Vábení moci - 27.

kapitola 27. Rozhovor (autor Nade)

Pro všechny, kteří čtou a hlavně mým milovaným komentujícím: terkic, Sirina, tess, Yoru, Jutaki, Ni-chan, Salazaret, Yoku, Saskya, Serafiiin, Hajmi, Nelien, Lafix, Lucka a L.Lynx

27. kapitola – Rozhovor

Když Harry podal hlášení svému šéfovi o dění v Bathu, jeho práce skončila. Další záležitosti už nebyly jeho starostí, protentokrát. Bystrozoři v lázních samozřejmě našli kouzelníky z Potentia Sincerus, kteří poklidně spali ve svých pokojích. Jenomže právě ti spící, nikoho příliš nezajímali. Nicméně mohli posloužit při vylučovací metodě. Těch pár, kteří v noci zmizeli, podchytili v knize hostů, avšak pravost jejich jmen byla dost zpochybnitelná. I kdyby se ještě pohybovali někde poblíž, ministerstvo nechtělo způsobit příliš velký rozruch v mudlovské oblasti a tak se brzy stáhli. Několik mužů však stále zůstávalo na stráži. Podle Harryho to však bylo naprosto zbytečné.

„Harry!“ zaslechl ženský hlas. Mia. Rychle jí vykročil naproti. Pospíchala mu v ústrety v doprovodu jeho kolegy Sanderse, který těhotnou bystrozorku úzkostlivě sledoval. Zřejmě měl strach, aby si neublížila.

„Harry, vracíme se od Munga. Percy bude v pořádku. Musím to nahlásit Bradáčovi, aby někoho pověřil jeho výslechem. Chápeš, my jsme jeho rodina, nebylo by to objektivní,“ vysvětlovala rozrušeně, zatímco se pověsila na Harryho. „A co ty, jsi v pořádku?“ pokračovala téměř bez nádechu. „Ron se tam střídal se Seanem, ale zdá se, že Sean má taky nějaké zranění. Ještě jsem s ním nemluvila a u Munga se neukázal. Asi to nebylo tak vážné.“

Harry se zasmál. „Mio, zastav, vždyť se musíš někdy nadechnout.“

„Jo, jasně,“ zasmála se. „To ty splašené hormony. Takže…“

„Provedu, madam! Jsem v naprostém pořádku,“ hlásil poslušně, téměř v pozoru, „žádné zranění, všechny končetiny na svém místě, žádná kletba mě netrefila.“

Praštila ho pěstí do ramene. „To vidím, ty kašpare. Nedělej si ze mě srandu, jo?“

„Provedu, madam!“ Oba se tomu zasmáli, Sanders jenom koukal a culil se.

„Mám teď dva dny volna, takže dneska budu spát a zítra asi zajdu za Teddym. Už jsem ho víc jak týden neviděl,“ oznámil Harry kamarádce své plány.

„Možná se tam potkáme. Potřebuju si o něčem popovídat. Však víš, ženské věci a tak. Potřebuju ještě jiný názor, než ten mamky Weaseylové,“ doplnila, když viděla Harryho tázavý výraz.

„No doufám, že vám tam s Teddym nebudeme moc překážet. Když tak půjdem na zmrzlinu,“ nabídl Harry.

„To nebude třeba. Je tam Bradáč?“ předvedla přepychový myšlenkový skok.

„Jo, právě jdu od něho.“

„Tak fajn, já jdu za ním a ty se jdi vyspat,“ nakázala mu starostlivě a vydala se chodbou oblažit svou hyperaktivní přítomností jejich šéfa.

Stáli tam, on a Sanders, a zírali za mizející postavou.

„Neuvěřitelné,“ zamumlal Sanders a Harry se neubránil úsměvu.

„To jo. Máš dneska službu?“ obrátil se na svého kolegu.

„Dneska sloužím s Jasonem, bude štěstím bez sebe.“

Harry se pousmál. „Nezačali jste zrovna dobře, co? Ale nezoufej, Jason je skvělý, uvidíš.“

„Já vím,“ odtušil Sanders, „ale Sean…“

„Co je se Seanem,“ zbystřil Harry.

„Já vím, že jste přátelé, ale podle mě se někdy chová divně. Vyskytuje se v místech, kde by být neměl, mívá pofiderní vysvětlení a ta včerejší akce… Viděl jsi ho tam?“

„Seana jsem tam vůbec neviděl, ale věřím, že tam byl.“

„Byl tam, to jo. Střídal se s Ronem a ten to může potvrdit. Ale je divné, že byl zraněn v době, kdy měl přestávku. Pokud se do něčeho zamíchal, co tam dělal?“ Sanders rozumoval a rozpačitě hleděl na Harryho.

Ten naopak tušil, kde je zakopaný pes. Jedna z věcí, které si bude muset ověřit. Nikomu však o tom nehodlal říkat.

„Věřím, že se pro to najde rozumné vysvětlení,“ povzdechl si a doufal, že Sanders už skončil. Chápal jeho obavy a jen to potvrzovalo, že jako bystrozor je Sanders dost všímavý.

„Chápu tvůj postoj, ale je potřeba být opatrný. Zvlášť při tom, co se právě kolem nás děje. Víš, že na tebe mají spadeno,“ naléhal kolega.

„Jasně, dám si pozor,“ uklidňoval ho.

„Já zase dohlédnu na Seana. Jen tak pro jistotu, jo?“ navrhoval Sanders.

„Tak dobře,“ rezignoval Harry, „ale kdyby se něco dělo, povíš to nejdřív mně. Souhlasíš?“

„Jsme domluveni,“ souhlasil spokojně Sanders a Harry doufal, že tu věc se Seanem vyřídí dřív, než bude muset Sandersovi vymazat paměť. Měl už o tom celkem jasnou představu a účast jistého blonďatého muže byla základní předpoklad.

Rozloučil se s kolegou a vydal se směrem ke krbu, a pak domů. Měl před sebou dva dny volna. Zaslouženého volna. To znamená neděle a pondělí. A protože už byla neděle ráno, hodlal se co nejrychleji zdejchnout. Měl ještě něco, co si chtěl dnes vyřídit.

Ještě než se odletaxoval domů, napsal krátký vzkaz na kus pergamenu, přivolal ministerskou sovu a doufal, že Malfoy bude odpoledne na smluveném místě.

Předpokládal, že Lucius se nedostal do nebezpečí, a že touto dobou je již v pohodlí svého domova. A pokud ne, tak snad brzy dorazí. Hodlal si s tím mužem vážně promluvit. To jeho tajnůstkářství už mu lezlo na nervy.

Další věcí, kterou hodlal před schůzkou udělat, bylo promyslet si, jak bude dál pokračovat ve vztahu s tím mužem. Jeho předchozí předsevzetí, udržet si od něho zdvořilý odstup, vzalo dávno za své. Malfoy všechny jeho snahy naprosto ničil, a to s nervydrásající důkladností. Po odhalení skutečné podstaty jejich magického svazku ani nepředpokládal, že by se od něho chtěl Malfoy držet stranou. Je však pravda, že Harry nemusel jeho požadavku vyhovět. K tomu ho nic nezavazovalo. Navíc blízký vztah s tímto člověkem mohl zdiskreditovat jeho postavení bezúhonného bystrozora. 

Otázkou však bylo to, co Harry skutečně chtěl a hlavně, co vlastně chtěl Lucius Malfoy. A to je věc, kterou si bude muset opravdu ujasnit, než učiní nějaké rozhodnutí. Zdálo se, že jeho nejbližší přátelé nemají s Malfoyem až takový problém. Zvláštní.

Třeba jenom, stejně jako Harry, podlehli kouzlu osobnosti toho muže. Ať už to bylo jakkoli, Harry mu skutečně důvěřoval v tom, že ho chce chránit. Ve věci intimního vztahu si už tak jistý nebyl. Může očekávat nějaké upřímné city od muže, kterým je Lucius Malfoy?

Merline, ty jsi šprýmař, víš to?

ooOoo

Harry už chvíli seděl u stolu, když do restaurace vstoupil oslnivý muž, na kterého jakousi podivnou shodou okolností čekal. Vstal, aby ho uvítal a podal mu ruku, kterou Malfoy ochotně uchopil a velice neochotně pustil.

„Čemu vděčím za tvou touhu, strávit se mnou svůj čas?“ otázal se a usadil se na polstrované židli.  

„Potřebuji s tebou mluvit,“ řekl naléhavě Harry. „A tentokrát žádné uhýbání. Potřebuji znát odpovědi.“

„Zdá se, že nemohu odmítnout. Co chceš konkrétně vědět?“ Lucius se nevzpíral, což mladého bystrozora trochu zmátlo, ale jen trochu. Radši dal pokyn číšníkovi, který okamžitě přispěchal. Objednali si kávu.

„Konkrétně všechno, pokud by to šlo,“ nanesl a po štěněčím naklonil hlavu na stranu.

„Nemůžu ti o sobě říct… všechno. Ztratil bych své kouzlo tajemna,“ laškoval Lucius nazpátek.

„Vážně vtipné,“ zašklebil se mladík. „Ale něco bys mi říct mohl, ne?“ pokrčil rameny a čekal na reakci.

„To bych skutečně mohl,“ protahoval zamyšleně muž. „Dobře. Polož otázku a já uvidím, kolik ti k tomu můžu říct.“

Ó, jak jste milostivé, Vaše veličenstvo, pomyslel si v duchu Harry, nahlas však vyslovil něco zcela jiného. „Meus. Mohl bys mi vysvětlit, co tě vedlo k tomu na mě aplikovat zrovna tuhle černou magii?“

Malfoy se na chvíli odmlčel, především kvůli obsluze, která jim právě servírovala jejich kávu. Ale po jejich odchodu mrknul na Harryho.

„Myslím, že by bylo vhodné udělat nám trochu soukromí.“ Počkal, až Harry provedl potřebné kouzlo. „Proč jsme vlastně tady? Znám spoustu intimnějších míst, než je tohle, abychom si mohli povídat.“ Způsob, jakým zašeptal to poslední slovo, nenechal Harryho na pochybách, jakou konverzaci má na mysli.

„Právě proto jsme tady. Myslím, že neutrální území je pro náš rozhovor to nejlepší. Takže… Meus?“

Lucius si s hraným zklamáním povzdechl. „Vůbec mi nedůvěřuješ, jak vidím.“ Pak se zasmál. „Ale asi děláš dobře.“ Harry mu úsměv vrátil.

„Začátek tohoto příběhu se odehrává jindy a jinde,“ začal Lucius. „Jak sám víš, po válečných událostech a po smrti mé drahé ženy jsem se uchýlil do zahraničí.“

„Vím, ale nebyl k tomu důvod. Soud byl k vaší rodině velmi shovívavý,“ připomněl Harry.

„To je sice pravda, ale přesto jsem měl potřebu zmizet na chvíli z veřejného světa. Převážnou dobu jsem společně s mým synem trávil ve Francii, což není žádným tajemstvím. Ale i tam jsem si udržoval kontakty, abych měl informace o všem, co se děje. Tudíž mi neunikl ani pohyb kolem Mordredových rituálních svícnů. I když se dají využít k více rituálům, nedalo mi příliš práce odhalit, o který z nich se skutečně jedná.“

„Proto ses vrátil do Británie? Abys zabránil vzestupu dalšího Temného pána?“ Harry se neubránil jisté skepsi.

„Bude ti to možná připadat trochu pokrytecké, ale ani já nemám zájem, aby se tu začal roztahovat další zneuznalý génius pochybného původu,“ prohlásil muž rezolutně. Jistá hořkost z předchozí války v něm stále setrvávala.

„A navíc, pokud mají v plánu rychlý vzestup pomocí rituálu Vita pro magia, nabízel se jen jediný kouzelník, který by uspokojil jejich potřeby…,“ Lucius se výmluvně odmlčel.

„Tím myslíš mě, to je jasné. Po tom všem, co se stalo, bych musel být hodně natvrdlý, aby mi to nedošlo.“ Harry si rezignovaně povzdychl. „Zřejmě nebudu mít nikdy pokoj, že?“

„Nepropadej sebelítosti,“ pokáral ho mírně Lucius. „Jsi prostě stále příliš na očích. O tvých hrdinských skutcích se mezi kouzelnickým lidem vyprávějí příběhy…“

„… které jsou jen málo pravdivé,“ vpadl mu do řeči Harry.

„… ale přiživují všeobecnou představu o tvé nezměrné síle,“ dokončil Malfoy. „Proto jsi cíl číslo jedna.“

„Jsem rád,“ ušklíbnul se mladík, „že ty těmto klamům nepodléháš.“

„To skutečně ne,“ připustil Malfoy, „protože já znám pravdu o tobě. Nejsi znovuzrozený Merlin.“

„Tak to se mi fakt ulevilo,“ prohlásil Harry, i když podezřelý úsměv na tváři jeho spolustolovníka ho nijak zvlášť neuklidnil.

„Ale docela obyčejný taky nejsi,“ pokračoval muž. „Měl jsem tu příležitost cítit magii nahromaděnou pod povrchem tvého těla, ovládanou a nebezpečnou.“ Muž se trochu naklonil dopředu a chřípí nosu se mu vzrušeně zachvělo. „Pořád ji cítím.“

Byl to jen okamžik, ale úplně to změnilo atmosféru u stolu. Harry na sucho polknul. Bylo zřejmé, že Lucius naráží na svou zkušenost a okolnosti kolem rituálu Meus. Na což si sám bohužel nepamatoval. Ne úplně.

„Co jsi měl v plánu po návratu domů?“ zeptal se mírně ochraptělým hlasem, snažíc se odbourat vzniklé napětí a zuřivě přitom míchal svou kávu.

„Měl jsem v plánu zabránit vzestupu jejich moci jakýmkoliv způsobem,“ pokračoval muž ve zpovědi. „Jakýmkoliv.“

„Rituálem Meus? To byl tvůj plán?“ dožadoval se mladík odpovědi.

„Ne. Původně jsem plánoval použít REGO,“ přiznal, upil své kávy a trochu napjatě čekal, jestli Harrymu dojde, o co jde.

Došlo. Ten chvíli šokovaně civěl, než vyslovil své rozhořčení nahlas.

„Děláš si snad PRDEL?! Četli jsme o něm v té tvé knize a… Vždyť je to něco jako Imperius!!“

Křičel a téměř nesouhlasem vyskočil od stolu, když se Lucius natáhl přes stůl a přiložil mu prst na rty, utišujíc ho tichým pššš. Jistě, žádný zbytečný rozruch. Sice je nikdo neslyší, ale rozhodně je na ně vidět.

„Pokud tě to uklidní,“ spěchal s vysvětlením, „tak jsem to také nepovažoval za nejvhodnější volbu. Stále jsem hledal jinou variantu, protože to není jednoduché kouzlo. Avada je jednodušší, to mi věř,“ nehezky se ušklíbl. „Tento rituál je obdobně obtížný jako Vita pro magia, a přestože by tvá magie byla úspěšně blokována – mnou, považoval jsem jej z pochopitelných důvodů za krajní řešení. Velmi krajní.“

„Ale jak jsem zaznamenal, nakonec jsi našel náhradní řešení. Asi bych měl být nadšený,“ odfrknul si posměšně Harry. Uvnitř byl však stále zděšený myšlenkou, že by skončil jako Malfoyova loutka. Měl co dělat, aby se neoklepal odporem.

„Vlastně jsem nečekal, že bych mohl použít Meus,“ přiznal. „Jak víš, je založený na oboustranném… řekněme zalíbení. Ale když jsem tě tenkrát našel v té nálevně a odvedl… Najednou bylo všechno docela jinak.“ Lucius byl lehce v rozpacích, i když se to snažil skrýt. Pro Harryho však bylo tohle zjištění překvapující víc, než cokoli z toho, co mu tady řekl.

„Mohl… mohl bys být konkrétnější?“ zeptal se tiše. „Víš přece, že si toho moc nepamatuju.“ Chtěl tím Malfoyovi připomenout potlačenou vzpomínku.

„Nebyl jsi to děcko, které jsem znal, když jsem opouštěl zemi. Najednou přede mnou byl mladý, zralý a neobyčejně pohledný muž, tak mocný, tak žádoucí, a navíc tak… žádostivý.“

Harry se neubránil pocitu trapnosti a trochu se začervenal. Mohl jenom doufat, že se Malfoyovi do postele sám nevnutil.

„Naskytla se mi příležitost, jak z toho získat něco pro sebe a tys mne nezastavil. Využil jsem situace, a těší mě to. Nehodlám se za to omlouvat, protože se tím zvýšila možnost chránit tě,“ uzavřel záležitost Malfoy.

„Ale nebyl jsi na to sám, že? Někdo z mé blízkosti pracoval pro tebe.“ Suché konstatování pouze zdůraznilo skutečnost, že Harry už ví, o koho jde.

„Jistě,“ neodporoval Malfoy. „Předpokládal jsem, že o něm už víš.“

Harry přikývnul. „Tady mě však překvapuje jedna věc. Znám Seana dobře a dost dlouho, ale nikdy bych nevěřil, že se zpronevěří bystrozorským zásadám a bude spolupracovat někým takovým, jako je Malfoy. Bez urážky,“ dodal rychle, „doufám, že víš, jak to myslím.“

„V pořádku,“ mávnul nad tím muž rukou. „Nezatracuj svého přítele, dokud se nedozvíš podrobnosti.“

„A ty jsou?“ vypálil mladík.

„Rodina Flitwicků je velmi vzdáleně spřízněná s rodinou Malfoyů, a ačkoli neudržujeme kontakty, existuje jistý závazek, kterým jsou nám povinováni. Nebudu zacházet do detailů, protože se jedná o záležitost táhnoucí se několik generací, nicméně závazek byl stvrzen magicky. To znamená, že pokud jsem se na něho obrátil se „žádostí o laskavost“, nemohl mě odmítnout.“

Harry trochu šokovaně zalapal po dechu. V tu chvíli litoval svého přítele, že se dostal do kleští zvaných Malfoy. Lucius se však jen pobaveně zasmál.

„Ve skutečnosti jsem byl jen krůček od toho, aby mě proklel, i když tím riskoval vlastní život, protože ta pradávná magie by ho zničila. Když jsem mu však vysvětlil, v čem spočívá můj požadavek, uklidnil se,“ spokojený sám se sebou se ušklíbl. „Předpokládám, že ho nezatěžovalo splnit mou žádost ochraňovat tě, když sám ani nic jiného v úmyslu neměl. A navíc tím zbavil svou rodinu dalšího závazku.“

„Takže oboustranně výhodný obchod,“ zabručel Harry, uklidněný tím, že po jeho příteli nebylo žádáno nemožné, a Lucius přikývnul na souhlas.

„Vůbec jsem si nevšinul žádné změny v jeho chování, když ses vrátil do Británie.“

„Pochopitelně, že ne,“ vysvětloval muž. „Předpokládáš, že jsem ho vyhledal po mém návratu, ale ve skutečnosti pro mne pracuje už několik let.“

„Cože?“ Harry nedokázal skrýt překvapení. „Ale…“

„Nikdy se nezpronevěřil své práci, ani tobě. To jsem po něm nechtěl a on by to nikdy neudělal. Pouze ti kryl záda a později, když jsem aplikoval Meus, byl mým prostředníkem při záchranných akcích.“

„Ano, to vysvětluje spoustu věcí,“ připustil Harry. Vždycky Seanovi bezmezně věřil, stejně tak Jasonovi, a tak byl rád, že se ve své podstatě nespletl. „Ten falešný Potter ze včerejška byl Sean? Utržil totiž nějaké drobné zranění.“

„Ne, byl to někdo jiný – nežádej podrobnosti, prosím,“ zastavil jakékoli otázky v zárodku, „ale Sean tam byl, jak určitě víš, z pověření vašeho vedení. Využili jsme toho a on kryl útěk falešného Harryho Pottera, aby mohl pravý Harry Potter zmizet po anglicku. Zabili jsme tím dvě mouchy jednou ranou, protože kromě tebe ochránil i mého muže.“

„Jak dojemně se staráš o svého zaměstnance,“ rýpnul si ironicky Harry. Samolibost toho chlapa byla občas přímo nesnesitelná. 

„Samozřejmě, předpokládám totiž, že ho budu ještě potřebovat,“ prohlásil spokojeně a bavil se pohledem na kypícího Harryho. Věděl, že tohle prohlášení zaručeně rozbourá jeho sebeovládání. Povedlo se a Harryho oči metaly zelené blesky. Okouzlující pohled.

„Neprovokuj,“ pochopil situaci mladík, „ještě jsem nevydejchal to REGO!“

„Ach,“ zvedl Lucius obě ruce v bezbranném gestu, „pokorně se omlouvám, za svou nerozvážnost, sire.“ Lucius se ohromně bavil a Harry měl co dělat, aby mu necukaly koutky úst. Zmetek jeden černokněžnickej! Proč jsem si vždycky myslel, že je to psí čumák?

Chvíli se měřili pohledy, než Harry raději obrátil svůj pohled do svého hrnku. „Když už jsme nakousli včerejšek, setkal ses s tím cizincem?“

„Ano, setkal,“ Lucius se ani nesnažil skrýt známky znechucení ve svém hlase. „Jak jsi zřejmě předpokládal, to on je náš největší problém.“

„A?“

„Jmenuje se Gilbert Morcerf. Známe se již hodně dlouho z Paříže a rozhodně nepatří k lidem, které bych ti doporučil jako přítele.“

„Francouzský ekvivalent Lucia Malfoye?“ drbnul si trošku Harry.

„Ne, na ten post bych posadil někoho jiného…,“ Lucius na chvíli zaváhal. „Ale to mě přivádí na jednu skvělou myšlenku. Myslím, že si budu muset na pár hodin odskočit do Francie.“ Spokojeně se usmál, pravděpodobně přesvědčen úžasností svého nápadu.

„Myslíš, jako že by nám Francouzi pomohli?“ pochyboval Harry. Moc tomu nevěřil, protože rivalita mezi jejich národy byla známá po staletí.

„To zrovna ne,“ uznal Lucius, „ale až ho poženeme odsud, bude milé vědět, že ani doma nebude mít pevnou půdu pod nohama.“

„Jsi zlomyslný,“ zasmál se Harry. Pak však zvážněl. „Opravdu jsi přesvědčený, že ho poženeme?“

„Jistě,“ prohlásil sebevědomě, „pokud ho nezničíme přímo tady, v což pevně doufám. Pak ovšem na francouzské kolegy nezbude žádná legrace.“

„Jak smutné,“ přidal se k ironii Harry. „Doufám, že jsme si všechno důležité vyjasnili. Ale je čas, abych se rozloučil a šel domů. Vidím, že máš ještě nějaké pochůzky a já si potřebuju fakt trochu dáchnout. Doufám, že tím nezlomím tvé křehké srdce.“ Neodpustil si trochu jedovatý úsměv. Malfoye tím však absolutně nerozhodil, naopak.

„Ano, mám nějaké záležitosti k vyřízení, takže také odcházím.“ Vstal, položil na stůl několik mincí a vykročil k Harrymu, aby se rozloučil. 

„Doufám, že se brzy uvidíme na nějakém příhodnějším místě. A aby ti nebylo líto, že netrávíš večer v mé skvělé přítomnosti…,, jeho hlas zněl trochu zlomyslně. Nebo smyslně? Harry si nebyl celkem jistý, ale zcela jistě viděl, jak Malfoy vytáhl svou hůlku.

„Finite occulo!“ švihnul hůlkou směrem k Harrymu, který v tu chvíli doslova zkoprněl. „Přeji dobrou noc“, zašeptal mu Malfoy do ucha, když opouštěl jejich stůl.

Tak tohle bylo opravdu zlomyslné.

ooOoo

>>>28. kapitola>>>