Autor:
Akame Sora (Polsko)
Překladatel:
Nade
Přeloženo
a zveřejněno se souhlasem autorky.
Shrnutí:
Kouzelnický svět se po válce vrací do normálu. Harry chce uskutečnit svou vizi,
Draco vidí obchodní příležitosti. Škodolibý osud zkříží jejich cesty. Oba si
myslí, že vědí, co od sebe mohou vzájemně očekávat. Skutečně to tak bude? HP/DM
1.
kapitola
Bílá mramorová hrobka byla obklopena břečťanem, který pevně ulpíval na
stěnách. Ozdobený květy voňavé Povijnice, omotávala ji jako pavouk svými sítěmi. Hrobka
tu stála pouhý týden, ale magické rostliny se již ujaly své vlády, to snad sama
příroda chtěla, aby vzdaly hold největšímu kouzelníkovi, který zde spočinul. Štíhlé
pilíře podpíraly strop kupole. Na kamenném katafalku jasně zářila písmena
magického citátu:
"Nakonec, pro spořádanou mysl je smrt jen začátek nového velkého
dobrodružství ..."
Z davu stojícího před vstupem bylo možno slyšet jednotlivé potlačované
vzlyky. Prostranství okolní louky zaplnili studenti a absolventi Bradavic,
učitelé, delegace z ministerstva, a přišlo i mnoho reportérů.
Rozliční lidé reagovali různě v závislosti na stupni důvěrnosti se
zesnulým. Většina projevovala svůj žal slzami, kterými smáčeli kapesníky
ve svých rukou, jiní stáli nehybně, potlačovali svou bolest a světu ukazovali pouze
bledou masku. Byli tam i tací, kteří přišli jen kvůli zvědavosti, nebo si
poklábosit.
Vysoký, černovlasý chlapec stál mlčky vedle rakve, konečky prstů hladil studený
kámen. Hlavou mu procházely stovky myšlenek, které se shlukly v jednu velkou
vzpomínku. Vzpomínku na největšího, nejlepšího a nejvíc nepředvídatelného
muže, kterého kdy poznal. Kým by byl bez něho? Jaký by byl tenhle
svět, nebýt jeho moudrosti? Dokázal by porazit Voldemorta, kdyby nebylo
jeho věčné podpory a víry?
Och, nenechte se mýlit. Věděl, že mnohokrát proklínal starého
kouzelníka, předhazoval mu, že byl manipulátor, intrikán a nikdy mu neřekl
celou pravdu. Nicméně, i přes to všechno, toho člověka miloval a považoval
ho za svého dědečka, kterého mu nikdy nebylo dáno poznat.
Harry si vždycky myslel, že až Brumbál zemře, udělá to ve velkém
stylu. Nějaký boj s temnými silami, obrana světa před zlem, akt hrdinské
odvahy, o kterém se bude dlouho psát a skládat balady.
Albus odešel v tichosti.
Zdolala ho největší zhouba mudlů, onemocnění, na které dokonce ani
kouzelnický svět nepoznal lék.
Rakovina.
Navštívil ho krátce před jeho smrtí. Poprvé tehdy překročil práh
ředitelova soukromého bytu. Už dříve stál tváří v tvář smrti. Viděl, jak
odcházejí mladí bojovníci, kteří měli právo užívat si života. Se stoickým
klidem přecházel polem krvavé řeže, kterou uspořádali Smrtijedi bránící se až
do konce. Sám měl na rukou krev padlých. Zabil Voldemorta a bez
většího vzrušení se díval na jeho ostatky, které se před jeho očima rozpadly na
prach unášený větrem. Příliš mnoho smrti, příliš mnoho slz, příliš mnoho
utrpení.
Paradoxně, pohled na starého muže ležícího na lůžku, příliš velkém pro jeho
nemocí prolezlé tělo, v něm probudil pocit, který se mu už zdál cizí. Nejvíc
s ním otřásly oči zahalené mlhou utrpení.
Netřpytily se.
A přesto, navzdory tomu všemu, utlumený lektvary, neschopen většího pohybu,
starý muž se lehce usmíval.
„ Harry...“
„Harry?“, zatahal ho někdo jemně za rukáv. Vytržený ze světa
vzpomínek, malou chvíli bloudil očima, než jeho pohled spočinul na dívce, která
stála vedle něho.
Ginny.
„Co?“, vyhrknul na ni nepřítomně.
„Všichni už se rozcházejí, půjdeme taky?“, pohlédla na něj s nadějí. I
přes časné léto běsnil na lukách vítr, který žalostně naříkal ve větvích
stromů.
„Ano, máš pravdu“, otočil se a viděl, že ze všech, kteří se přišli rozloučit
s ředitelem, zůstali jen oni dva a rodina Weasleyových. Vyšel z hrobky
a připojil se ke skupině rusovlasých. Někdo ho poklepal po zádech. Při
pohledu na Rona se mírně usmál.
Starý přítel kráčel jako obvykle po jeho boku. Díky Merlinovi, tohle
zůstalo nezměněno. Nevěděl, co by dělal bez jeho podpory a unikátního
smyslu pro humor. I když, pokud se hlouběji zamyslel, i Ron se
změnil. Nebyl už tím věčně vysmátým, horkokrevným chlapcem, který nejdřív
konal a pak myslel na následky. Život z něho učinil muže, naučil ho opatrnosti,
a práce bystrozora jen prohloubila nedůvěru a podezíravost.
Neustálá ostražitost...
Slova starého Moodyho mu zněla v uších. Kdysi se tím bavili, teď se to
stalo hlavním mottem. Po dobu pěti let chytali Smrtijedy, kteří se ukrývali. V
touze po pomstě sestoupili do podsvětí a bojovali pod vedením Averyho.
Partyzáni v kouzelnickém světě.
Kvůli nim ztratili Colina, Tonksovou, Hannah... Tolik zbytečné smrti.
Znovu se podíval na Ginny přitisknutou k jeho rukávu. Někdy se cítil unavený
jejími projevy citů. Kdysi se mu zdálo, že by ji mohl milovat. Časem
však došel k závěru, že to byly jenom sny náctiletého, fascinovaného sestrou
svého nejlepšího kamaráda. Pomalu dozrával k tomu, aby jí řekl, že z toho
nic nebude, že je pro něj jako sestra, důvěrnice, ale... nikdy jí nedá to, po
čem touží. Cítil se zbavený emocí, nemyslel si, že je stále schopen
lásky. Ne takové, o které se psalo na stránkách románů. Ginny si
zaslouží někoho, kdo by ji milovat bezpodmínečně. Kdo by jí byl oddaný,
naplnil její touhy a byl schopen přenést city na budoucí potomstvo.
Harry neviděl sám sebe v roli otce. Děti potřebují čas, obětavost a
citlivost. Nic takového neměl.
Ten rozhovor odkládal z několika důvodů. Vždycky, když byl odhodlán se
přiznat, podívala se na něj tím smutným zamilovaným pohledem a on to
rezignovaně odložil na jindy. Dalším problémem byl Ron. Kamarád se ho
už nejednou ptal, kdy už se konečně rozhodne oženit a neodmyslitelně ho viděl
jako svého švagra. A posledním důvodem jeho obav byli samotní Weasleyovi. Považovali
ho za člena rodiny, Molly vždycky říkala, že je jako její syn a skutečně se tak
k němu chovala. Došlo už i na to, že ho dokázala přetáhnout utěrkou
za krádež sladkostí nebo rohlíčků před večeří. Cítil se u nich jako doma a
nechtěl nikomu ublížit.
Sakra, povzdychl si. Jeho život byl i bez toho dostatečně složitý.
..........
Velký sál se za ta léta vůbec nezměnil. Stoly stály ve čtyřech
dlouhých řadách, nad nimi visely emblémy kolejí. Hlavní stůl s bílým ubrusem,
za kterým sedávali profesoři, stál pořád na svém místě. Křeslo
s vysokým vyřezávaným opěradlem stálo opuštěně uprostřed. Strop
napodobující noční oblohu byl nyní zatažen mraky, hvězdy problikávaly a měsíc
ztratila svůj lesk. Chyběly vznášející se svíčky. Místnost osvětlovaly
magické pochodně, ovinuté purpurem na znamení smutku.
Tiché rozhovory u stolů připomínaly bzučení roje včel. Tu a tam jste
mohli slyšet jméno Albus, které někdo vyslovil buď s nostalgií, nebo se smutným
úsměvem, když vzpomínal na jakousi anekdotu s ním spojenou. Harry
klidně okusoval kuřecí stehno, ale prakticky necítil jeho chuť.
„Myslel jsem, že aspoň v takovou chvíli nebudu muset koukat na ten
krysí čumák“, bodl Ron vidličkou bramboru, jako by útočil na neviditelného
nepřítele.
„Dej pokoj“, koukla na něj Hermiona zamračeně. „Nevěřím, že v sobě
pořád chováš tu dětinské zlobu.“
„Jasně, protože ty jsi kvůli tomu kreténovi neplivala slimáky“, ušklíbl se
Ron.
„Nezapomínej, že bojoval na naší straně“, řekla důrazně.
„Což nebránilo jeho otci plazit se před tím hadím ksichtem“, další brambor na
sobě pocítil ostří jeho vidličky.
„Víš co“, zavrtěla nervózně hlavou, „když se na to díváš takhle, tak se od
něho příliš nelišíš.“ Bez ohledu na Ronův šokovaný pohled pokračovala. „Nazval
mě šmejdkou, protože mám mudlovské rodiče. Ty ho obviňuješ za všechno zlo
na tomto světě, protože jeho otec byl Smrtijed.“
„Jak můžeš...“
„Přestaňte!“ Potter se na ně vztekle podíval. „ Musíte se hádat dokonce i
v tuhle chvíli?“
„Harry má pravdu“, Hermiona sáhla po sklenici džusu. „Omlouvám se, asi na
nás tak působí tohle místo.“
„Jo... Promiň, kámo“, začervenal se mírně Ron, sklonil hlavu a upřel svůj
pohled do talíře. „Prostě…“
„Vím, že ho nemáš rád, já k němu taky nehořím sympatiemi, ale má
stejné právo být tady, jako my všichni. Nakonec musíš sám uznat, že jeho
špionážní práce nám nejednou zachránila zadky.“
„Ty ho bráníš?“
„Ne, jen konstatuji fakt. Nemusím ho vystát, ale to neznamená, že
nevidím jeho zásluhy.“
„Dobře, možná máš pravdu“, přiznal neochotně Weasley, a aby změnila téma,
zeptal se, „Slyšeli jste, že starý netopýr odešel?“
„Ano, odešel ze školy se smrtí Brumbála“, Hermiona odložila sklenku a
odhrnula vlasy, které jí vytrvale padaly do obličeje. „Pravděpodobně se teď
bude zabývat pouze vařením lektvarů pro Svatého Munga.“
„Kdo by si pomyslel, že se vzdá šikany dětí. Věřili byste, že mi
chybí?“
„Tomu nevěřím, Ronaldovi Weasleymu se stýská po Snapovi“, vyprsknul Harry
s tichým smíchem.
„Nestýská, prostě byl ten jeho upíří plášť vždy spojen se
školou. Bradavice bez Brumbála a bez Snapa už nebudou to samé místo.
„Něco na tom bude“, Potter se konečně vzdal předstírání, že jí a odstrčil
talíř. „Je někdo ochotný prozkoumat zaprášené chodby?“
„Pottere… Vážně, tato škola má stále svého správce, nemusíš za něho odvádět
špinavou práci.“
„ Malfoyi!“, otočil se Harry za dobře známým hlasem a s nechutí se podíval
na muže stojícího za ním. „Jak milé, že jsi nás poctil svou přítomností.“
„Nemůžu to samé říct o tobě“, šedé oči se na něho dívaly s opovržením,
smíšeným se zvědavostí. „Slyšel jsem, že jsi bystrozor, svět nikdy nebude jako
dřív. I když všichni si určitě vydechli úlevou, že jejich malý válečník stanul
na čele zákona a vypořádá se s bandity.“
„Jak milé, že si mě tak ceníš.“ Harry odsunul židli a postavil se před
Malfoye. Ten zatracený blondýn byl stejně vysoký jako on. Nemohl si dnes vzít
ty nové boty s vyšší podrážkou? Nikdy neměl příliš rád tenhle výstřelek
kouzelnické módy, ale pokud by mu to dalo příležitost pohlížet na něho shora,
byl připraven se obětovat. „Když už mluvíme o banditech. Jak se má tvůj
otec? Slyšel jsem, že podmínky na oddělení pro odsouzené u Svatého Munga
se v poslední době hodně zlepšily.“
Všichni věděli, jak skončil Lucius. Při útěku po neúspěšném útoku na
Bradavice byli zmatení Smrtijedi zahnáni směrem k Zakázanému lesu. Malfoy
spadl do pasti nastražené jeho vlastními kolegy. Kletby, které ho udeřily,
způsobily úplné ochrnutí těla. Lékaři nebyli schopni si s tím poradit,
takže nebylo možné zjistit, zda utrpělo újmu i jeho duševní zdraví. Ten,
kdysi velmi inteligentní a temperamentní muž, teď ležel v nemocniční
izolaci, aniž by projevil sebemenší známky kontaktu s okolím. Ironií bylo,
že sám Draco, tím že poskytoval informace o útoku Řádu, přispěl k téhle
katastrofě.
„Omlouvám se“, zamumlal Harry, když kolem něho zavládlo ticho.
„Nebuď ubohý, Pottere“, Draco se otočil a odešel. Drahý kabát v tmavě
zelené barvě povlával za ním.
„To nebylo hezké“, podívala se na něj Hermiona káravě. „Musí se obviňovat
za to, co se stalo s jeho otcem. Připomínání toho…“
„Já vím“, zavrčel rozčileně, „Malfoy ve mně prostě probouzí ty nejhorší
instinkty, to se asi nikdy nezmění.“
„Nevzrušuj se, chlape“, Ron se nakonec rozhodl, že je najezený a taky vstal
ze židle. „Je to Zmijozel, ti nemají city. Oklepe se a přejde ho to.“
..........
Hradní chodby byly plné návštěvníků. Lidé s láskou vzpomínali na dny,
kdy po nich chodili jako studenti. Někteří se zastavovali a rozmlouvali s portréty
o jejich současných životech, jako by to byli minimálně staří, dlouho nevidění přátelé,
jiní nahlíželi do prázdných učeben a hlasitě komentovali své dávné zážitky a profesory,
kteří je tím vším provázeli.
Harry a jeho společníci se zastavili před portrétem Buclaté dámy.
„Heslo?“ zatřepala žena vějířem a pootevřela jedno oko. „Oh! To jste
vy!“, zřetelně ožila. Alespoň tak, jak může ožít někdo, kdo žije v portrétu.
„Určitě chcete jít dovnitř, že? Bohužel“, projevila mírnou starost, „bez
hesla vás nemůžu vpustit.“
„Škoda“, pronesl Harry, zřetelně zklamaný. Od svých jedenácti let
považoval Bradavice za svůj skutečný domov a tajně snil o opětovné návštěvě své
staré koleje. Rozhlédl se kolem sebe a očima se zastavil na skupině dětí,
které je sledovaly se zřetelným zájem. „Ahoj, vy“, zvolal, „jste z Nebelvíru?“
„Ano“, vykročil jeden z chlapců vpřed. Mohl by mít maximálně dvanáct
let, tmavěbronzové vlasy mu padaly v měkkých vlnách do čela, a živé oči v barvě
mléčné čokolády je pozorovaly se zvědavostí, ve které nebyl ani krapet strachu. Typický
Nebelvír.
„A můžete nás pustit dovnitř?“, Harry si k němu přidřepnul a podíval
se na něj s nadějí.
„No… Ne tak docela, učitelé nám zakázali pouštět cizí lidi.“ Chlapec zašoural
svou botu po zemi a sepnul ruce za zády.
„Hej, nebuď takový“, Ron se zdál být viditelně nadšený myšlenkou navštívit
svou starou ložnici. „Byli jsme Nebelvíři, nepustíte své vlastní?“
„No, ale...“
„Nechte ho být“, proklouzla Hermiona dopředu a pohladila dítě konejšivě po
rameni. „Je velmi dobře, že neporušuje pravidla... Ne jako někteří, které znám.“
„Pokud si dobře vzpomínám, aktivně jsi se účastnila“, vstal Harry
rezignovaně a prohrábl si vlasy.
„Hej!“ Další z dětí přihlížejících nastalé situaci vystoupilo dopředu.
„ Ty jsi Harry Potter!“
„Už to tak vypadá“, pokrčil černovlasý lehce rameny.
„Jéééé, ukážeš mi jizvu?“
Harry se zasmál a podíval se na vzadu stojícího Rona.
„To mi připomíná, jak jsme se poznali“, řekl, naklonil se a umožnil chlapci
prohlédnout slavný blesk na svém čele.
„Supeeer“, protáhlo dítě se zřejmým nadšením. „Myslím, že se nic
nestane, když vás necháme projít.“ Spokojený s pohledem na hrdinu, přešel k portrétu.
„Chropotal muchlorohý“, pronesl a portrét
se otevřel, aby odhalil skrytý průchod. Ron vyprsknul smíchy.
Kolejní ubytovna se vlastně vůbec nezměnila. Oheň vesele plápolal v
krbu, vedle stála dvě křesla potažená červeným sametem s vyšitými zlatými
květy. Pod okny bylo umístěno několik stolků na učení, v téhle chvíli
byly opuštěné kvůli letním prázdninám. Doprovázeni vzrušenými výkřiky došli
ke dveřím své starého ložnice, která byla lákavě otevřená. Ron přistoupil
ke své staré posteli a láskyplně pohladil sloupec.
„Nic se tu nezměnilo.“
„Jako kdybychom odsud odešli včera, že jo?“ Harry usedl pod baldachýnem a smutně
se ušklíbl.
„No páááni, spím v posteli Harryho Pottera“, vytřeštil oči jakýsi blondýnek
a vyběhl z ložnice s blaženým úsměvem, aby tu novinu oznámil každému v okolí.
„Nejdřív vstupenka na jizvu, a teď svatá postel Zlatého chlapce, ty válíš brácho“,
Ron si sedl vedle něj. „Kruci, jsou stejně pohodlné, jak si pamatuji“, poskočil
několikrát na matraci.
„Pan Potter a pan Weasley“, zazněl ode dveří suchý hlas, ve kterém zněly známky
pobavení. Vyskočili jako na povel.
„Profesorko McGonagallová.“
„Vidím, že stále nedbáte na předpisy a bez svolení vnikáte tam, kde byste být
neměli“, mlaskla nesouhlasně.
„Ale paní profesorko, to je Harry Potter“, bronzovovlasý chlapec vypadal dotčeně.
„Pana Wrighte“, pohlédla na něho přes své brýle, „i kdyby požádal o heslo samotný
Merlin, nikdo, opakuji nikdo, k němu nemá přístup bez svolení učitele.“
„Merlin by ho pravděpodobně nepotřeboval“, zamumlal Ron, ale rychle zmlkl,
když viděl nesouhlasný pohled ředitelky.
„Vidím, že vtip je stále vaší silnou stránkou“, řekla, „jakkoli na to není
vhodná doba. Slečna Grangerová již čeká ve společenské místnosti, následujte
mě“, řekla a otočila se se zavířením kostkované sukně v barvách jednoho ze
skotských klanů. „A vy, pane Wrighte, buďte rád, že není školní rok a já vám nemůžu
odebrat body.“
..........
Brumbálova kancelář vyvolala další ze série vzpomínek.
„Pokud si dobře vzpomínám, řekl jsem vám, že pokud kdokoli z vás
poruší ještě jeden bod školních pravidel, budu ho muset vyloučit ze
školy. Což dokazuje, že i ti nejlepší z nás musí občas vážit svá slova...“
Jako ozvěna se vrátila ředitelova slova, která jim řekl v průběhu jejich
druhého ročníku. Harry se otřásl, jako by mu přešel mráz po zádech. Podíval
se na přátele, kteří stáli vedle něho se stejně pohnutými tvářemi.
„Pozvala jsem vás sem v souvislosti s Albusovou poslední vůlí.“
Minerva se posadila k malému stolku, který stál vedle okna.
„Kde je Fawkes?“ Harry zíral na prázdné místo, které vždy zabíral fénix.
„Ach, ten“, McGonagallová si dlaní lehce
přetřela tvář. „Když Albus odešel, dost dlouhou dobu kroužil nad jeho postelí. Píseň,
kterou zpíval, byla nejsmutnější, ale současně nejkrásnější, co jsem kdy slyšela. Potom
prostě vyletěl oknem. Myslím, že se smrtí majitele přestal toto místo považovat
za svůj domov.“
„To je smutné“, zamrkala několikrát Hermiona ve snaze zahnat nechtěné slzy.
„Souhlasím s vámi, slečno Grangerová. Fawkes je však svobodný tvor,
nemohli jsme ho tu držet násilím.“
„Zajímalo by mě, kde teď je“, myšlenka na krásného ptáka, který mu kdysi zachránil
život, způsobila, že byl Harry zarmoucený ještě více. Všechno odchází,
dokonce i zdánlivě nesmrtelní Fénixové. Skončila určitá etapa jejich života. Se
smrtí Brumbála se přetrhlo poslední vlákno spojující je s tímto místem,
teď to viděl zcela jasně.
„Vím, že na rozdíl od ostatních hostů jste se rozhodli vrátit ještě dnes k
sobě domů. Takže bych ráda přešla rovnou k věci.“ Minerva zvedla ze
stolu složku s dokumenty a na okamžik se na ni mlčky hleděla, její
myšlenky někde bloudily, ale po chvíli se vrátila do reality, zvedla hlavu a pozorně
se na ně zadívala. „Albus svou poslední vůli sepsal už dávno. Během války
byl přinucen nahlédnout do své vlastní budoucnosti a protože byl zodpovědný
člověk, urovnal své záležitosti, jak nejlépe mohl. Určitě jste si vědomi,
že vás v závěti zohlednil.“
„Opravdu?“ zavrtěl se Ron neklidně a pak zmlknul, když ho Hermiona s opovrživým
pohledem šťouchla loktem.
„Nečekali jsme to, přiznávám, že jsem překvapená.“
„Nemyslím, slečno Grangerová“, poopravila si McGonagallová brýle. „Jste
natolik inteligentní, abyste mohla předpokládat tuto možnost. Samozřejmě,
že nejste jediní, kdo dnes navštívil tuto kancelář. Nebudeme to
prodlužovat, jsem si jistá, že byste se rádi ještě setkali s přáteli“,
rozvázala složku a vyndala z ní tři dopisy. „Prosím, pokud budete mít
nějaké pochybnost, ptejte se. Pokusím se pomoci, jak jen budu moci.“
Krémové obálky s charakteristickým písmem ředitele. Harry měl takovou
v ruce naposledy, když před dvěma lety dostal do rukou své hodnocení OVCE. Na
krátký okamžik ji obracel v dlaních, než rozlomil magickou pečeť, která
chránila obsah. Třesoucími prsty vyjmul list a trochu zamlženýma očima hleděl
na rovné, elegantní a tak dobře známé Albusovo písmo.
„Knihy pojednávající o bílé magii a ochranných kouzlech“, zaslechl ze
strany Hermionin povzdech. To ho donutilo, aby i on konečně začal číst svůj
dopis.
Milý Harry.
Čas je pro nás tak neúprosný. Vracím se vzpomínkami k noci, když jsem
tě poprvé uviděl. Malé, nevinné dítě, a už zatížené tak obrovským úkolem. Přiznám
se, že jsem se bál, nikdy jsem se o nemluvně nestaral, a tak jsem tě dal tam, kde
jsem si myslel, že ti bude nejlépe.
Merlin ví, že i přes to, co jsi tam vytrpěl, toho rozhodnutí nelituji. Přežil
jsi, a to je pro mě nejdůležitější.
Možná si myslíš, že jsem tě považoval za pouhou zbraň. Vzpomínám si na
Severusova slova...
„Špehoval jsem pro vás, lhal jsem pro vás, riskoval jsem pro vás život a všechno jsem
to dělal, aby byla zajištěna bezpečnost Lilyina syna. A teď mi říkáte, že
ho vedete jako prase na porážku... "
Musíš mi věřit, Harry, tak to nikdy nebylo.
Harry se svistem vtáhnul vzduch nosem. Snape ho bránil? Před
Brumbálem? Nemožné! I když byl Snape jedním z nejslavnějších špionů
minulého války, kdyby mohl, sám by Zlatého chlapce zabil. Harry nejednou
viděl v jeho očích nenávist. S obtížemi se vrátil ke čtení.
Ze zpětného pohledu mohu říci, že jsi se hrdě zhostil svého úkolu. Věřím,
že James a Lily mají možnost nahlížet do tvého života a jsou opravdu pyšní na
muže, do kterého jsi dorostl.
Můj drahý chlapče, já jsem nikdy neměl své vlastní děti, moje práce a oddanost
škole mi to neumožnily. Přesto ničeho nelituji, zastoupili jste mou rodinu
důstojně. Víš ... každý člověk má osobu, ke které se chce vrátit, kterou považuje
za otce, bratra, nebo syna. Také jsem měl takovou osobu.
To jsi ty, Harry.
Jsem příliš starý, abys mě nazýval otcem, ale po celou tu dobu jsem na tebe
myslel jako na svého vnuka.
„Nikdy jsi mi to neřekl“, zašeptal a protočil očima. „Nemyslíš, že je na to
trochu pozdě?“ Zavrtěl hlavou, když se setkal s Hermioniným tázavým
pohledem a znovu se soustředil na list ve své ruce.
Nikdy jsi nebyl sám, můj chlapče, ale já vím, že jsi se tak nejednou cítil. Možná
jsi naštvaný, že jsem ti to neřekl dříve. Odpusť starému muži, už jednou jsem
ti říkal, že dokonce i ti nejlepší dělají chyby, ale já osobně si myslím, že
domácí skřítkové ... To nic.
Už jsem psal, že nemám žádné vlastní děti. Musím dodat, že v této
chvíli jsem také posledním z mého rodu, proto tě s důvěrou ustanovuji svým
hlavním dědicem.
V souvislosti s tím bych chtěl, abys přijal mé rodinné sídlo z otcovy
strany. Nachází se v Irsku, v nezakreslitelném hrabství Red
Hills. Západy slunce jsou tam opravdu krásné.
Doufám, že se ti můj dárek líbí a budeš ho považovat za svůj druhý
domov. Dlouho jsem tam nebyl, ale věřím, že domácí skřítkové mu nedovolili
zchátrat. Přikládám odpovídající obrázek.
Milý Harry, žij tak, aby každý den byl pro tebe nové dobrodružství, nehledej
ve své minulosti žádná selhání, to není tvůj úděl.
Tvůj (dle mého vlastního mínění) dědeček, Albus Brumbál.
Harry vložil dopis do obálky a vytáhl z ní zmíněnou fotografii. Mezi
vysokými skalami, které ve světle slunce dostávaly červenou barvu, stál...
„Hrad... Dostal jsem hrad?“, vykoktal šokovaně.
***
Pozn. překladatelky: Velké díky Jutaki za její závěrečnou konzultaci.
Vypadá to dobře a zajímavě.
OdpovědětVymazatpekný začiatok :)
OdpovědětVymazatMoc pěkný začátek povídky, jsem zvědavá jak to bude dál, vypadá to rozhodně zajímavě :)
OdpovědětVymazatLafix
PARÁDA =D
OdpovědětVymazatJůů, mám velkou radost, drarry povídka, to je super. Zas sem budu po dokončení Vábení noci chodit netrpělivě nakukovat. Díky za tvůj výběr. PS: tušíš jak pravidelně budeš přidávat další kapitoly?
OdpovědětVymazatJája
*Vábení moci
VymazatJsem ráda, že jsem výběrem potěšila. Opět si vyhrazuji neděle, takže zhruba 1x týdně. :D
VymazatI když "výjimečně" bude druhá kapitola už ve středu.
Zajímavý začátek a jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.
OdpovědětVymazatTěším se na další část. :D
PS: Je to pěkně přeložené, ale všimla jsem si na začátku jedné malinkaté chyby (a to jsem na češtinu antitalent)
"největšímu kouzelníkovi, která zde spočinul"
místo "která" bych dala spíš "který"... doufám, že se nemílím a že se nezlobíš, že jsem to tu napsala.
Samozřejmě, že se nezlobím. Díky za upozornění, už jsem to opravila. :D To je ta provozní slepota. Kontrolovala jsem to několikrát, ale téhle do očí bijící potvory jsem si vůbec nevšimla. Jak je to možné? :D
VymazatNádhera. První kapitola a já už tady brečím jak želva :-)
OdpovědětVymazatMoc jsem zvědavá na pokračování :-D
Můžu tě ubezpečit, že další děj už není tak smutný. Spíš trochu adrenalin? :D
VymazatKrásný začátek,ale smutný.Mám ráda Brumlu a tady je popsaný opravdu dobře.
OdpovědětVymazatKonfrontace s Dracem nebyla zrovna příjemná,tak sem zvědavá jak se jejich vztah bude vyvíjet :)
Hmm, tak tedy zatím se mi povídka moc líbí, akorát se to trochu liší od původního děje, ale věřím, že vše se dozvíme v dalších kapitolách. Máš na povídky opravdu dobrý vkus, i když zatím to byla jen jedna kapitola. Uvidíme příště a já se budu moc těšit.
OdpovědětVymazatJá chci taky hrad! xD
OdpovědětVymazatTakový trochu pochmurný začátek... jsem zvědavá jakou to bude mít zápletku.
Jsem příjemně nabuzená.
Sakriš, ešte len prvá kapitola a ja už mám v očiach slzy. No jo, pohreby práve nemusím. Inak, veľmi dobrý rozbeh, opisy jedna báseň, teším sa na pokračko :)
OdpovědětVymazat"Dostal jsem hrad?" To je kouzelné. A ty západy slunce! Ach nebude to romantika?
OdpovědětVymazatKarin vypadá to zajímavě.
OdpovědětVymazat