Překlad: Nade
Tak miláčkové, jak jsem slíbila, tak činím. :D Strašně moc děkuji za vaši podporu a fandění. Četla jsem všechny komentáře, jak pod poslední kapitolou, tak i ve vzkazech. Našla jsem tam i pár nových fanoušků a moc mě to potěšilo, a taky nakoplo. Jste opravdu skvělí a za vaši důvěru si zasloužíte nějakou odměnu.
Ani nebudu popisovat, čím vším jsme si v poslední době s Jutaki prošly, ale všichni vysokoškoláci asi vědí, o čem je řeč. :-D
Tak doufám, že úvodní aklimatizaci máme za sebou a teď už to zase pošlape. Neslibuji takové tempo jako předtím, ale budeme se snažit, aby to tady už nevázlo. (Mezi námi, tohle bylo fakt dlouhý...)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kapitola
13
Harry si nedokázal vzpomenout, jak se mu podařilo
dostat zpátky do jeho primusovského pokoje, ale nějak se stalo a druhý den ráno
se probudil ve své posteli. Uvědomil si, že už je dost pozdě a proto spěchal do
Velké síně. Ron a Hermiona už seděli u nebelvírského stolu a mávali na něho,
aby se posadil na místo, které mu drželi.
„Jdeš pozdě,“ řekl Ron mezi sousty své omelety.
Pouze dlouhodobá zkušenost Harrymu umožnila, aby si huhlání svého nejlepšího
přítele přeložil.
„Tak jak probíhalo to setkání?“ vyptávala se
dychtivě Hermiona.
„Řeknu vám to později,“ řekl jí, když popadl svou
sklenici dýňové šťávy. Viteály rozhodně nebyly něčím, o čem by se dalo mluvit
během jídla. Harry pochyboval, že by u toho byl schopen strávit svou snídani.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Takže to znamená, že Voldemort je stále naživu a
někde tam venku?“ zašeptala Hermiona.
Právě byli v jeho pokoji. Jako Primus a Primuska,
měli on i Hermiona vlastní pokoje. Každá kolej měla ve své blízkosti podobné
pokoje, které byly využity, pokud byl jmenován někdo z jejich koleje. Harry je
zavedl do svého pokoje, aby jim mohl vyprávět o Brumbálově odhalení z minulé
noci. Nebo lépe řečeno, o největším šoku v jeho životě.
„Jo, tak nějak,“ připustil a podrbal Čmuchala na
hlavě. Pejsek šťastně zaštěkal. Většina lidí v Bradavicích si Čmuchala oblíbila
od okamžiku, kdy ho spatřili.
„Ale to je šílené!“ zařval Ron. „Pokud má tuhle
prokletou věc, ten Viteál, někdo ho může kdykoli vzkřísit!“
„Dokud Viteály nezničíme, bude to celé k ničemu bez
ohledu na to, kolikrát bude zabit,“ řekl hořce Harry. Vzpomínal na to, co se
stalo na hřbitově a na boj na Odboru záhad. Otřásla jím už jen ta představa,
kolik nevinných životů by Voldemort vzal, kdyby byl znovu vypuštěn do
kouzelnického světa. Cedric a Sirius už byli víc než dost. Udělá všechno, co
bude v jeho silách, aby ty Viteály zničil.
„Takže co jsou vlastně ty Viteály?“ zeptala se
Hermiona. V myšlenkách už rozjížděla postupy výzkumu, který by pro svého
přítele mohla udělat. Byla si jistá, že v Bradavické knihovně by mohla
něco najít. A pak tu ještě byla knihovna Blacků na Grimmauldově náměstí.
„No, tenkrát v druhém ročníku už jsem zničil
Tomův deník a profesor Brumbál zničil Gauntův prsten. Zbývá Zmijozelův
medailón, Mrzimorský pohár, Havraspárská čelenka, a poslední je jeho had
Nagini. Snažil se vytvořit sedmý, ale byl zabit dříve, než se mu to podařilo.“
„Ale tyhle Viteály můžou být kdekoliv,“ zasténal
zoufale Ron.
Hermiona se však zamračila. „Havraspárská čelenka se
postrádá už od dob zakladatelů, jak by ji mohl Voldemort najít?“
Ron na ni zíral. „A jak ty o tom víš?“ zeptal se
nevěřícně.
„Četla jsem, Rone,“ odpověděla podrážděně. Co mám pro všechno na světě udělat, aby si
Ron a Harry přečetli Bradavickou historii, pomyslela si otráveně. „Čelenka
Roweny z Havraspáru, která je známá také jako Ztracený diadém, je jediná známá
památka, která kdysi patřila Roweně z Havraspáru, zakladatelce Havraspárské
koleje v Bradavicích. Na jejím povrchu je vyrytý slavný Havraspárský
citát: Důvtip je nade všechna bohatství
lidí. Říká se, že zvyšuje moudrost svého nositele, což je nejcennější
vlastnost Havraspáru,“ vysvětlila.
Harry pokrčil rameny. „Já bych se moc nesázel, že se
ji Voldemortovi nějak podařilo najít. Byl to opravdu prohnaný člověk. Měli
byste vidět, jak dokázal být okouzlující, jen aby mu Hepzibah Smithová ukázala
její Mrzimorský pohár a Zmijozelův medailón.“ Povyprávěl jim všechno, co viděl
v myslánce.
„Jak vypadá ten Zmijozelův medailón?“ zeptal se
zvědavě Ron.
„Byl to oválný medailón z těžkého zlata
s ozdobným, smaragdy vykládaným S
na přední straně,“ popsal ho.
Počkat… Oválný medailón z těžkého zlata
s ozdobným, smaragdy vykládaným S
na přední straně? Uvědomil si, že tu věc už předtím někde viděl. Ale kde to
bylo?
„Grimmauldovo náměstí!“ vykřikl.
„Co?“ Ron a Hermiona na něho zírali, zmatení jeho
podivným chováním.
„Něco podobného je na Grimmauldově náměstí. Našli
jsme to při rekonstrukci,“ vysvětlil jim.
„Jsi si opravdu jistý, Harry?“ zeptala se trochu
váhavě Hermiona.
„No, půjdu to prověřit s Brumbálem,“ řekl.
„My půjdeme s tebou,“ prohlásila pevně Hermiona.
„Cože?“ zeptal se překvapeně.
„Jasně, kámo,“ řekl Ron. „Půjdeme tam společně
s tebou.“
Snažil se s nimi dohadovat, ale oba byli příliš
tvrdohlaví, takže to nakonec vzdal a společně se vydali do ředitelovy
kanceláře. Jakmile si ředitel Harryho vyslechl, všichni čtyři se vypravili na
Grimmauldovo náměstí.
Remuse dost překvapilo, že je tam vidí. Po
rekonstrukci domu Harry trval na tom, aby tam s ním Remus zůstal, protože
pro jednu osobu a dva domácí skřítky byl dům příliš velký. Navíc, když byl
Harry ve škole, dům by byl zcela neobydlený. Remus samozřejmě nejprve odmítal,
ale nakonec ustoupil s podmínkou, že zaplatí polovinu potravin. Harry se té
příležitosti rychle chopil, než si to Remus rozmyslí. Koneckonců, byl jedinou
osobou, kterou mohl aspoň částečně považovat za rodiče, kromě pana Weasleyho,
samozřejmě. Ale pan Weasley měl svou vlastní rodinu.
Nejdřív Remusovi v rychlosti vysvětlili, o co jde, a
pak se pustili do hledání. Asi po půlhodině hledání to našli. Medailónek byl v
prosté černé krabičce se skleněným víkem, takže bylo zřetelně vidět, co se
nachází uvnitř. Brumbál byl ten, kdo krabičku otevřel. Okamžitě ucítili temnou
magii, která z předmětu vycházela. Krabička zřejmě sloužila jako ochranná
bariéra.
„Viteál je uvnitř medailónu,“ řekl Brumbál a otočil
se k Harrymu. „Zkus ho otevřít pomocí hadího jazyka, Harry,“ požádal ho.
„Otevři se,“ vyslovil Harry v hadím
jazyce.
Na potvrzení Brumbálových slov se medailon skutečně
otevřel. Ředitel zvedl hůlku nad medailonek a začal pronášet latinské
zaklínadlo, které Harrymu znělo jako píseň. Špička Brumbálovy hůlky se
rozzářila jasným zlatým světlem a osvětlila celou místnost. Světlo bylo teplé a
uklidňující.
Po několika minutách se z medailónku vynořil temný
stín, který křičel, jako kdyby byl v bolestech, a pak úplně zmizel. Brzy potom
Brumbál své kouzlo ukončil.
„Co to bylo?“ Hermiona byla první, kdo otevřel ústa.
„Toto kouzlo se nazývá Votum pro Sceleris. Je
to velmi staré kouzlo, které dokáže očistit od temné magie,“ vysvětlil Brumbál.
„Úroveň účinnosti záleží na úrovni magické síly toho, kdo kouzlo použije, takže
čím je mocnější kouzelník, tím je kouzlo účinnější. Ale nejdůležitější je, že
kouzlo odstraní pouze temnou magii, takže artefakt zůstane neporušený. Našel
jsem ho během svého výzkumu o Viteálech. Bylo téměř zapomenuto, protože k jeho
úspěšnému provedení je potřeba opravdu mocného kouzelníka.“
„Takže medailón je teď bezpečný?“ zeptal se Ron.
„Ano,“ potvrdil Brumbál. „Ačkoliv bych navrhoval,
abyste byl přesto opatrný, pane Weasley.“
Ron od medailónu okamžitě odstoupil. „Proč?“ zeptal
se, jakmile usoudil, že je v bezpečné vzdálenosti, kdyby se dělo cokoliv
nebezpečného.
„Ten medailón byl majetkem Salazara Zmijozela. Jak
jsme byli před chvílí svědky, reagoval pouze na Harryho, protože on jediný
mluví hadím jazykem. Má vlastnosti, které mi zatím nejsou známy,“ řekl Brumbál.
„Každý ze zakladatelů měl své vlastní magické artefakty, z nichž každý má jiné
schopnosti.“
„Havraspárská čelenka údajně dokáže svého nositele
obdařit velkou moudrostí. Nebelvírův meč dokáže získat moc od těch, které
zabil. A o Mrzimorském pohárku se říká, že má něco společného s jídlem,“
vysvětlila Hermiona. „Pouze ten Zmojizelův je naprosto neznámý.“
„Merlinovy vousy!“ zamumlal Ron v úžasu. „Jak tohle
všechno víš?“
„Historie Bradavic,“ řekla ledově. Rovnou ji
napadlo, že po tomhle zážitku by mohla Rona i Harryho konečně přitáhnout do
knihovny.
„Co tu řekla Hermiona, je pravda,“ dodal Remus.
„Nemáme ani ponětí, jaké má Zmijozelův medailón schopnosti.“
„Myslím, že bychom ho měli vrátit tam, kde byl,“
uvažoval Harry.
Znenadání se medailón i s řetízkem vznesl do
vzduchu, čímž všechny překvapil, a bez jakéhokoliv varování se Harrymu zavěsil
kolem krku.
„Co se to děje?“ zeptal se zmateně.
„Zdá se, že medailón si tě vybral jako svého pána,
můj chlapče,“ prohlásil Brumbál a v očích mu jiskřilo.
„Ale… jak?“ divil se Harry.
„Jelikož jsi už jediný Hadí jazyk, pravděpodobně se
k tobě rozhodl připojit,“ vysvětloval Brumbál.
Harry se snažil stáhnout náhrdelník z krku, ale
bezvýsledně. Nakonec to vzdal. S povzdechem řekl: „Tak to vypadá, že jsem se
zasekl se Zmijozelovým medailónem, že jo?“
„To jsi prostě ty, kámo,“ řekl Ron a zavrtěl hlavou.
Vzhledem k tomu, že už byla půlnoc a tři z nich měli
následující den vyučování, doporučil jim Brumbál vrátit se do školy.
Harry obracel v ruce původní obal medailónu, když
jeho oči náhle něco zachytily. Jako by byl za černým saténem zastrčený nějaký
papír.
„Harry?“ obrátil se na něho Remus.
Vytáhl papír ven. Ukázalo se, že je to dopis.
Pro Temného pána
Vím, že až toto
budete číst, budu už dávno mrtvý, ale chci, abyste věděl, že jsem to byl já,
kdo objevil vaše tajemství. Ukradl jsem skutečný Viteál a chci ho co nejdřív
zničit. Čelím smrti v naději, že až se setkáte se svým sokem, budete znovu
smrtelný. - R.A.B.
„Kdo je vlastně ten R.A.B?“ zeptal se Harry, když
dopis dočetl.
„Regulus Arcturus Black,“ zašeptal Remus tiše.
„Siriův mladší bratr.“
„Ale nebyl to Smrtijed?" podivil se. Vzpomínal
si, že mu o tom Sirius říkal.
„Vypadá to, že se přidal k Voldemortovi, ale pak
změnil názor,“ komentovala to Hermiona.
„Sirius Reguluse popisoval jako oblíbeného syna
svých rodičů, protože přijal jejich ideály o krevní čistotě. Regulus byl zařazen
do Zmijozelu a v jejich famfrpálovém týmu byl na pozici chytače. Pokud vím, tak
se k Smrtijedům přidal, když mu bylo šestnáct,“ vyprávěl Remus.
„Je možné, že se nějak dozvěděl o Viteálu, který
vytvořil Voldemort, a pokusil se ho zničit?“ zeptat se Harry.
„Bohužel nevíme, co přesně se stalo,“ řekl profesor
Brumbál. „Domnívám se, že se k nim přidal ze svobodné vůle, ale realita, se
kterou se následně střetl, byla mnohem horší, než byl ochoten podstoupit. Mnoho
čistokrevných, kteří se přidali do řad Smrtijedů, si původně mysleli, že je to
jen jakési sdružení těch, kdo prostě nenávidí mudly. Nečekali, že budou nuceni
zabíjet nevinné lidi, klanět se šílenci a líbat jeho roucho. Mnoho z nich se
pokusilo uniknout, ale byli zavražděni, protože Tom nebral zradu na lehkou
váhu.“"
„Voldemort není nic jiného než psychopat,“
prohlásila pevně Hermiona. „A my ho musíme zastavit."
„Velmi dobře řečeno, slečno Grangerová,“ souhlasil
Brumbál.
Hermiona se mírně začervenala.
Remus si odkašlal. „Myslím, že už je opravdu po
půlnoci a zítra je vyučování. Už byste se vážně měli vrátit do Bradavic.“
Rozloučili se a opustili Grimmauldovo náměstí. Když
už byli na odchodu z ředitelny, vzpomněl si Harry, že chtěl o něco požádat
Fawkese, takže Rona s Hermionou poslal napřed.
Ta věc, kterou od Fawkese potřeboval, byla jeho
slza. Fénix byl skutečně velmi vzácný magický tvor, dokonce vzácnější než drak,
přestože draci mohli vzlétnout a svým potenciálním únoscům se tak vyhnout. U
fénixe, který měl schopnost sebe i jiné teleportovat v záplavě plamenů, to bylo
trochu odlišné. Bylo téměř nemožné chytit jakéhokoli fénixe, pokud to nebyla
jeho vlastní vůle, jako u Fawkese.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Všichni tři se ráno probudili dost pozdě. Když
dorazili do velké síně, už byla plná studentů, takže na ně všichni zírali.
Harry pohledy směřované k jeho osobě ignoroval, kdežto Rona musela Hermiona
skoro táhnout, protože pod pozorností, která jim byla věnována cestou k jejich
nebelvírskému stolu, úplně zrudl.
Harryho první dvě hodiny byly lektvary, které měl
společně s Hermionou. Snape byl nevrlý a zacházel s ním s obvyklým opovržením.
Všichni se znovu sešli až u oběda.
„Snape nám dal za úkol dvě stopy dlouhou esej,“
postěžoval si.
„Naštěstí už lektvary nemám,“ pronesl zvesela Ron a
naplnil si talíř pečeným kuřecím masem a bramborovou kaší. Protože letos neměl
lektvary, rozhodl se místo toho přihlásit na Studium mudlů, protože doufal ve
snadno získané známky. Hermionu ten důvod samozřejmě naštval. A když se ho
Harry zeptal, proč si letos nevzal Věštění, prohlásil, že bez Harryho
přítomnosti by do třídy Trelawneyové nestrčil ani nos.
Hermiona se na něho zamračila. „Budeme mít spoustu
domácích úkolů právě teď, Rone. Ve skutečnosti, počínajíc letošním školním
rokem, začínají v Bradavicích od února přípravné testy na OVCE, aby se
zjistilo, jak dobře jsme zvládli naše studium.“ Spokojeně sledovala, jak se Ron
dusí svým jídlem.
„Cože?" zařval Ron poté, co spolkl jídlo.
„Ale…,“ vyprskl.
„Přípravné testy nebudou mít žádný vliv na naše
skutečné zkoušky OVCE. Slouží pouze jako nástroj ke zjištění, v čem jsme
dobří a v čem slabí. Například, pokud dostaneme Vynikající z Obrany proti
černé magii, ale z Kouzelných formulí dostaneme Mizerné, pak to znamená,
že se musíme tvrději zaměřit na studium kouzel.“
„Ale budeme se muset učit dvakrát tolik!“
protestoval Ron. „A tou dobou se budeme vracet do Bradavic z Vánočních
prázdnin,“ zakňučel. „Pochybuji, že budu v duševním rozpoložení učit se
cokoliv.“
„Ale je to dobrá věc, ne?“ vmísil se do toho
Neville. „Myslím tím, že takhle budeme líp připraveni na OVCE. Nesnáším, když
nemám vůbec žádné ponětí o tom, čemu budu čelit.“
„Neville má pravdu,“ souhlasil Harry.
„Jo, myslím, že jo,“ povzdechl si Ron.
Poslední vyučovací hodina toho dne bylo OPČM. Harry
a Lucius nic nepodnikli od chvíle, kdy dorazili do Bradavic. Ve skutečnosti
spolu nepromluvili s výjimkou třídy, což se vlastně ani nepočítá. Takže Harry
měl dnes v plánu tento stav napravit. Koneckonců, právě teď od Luciuse potřeboval
jistou laskavost.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Napíšete dvě stopy dlouhou esej o pravidlech
souboje. Úkoly budu vybírat tento pátek,“ oznámil Lucius Malfoy celé třídě.
Tahle si alespoň budou muset přečíst tu knihu a nepřijdou na jeho hodinu
souboje nepřipravení. Samozřejmě věděl, že Lockhart měl soubojový klub, ale kdo
by věřil, že ten neschopný hlupák ví, o čem mluví. Skutečnost, že Brumbál vůbec
dovolil, aby Lockhart vyučoval, dokazovala, že starý muž měl ze svého postu
odejít už dávno.
„Můžete jít,“ nařídil. Studenti jeden po druhém
opouštěli třídu. Potter byl poslední a než odešel z místnosti, artikuloval
něco, co dešifroval jako po večeři. Co má ten kluk zase v plánu?
Během letních prázdnin si s Potterem dopisoval a
opětovně se setkali až ve Švýcarsku, kde spolu příjemně povečeřeli. Problémy
nastaly až poté, co Pottera doprovodil zpět do hotelu. Jak se ho ten spratek
opovážil odmítnout?! Za celý jeho život ho nikdo neodmítl! Lidé ve skutečnosti
vždycky udělali všechno, aby ho potěšili, v posteli i mimo ni. Ale ne,
jediný Potter ho odmítl. Ten spratek dokonce drze navrhl, aby se nejdřív
rozvedl se svou ženou. Bylo to absurdní.
Stálo ho to veškeré sebeovládání, aby toho kluka
hned na místě nezabil. Nikdo, kdo ho ponížil, jeho hněv nepřežil. Ale protože
tenhle kluk byl Harry zatracený Potter, Spasitel kouzelnického světa nebo
Vyvolený, či s jakým titulem Denní věštec ještě přišel, nemohl vůbec nic dělat.
Alespoň v tu chvíli.
Rozzuřený odjel na francouzskou Riviéru. Jeho
manželka a syn vycítili jeho temnou náladu, takže radši nic neříkali. Pak se s
Potterem znovu setkal na Příčné ulici. Následně mu pak jeho syn poreferoval o
střetu, který spolu měli. Nemohl uvěřit, že Potter takhle vyhrožoval Narcisse.
No ačkoli, Lucius by vlastně nic neztratil, kdyby se teď s Narcissou rozvedl,
protože už spolu měli jednoho syna. Předpokládal, že média by si na tom smlsla,
ale ne, že by ho nějak očerňovali. Moc dobře věděli, že není radno vyvolávat
jeho hněv.
K jejich dalšímu setkání došlo ve vlaku, kde strávili
celou cestu muchlováním. Lucius musel přiznat, že to bylo poprvé v jeho
životě, kdy něco takového dělal. Jeho manželství s Narcissou probíhalo
oboustranně očekávaným způsobem, kdy oba znali své povinnosti. A flirtování
s jeho známostmi bylo vždy záležitostí na jednu noc, kdy si vzal, co
chtěl, a dal to, co chtěl dát. Pokud by Potterova agresivita ve vlaku měla být
jakýmsi ukazatelem, dalo se předpokládat, že nějaká směšná pravidla pro něho
absolutně nic neznamenají.
Přesně v osm hodin večer uslyšel ťukání na dveře a
šel otevřít. Za dveřmi nikdo nebyl, ale jakmile dveře opět zavřel, vynořil se
Potter zpod neviditelného pláště. Zdá se, že ten plášť byl Potterovi nápomocen
k porušení každého pravidla Bradavického školního řádu.
„Dobrý večer, Luciusi,“ usmál se na něho mladík a
políbil ho.
„Pottere,“ řekl poté, co se od sebe odtrhli. Rozhodl
se, že když jsou sami, slůvko pane před chlapcovým jménem vypustí.
Přešel do své studovny a chlapec ho následoval. „Posaďte se,“ pokynul mu jako
správný hostitel, i když Potter byl s jeho komnatami docela obeznámen, protože
tu strávil celý jeden měsíc trestu.
Potter se posadil na židli proti němu, zatímco on se
usadil za svůj masivní mahagonový stůl. „Jaká čest, že jste tady,“ protáhl. „A
teď byste mi mohl říct důvod vaší přítomnosti zde.“
„Říkal jsem si, že bych vám měl řádné poděkovat za
to, že jste mi daroval Čmuchala,“ začal chlapec. „A ve skutečnosti pro vás mám
hned dvě věci.“
„Čmuchala?“
„Štěně,“ upřesnil Potter. „Pojmenoval jsem ho
Čmuchal. Přivezl jsem ho sebou do Bradavic. A tohle je pro vás. Koupil jsem to
ve Švýcarsku.“ Potter vytáhl krabici čokoládových pralinek a položil ji na
stůl.
„Rozhodl jste se mi koupit čokoládu, Pottere?“
„Je plná těch nejlepších alkoholických nápojů.
Nemůžu uvěřit, že pouhá krabice pralinek může stát pár set galeonů.“
„Mluvíte tu o archivním vínu, Pottere.“ On vlastně
tuto značku čokolády znal, protože v mládí si na něm pochutnával.
„A tohle…,“ podával mu Potter lahvičku s křišťálově
čistou tekutinou, „je fénixova slza.“
Zvedl obočí. „A jak jste přesvědčil Brumbála, aby
vám dovolil vzít si slzu od jeho drahocenného fénixe.“ Byl si vědom, že fénix
je velmi vzácný tvor. A jediný živý čaroděj, který měl fénixe, byl Brumbál.
Taková slza může být poskytnuta pouze dobrovolně, takže byl celkem zvědavý, jak
ji Potter získal.
„No, vlastně mi to dovolil přímo Fawkes,“ odpověděl
Potter. „Nechtěl jsem profesorovi Brumbálovi říkat, že je to pro vás.“
Neuvěřitelné. Lucius by to shledal těžko
uvěřitelným, pokud by chlapec, který se před ním nacházel, nebyl Harry Potter.
Koneckonců, tohle je kluk, který dělal nemožné možným. Kdo kdy předtím slyšel,
aby člověk přežil smrtící kletbu? Ale Potter ano. A to nejen jednou, ale hned
dvakrát. Potter je sice mocný čaroděj, ale muselo v tom být i štěstí. Začal
přemýšlet nad tím, jestli Potter denně nepopíjí Felix Felicis, když má takové
vše zahrnující množství čirého štěstí.
„Nechceš mi poděkovat?“ řekl Potter tichým hlasem,
než vstal z židle a přešel k němu. Pak se mu sám usadil na jeho klín a začala
ho líbat. V odezvě Pottera objal, jednou rukou ho vzal kolem pasu a druhou
si ho za zátylek přitáhl blíž, aby mohl polibek prohloubit. Ani by si
neuvědomil, že se s Potterem líbali celou následující hodinu, zase, pokud
by se do toho nevmísily nástěnné hodiny.
Potter se odtáhl, ale jeho zarudlé tváře
prozrazovaly, co právě před chvílí dělal. Mladík měl paže stále omotané kolem
jeho krku a on měl teď obě ruce kolem Potterova štíhlého pasu.
Lucius pohlédl na lahvičku s fénixovou slzou na
stole a pak podívat zpět na Pottera. „Stěží uvěřím, že jste mi to dal jen tak.
Takže, co ode mě chcete?“
„No, musím vás požádat o laskavost.“
„Vyvolený mě žádá o pomoc. Jak k tomu pro
všechno na světě došlo?“ pronesl sarkasticky.
Potter přimhouřil oči. „Jste jediný, kdo je
dostatečně blízko k Bellatrix, aby to mohl udělat.“
„Nemám s ní žádné spojení. Kolikrát vám to musím
ještě říct, než ten fakt dokáže váš mozek absorbovat, Pottere?“
„Kdo si myslíte, že jsem? Pětiletý kluk?“ odpověděl
Potter a věnoval mu pronikavý pohled.
„Rozhodně se tak někdy chováte,“ odpověděl klidně.
„Poslyšte, mě je úplně jedno, kde se ona právě teď
nachází,“ odsekl Potter. „Potřebuji, abyste šel do jejího trezoru u
Gringottových a něco tam pro mě vyzvedl.“
Dlouhou dobu se na chlapce díval. Potter zřejmě
nežertoval, že? On, a vloupat se ke Gringottovým? Temný pán to udělal, a on
předpokládal, že pokud by chtěl, dokázal by to taky. Dokud majitel trezoru
nezemřel, nikdo jiný k němu neměl přístup. Tamním skřetům bylo jedno,
jestli majitel byl vězněm v Azkabanu nebo Smrtijed, nebo dokonce samotný Temný
pán. Jediné o co se starali, bylo zlato uvnitř. Pokud by si Bellatrix mohla
dovolit přijít ke Gringottovým, skřeti by ji bez problémů obsloužili, protože co
se děje v kouzelnickém světě, to není jejich starost.
„Proč to neuděláte sám?“
„Jak jsem říkal, vy jste jediný, kdo je jí
dostatečně blízko.“ Potter pak vytáhl z kapsy další lahvičku. „Tohle je
Mnoholičný lektvar,“ oznámil mu mladík. „Když ho použijete, navíc pár kleteb
Imperius, a budete moci vstoupit do jejího trezoru jako samotná Bellatrix.“
Lucius nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Potter
mu prostě navrhnul, aby použil Imperius, jednu z Neodpustitelných? Zjevně
to ten kluk udělal. Dobře, dobře, dobře, Potter byl pro něho skutečnou záhadou.
Ale chtěl něco, co patřilo k Bellatrix, a to co chtěl, bylo buď nebezpečné,
nebo příliš cenné, aby to zůstalo v jejím držení.
„A co je ta věc, kterou chcete získat, Pottere?“
otázal se.
„To vám řeknu později, pokud se vám to podaří,“
odpověděl Potter.
„Co z toho pak budu mít já?“
„Cože?“ Potter se na něj podíval, jako kdyby mu
narostla druhá hlava.
No vážně, přece si Potter nemyslel, že by riskoval
krk pro nic za nic, že ne?
„Pottere,“ začal pomalu. „Předpokládám, že jste si
vědom, že pokud někoho chytí při vloupání ke Gringottovým, důsledky budou
tvrdé. Musíte tu věc hodně chtít. Takže se vás ptám, Pottere, co z toho budu
mít já?“
<<<Kapitola 12.<<<>>>Kapitola 14.>>>
Ten Harry s Luciusom krásne manipuluje:) Tak ako to vedia tie zlatokopky blonďaté v telke:D Som zvedavá čo dostane Lucius za šálku:)
OdpovědětVymazatSom rada, že pokračuješ v preklade Nade. Ďakujem za kapitolu.
To víš, Harry šlape po hodně horké půdě, tak musí být opatrný. :-)
VymazatJá jsem taky ráda, že jsem se k tomu zase dokopala. Díky za tvůj komentář.
tak copak z toho bude Lucius mííííít?? :D :D Luciusi ty nadržený prevíte :P :D ...doufam že nezklameš :D :D
OdpovědětVymazatA jestlipak se z toho Harry vykroutí a jak, že jo? :-D No to uvidíš v příští kapitole.
VymazatMoc děkuji za komentář
Jsi super, Nade. Díky ti.
OdpovědětVymazatJája
Ty taky, Jájo. ;-) Děkuji za komentík.
Vymazatveľmi pekná kapitola :) teším sa na pokračovanie :D
OdpovědětVymazatJsem ráda, že se ti líbila. Pokráčko zase v neděli.
VymazatDíky za komentík.
Aáááááááááááááááách děkuji, další dílek, Potter se tady nezdá.
OdpovědětVymazatJedině co bych mohla autorce této povídky vytknout je slabší stránka jejich "vztahu" či muchlování atd. Sice na sebe nemusí hupnout hned při první kapitole a potom číst pořád dokola, jak si to rozdávají, ale tady máme jenom samé líbání, což možná puberťákovi stačí, i když tomu nevěřím, ale nějak pochybuji, že dospělý si s takovou trochou vystačí.
Ale jako překladatelce této povídky máš ode mne na vysvědčení 1*. Těším se na další.
Bobo
Musím uznat, že jsi se přesně trefila do mých kritik tohoto příběhu. Mně tedy nevadí, že se jenom "muchlují", vadí mi, že tomu už nějakou chvilku chybí ta správní jiskra. Že je to prostě trošku... odfláknuté. Ale jsem jenom překladatelka a nemůžu s tím dělat víc, než už dělám. Ale ten příběh jako takový se mi líbí a myslím, že za překlad stojí.
VymazatDíky za komentík.
Skvely preklad. Jsem moc rada za pokracovani a moc se tesim na dalsi dil.
OdpovědětVymazatDěkuji za pochvalu, opravdu si toho moc cením. :D
VymazatVážně už jsem začínala mít skoro absťák bez mých oblíbených povídek:-) jsem ráda, že jste zpátky...a taky mě moc zajímá, copak z toho Lucius bude mít:-) tenhle Harryho manipulativní charakter je prostě super:-) za novou kapitolu děkuju a těším se na další:-)
OdpovědětVymazatP.S. konečně zase můžu spamovat:-D
Jenny
Tvé spamíky vždycky potěší. :-D :-D Co bychom si bez nich počaly!
VymazatMáš pravdu, manipulativní Harry je mnohem lepší, než trpící hrdina. :-)
A jsem ráda, že jsme to stihly dřív, než bys doznala nějakých trvalejších následků. :D
Děkuji za tvůj spamíkový komentík.
Tak to byla opravdu neočekávaná věc, je to skvělé, díky.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že povídka ještě dokáže překvapit a že se líbí.
VymazatDíky za tvůj komentík.
Moc děkuju za překlad další kapitolky alča
OdpovědětVymazatRádo se stalo. :-D Musíme přece dokončit, co jsme načaly, no ne?
VymazatDěkuji za tvůj komentář.