23. září 2012

Red Hills - 3.


Autor: Akame Sora
Překladatel: Nade

Opět děkuji všem za podporu. Všem, kdo četli a označili, že se jim to líbí a především těm, kteří komentovali. Jmenovitě reylan, Saskya, Rejsek 009, Jája, bacil, Bobo, Jutaki, Charli a kali.
Tady máte další kapitolku, která osvětlí Harryho plány. Hezky se bavte.



3. kapitola


Irsko - jeden z nejkrásnějších ostrovů. Z východu je obklopený Irským mořem, na jihu jeho břehy omývají vody Atlantského oceánu. Byl ozdobený pásy zeleně, prastarými horami a náhorními plošinami. Můžete o něm říct mnoho, ale rozhodně ne, že by byl jednotvárný. Jezera, mokřiny, kopce, krásné výhledy... Pro amatérského fotografa je to země oplývající mlékem a strdím. Víc než osmdesát procent tohoto ostrova tvoří pastviny a zemědělská půda a tak asi nikoho nepřekvapí, že se mu říká Zelený ostrov. Nejvyšším vrcholem Irska je Corrain Tuathail v pohoří Kerry, které se nachází na jihozápadě. Severovýchodní částí ostrova je čedičová vrchovina Antrim, vybíhající až do moře jako fantastická žulová kolonáda, které se říká Giant´s Causeway – Cesta obrů.


A právě na toto místo se v pozdní odpoledne přemístily čtyři osoby.

Red Hills - nezakreslitená oblast, v níž se právě teď rozkládaly pouze louky plné květin a silně vonících bylin, vedle obrovských pastvin, kde se mírumilovně pásl dobytek. Byla obklopená úžasnými horskými útvary, ze kterých vedla stezka k pobřeží. Pár přístřešků, v létě obývaných pastevci, bylo ukryto hluboko v lese, aby se nikým nerušeni mohli v klidu zabývat svými záležitostmi.

„Krásné“, zašeptala Ginny pokorně, jako by její hlas mohl narušit harmonii, která kolem vládla.

„No...“, Ron vstal a osvobodil tak Harryho, na kterém přistál, a při té příležitosti ho dloubnul loktem do žaludku. „Kde je ten hrad?“ rozhlédl se kolem sebe.

„Myslím, že bychom měli jít tímhle průsmykem“, ukázala Hermiona dopředu, kde vedla cesta mezi skály.

„Nemělo by tu být víc domů?“ rozhlédnul se černovlasý mladík při hledání jakékoliv známky civilizace. Všude, kam oko dohlédlo, byli obklopeni mořem zeleně.

„Ne nezbytně“, upravil si Ron batoh a zamířil rovnou přes louku směrem, který navrhla Hermiona. „V těchto krajích lidé nemají rádi sousedy příliš blízko u sebe, někdy jsou obydlené části vzdálené i s několik desítek kilometrů.“

„Ať žijí přátelští sousedé“, zabručel chlapec ke svému příteli.

„Víte, že se tady nachází vrch Newgrange?“ Hermiona téměř nadskakovala vzrušením. Rozhlížela se kolem sebe, jako by se snažila zapamatovat každý detail přírody, která ji obklopovala.

„Newgrange? To je nějaké pohřebiště, ne?“ Ron nevypadal nadšený vyhlídkou návštěvy nějakého hřbitova.

„Vážně jsi o Irsku nic nečetl?“

„A na co?“ vrhnul na ni jeden ze svých nechápavých pohledů.

„Harry tady získal dědictví, tak je asi logické, že bychom o tomto místě měli něco vědět.“ Ani se na něho nepodívala, očima stále hltala okolní kopce.

„No dobře... Co je to za kopec?“

„Newgrange je starší než Mykény, Stonehenge nebo pyramidy!“ vzrušením málem křičela.

Ron se bezmocně obrátil oči na Harryho a řekl: „Rozuměl jsi něčemu z toho?“ 

Tmavovlasý chlapec pokrčil rameny a trochu nejistě se usmál. “Ani slovo.“ 

Ron vydechl úlevou, cítil nějak jistější, když měl společníka v té temnotě.

„... A když, někdy 1962, nepamatuji si to přesně, archeologové objevili labyrinty hrobky Newgrange, ukázalo se, že už ve čtvrtém století před naším letopočtem měli stavitelé působivé astronomické znalosti. Chápete to? Rozlehlý megalitický hřbitov v údolí řeky Boyne má obrovskou historickou hodnotu, jen málo z evropských hřbitovů z předkřesťanských dob se s ním může srovnávat. To je prostě úžasné!“ pokračovala a neodradilo ji ani jejich mlčení. Ginny se radši neozývala vůbec; na jednu stranu nechtěla vstoupit do koalice se zmateně vypadajícími muži, na druhou stranu se bála přiznat, že o Irsku nic, ale nic neví.

„To je opravdu velmi zajímavé, Hermi“, zavrtěl Harry hlavou a tvrdohlavě si zíral pod nohy.

„Že jo?“ potěšila se dívka upřímně. „Musím si o tom přečíst víc, je tu tolik zajímavých míst.“

Pomalu se nořili do stále divočejších horských úseků. Pokroucená stezka se vzpínala vysoko mezi vrcholky hor a oni, neuvyklí na takové dlouhé procházky, šli pomaleji a pomaleji. Dokonce i Hermiona se po chvíli odmlčela a ztěžka oddechovala, až se Ron slitoval a vzal si od ní kabelu naplněnou jídlem a mapami. Konečně, po třech hodinách úmorné výpravy, stáli na vrcholu jednoho z kopců. Ginny se rukama opřela o kolena a v předklonu lapala po dechu. 

„Dál nejdu, nechte mě tady umřít“, zasténala.

„Nemusíš jít dál“, zastavil Harry vedle ní. Před nimi se rozkládalo údolí, ve kterém stál hrad obklopený horami. Z jedné strany byla stavba sloučena se skálou, z druhé strany zdi hradu sestupovaly do dalšího průsmyku, za kterým se rozkládala rozlehlá pláž. Tvar budovy byl přizpůsobený okolnímu terénu a to zapříčinilo jeho nestejnorodou strukturu. Nad obrovskou tvrzí se vypínaly tři věže s vysokými špičatými střechami, na kterých se třepotaly červené prapory s obrazem zlatého lva.

„Jako kdyby byl pán domu přítomen...“, zamumlal Ron.

„Co?“, stočil k němu Harry trochu nepřítomný pohled.

„Vlajky“, ukázal mladík na věže. „Jsou vyvěšené.“

„A co s tím?“

„Vytahují se na uvítání pána domu a visí, dokud panství neopustí. Je to znamení pro ostatní - Jsem doma, návštěvníci vítejte.“

„Ale... Brumbál přece...“

„No právě“, trhnul sebou mírně Weasley. „Je možné, že tady o jeho smrti nevědí?“

„Rone, on tady nebydlel, takže vlajky by měly být spuštěné. Sám jsi to říkal.“ Ginny si zvědavě prohlížela kamennou budovu. Hlavice věží byly zakončené cimbuřím, které bylo na mudlovských hradech důležitým obranným detailem. Lučištníci, skrytí v jejich mezerách před šípy nepřátel, se dokázali dost dlouho bránit. Pravděpodobně stejným způsobem se ochraňovali i kouzelníci. Dvě bašty pyšnící se po stranách hradu naznačovaly, že majiteli hrad původně sloužil nejen jako přepychový dům, ale také jako pevnost. V pomalu zapadajícím slunci zářily měděné střechy, nad nimiž kroužili skřehotaví rackové.

Hrad byl obklopen osm metrů vysokou obrannou zdí a padací most, v tomto okamžiku spuštěný, zval ke vstupu.

Pomalu sešli dolů, směrem k té impozantní budově. Čím k ní byli blíž, tím více se jim líbila. Stoletý břečťan obrůstal její zdi a dodával jí svěží zelenou barvu. Lesklá okna se skládala z malých osmihranných sklíček a většinou byla zdobená ručně malovanými vitrážemi. Když minuli bránu, před jejich očima se objevilo obrovské nádvoří, protkané cestičkami a záhony plných zeleně a barevných květin.

„Kámo, jaká chalupa, je to větší než Bradavice!“ rozhlížel se Ron kolem sebe se zvednutou hlavou a s ústy dokořán.

„Vypadá na středověký“ hodnotila Hermiona architekturu, plná obdivu a uznání. „Nepravidelné tvary, široké zdi, no a citadela...“, ukázala na velkou, masivní věž, která se tyčila na skále. „Je okrouhlá, takže představoval místo odporu proti beranidlům. Podívejte se na vstup, nachází se několik metrů nad zemí a lezlo se tam po žebříku. Takové věže sloužily jako pokladnice nebo vězení, a v případě útoku se v nich ukrývali lidé. Harry...“, dívčin pohled byl plný úžasu. “Tohle je opravdu opevněný hrad.“

Došli k obrovským, bohatě vyřezávaným dveřím. Harry natáhl ruku, aby zaklepal, ale otevřely se dřív, než se jich dotknul.

„Harry Pottere, pane!“ objevil se těsně před nimi malý skřítek s vypoulenýma očima, oblečený v podivné, příliš dlouhé haleně a ponožkách v různých barvách.

„Dobby?“ otevřel Harry ústa překvapením. “C... Co tady děláš?“

„Dobby je dobrý skřítek. Dobby slyšel, že Harry Potter dostal od ředitele hrad“, zamrkal skřítek náhlým smutkem. “Dobby se objevil, aby sloužil Harrymu Potterovi, musel všechno připravit na jeho příchod a je tu také Winky a...“, sklonil hlavu.  „Moc práce tu nebylo, skřítkové pana ředitele jsou opravdu dobří pracovníci.“

„Jsem moc rád, že jsi tady“, usmál se lehce černovlasý mladík.

„Dobby má taky radost, ukáže Harrymu Potterovi a jeho přátelům komnatu s jídlem.“

„Nooo, konečně něco zajímavého“, protlačil se Ron dopředu. „Doprovoď nás, umíráme hlady“, zasmál se na skřítka.

..........

Pokud si Harry myslel, že se mu podaří seznámit s jeho novým panstvím za jeden večer, hrubě se zmýlil. Po syté večeři vyrazili na prohlídku panství pod vedením skřítka se jménem Pupínek, který byl kombinací správce a komorníka.

Samozřejmě se to neobešlo bez krátkého střetu s Hermionou, která se hned zeptala, jestli by skřítek nechtěl změnit jméno. Bylo to způsobeno tím, že Pupínkova tvář vypadala jakoby chudáček prodělal neštovice a ona usoudila, že své jméno dostal jako výsměch. Nicméně, stvoření se pouze důstojně napřímilo se slovy, že jméno mu dal otec pana Albuse a rád by si ho ponechal. Ale pokud by si to pan Potter přál, on se přirozeně přizpůsobí jeho doporučení.

Harry si to nepřál.

Další otázka slečny Grangerové byla snadno předvídatelná, protože chtěla vědět, kolik Pupínek vydělává. Skřítek se v úžasu zastavil a vytřeštil na ni oči, už tak dost vypouklé.

„Slečna chce Pupínka urazit?“

„Samozřejmě, že ne. Chci se jen ujistil, že jste odměňováni za svou práci. Každá bytost má právo na přiměřený plat“, mračila se dívka.

„Pupínek je uctivý skřítek, pracuje pro rod Brumbálů celé roky a nikdy by se k něčemu takovému nesnížil.“

„Ty mi nerozumíš“, zvedla Hermiona prst v poučném gestu, jako by se snažila něco vysvětlit velmi tupému studentovi. “Těžce pracujete a každý člověk si zaslouží výplatu.

„Pupínek není člověk, Pupínek je skřítek.“

„Ale...“

„Skřítkové, kteří pracují na hradě, by radši dali přednost dostat oblečení, než by si vzali peníze od pána. Mají svou hrdost a tradici.“ Otočil se k Harrymu a zkoumavě se na něho podíval. „Přeje si pan Potter, aby skřítci opustili panství?“

„Ne, samozřejmě, že ne“, odfrknul si chlapec, mírně zděšený touto možností.

„Takže nás pan Potter nebude urážet nabídkou platu?“ ujistil se skřítek.

„Rozhodně ne“, potvrdil Harry a vyhnul se pohledu na Hermionu.

„Pupínek hned věděl, že velký pan Brumbál měl pravdu, když ustanovil takového moudrého muže novým pánem“, přikývnul skřítek. „Můžeme pokračovat?“

„Veď nás.“ Harry měl pocit, že si právě udělal velké mínus u své kamarádky, ale upřímně řečeno nesouhlasil s její touhou o záchranu kohokoli proti jeho vůli. Hermiona má určitě dobré úmysly, ale zřejmě vůbec nepochopila letité tradice a zvyky některých tvorů. Jednou věcí si však byl jistý. Skřítkové žijící na hradě byli odlišní od těch, které znal. Zdálo se, že kdokoli si je vybíral jako zaměstnance, udělal to s velkou rozvahou. Styděl se to přiznat, ale Dobby, s jeho zbrklostí, chováním a podivným vyjadřováním, nesahal Pupínkovi ani po paty. To samozřejmě neznamenalo, že by si necenil věrnosti a zvláštního pouta, které ho s Bradavickým skřítkem spojovalo.

Emeraldfog* se rozhodně lišil od toho, co poznali v Bradavicích. Byl větší, zařízený ve starém dobrém anglickém stylu a vyzařoval magii. Bylo ji cítit v každém koutě. Ochranná magie přímo dýchala ze zdí, obklopovala všechno kolem a dávala pocit bezpečí. Dá se říci, že prorostla zdmi a žila svým vlastním životem.

..........

Harry se zvědavě rozhlížel po velkých komnatách s velkými, světlými okny a s krby zapuštěnými do zdí. Množství ložnic ho zaskočilo a přemýšlel, k čemu kdo potřebuje tolik pokojů. Obrovská knihovna představovala rozkoš pro Hermionu, její tvář byla plná známé žízně po poznání a dívka by se nejraději utábořila přímo uprostřed místnosti, jen aby mohla nasávat tu atmosféru. Po několika hodinách prohlížení byl Harry ochoten dát vše za pohodlné křeslo, kde by si mohl sednout a dát odpočinout svým unaveným nohám, a to neprohlédli ani polovinu.

„Teda kámo, tady je to úžasné! Jakmile řekneš, že se chceš přestěhovat, sbalím věci a za hodinu jsme zpátky.“ Ron zřejmě k tomuto místu zahořel s láskou na první pohled.

„A ta knihovna! Opravdu, Harry, ty jsi nepochybně majitelem jedné z nejunikátnějších sbírek“, zářily Hermioně oči vzrušením.

„Viděli jste koupelny?“ zavřela Ginny zasněně oči a položila si hlavu na ruce. “Jsou jako ty prefektské.“

„Odkud můžeš vědět, jak vypadají koupelny prefektů?“ odfrknul si Ron.

„Hermi byla jedním z nich“, pokrčila rameny.

„Chodily jste se spolu koupat?“ vytřeštil Ron oči, nervózně pohledem přeskakoval ze sestry na kamarádku a zpět.

„Ronalde Weasley!“

„Ve dvou?“, červenal se chlapec víc a víc. „Nechci to vědět, nedokážu si to ani představit“, potřásl zděšeně hlavou. „Jsi moje sestra, to by mohlo narušit moji psychiku, způsobit trvalé poškození...“

„Dala jsem jí heslo, ty idiote!“, umlčela ho Hermiona úderem ze zadu do hlavy. „Absolutně nechápu, jak si můžeš myslet, že... že...“, koktala a bezmocně protočila oči.

„Nemůžeš si to představit, protože jsem tvoje sestra“, podívala se na něho Ginny bystře. „Takže s Hermi bys takový problém neměl?“

Harry se tiše zasmál, když vyslechnul jejich rozhovor; pozoroval jak jeho přítel náhle zrudnul a dívka sedící vedle něho v rozpacích sklonila hlavu.

„Gin“, zasyčela směrem ke kamarádce, která nevinně zamrkala a pak se podívala na Pottera. „Tak co? Nastěhuješ se sem, že jo?“

„To nemám v úmyslu“, zavrtěl černovlasý mladík hlavou.

„Ale Harry, tady je to skvělé, každý by chtěl bydlet na hradě!“

„Příliš velké, Ginny. Mám dojem, že abych došel včas na snídani, musel bych vstávat o hodinu dříve.“

„Přeháníš, jako obvykle“, kroutila Hermiona na prstě pramínek vlasů. „Bylo by to jako návrat do Bradavic. Strávil jsi polovinu svého života bydlením v něčem takovém a neměl jsi s tím žádný problém.“

„To byl velký rozdíl. Okolo neustále kroužily stovky lidí, vždycky jsi mohla někoho potkat, s  někým promluvit, ale tady?“ rozmáchnul se rukou kolem sebe. „Cítil bych se jako ve vyhnanství.“

Tiché prásknutí způsobilo, že se všichni podívali ke dveřím, kde se objevil skřítek, který v rukou držel podnos s kouřící kávou, čajem a talířem máslových sušenek. Opatrně ho postavil na stůl, pak se lehce uklonil a stejně tiše zmizel.

„Za to služby bys měl prvotřídní“, zamumlal Ron, nalil si čaj a natáhnul se pro křehkou dobrotu.

„Rone!“ zamračila se na něho Hermiona  a pak obrátila svou pozornost zpět k Harrymu. „Tak co s tím hodláš udělat?“

„Vlastně, mám jeden nápad“, začal opatrně Harry.

„Budeš tu pořádat okázalé akce?“ Weasley spolkl zákusek a široce se usmál.

„Ne... Myslím si, že tohle místo by se dalo využít úplně jinak.“

„Takže?“

„Škola.“

„Co?“ vyvalil Ron oči, jeho ruka ztuhla na cestě k talířku.

„Chtěl bych tu otevřít další školu kouzel“, řekl Harry pomalu.

„Ty jsi šílený“, zalapal po dechu přítel. „Zbláznil se, řekněte mu něco“, podíval se prosebně na dívky.

Ginny zírala na chlapce, jako kdyby ho viděla poprvé. To je neuvěřitelné, že dostal něco tak krásného, drahého, luxusního a chce to změnit na školu?! To je přece nenormální! Mohl se sem přestěhovat a jednou... Jednou, až se ožení, přivést ji sem a... Představivost jí promítla poměrně velkou hromádku dětí, které vesele pobíhají komnatami a křičí radostí. Pozvánky na čaje, recepce, plesy... Konečně by si mohla splnit své sny. Nikdo by už netvrdil, že Weasley rovná se malý, pokroucený domek. Vždycky přece věděla, že se jednou vezmou. Milovala ho od chvíle, kdy ho poprvé uviděla, byl její hrdina. Nikdy o něm nepochybovala, vždy věrně stála po jeho boku. Byl rytíř, který ji zachránil před drakem! Dobře, ukázalo se, že drak je bazilišek, ale zlý Lord, který ji uvěznil, také zemřel jeho rukou. Nikdy neuvěřila pomluvám, které se o něm šířily, vždy ho podporovala. Nejdřív v Brumbálově armádě, pak na ministerstvu kouzel, a nakonec i během závěrečné bitvy. Byl její vlastní, soukromý Zlatý Chlapec. Bezmezně v něj věřila a doufala, že jednoho dne ji opravdu vezme z Doupěte a v nádheře zapadajícího slunce odveze na svůj zámek, a teď... Teď, když jsou sny na dosah ruky, tak on...

„To je skvělý nápad, Harry!“ přerušil její myšlenky hlas Hermiony. Pomalu otočila pohled jejím směrem a nevěřícně se na ni podívala.

„Skvělý?“ vydechla tiše.

„Ale samozřejmě!“ Hermiona Grangerová si neuvědomovala, že svými slovy pouze otáčí ostřím, které se náhle objevilo v břiše zrzavé dívky. „Jistě, bude to vyžadovat obrovské přípravy. Je třeba najmout specialisty, upravit interiér, vybavit třídy, zřídit ložnice studentů, získat učitele, ale... To všechno se dá udělat!“ Její tvář se rozzářila inspirací a Guinevera věděla, že právě prohrála. Že její naděje a sny, které si tak krásně poskládala, a které se staly hmatatelnou skutečností při zkoumání hradu, ležely v troskách.

„Kámo, a co tvoje práce u bystrozorů?“ zeptal se Ron váhavě.

„Sám jsi říkal, že bych se měl vzdát posedlosti všechny zachránit“, podíval se něho  Harry nejistě. „Na konec to nikoho ani nezaujme, o jednoho bystrozora víc nebo míň...“

„No, ale je to tak divné.“

„Divné?“ nevydržela Ginny. „Je to naprostý blud! Dostal jsi něco tak nádherného a chceš sem přitáhnout bandu děcek? Pomysli na svou budoucnost, na své děti! Jednou, až...“, zadrhla se a zhluboka nadechla.
„Jednou, až se konečně oženíš, mohl bys tu vytvořit úžasný domov. Je tu tolik prostoru, zahrady, místo pro večírky, rauty. Harry! Jsi slavná osoba, musíš myslet realisticky. Dospět a konečně ukázat, za co stojíš. Chováš se jako vždy, něco ti přijde na rozum a okamžitě to chceš přivést k životu. Škola? Je ti dvacetdva let! Co bys chtěl učit? Nauku o Mudlech? Létání na koštěti?“

„Obranu proti černé magii“, zaseknul ji Harry ostře. Jeho pohled ztvrdnul a dívce přešel mráz po zádech.
„Banda děcek, říkáš. A já říkám, že každé dítě má právo na vzdělání, a pokud můžu v tomto směru něco udělat, využiji každou příležitost, kterou mi osud přinese a zklamu tě... Nemám v plánu pořádat bankety! Mám ukázat, za co stojím? Myslím, že jsem to už ukázal dostatečně.  Celý můj život se točil kolem války. Jako dítě jsem se snažil přežít u Dursleyových, pak ve škole, kde každým rokem přicházela nová nebezpečí, na která jsem skutečně nebyl připravený“, podíval se na Rona a Hermionu. „Nikdo z nás nebyl. V sedmém ročníku poslední rozehrávka a následný boj, tentokrát plný krve a násilí. Víš, že vrhám Avadu se stejnou lehkostí jako Smrtijedi? Jediná věc, která mě od nich liší, je vina, noční můry, které se vrací noc co noc. 
A na závěr... nemám v úmyslu se ženit, nemám v úmyslu mít děti. Po tom všem jsem citově vyprahlý. Nikdy bych nedal svým blízkým to, co očekávají. Nemám v sobě potřebnou citlivost, obětavost a nadšení. Manželka? Potomci? Očekávali by závazek, péči, ohleduplnost a jediné, co by dostali, je člověk, který žije minulostí, který si pamatuje všechny padlé a pořád přemýšlí, co měl udělat, aby k tomu nedošlo...“, odmlčel se, unavený tím nečekaným výbuchem. Konečně to řekl, vyhodil to ze sebe, a překvapivě, vůbec se necítil lépe. „Omlouvám se...“

Na místnost padlo ticho. Ron zíral nejistě na své vlastní ruce, opravdu nevěděl, co na to říct. Každý z nich si nesl na zádech pytel vzpomínek, který by nejradši odhodil do kouta a nechal ho zapadat prachem. Ale i on věděl, že nemohli. Museli si to pamatovat, protože to byl projev úcty k těm, kteří se obětovali. Doteď však věřil, že se Harry s Ginny ožení a založí rodinu. Nejspíš se mýlil a nebyl to příjemný pocit.

Hermiona se kousla do rtu a v uklidňujícím gestu překryla svou malou dlaní přítelovu ruku, která spočívala na malém stolku. Již nějaký čas podvědomě cítila, že ta pohádka mezi Harrym a Ginny nemíří ke šťastnému konci. Přesto klamala sebe samu a stále žila v naději. Zvedla oči na rudovlasou dívku, která tu seděla úplně bez hnutí.

Ginny seděla jako zpetrifikovaná a nevěřícně zírala na mírně shrbeného mladíka, který právě na jemný prach rozdrtil všechno, co si tak pečlivě celá léta budovala. Nemám v úmyslu se ženit, nemám v úmyslu mít děti. To je vtip? Vždyť Harry byl její osud, ona vždycky věděla, že budou spolu. Proč ji klamal? Proč jí dovolil snít a věřit pohádkám, když se nakonec ukázalo, že rytíř, který vysvobodil princeznu nemusí být ten jediný, a dívka je jen jednou z mnoha lidí, kteří byli shodou okolností tam, kde byl drak? Pomalu se zvedla z křesla a napnutá jako struna šla ke dveřím.

„Já... Omlouvám se, musím být chvilku sama.“

„Ublížil jsi jí“, přerušil Ron ticho, které nastalo po odchodu jeho sestry.

„Já vím.“ Harry zabořil obličej mezi lokty složené na stole. „Do prdele, já nechtěl, neměl jsem v úmyslu…“

„Nějak ti to nevyšlo“, odfrkl si.

„Ani jeden z vás nikdy nebyl postižen jemností a taktem.“ Hermiona vytáhla z kapsy sponu a svázala vlasy do pevného ohonu. „Nemysli, že tě obviňuji. Pokud je to s tebou skutečně tak, jednou se to dozvědět musela. Jenom jsi zvolil špatný čas a nepříliš jemnou formu sdělení.“

„Sakra, já to vím.“ Potter konečně zvedl hlavu a omluvně se podíval na svého přítele. „Nikdy jsem jí nechtěl neublížit. Víš to, že jo?“ Pokrčení ramen byla jediná odpověď. Ron seděl s rukama zkříženýma na hrudi a tupě zíral na stůl, na kterém ležely drobky rozdrcené sušenky. „Já... my... my jsme ani nebyli pár.“

„Viděla to jinak“, řekl Weasley tak tichým hlasem, že mu skoro nebylo rozumět.

„Já vím, že jsem blbec. Vraž mi jednu, udělej cokoli, nebudu se bránit.“ Harry se nepřítomně poškrábal na krku.

„Nemám v úmyslu tě mlátit.“ Ron obrátil oči v sloup. „I když nepopírám, že si to zasloužíš. Jsi můj kamarád a znám tě natolik, abych věděl, že jsi jí nikdy nic nesliboval.“

„Ani jste spolu nechodili“, přerušila je Hermiona.

„A přesto si myslela, že se s ní jednou ožením“, povzdechnul si Harry, z kapsy u kalhot vytáhnul krabičku cigaret a nervózně si jednu zapálil.

„Harry!“ couvla Hermiona před poletující obláčkem kouře. „Sliboval jsi, že toho necháš!“

„Nechal toho.“ Rudovlasý muž vstal ze židle a přešel k oknu. Okamžik tak jen stál a pozoroval malou dívčí postavu, jak sedí na lavičce s pokrčenýma nohama. Nejspíš plakala. Cítil vztek a zklamání, ale už dávno se naučil, že v životě to nikdy nejde tak, jak si plánujete. Zamračil se, když na opěradlo lavičky, na které se choulila Ginny, vyskočila veverka. Určitě to bylo magické stvoření, když se nebálo člověka a ochotně vskočilo na nataženou dlaň. Ronova ústa sebou lehce škubla, když ocas zvířátka téměř splynul s barvou dívčiných vlasů, zatímco Ginny vstala a hladila je po kožíšku.
„Bude v pořádku“, řekl nečekaně. „Guinevera byla vždycky silná. Dokázala se vyrovnat se zážitky v Tajemné komnatě. Chvíli jí to sice trvalo, ale dostala se z toho. Teď to bude stejné. Musíme jí prostě dát jenom trochu času.“ Naposledy se podíval směrem k své sestře, která se právě procházela po cestičce mezi  kvetoucími keři, a vrátil se ke stolu. „S tou školou to myslíš vážně?“

„Vážně“, podíval se na něho Harry, překvapený změnou tématu.

„Opravdu chceš být učitel?“

„Obrana proti černé magii je něco, co umím nejlíp“, usmál se Harry křivě. „Myslím, že bych ty děti mohl něco naučit.“

„Jdu do toho.“ Ron opřel ruce o desku stolu a upřeně se zahleděl na svého přítele.

„Ale...“ Zelené oči se na něj nevěřícně zíraly.

„Ale co? Myslel sis, že tě v tom nechám samotného? A kromě toho ...“, blýskl zuby v úsměvu. „Nemůžu si nechat ujít výběr nových učitelek. To vypadá na ohromnou zábavu, i když si pořád myslím, že je to šílenství. A teď mě omluvte, jdu za svojí sestrou. Myslím, že potřebuje mužské rámě“, dodal tiše a odešel z místnosti.

„No, a jsme dva“, odvážil se Harry konečně uvolnit a s úlevou si opřel hlavu do opěradla vysokého křesla.

„Tři“, opravila ho Hermiona.

„Cože?“ zamrkal překvapeně.

„Tři“, zopakovala dívka. „Přece si nemyslíš, že bych připustila, aby se dva idioti pustili do tak závažné věci?“

„Ale Hermi, tvoje práce na ministerstvu...“

„Vždycky jsem chtěla učit. Myslím, že se to příliš neliší od práce na odboru vzdělávání a navíc to bude mnohem užitečnější“, usmála se lehce. „Kromě toho, je to nová výzva.“

„Nevím, co na to říct“, zamumlal mladík a díval se na ni se směsicí překvapení a vděčnosti.

„Oh, nemusíš říkat nic. Projevy si nech pro tisk“, mrkla vesele a také vyrazila ke dveřím. „Teď mě omluv, zřejmě bych si měla najít nějakou ložnici a myslím, že ta modrá v západním křídle bude ideální.“

Harry tam chvíli seděl pohroužený do svých myšlenek a snažil se ovládnout nejen šok, ale i úsměv, který se mu tlačil na tvář. Nakonec to vzdal a natáhl se pro samoohřívací hrnek kávy.


***

Vysvětlivka:
*Emeraldfog – je jmého hradu v oblasti Red Hills, který Harry zdědil. Název by se dal přeložit jako „Smaragdová mlha“. 
Kvůli popisu hradu jsem si musela najít něco o architektuře hradů, abych věrohodně přeložila některé výrazy. Snad se mi to podařilo. :-D


Red Hills - 4.

18 komentářů:

  1. Nádherně překládáno ... vystihla jsi to dobře ... pár kapitol jsem si přečetla v polštině ptz polština je vlastně můj druhý mateřský jazyk a ta povídka se mi šíleně líbí ...

    OdpovědětVymazat
  2. Dneska krátce, protože bych hlavně opakovala ódy z minulého komentáře a proto jen naprosto dokonalý. Těším se na další překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. no, Harry sa vyjadril jasne :)
    pekné, som zvedavá, ako sa im s tou školou bude dariť :D

    OdpovědětVymazat
  4. Harry se rychle zbavil Giny a jedeme dále. Na ty učitelé jsem taky zvědavá a na jejich sponzora taky. Bobo

    OdpovědětVymazat
  5. Boží boží boží boží!!! :D Hlavně tohle je ten Harry, kterého si fakt přestavuju po válce, a ne toho, který se ze všeho vždycky vylíže bez poskrvnky

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další kapitolku. Jsem taky ráda, že je vztah s Ginny ukončen, jak já její postavu nesnáším. Těším se na pokračování. Jája

    OdpovědětVymazat
  7. Tahle povídka mě baví čím dál tím víc =). Konečně se Ginny dozvěděla že žádná pohádka nebude. Tři věže, tři koleje? A zajímalo by mě, kdo tam bude učit.

    OdpovědětVymazat
  8. Nádherná kapča. Harryho nápad je úžasný. No a ten jeho proslov o své budoucnosti. No Ginni to už mohla tušit.
    Teď budu umírat zvědavostí jak se k tomu nachomýtne Draco. To bude ještě hodně zajímavé. Takže se moc těším na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ah! A máš to Ginny! :-D

    Hrad je krásný. Hermiona mě trochu nakrkla tím, jak se hned začala zajímat o skřítky...

    Tak nějak jsem věděla, že to Harry nakonec udělá. :-D

    OdpovědětVymazat
  10. wau :), tak tohle byla fakt suprová kapitola :), omlouvám se, že jsem nekomentovala ten předchozí, ale nějak mi nezbyl čas :(, jsem zvědavá na tu školu a jak jim to půjde
    Lafix

    OdpovědětVymazat
  11. Panenko skákavá a u Merlinových trencek.... Tak tahle povídka začíná dostávat pořádný spád. Ten nápad se mi moc líbí. Už jsem něco podobného četla, ale autor povídku nedokončil, takže o to je moje radost větší, že se tu objevila tahle povídka. Děkuji ti za překlad a budu se těšit na další.

    OdpovědětVymazat
  12. No,nemůžu říct,že by mi bylo Ginny líto,byla naprosto mimo realitu.Harryho nápad se mi líbí,těším se na realizaci

    OdpovědětVymazat
  13. Skvělý ^^ popravdě, tak nějak jsem to čekala, jakmile se Harry rozhodnul vydat se na ten hrad. Docela se těším, jak se jim to povede a hlavně jak se tam vyskytne Draco. Děkuju za překlad, díky tomu jsem se konečně dokopala začít číst i anglický povídky, arigatou a těším se na další díl \(*^*)/
    Yoku

    OdpovědětVymazat
  14. Tak sa to pekne rozbehlo. Budú štyria zakladatelia ako v Rokforte? Chýba im ešte jeden a mohol by to byť Draco? Alebo ešte je na Draca skoro? Ešte sa musia zblížiť.... že?
    Som rada, že Ginny už vie na čom je. Akosi mi jej nie je ľúto. Keby bola normálna tak by si to už dávno domyslela, alebo by to asi vycítila. Nemám ju rada...
    Ďakujem za preklad :)
    ______________________-
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
  15. Waw, parádny preklad. Konečne sa to trochu pohlo, nápad určite unikátny. Desí ma len ten počet kapitol. Draco bude štvrtý, že? Uvidím kam sa dnes dostanem. Ďakujem moc

    OdpovědětVymazat
  16. Tie opisy sú tu úplne brutálne nádherné! Myslím, že ten príbeh si ma rozhodne získal :)

    OdpovědětVymazat
  17. No, poprvé na této stránce něco komentuji, ale teď už jsem vážně musel. Opravdu skvělá povídka! Mnohem lepší, než ty trapárny, kde se Harry líbá s Dracem, nebo Luciusem. To na mě bylo opravdu moc. Jinak jsem rád, že to Ginny dostala přímo do xichtu. Opravdu se mi nelíbilo, že takhle snila a žila úplně mimo realitu. Vždy jsem ji měl celkem rád, ale tady mě to hodně rychle přešlo :D Už se těším na další kapitoly :) Kelef

    OdpovědětVymazat
  18. Huh, dobrý, valím na další kapču. Dík.

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)