Překlad: Nade
Já vím, že odpoledne už je fuč, ale jsem ráda, že jsem to stihla aspoň takhle. Tak už se nemračte a s chutí do toho!
Díky Bobo, Lily, Jenny, Zuzaně, Anně
a Arianně.
***
Kapitola patnáctá
Jejich úkolem bylo nasbírat nějaký oměj,
tlustolusky, jedno vejce hada Popelce, dýmějové hlízy, čemeřici, jeden ropuší
žaludek, tři tlustočervy, a nakonec, Runovcovu kritickou hlavu.
Když Izar viděl poslední požadavek, trochu ho
to zneklidnilo. Runovec byl velmi pozoruhodný had, a velmi nebezpečný had. Měl tři hlavy, prostřední byla
snílek, ta nalevo plánovač, a nakonec hlava napravo, kritik. Kritická hlava
Runovce měla z těch tří nejnebezpečnější jed a nejostřejší zuby.
„Budou se k tobě chovat s úctou,“ zamumlal
hluboký hlas vedle něho.
Izar vzhlédl a upřel pohled na Temného pána.
Tom Riddle byl oblečený v modrých šatech, s několika bronzovými detaily.
Jistěže Izara podporoval, ale jen velmi decentně. Jeden by se na Riddla musel
soustředěně podívat, aby doopravdy postřehl nepatrné náznaky na jeho hábitu.
Izar si vlastně nedokázal vzpomenout, kdy měl Riddle na sobě jinou barvu než
černou, zelenou a stříbrnou, a občas hnědou a červenou.
„Chovat s úctou?“ tázal se zamračeně Izar.
Předtím sám sebe utvrzoval, že dokud nezjistí, co znamená ten prsten na jeho
prstu, kterým zpečetil svůj osud, bude s mužem mluvit svobodně. Nicméně
bylo těžké ignorovat Temného pána, a to zejména, když se muž k němu přiblížil.
„Hadi,“ upřesnil rozvláčně Riddle. Stál blízko
Izara, ale byl natočený dopředu, pryč od Izarových zvědavých očí.
Lukas, Karkarov a Bjørn se choulili v malém
kroužku a jeden k druhému si nad seznamem položek něco šeptali. Byla to otázka
pouhých minut, než Brumbál znovu vejde do stanu a odvede Lukase, aby jako další
v pořadí vstoupil do lesa. Vypadali podráždění a vzrušeně se mezi sebou
tiše dohadovali. Jejich pohledy, k Riddlově potěšení a radosti, neustále
těkaly po celém stanu.
„Han er en ormmunn, far,“ zašeptal Lukas v
norštině, svém rodném jazyce, než se nešťastně podíval na Riddla. „Han manipulerte ganske sikkert turneringen for å sikre sine egne interesser.“
Ředitel Karkarov zůstal podivně tichý. Izar si
všiml, že se snaží vyhýbat pohledu na Riddla a celkově stál mírně stranou od
Lukase a Björna.
„Ta det med ro, Lukas, han og hans representant
skal få det de fortjener,“ usmál se Bjørn upjatě směrem k Izarovi před tím, než
svého syna uvedl, s rukou na jeho rameni, blíže k východu ze stanu.
Nechali Karkarova stát rozpačitě o samotě, ale Izar je stále slyšel. „Gutten er
bare femten. Selv om han er smart så har
han ikke en sjanse stilt opp mot ordentlig erfaring. Gutten er en lesehest,
ingen ordentlig trollmann.“
Při poslední poznámce se Riddle napřímil, jeho
rysy přeběhl nebezpečný výraz. Zatímco opět nasadil lhostejný výraz, přistoupil
blíž k Izarovi. „Oni taky vědí, že jste hadí jazyk,“ poznamenal
Izar, zřejmě zbytečně. Temný pán mohl norštině rozumět, tak jako Izar
rozuměl více než polovině toho, co říkali, a to samé ve francouzštině a
němčině. „Myslí si, že vy jste ten, kdo vybral položky na seznamu… myslí si, že
manipulujete s turnajem. Je to pravda?“
Čím víc Izar mluvil, tím se napětí kolem
Temného pána pomalu rozptylovalo.
Očarované hnědé oči se konečně setkaly s
Izarovým pohledem. „Je,“ ušklíbl se Riddle zlomyslně. „A navzdory tvému
naštvání, že jsem ti neřekl o úkolu, jsem převzal iniciativu a promluvil s hady
v lese. Až budeš plnit svůj úkol, skloní se před tebou.“
Izar byl ohromený a trochu uražený. „Co…,“
odmlčel se, jeho oči se zúžily. „Dokážu se o sebe postarat. Copak jste nechtěl,
abych se vám předvedl? A získat hada Runovce je určitě nejtěžší z úkolů.“
Riddle mlčel a pozornýma očima sledoval
Brumbála, jak vchází do stanu, aby Lukase odvedl ven. Jásot opět nabral na síle
a připomněl Izarovi, že mu zbývá pouhých pět minut. „Hadi jsou moje teritorium,
Izare. Nemám v úmyslu nechat tě bojovat proti něčemu, co můžu rozptýlit.
V lese budeš čelit jiným nebezpečím. Nechci, abys skončil s otravou jedem,
když tomu mohu zabránit.“
Izar se zvedl ze židle, ve které byl opřený a
přistoupil blíž k východu ze stanu. Byl na Temného pána naštvaný. „Chtěl jsem
spravedlivou soutěž,“ zamumlal temně.
„Skutečně?“ zeptal se zlehka Riddle,
v jeho hlase jasně zaznělo pobavení. „Nebyl jsi to ty, kdo chtěl vědět,
proč jsem ti neřekl, jaký je první úkol?“
Izar cítil, jak mu rudnou konečky
uší. Ten muž měl pravdu. „To byla chyba,“ zamumlal Izar. „Bylo správné, že jste mi nic neřekl.“
Vnímal, jak se k němu Temný pán zezadu
přibližuje. I když muž přistupoval velmi tiše, Izar cítil, jak se k němu
pomalu blíží Riddlova magie. Dlaň se plazivě ovinula kolem jeho čelisti a
natočila ji tak, aby pohlédl muži do očí.
„Chci, abys dnes na všechno zapomněl, Izare.
Zapomeň na svého otce, na prsten, i na skutečnost, že jsi můj Smrtijed. Tohle
všechno by měla být, v porovnání s úkolem, pouhá vzdálená vzpomínka.“ Muž
se odmlčel. „Snaž se co nejvíc a uspěješ.“
Trochu hrubě ho pohladil po tváři, což
způsobilo, že Izarův obličej zaplál. Zamračil se na Temného pána, který se
ušklíbal.
„Izare?“ Izar se otočil a střetl se s
pomněnkově modrým pohledem. „Jsi připravený?“
Izar se podíval na své kožené rukavice. V levé
ruce svíral jak pytel lahviček, tak svitek se seznamem položek. V pravé ruce už
měl připravenou hůlku. „Jsem, pane řediteli,“ přikývl rychle a pomalu se ohlédl
zpátky na usmívajícího se muže.
Brumbál se lehce zasmál a rukou Izara pobídl
vpřed. „Tak mě následuj, drahý chlapče.“ Izar následoval jeho pokynu dostatečně
rychle, aby zaregistroval Brumbálův kontrolovaný pohled, který nad jeho hlavou
vyslal na Riddla. Izar zachoval lhostejnou tvář, aby skryl své pobavení. Měl
pravdu, když předpokládal, že Brumbál by mohl Riddla podezřívat. Izara by
zajímalo, jak moc toho starého muže dráždilo vědomí, že se Temný pán prochází
po chodbách Bradavic a lanaří jeho studenty. A ředitel k tomu nemohl nic
říct, a to především proto, že Riddle byl na tak vysokém politickém postu.
Izar s hlubokým nádechem opustil stan, jen aby
vykročil na travnaté famfrpálové hřiště. Famfrpálové zápasy navštěvoval jen ve
svém prvním ročníku. Sport ho nikdy zajímal, ne tolik jako následné lektvary
nebo vypracovávání esejí z kouzelných formulí. Ale vždycky ho zajímalo,
jak vypadá hlediště z pohledu famfrpálového hráče.
Jeho zvědavost byla přesycena, jakmile se při
jeho příchodu postavil nespočet studentů, aby mu fandili.
Izar zjistil, že je těžké rozhlížet se kolem
bez pocitu… polichocení. Nesnášel, když se cítil tak zatraceně sentimentálně,
ale bylo to těžké, když mu většina populace v Bradavicích projevovala svou
podporu. Studenti pozvedli své levé paže a odhalili tak modré proužky na svých
předloktích. A v hledišti nebyli jen studenti; uprostřed davu stáli také rodiče
a další starší lidé.
Izar jim věnoval malý úsměv a bradu držel
vztyčenou, jak jen to šlo. Bylo útěchou, když se nad ním tyčila Brumbálova
vysoká postava. Nemilé však bylo, že muž nechával všechnu pozornost Izarovi.
Rozeznat fanoušky Kruvalu a Krásnohůlek bylo
celkem snadné. Nejen že jejich školní uniformy vynikaly mezi ostatními, ale v
porovnání s ostatními, co stáli, působily jejich sedící postavy trochu
jako bolavý palec. Izar přejel očima po fanoušcích, neschopen rozlišit kdo je
muž a kdo žena. Na to byli od něho příliš daleko.
Jeho oči se zastavily na třech velkých
obrazovkách, visících tak, aby všichni na hřišti viděli. V žaludku se mu
udělal uzel, když si uvědomil, že každého ze šampiónů sledovala malá kamera. Každý šampión měl pod obrazovkou
své jméno, časomíru, jak dlouho je v lese, a výčet položek, které získal. Zdálo
se, že Cyprien byl ve vedení, protože získal již čtyři objekty z deseti.
„To jste mi neřekl, že mě bude sledovat zatracená
kouzelnická kamera,“ zamumlal Izar k Riddlovi, když se muž postavil vedle
něj.
Riddle se na tribuny téměř usmál.
Třetí obrazovka byla prázdná, připravená
sledovat Izara, až vstoupí do lesa. Malé zařízení přeletělo přes hřiště přímo
před jeho obličej, jako by vycítilo jeho naprosté nadšení z toho, že bude sledovaný. Izar se
zamračil a o krok couvl, když si prohlížel tu kreaturu… zařízení. Bylo typické,
že si vzpomínal, jak o tom zařízení četl. Říkalo se tomu Slídil. Pozoruhodně to
připomínalo zlatonku, kterou ve hře chytali hráči famfrpálu. Akorát že to mělo
jednu velkou oční bulvu.
Izar polkl a ušklíbl se, když se na obrazovce
objevila jeho tvář.
„Ignoruj to,“ zašeptal tiše Riddle. „Nesmíš
dopustit, aby tě to rozptýlilo.“ A Izar byl dost chytrý, aby v Riddlově tónu
zaslechl varování.
„Sonorus,“ přiložil Brumbál svou hůlku
ke krku a jeho hlas dosáhl ohlušující hlasitosti. „Dámy a pánové, rád bych vám
představil Bradavického šampióna, pana Izara Harrisona!“ Jásot opět vzrostl a
Izar se cítit mizerně.
„Usmívej se,“ zašeptal Riddle s podrážděným
sykotem. Jeho příkaz však byl příliš tichý, aby přehlušil kouzlo sonorus. „Zatracené dítě, usmívej se!“
Izar polkl žluč a pokřiveně se usmál. Ten úsměv
byl asi tak uklidňující jako pohledy, kterých se mu dostalo jak od Toma Riddla,
tak od norského ministra, Bjørna Steinara. Izar maličko zamával a doufal, že
tím vynahradí svůj poněkud nedostatečný úsměv.
Než se Riddle odvrátil, zachytil jeho pohled.
V koutcích úst mu zacukal pobavený úsměv.
Brumbál se zasmál a poklepal Izara po rameni,
jako se to dělá malému dítěti. „Pan Harrison obdržel stejný seznam položek jako
druzí dva šampióni, se stejnými pravidly pro všechny zúčastněné. Přejme Izarovi
hodně štěstí!“ Brumbál sundal ruku z Izarova ramene a zvedl hůlku do
vzduchu. Po celém hřišti se rozlehl hlasitý třesk a v řídkém vzduchu se zhmotnil
obraz Bradavického erbu. „Začínáme!“
Izar sebou trhl a zamrkal, než se dal do běhu.
Jeho časomíra začala vířit a blikající čísla se mu vysmívala, když se přes
hřiště rozběhl směrem k lesu. Celou dobu mu bylo v patách pohybující se oko.
Do lesa vstoupil v rekordním čase, přitom
krátce a zrychleně dýchal nosem. Bylo pochopitelné, že se zarazil, než vešel
mezi stromy. Koneckonců, vždyť od okamžiku, kdy se stal zdejším studentem, mu
bylo důrazně doporučováno, aby do lesa nikdy nevstupoval. Jenže tentokrát se to
od něj očekávalo.
„Lumos,“ konec jeho hůlky zazářil v
temné atmosféře lesa. Vzduch byl na začátku října trochu chladný, a to zejména
v tomhle místě, kam se slunce moc často nedostalo. Po vstupu do lesa se
zastavil a pohled sklonil k zemi.
To se zdálo rozumné, protože dýmějové hlízy se
nacházely blízko okraje lesa. Obecně si užívaly teplého slunce, když spaly, a
v noci, kdy byly aktivní v rituálech páření a konzumaci zeminy, se
zavrtávaly pod zem. Izar s úšklebkem kráčel lesem a doufal, že uvidí nějaké
známky hnízdiště. Slídila ignoroval, jak jen dokázal. Snažil se nemyslet na ty
stovky lidí, kteří sledují každý jeho pohyb. Prostě ho to rozptylovalo. A
Voldemort zcela určitě nechtěl, aby byl nepozorný.
Vepředu Izar zahlédl rozvrtanou zeminu. Byly
tam. Dýmějové hlízy. Jak si tak lebedily v zemi, vypadaly jako záhon hub.
Jejich ocásky se v zapadajícím slunci pomalu kroutily sem a tam, na znamení
jejich hlubokého spánku.
Izar potichu došel k jejich hnízdišti a ze
svého vaku vyndal jednu lahvičku. Pomyslel na štěstí, že má kožené rukavice,
odštípl jednu z hlíz a vytáhl ji z půdy. Ta se zavrtěla a Izar ji rychle uložil
do jedné ze svých lahviček dřív, než mohla vystříknout hnis ze svých mnoha váčků.
Ušklíbl se, když držel lahvičku v blízkosti obličeje a sledoval, jak se
zachvěla zimou. Nechutné stvoření… ale užitečné pro aknózní pleť.
„První položka dosažena; dýmějová hlíza.“
Izar se otočil a zíral na Slídila, který řádně
oznámil jeho první sebranou položku. Ono to taky mluví. Jak… příhodné.
Jeho pohled minul Slídila a zamířil k vysokému
křoví za ním. Ožil, rychle vstal a přešel k povědomému keři. Ten se
zachvěl, když se Izar přiblížil, a on téměř zavrněl vzrušením. Byl to Blahokeř.
Oh, sladký Merline. Naklonil se blíž ke keři a fascinovaně sledoval, jak se
listy zacukaly a zachvěly. Byly důležitou součástí Felix Felicis, tekutého
štěstí. Izar osobně lektvar nepotřeboval, ale vždycky ho toužil uvařit. Jenže
to by stálo pěkné peníze…
Strnule stál a zíral na listy. Na seznamu
požadovaných položek to nebylo, ale…
Šedozelené oči pohlédly na poletujícího
Slídila, protože ta věc na něho zírala. No vážně… teď pochopil, proč byl ten
úkol tak těžký. Uvrhnout Havraspára do oblasti s mnoha vzácnými a cennými
surovinami bylo prostě mučení. Zvlášť, když nebyly na seznamu.
Izar si odfrkl, natáhl se a utrhl snítku
Blahokeře. Rychle ji vložil do svého pytle a odcházel.
„Neidentifikovatelná položka,“ pronesl
monotónně Slídil.
„Eh, sklapni,“ zavrčel Izar a rychle pokračoval
hlouběji do lesa.
{Death of Today}
Izar se vyškrábal z kalného rybníka a
z obličeje si otřel kapající vodu. Zašklebil se nad tím děsivým smradem a
uvažoval, jak se ty zpropadené ropuchy můžou pohybovat tak rychle.
„Devátá položka dosažena, ropuší žaludek.“
Slídil na Izar líně zamrkal, když se chlapec oklepával z bahnité vody.
Osm minut uplynulo od chvíle, kdy vstoupil do
lesa, a jediné co ještě potřeboval, byla hlava Runovce. Před několika minutami
uslyšel po lese hlasité zvonění. Slídil, který ho následoval, mu oznámil, že
Krásnohůlský šampión, Cyprien, jako první dorazil na hřiště. Izar si dokázal
představit, že kdyby nebylo hadů a dlouhé cesty zpět na hřiště, byl by tam
chlapec rychleji. Izar předpokládal, že po tom všem běhu a sprintu, co
absolvoval, se dostal od hřiště stejně daleko jako Cyprien.
Žádné stvoření mu cestu doposud nezablokovalo.
Kentaur, na kterého Izar narazil, ho propustil jako pouhé dítě, které
nepředstavovalo žádnou hrozbu. Kentaur ho pouze varoval, aby nepokračoval dál
do lesa, protože by se mu mohlo stát něco hrozného. Izar sice zdvořile přikývl, ale
varování nebral v úvahu. Koneckonců, o Runovcích a oměji bylo známo, že se
vyskytují v těch hlubších částech lesa.
Od toho varování byl Izar neklidný. Ne že by
kentaurovu varování věřil, to ne, ale cítil se trochu nesvůj. Možná to bylo jen
tím Slídilem za ním. Ale nehledě na to, čím to bylo, nesmí ztrácet ostražitost,
přestože klouby prstů už měl od svírání hůlky bolestivě ztuhlé.
Vlasy mu trčely na všechny strany a jejich
konečky se nekontrolovatelně zkroutily všudypřítomnou vlhkostí. Šaty měl
roztrhané a popálené od toho, jak se snažil získat vejce Popelce. Ačkoli ho
Riddle ujišťoval, že se před ním všichni skloní, přesto Izar narazil na problém
s matkami, které střežily svá hnízda.
U hnízda Popelce se mimo jiné také setkal s
Lukasem. Protože si oba byli vědomi fanoušků, kteří je sledují, žádné komentáře
si nevyměnili. Ve skutečnosti nastalo hned několik situací, v nichž se Lukas
příhodně držel v dosahu, kamkoli Izar šel. Pro Izara bylo potěšující
vědět, že chlapec vypadá stejně zřízený jako on sám.
Kvák.
Izar se obrátil směrem k rybníku a světlo
z hůlky mu poskytlo dostatečný prostor, aby viděl na skupinu ropuch, které na
něho zíraly ze svých leknínových listů. Izar se ušklíbl, když se jejich hrdla
nafoukla jako vaky, než znovu zakvákaly. Byly na něho naštvané, že sebral jednu
z nich.
Kvák.
Izar se podíval dolů a vykulil oči, když na své
botě spatřil tlustou ropuchu. „Zmiz… ty pošetilé stvoření,“ zasyčel znechuceně.
Kopl nohou, čímž uvedl tlustého tvora v pohyb plavmo vzduchem. Když
přistál v rybníku, ozvalo se hlasité šplouchnutí.
V tu chvíli se za ním ozval skřípavý zvuk.
Ztuhl a s posledním pohledem směrem k rybníku se pomalu otočil. Přesně jak
se Izar obával, stála za ním Akromantule a její ostrá kusadla o sebe vzrušeně
cvakala. Jejích osm očí odráželo k Izarovi odlesk světla z jeho hůlky.
„Ty mě nechceš,“ argumentoval Izar a nervózně
se usmál, když v pozadí spatřil další Akromantule, které se k němu
blížily. „Myslím to… vážně,“ štípl se do paže. „Je úplně jasné, že na sobě
nemám dostatek masa.“
„Některým z nás to určitě stačit bude,“
zavrčel tvor a jeho kusadla zacvakala.
Další tři vběhly do světla jeho hůlky a Izar si
uvědomil, že zřejmě zašel až příliš daleko do lesa. „Samozřejmě máš pravdu,“ přikývl Izar,
svou hůlku sevřel téměř nesnesitelně silně. Znal kouzlo proti jedné Akromantuli, ale na celou armádu to
nestačilo. „Příliš mnoho lidí se vám tu uprostřed lesa asi neprochází, co?“
Ustoupil o krok dozadu a byl si více než vědom
ostatních Akromantulí za sebou. Jak mohl dovolit, aby ho obklíčily? Bylo od
něho hloupé, že si takhle nedostatečně hlídal záda.
Než Akromantule zaútočila, naposledy cvakla
svými kusadly. „Arania Exumai!“ švihnul před sebou Izar hůlkou a
odstřelil pavouka do zapomnění. Tohle kouzlo bylo určeno k zabíjení
velkého plemene pavouků, Akromantulí především.
Izar se otočil a utíkal, jeho mozek pracoval na
plné obrátky. Sirius s ním minulý týden pracoval na soubojích. První věc, která
ho napadne… správně…
„Cendere,“ zašeptal Izar a hůlkou dělal
malé kroužky. Nad jeho hlavou vzplanul malý ohnivý kruh. „Cendere,“
zamumlal znovu a oheň se rozrostl. Za sebou slyšel dusání nohou běžících
Akromantulí. Z toho zvuku se mu strachy postavily chloupky na zátylku. „Cendere.“
Oheň zmohutněl, zintenzivnil. Protože byl
spojený s jeho hůlkou, vypadalo to jako roztočené tlusté laso nad jeho
hlavou. Izar se zastavil, upustil vak s lahvičkami a nasbíranými
ingrediencemi, a postavil se do obranného postoje. Pavouci se k němu
seběhli ze všech stran a sevřeli ho uvnitř.
Začal mávat rukou kolem těla a šlehal kolem
sebe ohnivým provazem. Tím okolo vytvořil široký kruh, který držel pavouky na
uzdě. Oheň zasáhl několik Akromantulí, které byly dost hloupé na to, aby se
pokusily vstoupit do ohněm ohraničeného prostoru. Zavřískly, uskočily dozadu,
ale stále zůstávaly poblíž. I pavouci věděli, že kroužení ohněm ho brzy unaví.
A až se to stane, bude jejich jídlo bezbranné a slabé.
Když se Izar chystal na další plánované kouzlo,
ztěžka oddechoval ústy. Jediná věc, které se kdy Akromantule bály, byl bazilišek.
Kouzlo na vyčarování baziliška existovalo, ale v mnoha učebnicích bylo
označováno za temné. Baziliška to vyčarovalo jen na pár hodin, ne-li minut, v
závislosti na tom, kolik magie dotyčný použil. Poté zmizel. Ale to by Izarovi
stačilo. Potřeboval jenom zahnat pavouky.
Byl jen obezřetný, kvůli přihlížejícím divákům.
Temná magie zakázaná nebyla, to se týkalo pouze Neodpustitelných, přesto na
toto umění mnoho Světlých kouzelníků pohlíželo svrchu.
Neměl však jinou možnost.
Izar ještě jednou zavířil ohněm okolo a soustředil
se na delší zaklínadlo. Rozhodně měl pouze jedinou šanci, aby to udělal správně. Byl si
jistý, že si zaklínadlo zapamatoval správně. „Inferorum animas…,“ začal
Izar tiše, „Basilisk.“
Jeho hůlka se zatřásla a téměř
nesnesitelně rozpálila. Vlasy mu rozčechral silný poryv vzduchu z toho, jak
uhasl jeho oheň, a kolem se začal pohybovat další, mnohem větší tvor. Zavřel
oči, protože moc dobře věděl, že pohled vyčarovaného baziliška by na něho
působil podobně jako pohled toho reálného. Avšak místo toho, aby ho to zabilo,
by při pohledu do jeho očí pouze zkameněl. Jedu se obávat nemusel; koneckonců,
on byl ten, kdo hada vykouzlil. Vykouzlený bazilišek na svého stvořitele
nezaútočí.
Izar naslepo napřáhl ruku s hůlkou a mávnul
směrem k obkličujícím Akromantulím. Z baziliškovy tlamy uniklo konejšivé syčení, když s nadšením vyrazil. Země
se třásla, jak pavouci od baziliška prchali.
Riskl to, pootevřel jedno oko a sledoval, jak
bazilišek míří hlouběji do lesa a honí vyděšené pavouky. V duchu si udělal
poznámku, aby nechodil tímto směrem.
Zhluboka se nadechl, aby se vzpamatoval. Les
prodléval ve strnulém klidu, dokonce i ropuchy se při pohledu na vykouzleného
baziliška vrhly pod vodu. Když se shýbal, aby posbíral své odhozené věci,
třásly se mu ruce. Už mu zbývalo získat jen Runovce. To nebude tak těžké… ne,
pokud s nimi Raddle mluvil. A pak bude muset ještě podniknout zpáteční cestu na
bradavické pozemky, než bude moci s klidem říct, že v prvním úkolu
uspěl.
Izar ztuhl, protože jeho magie zajiskřila.
Cítil, že ze zadu se k němu blíží jiný zdroj magie. Nijak silný zdroj,
zaznamenal jen nepatrný střípek. Možná nějaké zvíře nebo možná zase Lukas. S hůlkou v pohotovosti
se otočil, jen aby se jeho obličej naplno setkal s dávkou zářícího prášku.
Začal prskat, protože se mu ten prášek dostal
do nosu, úst, i do očí. Pokusil se ho setřít, ale ruka mu ztuhla a on si
uvědomil, že jeho snaha je zbytečná.
A pak přišla bolest.
Ze rtů mu unikl pronikavý výkřik a pak všechno
kolem něho… plavalo a vířilo.
{Death of Today}
Severus strnule seděl blízko výsledkové tabule
a celý proces sledoval kritickým okem. Kousek napravo seděl Temný pán a zaujatě
sledoval obrazovku. Severus musel neochotně uznat, že si Izar vede skvěle.
Mezitím se Krásnohůlský šampión vrátil zpět,
protože začal deset minut před Izarem a pět minut před chlapcem z Kruvalu.
Oba chlapci byli ještě v lese a oba byli téměř hotovi.
Severus se opřel a sledoval vývoj situace mezi
Izarem a Akromantulemi. Když chlapec bojoval s pavouky, všiml si Severus,
s jakou grácií se pohybuje, s elegancí, kterou by mu většina kouzelníků
záviděla. Tohle podědil po rodině Blacků a Izarova křehká postava jeho držení
těla ještě zvýraznila.
Na chlapce, kterému bylo pouhých patnáct let,
se Izar překvapivě držel. Onyxové oči se odtrhly od obrazovky a prohlížely si
publikum. Byli polapeni; když sledovali bitvu, jejich tváře hořely dychtivostí.
Přejížděl po nich a doufal, že zachytí… známý obličej. Přesto bylo nesmyslné
hledat jeho. Jestli je ten muž dostatečně chytrý, bude se dnes
držet od turnaje co nejdál.
Ale co když Regulus s Temným pánem už
mluvil?
Severus nenápadně úkosem pohlédl na náměstka.
Muž, výjimečně oblečený v tmavě modré barvě s bronzovými akcenty, byl pohodlně
opřený a pozoroval obrazovku. V jeho tenkých brýlích se odrážel obraz Izara,
který vyčaroval oheň jako ochranný štít.
Severus se zamračil a odvrátil pohled. Riddle
byl jediný kouzelník, s výjimkou Brumbála, kterého se obával. Ten muž byl
v hrách mysli brilantnější víc, než bylo zdrávo. Své skutečné city skrýval
pod maskou tak silnou, že si Severus mohl nechat jen zdát, že by pod ni nahlédl. To samé
platilo o jeho záměrech.
Po celém hřišti se začalo šířit mumlání.
Severus vzhlédl a spatřil baziliška, kterého Izar právě vyčaroval. Bylo to
temné kouzlo a Severus věděl, že kolem chlapcovy znalosti tohoto kouzla se
vyrojí otázky. Bylo strašně moderní a v Bradavických osnovách se
nevyskytovalo. Severus se ušklíbl nad svým chvilkovým pocitem hrdosti na to
dítě. Koutkem oka sledoval, že Temný pán byl téměř potěšený.
Mezi diváky se ozvala vlna výkřiků, když
obrazovka Lukase Steinara zhasla. Bylo běžné, že zařízení blikalo, ale nikdy
tak dlouho.
Severus se na sedadle trochu zneklidněně
naklonil. Vpíjel se do obrazu Izara a sledoval, jak se chlapec ostražitě otáčí.
Obrazovka zhasla a vzápětí zaslechli výkřik. Severus vstal a rychle opustil své
místo v hledišti. Mistr lektvarů se setkal s Temným pánem u stolu porotců ve
chvíli, kdy se muž postavil. Jak se dalo předpokládat, Riddlova tvář byla bez
jakýchkoli obav, bez jakékoliv emoce.
„Nezasahujte do toho,“ zavrčel Bjørn Steinar a
vycenil zuby v úšklebku. „Je známo, že Slídil má občasné poruchy. Přece
Brumbále nepřipustíte, aby náměstek Riddle vstoupil do lesa a přerušil úkol.“
Brumbál se postavil současně s francouzským
ministrem Rouxem. „Slyšel jste výkřik, Bjørne, a netvrďte, že ne,“ téměř
znuděně prohlásil Roux. „Pojďme tam a přesvědčme se. Pokud bude vše v pořádku,
necháme všechno, jak bylo.“
Riddle na slova francouzského ministra nečekal.
Temný pán přešel přes hřiště a tou dobou už byl blízko vchodu do lesa. Kolem
jeho vysoké postavy povlával plášť, který zdůrazňoval každý jeho krok. Mírně
znepokojený Severus mu byl v patách. „Přece si nemyslíte, že to byl Izar?“ zeptal
se lehce.
Mistr a služebník měli před ostatními značný
náskok. Za sebou slyšeli Brumbála, jak divákům i studentům doporučuje, aby až
do dalšího oznámení zůstali na svých místech. „Ne, nemyslím, že to byl Izar,“ pronesl tiše
Temný pán. Severus pevně přikývl. „Já vím, že to byl on. Rychle, Severusi,
snaž se držet krok.“
Onyxové oči se o zlomek rozšířily, jak pátral v
bezvýrazné tváři Temného pána. Ten muž lesem téměř letěl tempem, které Severuse
nutilo k běhu. Temný pán neprojevil ve tváři žádné úsilí, žádný náznak toho, že
své kroky natahoval na maximum. Severus si také uvědomil, že muž nemá hůlku.
Jistě, s největší pravděpodobností byla v mužově rukávu, ale neměl ji v
ruce, aby se mohl řídit vyhledávacím kouzlem.
To bylo možné, jen pokud Temný pán věděl, kde Izar je.
Za sebou slyšeli spěchat ostatní porotce, aby
je dohnali. Zdaleka nebyli tak tiší, jako Severus a Temný pán.
Dobrých pět minut se hnali lesem. Severus se
zastavil, aby se pokusil potlačit těžké dýchání, zatímco Temný pán, jak si
všiml, nevydal ani vzdech. Ale dříve, než mohl pokračovat v jeho
následování, šlápl na něco nerovného. Zastavil se, nasměroval svou svítící
hůlku ke své noze a pod podrážkou boty uviděl Slídila. Jeho oko bylo vytržené
z lůžka, zřetelně poškozené.
„Severusi, rychle,“ zamumlal Temný pán přes
ztemnělý les.
Severus se rozhlédl kolem sebe, na první pohled
muže neviděl. Avšak při bližším pohledu zahlédl klečící postavu. Severus
spěchal kupředu, protože ze země u Riddlových kolenou zaznívalo horečnaté
sténání. „Co myslíš, že to je? Nemůžu říct, že bych to poznával, ale když budu
znát název, tak budu vědět, o co jde,“ pokračoval Riddle a sklonil svou tvář,
aby si blíže prohlédl zářící fialový prášek, který byl rozptýlený po celé
Izarově tváři.
Severus zděšeně zastavil své kroky. „Můj P…,“
odkašlal si a uši mu mírně zrudly, protože málem udělal tu chybu, že na
veřejnosti vyslovil mužův titul. „Pane Riddle, prosím, rychle se vzdalte a
žádný prudký nádech.“
Temný pán couvl, ale překvapivě jen mírně.
Severus poklekl, oči vytřeštěné. Podvědomě vnímal blížící se postavy. „Co je
to, Severusi?“ vyptával se Brumbál a v obličeji se mu zračily obavy, když
Izar vydal hlasitější zasténání.
Chlapcovy oči se rozšířily a rty se pohnuly v
tichém výkřiku. Z hrdla mu uniklo několik zanaříkání a stenů, které
začínaly být v přítomnosti více kouzelníků stále hlasitější. Severus
zkontroloval chlapcovy zorničky. Byly úplně rozšířené, což byla známka toho, že
prach dosáhl svého účinku.
Severus vztekle mávl hůlkou nad Izarovou tváři
a zářící fialový prach opatrně odstranil. „Venenum Diaboli,"
zavrtěl hlavou. „Ďáblův jed. Je to jedna z forem Alihotsy, prášku, který způsobuje hysterii.
Akorát, že Ďáblův jed způsobuje smyslové halucinace, až dokud se mozek úplně
nevypne. Do organismu se dostává vdechnutím nosem a ústy.“
„Je nějaký způsob, jak to zastavit?“ zvolal
Brumbál a pochmurný výraz narušil jeho obvykle veselý obličej. „Madam
Promfreyová by jistě…“
„Žádná magie,“ přerušil ho ostře Severus.
„Oběti se jen přitíží, pokud je na její tělo sesláno nějaké kouzlo. Prachu
magie prospívá, dodává mu sílu, aby strávil mysl rychleji. Pouze vlastní magie oběti může prokletí
neutralizovat. Vyléčí se to přirozeným způsobem, pane řediteli. Pokud je Izar
dost silný, bude schopen s tím bojovat. Jinak může dojít k poškození
mozku, nebo ještě hůře, zemře.“
Brumbál zbledl a jeho oči se rozšířily. Na
okamžik sevřel ústa do tenké linky a jeho výraz potemněl. „Vy všichni, pryč,“
pokynul rukou k ostatním porotcům. „Došlo k útoku, k neomluvitelnému útoku na jednoho ze šampiónů.
Divákům dejte rozchod a jakékoliv dotazy odložte až do dalšího prohlášení.“
Porotci stáli na místě a jejich oči omráčeně zkoumaly Izara, který sebou na
zemi ostře škubal. „Hned!“
S Brumbálovým ostrým příkazem se porotci
neochotně vydali zpátky k hradu, takže Severus zůstal sám s Brumbálem a
Riddlem.
„Je tady nějaká možnost, že by se to mohlo stát
díky nějaké místní rostlině nebo zvířeti, Severusi?“ otázal se temně Riddle.
„Nebo to bylo úmyslné?“ Proč se ten člověk musí ptát na něco, co už ví?
Severusovy ruce ležely bez užitku Izarovi na
ramenou. Chlapec se pod jeho rukama třásl a Severus se cítil bezcenný. Odtrhl
oči od Riddla, byl situací až příliš rozhozený, než aby se střetl s krutým
pohledem Temného pána. „Úmyslné, bohužel. Ďáblův jed pochází ze severozápadní
Asie. V těchto končinách se nevyskytuje,“ odpověděl tiše Severus a svraštil
obočí, když Izar žalostně zasténal.
„Promluvíme si o incidentu, až dostaneme Izara
do hradu,“ promluvil tiše Brumbál. „Severusi, odneseš Izara?“
„Přestaň,“ nařídil ostře Riddle, čímž Severuse
zastavil. Ruce už měl pod Izarovými zády, připravený ho nabrat. Izar vydal řadu
zoufalých nářků. „Co když…“ Riddle věnoval Brumbálovi nedůvěřivý pohled. „Co
když je ten chlapec magicky sensitivní? Magie hradu pro něho bude to samé, jako
by na něho bylo sesláno nějaké kouzlo, je to tak?“
Severus ztuhl, ledový pocit mu sevřel hruď.
„Magicky sensitivní?“ opakoval otupěle. Prsty se mu roztřásly a byl nucen Izara
pustit. Vstal a odstoupil. „Pokud je to tento případ,“ blýskl pohledem na
Temného pána, „pak máme mnohem vážnější problém, než jsme si původně mysleli.“
„Jeho mudlovský sirotčinec,“ promluvil spěšně
Brumbál. „Můžeme ho přepravit do sirotčince. Pouze tam bude chráněný před magií
a magickými bytostmi.“
„Tak to si nemyslím,“ zasyčel prudce Riddle.
„Odhodí ho stranou jako pytel odpadků. Nedostane péči, kterou potřebuje.“
Brumbálův obličej se zkroutil do nebezpečného
úšklebku. Severus couvl o další krok, plně si vědom narůstající magie kolem.
Pokud by si on té magie nebyl vědom, pak Izar určitě ano. Chlapcovy výkřiky sílily s tím,
jak magie narůstala. „Nedovolte, aby vám předsudky ohledně mudlů zatemnily
úsudek, Tome. Je to chlapcův život, o čem tady mluvíme…“
„Jsem si toho víc než si vědom, Brumbále,“
vyplivl Riddle zpátky, hůlku pevně svíral v ruce. „Dovolte mi, abych ho vzal
někam, kde není magie. Do domu mého otce.“ Úsměšek zvlnil Riddlovy elegantní
rysy. „Vezmu pana Harrisona do domu mého zesnulého otce. Tam žádná magie není.“
Brumbál zaváhal. „Nebude tam nikdo, kdo by mu
věnovat náležitou péči…“
Temný pán ho znovu přerušil. „Budu tam já,
samozřejmě. Znám pár kouzel, která dokážou mou magii na krátkou dobu potlačit.
Bude o něho dobře postaráno.“ Riddle již Izara zvedl do náruče a přivinul si
chlapce s větší péčí, než by si kdy Severus myslel, že je to možné.
Brumbál zůstal zticha.
„Zvládne Izarovo tělo přemístění?“ zeptal se
chladně Riddle a jeho tvář nevykazovala žádnou netrpělivosti či úzkost. Ale i
ve slabém světle hůlky si Severus všiml, že Riddlovy karmínové oči pronikly
přes okouzlené hnědé. Ten muž byl pouze naštvaný a Brumbál byl příliš pozorný,
než aby si toho také nevšiml.
„Jistě. Je to jediný způsob, jak ho tam
dopravit,“ přikývl Severus, i když vlastním slovům příliš nevěřil. Nebylo
pochyb, že přemístění chlapce ovlivní.
Severus se divil, proč Temný pán pro Izara tak
riskuje. Je pravda, že ten incident mu přinese politický zisk. Veřejnost mu
bude nakloněná, až zjistí, jak obětavě ošetřoval nemocného chlapce, aby ho
navrátil životu. Ale co Brumbálův názor?
S ostrým kývnutím se Riddle přemístil
z jejich dohledu.
Brumbál se postavil, držení jeho těla bylo
podivně defenzivní. „Proč mám pocit, jako bych pana Harrisona vydal jeho
vlastní smrti?“ zeptal se starý muž zoufale. Dlouhými, štíhlými prsty si
promnul tvář. „Není možné uvěřit tomu, že by se Tom dokázal o kohokoli postarat
tím, že bude žít jako mudla po dobu několika hodin, natož dnů. Tomu nelze
uvěřit,“ opakoval muž zoufale.
Severus mlčel, i jeho vlastní myšlenky byly příliš
daleko tomu, aby to pochopily.
***
<<<Kapitola 14.<<<>>>Kapitola16.>>>
Paaaaniiii :-D Je to cim dal tim vic lepsi a lepsi. Uz se nemuzu dockat dalsi kapitoly!! To co Lukas udelal bylo podle, doufam ze to Tom nenecha jen tak. Prijde mi ze Brumbal vi co je namestek zac, ale vubec nic proti nemu nedela a pokud to doted nevedel ted mu to musi byt jasne. Skoda ze jsme se o prstenu nedozvedeli vic. Nevim jak to vydrzim do nedele :'( Moc dekuji za preklad:-) Je to perfektni!!
OdpovědětVymazatAnna
Samozřejmě se bude "vyšetřovat", kdo to má na svědomí. Jenže v kouzelnické světě není nic, co by běželo v normálních, mudlovsky logických kolejích. Ještě nás čeká spousta zajímavého. A na výsledek si budeme muset chvilku počkat. :-)
VymazatBrumbál samozřejmě ví, že Tom nestojí na straně světla a určitě ho podezřívá. Jenže takové podezření - to je málo a dokud nemá nezvratné důkazy, může toho proti náměstkovi ministra podniknout jen málo.
Prsten se samozřejmě ještě bude řešit, neboj. ;-)
Moc děkujeme za komentář i za poděkování za překlad. Potěšilo. :-)
První úkol, první smrtelné zranění, chudák Izar. Tady jde vidět, jaký je Brumbál kretén, hodil by Izara do děcáku, kdo by se tam o něj jako měl starat a ještě k tomu svým chováním mu více ubližoval, když se začal rozčit a jeho magie začala pracovat. Už teď ho nenávidím.
OdpovědětVymazatNa příští kapitolku se těším.
Bobo
No jo, Izar není ten původní "vyvolený Harry Potter", jenže toho by Brumbál taky šoupnul k Dursleyům, takže je to prašť, jako uhoď. A Riddle měl pravdu v tom, že v sirotčinci by ho odložili jako pytel odpadků a dál by mu nevěnovali pozornost. A Brumbál se skutečně zachoval necitlivě, když se nechal unést a uvolnil svou magii. Asi se chtěl převést, co já vím.
VymazatDíky za komentář a taky se těším na příští kapču. Překládá Jutaki, takže si ji vychutnám jako čtenář. :-D
Páni...musím říct, že se mi první úkol líbí o hodně víc, než jak to bylo v originálu od J.K.R.:-) a chudák Izar, tohle bylo vůči němu fakt podlé...ae na druhou stranu se o něj teď Riddle musí postarat :-D a jsem zvědavá, jak to zvládne...A Brumbál mi tu taky moc sympatický není, v této povídce jsem jednoznačně na straně Voldyho ♥ za tuto kapitolu děkuju a moc se těším na další:-)
OdpovědětVymazatJenny
Mně se ten úkol taky líbil a je škoda, že ho Izar nedokončil, určitě by vyhrál. No minimálně by byl druhý. Ridde jako pečovatelka, to bude jistě zajímavé. :-D Zvlášť když musí potlačit svou magii.
VymazatJo, myslím, že tady se většina přiklání spíš k temné straně. Voldy je prostě... "best". Klaďasové jsou většinou nudní, že jo? :-D
Díky za tvůj komentář. Tentokrát nespadl do spamu. Vedeš si statistiku, kdy (a za jakých okolností) ano a kdy ne? Docela by mě to zajímalo.
Tom ho asi našiel pomocou toho prsteňa, ktorý mu nanútil? Chudák Izar, hneď po prvej úlohe je na pokraji smrti. Som zvedavá či to bolo naplánované alebo to Tom netušil. Napadlo mi, že ho dal otráviť možno on aby ho mohol mať pre seba:D ale asi mám príliš bujnú fantáziu. Voldemort by mohol Izara zveriť na starosť Regulusovi, aspoň by sa mohli zoznámiť. Ďakujem za preklad a teším sa na pokračovanie.
OdpovědětVymazatKoukám, že nad tím prstenem hodně špekuluješ, co? No, nerada to říkám, ale máš recht. Ale nikomu to neprozrazuj... :-D
VymazatTurnaj je nebezpečný, ale tohle nebyl úraz při soutěži, ale sprostý úskok. A k tvojí fantazii - moc hezký nápad :-) , ale kdyby to měl Voldy na svědomí, nevystavil by magicky citlivého Izara takovému riziku. To už by bylo jednodušší zajistit jen takové malinkaté uštknutí... A Regulovi ho bohužel svěřit nemůže, protože Reg nemá žádné sídlo bez magie. A než by nějaké našel, mohlo by být pozdě.
Ale neboj, Izar se s Regulem ještě setká.
Děkujeme za tvůj komentík.
No páni, opravdu pěkná kapitola ! Škoda, že první úkol zůstal nedokončený, je velmi zajímavý. Překvapilo mě, že není přeložen rozhovor norského ministra s jeho synem, tedy pokud je to norština, třeba je v něm i něco důležitějšího než jen informace, že je Riddle hadí jazyk. Tomův prsten evidentě dokáže Izara lokalizovat, a možná i sděluje, že je Izar v nebezpečí. Musí však znamenat i něco jiného, když se ho Regulus, když mu byl Riddlem v předchozí kapitole ukázán, tak bál. Izar se pěkně pohotově vypořádal s akromantulemi, a i ten bazilišek byl pěkný, i když mi není příliš jasné, proč je to považováno za temné kouzlo, když to pouze vyvolá magického tvora, ale nikomu to nečiní křivdu.
OdpovědětVymazatRiddle má o Izara opravdu obavy, proto k němu tak pospíchal, ale nebýt pohotového Severuse, kdoví, jak by to dopadlo. Pro něj je Izar velmi cenný, proto ho jistě neotrávil. Je nějaký způsobem pro děj důležitá Severusova poznámka, že Ďáblův jed pochází ze severozápadní asie?
A to, že si Tom odnesl Izara do domu svého mudlovského otce, když nenávidí mudly, může znamenat nejen snahu o pomoc Izarovu uzdravení, ale asi i snahu o jeho ovlivnění. O Izarově stavu se Regulus nejspíše dozví od Severuse, který by mohl uvařit nějaký protijed čistě na přírodní bázi, bez magických surovin.
Znalosti na to má.
Možná také, že prožitá otrava rozvine u Izara nějaké další mocné magické schopnosti, když se jí může úspěšně ubránit jen za pomoci své vlastní magie, je to vlastně takový obtížný test jeho magických schopností.
Uvidíme třeba už v další kapitole, na kterou se velmi těším.
Děkuji Arianna
Předpokládám, že to norština je, ale ruku do ohně bych za to samozřejmě nedala. Přeložené to není, protože takhle je to i v originále. :-D
VymazatAno, díky prstenu Voldemort Izara našel a zřejmě i věděl, že je v nebezpečí. K čemu všemu ten prsten slouží se dozvíme později. Předpokládám, že to bude jedna z prvních věcí, které Izar udělá, až bude mít chvilku klidu. Zjistí si, o co jde.
Kouzlo s baziliškem není zcela temné kouzlo, ale bazilišek nebezpečný rozhodně je. I když kvůli jeho pohledu nikdo nezemře, komu by se chtělo zkamenět, a navíc... Ještě má pěkné, ostré a hlavně smrtelně jedovaté zuby a muže zaútočit na každého, koho sesilatel označí. Je vykouzlený, ale jednoznačně hmotný, aspoň dočasně. ;-)
Riddle běžel jako o závod a taky sebou pěkně popoháněl Severuse, protože tušil, že ho bude potřebovat. Nebýt Severuse, s Izarem by byl ámen. A ano, Ásie ještě přijde na přetřes, později.
Děkujeme za tvůj komentář a doufáme, že se ti následující kapitola bude líbit.
Tak doufám, že to Voldy nenechá tak a pěkně toho viníka potrestá! Chudák Izar! Ale někdy se Voldy nezdá, i když jsem naštvaná tou záležitostí prstene, tak si myslím, že k Izarovi něco cítí, je mu blízký, ačkoliv to teda moc najevo nedává a chová se jako **** (doplňte dle libosti :D). Ale nevím, jak se bude chtít zamaskovat, zrovna on, který když se naštve, dokáže podpálit barák :D No, to bude zajímavé...A ta duchařská záležitost bude taky ještě velké drama, zajímalo by mě, kdo v rodině to ještě má!
OdpovědětVymazat