13. listopadu 2016

19. Neočekávané věci

Autor: malika-azrael (purple mangosteen)
Překlad: Nade

Srdečně vítám každého, kdo sem ještě zavítal.
Ale... ehm... je to už více než rok, tak by možná neškodilo, kdybyste nahlédli do předchozích kapitol.
A pokud má někdo obavu, že tohle je jen ojedinělá vlaštovka, tak ujišťuji, že následující dvě kapitoly už jsou téměř dokončené. Takže... popojedem!



Kapitola 19

„Bajky Barda Beedlyho?“ zeptala se zmateně Hermiona. „Nikdy jsem o nich neslyšela,“ řekla při pohledu na knihu v ruce. Právě byli ve vlaku na zpáteční cestě do Londýna.

„Opravdu?“ zapochyboval Harry. No teda! Nikdy by si nepomyslel, že existuje něco, konečně, co by Hermiona nevěděla.

Nicméně Ron nevěřícně zíral na ně oba. „Ani jeden jste o tom nikdy neslyšel?“ zeptal se, pobouřený jen z pouhého pomyšlení. To muselo být snad poprvé v historii, kdy Ron věděl něco dřív než Hermiona.

„Ne,“ odpověděli Harry a Hermiona současně.

„Ale vždyť jsou to pohádky pro děti!“ zvolal. „Každý je zná!“ prohlásil neústupně.

„Pohádky pro děti?“ řekla Hermiona zmateně.

„Ano!“ odpověděl Ron. „Mamka nám je četla před spaním.“

„Opravdu?“ zamumlala Hermiona. Tyto nové poznatky samozřejmě přitahovaly její zájem. „No, Harry a já jsme vyrostli u mudlů. Jsme spíše zvyklí na příběhy, jako je Popelka, Locika nebo Malá mořská víla.“

„Souhlasím s tebou,“ přikývl Harry.

„Co je to vlastně Locika?“ zeptal se Ron.

„To je příběh o dívce, která byla uvězněná ve věži, a princ musel vyšplhat po jejích vlasech nahoru, aby ji mohl osvobodit,“ vysvětlil mu, jak nejlépe uměl.

„Eeech!“ Ron stáhl tvář bolestí. „To muselo strašně bolet!“

„Hmm… to bych měla začít hledat nějaké informace,“ řekla Hermiona zamyšleně. „Většina knih v Bradavické knihovně neobsahuje nic o běžném kouzelnickém světě. To vysvětluje, proč se my, jako mudlorození, o takových věcech nikdy nedozvíme."

„Můžeme se prosím vrátit k tématu?“ požádal Harry podrážděně. Pokud by ji teď nepřerušil, Hermiona by o tom novém zjištění mluvila celé hodiny.

„Omlouvám se, Harry,“ řekla s mírným začervenáním.

„Už bylo na čase,“ zamumlal Ron.

„Dobře. Takže, můžeme se teď zamyslet nad důvody, proč mi to Brumbál dal?“ zeptal se.

„Možná, že ta kniha patřila tvým rodičům,“ navrhl Ron a vypadal docela potěšený svým nápadem. „A teď ti ji chce vrátit.“

„Rone,“ začala Hermiona a její tón zněl, jako by mluvila s pětiletým. „Kdyby ta kniha patřila Harryho rodičům, profesor Brumbál by mu ji vrátil už v našem prvním ročníku spolu s Harryho neviditelným pláštěm.“

„No jo,“ řekl Ron, viditelně zklamaný, že byl jeho nápad zamítnut.

„Přesně,“ dodala Hermiona.

„Myslím si, že mi tím chtěl Brumbál možná něco naznačit,“ řekl Harry.

„Naznačit ti co?“ zeptal se Ron. „Že bys měl před spaním číst pohádky?“ dodal s úšklebkem.

Hermiona si odfrkla. „Prosím tě, nežertuj.“

Harry knihu otevřel a z ní vypadl vzkaz. „Hej! Podívejte se na tohle. ‚Mám docela rád tu Tři bratři‘,“ přečetl nahlas. „O čem jsou vlastně Tři bratři?“

„To je ono! Brumbál chce, aby sis ten příběh přečetl!“ vykřikl Ron.

Všichni tři si vyměnili pohledy.

„Dobře, já to přečtu,“ navrhla Hermiona a začetla se do knihy.

Tři bratři byl příběh o tom, jak tři bratři, kteří putovali společně, došli až k nepřekonatelné řece. Vyčarovali nad řekou magický most. Ale na půl cesty přes řeku se setkali se zosobněním samotné Smrti, která byla rozhněvaná ztrátou tří potenciálních obětí. Předstírala, že je jejich schopnostmi ohromená a nabídla jim, jako odměnu, splnit každému jedno přání. Nejstarší bratr požádal o nepřemožitelnou hůlku. Prostřední bratr požádal o schopnost vzkřísit mrtvé. Nejmladší bratr však Smrti nevěřil a požádal o způsob, jak se před Smrtí skrýt. Tomu Smrt dala svůj plášť neviditelnosti. Poté šli bratři každý svou cestou.

Nejstarší bratr, chlubící se svou mocnou hůlkou, byl zavražděn a okraden o ni, zatímco spal. Prostřední bratr využil svou schopnost k tomu, aby přivedl zpět ženu, kterou miloval, a která zemřela dřív, než si ji mohl vzít. Ona však nebyla tak docela živá a byla plná smutku. Zabil se, aby se k ní připojil ve smrti. Pokud jde o nejmladšího bratra, Smrti se nikdy nepodařilo ho najít, protože zůstal skrytý pod svým pláštěm. O mnoho let později si bratr plášť sundal a dal ho svému synovi. Spokojen se svými úspěchy, pozdravil Smrt jako svou starou přítelkyni a rozhodl se s ní odejít jako rovný s rovným.

„Tak co si o tom myslíte?“ zeptal se Harry, když doposlouchal Hermioninu četbu.

Ron pokrčil rameny. „Já nevím. Je to přece jen pohádka před spaním, i když by bylo zábavné, kdybych měl nepřemožitelnou hůlku.“

Hermiona po něm střelila ostrým pohledem. „Nejstaršího bratra kvůli ní zabili,“ připomenula.

Ron obrátil oči v sloup. „Protože byl idiot, prostě šel a celému světu oznámil, že tu hůlku má. Prakticky prosil, aby ho někdo okradl. Kdybych o tom mlčel, kdo by věděl, že ji mám?“

„No jasně, protože dokážeš udržet tajemství více než pět minut,“ řekla Hermiona sarkasticky.

Harry se právě chystal zarazit jejich hádku, aby se mohli vrátit k tématu, když vlak zastavil. Byli v Londýně. V ruchu aktivit, jako bylo sbírání kufrů, vyhledávání svých rodin na stanici a jejich objímání, když byli nalezeni, byl rozhovor zapomenut.

XXXX

Jak měl Harry příležitost zjistit, svatby byly opravdu zaměstnávající záležitost. Paní Weasleyová nepřestávala štěkat příkaz za příkazem k tomu, co se musí udělat, dokonce i když Dobby a Winky byli nápomocni, protože svatba se konala na Grimmauldově náměstí. Weasleyovi sice nabídli svůj dům, ale Remus měl pocit, že by jejich nabídku neměli přijmout, protože nepatřil do rodiny, a tak ho Harry donutil, aby to uspořádali na Grimmauldově náměstí. Bude to jako zahradní párty, které se účastní jen blízcí přátelé a rodina.

Ron se všemožně snažil své matce vyhýbat, protože stále rozdávala rozkazy kolem výpomoci. „Ale mami,“ stěžoval si. „Harry už má na pomoc Dobbyho a Winky.“ Na to si vyslechl kvílení jak od své matky, tak od Hermiony, které reptaly na špatné zacházení s domácími skřítky. Jestli se paní Weasleyová takhle chovala při Remusově svatbě, Harry se otřásl při pomyšlení, jaké by to s ní bylo na svatbě jejích vlastních dětí.

„Harry,“ zavolal někdo.

„Remusi.“ Mužova tvář byla ustaraná. Bylo snad něco špatně? „Co se děje?“ zeptal se.

Remus několik okamžiků neřekl ani slovo. „Chci jít do Godrikova Dolu,“ řekl nakonec, „navštívit hroby tvých rodičů… a Siriuse… a napadlo mě, jestli bys nechtěl jít se mnou.“

Harry se zhluboka nadechl. Návštěva hrobu jeho rodičů. Ještě nikdy tam nebyl. A když už je o tom řeč, tak ani nevěděl, kde jsou pohřbeni. Roztřeseně na Remuse kývl.

Přemístili se rovnou tam. Harry se se zájmem rozhlédl.

„Po více než tisíc let byl Godrikův Důl domovem pro pozoruhodné čaroděje a čarodějky a byl velmi proslavený jako rodiště zakladatele Bradavic, Godrika Nebelvíra,“ vysvětlil mu Remus. „A později se proslavil ještě víc, když se tu Voldemort setkal se svým pádem…,“ řekl do ztracena.

Uprostřed návsi Godrikova Dolu byl válečný památník, který se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil na památník rodiny Potterů, když se přiblížil nějaký kouzelník bez doprovodu mudlů. Pozůstatky Harryho starého domu, pro mudly neviditelné, zůstaly ponechány na konci hlavní ulice. Než se vydali na hřbitov, chvíli tam postáli, ztraceni hluboko ve vzpomínkách.

Společně s Remusem položili na hrob květiny. Lilie, pro jeho matku. A vedle hrobu jeho rodičů byl ten Siriusův. Protože Siriusovo tělo zmizelo za závojem, profesor Brumbál pro něj zařídil pouze pohřební obřad, takže jak je možné, že je tady Siriusův hrob?

„Je prázdný,“ řekl Remus, jako kdyby dokázal číst Harryho myšlenky. „Hned jak bylo Siriusovo jméno očištěno, navrhl jsem Brumbálovi vystavět tady jeho hrob. A on souhlasil,“ vysvětlil tiše. „James byl pro Siriuse jako bratr. I po tom všem jsem si myslel, že tohle je pro něj to nejlepší místo.“

Harry zíral na hrob. Byl vyroben z bílého mramoru a na jeho vrcholu byla socha psa. Pohlédl dolů. Na místě, kde obvykle nacházel epitaf, byla rytina. Rytina stromů a tří zvířat běžících po zemi. Jelen, pes a vlk. Pod ním byla slova: Se svolením Pobertů. Dvanácterák, Tichošlápek a Náměsíčník. Neplecha ukončena.

Harry zadusil vzlyk. Jeho otec a jeho matka… a Sirius, který strávil dvanáct let v Azkabanu za zločiny, které nikdy nespáchal. Kolik nevinných duší bylo zabito? Kolik životů bylo zničeno? Jen kvůli jednomu jedinému šílenému muži.

„Běhávali jsme v lese,“ řekl Remus tiše. „Jednou za měsíc…“ Harry znal tenhle příběh z vyprávění Siriuse. „Byli jsme tenkrát jen teenageři… bezstarostní teenageři… svět nám ležel u nohou. Nic nás netrápilo.“ S nevidoucíma očima se Remus při té vzpomínce něžně usmál. „Když zavřu oči, jako bych je mohl znovu vidět. Jsme tak šťastní, zpátky v těch časech…“

Nevěděl, jak dlouho tam s Remusem stáli. Překvapilo ho, když s ním Remus jemně zatřásl a řekl mu, že by měli jít domů dřív, než oba v té studené prosincové zimě umrznou.

Naposledy se obrátil k hrobu svých rodičů, než se přemístí pryč, a poprvé si všiml nápisu na hrobě. Poslední nepřítel, který bude zničen, je smrt. To bylo divné. Proč by tam někdo dával takováhle slova?


Pokračování příště



9 komentářů:

  1. Ahoj,
    moc děkuji za další kapitolu a už se velice těším na další. :D
    Toto je ten nejlepší před-Vánoční dárek, jaký si člověk může přát. :D
    -Piper

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda, že z toho máš takovou radost. No vlastně... já taky. :D
      Děkuji za komentář.

      Vymazat
  2. Ano, ano, staří dobří rodáci se vracejí. Díky za další kapitolku.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I dobří holubi se vracejí, ale tak špatně to s námi ještě není. :-D Zaplaťpánbůh. Tentokrát to snad bude už na trvalo. Pevně tomu věřím.
      Děkuji za komentář.

      Vymazat
  3. Úžasné... jsem moc ráda, že jste se vrátili. Povídky, které tu máte jsou jedny z mých oblíbených (psst hlavně Lucius x Harry ;D) a navštěvovala jsem tuto stránku alespoň jednou týdně.

    Děkuji za překlad a moc se těším na pokračování...

    ranchan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky ten pár miluji, ale nikomu to neříkej. ;-) :D
      Děkuji za komentář a tvou vytrvalost.

      Vymazat
  4. Jsem moc ráda, že ses vrátila k překládání, ani jsem v to už nedoufala. Děkuji za kapitolku a moc se těším na další.
    Lady Corten

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem to se sebou nikdy nevzdala. Ale to bohužel nestačí, ještě je třeba konat. Tak teď přišla ta chvíle. :D
      Děkuji za komentář, taky tě ráda "vidím". ;-)

      Vymazat
  5. Akosi som tu dlhšie nebola, už som ani nedufala že niečo ešte pribudne a hľa... ďakujem za preklad ♥

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)