27. dubna 2014

08. Death of Today

Autor: Epic Solemnity
Překlad: Jutaki & Nade

Děkujeme všem za komentáře: Jenny; Káťa; Bobo; Anny; Charli; Arianna a Zuzana.

***
Kapitola osmá

  Nebylo nutné, aby se Izar vplížil dovnitř, jak si původně myslel. Sál byl přeplněný studenty a zaměstnanci ministerstva. Francouzští, norští a britští zaměstnanci ministerstev se nějak vměstnali k hlavnímu stolu, spolu s váženým ředitelem a ředitelkou Kruvalu a Krásnohůlek.

  A právě v tuhle chvíli stál ředitel Brumbál na svém zlatém pódiu a promlouval ke všem v sále. Izarovi rudě zaplály tváře, když se pár hlav otočilo za zvukem, který při vstupu způsobil. Když rychlým krokem kráčel k nedalekému Havraspárskému stolu, jeho výraz zůstával neutrální. Terry Boot, Havraspár z pátého ročníku, mu tak jako každý rok držel místo.

  Izar se elegantně posadil a skryl se tak v davu studentů. Brumbál naštěstí svůj proslov nepřerušil. Mluvil o návštěvě dalších škol a o respektu a o dobrých sportovních vztazích.

  Izar se trochu zaklonil, aby zahlédl Snapea, jak vchází z boční místnosti. Posadil se vedle Minervy McGonagalové, což bylo jen dvě židle od Toma Riddla. Temný pán pozoroval, jak Severus usedá a pak se jeho pohled přesunul přes celý sál na Izara. Jeho výraz byl stejně stoický jako Sapeův; bez jakékoli známky toho, co doopravdy cítí. Izar jeho pohled odhodlaně opětoval. Dokonce i tady ze svého místa mohl vnímat magii Temného pána. Byla trochu pichlavá, což dokazovalo, že nebyl zrovna v dobrém rozmaru.

  Pro Izara bylo obtížné udržet svůj třas pod kontrolou, když byli Temný pán i Brumbál ve stejné místnosti. Přestože chvění bylo jen nepatrné, Izar nenáviděl recidivu, kterou zažíval, když cítil silnou auru. Ano, vnímání aury a magie může být výhodné, ale současně i problematické. Nějaký čas to zabere, než si na oba kouzelníky ve své blízkosti zvykne. Koneckonců, Izarovi trvalo celé dva roky, než si zvykl na samotné Bradavice. Hrad byl plný magie a ta na něho působila stejně jako magie těchto dvou kouzelníků dohromady.

  Mírně řečeno, docela by ho zajímalo, jestli Brumbál věděl o alternativní osobnosti Toma Riddla. I když byl starý ředitel někdy trochu ztřeštěný, Izar věděl, že byl brilantní jako málokdo. Nějaké podezření tu být muselo, přestože Lord Voldemort zatím nevešel ve veřejnou známost.

  „… prosím, přivítejte v Bradavicích nového učitele Obrany proti Černé magii, profesora Siria Blacka.“

  Izar odtrhl svůj pohled od Riddlových okouzlujících hnědých očí, aby pohlédl na nového profesora. Zatímco sledoval muže, jak se postavil a s úsměvem se lehce uklonil tleskajícím studentům, zmizela mu barva z tváře.

  Izar netleskal. Místo toho tam seděl a zíral na cizince. Sirius Black. Snažil si vzpomenout na rodokmen rodiny Blacků. Pokud se nemýlil, Sirius byl Regulovým bratrem. Což z něj dělalo jeho strýce.

  Izar měl se Siriem několik společných znaků; tmavé vlnité vlasy, téměř kudrnaté, a šedé oči. Sirius byl velmi pohledný chlapík, dost hezký na to, aby si byl Izar jistý, že ve svém životě častokrát dostal hromady komplimentů. A také tu byla přirozená elegance a ostré aristokratické rysy Blacků. Ale ve všem ostatním jejich podobnost končila. Sirius byl mohutnější, více mužný. Působil téměř uličnicky. Také jeho oči byly tmavší, ne tak intenzivní a jasné jako Izarovy.

  Siriovy oči přelétly přes sál a zachytily Izara, ztuhlého mezi tleskajícími studenty. Muž se zadrhl, než se posadil, zaváhal.

  Ty jsi fakt idiot. Izar sám sobě vynadal. Musel vypadal jako blázen, když tu tak seděl a nešťastně zíral na Siria Blacka.

  Ve snaze působit nenuceně se Izar od Siria odvrátil a jen tak mimochodem zvedl pohled ke kouzelnému stropu. Ten muž Izara určitě nepozná, že ne? Nemohl být tak podobný jeho bratrovi. Sirius Black evidentně váhal, protože byl zaskočený studentem, který se na něho díval tak nepochopitelným způsobem. Izar popadl pohár v blízkosti svého talíře, odvrátil se od hlavního stolu a pořádně si přihnul, čímž se úspěšně skryl.

  „Profesor Black si vzal rok volna ze své práce bystrozora, aby mohl učit studenty v Bradavicích. Očekávám od vás všech, že ho zde přivítáte. Ve svém oboru má mnoho zkušeností a znalostí,“ pokračoval Brumbál. „A nyní chvíle, na kterou jste všichni čekali, hostina.“

  Jakmile to pronesl, stůl před Izarem se naplnil jídlem všeho druhu. Jakmile se studenti pustili do jídla, síní se neslo spokojené mumlání.

  Izar zjistil, že jeho oči tančí směrem ke třpytivé trofeji Turnaje tří kouzelníků a dřevěnému Ohnivému poháru. Oznámení o obou těch předmětech musel propásnout, čímž však ve výsledku vůbec nebyl zklamaný. Už o turnaji čet a věděl, že zúčastnit se mohou pouze šestnáctiletí a starší. Soutěž popularity. To bylo jediné, co si Izar o turnaji myslel. Všechen ten humbuk kolem toho byl na nic.

„Měl jsi se v létě dobře?" zeptal se tiše Terry Boot, ale jeho hlas téměř přehlušil zbytek sálu.

  Potom co si na talíř nabral trochu bramborové kaše, věnoval Izar Bootovi rychlý pohled. On a Terry spolu od jejich společného zařazení celkem dobře vycházeli. Nicméně ani jeden z nich toho příliš nenamluvil, oba si užívali vzájemné ticho. Terry byl chytrý kouzelník, tak jako mnoho havraspárských, ale nebyl nominován, aby stejně jako Izar přeskočil ročník. Polokrevný kouzelník se inteligentními modrýma očima podíval zpátky na Izara, pískově hnědé vlasy mu padaly do obličeje. Draco Malfoy očividně nebyl jediný, kdo letos v létě vyrostl.

Izar sklopil pohled, pryč od Boota. Pokud šlo o fyzické stárnutí, měl pocit, jako kdyby uvízl na mrtvém bodě. Všichni kolem něj dospívali a on si stále připadal jako malý chlapec.

  „Úžasné léto,“ odpověděl Izar ironicky. Jeho levá ruka nemotorně visela po jeho boku, když si tou pravou pohrával s bramborami. „A ty? Podařilo se ti přes léto dokončit četbu?“

„Ano. Mohl bych se tě zeptat na to samé, ale odpověď už znám.“ Terry mu věnoval malý, kyselý úsměv, než opět mlčky vrátil ke své večeři. Izar se zarazil a úkosem se na chlapce podíval. Boot se dnes zdál trochu letargický, ne-li zahořklý.

  „Opravdu na to znáš odpověď?“ pobídl ho Izar, protože ho zajímalo, proč Terry přes léto tak zatrpkl. Za normálních okolností chlapec mluvil jemným hlasem a nikdy v těle neměl jedinou zlou kost.

  Modré oči zatvrzele upíral na svůj talíř. „Já znám odpověď, Izare. Přeskočil jsi rok. Je naprosto jasné, že jsi své letní úkoly dokončil, abys získal dobrý start do nového školního roku. Nechtěl bys přece spadnout zpátky na svou skutečnou úroveň, že ne?“

  Aha. To bylo ono. Terry záviděl, že Izar úspěšně přeskočil ročník. Ještě nikdy se nestalo, aby na něj někdo žárlil. Tohle bylo poprvé, kdy někdo vůči Izarovi  projevil závist. „Moji skutečnou úroveň?" opakoval pochybovačně Izar. Na pozadí hlasitého tlachání ve Velké síni byl jejich rozhovor trochu tlumený. Studenti z Kruvalu a Krásnohůlek přidali ruch, který hlasitost v síni zvyšoval. „Myslíš si, že patřím do pátého ročníku?“

  Terry si povzdechl, jeho výraz se změnil ve frustrovaný. „To jsem neřekl, Izare,“ chlapec nabodl klobásu na talíři. „Popravdě si myslím, že jsi chytrý kouzelník. Ale na druhou stranu, každý Havraspár je chytrý. My jsme prostě dosud nebyli svědky žádného důkazu, že bys byl vhodný kandidát na přeskočení úrovně.“

  My.

  Izar se rozhlédl kolem stolu a zachytil několik havraspárských pohledů. Havraspárský stůl byl dnes večer neobvykle tichý. Většinou nebyli tak rozjaření jako Mrzimoři a Nebelvíři, ale proti Zmijozelu byli přece jen hlučnější. Ačkoli dnes, zejména starší studenti, byli potichu a naslouchali.

  Jeho pohled se střetl s pohledem Grangerové. Výraz mudlorozené nebyl pochybovačný, pouze zvědavý. Odfrkl si a zadíval se dolů na svůj talíř. Ať si klidně myslí, že nemá schopnosti přeskočil rok. Prostě jen v hodinách nerad zvedal ruku, aby nepřístojně přerušoval profesora, když chyboval ve svém výkladu. Nebyl tím, kdo se vychloubá, a nebyl tím, kdo se naparuje.

  „Musíš se trochu víc zviditelnit, Izare, to je vše, co říkají. Měl bys havraspárské koleji přinést nějaké uznání, pokud jsi vážně ‚skutečný génius‘,“ zamumlal tiše Boot, na konci se jeho tón změnil na výsměšný.

  „Věř si, čemu chceš, Boote,“ odpověděl ostře Izar a zvedl hlas, aby ho slyšeli i ostatní. „Nebudu měnit své manýry jen proto, že moje kolej chce uznání.“ Šedozelené oči se snažily  spojit s každým ze svých havraspárských spolužáků. „Pokud chtějí uznání, mohou k tomu využít svou vlastní pozoruhodnou inteligenci.“ Izar klidně odložil vidličku a napřímil se. „Bohužel, pokud je dnešní večer odrazem jejich inteligence, je  škoda, že uznání nikdy nezískají.“

  S tím od havraspárskému stolu vstal a tak trochu se styděl, že je nazývá svou kolejí. Velkou síň opustil se vztyčenou hlavou.

  Únik z horké a hlasité síně přinesl Izarovi mírnou úlevu. Ale doprovázenou pocitem odloučení a ostré osamělosti.

  Kráčel nahoru do havraspárského věže a jeho cestu osvětlovaly skomírající pochodně na stěnách. Čím víc stoupal, tím více si uvědomoval, že ho netrápí ani tak osamělost, jako spíš pocit ztracenosti. Je možné cítit se ztracený, když přesně víte, kde se nacházíte?

  Proč se tedy cítil, jako by byl zakořeněný na místě, zatímco čas plynul kolem něj? Proč se cítil, jako kdyby se řítil z kopce dolů a nikde žádný pevný kořen, kterého by se zachytil? Nic nemohlo zastavit jeho sestup a bál se, že se dostane až na dno.

  Dostal se už na dno?

  Zastavil se na schodech, protože mu ruka pulzovala bolestí a jeho tvář se stáhla bolestí. Dovolil si opřít se o zábradlí, protože si uvědomil, že kolem není nikdo, kdo by jeho slabou chvilku viděl. Obličej si opřel do pravé dlaně a bolestně vydechl, vědomý si hrozících slz.

  Izar kdysi sám sobě slíbil, že nikdy nikoho potřebovat nebude, žádné přátele, žádnou pomoc, ale co když dosáhne bodu, kdy bude pomoc svého okolí potřebovat?

  Teď byl ve vlastnictví někoho jiného. Znamení na jeho předloktí bylo dostatečným důkazem. Ani tak mu nevadily cíle, které teď podporoval; ne, odstranění mudlů mu nevadilo. Ale v mysli měl neustálou připomínku nemožnosti vlastního rozhodování nad svými vlastními činy.

  A teď jeho kolej. Nikdy předtím s havraspárskými problémy neměl. Byl to jeho domov, jeho úkryt před zmijozelskými, kteří jím opovrhovali kvůli nečisté krvi. Vždycky se ve své koleji cítil vítaný. Ale teď, když se mu nabízela šance na úspěch, byli jeho spolubydlící zaslepeni svou vlastní závistí a diskriminací. Jen proto, že se příliš neprojevoval jako… ukázkové dítko z Havraspáru, byl hned označen z podvodníka, za potížistu.

  Nebylo tu jen Znamení a problém s jeho kolejí, ale také tu byla klesající spirála v jeho experimentech, v jeho znalostech. Je pravda, že jeho letní práce na ministerstvu se většinou skládala z Obracečů času, ale dobrý týden a půl měl čas na svůj vlastní experiment. A v tom  významně selhal. Prostě selhal.

  Severus tvrdil, že Izar toho teď má příliš mnoho, což je důvod, že se nedokáže soustředit.

  Pokud je tomu tak, musí se Izar toho pošetilého strachu zbavit. Vědomosti byly všechno, co měl. Kdyby neměl své schopnosti učence, jako kdyby neměl vůbec nic.

  První problém, přes který se potřeboval dostat, byla jeho kolej. Opravdu záleží na tom, co si o něm myslí?

  Izar se na schodech napřímil a jak se nad tou otázkou zamýšlel, pokoušel se potlačit své zažité představy. Ne, nezáleží na tom, co si o něm myslí. Izar už čelil větším zradám, mnohem větším než je pár dětí, které mu závidí.

  Vlastně by měl tu záležitost se svou kolejí brát jako pokrok. Už předtím si přiznal, že na něj ještě nikdo nežárlil. Neměl by být hrdý, že existuje něco, co ho vyvyšuje nad ostatní studenty? Svými úspěchy ve známkách se rozhodně nikdy nechlubil, ale jak stál tady, na schodech,  uvědomil si, že by konečně mohl cítit jistotu, hrdost.

  Izar se mírně pousmál, jeho oči však byly příliš temné, než aby odrážely skutečnou spokojenost. Problém se svou kolejí mohl klidně pustit z hlavy, tím se Izarovi trochu ulevilo. Matně si uvědomoval, že si meditací pročišťuje mysl, jako se to dělá při Nitrobraně.

  Ale pořád tu byl jeden problém, který meditací odstranit nemohl. A to byl jeho původ. Izar si přál, aby celá tahle záležitost zůstala pohřbená. Svá nejzranitelnější léta strávil sám, bez jakéhokoli zákonného zástupce. Teď, když mu bylo patnáct, už období závislosti překlenul. Teď už byl nezávislý a tak to zůstane po zbytek jeho života. V jeho životě už rodič neznamenal žádný rozdíl. Bylo to jen břemeno, kterým se Izar nedokázal zabývat, zvláště pokud šlo o Lily Potterovou.

  Ušklíbl se a podíval se na svou oteklou paži. A pak tu byl Regulus. Možná ta zmínka, že by Regulus mohl být naživu, Snapovi jen uklouzla. Ale opravdu by tomu muži mohlo něco uklouznout? Izarovi připadalo, že mistr lektvarů je příliš chytrý na to, aby něco takového jen tak vypustil z úst. Snažil se Izara postrčit směrem k Regulovi? Točilo se kolem Regula nějaké hlubší tajemství? Pokud je naživu, přestože ho Temný pán považuje za mrtvého, tak to rozhodně byla záhada.

  Po celém hradě se rozlehly hlasy studentů, kteří se vyvalili z Velké síně. Trhl sebou, když si uvědomil, kolik uběhlo času, zatímco stál na tmavém schodišti.

  Izar se naklonil přes zábradlí a pozoroval, jak studenti vycházejí. Dokonce i z místa, kde stál, mohl na jejich tělech vidět rozrušení, drželi se kolem ramen z radosti nad tím, že jsou zpátky v Bradavicích. A ten bonus s turnajem jim vehnal vzrušenou červeň do tváří a jiskru do očí.

  Pak si uvědomil, že musí nechat minulost za sebou a dívat se jen do budoucnosti.

  Jistě, byl chudý, sám, a díky tomu utlačovaný. Ale jediné o co by se měl Izar upřímně starat, byla jeho budoucnost, která mohla přinést i něco lepšího.

  S touto myšlenkou pokrčil Izar rameny a rozešel se dolů ze schodů, pryč od společenské místnosti Havraspáru. Postupoval rychle a doufal, že už není příliš pozdě. „Izare...“ zavolal Boot, když ho míjel.

  Izar Havraspára ignoroval a rychle seběhl poslední schody.

  Jakmile jeho noha sestoupila z posledního schodu, jeho oči rychle přelétly přes vstupní halu a uhýbaly před množstvím studentů Bradavic, Kruvalu i Krásnohůlek, dokud nenarazil na vysokou postavu Toma Riddla.

Izar se zhluboka nadechl a přešel halu. Riddle, společně se zbytkem politiků, byl na cestě z hradu a nebylo pochyb, že odchází, aby se zítra zase vrátil. Ale Izar ho potřeboval teď. Tentokrát se před ním musel sklonit, aby dosáhl úlevy od bolesti, pálení, které ještě pořád neustupovalo. Také měl jisté podezření ohledně Znamení, a pokud konání Temného pána dnes večer prokáže správnost jeho domněnky, ponoří se Izar s vervou do jeho zkoumání.

  „Pane Riddle,“ zavolal Izar a srdce měl až v krku, když si uvědomil, že by už mohlo být příliš pozdě, aby muže zastihl. Čekala by ho další noc neklidného spánku, který zahrnoval probouzení ve studeném potu, protože se přetočil na levou paži. Jeho koncentrace ve vyučování by zítra ráno byla mizerná. A on musí být v letošním roce ve střehu.

  Bohužel, jeho hlas byl v rozlehlé hale až příliš tichý. Mezi jím a Temným pánem prostě stálo v cestě příliš mnoho studentů.

  Přesto však se Riddle zastavil. Ohlédl se přes rameno a jeho oči, i přes nespočet studentů mezi nimi, okamžitě přistály na Izarovi. Havraspár o krok couvl, ohromený, že ho muž zaslechl. Jak? I on zaznamenal, jak byl jeho hlas přehlušený klábosením v hale.

  Vysoký student mu zablokoval výhled. Izar zavrčel, nenáviděl svůj malý vzrůst. Ustoupil stranou a pátral po Riddlovi.

  Muž nebyl nikde k vidění.

  „Do prdele,“ zašeptal, zděšený... naštvaný. Očima přeběhl prostor směrem k východu, jen aby se ujistil, že Riddle nestojí v blízkosti dveří. Ale muž nebyl nikde v dohledu, patrně už odešel.

Obrátil se; připravený znovu jít za Snapem, tentokrát pro lektvar Bezesného spánku. Alespoň to by ho mohlo dnes večer trochu knokautovat. Ruka by ho tak nemusela ani probudit. Ale ve chvíli, kdy se otočil, setkal se s vysokou postavou Toma Riddla. Muž se objevil přímo za ním.

  „Jazyk, pan Harrisone,“ ušklíbl se Riddle a odhalil své překvapivé bílé zuby.

  Izar se zhluboka nadechl a snažil se zpomalit své srdce, které běželo o závod. Ten člověk se objevil tak znenadání. Místo aby dal najevo svůj šok, vyladil svůj výraz se záměrem nepůsobit příliš submisivně. „Tak mě napadlo, pane, nemohl bych s vámi mluvit v soukromí?“

  Okouzlující Riddle byl pryč a muž jen krátce přikývl. Jeho očarované hnědé oči se jednou rozhlédly po hale, než položil ruku na Izarovo rameno, aby ho nasměroval do stínu, pryč od toho štěbetání. „Tak jako tak jsem s vámi a Severusem chtěl mluvit. Ale mé plány se změnily, když jsem byl svědkem vašeho brzkého odchodu z Velké síně.“

  Tohle nevěstilo nic dobrého.

  Izar nechal, aby ho Temný pán držel vzadu za krk a odváděl dolů do sklepení. Byla to ta samá cesta, kterou šel ani ne před hodinou. Jenže tentokrát se ta procházka zdála nekonečná. Riddle mlčel a jeho magie nebyla moc v pohodě. Bičovala kolem něho v tichých vlnách a rozechvívala Izarovy vnitřnosti. Věděl o možnosti, že Temný pán bude naštvaný, až mu bude čelit, a připravil se na to.

Ale nebyl připravený na ostré nárazy do zadní části krku, které vycházely s přímého doteku Temného pána. Ty impulsy nijak nebolely; bylo to spíš příjemné. Vzpomněl si, že to cítil už dřív, vždycky, když se dotkl mužovy holé kůže.

  Nakonec Riddle ruku spustil, aby zaklepal na Severusovy dveře.

  Dveře se tiše otevřely, jako kdyby je očekával. Severus stál strnule za stolem a hleděl na ně tmavýma očima. Izar vstoupil za Tomem a zavřel dveře za svým osudem. Riddle téměř okamžitě vytáhl hůlku a zamával s ní. Z hůlky vytryskla zářivě stříbrná magie, která vypadala jako malí hadi, kteří šplhali po stěnách nahoru a dolů, aby na ně umístili kouzlo soukromí.

  Bez dalšího otálení mávl Tom hůlkou směrem k Severusovi. Izar sledoval, jak muž klesl na kolena a jeho výraz se kroutil bolestí. Jak může být nějaké tiché kouzlo tak bolestivé? Neměl by být překvapený, že Riddle dokáže provádět neverbální kouzla. A ani by ho nepřekvapilo, kdyby Riddle zvládl i bezhůlkovou magii.

  Izar si neverbální magii vyzkoušel na vlastní kůži, když Riddle obrátil kouzlo proti němu. Stejně jako Severus padl na kolena, protože jakmile jeho tělem projela bolest, nedokázal udržet svou tělesnou hmotnost. Nebyla to kletba Cruciatus, nejen protože v Bradavicích by mohla být zjištěna, ale bolest nebyla tak intenzivní, jak Izar četl, kdy prokletí ochromí nervový systém, takže se tělo chvěje a nekontrolovatelně zmítá.

Než stihl vážně polemizovat o konkrétní kletbě, byla ukončena. Vydechl úlevou a zůstal v uvolněné poloze na zemi s cílem zklidnit své nervy. Navíc by nebylo dobré stát v přítomnosti Temného pána, a to zejména, když je vámi méně než potěšený.

  „Výslovně jsem vám oběma říkal, že pan Harrison musí pro mast přijít za mnou. Co ti dalo právo konat za mými zády a dát chlapci mast, Severusi?“ zasyčel temně Voldemort a jak obcházel mistra lektvarů, jeho krok byl pomalý a kontrolovaný. Izar ze své pozice na podlaze sledoval, jak se Riddlův černý plášť s každým krokem krásně pohupuje sem a tam.

  Izar si byl naprosto jistý, že kdyby Voldemort nebyl pod svou maskou politika, působil by dvakrát tak děsivě. Dokonce i tak prosakovaly karmínové oči skrz hnědou a nápadně kontrastovaly s neuvěřitelně bledou kůží. Riddlův výraz byl nečitelný a chladný, ale jeho magie a tón hlasu svědčily o jeho zřetelné nelibosti.

  „Není to jeho vina, můj pane,“ pronesl tiše Izar, než Severus stihl promluvit. Riddle se prudce otočil, jeho oči zkoumavě zíraly na Izara. „To já jsem profesora Snapa o tu mast požádal.“

  Izar koutkem oka vnímal, jak se mu černé oči zavrtávají ze strany do hlavy a odhadují ho. Izar zůstal odvrácený od mistra lektvarů. Oba byli v submisivní, pasivní pozici, hrdost jich obou byla zraněná. Nejlepší by bylo, kdyby se mohli vyhnout očnímu kontaktu a nečinit jejich pokornou pozici ještě více ponižující.

  Riddle hluboko v hrdle znechuceně zavrčel. I ze svého místa na podlaze Izar věděl, že mu neuvěřil ani slovo. Místo toho se Riddle zdál znechucený, že Izar bere vinu na sebe. „I kdyby to tak bylo, Severus mohl tvou prosbu odmítnout. Můj příkaz na zasvěcení slyšel,“ zasyčel Riddle a přimhouřenýma očima shlížel na Izarovu klečící postavu. „Svlékni si hábit. Rychle.“

  Izar nad tím nečekaným příkazem překvapeně zamrkal a začal zápolit s hábitem. Kletba Temného pána zanechala jeho tělo na hraně a roztřesené. A ani příliš nepomáhalo, že jeho levá ruka hořela bolestí; připomínala mu tak důvod, proč se k Temnému Pánovi vůbec přiblížil. Naštěstí s tím dokázal bojovat a rozvázal si uzel na kravatě dřív, než si sundal vnější plášť. Ve chvíli, kdy s tím skončil, si Riddle vedle něho přiklekl, své falešné brýle měl stále na svém  místě na nose.

  Bylo trochu překvapivé, že se Temný pán takto snížil. Izar by si myslel, že by měl minimálně zůstat stát, aby nad oběma, Severusem i Izarem, ukázal svou nadvládu.

  Riddlovy ruce s překvapivou jemností uchopily Izarův bílý rukáv a pomalu látku vyhrnuly. Jeho ruka byla odhalena a Izar cítil, jak Riddlova magie opět rychle potemněla. Mladý kouzelník se zachvěl, přestože se svou reakci na blízkost tak mocné magie a její neustále se měnící náladu, snažil ovládat.

  „Ty blázne,“ zasyčel ostře Voldemort a když se na Izara podíval, jeho oči byly úplně rudé. „Jsi blázen,“ opakoval muž a shlédl se dolů na jeho paži.

  Izar se odmítal červenat. Ale jako u většiny těchto věcí se to dalo obtížně kontrolovat a tak cítil, jak mu postupně rudnou krk a uši. Naštěstí si byl jistý, že jeho obličej už byl zarudlý z horečky, takže nebude tak zřejmé, jak se ho komentář Temného pána dotkl. Izar nebyl blázen.

  „Jsi příliš pyšný, ke své vlastní smůle,“ zašeptal Voldemort a jeho prsty se sevřely kolem Izarovy oteklé ruky. Havraspár zasténal, zavřel oči a zahanbeně se odvrátil. „Je to vzácné, ale existuje několik případů, kdy tělo kouzelníka odmítlo Znamení, a následně i mast. Osobně musím z jejich systému odstranit infekci, ale pouze v případě, že jsou dost chytří, aby mě o to požádali. Jinak to skončí ztrátou jejich paže.“

  Izar vytřeštil oči. Otočil se na Riddla a díval se, jak Temný pán soustředěně studuje jeho paži. „Určitě nepřijdu o ruku,“ vydechl Izar a jeho oči se mírně rozšířily, když Riddle zvedl pohled k jeho obličeji.

  „Určitě ano, bohužel,“ pronesl klidně Riddle, jeho tón neprojevoval ani sebemenší lítost. „Nicméně,“ pokračoval Voldemort; v jeho očích se zlomyslně zablesklo, „existuje léčba, která se o to snadno postará, ale pod jednou podmínkou.“

  Izar plaše pohlédl na Severuse. Muž měl sklopený pohled, ve své současné pozici vypadal téměř netečně. Ale Izar věděl, že pozorně naslouchá. „Jakou podmínkou?“ zeptal se Izar pomalu, už předem se obával odpovědi.

  Chladné prsty uchopily jeho krk a Temný pán Izarovi nepatrně zaklonil hlavu. Jeho oči putovaly přes chlapcovy jemné rysy a zářily při tom neidentifikovatelnou emocí. „Budete mě muset požádat, poprosit.“ Dlouhé nehty škrábaly Izara na krku, tentokrát opatrně, aby nepoškodily kůži. „Sklonit svůj krásný krček, pan Harrisone.“

  Stručně řečeno, Temný pán chtěl, aby se mu Izar podvolil, aby mu projevil poslušnost.

  Kdyby šlo o nějakou jinou bolest, jakékoli jiné kouzlo nebo prokletí, Izar by to v tichosti strpěl. Musel uznat, že mnohaletý život v sirotčinci zvýšil jeho toleranci k bolesti. Zlomil si mnoho kostí a na mnoha místech byl poraněn. Ostatně, bolest dokázal zvládnout.

  Ale tohle bylo něco úplně jiného. Ovlivňovalo to celé jeho tělo, a navíc i jeho mysl. Jeho intelekt byl jednou z nejhodnotnějších věcí, které si u sebe Izar cenil.

  „Já ...“ začal váhavě. Nikdy předtím o pomoc neprosil. Bylo těžké něco takového vypustit z úst. Výraz Temného pána naštěstí nebyl ani netrpělivý, ani arogantní. Spíš působil vyčkávavě a trochu rozmrzele. „Můj Pane, mohl byste mi prosím uzdravit ruku?“ promluvil Izar k podlaze v blízkosti Voldemortovy klečící postavy.

  Muž nespokojeně mlaskl a jeho prsty popadly Izarovu bradu. „Dívej se mi do očí.“ Karmínové oči uzamkly Izarův pohled a  znemožnily mladíkovi dívat se jinam. „Nedělám to jen pro své vlastní potěšení, Izare, také chci, abys dokázal akceptovat pomoc. Příliš dlouho jsi byl stranou, aniž by ti kdokoli podal pomocnou ruku. Teď přišel čas, abys přijal pomoc od svého pána.“

  Mého pána. Izar se zamračil. „Jak můžu akceptovat pomoc, když jsem k tomu vlastně donucený?" Místo toho, aby se Temný pán rozzlobil, na což byl Izar připravený, jeho rty se krátce prohnuly, než v jeho výrazu převládla netrpělivost. „Po tomhle už vás nikdy o pomoc nepožádám,“ slíbil Izar rozhořčeně. Byl si vědom, jak Snape v rohu místnosti ztuhnul, ale nedokázal odtrhnout pohled od Voldemorta. Ten nevypadal zrovna nadšeně. „Můj pane, prosím, mohli byste mi vyléčit ruku?“

  Voldemort poněkud nuceně uvolnil svou čelist, přičemž opět uchopil Izarovu ruku.

  Izar soustředěným pohledem hltal, co muž dělá. Buď se jeho podezření potvrdí nebo přibudou nové otázky, jak Znamení vlastně funguje.

  Izar rozšířenýma očima sledoval, jak Temný pán ostře přitiskl hůlku proti znamení. Izar zasténal skrz sevřená ústa a jeho obočí svraštilo bolestí. Musí zůstat při vědomí. Bez ohledu na bolest to musí vidět.

  A stejně jako předtím, bez mluveného slova, bez jakýchkoli latinských kouzelných formulí, se jeho paže začala pomalu sama uzdravovat. Izar sledoval, jak se jeho prsty vracejí do své normální velikosti a pocit oživení mu rozechvíval ruku v pomalém, ale stabilním tempu. Potěšeně se zasmál, s veškerou tou magií, která jím proplouvala, cítil trochu závrať.

  Jeho tělo se mimoděk zhouplo dopředu a on zjistil, že dýchá do Voldemortova hábitu. Bez ohledu jak moc se pokoušel od Temného pána odstrčit, zjišťoval, že jeho tělo je ochromené, téměř jako by se mu svaly změnily v bláto. Takže místo toho zavřel oči, obklopený mužnou a kořeněnou vůní.

  Jeho ruka ... bylo to tak skvělé.

  Izar jenom doufal, že neslintá. Bylo to dost obtížné, když bylo celé jeho tělo ochablé.

  Přes celou místnost, z míst, kde byl Snape, k němu dolehl zvuk pohybu. „Zvládnu patnáctileté dítě, Severusi,“ ozval se podrážděný hlas Temného pána. Nějaká ruka Izara sevřela kolem ramen a bezpečněji ho přitiskla k Temnému pánovi. Izar zavřel oči, v náručí muže poměrně spokojený navzdory jeho obvyklému odporu, pokud šlo o fyzický kontakt.

  Jeho ucho nečekaně polechtalo syčení a Izar ztuhl tak, jak mu jeho tělo momentálně umožňovalo. Zapomněl, že někde četl, že Tom Marvolo Riddle je hadí jazyk, Zmijozelův dědic. Nebylo to moc často publikované, a určitě ne s podporou Riddla. Jeho kritici však tento kousek informace v novinách evidentně rozmazávali, jak to jen šlo, jen aby čtenářům připomněli, že ten politik zdánlivě středního věku může mít nějaký špatný rys.

  Měli pravdu.

  Ale Izar byl vždycky zvědavý, jaké by bylo slyšet hadí jazyk. A nakonec dostal, co chtěl.

  Syčení zpočátku znělo rozzlobeně, možná trochu káravě. A pak to změklo do jakéhosi broukání, ze kterého Izarovi vstávaly chlupy za krkem. Merline, opravdu se to děje? Izar nechtěl nic víc, než se červenat, možná se odtáhnout. Na příjemné chvění, které mu přebíhalo po zádech, nebyl připravený.

  Merline, dneska byl jako nějaká zatracená slečinka.

  Naštěstí to rychle skončilo a Izar zjistil, že byl měkce položen na podlahu. Otevřel oči a zmateně se zamračil, když si uvědomil, že jeho ruka už sice nehoří a nepulsuje, ale jeho svaly byly stále nepoužitelné.

  „Během několika minut bys měl být schopen pohybu,“ oznámil mu Temný pán a v jediném půvabné pohybu pomalu vstal.

  „Vaše ...“ začal Izar; jeho jazyk byl těžký. „Hůlka ...“

  Voldemort vypadal dost pobaveně. „Moje hůlka, ano, pane Harrisone, je to moje hůlka.“ Mužovy dlouhé prsty pohladil jeho hůlku, než ji umístil do rukávu.

  Bylo to jádro Voldemortovy hůlky, co všechna znamení Smrtijedů propojovalo dohromady. Nebyl to lektvar, nebo nějaké kouzlo, bylo to jádro hůlky. Izar se zasmál, ale z jeho ochablých úst to vyznělo spíš jako chichotání. Bylo mu jedno, jak směšně to znělo. Během tohoto dne ze sebe udělal hlupáka už mnohokrát. Páni, jak hluboko klesl.

  Jediným světlým bodem tohoto dne bylo, že jeho podezření se potvrdilo.

  Jediný problém? Potřeboval zjistit, co je jádrem mužovy hůlky. A Izar věděl, že vyptávat se Temného pána by nebylo zrovna nejlepší. Pro mnohé kouzelníky to byla velmi osobní věc, a od Izara by bylo velmi neuctivé, kdyby se na to svého Mistra zeptal.

  Když se jeho tělu začal vracet cit, pomalu se posadil a prohlédl si svou ruku. Vrátila se do normálu. Pouze z jeho Znamení vycházelo mírné pálení a chvění, ale Izar se domníval, že to bylo kvůli Voldemortově blízkosti. „Děkuji vám,“ zamumlal tiše.

  „Můžete pro mě udělat jednu věc, pane Harrisone,“ naklonil se Voldemort dopředu, vzal Izarovu bradu do dlaní a spojil jejich pohledy. „Tento rok tvrdě studujte. Chci aby Brumbál litoval, že vás nepřesunul do sedmého ročníku, kam patříte. Rozumíte?“

  „Ano, pane,“ přikývl krátce Izar a sledoval, jak Voldemort pustil jeho čelist a zamířil ke dveřím.

  Nikdo nikdy neočekával, že se mu bude ve škole dařit. Nikdo nikdy neprojevil starost.

  Ale něco v mužově příkazu Izara znejistilo.

  Bylo v tom něco mnohem hlubšího.

{Death of Today}

  „Chystáš se vložit mé jméno do poháru, otče? Nebo chceš, abych to udělal já?“ zeptal se chlapec. Jeho tón při tom zněl trochu chladně a dost arogantně. Jeho chladné modré oči se mezi spadlými prameny tmavých vlasů podívaly na jeho vysokého otce.

  Tázaný muž, ministr Norska, se na svého syna usmál. Nebyl to příjemný úsměv a každý, kdo by ho viděl, by mu šel radši z cesty. „Udělám to, můj synu,“ postavil se ministr. „Letos opět zničíme britskou vládu. Riddle, a ten především, nebude mít šanci.“

  Úsměv přešel do ostrého úšklebku, když pomyslel na prvního náměstka Britského ministra kouzel. Ten blázen v turnaji vsadil takovou spoustu peněz, že by mohly konkurovat životním rodinným úsporám, a pošetile prohlásil, že Britové v tomto turnaji Nory rozdrtí. Ministr Norska si vzpomněl na egoistický lesk v Riddlových očích, když skládal svou sázku.

  Riddle má pro tento turnaj něco v rukávu.

  A ministr Norských kouzelníků mu úder hned vrátí.


  V tomhle turnaji šlo o krk. A on nechtěl vypadat jako blázen, zejména ne před Riddlem.

***

22 komentářů:

  1. Já jsem si říkala, že Voldemort nebude nadšený, když byl porušen jeho příkaz...ae dopadlo to vskutku zajímavě, i když jsem se n chvíli lekla, když se mluvilo o tom, že by Izar přišel o ruku...A taky víc než kdy jindy mám dojem, že v této povídce bude pairing Riddle/Izar :-) a taky ta věc Regulusem, jestli je mrtvý nebo ne...a jsem zvědavá, jestli Siriusovi dojde, kdo Izar je:-) Za dnešní kapitolu děkuju a moc se těším na další:-)

    P.S. a Jutaki přeju hodně štěstí a pevný nervy u maturity:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Voldemort prostě nestrpí žádné obcházení jeho příkazů, ať jde o kohokoli. Koneckonců na tom stojí jeho pozice. A Izar je nepříjemně tvrdohlavý, což ke své nelibosti zaznamenal i Tom.
      Co se týče Regula a Siria, docela brzy se ukáže, jak to s nimi je. ;-)
      Děkujeme za komentář i podporu Jutaki. Už jí začaly maturitní zkoušky, takže teď toho bude mít nad hlavu. Následující kapitoly zřejmě zůstanou jenom na mě, ale nestěžuji si. :-D Ještě jednou díky.

      Vymazat
  2. Já miluji Izarův černý humor, sice několik týdnů trpěl s rukou, ale čert to vem, hlavně, že přišel na záhadu a ještě se k tomu chichotá před Temným pánem. Není divu, že tento má o něj zájem, myslím, že se k němu nikdo tak nechová z jeho poddaných, jako toto patnáctileté "dítě."
    Příští kapitolka stojí zato.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, ať se děje, co se děje, Izarův analytický mozek stále pracuje na plné obrátky.
      A rozhodně to není žádný uťáplík. Myslím, že Toma to víc než těší. :-)
      Děkujeme za tvou neustálou podporu.

      Vymazat
  3. Nakoniec Izarov trest dopadol celkom dobre:) zľakla som sa, že príde o ruku ale potom som si predstavila tú červíčkovu striebornú a pomyslela som si, že by takú možno potom mal aj Izar:D No takto je to lepšie. To kúzlo znamenia ma prekvapilo, že je spojené s prútikom. Čo by sa stalo, keby niekto Voldemortov prútik zničil?
    Bolo to zaujímavé, desivé ale zároveň aj také vzrušujúce. Ďakujem za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky bych řekla, že jak Severus, tak Izar, vyvázli celkem dobře. Myslím, že to bylo hlavně díky té zvláštní Izarově alergii. Tomovi to vrátilo jeho šanci, aby Izara přinutil podrobit se. A stříbrná ruka... fuj, tahle možnost je vážně děsivá. :-D
      Spojení Voldemortovy hůlky a znamení je skutečně neobvyklé, ale v dalším ději se o tom ještě bude mluvit. Zničení hůlky je možnost, která mě nenapadla, ale když se nad tím zamyslím, tak Voldemort má svou hůlku určitě hóóódně dobře jištěnou.
      Děkujeme za tvůj komentík.

      Vymazat
  4. No, překvapením pro mě bylo objevení Siriuse. Nečekala jsem, že by se v Bradavicích ocitl. Co se týče Voldemorta, trest jsem čekala, ale to jeho následující chování bylo překvapivé. A Izar... to by mě zajímalo, jak přišel na to spojení jádrem hůlky. Úžasné... Děkuji za překlad a budu se těšit na další...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sirius se tam zjevuje zcela náhodně, ale v budoucnu sehraje svou roli. A Voldemortovo chování bude mít své vysvětlení.
      Co se týče Izara, několikrát byl označen za génia, takže kdo ví, jak mu to v té hlavě funguje. Já rozhodně netuším. :-D Ale zřejmě si něčeho všiml, což se bohužel nikdy nedozvíme.
      Děkujeme za tvůj komentář a těšíme se na další... ;-)

      Vymazat
  5. Pěkné.. tak tu máme jednu odpověď a spooustu dalších otázek.. chjo:)
    Sirius mne v povídce potěšil a jsem na něj opravdu zvědavá.. Obvykle se stává (v příbězích), že neobeznámení tatínci si nikdy neuvědomí podobnost mezi nimi a dítětem.. třeba to bude platit i pro strýčka. Na druhou stranu, Bella ho poznala tak rychle.. ta podobnost tam prostě musí být.
    Ten dovětek s norským ministrem byl velmi zajímavý a jsem zvědavá co znamenal.. není snad stanovená věková hranice pro vstup do hry? Nebo naopak je stanovená na sedmý ročník a proto chce Riddle aby Brumla litoval, že Izar není v sedmém ročníku?? chm.. no předpokládám, že se to časem dozvíme:))

    Lily

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo... Tak to bývá. Jedna odpověď přinese spoustu dalších otázek. Sirius Izara už zaznamenal, takže teď uvidíme, jestli mu to docvakne. Poznámka norského ministra může něco znamenat, ale taky nemusí. Z této perspektivy to zatím vypadá, že jde jenom o drobné politické soupeření, nebo-li "kdo dočůrá dál". Netuší, s kým si začíná. :-D
      V povídce se mluví o věkové hranici, takže Ridllova hláška možná znamená jen to, že Izar prostě má na to, aby byl v posledním ročníku (lehká masáž sebevědomí) nebo ho štve, že Izar má před sebou ještě celé dva roky. Uvidíme... ;-)
      Děkujeme za tvůj komentík.

      Vymazat
  6. Já si říkala, kdy tuhle povídku někdo přeloží. Je příjemné ji číst v češtině :). Dobrá práce, holky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na povídku už má Jutaki souhlas nějakou dobu, ale čekaly jsme až dokončím Mulligan, protože s tím překladem potřebuje kvůli maturitám trochu helfnout. Ale ta povídka nám za chvilku strpení opravdu stála.
      Jsme nadšené, že se ti to líbí a děkujeme za pochvalu. Moc nás to těší.

      Vymazat
  7. Izar se Blacků a dědictví svého rodu nezbaví - už tu máme Siriuse! Je evidentní, že proto, aby měl Izra po ruce informační zdroj o svém otci.
    Tak se také my dovíme, co se s ním vlastně stalo.
    Závist Havraspárských je pochopitelná, když si nejvíce cení inteligence a Izra je geniální. To si ostatně na něm cení i Temný pán, i když ten je zde vykreslený jako více chápající a ne tak krutý. Jistě se oprávněně zlobí, když Izra dělá něco, co mu neporučil - jasný příkaz říci si o pomoc / mast /. Pýcha není kladná vlastnost. A Severus musel vědět, že bude potrestaný, když mu přes výslovný zákaz pomůže.
    Izra jistě bude hledat informaci o jádru v hůlce Voldemorta, použije k tomu jeho knihu, nebo přijde na scénu Ollivander? A co s tou informací chce vlastně dělat? Říká, že chce vědět jak funguje znamení, chce snad také vytvořit svou verzi?
    Velmi se mi líbí, jak Tom vyhání Izru z jeho ulity netečnosti a skrývání, musí ukázat a dokázat jaké jsou jeho schopnosti a síla magie. Určitě bude vmanévrován do turnaje. Už se těším.
    Děkuji za pěknou kapitolu. Arianna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sirius bude určitě užitečný, ale potěším tě, že o Regulovi se něco dozvíme i z jiných zdrojů.
      Havraspáři jsou chytří a jsou na to náležitě pyšní. To je pak musí štvát, že ten nejchytřejší z nich na uznání úplně kašle. Těch bodů, které by mohl získat pro svou kolej do školního poháru! A místo toho... :-D
      Tento Voldemort je stále velmi razantní, ale protože okolnosti jeho vzestupu na výsluní jsou trochu jiné, než v kánonu, vyhnul se tak nezbytnému šílenství. Není bez rozmyslu vraždící maniak, je jenom s rozmyslem vraždící... :-D Ale ne, rozhodně má své světlé chvilky, což je celkem příjemné zjištění. Takhle nějak si ho představuji před tím, než zmagořel po viteálech.
      Izar určitě vyzkouší pár možností, jak se k té informaci dostat. A co s tím bude dělat? Myslím, že už z rozhovoru se Snapem vyplynulo, že mu jde především o to, aby nebyl tak svázaný a ovládaný. To je věc, která ho na tom štve nejvíc.
      A Tom chce Izara rozhodně vyhnat z jeho ulity, to si piš! ;-)
      Děkujeme za komentík.

      Vymazat
  8. Néééé, proč mi ho takhle mučíte chudáka?! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No přece proto, aby sis okousala své nehtíky, milášku. *ďábelský smích*
      Izar se nedá, určitě se máš na co těšit. :-D
      Děkujeme za komentář.

      Vymazat
  9. Sirius Black - uplně jsem na něho zapoměla, ale jsem ráda, že se tam objevil. Jsem zvědavá jestli zjistí (pozná), že Izar není jen tak nějaký mudlorozený "chlapec" ze sirotčince, ale že je Black. Když v Izarovi viděla Reguluse Bellatrix, proč ne Sirius že?
    Havraspáři. Kdo by jim mohl mít za zlé, že na Izqra žárlí, když nejduležitější pro ně jsou vědomosti. A když jste někdo takový jako Izar - přeskočíte ročník, a navíc zustaváte v pozadí, tak že víc jak polovina Bradavic neví jaký jste génius - nikdo jim nemuže mít za zlé, že žárlí.
    Izar je... prostě neuvěřitelný, ale přesto užasný. Hrozí mu, že příjde o ruku, která ho pekelně bolí, ale jediné na co mu v té chvíli vážně záleží je zjistit jak funguje znamení zla.
    A poslední Tomovi slova ( Ať se učí, co nelépe a vytře Brumlovi zrak) Nedivím se, že je Izar nejistý, protože jak už víme Temný pán neříká nic do větru.
    Jako vždy, užasná kapitola a děkuji za překlad :)
    Anny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V téhle povídce Sirius v Azkabanu samozřejmě neskončil, takže mohl na Brumbálovu žádost nastoupit jako profesor OPČM. Máš pravdu, že ti co Regula dobře znali, Izara poznali. Někdo dřív, někdo později. Uvidíme, jak bystrý je Regulův bratr. ;-)
      Havraspáři žárlí a vlastně se jim vůbec nikdo nediví. Teď je otázka, jestli se jejich postoj změní, nebo jestli budou Izara "dusit". Ne že by se nějak zvlášť nechal.
      On má vůbec na všechno úplně jiný náhled. I v ten nejhorší okamžik se z toho snaží vytřískat nějaké informace pro sebe. Je to génius, a to jsou zpravidla cvoci. :-D
      A ano, Temný pán nikdy nic do větru neříká. Ale my, stejně jako Izar, se to dozvíme až postupem času.
      Děkujeme za tvůj komentář a pochvalu.

      Vymazat
  10. Moc povedena kapitolka. Jsem velice zvedava jak to bude pokracovat dale. Moc dekuji za preklad, jste skvele proste!!
    Anna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme za takovou chválu a vynasnažíme se, aby se ti to líbilo i nadále. Protože se tam toho stane ještě opravdu hodně. :-)

      Vymazat
  11. Tak zaprvé: AÁÁÁ, SIRI! :D ♥ To mě potěšilo zejména nejvíce! :D Jsem ráda, že je v té povídce taky! Zadruhé: Já věděla, že když je Voldy u těch turnajů, beztak to nebude jen tak a Izar chudák jeden, se bude muset zúčastnit soubojů! :D Poslední dobou se jeho vztah k Izarovi změnil (pořád ho ochmatlává :D Jsem říkala, že je to pedofil :D), Sev si toho taky musel všimnout, ale nabízí se taky otázka, jestli je to dobře nebo ne, přece jenom je taky někdy dost "labilní" co se týče nálad, to taky Izara dost lituju :D Ale když neznáme hlavní paring, doufám, že se tam bude odehrávat dost změn, je tam dost postav a další jistě vstoupí, tak by to taky bylo dobrý, jsem zvědava, s kým bude mít pletky :D :D Další skvělá kapča, moc děkuju holky! :)

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)