8. února 2015

15. Neočekávané věci

Autor: malika-azrael (purple mangosteen)
Překlad: Nade (pozn. autorka si změnila nick viz nahoře)

Tak další dílek je tu. Doufám, že se vám bude líbit. Řekla bych, že povídka začíná opět dostávat trochu obrátky, tak uvidíme, co tomu řeknete. Ale nečekejte žádné drastické změny! :-D :-D
Jako obvykle moc děkuji všem komentujícím - Bobo, ranchan, Zuzaně, Jenny, Nelien, Markétě Sadílkové, Jáje a dva anonymkové. Zlatíčka, pište své nicky aspoň pod komentík, ať mám komu děkovat. ;-)


A teď hurá na to!

Kapitola 15

To je tak příjemné,“ pomyslel si Harry omámeně, když ho Lucius líbal na krk. Posledních pár minut strávili vzájemným líbáním a mazlením. Lucius ho nyní na krk nejen líbal, ale také ho začal jemně sát a olizovat. A nejhorší na tom bylo, nebo nejlepší, to závisí na úhlu pohledu, že Harry zřetelně cítil Luciusovo rostoucí vzrušení, protože seděl na mužově klíně. Bylo to dobré, protože to znamenalo, že ho Lucius chce, ale také to bylo špatné, protože Harry v tuhle chvíli ještě nechtěl zajít dál než k líbání.

Ještě se jim nepodařilo zničit všechny viteály, takže nechtěl nic riskovat pro případ, že by se starouš Voldemort vrátil a Lucius se znenadání rozhodl, že mu svou loajalitu prokáže tím, že obětuje Harryho. Koneckonců, Luciusovou prioritou číslo jedna byl on sám. Ten muž byl Zmijozel až do morku kostí. O sebe a své vlastní zájmy se staral víc, než kdokoliv jiný. Ještě důležitějším však bylo, že Lucius byl po všechny ty roky i prokletím jeho existence. A Harry ještě nebyl připravený nechat minulost plavat.

A tak se odtáhl. „Už musím jít. Mám na práci jistý projekt, vzpomínáte?“

Lucius neprotestoval, ačkoli Harry v jeho očích viděl záblesk zklamání, který však zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„Máte tuto sobotu volný čas?“ zeptal se.

„A to proč, Pottere?“

„Musím vám vrátit ten pohár. A taky jste se ptal na tu kletbu, ne? Řeknu vám o ní, takže se připravte, protože budeme mít vážný rozhovor.“

„Dobře. Přijďte na oběd, Pottere,“ řekl na to Lucius.

Harry věděl, že by to neměl dělat, ale nemohl se ubránit tomu, aby si z Luciuse trochu nevystřelil. „A nyní šálek později. Můžete se pokusit změnit vodu ve víno, myslím.“

Lucius reagoval tím, že po něm vrhnul žihadlovou kletbu, kterou snadno odvrátil. Zasmál se, popřál muži dobrou noc a odešel.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Harry odnesl pohár k Brumbálovi, který pak viteál zničil. Ředitel se ani nevyptával, proč ho chce Harry zpátky. Ve skutečnosti se téhle otázky obával, protože neměl tušení, co by mu na to řekl, kdyby se vyptával.

„Pan Malfoy to získal od Gringottů,“ oznámil mu neochotně.

„To je důvod, proč jsi navrhoval, abych Luciuse najal jako profesora Obrany, Harry?“ zeptal se Brumbál a jeho oči zajiskřily jako obvykle.

„Jo,“ připustil s nervózním pohledem upřeným na ředitele. „Několikrát jsem s ním mluvil a přesvědčil jsem ho, aby ten pohár získal. Naznačil jsem mu, že by neměl navždy zůstat Voldemortův služebník.“

„Hmm… máš pravdu, můj chlapče,“ souhlasil Brumbál. „Lucius není z Voldemortova návratu příliš nadšený.“

Ještě chvíli spolu hovořili a diskutovali k věci, o viteálech, které ještě zbývaly, a kde by měli hledat, aby je získali.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Harry právě snídal, když mu Hedvika přinesla dopis. Vzal si ho od ní. „To je od Remuse,“ řekl Ronovi a Hermioně. Zmatený, proč mu Remus posílá dopis, si ho rychle přečetl.

„No tak, co píše?“ vyptával se Ron.

„Chce se v sobotu sejít v Prasinkách, aby mi řekl něco velmi důležitého,“ odpověděl. Fajn, to ovšem znamenalo, že bude muset odložit schůzku s Luciusem.

Jak Lucius už dřív předeslal, v hodině soubojů se mezi Bradavickými studenty konaly mini turnaje. Nejdřív si náhodně vylosovali jména, kdo komu bude čelit. Nicméně protože to bylo poprvé, pouze procvičovali všechno, co se naučili o soubojích, jako jsou protokoly a tak. Lucius jim oznámil, že později se budou vzájemně porážet a vítěz klání vždy postoupí do další úrovně, dokud nezůstanou pouze dvě osoby, které absolvují finální souboj. Harry s radostí sledoval, že studenti, kteří byli součástí Brumbálovy armády, si v cvičných soubojích vedli dobře. V čele s Nevilem, který udělal ty největší pokroky.

Po hodině zůstal, aby si s Luciusem promluvil. Blonďatý muž nebyl příliš nadšený, když si ho vyslechl, ale pak povolil.

Harry dorazil v domluvený čas ke Třem košťatům, kde na něho už čekali Remus a Tonksová.

„Zdravím, Harry,“ uvítala ho Tonksová.

„Ahoj Tonksová, Remusi,“ pozdravil je Harry.

Nakonec se ukázalo, že důvodem, proč ho Remus požádal o schůzku, bylo to, že se budou brát a chtěli, aby Harry byl ten první, kdo se o tom dozví. Když Harry slyšel o jejich plánech, byl šťastný i za ně. „Kdy to bude?“ vyptával se.

„Tyto Vánoce,“ odpověděl Remus.

Když se pak Harry vrátil do Bradavic a řekl tu novinku Ronovi a Hermioně, byli z toho u vytržení a stejně tak nadšení.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Následující sobotu, přesně v poledne, dorazil do Luciusova bytu. „Dobrý den, Luciusi,“ řekl a k pozdravu přidal polibek. Od chvíle, kdy sem začal pravidelně docházet, se to pro něho stalo už zvykem.

Zalovil v tašce, aby našel Mrzimorský pohár. „Tak jak jsem předtím slíbil,“ řekl a podal artefakt Luciusovi.

Lucius si ho vzal a pak si ho chvíli prohlížel. Možná se obával, že by mu Harry dal falešný artefakt. Pak se s omluvou vzdálil, aby si věc někam uložil. O pár minut později se opět objevil a pokynul mu, aby ho následoval do jídelny. Pokoj byl vybaven v klasickém stylu s odpovídajícím nábytkem a vším potřebným. Harryho pozornost přitáhlo velké okno.

„Je očarované, aby ukazovaly pozemky Malfoy Manor,“ vysvětlil Lucius.

Při pohledu na scenérii, která ukazovala rozlehlý pozemek s jezírkem, dokázal Harry docela dobře odhadnout, jaký druh domu Lucius vlastnil.

„Posaďte se,“ nařídil Lucius a zdvořile mu odtáhl židli.

Harry se usadil a pohlédl na jídelní stůl. Tabule byla prostřená k obědu pro dvě osoby a domácí skřítek připravil tradiční britské polední menu. Pozvolna opékanou jehněčí plec s gratinovanými bramborami a dýňový sorbet. Najedli se mlčky. Po obědě se pak přesunuli do Luciusovy pracovny.

„Takže, říkal jste, že povedeme vážný rozhovor, Pottere,“ začal Lucius.

„To ano,“ přitakal. „Slíbil jsem, že vám něco řeknu o té kletbě.“

„A dopodrobna, Pottere.“

„Kletba na poháru byla podobná jako ta na deníku,“ začal Harry. Věděl, že Voldemort svěřil Lucius viteál: svůj deník, který umožnil znovuotevření Tajemné komnaty. Harry nicméně tušil, že Voldemort Luciusovi neprozradil, že je v něm část jeho duše, a už vůbec ne, že je jen pouhou součástí většího počtu viteálů. Profesor Brumbál mu koneckonců prozradil, jak se starouš Voldemort o pár let později rozzuřil, když se dozvěděl, jak byl jeho deník nedbale podstrčen Ginny jen proto, aby zdiskreditoval pana Weasleyho. „Co o tom deníku vlastně víte?“

Luciusův pohled by ho snad dokázal na místě zabít. Bylo vlastně legrační, že ještě teď nechtěl přiznat svou účast při otevření Tajemné komnaty.

„Já čekám, Luciusi,“ zamumlal a pozorně muže sledoval.

„Deník byl očarován tak, aby otevřel Tajemnou komnatu a vypustil ven Zmijozelova netvora,“ přiznal konečně Lucius.

To Harrymu jen potvrdilo jeho podezření. „Řekněte, co víte o Nitrozpytu?“ zeptal se.

„Co prosím?“ Náhlá změna tématu musela Luciuse zmást.

„Poučte mě, Luciusi,“ pobídl ho Harry.

„Nitrozpyt je magická dovednost, jak vytěžit vzpomínky a pocity z mysli jiné osoby. Také umožňuje vyjevit další osobě své vize nebo vzpomínky, ať už skutečné nebo imaginární. Čarodějky nebo kouzelníci, kteří ovládají tuto dovednost, se nazývají Legilimenti, a kupříkladu dokáží u druhé osoby odhalit lži a podvod, být svědkem vzpomínek z jeho minulosti, nebo do jeho mysli implantovat falešné vize,“ odpověděl nakonec Lucius

„Ovšem,“ přitakal Harry. „A co nitrobrana?“

Lucius podezřívavě přimhouřil oči, ale přesto odpověděl. „Nitrobrana je akt magického uzavření něčí mysli proti Nitrozpytu. Může tak Legilimentovi zabránit v přístupu k jeho myšlenkám a pocitům, nebo je nějak ovlivňovat.“

„Takže tyhle věci skutečně dobře znáte,“ poznamenal Harry.

„Jsem Malfoy,“ odpověděl arogantně Lucius.

„S tím, jaká je vaše rodina,“ prohlásil Harry, „bych vůbec neměl být překvapený, kdybyste se učil magii od okamžiku, kdy jste se narodil, a že jste ji učil svého syna, už když byl malé dítě.“

Lucius na to nic neřekl, takže si Harry pomyslel, že by to mohla být i pravda. Malfoy ve skutečnosti nejevil známky toho, že by uměl víc než jeho spolužáci v Bradavicích. Tato čest připadla samozřejmě Hermioně, ale Harryho napadlo, že důvodem je rozdílný původ. Lucius byl zřejmě přísný otec, ale svou náklonnost projevoval tím, že svého syna zahrnoval dárky. Harry si také myslel, že Lucius měl o Malfoye starost, ale nepřipadalo mu, že by byl mimořádně dobrý otec. Malfoy ke svému otci rozhodně vzhlížel, ve skutečnosti velmi. Pokud se dalo soudit podle jeho slov, respektoval množství síly, bohatství a také pozici, kterou jeho otec ve společnosti zaujímal. Harry si vzpomínal, jak se Malfoy při nejedné příležitosti svým otcem vychloubal. Zdá se, že toužil být přesně jako jeho otec.

„Vyptávám se vás na to, protože vám chci něco ukázat. No, ve skutečnosti jsou to tři věci,“ upřesnil Harry. „A protože nemám k dispozici Myslánku, napadlo mě, že bych vám to mohl prostě ukázat prostřednictvím Nitrozpytu.“

„A odkud vy víte o Nitrozpytu, Pottere? Natož o existenci Legilimentů?“ zeptal se jízlivě Lucius.

„Studoval jsem Nitrobranu před dvěma lety, ačkoli to bylo totální selhání,“ přiznal Harry opatrně, nechtěl Luciusovi prozradit, kdo byl v té době jeho učitelem. Měl podezření, že ten rok jeho schopnostem bránilo osobní nepřátelství mezi ním a Snapem, jakož i stresující události v jeho životě. „Později jsem se ho naučil z knihy v knihovně Blacků, spolu s Nitrozpytem,“ vysvětlil. Poté, co mu Voldemort poslal tu falešnou představu, zasvětil Harry všechen svůj čas zvládnutí Nitrobrany a Nitrozpytu. Taky hodně pomohla knihovna na Grimmauldově náměstí. To ovšem neznamenalo, že v tom byl tak dovedný jako Snape. Dokázal to, když chtěl, ale pouze s řádnou přípravou a koncentrací. „Zvládáte Nitrobranu, že jo?“ zeptal se Luciuse.

„Ano,“ připustil neochotně Lucius.

To Harry samozřejmě předpokládal. Koneckonců, Lucius potřeboval své myšlenky ochraňovat před mnoha lidmi, včetně Voldemorta.

„Nebudu strkat nos do vašich vzpomínek,“ ujišťoval ho. „Jenom vám chci ukázat ty moje.“

„Zkoušel jste to už dřív, Pottere?“ zeptal se Lucius.

„No… vlastně ne,“ přiznal Harry.

„Neuvěřitelné,“ zareptal pohrdlivě Lucius. „Mocný Harry Potter až tolik věří ve svou vlastní sílu?“

Harry po něm střelil pohledem. „No, chtěl jste vědět o prokletí, které Voldemort umístil na pohár, tak jsem si myslel, že nejlepší způsobem by bylo vám to rovnou ukázat.“

Lucius nakonec ustoupil, ale ne dříve, než si pod nosem tiše, ale pěkně jadrně zanadával. U někoho tak aristokratického, jako byl Lucius, byl vlastně skoro zázrak, že dokázal klít jako námořník. Ale muselo se mu uznat, že si současně stále dokázal zachovat svou důstojnost. Harry měl podezření, že tuto část své osobnosti ještě nikdy nikomu jinému neukázal.

„Snažte se mi nebránit,“ řekl Harry a přestoupil k Luciusovi, kde se pevně rozkročil a spojil jejich čela dohromady. „Legilimens,“ pronesl tiše.

***
Přestože byl Lucius zvyklý na ten pocit, když Voldemort napadl jeho mysl, na tohle připravený nebyl. Cítil Potterovu magii, když mladík vstoupil do jeho mysli, a bylo to úžasné. Pokud někdy dřív nějaké pochybnosti měl, teď už rozhodně nepochyboval o tom, že v budoucnosti bude Potter mocný čaroděj.

Pak to uviděl, Pottera a Brumbála, kteří stáli v malé, ošklivé chatrči. To se mu to, pro všechno na světě, snaží Potter ukázat? Vedle Pottera a Brumbála byly ještě další tři postavy. Nějaká dívka se zplihlými, matnými vlasy, šilhavýma očima a bledou tváří s ostrými rysy, stejnými jako u dvou mužů, kteří vypadali jako její otec a bratr. Všichni tři mezi sebou syčeli, ale Potter s Brumbálem zřejmě chápali, o čem mluví. Odvíjela se před ním scéna, která skončila útěkem ministerského úředníka.

„Bylo to namáhavější, než jsem si myslel,“ hlesl Potter a obkročmo se mu sesunul do klína.

„To byla rodina Temného pána, předpokládám?“ zeptal se.

„Ano,“ potvrdil mu Potter. „Jednalo se o poslední zbývající potomky Salazara Zmijozela a ta dívka, Merope, byla Voldemortova matka…“

Potter ho upřeně pozoroval, zatímco mu vyprávěl o tom, jak Voldemort skončil v sirotčinci poté, co jeho mudlovský otec opustil jeho matku. Možná si mladík myslel, že bude vyvádět, nebo tak něco. Byl však Malfoy, dokázal ovládat své emoce bez ohledu na to, jak šokující informace byla. A pokud šlo o Voldemortovo dětství, bylo to zjevně nad jeho nejdivočejší představy. Pokud by byl Voldemort ještě naživu, Lucius vůbec nepochyboval o tom, že by ho kvůli těmto informacím zabil. Jen málo lidí, snad až na jeho rané následovníky a Brumbála, si pamatovalo na původ Temného pána.

„Ačkoli to bylo nesporně zajímavé, Pottere, nechápu, jakou to má spojitost s kletbou na tom poháru,“ protáhl nevzrušeně. Ve skutečnosti však lhal. Znát dětství Temného pány by mohlo být užitečné, a on si tuto informaci uchová pro její případné pozdější využití.

Potter pokrčil rameny. „Tohle byla jedna z věcí, která z Voldemorta udělala to, kým je. A teď budeme pokračovat, abychom se podívali na děsivého jedenáctiletého Toma.“

Další vzpomínka ukázala Brumbála, jak přišel do sirotčince vyhledat mladého Voldemorta. Tohle pro něho bylo taktéž velmi znepokojující. A to byl Malfoy. Pocházel z čistokrevné rodiny. Ale přesto nikdy u nikoho nebyl svědkem takového množství síly.

Dokážu bez dotyku pohybovat věcmi. Umím donutit zvířata, aby dělala to, co od nich chci, aniž bych je cvičil. Dokážu způsobit, že se stávají špatné věci lidem, kteří jsou na mě zlí. Můžu jim ublížit, když budu chtít,“ řekl jedenáctiletý Voldemort Brumbálovi v Potterově vzpomínce.

Bylo to neuvěřitelné. Takové množství síly bylo dosud neslýchané. A tohle byl Voldemort, ještě než vstoupil do Bradavic.

„A teď… poslední vzpomínka,“ řekl Potter, čímž ho vyrušil z myšlenek. „Ale předtím, než vám ji ukážu, chtěl bych se na něco zeptat.“ Potter se odmlčel a až po chvíli pokračoval. „Vlastně jsem přemýšlel nad vašimi dlouhodobými plány. Myslím tím, že když jste se přidal k Voldemortovi, předpokládal jste, že jednoho dne po starém Tomovi zdědíte jeho trůn? Že byste mohl být nástupcem starouše Toma, nebo na tuto pozici dokázal dosadit svého syna?“

Odpověď zněla ano, samozřejmě. Nebyl ten typ, aby se Voldemorovi klaněl na věky, ačkoli by to nikdy nepřiznal. Bylo ironií osudu, že ho Potter tak dobře odhadl. Nebyl stvořen pro to, aby někomu sloužil. Copak si lidé opravdu myslí, že se mu líbilo líbat lem roucha Temného pána? Koneckonců, byl patriarchou nejbohatší a jedné z nejvlivnějších čistokrevných rodin. Teprve poznání, že Temný pán je mnohem silnější než on, způsobilo, že po všechny ty roky Voldemorta poslouchal, využíval všechny výhody, které mu plynuly z bytí Smrtijedem a zároveň doufal, že jednoho to bude on, kdo se stane vůdcem.

Lucius nebyl hloupý člověk. Viděl, co ostatní Smrtijedi neviděli. Věděl, že Voldemort je využívá stejně, jako on využíval jeho, svým způsobem. Byl loajální k motivům Temného pána, samozřejmě, nikoliv však k jeho osobě. Kromě toho, aby byl upřímný, byl spíš politikem. Podplácel, vydíral a vyhrožoval úředníkům ministerstva a guvernérům školy, aby dostal to, co chtěl, a nebyl na špinavou práci, kterou s oblibou dělala Bellatrix.

„Vážně se mě na tohle ptáte, Pottere?“ otázal se chladně.

„Takže odpověď zní ano,“ uzavřel to Potter. „Bohužel vám musím oznámit, že to se nikdy nestane.“

„Co tím chcete říct?“ zeptal se a jeho hlas byl tichý, ale plný smrtonosného zloby.

„Proč se na to nepodíváte sám?“ odpověděl Potter a pak opět spojil jejich čela tak, že se vzájemně dívali do očí. „Legilimens.“

Překvapivě, tohoto muže Lucius poznával. Byl to profesor Křiklan, učitel lektvarů a ředitel Zmijozelu v době, kdy chodil do školy, a mladý muž s ním nebyl nikdo jiný než samotný Voldemort.

Rozhovor, který se odehrál mezi Křiklanem a Voldemortem, ho niterně šokoval. Viteál? Věděl o tom. Dočetl se o té věci v Tajemství nejtemnějších umění. Lucius nemohl uvěřit, že by tím Temný skutečně prošel. Dokonce i pro něho samotného, kdo mučil a zabíjel, bylo příliš hrozné projít aktem stvoření viteálu. A ne jenom jednoho, ale sedmi?

Dokud nebudou tyto viteály zničeny, bude Temný pán stále existovat a může se kdykoli vrátit. A to znamenalo, že on, patriarcha domu Malfoyů, bude navždy služebníkem šílence poloviční krve. Budoucnost už nevypadala tak slibně jako dřív.

***
Harry, na druhou stranu, byl vystrašený. Měl strach, protože od ukázky poslední vzpomínky Lucius ještě nic neřekl. Doufal, že muž není v šoku, nebo tak něco. Hodně k jeho úlevě Lucius konečně promluvil.

„A deník byl viteál?“ zeptal se Lucius. „Stejně jako Mrzimorský pohár, předpokládám správně?“

„No, jo,“ odpověděl. „Podařilo se mu vytvořit jen šest viteálů. Zatím jsme zničili viteály obsažené v deníku, Gauntově prstenu, Mrzimorském poháru a ve Zmijozelově medailónu. Zbývá Havraspárský diadém a Nagini.“

Harry se zarazil, když zaznamenal změnu v Luciusově výrazu.

„Zmijozelův medailón?“ zeptal se Lucius.

Harry téměř viděl, jak se v Luciusově mozku otáčejí kolečka. Samozřejmě, co by mohlo být pro Luciuse Malfoye cennější, než artefakt, který patřil samotnému Zmijozelovi? „Jo,“ řekl.

„Takže předpokládám správně, že medailón nyní patří Brumbálovi?“ otázal se chladně Lucius. Téměř nedokázal skrýt své zklamání a hněv při pomyšlení na možnost, že tak cenná věc padla do rukou ředitele školy.

„Profesor Brumbál medailon nevlastní,“ odpověděl Harry.

„Kde je teď, Pottere?“ vyzvídal Lucius. Příliš horlivě, dle Harryho názoru.

„Měl ho u sebe Regulus Black,“ odpověděl Harry.

„Regulus Black?“ zopakoval Lucius. „Pokud vím, byl za zradu zabit samotným Temným pánem.“

„Vskutku. Ale věděl o viteálu a než zemřel, pokusil se ho zničit,“ odpověděl. „V každém případě, nakonec se ho podařilo zničit profesoru Brumbálovi.“

„Máte ho vy, Pottere,“ uzavřel Lucius. Nebylo těžké to uhodnout, protože on je teď vlastníkem veškerého majetku Blacků, a když to není profesor Brumbál, znamená to, že on je tím, komu teď patří. „Váš náhrdelník,“ zašeptal a přimhouřil oči. „Připadalo mi divné, proč jste tak najednou začal nosit náhrdelník.“

Harry vytáhl medailón zpod košile. Ve světle se zatřpytilo smaragdové písmeno S.

„No není pěkný?“ řekl, jenže to z něho vyšlo v hadím jazyce.

Vzhlédl, aby zachytil Luciusovu reakci, a ztuhl. Nejlepší způsob jak teď Luciuse popsat bylo, že vypadal jako hladovějící dravec čelící čerstvému syrovému masu. No páni. Do téhle chvíle Harry nikdy, ani jedinkrát, neviděl na Luciusově tváři podobný druh výrazu, především proto, že ten člověk měl tak chladný charakter a nikdy neukazoval své emoce.

„Teď patří mně, protože jsem jediný zbývající Hadí jazyk,“ vysvětlil Harry a jeho oči se zúžily. „Takže můžete klidně přestat spekulovat, jak mě o něj připravit.“

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx



11 komentářů:

  1. Ježiši, tak jsem se těšila na další reakci Luciuse. Rozbušené srdce, výšený tep a šimrání v žaludku, to vše jsem pociťovala plna očekávání. Už se moc těším na další díl.
    ranchan

    OdpovědětVymazat
  2. Krása. Díky za nový díl, moc hezký :) Lucius a Harry jsou skvělí :D

    OdpovědětVymazat
  3. Úplně vidím ten Luciusův výraz:-D a moc mě zajímá, jestli se přece jen pokusí medailon nějakým způsobem získat...kapitola byla super, těším se na další:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
  4. Proč ty týdny neletí rychleji? Já už se na tu povídku tak těším. :-)
    Děkuji za překlad další části.
    Jája

    OdpovědětVymazat
  5. super další kapitolka ... hurááááá ... doufám že budeš dál pokračovat ;) už se těším na další kapču ...

    OdpovědětVymazat
  6. úžasnééééé!!! :D jen tak dál a honem další ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Harry je úplne skvelý:) nie je to vôbec žiadne hlúpe decko a to sa mi na ňom páči. A spolu s Luciusom sú perfektní:) Chcela by som vidieť Luciusa ako pohľadom hltá ten medailón:) Som zvedavá ako sa pokúsi dostať ho:)
    Ďakujem za kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  8. Líbí se mi jejich hra na kočku a myš, a každou chvíli se pozice mění. Těším se na další.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
  9. Moc dekuju za preklad kapitolky a tesim se na dalsi alca

    OdpovědětVymazat
  10. Vám všem se ze srdce omlouvám za to neskutečné protahování. Snad už to vážně bude jen lepší. Nechci vám tady dávat plané sliby, ale sama sobě jsem odpřisáhla, že dokončím, co jsem začala, takže blog určitě pojede dál.
    Ještě jednou velké díky za podporu.

    OdpovědětVymazat
  11. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Výměna kdekoli Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)