Vábení moci - 23.

kapitola 23. Milenecké volání (autor Nade)

Díky všem, kteří tu byli a hlavně těm, kteří komentovali: Salazaret, tess, Lucka, Jutaki, Yoku, Sirina, Ni-chan a Hajmi. Je vás překvapivě dost, po té dlouhé době. Snad se brzy vrátí i ostatní, kterým se povídka líbila.

23. kapitola – Milenecké volání

Harry se připravoval na cestu. Včera u Bradáče, když se probírali všemi informacemi, které jim poskytl chudák pan Smith, získali spoustu poznatků, tolik potřených, aby se pohnuli dál. Konečně měli v ruce něco hmatatelnějšího, než byly dosavadní domněnky. Mimo jiné se blížilo jedno z pravidelných setkání spolku Potentia Sincerus, a to v jedněch vyhlášených lázních, kam s oblibou jezdívali i mudlové. Tato volba místa byla nečekaná, ale ne zas tak nepochopitelná. Byli tu opravdu skryti.

Schůzka se má konat v sobotu večer, to je zítra. To znamená, že v průběhu sobotního odpoledne se začnou sjíždět členové, a bylo třeba to tam omrknout už dnes, aby byli připravení. To místo mělo svou minulost, o které mudlové ani netušili, a proto bylo třeba nejvyšší opatrnosti.

Bylo to narychlo, ale takové příležitosti nemohli nevyužít a také nesměli udělat zbytečnou chybu.

Potřebovali se infiltrovat mezi mudlovský personál lázní a on, jako jediný z vhodných bystrozorů, byl vychovaný mezi mudly a měl proto ty správné předpoklady. I když se to Ronovi, Mie a ani Bradáčovi nelíbilo, Harry si to nenechal vymluvit. Vytáhl sportovní tašku, kterou si před časem koupil v mudlovském Londýně a začal tam házet oblečení a pár osobních věcí, včetně lahviček mnoholičného lektvaru, které mu dodal Bradáč. Ty měl uložené ve speciálně magicky upraveném pouzdře, aby se nerozbily. Náhodnému pozorovateli mělo pouzdro připadat jako taštička na kosmetiku. Kromě Bradáče nikdo nevěděl, jak bude Harry vypadat, a to mu vyhovovalo. Jeho mise podléhala přísnému utajení, takže o tom, kromě jmenovaných a několika mála zainteresovaných kolegů, nikdo nevěděl. Bylo třeba v tichosti omrknout společnost, která se tam měla sejít a vytipovat možné podezřelé.

Mimo jiné dostal i přenášedlo pro případ nouze. Byl to malý křesťanský křížek, který mu teď visel na krku, a který se aktivoval stisknutím drobného červeného kamínku uprostřed. Bradáč samozřejmě nemohl tušit, že Harry má v záloze ještě jednu možnou pomoc. Luciuse Malfoye. Byl to vlastně hrozně zvláštní pocit a Harry musel uznat, že nebyl nepříjemný. Jak tam tak stál nad tou taškou, jen v riflích, ponožkách a chystal se obléct triko, bezděčně zajel rukou tam, kde před nedávnem zářil Meus. Dotkl se toho místa a myšlenkami zabloudil...

„Někam se chystáš?“ ozvalo se za ním a Harry zareagoval okamžitým obratem, ani netušil, jak mu hůlka vklouzla do ruky. Stál tam s napřaženou hůlkou a zíral do samolibé tváře Luciuse Malfoye, který se, s rukama založenýma na prsou, ležérně se opíral o futra.

„Ani jsem tě neslyšel... Jak si se dostal dovnitř!“ Harry byl opravdu dost vykolejený. Ochrany svého domu pravidelně kontroloval a byl si jistý, že nikdo nepovolaný neprojde. A navíc se prasácky lekl.

„Nemohl jsem nevyslyšet tvé milenecké volání,“ protahoval spokojeně Lucius a chtivě shlížel na polonahé tělo. „Tvé ochrany mě nechaly projít, Harry. Zřejmě příjemný vedlejší efekt našeho spojení.“

„Cože?“ zděsil se mladík a fofrem natáhl triko, k Luciusově nelibosti. „Milen...,“ spolkl, co chtěl původně říct. „Nevolal jsem tě!“

„Chceš tedy říct, že ses nedotkl svého znamení a nemyslel při tom na mne? Jak smutné,“ posmíval se Lucius.

„Eh,“ vyrazil ze sebe Harry, když si uvědomil, že právě to před chvílí udělal.

„Přesně jak říkáš,“ poškádlil ho Lucius, spustil ruce a odlepil se od futra.

„Když to teda funguje, jak říkáš ...,“ Harry zcela nestatečně zacouval za křeslo, čímž si vysloužil opravdu zářivý úsměv druhého muže. Ale teď opravdu neměl čas na laškování. „Už dříve jsem se toho znamení dotýkal. Proč teď?“

„Oh, to byl opravdu vybraný způsob mučení, které jsem na sebe nevědomky uvalil. Hlavně v poslední době jsem volání cítil dost často. Byl jsem v podezření, že?“ Lucius se pobaveně zasmál a udělal pár pomalých kroků směrem do ložnice. „Ale teď, když už víš, jak se věci mají, můžu na tvé volání kdykoli odpovědět,“ jeho hlas přímo lákal k neřesti.

Trnutí ve slabinách, které Harry cítil, mluvilo za vše. Merline! Tohle je mučení! Harry obkroužil křeslo, aby udržel vzdálenost.

„A existuje způsob, jak můžeš zavolat ty mě? Rád bych byl o takové možnosti předem informován,“ dodal trochu jízlivě.

„Spolu určitě na něco přijdeme,“ sliboval muž se zajiskřením v očích a Harry si byl jistý, že o to nestojí. Ve lhaní sám sobě byl prostě přeborník.

„Právě teď však na to není moc času.“ Harry rychle vklouzl do bot, popadl svou tašku a protáhl se na chodbu, odkud pokračoval do obýváku. „Mám práci a chystám se k odchodu.“ Lucius ho následoval a přitom se nenuceně rozhlížel po domě.

„Dost se to tu změnilo od té doby, kdy jsem tu byl naposledy. Už je to dlouho,“ pronesl a své tělo elegantně složil do křesla, zatímco Harry odložil své zavazadlo u krbu.

„Trochu jsem to předělal k obrazu svému. Dáš si něco k pití?“ vzpomněl si Harry na slušné vychování.

„Whisky, děkuji,“ usmál se Lucius a spokojeně pozoroval, jak Harry otevřel prosklenou skříňku a vyndal z ní láhev a dvě skleničky.

„Ty už jsi tady někdy byl?“ divil se mladík, když mu podával jednu sklenku. „Tohle bývalo sídlo Fénixova řádu. Netušil jsem, že to tu znáš.“

„Jistě, když to bylo sídlo řádu, tak byl dům skryt pod Fideliem a nemohl ho najít ani ten, kdo tu již byl, pokud nebyl pozván. Ale před tím to bylo sídlo Blacků. A to byli příbuzní Malfoyů, vzpomínáš?“

„No jo, to jsem si neuvědomil,“ přiznal Harry a usrknul si whisky. „Bývalo tu dost rušno, za války,“ zavzpomínal, „ale teď jsem tu úplně sám.“

„Ty nemáš domácího skřítka? Předpokládal jsem, že jsi po Blackovi nějakého zdědil.“

„Jo, Kráturu. Ale už je v pánu“

„Proč sis nepořídíš jiného?“ zeptal se opatrně Lucius a upil ze své sklenky.

„Vyrostl jsem u mudlů. Umím se o sebe docela dobře postarat sám.“

„Ach tak. Takže uklízíš, vaříš a podobně?“ Lucius pobaveně zvedl obočí.

„Na uklízení existují docela efektivní kouzla, která mě naučila mamka Weasleyová a vařit mě baví. Občas.“ Harry se pobaveně zasmál a plácl sebou do druhého křesla.

„Poslyš, teď mě napadlo, dostaneš se sem přes mé ochrany, i když tě … nezavolám?“ Harryho tahle otázka dost zajímala.

„Zatím jsem to nezkoušel, ale co není, může být,“ Lucius se pobaveně ušklíbl. „Bojíš se mě?“

„To určitě,“ vyprskl ironicky Harry, „ale rád bych věděl, co mě do budoucna čeká.“

„Někdy to můžeme vyzkoušet, ale myslím, že pokud mě nezavoláš … tím milým způsobem, tak tvé ochrany neprolomím. Tím jsem si skoro jistý.“

„No uvidíme …,“ Harry přerušil svou řeč, protože na okně přistála sova. Kopnul do sebe poslední doušek, odložil sklenku na stolek a šel otevřít okno.

Sova k němu natáhla nožku, aby si mohl vzít svou poštu a Harry ji za to odměnil pamlskem. Zíral na dopis, bezmyšlenkovitě okno zase zavřel a otočil se směrem do pokoje. Věděl od koho ten dopis je. Úplně na něho zapomněl. Vyšel z pokoje a ve skříni na chodbě prošacoval svůj hábit. Když se vrátil do obývacího pokoje, držel už dopisy dva a trochu bezradně na ně koukal.

„Hm, myslím, že jsem něco prošvihnul,“ pronesl zamyšleně. Vzhlédl právě včas, aby spatřil Luciuse , jak naprosto znechuceně hledí na jeho poštu.

„Můžu hádat? Dopisy od tvého „ach-tak-statečného“ přítele,“ vyplivl tak jedovatě, že měl Harry nutkání se zasmát. Lucius opravdu žárlí, jak milé!

„Jo, Mathias. Úplně jsem na něho zapomněl,“ přiznal a odložil dopisy na stolek. „Jeden dopis mohl znamenat, že se mnou definitivně skončil, ale dva… Předpokládám, že se mi omlouvá.“

„Dovol mi tvé dilema definitivně ukončit,“ prohlásil Malfoy tak chladně, že upoutal Harryho pozornost. Zvedl k němu oči a zaregistroval, že drží v ruce hůlku.

„Incendio,“ a dopisy vzplály jasným plamenem.

„Hej!“ vykřikl pobouřeně Harry. „Nezbláznil ses? To je moje pošta!“

„Promiň,“ řekl, ale vůbec to neznělo jako omluva. „Už jsem ti objasnil, že jsem velmi žárlivý. A dělit se o tebe s tím...“, zdá se, že Lucius nenašel vhodné urážlivé slovo, „ je pro mne nedůstojné. Nediv se, že jsem se trochu neovládl.“ Lucius s poklidem a se špatně skrývaným potěšením zastrčil svou hůlku zpět.

„No ty se mi snad zdáš!“ Harry uvnitř doslova bobtnal. „Nemůžeš mi zasahovat do mého osobního života!“

„Už jsem do tvého života zasáhl, i když ty se tomu z nepochopitelných důvodů pořád vzpíráš,“ muž se zamračil. „Smiř se s tím. Jsi můj.“ Vstal a vykročil směrem k Harrymu.

„Ty mě tak štveš!“ Harry se zalykal bezmocným vztekem, když ho Lucius přitáhl k sobě.

Snažil se ho odstrčit, ale neuspěl.

Muž si ho jednou rukou pevně přitiskl k tělu a druhou ho držel za zátylek. Obličeje měli tak blízko. Pevný pohled očí, ty Harryho doslova metaly blesky. Kdyby opravdu chtěl, udělal by s Luciusem krátký proces, stačilo jenom uvolnit potřebnou magii. Ale on mu z nějakého důvodu nechtěl ublížit, a navíc měl pocit, že Lucius to moc dobře ví a hodlá této své výhody jak se patří využít. Harry bezmocně zuřil. Jeho vztek patřil Luciusovi, jemu samému a celé téhle pitomé situaci. Merline, vždyť já vlastně nevím, co chci! Oprava, vím, co chci a taky vím, že bych to chtít neměl. Stává se tohle jenom mě?

Lucius velmi zblízka pozoroval tu škálu emocí, které se promítly v Harryho tváři. „Tolik vášně,“ zamumlal a přisál se k těm lákavým rtům.

Harry se ještě snažil vzpírat a z objetí se nějak vykroutit. Moc si tím však neposloužil, protože tření jejich těl vyvolalo oboustrannou reakci. Nedokázal potlačit krátké zasténání, které však stačilo na to, aby Lucius svůj polibek prohloubil. Líbal ho vášnivě, hluboce a Harry nemohl neodpovědět. Trvalo opravdu jen malou chvíli a oba se v polibku zcela ztratili. Nic jiného nebylo.

Trvalo to vteřiny, minuty? Kdo v téhle situaci zvládne sledovat běh času? Harry ucítil nenechavou ruku, která zabloudila pod jeho triko a laskala jeho holou kůži. Bylo to tak příjemné, chtěl víc… Stop! Prudce odstrčil muže, který se chystal protestovat. Radši rychle ustoupil z jeho dosahu.

„N.. nemáme čas,“ zakoktal se. „Musím… musím jít. Je čas.“ Věděl, že blábolí, ale opravdu musel už jít a nechybělo moc a tohle by se zvrhlo. Otázka spálených dopisů v tuto chvíli upadla v zapomnění.

„Opravdu musíš?“ pochyby a zklamaní v Luciusově hlase byly zřejmé.

„Opravdu musím,“ vydechl Harry. Nelíbilo se mu, že jemu samotnému je to líto. Už dřív si slíbil, že si bude Luciuse Malfoye držet od těla a štvalo ho, že mu prostě nedokáže odolat. Merline, co jsem ti udělal, že mě tak trestáš!

„Dobře,“ rezignoval neochotně Lucius. „Vraťme se tedy k prvotní otázce. Kam že se to chystáš?“

„Odjíždím na dva, na tři dny, pracovně. Nic extrémního.“

Harry rozhodně nechtěl nikomu, a už vůbec ne Luciusovi, vyprávět o svém úkolu. Za prvé to bylo služební tajemství a za druhé absolutně netušil, jak by Lucius zareagoval. Rozhodně nepotřeboval, aby se mu Malfoy motal do jeho práce. Stačí, že mu leze do soukromí.

„Kam?“ Jednoduchá otázka, zamračený pohled.

Harry si nevěřícně odfrknul. „Víš, že ti to nemůžu říct, Luciusi.“

Pak si na něco vzpomněl a vypálil. „Víš, že Jonathan Smith, ten starožitník, co jsem tě s ním viděl, je mrtev?“

„Ano, tato informace se mi donesla,“ prohlásil nezaujatě Malfoy. „Jak smutné pro jeho rodinu.“ Pak se ovšem zarazil a zkoumavě pohlédl na mladého bystrozora. „Vyšetřuješ jeho smrt?“ Ta otázka zněla dost naléhavě a Harryho to utvrdilo v jednom, Lucius ví.

„Já vím, že tenkrát ses s ním nesešel kvůli starožitnostem. A ty moc dobře víš, kdo vlastně Smith byl. Můžu se jenom dohadovat, jak hodně jsi do toho zapletený, ale o jedno tě prosím, teď stůj stranou. Je to příliš nebezpečné.“ Harry ukončil svou řeč a mírně se začervenal. Tiše doufal, že Lucius to vezme jako varování bystrozora a nebude v tom hledat víc. Jemný vedoucí úsměv na tváři muže ho však vyvedl z omylu. Pak se však zamračil.

„Takže vyšetřuješ jeho smrt,“ konstatoval spíš jen sám pro sebe.

„Ne tak docela,“ mlžil Harry, „jeho tělo se dosud nenašlo a tím jsou pověřeni jiní.“

To, že Smith zanechal bystrozorům cenné údaje se nezmínil, nesměl. Ale kdo ví, co všechno se k Malfoyovi už doneslo. Jeho způsob získávání informací byl velmi efektivní.

„Jenom se chci ujistit, že se nebudeš motat kolem té zvrhlé bandy. Je to pro tebe, hlavně pro tebe, příliš riskantní,“ prohlásil Malfoy a Harry si odfrknul. …říká bývalý Smrtijed.

„Zvrhlá banda, vážně vtipné,“ posmíval se. „Pokud sis nevšimnul, jsem bystrozor a tohle je moje práce. Risk je součástí mé pracovní smlouvy. A i kdyby se jednalo o tu zvrhlou bandu, jak ty říkáš, Meus nemeus, nemůžeš to ovlivnit. Smiř se s tím.“

Harry trochu zlomyslně použil Luciusova vlastní slova. Smiř se s tím. Jak snadno se ta slova vysloví a jak těžko lze naplnit jejich podstatu.

Ještě by se asi dlouho dohadovali o vhodnosti či nebezpečnosti Harryho počínání, protože Lucius byl velmi nespokojený s představou Harryho v blízkosti toho spolku, ale v krbu se zažehl zelený oheň. To znamenalo jen jediné, že někdo přichází. Co někdo. Ron. Byli přece domluveni, že přijde.

„Můžem vyrazit, kámo?“ halekal Ron, když vylézal z krbu, ale když si všiml Malfoye, zaraženě dodal. „Ehm, neruším?“ Házel přitom očima z jednoho na druhého.

„Nikoliv, právě jsem na odchodu,“ prohlásil rezolutně Lucius a intenzivně pohlédl do zelených očí.

„Pamatuj, Harry, jsi můj a já tě budu chránit. Jsem Malfoy, nemůžeš mě zastavit,“ prohlásil tiše, lehce mu pokynul hlavou na pozdrav a vykročil ke krbu. Pak se ještě ohlédl přes rameno. „Bylo mi potěšením vás vidět, pane Weasley,“ a odletaxoval se pryč.

„To jistě,“ zamumlal za ním Ron a otočil se na Harryho. „Radši se nebudu ptát, co se tady dělo,“ prohlásil zrzek s podivným výrazem ve tváři a Harryho trochu pobavilo, že se jeho kamarád ještě stále umí červenat.

„To se neptej, protože by se mi to dost blbě vysvětlovalo,“ povzdychnul si Harry a kouzlem zkontroloval zabezpečení domu, uklidil sklenky a nechal zmizet popel ze stolku.

„Má to něco společného s tím rituálem Meus?“ odhadoval kamarád.

„Udělal to on, to už je jisté. Přiznal se. A víš co? Štve mě!“ neudržel se.

„Neměl jsem pocit, že by ti Malfoy až tak vadil. Počítal jsi s tím, ne? Tak co je špatně?“ divil se zrzek. „Ne, že bych já z něj byl nadšený, to víš.“

„Já vím, vlastně jsem počítal s tím, že to bude právě on,“ odevzdaně zabručel Harry. „Jenže on je tak … majetnický!“ vyprsknul naštvaně. Jenom doufám, že se do toho nezaplete. Nechci, aby zemřel. „Jenom doufám, že nám nepřekazí vyšetřování,“ řekl nahlas, „ten je schopný všeho.“

K jeho překvapení se Ron začal chechtat. „A co jsi čekal? Vždyť je to Malfoy. A přiznej si, nakonec ti to imponuje a jsi z něj celej vedle.“

„Debile,“ zabručel Harry, otrávený z toho, jak ho kamarád odhadl.

„Nezlob se, kámo. Jenom mě napadá, že kdybys ho chtěl zastavit, bylo by to děsně jednoduchý. Jsi bystrozor a on použil černou magii. Byl bys s ním hotov, než by řekl famfrpál. Takže pes je zřejmě zakopaný někde jinde. Co k tomu řekneš svému nejlepšímu kamarádovi?“ Ron se provokativně usmíval.

„Já…,“ zarazil se. Nebudu tady nic blábolit, když v tom sám nemám jasno. „Víš co, nech si ty chytrý kecy! A vůbec, můžeme vyrazit, jsem nachystaný,“ prohlásil furiantsky, když potlačil slabou chvilku. Popadl připravenou tašku a kamaráda stihnul pohledem mlč-nebo-uvidíš.

Ron mu na to odpověděl úsměvem od ucha k uchu. „Fajn, kámo! Takže, stručně. V Bristolu máme připravený chráněný byt, kam se přemístíme letaxovou sítí. Odtamtud se v pohodě přemístíme. Já půjdu napřed, obhlédnout místo, zajistím ochrany a dám ti vědět co a jak. Ostatní je na tobě. Hlavně buď opatrný, jasný?“

„Ano, mami,“ zabručel Harry a Ron ho bodře ducnul do zad. „Hlavu vzhůru!“ povzbudil ho ještě před tím, než oba zmizeli v krbu plném zeleného ohně.

ooOoo

24. kapitola