Vítězstvím to nekončí - 04.

kapitola 4. Mocný (autor Jutaki)
Beta: Nade
*Děkuji za komentáře! :-)

              Kdyby mohl, nervozitou by si začal okusovat nehty. Jen díky Sophosově přítomnosti se mohl jakžtakž uvolnit. Byl s ním a občas, když vycítil, že si neví rady, mu do ucha potichu zasyčel nějakou radu. A i když to byly maličkosti typu: jak rozložit ubrousek, jaký příbor má použít a z jaké sklenice pít; byl dojatý. Díky tomu se oběd obešel bez nějakého trapasu z jeho strany.

              K jídlu se podávaly nejrůznější „lahůdky“, nad jejichž původem se musel pozastavit. Nakonec se však rozhodl, že se na to později zeptá Sophose.

              Při té myšlence se usmál. Strávil s tím hadem dohromady sotva pár hodin a už na něm začíná být závislý. Ale protože ho sem jeho „starší já“ poslalo bez jakéhokoliv varování, mohl si domyslet, že to takhle má být. Že on a Sophos budou odteď spolu.

              Jak asi bude vycházet s Hedvikou…?

              Při vzpomínce na Hedviku ho polil studený pot. Protože mezitím, co on tady posedává, se jeho sova právě nachází stále zavřená v bajkách. Měl neblahé tušení, že mu tohle Hedvika jen tak neodpustí. A jelikož bude pěkně naštvaná, představa toho, že se od teď bude Harry starat i o Sophose ji nejspíš rozčílí ještě víc. Teď mohl Harry doufat jedině v to, že v nejbližší době ji nebude muset použít.

              Harryho náhlou změnu nálady postřehli i jeho společníci, a jelikož už skřítci sklidili ze stolu, nic jim už nebránilo v rozhovoru. Ze začátku ho oba jen sledovali, jestli náhodou nepřijdou na to, proč je nyní Harry rozrušen. Avšak na rozdíl od Luciuse, Severus neoplýval takovou trpělivostí.

              „Děje se něco Morsi? Vypadáš … rozrušeně“, zeptal se Severus a tím Harryho překvapil. Úplně se totiž ztratil v myšlenkách, že zapomněl kde, a především, s kým se právě nachází.

              „OH … no … já, právě jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na jednu důležitou věc. … Totiž já … už budu muset jít“, svým zdráhavým prohlášením šokoval snad každého v místnosti, dokonce i Sophos zmateně zamrkal. Ale jak se zdálo, Lucius se vzpamatoval docela rychle. Ještě nikdy nezažil, že by někdo tak rychle odcházel z jeho společnosti. Díky tomu si ho právě měřil zvědavým pohledem. Nemluvě o rozhořčení, které začal pociťovat.

              „Opravdu? To je ale hrozná škoda. Musí to být něco opravdu naléhavého, když to tak spěchá. Mohu se tedy zeptat, z jakého důvodu mne tak brzy opouštíte?“ Až tehdy si Harry uvědomil, že to měl udělat nenápadněji. Takhle na sebe obrátil nežádanou pozornost. Avšak jako správný nebelvír se nezabýval následky, které nejspíš nastanou, jestli nepodá pádné odůvodnění. V tuto chvíli myslel jen na to, že ho čeká setkání s opravdu naštvanou sovou.

              „Je mi líto, že tu s vámi nemohu strávit více času, ale toto je opravdu urgentní“, řekl jen a bez rozloučení odešel. Zanechal tak za sebou dva naprosto ohromené čaroděje.  

              „Zbláznil sssesss? Víš co jsssi právě udělal. Za tohle ssse ti pomssstí! Žádný čissstokrevný, vysssoce postavený kouzelník sssi něco takového nenechá líbit. To co jsssi udělal… Zostudil jsssi ho před sssvědkem! Na tohle dokonce života nezapomene!“ syčel mu do ucha Sophos, ale Harry ho pro teď ignoroval. Harry měl naprosto jiné priority. Nerozuměl takovým věcem, jako třeba darování dárků mezi vysoce postavenými kouzelníky. Sice mu došlo, že to znamená asi něco víc, než jen přátelské gesto, ale vůbec nevěděl, jak se teď chovat. Nebo, jak se má chovat na návštěvě. Vždyť je jasné, že když se objeví nějaká neodkladná záležitost, tak jde všechno ostatní stranou.

              Hedvika pro něj opravdu hodně znamenala, takže bylo samozřejmě jasné, že ji tam déle nenechá. V tuto chvíli byla ona jediná, která o něm věděla všechno. Možná byla němé zvíře, ale také blízký přítel. Protože ona s ním byla pořád. V Bradavicích, u Dursleyů, když hledal viteály… neustále.

              ***

              Lucius Malfoy zuřil… ne, byl vzteky bez sebe. Což taky vysvětlovalo jeho bezmyšlenkovité chování. Svou hůlkou ničil vše, co mu přišlo na oči. Bohužel bez újmy se neobešlo několik domácích skřítků, kteří se pošetile snažili uklidnit svého pána nabídnutím jeho nejoblíbenějšího druhu skotské.

              Celou tuto podívanou sledoval pobavený Severus Snape, který se chytře schoval za jeden ze svých nejsilnějších štítů. A když se mu zdálo, že se začíná Lucius uklidňovat, tak pronesl nějakou uštěpačnou poznámku, která Malfoye rozohnila. Nakonec se smiloval a řekl větu, která jeho společníka trochu uklidnila.

              „Lucie, jestli budeš pokračovat, tak přijdeš i o ten zbytek domácích skřítků, který ti zbývá.“ Přesně podle očekávání se Lucius zarazil uprostřed pohybu a s kamennou tváří se díval na vyděšeného domácího skřítka, který rukama zakrýval útlé zubožené tělo oblečené ve špinavém povlaku na polštáře.

              „Zmiz“, zasyčel a skřítek s hlasitým PRÁSK zmizel. Severus sledoval jak si Malfoy unaveně sedá do křesla ve své pracovně, kam po odchodu Morse beze slova zamířil. Když se blíže zaměřil na výraz v jeho tváři, pochopil, že pod tou maskou zuřivosti je do hloubky otřesen. Vůbec se mu nedivil, ani on na tom nebyl lépe. Nikdy nepotkat někoho, kdo by se uprostřed formálního oběda, který pořádá Malfoy, jen tak zvedl a bez pádného důvodu odešel.

              „Tohle mu nedaruji! Zaplatí za to!“ rozkřikl se zničehonic Malfoy a zvedl energicky z křesla. V tu chvíli Snapeovi došlo, že právě hodlá Lucius udělat něco opravdu nebezpečného a také věděl, že ho nijak nezastaví. V duchu se jen modlil, aby to nedopadlo katastrofálně. Naštěstí pro něj, Malfoy se do ničeho takového neangažoval osobně, na špinavou práci měl lidí dost.

              ***

              Pater Mors se zničeně procházel noční Příčnou ulicí. Kolem jeho ramen byl obtočený černý zjizvený had a zvědavě si ho prohlížel. Za těch pár hodin, který s ním strávil, začínal mít podezření, že není zas tak obyčejný, jak by se mohlo na první pohled znát. Nemyslel zrovna to, že je hadí jazyk, to bylo samo od sebe téma k zamyšlení.

              Podle něj byl buď totální pitomec, který si neuvědomoval, v jaké se nachází situaci, nebo neobyčejný kouzelník s neomezenými možnostmi. Musel uznat, že rozhodnout se bylo opravdu obtížné. Ale potom, co zjistil, že odešel bez podání pádného důvodu od Malfoye jen proto, aby mohl pustit sovu z klece, která byla skrytá v nějaké knize, nebylo už tak těžké se rozhodnout. Nemluvě o podívané, která se mu naskytla. Když tu sovu totiž pustil, naštvaně ho klovla a odletěla. Pak sledoval, jak Mors za ní něco zoufalého křičí.

              S klidem může říct, že Pater Mors je idiot, který neví, co si počít. Sophosovi taky došlo, že se díky jeho idiotství dostal do nebezpečné situace. Ale rozhodl se, že mu pomůže. Docela si ho oblíbil, nechoval se totiž jako ostatní kouzelníci. On si ho nesnažil podmanit, ale poprosil ho, jestli by se nastal jeho společníkem. Tím ho překvapil a jak si stihl všimnout, tak nejen jeho, ale i ty dva, co s ním byli.

              Jeho úvahy byly přerušeny Morsem, který se zničehonic zastavil a Sophos mohl cítit, jak se celý napjal. Netrvalo dlouho a on pochopil proč. Ze stínu uličky před nimi vyšli tři neznámí muži a podle zvuků mu bylo jasné, že jim další tři muži zatarasili cestu zpět. Sophos začal být lehce nervózní, ale ne protože je obklíčili, ale protože Mors se po jejich příchodu uklidnil a stál tu, jakoby se neschylovalo k souboji. Mohl si však všimnout, že v ruce nedbale svírá hůlku a pod kůží mu vibruje obrovské množství magie.

              Takže to možná není jen obyčejný idiot…

              Pomyslel si a své sevření kolem Morsových ramen lehce zesílil. Ne proto, že by dostal strach, ale nerad by spadl na zem uprostřed bitvy. Také se nemusel bát nějakých kouzel, i když by si to kvůli jeho zjizvenému tělu nikdo netipoval, většina kouzel se od jeho kůže odrážela.

              „Je mi tě líto, chlapečku, ale je tu někdo, koho si naštval a my ti máme uštědřit lekci. Ale nemusíš se bát, máme tě přivést živého. Myslím, že si nenechá ujít příležitost vidět tě na kolenou a prosit o odpuštění.“ Slova jednoho z neznámých následovala zlověstný smích jeho společníků.

              Nebylo jim vidět do obličeje. Ne proto, že by tu byla až taková tma, ale použili velmi účinné kouzlo, které krylo jejich obličeje. Z toho mohl Sophos vyvodit fakt, že to nedělají poprvé. Ale tohle všechno bylo nepodstatné, jediné co ho zajímalo, byl Mors. Nepohnul se, nehnutě stál, nic neřekl a jeho výraz ledového klidu ani jednou nezakolísal. Dokonce se ani jednou nepodíval za sebe. Jeho dech byl překvapivě klidný. A, i když nemohl vidět jeho obličej, i tak neomylně oplácel pohled muži, který promluvil.

              Sophos si všiml, že začali být čím dál nervóznější, až jeden z nich to sílící napětí nevydržel a zaútočil. Použil řezací kouzlo na jeho ruku, ve které držel hůlku. Avšak Mors ruku jen pozvedl a ukročil do strany. Kouzlo minulo cíl a trefilo se do zdi. Jen těsně minulo jednoho z útočníků na druhé straně.

              Tohle byl signál k hromadnému útoku.

              Útočníci jako jeden muž seslali najednou řezací a svazovací kouzla. Sophos s údivem sledoval, jak Mors bez obtíží všechny odrazil štítovým kouzlem a tři z nich stačil i omráčit.

              Ještě chvíli jim trvalo, než zjistili, že jeho štítové kouzlo je příliš silné. Proto se jejich vůdce – ten který promluvil – rozhodl pro jediné vhodné kouzlo, které jim zajistí jasné vítězství. Nebyl čas se nad čímkoli zamýšlet. Nepřítel byl příliš nebezpečný a on znal jen tři kouzla, na která neexistuje dost silný štít, který by je odrazil.

              „IMPERIO!“ Sophos zděšeně ztuhnul. Kouzlo totiž našlo svůj cíl, trefilo se přesně do Morsovy hrudi. Ten se v tom momentě zarazil.

              Chvíli bylo ticho, nikdo se ani nepohnul. Za tu dobu Sophos začal propadat panice. Vždyť to vypadalo tak slibně. Nikdo z nich by neměl šanci, kdyby nepoužili TO kouzlo. Sophose však z nějakého důvodu věřil, že není konec. Jedna jeho malá část stále věřila, že by jeho společník přeci neprohrál. Ne po tom, co tak jasně vítězil. V tu chvíli si přál vidět jak se Mors tváří, nějaký náznak toho, že ta naděje není zbytečná. Avšak všude byla tma. To proto, že jedno kouzlo po odražení z Morsova štítu narazilo do lampy a to přestalo osvětlovat část ulice, kde stáli.

              Sophosovi to připadalo jako věčnost, než pocítil, že Mors nějak zareagoval. Nervózně se zavrtěl a ještě víc upevnil své sevření. Had se stále snažil zahlédnout jakýkoli výraz v jeho tváři, ale byla všude tma. Znepokojeně zasyčel…

              Mors se začal smát. Nebyl to šťastný smích, ani by nebylo možné se v takovéto situaci šťastně smát. Byl to hrubý, hrdelní smích, který je měl varovat.

  Kouzlo nefungovalo.

              Útočníci se zděšeně zarazili a ustoupili o krok zpět. Nikdy nepotkali člověka, kdo by dokázal toto kouzlo nějak překonat. Samozřejmě zaslechli historky o lidech, kteří z části dokázali takovému kouzlu vzdorovat, ale nikdy…

              „Nerad vás zklamu, ale to kouzlo na mne již nějakou dobu neúčinkuje“, ozval se Mors a z jeho nízko položeného hlasu každému přeběhl mráz po zádech.

              Po jeho slovech následoval rozrušený povel k ústupu. Každý proto vzal jedno omráčeného útočníka a zaktivoval své přenášedlo. Neuběhlo ani pár sekund a neznámí byli beze stopy pryč.

              Sophos podezřívavě sledoval Morse, který se vydal na cestu, jakoby se nic nestalo. Jediné, co ho proto v tuto chvíli napadlo je, že Mors toho skrývá víc, než se na první pohled zná. Avšak mlčel, přitom z něj nespustil zrak. Možná, že byl had na jedno oko slepý, ale i tak mu nikdy neuniklo nic významného.

              Jak ssse zdá, tak v tomto ohledu mou pomoc asi potřebovat nebude.

              Ale, ať byl Mors sebesilnější a zkušenější v bojích než jeho soupeři, nic z toho nepopřelo fakt, že ve formálních záležitostech naprosto plaval.

              Had se zasmál svým zvláštním syčivým hlasem. Opravdu, on VĚDĚL, že tohle bude ještě hodně zajímavé.

              ***

              Druhý den se Harry probudil se zvláštním pocitem. Zdálo se mu, že ho někdo soustavně sleduje. Už chtěl sáhnout pro hůlku, kterou měl pod polštářem, když zaslechl tichý syčivý smích.

              „Už jsssi vzhůru? Začínal jsssem mít pocit, že sssesss rozhodl prossspat celý den“, slyšel Sophosův pobavený hlas, na který reagoval neurčitým zamumláním a raději se podíval na hodiny.

              13:28

              „Oh sakra“, zanaříkal. Včera nemohl spát, takže usnul až někdy k ránu. Jediné, co si jako poslední pamatoval, bylo, že mu přinesli snídani. S povzdechem se začal hrabat z postele.

              „Takže už vsstáváš? No jesstli je tomu tak, tak jim prossím řekni, že jsem dostal chuť na kuře. Klidně i pečené… ti sskřítci mi včera moc nechutnali.“ Had pobaveně pozoroval, jak ho Harry naštvaně probodl pohledem. Ten se pak bez řečí zvedl a podíval se na svou snídani… tedy spíš to, co z ní zbylo.

              „Kde je moje ssnídaně?“, zeptal se pobouřeně a káravě se podíval na hada. Ten se však jen stočil na polštáři a zvědavě pozoroval Harryho svýma korálkovýma očima… spíše jedním, ale na tom nezáleželo.

              „Mám rád šunku…“, odpověděl nakonec.

3. kapitola<<<>>>5. kapitola