Vábení moci - 31.

kapitola 31. - Skutečně jedovatý (autor Nade)

Kapitolu věnuji těmto dobrým dušičkám: Nemesis, tess, Zuzana, Káťa-chan, terkic, Sirina, bacil, Jutaki, Lafix, Yonade, Lucka, Kitti, Hajmi, Yoku, Pimpinela a jeden anonymek. Díky všem za podporu.

31. kapitola – Skutečně jedovatý

Lucius vztekle mrštil novinovým výtiskem do krbu a pomstychtivě sledoval, jak ho pohlcují plameny. Mizerní novináři! Měl chuť někomu zakroutit krkem nebo něco roztřískat, ale s vypětím sil se ovládnul. Tak se aspoň těšil představou, že ten pisálek i s pachatelem se taky škvíří a s řevem svíjejí v plamenech, ale byla to nedostačující náhražka. Pouhá fantazie.

Byly chvíle, jako tato, kdy nečekaně litoval svého rozhodnutí žít životem úctyhodného kouzelnického aristokrata. Měl chuť vraždit. Nebo takové Crucio… To by taky nebylo špatné. Zatvářil se tak, že výraz v jeho obličeji by spolehlivě odradil i masového vraha.

Tamtu životní etapu však uzavřel a udělal za ní tlustou čáru. Další šanci by už nedostal a pak… byl tu Harry. Nikdy by nic takového neakceptoval a to by zničilo jeho plány.

Předevčírem mu vrátil jeho vzpomínku. Nebyl hlupák, tušil, že Harry se bude vzpírat. Nicméně se neubránil drobnému… rozladění. Ano, to je ten výraz. Drobné rozladění. Nepřišel, ani ho nezavolal. Představy, co by následovalo, byly víc než lákavé. 

Ale jak už bylo řečeno, víceméně s tím počítal. Navíc, dobývání zpupného nebelvíra bylo tak zábavné, užíval si to. Ale nemělo by to trvat příliš dlouho. Lucius neoplýval přílišnou trpělivostí. Chtěl Harryho tady, ve své posteli. Byl jeho a Lucius se ho nehodlal vzdát.

Ten novinový článek jeho rozpoložení jenom znásobil. Moc dobře věděl, odkud vítr fouká. Byla to práce Gilberta Morcerfa. Nejen, že chtěl Harryho Pottera zasáhnout na citlivém místě, tím že se zavraždí jeho milence, při tomto slově Lucius temně zavrčel, ale navíc chtěl zdiskreditovat Malfoye jako možného pachatele, aby mu k Potterovi ztížil přístup. K Luciusově potěšení však ten nýmand neměl ani tušení, jak blízko se k němu už dostal. Tohle všechno byly jenom mocenské hry a Lucius je víc než chápal. Sám s nimi měl mnoho zkušeností. Neměl však rád když si někdo hrál s ním. Zuřivě zatnul pěsti.

Naštěstí Rockwell přežil. Upřímně, kdyby zemřel, příliš by mu to nevadilo, aspoň by se konečně přestal kolem Pottera motat. Ale Nebelvír byl ke svým přátelům velmi ochranářský a tohle by ho značně rozhodilo. A to nechtěl.

Právě to spojení mezi Rockwellem a Potterem, které v těch novinách rozmázli, ho vlastně štvalo nejvíc. Lucius o sobě věděl, že je velmi majetnický, ale rozhodně to nepovažoval za chybu. Malfoy prostě vždy chrání, co mu patří. Tak to je. To, že byl Harry veřejně spojován s někým jiným, velmi nepříjemně brnkalo na jeho nervy.

Lucius se odtrhnul pohledem od plamenů v krbu. Z jeho úvah ho vytrhla ministerská sova, která neodbytně ťukala zobákem na okno. Mávnutím hůlky se okno otevřelo a ta opeřená koule vtrhla dovnitř a zcela nedůstojně přistála na stole v jeho snídani. Odporné, ale stejně už neměl na jídlo ani pomyšlení.

Odebral si příchozí poštu a netrpělivým pohybem ruky vyprovodil tu drzou potvoru ze svého domu. S chladným výrazem v obličeji rozložil pergamen. Oh, jaké překvapení. Má se laskavě dostavit na ministerstvo, oddělení bystrozorů, kvůli svědecké výpovědi.

Lucius moc dobře věděl, že je to jen kulantní označení skutečnosti, že bude nepochybně čelit obvinění z pokusu o vraždu. Zmačkal kus pergamenu v jedné ruce a odhodil ho na stůl.

Nebylo to nic nového. V kouzelnické společnosti se na něho stále většina dívala skrz prsty, musel si přiznat, že ne zcela neoprávněně, a na tento přístup byl zvyklý. Docela se těšil, jak se jejich argumenty roztříští o jeho naprosto neprůstřelné alibi na včerejší den. A pokud by ho chtěli obvinit z najmutí vraha, museli by to dokázat. Nemožné.

Budiž. Je třeba jít a obhájit své pozice. To znamená hlavně přesvědčit svého milence - a z toho nesleví, že s tím atentátem nemá nic společného.

ooOoo

Harry rozmrzele šlapal po dlažbě ministerstva. Před chvílí četl dnešní tisk a byl, mírně řečeno, nakrknutý. Tušil, že za tohle nadělení může děkovat tomu ošetřovateli. Byl u výslechu a pak viděl, jak za Mathiasem přišel Harry, coby přítel. Každý srpec dobrý, ne? Přemýšlel, jestli by na něho neměl podat stížnost za neprofesionální chování.

Ne, že by to nečekal. Koneckonců je neustále oblíbeným tématem drbavých plátků. Jenom opět podcenil sílu tisku. Článek se zmiňoval i o Luciusovi, se kterým byl viděn, a i když nic přímo nenaznačil, nejevil se v nejlepším světle. Navíc, ještě nebyl připravený zveřejnit svůj vztah s ním, ať už byl jakýkoli. A jak zareaguje sám Malfoy? To opravdu netušil.

Z toho přemítání ho začínala bolet hlava. A navíc má dnes běžnou pochůzku, což by za normálních okolností bylo fajn, jenže dnes bude zase oblíbeným terčem dotěrných zvědavců a čumilů. No bezva.

Největší starost měl o své blízké a přátele. Útočník mohl udeřit kdekoli a on se cítil bezmocný. To ho deprimovalo. Nevěřil, že by to byla Malfoyova práce. Ne, že by toho nebyl schopen, na to ho znal příliš dlouho. A Mathias mu ležel v žaludku. Ale právě protože ho dobře znal, věděl, že pokud by se Malfoy rozhodl ho odstranit, neotrávil by ho. Pravděpodobně by ho zabil osobně a ohromně by si to užíval. A navíc, dnešní Lucius byl jiný, aspoň tomu pevně věřil. I když mu většina vnucovala známé pravidlo, že lidé se tak snadno nemění. Do háje se všemi pravidly.

Včera, když byl na návštěvě u Andromedy, setkal se tam i s Miou. Ta už samozřejmě věděla, co se stalo a projevovala o jeho přítele upřímnou starost. Vysvětlil jí i Andromedě, jak se věci mají a vyjádřil i své obavy o jejich bezpečí. Potom ve spolupráci s Miou posílili magické ochrany domova Andromedy a Teddy jim v tom se svou dětskou hůlkou nadšeně pomáhal. Chvílemi to bylo skutečně k popukání. Potom se přesunul s Hermionou k nim domů a to samé tam zopakovali. Dlouho se však nezdržel, protože pokračoval dál k Weasleyům,  Nevillovi a ostatním. Nejvíc práce mu dal Georgův obchůdek, protože je veřejný prostor, přístupný komukoli. Byla to fuška, ale víc udělat nemohl. S další otravou už příliš nepočítal, nepřítel zřejmě nezopakuje stejný neúspěch, ale pro jistotu všechny opakovaně důrazně varoval. Teď už mu nezbývalo, než doufat, že si se zbytkem už poradí sami.

Doslova vletěl do své kanceláře, kde na něho už čekal Jason, se kterým měl dnes pochůzku. Mávnul mu na pozdrav a snažil se ignorovat noviny, které držel v ruce. Naštěstí k tomu nic neřekl, dokonce ani nevrhal významné pohledy. Jo, Jason byl skutečný přítel, který věděl, kdy je vtipkování krajně nevhodné. Stejně Harry věděl, že se rozhovoru na tohle téma nevyhnou, ale kolega ovládal umění správného načasování.

No, a mimo jiné tam byl i Sanders, téměř zasypaný dokumenty k případu, co právě řešil. Případu Rockwell. Sotva vzhlédl od stolu a zmerčil Harryho, vyskočil jak na pružině.

„Harry! To je dost, že jsi tady. Mrkni na to, jestli bys něco nedoplnil,“ podával mu hromádku pergamenů.

Harry si je vzal, usedl na svou židli a se zamračením se začetl do všech poznatků, svědeckých výpovědí a předběžných závěrů, které Sanders učinil. Štvalo ho, že sám se do toho nesmí aktivně zapojit, tak aspoň takhle. Musel uznat, že se kolega ve své práci vyzná a nic mu nešlo vytknout, jenom…

„Myslím, že na té teorii o žárlivosti lpíš až příliš,“ poznamenal směrem k Sandersovi.

„Možná,“ připustil s pokrčením ramenou, „ale musíš uznat, že to není nemožné. Mám spoustu indicií, které by to podporovaly. Malfoy je muž s minulostí,“ prohlásil významně, „a nemůžeš popřít, že se kolem podezřele motá.“ Začal na Harryho chrlit své argumenty, proč je Malfoy možný podezřelý.

„Avšak nezapomínám na to, že by to mohl být někdo úplně jiný. A pak je tady ta věc s Potentia Sincerus. To je samozřejmě priorita,“ dodal, spokojený sám se sebou. Zřejmě ho těšilo, že dostal svůj první samostatný případ.

Harry mu to přál, jenom by byl radši, kdyby se to netýkalo právě Mathiase. Navíc mu lezlo krkem, jak má Malfoye pořád plnou pusu. Štval ho, ale musel to strpět. Nehodlal svému kolegovi osvětlovat nic ze svého soukromí. Naštěstí ani nemusel, protože Malfoy se dokáže velmi efektivně obhájit sám.

„Mimochodem, předpokládám, že se tady Malfoy brzy objeví. Poslal jsem mu sovu, aby se dostavil k podání svědectví. Trochu ho zmáčknu a pak se uvidí, ne?“ Ze Sanderse doslova odkapávala sebejistota.

Harry se ušklíbnul. Zmáčknu…Však on ti ten úsměv zmizí, až si tě jeho lordstvo podá k snídani.

Asi by měl kolegovi naznačit, jakým způsobem jednat s mužem Malfoyova formátu, ale v tuhle chvíli zcela nekolegiálně podlehl klukovské touze, nechat kolegu vyžrat si to až do vítězného konce. Malá zlomyslnost, ale sakra potěší.

„Vážně? Tak to je možná nejvyšší čas zmizet, abychom nerušili,“ mrknul Harry na Jasona a společně se dali na rychlý ústup.

Jason se smál do hábitu. „Harry, tys ho v tom nechal schválně, přiznej se!“

„Vinen v plném rozsahu,“ uculil se. „Hele, ještě si odskočím. Sejdeme se v Příčné u vstupu z Děravého kotle.“

„OK,“ houkl Jason a pádil k východu.

Harry vklouzl na toaletu, z druhé strany se opřel o zavřené dveře a zhluboka si povzdechl. Přemýšlel, že si měl dnes asi vzít dovolenou a nevylézat z postele. A nemusel by v ní být sám… Potřásl hlavou, aby zahnal pokušitelské myšlenky a vydal se do kabinky, aby vykonal to, pro co přišel.

Když vyšel ven na chodbu, první co ho upoutalo, byla impozantní postava ve skvostném plášti se záplavou zářivě světlých vlasů. Lucius Malfoy se blížil s razancí přírodní katastrofy a s výrazem boha pomsty, takže mu šli všichni radši z cesty. Harry jen tak tak odolal náhlému popudu zdrhnout zpět na záchodky. Byl by to ale jenom pořádný trapas, protože Malfoy ho už evidentně zaregistroval a mířil přímo k němu. Bylo třeba se přírodní katastrofě postavit jako muž. Instinktivně se srovnal v ramenou a upřel pevný pohled na příchozího.

„Zdravím tě, Luciusi. Patrně vím, co tě sem v tuto hodinu přivádí,“ pronesl s úsměvem, když se před ním muž zastavil.

„Taky jsem rád, že tě vidím,“ pronesl Lucius s dravčím pohledem upřeným na Harryho. A pak udělal něco, s čím Harry absolutně nepočítal. Sáhnul po něm a nesmlouvavě si ho přitáhnul k polibku. Nic něžného, polibek byl hrubý, dravý a majetnický. Harry byl tak v šoku, že tomu nestihl zabránit. Když se vzpamatoval, vyškubnul se ze sevření.

„Co to sakra děláš?“ zasyčel na něho tiše. „Tímhle dáváš všem těm spekulacím v novinách úplně jiný rozměr!“

Opatrně se rozhlédl kolem. „Ministerstvo se neustále hemží novináři. Víš co bude v novinách zítra?“

„S publicitou se dokážu vyrovnat,“ vrátil mu Lucius noblesně zpátky. „S čím se nevyrovnám, je to, že jsi veřejně spojován s tím…,“ výmluvně se zašklebil.

„Proto tahle… demonstrace?“ prskal Harry snažíc se muže nenápadně vmanévrovat někam stranou. „Pro tvoji informaci, s Mathiasem jsem se včera regulérně rozešel!“

„Tak to je dnes první dobrá zpráva,“ prohlásil muž ironicky a založil si ruce na prsou. Jeho snahu odklidit ho nějak do ústraní zcela ignoroval. „Bylo už načase, abys si urovnal svůj intimní život. Trochu nás to brzdilo.“

Zatvářil se tak samolibě, že se Harrymu chtělo zařvat. V tuhle chvíli už mu bylo úplně jedno,  jestli je někdo pozoruje či poslouchá.

„Nebuď si sebou tak jistý,“ snažil se ho Harry stáhnou zpátky na zem, ale jenom tím přilil olej do ohně. Na reakci nemusel čekat dlouho.

„Ty jsi můj a já chci, aby to bylo všem jasné,“ syčel vztekle Lucius, přičemž sevřel jeho ruku nad loktem. Harry se nemohl ubránit dojmu, že si ho Lucius hned teď přehodí přes rameno a odtáhne do své jeskyně. Ten chlap měl dar ho nepředstavitelně vytáčet.

„Promiň, ale na tohle nemám čas. Mám práci.“ Jemně odtlačil jeho ruku ze své paže.

Omluv mě“, dodal nakvašeně a plánoval se co nejrychleji přemístit pryč.

Musel hned zmizet, protože si nebyl jistý, co by provedl, kdyby se ještě chvíli zdržel. Buď by Lucia seřval, zaškrtil, proklel… nebo mu ten polibek vrátil. Co naplat. Pomyšlení, že Lucius se nerozpakoval si ho veřejně přivlastnit, mu tak trochu imponovala. Harry, měl by ses léčit.

„Jsem pozván přímo do tvé kanceláře,“ vyštěkl Lucius.

„Bystrozor Sanders už tě toužebně očekává,“ prohlásil Harry trochu jedovatě a mávnul rukou směrem ke dveřím jejich kanceláře. „Je to jeho případ.“

„Přesto bych si rád promluvil právě s tebou.

„Pokud mě chceš přesvědčovat o své nevině, nemusíš se namáhat. Nějakou podivnou shodou okolností ti věřím,“ prohlásil Harry, čímž si vysloužil mužův spokojený úsměv. „O tom musíš přesvědčit ostatní.“

„Tvá důvěra mne nevýslovně těší,“ zapředl mnohoznačně Lucius. „Mám ale na srdci i něco jiného.“ Harry tázavě zvedl obočí.

„Oba tušíme odkud to přišlo.“ Na to Harry jen přikývnul. „O tvé aférce s tím mužem vědělo jen velmi málo lidí. Mám pravdu?“ Řečnická otázka. „Což znamená, že někdo z tvého blízkého okolí minimálně vynáší informace.“

„To máš pravdu,“ zasmušil se Harry. „Určitě mi to dává důvod k řádnému zamyšlení.“

„Hlavně buď ostražitý, nelíbí se mi to,“ odtušil Malfoy.

„Budu,“ slíbil, „ale už bys měl jít, čeká na tebe Sanders.“

„Už se na to těším,“ zavrčel muž a učinil pohyb směrem k Harrymu. A je to zase tady, pomyslel si Harry a vycouval dřív, než by došlo k dalšímu líbání.

„Tak se měj, já už taky musím.“ Luciuse jeho reakce lehce pobavila a s pohledem naznačujícím, že příště neunikne, mu pokynul hlavou a obrátil se směrem ke kanceláři.

Harrymu bylo Sanderse skoro líto, protože Malfoy byl v takové náladě, že pokud bystrozor nebude diplomatický, sežere ho zaživa. Ještě že dnes nemá nic než obvyklé pochůzky, protože se cítil dost rozhozený. Nic složitějšího by dnes nezvládnut. A při pomyšlení, co zítra opět vyjde v novinách… Škoda mluvit, zcela zbytečné se tím zabývat.

Radši vypne mozek a bude spoléhat jen na své bystrozorské smysly. A na přítele Jasona.

Dnešek je prostě šílený.

ooOoo

Když se odpoledne vrátili do kanceláře, našli Sanderse sedět jako hromádku neštěstí s hlavou v dlaních.

„Tak jak se ti dařilo?“ zaryl si hned Jason se zářivým úsměvem na tváři. Odpovědí jim bylo zamručení raněného medvěda.

„Malfoy má tutové alibi na dobu, kdy se mohl někdo nepozorovaně dostat na místo činu a nastražit jed. Už jsem si to ověřil,“ řekl trochu zklamaně a zvedl oči ke svým kolegům.

„Asi vám nemusím vyprávět, jak ze mě udělal totálního pitomce. A ohromně se v tom vyžíval,“ prohlásil trochu obviňujícím tónem a zaměřil se na Harryho. „Jak můžeš s tím chlapem normálně komunikovat?!“

Harry se trochu škodolibě ušklíbnul. „Těžko, kamaráde, těžko.“

„Nechali jste mě v tom pěkně vymáchat, co?“ Harry s Jasonem se po sobě podívali jako naprostá neviňátka. „Jen se nedělejte, je mi to jasné!“

„Sorry, kámo, vyloženě sis o to koledoval,“ rozřechtal se Jason a ignoroval Harryho nakopnutí do kotníku.

„Věříte, že jsem měl chvílemi pocit, že vidím na té jeho blonďaté hlavě rohy?“ pokračoval Sanders v samomluvě. „Je to démon v lidském těle.“

Harry se tomu upřímně zasmál. „Buď klidný, ani mně se ta komunikace vždycky nedaří. Abych přiznal, zrovna dneska ráno jsme na sebe štěkali jak dva psi.“ Líbání záměrně nezmínil.

„Štěkali? Opravdu? Já měl za to, že projevovat emoce je pod jeho ctěnou úroveň,“ podivil se upřímně Sanders.

„Myslím, že jako jeden z mála mám ten vzácný dar rozpálit ho doběla,“ připustil Harry.

„Takže s ním nevycházíš tak dobře, jak jsem si myslel?“ Odpovědi na tuto otázku se Harry rozhodl vyhnout. To, co řekl Lucius, ho přivedlo k rozhodnutí, příliš se nešířit o svých vztazích. Nikdy nevíte, kdo poslouchá.

„Sám jsi to zažil, co dodat,“ odpověděl vágně a pokrčil lhostejně rameny.

„Chladný jako ledovec,“ přitakal Sanders, aniž by si všimnul, že jeho otázka zůstala nezodpovězená. „Ale o to víc je jedovatý. Ten by byl schopen otrávit Rockwella jen těmi svými poznámkami, to mi věř.“

Harry se opět zasmál a nechal ho při tom. Těžko by jemu nebo komukoli vysvětloval, že Lucius má mnohem víc tváří, než jen tu povýšenou a arogantní, kterou ukazuje na veřejnosti.

„No, asi se budeš muset se svým podezřením obrátit jinam,“ prohodil Harry mimoděk, ale kolegova reakce ho příliš nezajímala.

V tuhle chvíli nepřemýšlel nad ničím jiným, než nad tím, že má zřejmě někde ve své blízkosti krysu. A možná jenom někdo příliš kecá, ale to je asi blbost. Pocit zrady už se zakousl a nepouštěl. Když si nedá pozor, rozloží ho zevnitř a nic mu nezůstane. Žádní přátelé. A protože Harryho nejbližší přátelé jsou jako jeho rodina, byl by sám.

Nesmysl! To je přesně ono! Nesmí takhle uvažovat, ale musí jednat. V první řadě dojde za Ronem a Hermionou. Dal by za ně ruku do ohně a tím je třeba začít. Věřil, že mu pomůžou s probráním všech známých a kolegů, protože si mohli dovolit dívat se na to s nadhledem.

Právě se jim chystal napsat vzkaz, když na jeho stole přistála sova.

ooOoo

32. kapitola