takže ke knihovně Lucius došel bez povšimnutí.

Po přeplněném salónu byla obrovská místnost děsivě tichá. Prach vířil v paprscích světla, které pronikalo skrze skuliny v záclonách, ale díky skřítkům police zaprášené nebyly. Ale Lucius se nezajímal o knihy. Pokračoval po točitých schodech nahoru, na druhou úroveň. Po celém okraji místnosti jste se z ochozu mohli podívat přes zábradlí a vidět dolů do přízemí, ale v jednom rohu se dalo proklouznout kolem jednoho z regálů, čímž jste se ocitli v jakési tajné místnosti.

Důvodem k jejímu oddělení bylo to, že stáří zdejších knih a svitků vyžadovalo speciální konzervační kouzlo. Uprostřed místnosti byl pracovní stůl. Lucius zapálil dva svícny s nehořícími plameny a nechal je levitovat nad hlavou. U zdi na druhé straně místnosti byl další vyšší stolek, na kterém ležely otevřené dvě velké knihy, obsahující velmi dlouhý seznam všech knih a svitků.

Nalezení správného svitku netrvalo dlouho, jeden z Luciusových předků byl zřejmě puntičkář na pořádek. Název svitku, pod kterým bylo zaznamenáno jeho umístění, spolu s daty a jmény, zněl prostě: "Magie času". Abraxas se do této části knihovny nikdy nepustil, a pokud Lucius věděl, ani nikdo z předchozích generací. Hádal, že prostě nebyli dostatečně vzdělaní, aby o to měli zájem.

Rychle našel požadovaný, přes čtyři sta let starý svitek, kouzlem ho zmenšil a bez okolků si ho nacpal do kapsy. Když se vrátil na smuteční oslavu, žádné podezřívavé pohledy, které by jeho cestu provázely, nezaznamenal. Usoudil tedy, že je v bezpečí, a proto pokračoval, jako by ji nikdy neopustil.

Když se hosté konečně začali rozcházet, docela se Luciusovi ulevilo. Bylo již pozdní odpoledne a ještě nikdy předtím v sobě necítil tak silnou potřebu. Byl to pocit, jakoby měl zející díru ve střevech, což se mu nelíbilo. Jediné, co chtěl, co potřeboval, bylo dostat se zpátky do hradu a do Harryho pokoje. Stěží registroval, co mu lidé říkají. Nakonec si potřásl rukou s posledním hostem, kterým byl ředitel Brumbál, a bylo mu řečeno, aby se vrátil letaxovou sítí před zákazem vycházení. Zůstali pouze Elladora a Lucius.

„Pojď se mnou,“ řekla tiše Elladora a odvrátila se, aniž by čekala na odpověď. Lucius, vším unavený, ji sklesle následoval. Ani si nevšímal, kam ho vede, dokud nedorazili ...

Měl pocit, jako kdyby ho polili studenou vodou. Najevo to nedal, samozřejmě. Elladora rovnou prošla kolem stolu a posadila se. Luciuse napadlo, že za otcovým stolem vypadala poněkud nepatřičně. Byla to samozřejmě demonstrace, která měla dát Luciusovi na vědomí, že dokud se neožení, považuje se ona sama za hlavu panství. Strnule seděl v jednom z křesel naproti ní a přemýšlel, proč je mu tady tak nepříjemně. Koneckonců, byla to jen Abraxasova pracovna, jednoho dne bude Luciusova, a on bude sedět tam, kde sedí Elladora a udělovat své vlastní příkazy a požadavky... Dracovi? Mladému chlapci, do kterého se Harry jednoho dne zamiluje. Harry řekl, že jeho city k Luciusovi jsou odlišné, ale ten muž se snažil vrátit v čase, aby svůj vztah napravil, takže mezi nimi něco, poměrně silného, muselo být.

Elladora promluvila a Lucius si vynadal, že se ztratil v myšlenkách, třebaže jen na okamžik.

„Mluvila jsem s Temným Pánem, Luciusi. Ohledně náhlého Abraxasova skonu pojal samozřejmě podezření, což jen dokazuje, že má víc rozumu, než naše ministerstvo. Ačkoli Dračí neštovice byly chytrý nápad, nemyslíš?“

„Ovšem.“

„Vedli jsme spolu dlouhý rozhovor a dospěli jsme k porozumění.“ Zatímco Lucius čekal, až bude vyřčen jeho osud, udržoval svůj výraz pečlivě prázdný. „Všechno bude pokračovat podle plánu. Během Velikonočních prázdnin dopravíš profesora Valena na místo mimo Bradavické ochrany. Jak daleko jsi s tím Snapovic hochem?“

„Souhlasil, že ten lektvar uvaří, ale bude to nějakou dobu trvat,“ odříkával Lucius, i když ve skutečnosti se ani neslyšel. Cítil se otupělý, a zároveň cítil vzdálený poryv, jako by se v dálce strhla bouře. Téměř mu burácela v uších, vítr čeřil klidné vody. Elladora pokračovala v debatě o politických protivnících a jak velmi užitečné byly pokyny Temného Pána. Mluvila, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, jako by nečekala vůbec žádný odpor, a taky proč by měla?

„Proč ho následuješ, matko?“ zeptal se náhle Lucius. Měl v úmyslu se zeptat, proč zabila svého manžela, že ublížil jejímu synovi, když ho teď sama posílá do války. A válka bude, nebo ne? Skutečná válka. Harry věděl, že to tak musí být. Elladora zamyšleně naklonila hlavu na stranu, ale nepřemýšlela nad otázkou. Dívala se přímo na Luciuse. Ticho se vleklo. Zdálo se, že mraky venku zhoustly a v místnosti se zšeřilo.

„Učiní náš svět lepším,“ řekla prostě. „Ty to víš. Víš, jak dlouho jsme bojovali, trpěli touto pomalou destrukcí, protože mudlorození vtrhli do našeho světa. Proč se vůbec ptáš?“

„Nemínil jsem to jako urážku nebo neloajálnost,“ rychle zamumlal Lucius a trochu sklonil hlavu v předstírané pokoře. „Prostě jsem měl jenom dojem, že jsi s Abraxasem v této věci nesouhlasila, a že jsi mě nechtěla mezi následovníky Temného Pána.“

„Tvůj otec byl neopatrný,“ prohlásila Elladora ostrým hlasem, ale ten okamžitě zase získal svou původní měkkost. „Ale tvým prostřednictvím, a skrze přízeň Temného Pána, dosáhne jméno Malfoy velikosti. Tím jsem si jistá. Byla jsem to já, kdo jako první přivedl Temného Pána do povědomí některých lidí na vysokých místech, včetně tvého otce.“

To bylo pro Luciuse překvapení. Věděl, že jeho matka pracovala ve stínu, že jí naslouchá prakticky každý politik na ministerstvu, desítky diplomatů a úředníků, kteří se nemohli nabažit jejích večírků. Pokud jste se nad tím zamysleli, ve skutečnosti to byl Temný Pán, kdo získal prospěch tím, že se spojil s Malfoyi, ne naopak. „Až Temný Pán pro nás zvítězí v tomto boji, povede nás do nové éry,“ řekla Elladora s mírnou touhou v hlase, ze které však Luciusovi přeběhl mráz po zádech. „A my budeme stát po jeho boku.“

„Těším se na to, matko,“ řekl tiše Lucius. „Bude to skutečně velkolepé.“ Elladora se na svého syna téměř láskyplně usmála. Vstala a Lucius ji následoval.

„Nezklameš mě, jako tvůj otec. Vím to,“ řekla s takovým přesvědčením, až Lucius ucítil bodnutí vzadu za očima. Obešla stůl, položila ruce po obou stranách jeho hlavy a políbila ho na čelo, jak měla ve zvyku.

„Budu se snažit co nejlépe.“ Vichřice, bouře, teď to bylo ještě hlasitější. Lucius se málem podíval z okna, jestli nefouká vítr, ale neudělal to. Prostě zamumlal své sbohem a odešel. Spěchal ke krbu ve vstupní hale a v duchu si opakoval ta slova. Slova řečená tak nedbale, ale která se nyní rozezněla děsivými významy, které dodávala Luciusova představivost: „Vedli jsme spolu dlouhý rozhovor.“ Jeho mysl vykouzlila scénu jeho matky a jakéhosi Pána bez tváře. Potutelně se na ni ušklíbl a Elladora se jiskřivě zasmála, když se dotkla se jeho paže, tak jak to dělala stovkám různých kouzelníků na stovkách večírků. Jak dlouho se spolu znají?

Krb kolem něho vzplál, ale Lucius si nedokázal vzpomenout, jestli vhodil prášek nebo vyslovil místo určení. Nicméně když se přestal otáčet, byl v ředitelově pracovně. Brumbál se za svým stolem postavil a přivítal ho. Lucius doufal, že něco odpověděl, ale jediné, na co se opravdu dokázal soustředit, byla podlaha. Nejprve schody a potom nekonečné podlaha. Slyšel, jak jeho kroky znějí ozvěnou v prázdném hradu. Zdálo se, že bouře byla v něm, jako hluboké dunění probouzející se sopky. A jak podlaha ubíhala stále rychleji a rychleji, všechno na co dokázal myslet, byla jeho matka, jak naplánovala Abraxasovu smrt a pak šla Temnému Pánovi vysvětlit své důvody s tím, že by měl být rád, že se toho muže zbavili, že Lucius bude mnohem lepší služebník.

Proč byla ta myšlenka tak zdrcující? Lucius měl přece od samého začátku podezření, že Abraxase zabila Elladora, tak proč je v tom nějaký rozdíl? Znala Temného Pána, věděla, že za ním může jít, podat vysvětlení a získat odpuštění. Znala Ho celou tu dobu. Nikdy neexistovala možnost, že by se k Němu Lucius nepřipojil. Lady Malfoyová neměla jedinou pochybnost. Ani jedinou.

Lucius se zarazil a vzhlédl. Stál u dveří, ale ne u jeho vlastních ve sklepení. U Harryho dveří. Ruka na ně zaklepala. Byla to Luciusova ruka? Zdálo se velmi podivné, že by ruka mohla zaklepat sama o sobě, takže k němu musí být nějak připojená. Dveře se otevřely, v nich byl Harry a zval ho dovnitř.

„Proč jsi mi neřekl, že byl pohřeb přesunut?“ zeptal se Harry, ačkoli jeho hlas byl tichý a plný obav. „Musel jsem si to přečíst v novinách.“ Lucius stál uprostřed obývacího pokoje svého milence a cítil se, jako by byl sám uprostřed oceánu, uprostřed bouře. Přesto zůstával nedotčený, otupělý. Jedna vrstva jeho duše nedokázala cítit nic jiného než bezmyšlenkovité přijetí a další jeho část byla chycená uprostřed hurikánu, chtěl ničit a zuřit a plakat a líbat Harryho tak tvrdě, až by krvácel. A Harry se na něho díval, jako by Lucius ztratil někoho, koho hluboce miloval, jako kdyby nevěděl, co na to říct.

***

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry, přistoupil blíž, ale zatím se Luciuse nedotkl. „Chceš si o tom promluvit?“ Co se to s Luciusem děje? Harry byl velmi znepokojený. Když se Lucius poprvé dozvěděl o otcově smrti, nebyl rozrušený, tak proč teď? Co když se tím pohřbem stalo všechno reálnější? Harry uvažoval, jestli by bylo správné, abys se Luciuse dotkl, nabídnul mu nějakou útěchu, nebo jestli Zmijozel nebude považovat za urážlivé, že Harry si myslí, že potřebuje rameno na vyplakání.

Lucius na něho prostě dál zíral a Harrymu to připadalo hrůzostrašné. Zrovna se chystal obejmout Luciusova ramena, ale mladík to musel nějak vycítit a udělal nenadálý krok zpět.

„Mluvil jsem se svou matkou.“ Harry zmrznul, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. S jistotou mohl říct, že za Luciusovým prohlášením bylo něco víc. Jeho tón měl váhu, jakou u něho Harry nikdy předtím neslyšel, ale i tak si ho dokázal vyložit. Bylo v něm břemeno osudu. Přesto se nadechl a klidně promluvil.

„Skutečně? Co říkala?“ Harry si myslel, že neutrální tón bude nejvhodnější, jelikož Zmijozelové neměli příliš rádi přílišnou bezprostřednost, ale Luciusovy oči najednou potemněly a pěsti zaťal tak silně, až mu zbělely klouby.

„Co myslíš?“ odsekl Lucius. „Řekla mi to, co už jsem věděl. Co jsem měl vědět. Připojím se k Temnému Pánovi. Můj úkol stále trvá.“ Ta slova Harryho bodala jako nože pronikající jeho tělem. Zavřel oči. Mohlo ho napadnout, že se osud bude chtít vrátit, aby ho pronásledoval. „Ale prosím tě, nech si ten pohled nakopnutého štěněte, zatraceně dobře jsi věděl, že to přijde!“ Harry opět prudce otevřel oči a pohlédl na Luciuse se zmatkem a náhlým podrážděním.

„Proč jsi na mě naštvaný? Samozřejmě, že jsem věděl, že se to může stát. Ale byla tu naděje …“

„Ach ano, naděje. Jediná věc, na které Nebelvíři lpí, i když jsou na prahu smrti. Patetický, každý z vás! Nicméně jsem Zmijozel a měl bych být realističtější. Nikdy jsem si neměl nechat otrávit mysl …“

„Mnou?“ přerušil ho Harry s planoucím pohledem. „Nutil jsem tě snad? Chceš mi říct, že Potter ovlivnil Malfoye, aby konal proti jejich povaze?“ Lucius nad tím přerušením prakticky zavrčel a vykročil prudce vpřed. Zastavil se přímo před Harrym a vzájemně na sebe zírali.

„Ano! Všechno je tvoje vina! Kdyby ses nevloupal na ministerstvo, neukradl Obraceč času a nelegálně ho nepoužil, a to všechno, jen aby ses pokusil napravit svoje zatracené problémy ve vztahu, nic z toho by se nestalo!“

„Cože?“ vykřikl nevěřícně Harry. „Takže kdybych se v téhle době náhodou neobjevil, tak by ses v Voldemortovi připojit nemusel?“

„Nebuď hloupý,“ vyštěkl Lucius a Harry se vrátil k zírání. Lucius začal mluvit stále rychleji a gestikuloval rukama. „Je to tvoje chyba, že jsem ... že jsem se nechal bláhově vtáhnout do toho falešného pocitu … o míru a spokojenosti, třebaže jen na jeden den! Kdyby ses nevrátil, necítil bych žádné protichůdné emoce při pomyšlení na spojení s Temným Pánem! A nesmíme zapomenout: můj otec by byl ještě naživu!“

„To tvá pomatená matka zabila tvého otce, ne já,“ zavrčel temně Harry. „Mám na svědomí už dost úmrtí, díky. A mimochodem, možná jsem udělal nějaké ilegální věci a skončil tady, ale byla to tvoje vlastní volba, neustále mě obtěžovat!“

„Obtěžovat tě!“

Harry ukázal prstem na Luciusovu hruď, strčil do ní a navázal přímo na mladíkův výbuch.

„To ty jsi se mnou flirtoval, ty jsi za mnou pořád chodil do kanceláře, ty jsi chtěl souboj a ty jsi mě pozval na panství! Říkal jsem ti, aby ses mě neptal na budoucnost…"

„Což jsem nikdy neudělal!“

„ … a žádal jsem tě, abys přestal flirtovat! Pokud máš problém s myšlenkou následovat Voldemorta, pak je to tvoje vlastní zatracená chyba a upřímně řečeno nechápu v čem je vůbec problém, když máš dost zdravého rozumu a morálky, abys nebojoval po boku šílence!“

„To proto, že jsi Nebelvír a poloviční krve, a vůbec netušíš, pod jakým jsem tlakem!“ zuřil Lucius. „Mnohem radši bych byl bezduchý následovník, než uvnitř cítit tuhle agónii!“ Harry ztěžka polkl, Luciusův tón se pomalu měnil z rozzuřeného na zoufalý. Oba jsme věděli, že to nemůže trvat věčně, ale stejně tě za to nenávidím! Nechci učinit tohle rozhodnutí, ale ani na okamžik jsem si neměl myslet, že bych ho udělat nemusel. Jeden jediný den jsme žili v této ... bublině, ale přál bych si, aby to tak nebylo. Kéž bych tě nikdy nepotkal, protože pak bych neměl tenhle … problém.“ Lucius skončil a jeho těžké dýchání se pomalu uklidňovalo. Upřeně zíral na podlahu a Harry se několik vteřin neodvážil promluvit. Pak pomalu přistoupil blíž a rukou vzal Luciuse jemně za bradu a zvedl mu hlavu. Luciusovy oči, přestože v nich nebyly slzy, byly naplněny více emocemi, než kdy Harry viděl. Bylo to úchvatné i děsivé současně, protože věděl, že Lucius má pravdu: tohle byla jeho chyba, že jo?

„Opravdu si myslíš, že bys s tím neměl problém?“ zeptal se tiše Harry. „Znám tě, Luciusi, tvé pravé já, a ani na okamžik si nemyslím, že by ses k Voldemortovi klidně přidal, jakmile bys zjistil, o co mu opravdu jde. Stále máš své předsudky, my všichni je máme, ale nikdy jsi nechtěl být vrah.“ Lucius se zhluboka nadechl, několikrát polkl, ale z Harryho kontaktu nevycouval.

„Přesto budu,“ zašeptal. Harrymu se sevřelo srdce. Netroufal si na to myslet, na budoucnost, na tu děsivou propast, do které, jak cítil, se může každou chvíli zřítit.

„Poslyš, takhle na to myslet nemůžeme,“ snažil se Harry, ale Lucius zvedl ruku a tu Harryho odstrčil.

„Nemyšlení je přesně to, co mě do téhle situace dostalo. Nemůžeme žít v bublině, nesmíme si dělat iluze.“ Harry přikývl, s úlevou, že ho Lucius stále drží za ruku.

„Dobře,“ řekl tiše. „Co chceš dělat?“

„Musíme probrat můj plán a neustále musíme mít na paměti, že až přijde léto, ty odejdeš a já naplním svůj osud.“ Harry vážně přikývl a jejich pohledy se setkaly. „A nesmíme doufat, alespoň já nemůžu, protože nejsem žádný Nebelvír, že se nějakým zázrakem znovu setkáme. S příchodem léta si musíme říct sbohem.“ Harry se zhluboka nadechl a na chvíli zavřel oči. Pevně přikývl. Když se znovu podíval Luciusovi do očí, byl blonďák mnohem blíž a Harry měl problémy se soustředit.

„Omlouvám se,“ uslyšel Harry sám sebe, jak říká. „Je to moje vina.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Lucius. „Byla chyba říkat tyhle věci. Nic z toho jsem tak nemyslel. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že mě tak překvapily matčiny ... plány.“

„Ale já jsem učitel,“ připomněl mu Harry s měkkým a smutným úsměvem. „Neměl jsem dovolit, abys ke mně pronikl. Měl jsem si udržet odstup.“

„Nechci, aby sis držel odstup,“ opáčil Lucius. Vztáhl ruce a vklouzl pažemi kolem Harryho pasu. Harryho úsměv se rozšířil. „Kromě toho, nikdy bych to nevzdal, dokonce, i kdybych věděl, že je to pro mé dobro.“ Harry zavrtěl hlavou v předstírané výtce.

„Co mám s takovým nezvladatelným studentem dělat?“ Lucius se ušklíbl, ačkoli to nebylo až tak arogantní jako obvykle. Všechno, co teď dělal a říkal, v sobě neslo stopu smutku, jako by se všechno stalo mnohem vzácnějším.

„Já nevím. Co takhle zapomenout na studenta a vzít svého milence do postele?“ Harry se při těch slovech zachvěl, byl tak rád, že už na sebe nekřičí. Po pravdě řečeno, bylo to trochu děsivé. Nechtěl nic víc, než zapomenout, že se to vůbec stalo. Ale to nemohl, že ne? Lucius ho žádal, aby nezapomněl, a tak by si to Harry nedovolil.

„S potěšením,“ odpověděl Harry a vzal Luciuse za ruku. Jen ten malý dotek byl pro Harryho nebe, ale chtěl víc, mnohem víc. Jakmile byli uvnitř ložnice, pustil Luciuse a ten si rychle, ale opatrně, sundal plášť. Šel a pověsil ho do skříně. Harry stál a čekal, připadalo mu to trošku zvláštní. Nicméně Lucius byl rychle zpátky a Harry natáhl krk a zvedl k němu svůj obličej. Lucius se nad Harryho zjevnou potřebou samolibě neusmál, ani vzájemně nedrtil jejich rty, jak Harry očekával.

Luciusovy oči však měly stejnou intenzitu jako dřív. Pevně uchopil Harryho bradu a přikryl jeho rty svými vlastními. Oba z té vzájemné blízkosti okamžitě zalapali po dechu, otevřeli ústa. Působilo to, jako by si chtěli vzájemně ukrást dech.

Padli na postel, jejich ruce se hadovitě pohybovaly pod oblečením, se zoufalou snahou dotýkat se obnažené kůže. Harry se přetočil nahoru a jazykem vytvořil cestičku po Luciusově uchu. Vychutnával si drsné dýchání svého mladého milence a jeho bloudící dlaně.

„Teď jsi můj,“ zašeptal Harry. Na první slovo dal zvláštní důraz, ale ani jeden z nich to nebral na vědomí. Lucius se vyklenul k tělu nad sebou a Harryho oči zazářily emocemi. Ještě předtím, než udělal cokoli jiného, vylovil svou hůlku a kouzlem zhasl, aby se mohl lépe soustředit na prožitky a nic jiného.

„Můj milenec.“

ooOoo


Pokračování >>> Mulligan 20



19 komentářů:

  1. No, a je to...problém. A tak krásný to mezi nimi bylo a teď se mi zdá, že se mezi nimi utvořila menší propast...Luciusova matka teda překvapila, něco takového jsem nečekala. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat dál a jak se nakonec Lucius rozhodne...a taky doufám, že to s Harryho odchodem nebude tak horký:-) jinak, překlad jako vždy skvělý, díky za odpověď a moc se těším na další kapitolu:-) a za tuhle samozřejmě děkuju:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chlapci si to trochu malovali, ale skutečnost je jiná. Lucius snad poprvé projevil své obavy z budoucnosti a rozladění nad svým otcem, temnou stranou a svým životem. Aspoň si to trochu ujasnili. Ovšem ten fakt, že Harry bude muset odejít tu byl pořád. Uvidíme, jak to dopadne.
      Děkuji za pochvalu a komentář.

      Vymazat
  2. Teda...vážně jsem nečekala, že to Luciusova matka udělá! Připadala mi o něco víc soudnější, než Malfoy senior :D Nemůžu se dočkat, až se Harry vrátí zpátky do budoucnosti a budou s Luciusem spolu...snad :D Děkuju moc
    Catherine

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď se ukazuje, že Luciusova matka je ještě šílenější, než jeho otec. Osobně by mě zajímalo, odkud se s Tomem zná, ale to povídka neřeší. Obecně se prokazuje, že vzdělaní lidé podléhají manipulaci stejně dobře jako dělný lid. Ne-li lépe, protože těm tyhle věci bývají většinou ukradené, mají svých starostí dost.
      Děkuji za komentář,

      Vymazat
  3. Oou:-) tak som si to dobre myslela, ze Elladora to bude mat premyslene a len tak sa z toho Lucius nevyvlecie.
    Chudaci mali, tak im to spolu pekne islo a teraz takato komplikacia. Zaujali ma dve zmienky, prva bola o tom pergamene, co Lucius vzal na tajnaka z domu a druha to, ako to chce cele Lucius pred matkou zahrat a ci k Voldemortovi Harryho dovedie... dik Nade, teraz bola rychlovka:-) , dve kapitoly za tyzden.
    Inak sa ospravedlnujem za tie preklepy v minulom komente, vacsinou pisem na tablete a to je niekedy dobre o drzku:-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elladora má svou jasnou vizi a Lucius v ní hraje jednu z ústředních rolí. Bohužel pro něho. Ano, pergamen ještě přijde na přetřes, a také Lucius má svůj plán. Co udělá, a proč, to ještě uvidíme. ;-)
      Překlepy mi nevadí. Taky se mi to stává. Člověk si to po sobě v tom fofru pořádně nezkontroluje, odpálí to ... a pak už to nejde napravit. :D
      Děkuji za komentář.

      Vymazat
  4. Nemyslela som si, že bude Luciusova matka tak direktívna a tak neomylne presvedčená o správnej strane:( A nejako som dúfala, že sa Lucius vzbúri proti nej a nie proti Harrymu. Ale v podstate má pravdu. Keby Harry neexperimentoval s časovratom nebol by sa Lucius zamiloval.. a čo je s tým kúzlom ktoré Lucius vzal v knižnici?
    Ďakujem za kapitolu, bola sladko-trpká:) a krásna.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucius se proti své rodině nikdy otevřeně nepostaví, to je jasné. Nepatří k těm, kteří by všechno hodili bez rozmyslu za hlavu. Zvlášť když Harryho má jenom dočasně. Bohužel si na něm trochu vybil svou frustraci, ale Nebelvír Harry je na takové výlevy trénovaný. Od čeho má Rona, ne?
      Co se týče toho kouzla, ještě se k tomu vrátíme někdy ve 21. kapitole? Teď nevím přesně.
      Děkuji za tvůj komentář.

      Vymazat
  5. Tak to jsem nečekala, že Luciusova matka se tak dobře zná z Voldemortem. To byl pro mně trochu šok.
    Hm jsem zvědavá na ten svitek co Lucius vzal.
    Uf hádka Harryho s Luciusem nakonec dopadla dobře. Jsem se bála, že se rozejdou ve zlém.
    Krásná kapča moc se těším na pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Voldemort vždycky moc dobře věděl, komu se vlichotit, aspoň ze začátku, než získá moc. Elladora určitě pochází ze stejně "dobré" rodiny, jako jsou Malfoyovi, takže proč ne?
      Naštěstí Harry Luciuse miluje a Lucius zase Harryho. Nakonec tu bouřku ustáli.
      Děkuji za tvůj komentář.

      Vymazat
  6. No nemá to Lucius krásně ukončený den a tak smutně začínal. Stará Malfoyová se nezdá, nakonec se ukázalo, že kalhoty nosila doma ona.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to si většina chlapů myslí, že kalhoty nosí oni. Muhahaha. Nakonec některým z nich nezbývá, než se tak aspoň tvářit. Zrovna jako starý Malfoy. :-D
      Děkuji za komentář.

      Vymazat
  7. Je skoda ze se to vzdy zkazi :-( Tajne jsem doufala ze se Luciusova mamka rozhodne jinak, no nic. Ale zase se mi libi, ze je to ten tip zenske co ma vsechno pevne v rukach. Jinak povidla je vazne skvela a jsem rada ze se Lucius konecne trochu uvolnil :-) Dekuji ti za preklad :-) Jinak preji vse nejlepsi do Noveho i noveho roku 2014 at je plny takhle skvelych povidek :-)
    Anna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kazí, kazí. :-D Pomalu a jistě se blížíme k závěru, a tahle povídka v závěru graduje s každou kapitolou. V každé je nějaké překvapení. Máš se na co těšit.
      Děkuji za komentář.

      Vymazat
  8. Dostali jsme se ke kapitole, kterou už jsem v originále nečetla, takže když mi to vydrží, tak se tu snad zase budou objevovat moje komentáře :) Luciusova a Harryho roztržka mě trochu překvapila, ale tak každý den slunce nesvítí a je třeba pročistit vzduch. Díky za překlad a dodatečně Ti přeju vše nejlepší do nového roku!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi dočetla povídku až sem a pak jsi toho nechala? No páni! Nechala sis ujít ty největší nervy. Takže když s námi vydržíš, budeš to tu mít pěkně naservírované až do konce. :-D
      Děkuji ti za komentář.

      Vymazat
  9. Vida,vida,tak se nám Elladora konečně vybarvila a je to stéle o tom samém.Ona v tom jen umí líp chodit.Je hloupé,že po otcově smrti nemohl převzít otěže Lucius,i když kdoví jestli by se tím něco změnilo.
    Děkuji za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  10. Hádam, že tá hádka musela nevyhnutne prísť, ako aj fakt, že za tým všetkým bola celý čas hlavne Druella. Cherchez la femme sa vraví, nie? A tu to sadlo celkom presne! :)

    OdpovědětVymazat
  11. To zní, jako by Elladora byla ten obávanýTemný pán, tedy paní. hold za každým velkým mužem stojí jeho žena. Tak mě napadá, jestli se starý pán Malfoy ujistil, že jeho syn Lucius je opravdu jeho synem, protože jinak by vznikl opravdový paradox.

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)