Vábení moci - 26.

kapitola 26. Idiot z přesvědčení II. - Setkání přátel 
Autor: Nade

Vážení, včera jsem byla na rodinné traktaci a můj bráška tam veřejně oznámil, že se bude 11.11.2011 ženit. Omluvte proto malé zpoždění, ale jsem stále v lehké euforii. Ačkoliv mám tendenci (jak to u sourozenců bývá) myslet si, že je občas vylízaný až na morek, jeho volbu mu schvaluji. Jeho láska života je totiž skvělá ženská. Vítej do rodiny, zlato!

Ale dost plků. Děkuji všem, kteří čtou a hlavně komentujícím, kterými jsou: Kitti, Sirina, tess, terkic, Lady Corten, Lucka, Ni-chan, Jutaki, Salazaret, Serafiiin, bacil, Yoku, Nelien a Saskya. Moc děkuji všem za podporu.

26. kapitola – Idiot z přesvědčení II. (Setkání přátel)

Pozn. Francouzština je psaná kurzívou.

„Měl bys věděl, že o tobě mluvili,“ řekl tiše Harry. Neupřesnil kdo, protože to bylo oběma jasné. „A je tam muž s francouzským přízvukem. Mám pocit, že tě zná.“

„To je docela možné,“ připustil zamyšleně Lucius. „Mám ve Francii rozsáhlé kontakty a známosti v různých kruzích.“

„Máš tušení, kdo by to mohl být?“ vyzvídal Harry. Přemýšlel jakým způsobem by Malfoye přesvědčil, aby mu poskytnul nějaké informace o svých aktivitách. Věděl však, že Lucius Malfoy po něm chce jen jednu jedinou věc. Jeho samého.

Pohlédl mu do obličeje a vědoucí úsměv a rozčilující jiskření v očích mu napovědělo, že ten protivný chlap tuší, nad čím přemýšlí. Trucovitě odvrátil obličej.

„Samozřejmě že mám tušení, ale chci mít jistotu,“ odbyl muž jeho otázku a v jeho hlase byl slyšet smích. „Ale jinak jsem ti zcela k dispozici.“

„Ani jsem nic jiného nečekal,“ zabručel otráveně Harry a okatou nabídku zcela pominul. Už věděl, že pokud se nechce dostat na horkou půdu, nesmí prostě reagovat na zjevné provokace. Ale při jeho nátuře to bylo zatraceně těžké. „Teď se musíme dostat nepozorovaně odtud a tudy, co jsme sem vlezli, to asi nepůjde.“

„Souhlasím,“ uznal Malfoy, když spolknul poznámku, že on nikdy nikam neleze. „Nezbývá něž pokračoval tímto směrem.“ Mávnul směrem do úzké chodby.

Harry se naklonil dál do temné chodby. Přemýšlel, kam až by mohli dojít. Věděl, že k prameni, to už mu Lucius prozradil. Ale k prameni chodili na pravidelné kontroly i zaměstnanci lázní. Musí tam být normální vstup a toho by se dalo využít.

„To by mohlo vyjít,“ zabručel a vydal se na cestu. Lucius ho následoval v těsné blízkosti. Harryho překvapilo, že mu přítomnost toho muže v zádech nevadí. Jeho bystrozorský alarm v tomto případě nějak nefungoval. Zajímavé.

Postupovali v naprosté tichosti a slyšet byl jenom dvojitý dech. I když Harry měl pocit, že mu srdce buší tak nahlas, že se to musí chodbou rozléhat. Adrenalin na něm zapracoval a on tenhle pocit miloval. Nebezpečí ho vždycky vzrušovalo a ve spojení s jeho společníkem, který rozhodně nebyl beránek boží, se to trochu násobilo. Musel se hodně soustředit, aby zklidnil všechny rozrušené projevy svého organismu. Nakonec se povedlo. Koneckonců šli dost dlouho. Harry už měl obavy, že přestane účinkovat mnoholičný lektvar a tak pro jistotu zalovil v kapse, vyndal ampuli a cvaknul si. Za sebou zaregistroval nesouhlasné zabručení.

„Děje se něco?“ zajímal se, co jeho společníka rozladilo.

„Jenom jsem tak trochu doufal, že na to zapomeneš,“ přiznal s pokrčením ramen.

„Eh?“ zeptal se nanejvýš inteligentně Harry.

„Tvůj vzhled mě prostě rozčiluje,“ přiznal neochotně muž.

„Tobě se James nelíbí?“ provokoval Harry. „Myslel jsem si, že je to fešák.“

„Ale nejsi to ty,“ prohlásil muž s jistotou, která Harryho Merlinví proč potěšila.

Harry přemýšlel, co vhodného by na to měl říct, aby se neztrapnil, ale jeho snahu naštěstí přerušil jejich příchod na konec chodby. Zcela zjevně opět stáli před magickým průchodem, maskovaným kamennou zdí. Z téhle strany byl průhledný, takže krásně viděli, co se děje u pramene. Magický průchod je také chránil před párou, která z horkého pramene stoupala a srážela se na všem okolo. Horko bylo skoro hmatatelné.

Z místa, kde stáli, byla vidět kamenná studna ve skalním podloží, kde pod skleněnou kopulí tryskal pramen. Potrubí, zapuštěné do podlahy, rozvádělo drahocennou tekutinu do požadovaných míst.

Ale také byl vidět masivní kovový žebřík, který vedl ke stropu, kde se v kamenné klenbě skvěl kovový poklop. Harry se ohlédl na Lucia a pak vstoupil do místnosti. Chtěl se vydat rovnou k žebříku, ale něco mu nedalo a přiblížil se k prameni. Cítil ve vzduchu něco, co ho nenechávalo klidným.

Neodolal a dlaní levé ruky se dotknul horké skleněné kopule nad pramenem. Okamžitě vnímal jemné vibrace, které jím prostupovaly do celého těla. Nebylo pochyb, že pramen je opravdu magický. Ani dobrý, ani zlý. Byla to prapůvodní magie, nabíjela ho klidem a jistotou. Bylo to neskutečně příjemné. Když však jeho ruku na skle překryla levá dlaň Lucia, který se k němu zezadu přitiskl, pocítil doslova nezvladatelnou eufórii. Natočil k němu obličej a jejich oči se setkaly. Spojení pohledů, spojení rukou, vše prosyceno syrovou magií pramene. Najednou mu to připadalo správné, jakoby sama magie schvalovala jejich pouto.

Harry netušil, jestli Lucius cítí to samé, ale když se k němu sklonil, aby jejich rty spojil v polibku, přivítal to. Polibek byl něžný, cudný, lehký dotek měkkých rtů jako stvrzení magického závazku. Harryho se zmocnil téměř posvátný pocit. Navzdory tomu, že sám byl naplněný magií až po okraj, magie sama ho neustále překvapovala.

Přerušili polibek, ještě poslední spojení pohledů a pak ukončili spojení na všech úrovních.

„Musíme jít,“ zašeptal Harry rozpačitě a Lucius se od něho beze slova odlepil, aby mu umožnil přístup k žebříku. Harry musel jít první, protože měl na sobě uniformu zaměstnance, a tím pádem by byl míň nápadný, pokud by ho někdo viděl vylézat z otvoru.

Na nic nečekal a šplhal rychle nahoru. Doufal, že bude průchod otevřený a nebude ho muset otevřít násilím, nebo kouzlem. Naštěstí nebylo nic z toho potřeba, poklop šel zvednout celkem hladce a dokonce ani nevydal žádný zvuk. Protáhl se otvorem a rychle uvolnil místo Luciovi. Rychle prošli manipulačním prostorem plným velkých kovových kohoutů a uzávěrů vody, aby vyšli v chodbě pro personál v blízkosti hlavního vchodu.

„Ok, tak jsme to zvládli. Díky za pomoc,“ prohlásil Harry rozpačitě, ještě stále trochu vykolejený zážitkem, který spolu před chvílí prožili.

„Rádo se stalo. Myslím, že to stálo za to,“ přiznal Lucius. „Některé věci, které s tebou zažívám, jsou řekněme… nečekané,“ šelmovsky se usmál. Tolik k magickému souznění.

„Já se teď vrátím zpět mezi lázeňské hosty,“ pokračoval. „Zasloužím si trochu péče. Merlin ví, že jsem si za to zaplatil,“ mrknul na Harryho a vydal se prohánět personál tak, jak to umí jen on sám. Ještě než zmizel za dveřmi, otočil se na Harryho. „Abych nezapomněl, kdybys čirou náhodou něco potřeboval, víš jak mě zavolat. Budu čekat…,“ nedokončil a zmizel za dveřmi. Harry přesně věděl, co tím myslel.

Chvíli za ním fascinovaně hleděl, než si uvědomil, proč je vlastně tady. Fofrem se vrátil mezi personál v podzemí a svou prodlevu zdůvodnil tím, že ho postihnul rychlý proces a hledal toaletu, přičemž trochu zabloudil v labyrintu chodeb. Chvíli mu pak trvalo, než se odtamtud vymotal. Všichni se zcela kolegiálně smáli jeho zábavné historce. Naštěstí nikdo víc nepátral po důvodu jeho delší nepřítomnosti. Některých objednávek se ujali kolegové, takže snad nevzbudila jeho nepřítomnost podezření ani mezi hosty.

Mírně ho pobavila skutečnost, že jeden z kolegů si stěžoval, jak nesl objednané víno tomu úžasnému blonďákovi na šestku a on tam bohužel nebyl. Hm, jaká škoda, pomyslel si zlomyslně Harry a poradil mu, aby to zkusil znova. Sám rozhodně už do ďáblových osidel nepoleze. Teď už o sobě vzájemně věděli a Harry nepochyboval, že pokud se bude něco dít, zase se objeví v dosahu.

Popadl svůj servírovací vozík a vydal se do epicentra událostí. Zdá se, že události se uklidnily a vážení hosté, uchlácholeni tím, že neobjevili žádného slídila, nadále využívali darů lázní. Večer již proběhl bez ničeho zvláštního a hosté pomalu odcházeli na večeři, nebo za jiným rozptýlením. Blížila se chvíle, kdy končila jeho směna. Percyho však nikde neviděl, zřejmě mu nějak proklouznul.

Byl čas připravit se na noční směnu bystrozora. Na to, co se bude odehrávat ve velké podzemní síni.

Byla noc, lázeňský dům utichal a i poslední flamendři uléhali do svých postelí. Harry zůstal v pracovní uniformě, protože tak byl nejméně nápadný při ohybu lázněmi. Opět si loknul mnoholičného lektvaru. Po dvou dnech už měl jeho odporné chuti opravdu plné zuby. Přesunul se opět do podzemních prostor a v labyrintu chodeb zamířil k síni, o které si myslel, že bude místem setkání. Pohyboval se tiše a obezřetně, aby na sebe zbytečně nepřitáhnul pozornost. Místnost našel celkem rychle a podle všeho byla prázdná. Vsadil všechno na jednu kartu. Vstoupil a potvrdil svou domněnku. Nikde nikdo. Zatím.

Opět opustil místnost a našel si nejtmavší kout v chodbě, aby se ukryl ve stínu. Potlačil stoupající nervozitu a obrnil se trpělivostí. Pro lepší pocit dotekem zkontroloval křížek na krku. Jeho přenášedlo do bezpečí bytu, kde čekal někdo z bystrozorů. Jeho jistota.

Když už začínal propadat panice, že to špatně odhadl, začaly se objevovat první postavy v tmavých hábitech s kápěmi a v disciplinované tichosti vstupovaly dovnitř. Neměli sice masky, ale v té tmě to bylo bezpředmětné. Podobnost se Smrtijedy byla zřejmá. Ta vzpomínka se mu vrátila s nepříjemnou intenzitou. Co ho však opravdu překvapilo, byly stříbrné svícny, které sebou někteří z příchozích nesli. Chystalo se to, čeho se všichni nejvíc obávali. Nenasytnost po moci stoupala a chystal se další rituál. Nevěděl, kdo bude obětí, ale měl skutečně hnusné tušení.

Skupina sice nebyla příliš početná, ale stačilo to na to, aby se stali pro Harryho nepříjemnou překážkou. Mezi posledními vstoupil i Percy. Od ostatních se výrazně lišil tím, že byl stále ještě zahalen v prostěradle, bosý, a jeho nic neříkající pohled svědčil o tom, že je ovládán Imperiem.

Jeho odhad se splnil, ale žádnou radost mu to neudělalo. Už kvůli rodině, kterou nade vše miloval, tomu musel zabránit. Teď se blížil čas na jednu ztřeštěnou nebelvírskou akcičku. A na to byl Harry skutečný odborník. Jenom doufal, že se tu neobjeví jistý bývalý Smrtijed a svým zásahem mu nezabrání ve snaze zachránit Percymu život. Moc dobře věděl, že Lucius by se v minulosti nerozpakoval obětovat kohokoli, aby dosáhl svého. V tomto si nedělal iluze. Jenom doufal, že Harryho vztah k rodině Weasleyů bude muž respektovat. Opravdu v to pevně doufal.

Když se zavřely dveře za posledním mužem, přišla jeho chvíle. Napočítal do deseti a rozrazil dveře místnosti. Jenom se modlil, aby ho nechtěli zabít hned a on tak měl čas vzít sebou toho zrzavého pitomce.

„Pánové,“ zvolal, „lázeňská část už je uzavřená. Nikdo tu nemá…“ Jeho rychle hodnotící pohled zaregistroval Percyho stojícího uprostřed zářícího pentagramu. Už nebyl pod vlivem Imperia, zato byl zjevně k smrti vyděšený. Potřeboval se dostat k němu a k tomu mu nečekaně pomohl jeden z přítomných, který ho bleskově popadl za rukáv a doslova ho vhodil do středu dění. První fáze splněna.

„Co je to tady za šaškárnu?“ Snažil se nevypadnout z role překvapeného a spravedlivě rozhořčeného zaměstnance, který netuší, co se tu děje.

„Že by malé rozptýlení?“ odpověděl mu hlas s cizím přízvukem. „Pánové, je to na vás.“ Jasné vybídnutí k akci.

Harry byl v ohrožení, že ho zabijí, nebo mu vymažou paměť. Spíš to první. Byl rozhodnutý tomu zabránit a hmátnul pro svou hůlku. Z jednoho z koutů byla vržena kletba, která však nedolétla ke svému cíli. Ne však z důvodu protikouzla, které Harry ještě nevykouzlil. V pohodě by to stihl, ale do dráhy vržené kletby se vrhnul polonahý Percy. Sesul se k Harryho nohám jako hadrová panenka. Harry přikleknul k němu, ale nebyl čas se věnovat jeho zraněním. Už chtěl aktivovat přenášedlo, když ho zastavil pohled k otevřeným dveřím. Stál v nich… Harry Potter.

Harry alias James nebyl jediný, kdo na něj ohromeně zíral. Je to Lucius? Něco Harrymu však říkalo, že ne, ale určitě je to jeho dílo. Falešný Potter začal sebevědomě plkat o zatýkání a samozřejmě se okamžitě stal hlavním terčem pozornosti a útoku.

„Dostaňte ho! Živého!“ zazněly jasné příkazy a ve sklepení se strhla vřava. Domnělý Harry Potter ovšem na nic nečekal a začal prchat chodbou směrem ven, zanechávajíc za sebou stopy obranných kouzel. Většina kouzelníků vyběhla za ním na chodbu a začala o překot vrhat kouzla, přičemž o sebe doslova zakopávali. Chaos byl naprosto dokonalý a kdyby Harry nebyl zrovna v prekérní situaci, smál by se jako blázen.

Nečekal, až na něho zamíří další z hůlek a stisknul kámen na svém křížku. Aktivoval přenášedlo a v mžiku byl i s Percym pryč.

Jeho myšlenky v tuto chvíli patřily Luciovi. Kde je a je v pořádku?

Objevili se v Bristolském bytě a Harry se svým nákladem klesl k zemi. Z křesla se okamžitě zvedla osoba, která bryskně přikvačila na pomoc.

„Harry! Co se stalo?“ dožadoval se vysvětlení Ron, když padl na kolena vedle nich. „Percy?“ Zrzek neskrýval šok, když spatřil svého bratra tady a v tomto stavu.

„Pořádně ho zabal, je pod tím nahý, a rychle s ním k Mungovi.“

Na zoufale tázavý pohled svého kamaráda dodal na vysvětlenou. „Kostidrtící kletba, která měla patřit mě, Rone. Postavil se jí do cesty.“ Společně zabalili bezvědomého Percyho do uvolněného prostěradla a Ron ho vzal téměř něžně do náruče. Zamířil s ním ke krbu.

„Co tam dělal, Harry?“ ptal se rozrušeně, zatímco Harry nabíral do hrsti letaxový prášek.

„Bude to v pořádku, Rone. Je to jenom idiot z přesvědčení,“ ujistil ho a vhodil letax.

„Nemocnice u Svatého Munga,“ pronesl Ron a Harry ještě zachytil jeho mírný úsměv.

Teď byl čas informovat Bradáče a další… najít Lucia a zjistit, co má ten zatracený chlap vlastně za lubem.

ooOoo

Lucius v klidu vychutnával svou snídani v prostorách prvního patra lázeňského domu, kde se nacházela luxusní jídelna pro ubytované hosty. V duchu si přehrával události včerejšího večera a třídil nabyté informace. Ty důležité si ukládal k dalšímu zpracování. Jeho analytický mozek pracoval na plné obrátky. A především čekal. Předpokládal, že se k němu připojí jistá osoba, která si toto setkání určitě nenechá ujít.

Jeho předpoklady se naplnily a on nečekal dlouho. Právě, když upíjel z hrnku celkem ucházející kávu a oknem nezaujatě pozoroval projevy pozdního rána, objevila se postava muže, která neomylně zamířila k jeho stolu. Lucius věděl, že je nepřehlédnutelný.

„Ale ne! Lucius,“ ozvalo se překvapené tlumené zvolání a kdyby nevěděl své, skoro, skoro by mu uvěřil. Pomalu odložil šálek a vzhlédl. Nehodlal dát najevo jakékoli emoce, dokud nebudou všechny okolnosti zřejmé.

„Jak nečekané setkání, příteli. Mohu přisednout?“ pokračoval muž s cizím přízvukem.

„Gilberte,“ pokývl hlavou na pozdrav předvádějíc svůj dokonalý chrup v nacvičeném úsměvu. „Zajisté, vezmi místo.“ Rukou pokynul k protější židli. Opřel se na židli tak, aby si udělal pohodlí, ale hlavně aby měl dobrý výhled na muže. Sledoval, jak usedá k jeho stolu.

„Zajímavé, vidět tě zde. Přijel sis léčit své neduhy?“ načal Lucius rozhovor.

„Člověk potřebuje tu a tam oddych,“ usmál se příchozí a dal pokyn číšníkovi, aby mu přinesl jeho snídani.

„Ve Francii není dost lázní, že jsi vážil tak dlouhou cestu?“ vtipkoval nenuceně Malfoy.

„Tyhle jsou ovšem mimořádné. Ale to přece víš,“ vrátil mu s lehkou výčitkou a zapitvořením, čímž Luciovi vrátil jeho špičkování.

„Uznávám, že mají své… kouzlo.“ Rozhovor pokračoval v lehkém duchu a bez jakýchkoli známek nevraživosti.

Náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že se setkali dva známí a zcela bez zábran spolu nezávazně a spokojeně konverzují. Jen způsob, jak si trochu zpříjemnit líné ráno a snídani. Zkušený by však podle strnulých póz a opatrných gestikulací poznal, že ve skutečnosti jsou oba muži ostražití, jako šelmy na lovu. Ačkoli se oba tvářili přátelsky, byli ve střehu a odhadovali toho druhého. Ještě nepadla rozhodující slova.

Muž zvaný Gilbert právě dokončil snídani a odložil ubrousek na talířek. Pátravě pohlédl na Lucia a ten pochopil, že tohle je právě ta chvíle, kdy dojde k vážnému rozhovoru.

„Známe se již dlouho, mon ami,“ začal opatrně Gilbert a přešel do francouzštiny. „Troufám si tvrdit, že naše názory na jisté věci jsou totožné, vzhledem k povaze tvé účasti na událostech zde v Británii před nedávnými lety.“

Lucius se ušklíbl nad zřejmou narážkou na jeho smrtijedství. Nebyl v tomto směru přehnaně útlocitný a dobře znal sám sebe. Věděl o sobě, že snadno podléhá vábení moci. Moci, která byla nad chápání řadových kouzelníků, o mudlech nemluvě. Jeho předchozí snaha být součástí nejbližší komunity kolem neobvykle mocného muže však dopadla žalostně. Nikdy už nepřipustí, aby se stal něčí rohožkou. V potravním řetězci hodlal stát na nejvyšší příčce. Tuto myšlenku si však ponechal pro sebe.

„Jistě,“ připustil, „naše poutavé rozhovory v minulých letech svědčí o zřejmých… shodách.“ Na chvilku se odmlčel, než pokračoval. „Mám to chápat tak, že tvá návštěva zde má trochu jiný účel, než jen očistu v magickém prameni?“

„Mám jistou ideu a abych ji naplnil, bylo nutné přesunout se, aspoň na čas, do Británie.“ Gilbert našlapoval opatrně. Věděl, že Lucius Malfoy ví… Ale chtěl muže na své straně. To by velmi usnadnilo jeho snahy, protože Lucius byl pověstný tím, že věděl věci, o kterých někteří nechtěli ani přemýšlet. „Týká se to magie, o které se nemluví. Předpokládám, že tušíš, o co jde,“ naznačil a vyčkával.

„Jistě, některé zvěsti se mi donesly již za mého obytu ve sladké Francii,“ odkryl jednu ze svých karet Lucius. „Shromažďování magických artefaktů vždy upoutá nežádoucí pozornost.“ Zdálo se, že se konečně dostávají k meritu věci.

Francouz se jenom pobaveně ušklíbnul a frajersky se jedním loktem opřel dozadu o opěradlo své židle. Necítil se bezprostředně ohrožený, protože toto bylo neutrální území. Území mudlů, kde kouzelníci nesměli, a ani nechtěli, dát najevo své schopnosti.

„Zboží, které jsi chtěl koupit, už máš,“ pokračoval Malfoy a dal tak jasně najevo, že přesně ví, oč muž před ním usiluje. „Otázkou je, proč setrváváš. Ještě něco, co tvé rodné zemi chybí?“

„Vždycky jsem tě obdivoval,“ uznale se zašklebil Gilbert. „Máš neobyčejný přehled o věcech, které se kolem tebe dějí.“ Chvíli se odmlčel a pozoroval, jestli objeví na tváři blonďatého aristokrata nějakou emoci, která by mu napověděla. Marně. Lucius byl jako antická socha. Rozhodl se tedy pokračovat.

„Jsem patriot a Francie je dokonalá,“ prohlásil lehce pateticky, „nicméně jedna věc jí v tuto chvíli opravdu chybí.“

„Potter,“ řekli oba muži současně.

  

„Takže jsi pochopil, kdo je cílem mých… ehm... obchodních zájmů,“ konstatoval pobaveně Gilbert. Měl pocit, že se vše vyvíjí k jeho spokojenosti. Lucius Malfoy zatím nedal najevo jakoukoli nevoli.

„Jistě. Pan Potter má k dispozici zboží, kterým nedisponuje nikdo jiný,“ konstatoval suše Lucius. Bylo mu nad slunce jasné, že se očekává jeho spolupráce.

„Vidím, že víš, o co tu jde.“ Francouz se spokojeně zasmál a naklonil se přes stůl, aby se přátelsky dotkl Luciovy ruky. Lucius okamžitě ucítil intenzitu mužovy magie a současně i změny, které v ní nastaly. Nebylo pochyb, že tento muž již temný rituál provedl. Trochu mu dělalo problémy nevytrhnout svou ruku a zachovat netečný obličej.

„Už jsi se o ten… obchod… již pokusil, že?“ neodolal drobné ironii a nenápadně se vymanil z nežádoucího dotyku.

„Trochu jsem podcenil situaci, přiznávám. Je silnější, než jsem tušil.“ Gilbert se znechuceně ušklíbnul. „Ale na druhou stranu je to úžasné zjištění. Skvělé pro mé potřeby, a já jsem na nejlepší cestě svůj počáteční omyl napravit. Už brzy…“

Intenzita projeveného nadšení způsobila Luciovi lehké zamrazení. Poznal počínající šílenství, když ho viděl. Jak jinak, už jednou byl svědkem takového procesu. I toto byl důsledek toho, když člověk podlehne vábení moci. Jeden z těch nepříjemných.

„Včera jsem byl hodně blízko. Potter byl zde, v lázních. Bohužel je ještě brzy, nechci to opět uspěchat,“ prohlásil muž zvaný Gilbert a sledoval, jak na tuto informaci zareaguje jeho spolusedící.

Lucius se spokojeně ušklíbnul. „Jeho přítomnost nelze přehlédnout, že? Ve výsledku to však značí, že ministerstvo již ví o jistých aktivitách, které se jim nelíbí.“ Lucius se rozhodl skončit tu komedii a vyložit karty na stůl. „A rozhodně není náhoda, že jsem tu i já.“

„Máš nějaký speciální zájem?“ zeptal se ostražitě muž.

„Samozřejmě. Stejně jako ty, Gille. Hlídám si své investice,“ zavrčel nebezpečně a přimhouřil oči v očekávání. Nálada u stolu začínala být otevřeně nepřátelská.

 

„Tak nějak jsem doufal, že se ke mně přidáš, starý příteli,“ reagoval trochu rozladěně Francouz. „Tvé zkušenosti na tomto poli jsou pro mne neocenitelné. Mohl bych ti toho nabídnout mnohem víc než tvůj předchozí ‚Pán‘,“ přešel k otevřené jedovatosti. Hlupák. Nevěděl, jak si na svou stranu naklonit Lucia Malfoye. Ale i kdyby věděl, jak na to, Malfoy už byl dávno na své vlastní straně.

„Proč bych měl paběrkovat, když můžu mít celý poklad jenom sám pro sebe,“ vrátil mu škodolibě Lucius a spokojeně sledoval, jak jeho protivník vztekle bobtná. Úžasná podívaná.

„Nebudeš to mít tak snadné, mám zde již slušnou základnu stoupenců. Ale to TY jistě víš, tak proč se stavíš proti mně?“ Cizinec byl vývojem situace zjevně roztrpčený a Malfoyův postoj nechápal.

„Drahý příteli,“ oslovil ho žoviálně Lucius a vrátil se zpět ke svému rodnému jazyku, aby tím dal najevo převahu, „nemám naprosto nic proti tvým aktivitám směřujícím k uchvácení moci a nadvlády,“ čímž vyvolal údiv v obličeji svého protivníka, který se nadechoval k další otázce. Než však cokoli vyslovil, byl zastaven panovačným gestem ruky.

„Jak jsem řekl, nic proti tobě nemám, pokud zůstaneš na území Francie. Tam si dělej, co chceš a já pak za tebou budu jezdit na přátelské návštěvy, ale…“ Lucius se odmlčel, aby dal důraz následujícím slovům, „tady jsi na MÉM dvorku. A já udělám všechno pro to, aby Británie a s ní i Potter, zůstali v těch správných rukách.“

„Tím jsme si ujasnili své postoje, že?“ uzavřel Francouz. „Je mi neskutečně líto tvého rozhodnutí. Ale pokud se mi postavíš do cesty, nebudu mít slitování. Sám nemůžeš zvítězit!“

„Tak snadné to mít nebudeš, Gilberte. Také mám svá želízka v ohni. Ale máš pravdu, nerad se dělím,“ prohlásil Malfoy poťouchle. Ať si nepřítel naivně myslí, že má převahu. Ale tady v Británii je on ta šedá eminence a ze svého postavení umí vytěžit, co je třeba.

„Uvidíme,“ prskal teď už zcela rozčilený muž, „uvidíme, kdo bude triumfovat.“ Prudce se postavil a chystal se k odchodu. „Získám jeho moc pro sebe,“ zasyčel a rychlým krokem kráčel pryč z jídelny.

Lucius za ním zamyšleně hleděl. Ten muž v jeho očích značně klesl. Jeho špatné sebeovládání bylo zcela nevhodné, protože emoce patří k lásce, nikoli do války.

„Jak se mýlíš, drahý Gilberte,“ pomyslel si. „Já nechci jeho moc. Chci ho celého. A jsem velmi, velmi blízko.“

ooOoo

27. kapitola