19. září 2012

Red Hills - 2.


Autor: Akame Sora
Překladatel: Nade

Děkuji všem za podporu, především pilným komentující, jmenovitě: Saskya, Lafix, Rejsek009, Jája, bacil, kali, Káťa, Jutaki a dva anonymci.
Ještě jednou díky a doufám, že se vám bude povídka líbit, stejně jako mně. Povídka se sice rozjíždí pomalu, ale věřte, že to nejlepší teprve přijde. 
PS: Já už teď zbožňuji Harryho zrcadlo. :D


2. kapitola


„Kámo, já ti vůbec nerozumím“, Ron vydupával cestičku na koberci v bytě na Grimmauldově náměstí 12.

„Když mně je tady opravdu dobře.“ Harry si usrkl horké kávy a přimhouřil oči požitkem. Po dni plném práce, kdy stíhali jakéhosi zdivočelého vlkodlaka, měl pocit, že by dokázal spočítat snad všechny kosti ve svém těle. Jeho přítel zřejmě takové problémy neměl, když dokázal nabírat další kilometry v jejich obývacím pokoji.

„Bože, kámo, přece ti neříkám, aby si se tam přestěhoval“, zasténal Ron a na chvíli se zastavil. „Nechápu, jak můžeš pít tenhle hnůj“, zašklebil se při pohledu na hrnek černé tekutiny. „Mohli bychom se tam přemístit a prohlédnout si to zblízka, no ne? Kromě toho, jako vlastník jsi přinejmenším povinen se tam aspoň ukázat.“

„Mám rád kávu...“, pokrčil rameny černovlasý mladík a promnul prsty unavené oči. „Vždyť víš, kolik mám práce. Mám stůl zavalený spisy na dalších šest měsíců. Vlkodlaci, vybuchující kotlíky, kletby na domech bývalých bystrozorů, magické pokusy na zvířatech. Zapomněl jsem na něco? Ach! Smrtijedi! Zorganizovali další, velmi úspěšný útok na Moodyho dům. A nezáleží na tom, že už nežije. Naprosto v souladu se zásadou, že hříchy otců se přenášejí na syny, se muži v bílých maskách rozhodli pobavit s jeho sestrou a jejími vnoučaty.“

„Harry...“

„A ty mi říkáš, abych si vzal volno a šel na dovolenou do Irska...“, opřel se pohodlně na křesle a nohy si vyložil na opěrku pohovky stojící vedle.  „Kdy, Rone? Řekni mi, kdy to mám udělat? Před, nebo po práci? Nebo možná v přestávce na oběd?“

„No, jistě!“, udeřil se Ron dramaticky do čela. „Jak jsem mohl! Zapomněl jsem, že všichni bystrozoři byli postiženi kletbami Densaugeo a Confudus, právě teď vesele pobíhají po Zapovězeném lese, předstírají, že jsou králíci a žerou salát. Na stráži zůstal jenom úžasný Zlatý chlapec, naděje kouzelnického světa, Vyvolený...“

„Přestaň!“

„... který porazil Pána Bez Nosu a... jeho přítel a pomocník Ron Weasley, jediný a nepostradatelný...“ Ron se konečně posadil a shodil Harryho nohy z pohovky.  „Jo, kamaráde, to hodně vysvětluje. Musíš stát na vartě, aby kouzelnický svět nelehl popelem.“

„Velmi vtipné.“

„Řekl bych spíš tragické, ale když myslíš...“, pokrčil zrzek rameny a natáhl se pro jablko na stole, do kterého se zahryznul s výrazem tak zarputilým, jako kdyby útočil na smrtelně jedovatého pavouka.

„To ti až tak záleží na té cestě do Irska?“

„Mně?“, podíval se na něho Ron s ironickým překvapením. „Ale kdepak, koneckonců na mě hrad nečeká.“

Harry si povzdechl, vstal ze svého křesla a prohrábnul si rukou vlasy, které, i když delší než ve školních časech, stále byly nepoddajné a neuspořádané.

„Jdu se osprchovat. Po té hře na schovávanou v lese, mám pocit, jako kdyby mi za košilí vyrostla borovice.“

„Jasně“, polkl Weasley sousto a rozvalil se pohodlně na pohovce. „Nezapomněl jsi, že dnes máme schůzku s Hermionou a Ginny v Příčné ulici?  Nebo to taky není důležité?“

„Vím o tom. Vykoupu se a můžeme jít“, Harry zamířil šouravým krokem k východu. Zastavil se u dveří.  „Taky by se ti ho hodilo... Máš ve vlasech pavučinu“, pronesl škodolibě a zmizel v hale. Z pokoje za ním dolehl ruch, jako kdyby někdo v panice přeskočil stůl.

..........

Horké proudy vody stékaly po těle muže stojícího ve sprše. Se zavřenýma očima a dlaněmi opřenými o kachličky, se oddával relaxační masáži.

V domě na Grimmualdově náměstí 12 žil společně s Ronem už čtyři roky. Ihned po ukončení studia navrhl Harry příteli, aby se k němu přestěhoval. Nechtěl v Siriově domě bydlet sám. Weasley, s výrazem jakoby Vánoce přišly o něco dřív, okamžitě souhlasil s jeho návrhem. Po dvou dnech se objevil v jeho krbu, táhnul za sebou svůj kufr a chvilku po něm se do obývacího pokoje přemístili Ginny, Fred a George, se zbytkem jeho věcí.

Nějaký čas si žili v relativní pohodě, sami ve dvou to zvládali celkem dobře. O dva měsíce později stály na prahu Guinevera a Hermionu a prohlásily, že dům by měl být zrekonstruován, a ony se rozhodly být tak hodné, že ochotně pomohou dvěma osamělým mužům. Ubránit se odhodlané ženě je obtížné, a když jsou dvě... naprosto nemožné.

Po následující tři týdny v domě zavládl skutečný Armageddon. Ron a Harry, s výmluvou na tvrdou práci na ministerstvu, se evakuovali v okamžiku, kdy dámy zatoužily poznat jejich oblíbené barvy, odstíny a vkus, a na stolku přistály tuny prospektů se vzorky tapet a obkladů.

Nicméně, ze zpětného pohledu musel Harry uznat, že dívky prokázaly úžasný cit pro věc a dům nyní vypadal jako kříženec mezi mudlovsko - kouzelnickou vizí schizofrenika.

Už na první pohled bylo znát, na čem pracovala Hermiona a čím se zabývala Ginny.

Kuchyně byla dokonalým příkladem moderního interiéru. Bílé kachličky ostře kontrastovaly s nábytkem v tmavě granátové barvě. Hermioně se postarala, že nechyběla ani lednice, indukční varná deska, mikrovlnná trouba, toustovač a... k velké radosti Harryho, opravdový mudlovský kávovar. Všem čtyřem dalo dost práce, aby zajistili správné fungování elektrických spotřebičů v magickém domě.

V obývacím pokoji naopak převážila rudovlasá amatérská tradice. Jednu stěnu zdobil stylový nábytek z tmavého dřeva. Na oknech visely klasické bílé záclony a těžké závěsy v medové barvě odpovídaly sametovým potahům na dvou křeslech a pohovce. Ohromná knihovna laděná ve stylu ostatního umístěného nábytku, byla plná knih od titulů pojednávajících o magii až po několik kousků o oblíbeném sportu majitele - famfrpálu. V jistém ohledu se sem velká plazmová televize, stojící na malém stolku, hodila jak pěst na oko. Ale Harry s Ronem o tom nechtěli ani slyšet.

V sále visely nové, mnohem optimističtější obrazy a plátno s problémovou Uršulou Blackovou bylo konečně, za spousty jejího ohlušujícího křiku, odstraněno pomocí nějakého málo užívaného lektvaru, který Fred získal v Obrtlé. Bývalá hostitelka domu tak na věky spočinula v nejtemnějším koutě sklepa a tam, zabalená do černého sukna a nikým nerušena, konečně usnula věčným spánkem.

Harry byl Hermioně hluboce vděčný, že zastavila Ginny před invazí do jeho vlastní ložnice, rozhodně se toho raději ujal sám. Díky tomu teď vypadala přesně tak, jak si ji vždycky v minulosti přestavoval.  Konečným výsledkem bylo něco, z čeho by Harryho Pottera nikdo nepodezříval. Přímo proti dveřím stála velká postel se čtyřmi sloupci, kterou zdobilo tmavě zelené povlečení s několika polštáři ve světlejším odstínu. Hráškově zelené stěny hezky kontrastovaly s ocelově šedými závěsy a baldachýnem ve stejné barvě. Podlahu pokrýval nadýchaný, olivově zelený koberec, který chránil před chladem a vyvolával příjemný pocit, když se jeho nohy zabořily do měkkých vláken. Vedle postele byl noční stolek, těsně přiléhající k jednoduchému pracovnímu stolku, který byl věčně navršený tunami papírů. Pod oknem byl široký parapet, na kterém Harry rád sedával za bezesných nocích a díval se na oblohu. Celek doplňovala velká komoda.

Ron, při pohledu na jeho ložnici, zůstal stát se široce otevřenými ústy a pak těžce zafuněl: „Harry... Tady to vypadá jak ve Zmojozelské koleji, nebudeš mít noční můry?“

Guinevera byla zřejmě stejného názoru, protože nic neřekla, sevřela rty a pouze nesouhlasně potřásla červenými vlasy. Hermiona zachránila situaci prohlášením, že tyhle barvy dobře poslouží muži pracujícímu ve stresových podmínkách, protože uklidňují a uvolňují.

Ginny  to prohlášení nekontovala, ale svou frustraci si vybila na Ronově ložnici. Vymalovala a vybavila ji v barvách odpovídajících Nebelvíru a důkladně ji oblepila ohromujícím počtem plakátů s týmem Kudleyských kanonýrů.

Harry byl nejvíc uchvácený koupelnovými doplňky. Jeho vlastní koupelna byla prostorná, obložená smetanovo-bílými dlaždicemi. Staromódní měděná vana byla nahrazena moderní, se zabudovanou vodní masáží. V rohu stála i sprcha, ve které se právě teď oddával potěšení z horkého proudu vody.

Černovlasý chlapec otočil kohoutkem a boky si zabalil do načechraného ručníku. Přešel k zrcadlu a dlaní setřel zapařené sklo.

„Tvoje krása způsobuje třes mých odrazů“, brouklo zrcadlo sexy hlasem.

„Sklapni“, zavrčel, přejel si rukou na bradě a popadl hůlku, aby použil holící kouzlo. Snad jenom on může natrefit na zrcadlo s homosexuální preferencí. Podrážděně si povzdechl. „Jednou tě rozbiju.“

„Ach, zraňuješ mé city“, vzdychlo. „Kromě toho, neuděláš to, protože by ti to přineslo smůlu na mnoho let.“

„Povídám si s neživými předměty, měl bych navštívit psychiatra“, zamumlal Harry, když vycházel z koupelny.

„Jistě, urážej mě, vysmívej se mým citům, surovče!“ zaskuhralo zrcadlo dřív, než za sebou stihnul zabouchnout dveře.

O deset minut později stál v obývacím pokoji u krbu a čekal na přítele.

..........

Příčná ulice se nezměnila od doby, kdy ji jedenáctiletý Harry viděl poprvé, když sem přišel s Hagridem. Možná, že tu bylo jen víc lidí. Ano, určitě mnohem víc. Zlatý chlapec zoufale zasténal, když po odchodu z Děravého kotle zapadl do proudu lidské masy. Ze všech stran ho obklopilo tlachání, vůně bylin a podivných substancí. Kouzelníci se předbíhali na svých cestách do obchůdků, jedni sebou táhli velké překážející torny, jiní svými košťaty otloukali lýtka kolemjdoucích, a navzájem na sebe pokřikovali, buď zdvořile nebo výhružně, když se někdo odvážil do nich znenadání strčit. Výklady zářily barvami a snažily se překřičet dav, když vychvalovaly zboží.

Košťata, nejlepší, nejmodernější! Plně vybavené, polstrované!

Tajemné lektvary, jen u nás!

Chcete získat srdce své nevěsty? Vejdi k Madam Malkinové! Pouze u nás nejmódnější oblečení sezóny!

„Rány boží, odkud se berou?“ Ron stál vedle něj a oprašoval z oblečení zbytky popela. „Zdá se mi, že pokaždé je jich tu víc.“

„Hm...“, zašklebil se mírně Harry. „Pospěšme do Fortescueovy cukrárny, holky už určitě čekají.“

„Jak to vidím já, určitě přišly už dávno a provětraly všechny krámky. Vůbec ženám nerozumím.“ Weasley se protáhnul mezi jakýmsi párem, který před sebou tlačil vozík naplněný rozmanitým zbožím.

„Ani mi neříkej“, obrátil Harry oči v sloup. „Jsou nepředvídatelnější, než lektvary ve Snapově učebně. I když si myslíš, že děláš všechno dobře, nikdy nevíš, kdy dojde k výbuchu.“

„Jo“, zařehtal se Ron. I když v tu chvíli nevěděl jestli kvůli tomu, co řekl jeho přítel, nebo proto, že se Harry rozplácnul jako dlouhý, tak široký, když do něho strčil nějaký poloobr Hagridova vzrůstu, láteřící ve dvou jazycích.

Ron si povzdechl, pomohl Harrymu vstát a instinktivně mu stáhnul šátek víc do čela. Od chvíle, kdy Zlatý chlapec porazil Voldemorta, překročila jeho sláva všechny přípustné meze a lidé ho obtěžovali, kdekoli se objevil. Naštěstí měl Harry schopnost splynout s davem, a když zmizely z jeho nosu všeobecně známé brýle, měl s tím problémů ještě míň. Každý, kdo chtěl vystoupit do řad bystrozorů, procházel kompletním zdravotním testem. Špatný zrak by mohl Vyvolenému působit obtíže v boji a tak první věc, kterou ministerští čaromedici udělali, byla náprava jeho oční vady. A protože Harry neměl rád magické klobouky, nosil kolem hlavy uvázaný obyčejný mudlovský šátek smotaný do čelenky, čímž účinně ukryl svou jizvu, a tak se chránil před zvědavýma očima.

„Díky, Rone.“ Zelenooký mladík se spěšně odtáhnul od stále klejícího muže a skryl se pod stříškou Ollivanderova obchůdku, aby si rychlým kouzlem očistil zablácený plášť.

„V pohodě. Když už jsi zase čistý a hezký, tak pohni“, potáhnul ho Ron za rukáv směrem k cukrárně.

Uvnitř bylo plno, ale v jednom měl zrzavý bystrozor pravdu. Jeho sestra a přítelkyně už seděly u stolku, a téměř zoufale na ně mávaly rukama.

„Zase jdete pozdě“, dívala se na ně Hermiona káravě.

„Nezačínej, Miono“, sklouznul Ron na židličku a se širokým úsměvem na číšníka si okamžitě objednat velký pohár čokoládové, banánové a jahodové zmrzliny. Vedle sedící Harry tiše požádal o kávovo-smetanový dezert.

„Jak si se měl, Harry?“  Ginny si rukou podepřela bradu a něžně na něho hleděla.
„Od včerejška?“ ujistil se s úsměškem. „Myslím, že se nic nezměnilo.“

„Jo, no jo“, začervenala se zlehka.

„Nebuď protivný, Gin má o tebe prostě starost“, zasunula si Hermiona pramen vlasů za ucho. „Už jsi přemýšlel nad tím, o čem jsme diskutovali posledně?“

„Nepřemýšlel“, zapíchnul Ron lžičku do své zmrzliny a blaženě se usmál do poháru. „Stále platí, že odmítá třeba jen vidět svou novou usedlost.“

„No, víš…“

„Neodmítám“, odsekl Harry za stálého míchání zmrzliny. „Já prostě jenom nemám čas.“

„Ale Harry, zítra je sobota, nemusíš do práce. Mohli bychom se jednoduše přemístit před bránu hradu.“ Ginny od sebe odstrčila talířek s napůl snězeným zákuskem.

„Nemůžeš se přemístit na místo, které neznáš“, usmál se její snaze černovlasý mladík. „Dost mi záleží na mém těle, zejména na některých jeho  částech, a nerad bych cestou něco ztratil.“

Guinevera se začervenala ještě víc a její oči zaplály, jako kdyby si představila části, o kterých mluvil mladý muž usazený naproti ní.

„To není žádná výmluva, můžeme udělat přenášedlo“, pokrčila rameny Hermiona.  „Myslím, že jen hledáš záminky.“

„Jenom nechápu, proč vám na tom tak záleží. Hrad jako hrad.“ Harry vložil do úst lžičku a s přimhouřenýma očima si vychutnával kávovou zmrzlinu, která se mu rozplývala na jazyku. Bez debat, dezerty Floriana Fortescue byly ty nejlepší, co kdy jedl. „Kromě toho, na Grimmualdově náměstí se cítím opravdu dobře, a to zvláště teď, když jste ten dům tak úžasně zrenovovaly“, řekl s téměř veselým úsměvem.

„Nepodlézej. Nikdo tě nenutí, abys tam hned bydlel, stačí to místo jenom navštívit.“

„Jo, říkal jsem mu to samé“, zavrtěl hlavou Ron.

„Harry...“, Hermiona natáhla ruku a stiskla dlaň přítele. „Je to obrovský dar. Brumbál tě opravdu považoval za velmi blízkého, když tě ustanovil hlavním dědicem. Vážně bys měl, už kvůli jeho památce, projevit vděk a aspoň trochu zájmu.“

„Zájem“, v  zelených očích se objevily rozpaky a pocit viny. „Ne, že bych si toho necenil. Já jenom... Je to jeho domov, vyrostl tam, je jistě prosáklý jeho přítomností.“

„Musíš se konečně se smrtí ředitele smířit. Kromě toho, pokud vím, vyrůstal někde jinde. Ten hrad byl dědictvím jeho otce, nežil tam. Možná jezdili do Irska na dovolenou... Já nevím...“

„Pěkná chalupa“, odfrkl si Ron. „Někomu se to žije.“

„Ronalde Weasley!“ zavrtěla se Ginny s rozhořčením. „Uvědom si, o kom mluvíš!“

„Omlouvám se.“ Ron měl dost slušnosti, aby sklonil hlavu. Zase něco vypustil bez přemýšlení, sakra.

„Změníme téma, ne?“, podíval se Harry prosebně na své přátele prosebně. „Slibuji, že o tom budu uvažovat, jo?“

„Samozřejmě, Harry.“

Nejožehavější téma bylo zažehnáno a zbytek odpoledne jim uběhnul při nezávazném tlachání. Chlapec si oddechl a uvolnil se. Přátelé pro něho znamenali všechno, ale někdy se cítil zavalený jejich nekonečnou péčí. Ani na ně nemohl řvát. Někdy se přistihnul, že postrádá dobu, kdy chodil do Bradavic, kde na chodbách mohl vždycky narazit na někoho, na kom si mohl vybít svoji frustraci a vztek. Skutečně to bývalo svým způsobem osvěžující a mohl se tím odreagovat. S Ronem se žilo dost dobře, ale znali se natolik, že se neměli kvůli čemu pohádat. Zůstávali ještě Weasleyovi, kteří je navštěvovali poměrně často, ale také se nehodili na to, aby si jejich prostřednictvím kompenzoval stresující práci, nebo některé osobní problémy. Někdy ho prostě štvaly ty věčné úsměvy a obklopující atmosféra dobré vůle a neustálé podpory. Paradox? Možná. A možná měl prostě tolik let pořád poblíž nějakého toho nepřítele, někoho, s kým se neshodnul? Možná, že se mu v té idylce, v níž právě teď žil, jednoduše nedostávalo potřebného adrenalinu? Práce - ano - byla těžká a někdy opravdu nebezpečná, ale byl členem tak kvalifikované skupiny, že Harry vlastně nikdy nebyl ve skutečném ohrožení. Jsem idiot, který si neváží toho, co má - už dávno došel k tomuto závěru a svým způsobem se s tím vyrovnal.

„Už zavírají“, vytrhnul ho z přemýšlení Ginnin hlas. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že už se skutečně stmívá a z místních hostů zůstali jako poslední.

„To už uteklo tolik hodin?“, pohlédl překvapeně na hodinky.

„V příjemné společnosti plyne čas úplně jinak.“ Dívka se na něho opět upírala ty svoje velké, hnědé oči. Opravdu si s ní bude muset brzy promluvit, už to začínalo být trapné.

„Nezajdete k nám ještě na kávu?“, nabídnul nečekaně Harry a překvapil tím sám sebe.

„Jasně, s potěšením.“ Guinevera zazářila jako sluníčko a Harry v duchu proklel svou zbrklost.

„Ty bys byla natěšená, i kdyby tě pozval na Doušek živé smrti“, odfrkl Ron a Harry s ním v duchu souhlasil.

„Zavři tu svou jedovatou pusu, Ronánku, opravdu se pořád chováš jako dítě“, zazírala na něho zlostně sestra.

„Jdeme, nebo se budete hádat?“ Hermiona zavěsila svou brašnu přes rameno a rovnou zamířila ke dveřím; cestou se rozloučila s majitelem cukrárny.

„Jdeme, jdeme“, zamumlal Weasley a šel za ní. „Nebo smršťovací lektvar“, zašeptal zlomyslně směrem k rozzuřené Ginny. Harry se zasmál, když si vzpomněl na slova, která autor tohoto lektvaru uvedl v knize: "Lektvar, který způsobuje kontrakci různých předmětů. Nedávat dětem na hraní, neukládat v blízkosti cenností, a muži by měli při manipulaci s lektvarem nosit zástěru pro ochranu části těla, která se nachází od pasu níže."

..........

Takhle pozdě večer ulice vůbec nepřipomínala tu, kterou byla před několika hodinami. Návštěvníci zmizeli a uzavřené obchody děsily svými tmavými výklady. Nikdo tady neznal slovo "neon", takže cestu osvětlovaly pouze sporadicky umístěné magické lucerny.
Čtveřice přátel pomalu mířila směrem k Děravému kotli, odkud se chtěli pomocí letaxové sítě přesunout do domu Harryho a Rona.

Potter pozoroval psy, kteří bojovali o zbytky u nedaleké popelnice, a Hermiona se znechuceně ošila. Příčná ulice v noci budila dojem, který nebyl o nic lepší než děsivá Obrtlá, a vůbec nepomáhalo, že nelegální aktivity a podezřelé zjevy nebyly její součástí, alespoň ne oficiálně.

Ginny vykřikla leknutím, když zpoza rohu vyběhla s pronikavým mňoukáním černobílá kočka a zkřížila jim cestu. Za ní letělo, na malých dětských metlách, pět dětí ve věku dvanáct nebo třináct let. S bojovým pokřikem prudce zatočily a hnaly se za vyděšeným zvířetem.

„Jak můžou, ubohé stvoření!“ Hermiona, milovnice koček, se otočila na podpatku a nebýt Ronova pevného stisku, pravděpodobně by se za těmi spratky rozběhla.

„Uklidni se, to jsou asi děti ze sirotčince“, brzdil mladík její snahu.

„Co tady dělají, po setmění, úplně bez dozoru?“, divil se Harry.

„Pravděpodobně si jejich rodiče nemohou školu dovolit nebo jsou to sirotci“, pokrčil přítel rameny.

„Takže se učí tady?“ Harry se rozmáchnul rukou dokola a rozhlédl se, jako by hledal skrytou školu.

„Ne, jsou to samouci, učí je ulice.“ Ron nevypadal, že by si s tím dělal nějaké starosti.

„Ale..., ale všechny děti mají právo na vzdělání, neexistuje něco jako povinná školní docházka?“ zíral na něj Harry nevěřícně.

„Jak můžeš vidět, všichni jsme si rovni, ale někteří jsou rovnější. Pojďme už, dostal jsem hlad.“

„Ale oni jsou tak malí.“ Harry pořád stál uprostřed ulice, lhostejný k Ginny, která ho tahala za rukáv k Děravému kotli.

„Harry...“,povzdechla si Hermiona. „Tohle není mudlovský svět, tady když nemáš peníze nebo jsi z dětského domova, do žádné školy tě nevezmou. Výjimku tvoří pouze děti s velkým magickým potenciálem.“

„To nechápu, není to jejich vina“, zelené oči ve tmě zaplály, stejně jako kočce, která je před chvílí minula. „S každým dítětem by mělo být zacházeno stejně“, podíval se na Rona. „Tví rodiče nebyli bohatí, ale přesto jsme se všichni učili ve škole.“

„Ehh ... to je pravda.“ Zrzavá dívka se pevněji zahalila do hábitu a konečně  pustila jeho pomačkaný rukáv. „Ale my jsme si mohli dovolit knihy, oblečení, vybavení a nikdo z nás... Nemuseli jsme pracovat.“

„Oni pracují?“ S každým vysloveným slovem se mladík rozčiloval víc a víc.

„No samozřejmě, pomáhají rodičům v obchodech, čistí ulice, doručují zboží...“

„Ty jsi to věděla?“ podíval se Harry směrem k Hermioně.

„Každý, kdo čte i něco jiného než "Famfrpál v průběhu věků", ví o situaci v magickém světě“, prohlásila suše.

„Představ si, že jsem četl víc než jen sportovní magazín, ale nějak jsem to nevěděl“, zavrčel temně a pohnul se směrem k hospodě. „Proč se tím ministerstvo nezabývá?“

„Pff, jako kdyby se zajímali o cokoli jiného, než o vlastní židle“, odfrknul si Ron.

„Hermi, pracuješ na ministerstvu, na odboru vzdělávání... Nikdy tě nenapadlo řešit tohle téma?“ Otevřel dveře do hospody a okamžitě zamířil ke krbu, kde sáhl do misky s letaxem. Aniž by čekal na odpověď, hodil ho do ohně a zamumlal si pod vousy „Grimmualdovo náměstí 12.“

Sám jako dítě vyrůstal v otřesných podmínkách, tolik let žil v sebelítosti nad vlastním osudem, aniž by si uvědomil, že prakticky přímo pod jeho nosem žijí děti, které mají ještě méně. On mohl alespoň chodit do školy, nemusel si vydělávat na živobytí. Ne, že by byl najednou nadšený ze svého  dětství, pořád to byla noční můra. Ale poprvé se na to podíval z pohledu těch, kteří na tom byli zřejmě ještě hůř. Tvrdě dopadl na nejbližší křeslo, lhostejný k jeho popelem znečištěném oděvu.

„Harry! Není to tak jednoduché.“ Hermiona se vedle něho objevila se zbytkem přátel. „Opravdu nemáš ponětí, kolik lidí se musí zabývat přijetím nového zákona, postupy vyžadují...“

„Je to těžší, než další návrh na změnu zákona o zneužívání magických tvorů?“ usekl ji v půli věty. „Méně důležité než SPOŽÚS?“

„N... Ne...“, začervenala se. Všichni věděli, že i po skončení školy stále bojovala za osvobození domácích skřítků. Bezvýsledně, ale vytrvale.

„Zabýváš se tím, i proti názoru samotných zúčastněných“, zvedl mírně hlas. „Kdy ti dojde, že nechtějí být osvobozeni? Pavouci, když přijdou na svět, mají v mysli zakořeněno, že mají spřádat sítě, skřeti obchodují a bojují, trpaslíci se instinktivně starají o zahrady, skřítkové slouží lidem, protože jim to říká jejich přirozenost. Proč je chceš silou donutit, aby byli šťastní? Ono už jsou šťastní!“

„Protože jim nikdy nikdo neukázal, že mohou žít jinak!“ vykřikla.

„Těm dětem to taky nikdo neukázal“, řekl pomalu. V místnosti zavládlo ticho. Harry zíral do ohně, Ron opřený o stůl bedlivě studoval svou hůlku, Ginny si pohrávala s lemem šatů a Hermiona seděla s očima upřenýma na koberec. „Proč se nezajímáš o takhle důležitou věc?“ zeptal se jemně.

„Harry, chápu, že jsi měl těžké dětství a proto...“

„Ale o to nejde! Já to prostě nechápu. Kdybych věděl, že ... Kdybych tušil...“

„Co bys udělal?“

„Já nevím... Bojoval bych za ně“, vstal ze svého křesla.

Ano, bojovat - to uměl nejlépe. Cítil, jak se mu v žilách živě rozproudila krev, jako kdyby se před ním náhle zhmotnil nový protivník, který mu hodil rukavici. Opět měl před sebou poslání. Na co se starat o vybuchující kotlíky, prchající vlkodlaky, pche! Čím bylo několik zpozdilců s mánií o nadřazenosti? S tím se stejně dobře mohli vypořádat jiní bystrozoři. Zaplavilo ho vzrušení – byl rozhodnutý s tím něco udělat. Netušil, proč právě jemu připadl úkol narušit pravidla, která byla už po staletí normou v kouzelnickém světě, ale v jeho hlavě se, stejně jako za starých časů, začal rozvíjet plán.

„Promiňte, dejte si večeři beze mě, jsem unavený“, zamířil pomalu na chodbu. „Rone, připrav prosím děvčatům místa na spaní, ať zůstanou přes noc. Popovídáme si ráno.“

„Jasně“, zamumlal Weasley. „Přespíte tu, že jo?“ pohlédl na ně s nadějí. Nelíbilo se mu zůstat s Harrym sám, když byl v takové náladě. Obvykle se přítel uzavřel do sebe a on nevěděl, jak se s tím vypořádat.

..........

Slunce pomalu pronikalo zatemněnými okny. Paprsky zvědavě nakoukly do zelené ložnice a polechtaly jejího spícího obyvatele na nose, který vyčníval z pod přikrývky. Harry si prsty několikrát podrbal podrážděnou kůži, pomalu otevřel oči, ale okamžitě je zase zavřel, aby uniknul světlu, které se rozlévalo po místnosti. Chvíli tam jen tak ležel a užíval si ticho a skutečnost, že je sobota a má volno. Pak se širokým úsměvem vyskočil z postele a běžel do koupelny.

V noci nemohl dlouho usnout, protože přemýšlel o včerejším rozhovoru. Klid v duši našel až ve chvíli, kdy kousky skládačky zapadly do sebe.

„Co že jsme dneska tak šťastní?“ zamručelo zrcadlo ospalým hlasem. Černovlasý mladík mu nevěnoval žádnou pozornost, ale rovnou vstoupil do sprchy a otočil kohoutkem. Netrvalo dlouho a stál před zrcadlem a rozčesával si nepoddajné vlasy. „No tak, co se stalo? Dopřej mi taky trochu radosti.“

„Raduj se z něčeho jiného“, zamumlal s kartáčkem na zuby v ústech.

„Mám rád, když mě pošťuchuješ, medvídku“, zamručelo zrcadlo. Harry si vodou vypláchnul zbytky zubní pasty a použil rychlé holící kouzlo. Pak se otočil, aby se sehnul ke spodnímu prádlu, které leželo na nízké stoličce. „Mmm... Zůstaň ještě chvíli tak“, povzdechlo si zrcadlo rozněžnělé tím výhledem.

„Och!“ zalapal chlapec po dechu, rychle si natáhnul boxerky a s lehkým ruměncem vypadl z koupelny. Ze zásuvky vytáhl čisté tričko a vybledlé džíny a oblečený rychle seběhnul dolů.

Z kuchyně vycházela lákavá vůně vajec smažených na slanině a horkých toustů. Zdá se, že dívky opravdu zůstaly na noc. Se spokojeným úsměvem vstoupil do místnosti a pohledem zabloudil na Hermionu a Rona, sedící u stolu, a také Ginny, která servírovala snídani.

„Hermi!“ usmál se na překvapenou dívku ode dveří. „Kolik času ti zabere udělat přenášedlo?“


***

14 komentářů:

  1. Máš můj velký obdiv, že se odhodlala k překladu tak dlouhé povídky. Red Hils jsem četla už několikrát a vím jak dlouhé a i celkem náročné jsou kapitoly.
    Narazila jsem jen na Eliksir, który powoduje kurczenie różnych przedmiotów. Vím, že překladač dává ty zatracené kontrakce, ale řekla bych, že ve swmyslu překladu by to mělo spíš být Lektvar, který spůsobuje zmenšení,/ nebo i scvrknutí/ předmětů. Jinak opravdu všechna čest a jsem moc ráda, že si povídku přečtu i v češtině.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za podporu. S tímhle konkrétním bodem jsem si dost lámala hlavu. Nakonec jsem tam ty kontrakce nechala záměrně. :D Kurcze jsou křeče, což jsou svým způsobem stahy (kontrakce), ale stahovací lektvar - to by čtenáři nabyli dojmu, že to kouzelníkovi bude stahovat kalhoty. Hmm,to taky není špatné, ne? :D
    V budoucnu mě čeká ještě dost slovních hříček. To, co v polštině dává super smysl, v češtině zní nesmyslně. U slovenštiny to bývá stejné. :)
    Drž mi palce a v případně pochybností dej vědět, každá rada se hodí.

    OdpovědětVymazat
  3. :-) veľmi peknéé, teším sa na pokračovanie :)

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé =D moc se těším na pokračování

    OdpovědětVymazat
  5. Krásně se to čte (ale já od tebe nic jiného nečekám :)), Harry je popsán velmi zajímavě. Děkuji za nestandartní přidání již ve středu (a neděle je naštěstí už za pár dní). Už se moc těším na další kapitolu. Měj se hezky.
    Jája

    OdpovědětVymazat
  6. Krásná kapča. To jak Ron přemlouvá Harryho k návštěvě hradu mně dostalo. On by tam už byl ten den :-)
    Jo tuším co Harryho napadlo,ale nechám se překvapit.
    Jinak mně velmi no opravdu velmi pobavilo Harryho zrcadlo. Jeho poslední hláška mně málem složila ze židle :-D)))))
    Krása. Moc se těším na pokračování a na hlášky Harryho zrcadla :-)

    OdpovědětVymazat
  7. To zrcadlo nemá chybu, řechtala jsem se jak koza. Už se těším na další dílek.

    Bobo

    OdpovědětVymazat
  8. Zrcadlo mě pobavilo, taky bych podobné chtěla mít. :-)
    Jsem zvědavý na ten hrad a Harryho nový plán. Možná už začínám tušit jak se do toho zamotá Malfoy.
    Ginny mi přijde strašně otravná a vlezlá... navíc - já na rozdíl od ní úplně schvaluji Harryho výběr barev ve svém pokoji. :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Nádherná kapitolka.. Jsem ráda že se zase rozrostla o jednu povídku co budu čekat.. A to zrcadlo je luxus :D :D

    OdpovědětVymazat
  10. Och skvělý zrcadlo :).Tak Harry má před sebou nové poslání,jakpak do toho zapadne Draco??
    Doufám,že Ginny brzo odpadne,leze mi na nervy a kdyby někde po cestě zmizel i Ron vůbec bych se nezlobila :D
    Děkuji za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fakt, to zrkadlo je perfektné. Páči sa mi.
      Harry urobí pre tie deti niečo na tom svojom hrade? Som zvedavá čo vymyslel. Už mám na čítanie len jednu kapitolu potom sa zaradím a budem čakať :)
      ______________________
      Zuzana

      Vymazat
  11. Nedalo sa mi inak poslať koment, len tak, že som dala odpovedať. Možno skúsim nabudúce iný prehliadač? Teraz tu už to tlačítko mám. Tak len Ďakujem za preklad.
    _____
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
  12. První kapitola mě zaujala, druhá nadchla :-) Vyvíjí se to nadmíru slibně a vypadá to, že jsem konečně zase jednou narazila na něco, co je originální a má duši. Děkuju za překlad :-) Coretta

    OdpovědětVymazat
  13. Hm, tak Harry má zase čo riešiť, uvidíme, čo z toho bude a asi tuším, čo chce s tým hradom tak odrazu :)

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)