23. Death of Today

Autor: Epic Solemnity
Překlad: Jutaki AiShine & Nade

Děkujeme všem za mimořádnou trpělivost a za komentáře děkujeme speciálně těmto dušičkám: Jenny, Bobo, Zuzaně, Arianně Xenii de Leux-Antilles, Rejskovi009, Markétě Sadílkové, Nelien, Brokolici a třem anonymkům. A taky rossy, Jane a Bernince. Milujeme vás. :-D

***

Kapitola dvacátá třetí

  Když Izar následoval Draca zpátky dolů, nasadil svůj nejlepší nic neříkající výraz. Draco si, jak se zdá, Izarovy změny všiml a jeho vlastní nálada také o několik stupňů ochladla. Ještě před chvílí se blonďatý chlapec pohupoval na svých podpatcích, když Izarovi nadšeně ukazoval jeho pokoj. Občas Izar uvažoval, jak starý Draco ve skutečnosti je. Ale na druhou stranu, možná ten kluk nikdy neměl nikoho blízkého. Co když bylo jeho dětství chladné a osamělé? Dokázal si přestavit malého Draca, obklopeného každou hračkou, kterou by mu každé dítě závidělo, ale přesto se cítil mizerně, protože nikdo nebyl poblíž.

  Na tom ale nezáleželo.

  Především ne teď.  

  Izar sešel po schodech dolů. Jeho držení těla bylo sebejisté a postrádalo jakoukoli slabost. Slabost nebude tolerována, a to zejména, když je právě na cestě k Temnému pánovi a jeho vnitřnímu kruhu. „Jsi úplně uzavřený,“ zamumlal Draco. „Je děsivé, když si takový… jako kdybych se díval na mladšího Temného pána.“

  Šedozelené oči se obrátily k Dracovi. Chlapec se zamračil a pak se odvrátil. „Uvědomuješ si, že takový být musím, když jdu k Temnému pánovi, ne?“

  „Jenže to není to jenom, když jdeš k Temnému pánovi. Jsi takový skoro pořád. Chladný. A upřímně řečeno, někdy je to strašidelné.“ Draco se na Izara podezíravě podíval. „Skrýváš za tou maskou své skutečné pocity? Nebo… jsi opravdu takový?“

  Opravdu spolu vedli tenhle rozhovor? Izar přemýšlel, jestli by měl Dracovi říct, že on nikdy dítě nebyl. Neexistovalo žádné dítě skryté uvnitř něj. Zvažoval, jestli by to Draca překvapilo nebo by potvrdil jeho podezření. Dokonce i Draco, kterého vychovávali, aby si zachovával chladnou mysl, byl dítě. A každé dítě mělo svou nevinnou část, ten druh nevinnosti, který byl živý a aktivní.

  Izar si nemyslel, že by měl něco takového.  

  Draco si stoupl před něj a zablokoval mu tím cestu. Izar se na blonďatého chlapce ušklíbl. „To byla hloupá otázka,“ zamumlal Draco. „Zapomeň, že jsem se kdy ptal.“ Šedé oči putovaly po jeho tváři, jako by očekával nějakou reakci, a když se mu jí nedostalo, ostře sevřel rty. „Předpokládám, že bych tě měl vzít dozadu.“

  „Nemusíš nijak pospíchat,“ protáhl Izar, když začal scházet ze schodů. Draco se lehce usmíval, když vedl Izara k zvukům otravného smíchu a nervózním hlasům.

  „Ignoruj je,“ začal Draco, když vešli do něčeho, co vypadalo jako velký obývací pokoj. Když Izar s Dracem procházeli místností, hosté uvnitř pomalu utichali. Některé z výrazů byly zvědavé, jiné byly plné odporu.

  Izar jim jejich pohledy chladně opětoval. Ty jejich oči… velmi živě mu připomínaly dny v sirotčinci. Proč mu připadalo, jako by se do těch časů vrátil, jakmile vkročil na Malfoy Manor? Na tomhle panství mu připadalo, že je mu osm a stojí před výsměšnýma očima zastřenýma krutostí. Před nimi se cítil znevážený.

  A přesto neprojevil žádné emoce. Stejně jako to dělal před mnoha lety.

  Prohnali se luxusními pokoji tak rychle, že míjející pohledy byly téměř rozmazané. V některých pokojích, kterými prošli, byly servírovací stoly s podnosy jídla, jiné sloužily pro zábavu hostů, ale většina z nich byly jen bohatě zdobené sály s alkoholickými nápoji. Toho by mohl v případě potřeby využít.

  Když přecházeli mezi všemi těmi místnostmi, vypozoroval, že tu nebyli jen Smrtijedi. Pravděpodobně to byli přátelé a spolupracovníci Malfoyových. A rodiny Smrtijedů.

  Draco po několika popuzených hostech hodil nadřazeným pohledem, pak se otočil a zašeptal Izarovi. „Následovníci Temného pána obvykle sedí vzadu. Temný pán se na své ‚dovolené‘ nerad socializuje s ostatními hosty. Během prázdnin ho striktně oslovujeme Můj pane nebo Lorde Voldemorte. Většina těchto lidí tady na Malfoy Manor ani netuší, že Temný pán je ve skutečnosti Tom Riddle. To tajemství je známo pouze jeho Smrtijedům, jakmile je jejich kůže označena Znamením.“

  To bylo chytré. Většina z hostů na panství by nebyla schopná udržet tajemství, že Voldemort je náměstek Riddle. Šli by na další párty, a až by vypili několik skleniček alkoholu, jejich klapačky by to tajemství okamžitě vypustily. Izara napadlo, jestli Voldemort při označování vkládal do Znamení zla také kouzlo na udržení tajemství. Pak by o jeho identitě nebylo možné s nikým mluvit.

  Jak postupovali vpřed, zvuk hostů pomalu utichal a Izar se ocitl v obyčejné, tmavé místnosti. Před sebou měl jednokřídlové dveře. Soudě podle denního světla, které prosvítalo ze skuliny pode dveřmi, Izar předpokládal, že vedly ven.

  Draco za ním zavřel dveře a zamkl je uvnitř tmavé místnosti. „Nechte nás projít,“ rozezněl se Dracův hlas napříč malou místností.

  Izar stál proti dveřím, nejistý, co se bude dít. Zničehonic se rozsvítila hůlka a ze tmy se vynořil muž zahalený ve Smrtijedském plášti. „Můžete vstoupit, pane Malfoyi,“ rozsvícená hůlka ukázala na Draca a pak na Izara. „Ale ty… ukaž mi tvé Znamení.“ V jeho hlase problesklo opovržení.

  Draco ohrnul ret. „Víte, kdo to je Mulcibere. Koneckonců, má vyšší hodnost.“

  Mulciber. Muž měl niklovou masku, což znamenalo nejnižší kruh Smrtijedů. Izar si vzpomínal, že tohle jméno jednou zahlédl v učebnici. Přesněji řečeno, vzpomněl si, že četl o Mulciberovi starším, který chodil do školy s Tomem. Izar si však nemohl vzpomenout, co se tam o něm psalo. Nicméně byl zvědavý, proč je ten muž před ním stále na nejnižší příčce.

  „Neprojdeš, dokud mi neukážeš Znamení,“ pokračoval Mulciber nemilosrdně, jeho hůlka mířila na Izara.

  Než se do toho stačil Draco znovu vložit, Izar si podrážděně povzdechl a vyhrnul si rukáv. Znamení zla bylo inkoustově černé, znamení toho, že Temný pán je někde v neprostřední blízkosti. Had se vzrušeně plazil z úst lebky. Při pohledu na Znamení zla se Mulciber dychtivě napřímil, pak ustoupil stranou a zhasl svou hůlku. „Můžeš vejít…,“ řekl a uvedl je ke dveřím.

  „Jako kdyby to nevěděl od začátku,“ odsekl Draco. „Pojď, Izare, Temný pán si žádá tvou přítomnost,“ dodal škodolibě směrem k Mulciberovi.

  Izar se ušklíbl a prošel dveřmi. Rozhlédl se a přemýšlel, proč si myslel, že by Temný pán a jeho Smrtijedi seděli venku. ‚Vzadu‘ nebylo nic jiného, než další část panství. Venkovní prosincový vzduch tady odpovídal spíš polovině září. Uprostřed každého stolu bylo malé ohniště. Na židlích ležely černé hedvábné polštáře a hedvábné tapisérie zdobily stěny něčeho, co by dalo považovat za altán. Bylo to velmi rozlehlý prostor, takže mohl pohodlně pojmout všechny Smrtijedy.

  Někteří Smrtijedi byli dokonce mimo vyzdobenou oblast, procházeli se po oblázkových cestičkách a po zahradě. Na borovicích v pozadí blikala malá světýlka. Kousek dál byl umístěný opuštěný vyhřívaný bazén.

  Na stolech a lavicích byla spousta jídla.  

  Izar postupoval po cestě, která vedla k malému vyvýšenému pódiu Nejužšího kruhu. A mezi nimi tam, k nevelkému překvapení, seděl Lord Voldemort v celé své slávě. Pódium nebylo příliš vysoké, jen tak vysoké, aby poukázal na jejich postavení.

  „Jdeš tam?“ Draco polkl a vypadal nepohodlně už jen při představě, že by tam nakráčel přede všemi ostatními.

  Než mohl Izar Draca ujistit, že nechce s Nejužším kruhem Temného pána mít nic společného, zachytil mužův tázavý pohled. Jakmile rudé oči s hadími zorničkami zahlédly Izara, hrozivě zazářily. Dlouhým, bledým prstem mu pokynul, aby šel k nim.

  „Zdá se, že můj Pán mě volá,“ odpověděl Izar suše, podrážděný arogancí, kterou muž vyzařoval.

  Vnitřní kruh se otočil. Chtěli vědět, co zachytilo pozornost jejich Lorda. Izar byl podivně pobavený tou širokou škálou emocí, kterou tváře Smrtijedů vyzařovaly. „Hodně štěstí,“ zašeptal Draco, než se od něj oddělil. Dědic Malfoyů šel dva kroky dolů a směrem k stolům třetího kruhu, kde byli ostatní studenti. Izar pocítil závist. Ale předpokládal, že když má stříbrnou masku, tak by s Dracem stejně neseděl.

  Rozhodnutý nenechal Temného pána už déle čekat, začal Izar pomalu postupovat směrem k platformě. Měl v břiše tvrdohlavý uzel, kterého se nedokázal zbavit. Jestli Voldemort opravdu s Izarem manipuloval… pokud ve skutečnosti nebyli druhové a jen si s ním hrál, dělalo to Izara zranitelného. Samozřejmě, že by na venek svou slabost a zranitelnost nikdy neprojevil, to ne. Ale byl schopný to přiznat sám sobě. Jestli je tohle jen lest, aby potrestal Regula za jeho dřívější zradu, a současně očernil Nory a Francouze, chtěl Izar klesnout ke dnu s grácií.

  A to znamenalo nechat Temného pána tahat za své provázky, zatímco on bude hrát svou vlastní hru.

  „Podívejme, kohopak to tu máme…,“ vydechla žena, když Izar vkročil na vyvýšenou plošinu.

  Na pódiu byly dva stoly. Jeden s jídlem a okolo druhého sedělo jedenáct postav s Temným pánem. Jedenáct. Temný pán měl ve svém Vnitřním kruhu jedenáct Smrtijedů. Ne, opravil se Izar. Severus Snape nebyl přítomen. Což bylo dvanáct. A pokud připočítal i uvězněného otce Theodora Notta, který zemřel v Azkabanu, dělalo to celkem třináct.

  Třináct patřilo v kouzelnickém světě mezi pověrčivá čísla. Mnoho kouzelníků se vyhýbalo mít třináct čehokoli. Izara nepřekvapilo, že u Temného pána to bylo opačně.

  Takže, kdo se dostane na místo pana Notta?

  Mezi Smrtijedy si všiml Augusta Rookwooda, svého kolegy z ministerstva. Oči Nevyslovitelného na Izara lenivě pohlédly, než se znovu vrátily ke svému talíři s jídlem. Lucius Malfoy nevzrušeně přikývl. A pak tu byli Rodolphus a Rabastan Lestrangeovi, dva tmavovlasí bratři. Kolen stolu byli usazení ještě čtyři další muži, kteří se věkově blížili k náměstku Riddlovi, na pozdních šedesát let. Izar předpokládal, že to byli Voldemortovi spolužáci ze školy.

  Neměl ponětí, kdo je ten mladší, statný muž, sedící blízko prázdné židle.  

  Ale znal ženu, která se opírala na židli se zlým úsměvem na rtech. „To je Izar Black…“

  Posměšně se zasmáli.  

  „No tak, Bellatrix,“ začal Voldemort. Jeho bílá ruka se stočila kolem prázdného sedadla mezi ním a neidentifikovatelným větším mužem. „Nech Izara, ať se nejdřív posadí, než si začneš hrát.“ Jak naprosto šlechetné od Temného pána.

  Izar se pokřiveně usmál, když se přidával ke skupině. Cítil na sobě oči ostatních Smrtijedů pod ním, ale ignoroval je a místo toho se prkenně usadil. Magie Temného pána do něj šťouchla, a on nenáviděl, jak ho to uklidnilo. Zejména pokud ta magie byla někoho tak nebezpečného a manipulativního, jako je Tom Riddle.

  „Jez,“ pobídl ho Voldemort hedvábně a ukázal na talíř před Izarem. „Jistě jsi po cestě hladový.“ Izar byl cokoli, jen ne hladový.

  Bellatrix se na svém sedadle nahrbila dopředu a bezhlesně se zasmála. Při pohledu na Izara měla téměř závrať. Její onyxové oči vesele zářily. „Vidím, že tvůj nejdražší tatínek ti nenabídl nic z rodinného majetku. Pořád v přítomnosti našeho pána nosíš hábity z druhé ruky … jak opovrženíhodné.“

  Izar, s pohledem upřeným na Bellatrix, zvedl svoji vidličku. Nijak ho tím neovlivnila, ani když se ten muž vedle něho smál jako zapíchnutí prase. „Ano,“ protáhl Izar. „A mezi čarodějkami jsou pravděpodobně v módě roztrhané a špinavé černé šaty…“ odmlčel se a pohlédl na její velmi chatrný oděv.

  Stůl ztichl, slyšet bylo jen Rookwoodovo tiché chechtání.

  Izar odtrhl oči od zamračené Bellatrix a dal přednost zeleným plamenům uprostřed stolu. Oheň vydával příjemné teplo, nic příliš oslňujícího a nepříjemného. „Jsem si jistý, že znáš Luciuse, Bellatrix a Augusta,“ přerušil je hladce Voldemort s úšklebkem na rtech. „A slyšel si o Rodolphusovi a Rabastanovi Lestrangeových…“  

  Rodolphus, manžel Bellatrix, byl vysoký temný čaroděj. Měl husté obočí a na tváři napjatý výraz. Jeho bratr Rabastan byl mnohem hubenější a menší. Oči se mu leskly krutostí.  

  „A tohle je pan Walden Macnair,“ prst s dlouhým nehtem pokynul směrem k muži s černými, prošedivělými hlasy. Macnairův obličej byl stažený do hlubokého zamračení, když hleděl na Izara. „A pan Cene Lestrange,“ pokračoval Voldemort.

  Cene Lestrange byl jedním ze čtyř starších kouzelníků. Také byl podobný Rabastanovi a Rodolphusovi, což budilo dojem, že je jejich otcem.

  „Zde je pan Ayers Rosier, dědeček Evana Rosiera, který je teď v druhém kruhu.“ Ayers byl také jedním ze starších kouzelníků. Měl holou hlavu, jeho oči byly černé a jeho pohled byl moudrý a chladný. Krátce kývl Izarovým směrem, což Havraspára překvapilo. Myslel by si, že Smrtijedi z Vnitřního kruhu s ním nebudou chtít mít nic společného. Izar nicméně škrobeně přikývl nazpátek.

  „Pan Read Avery. Jeho syn je také v nižší skupině…“ Stárnoucí muž se na Izara zamračil a pak ho ignoroval; místo toho se věnoval své medovině.

  Voldemort procedil vzduch mezi zuby, než přesunul pozornost k poslednímu staršímu muži ve skupině. „A toto je pan Evalyn Mulciber. Jsem si jistý, že už ses setkal s jeho synem.“ Při zmínce o mladším Mulciberovi Voldemortův hlas zhořkl.

  Mulciber byl Smrtijed na třetí úrovni, kterého potkal, než vstoupil sem. Kousl se do jazyka, aby zabránil své otázce, proč je jeho syn v nejnižším kruhu.

  „A jako posledního tu máme Antonína Dolohova.“ Voldemort odmítavě mávl rukou k mohutnému muži vedle Izara. Tomu, který se smál jako prase a jehož vzhled se blížil vzhledu kance. Mužův podbradek se třásl, když nesouhlasně shlížel dolů na Izara. Jeho korálkovité oči byly modré a měl v nich zvláštní lesk.

  „Black…“ zahučel starší Avery. Jeho hnědě oči přes stůl hodnotily Izara. „Můj pane, myslíte si, že jeho mysl je jasná? Poslední slušní Blackové vymizeli před několika desítkami let. Potomci křížení mají tendenci být…“ odmlčel se a znechuceně se podíval na Izara. „Šílení.“

  Izar se zamračil stejně jako Bellatrix.

  „Avery, nepředstírej, že je tvůj rodokmen tak ryzí, jak věříš, že je,“ pronesl Temný pán nebezpečným tónem. Izar se na muže podíval koutkem oka. Riddlovo krycí kouzlo bylo pryč, odhalujíc tak dlouhé černé vlasy svázané na zátylku a jeho ostrý aristokratický vzhled. Temný pán nebyl ohromující nebo dokonce překrásný, ale rozhodně nebyl neatraktivní. Byla to jeho aura a charisma, které k němu lidi přitahovalo. Byla to jeho síla a přitažlivost.

  Karmínové oči se k němu otočily a nachytaly ho při pozorování.  

  Izar se odvrátil, díval se, jak Avery začal ošklivě rudnout. „Můj pane,“ zašeptal Avery a sklonil svou hlavu na znamení své podřadnosti. „Já se jen snažím poukázat na fakt. Jeho prarodiče, Orion a Walburga, byli bratranec a sestřenice. Z jeho otce se stal zrádce a jeho strýc se obrátil ke Světlu. Andromeda Blacková si vzala zatraceného mudlu. Čím víc se kříží, tím víc jsou šílení,“ podíval se na Bellatrix.

  Muž vedle Izara, Dolohov, se znovu smál, jak když zabíjejí prase. Izarova čelist se naštvaně zaťala.  

  „Doufám, že si uvědomuješ, že jsi urazil mou ženu, Avery,“ vložil se do toho odměřeně Lucius a labužnicky při tom popíjel víno. Jeho tón mohl být potažený cukrem, ale když Averyho probodl svým pohledem, jeho šedé oči byly chladné.  

  Izar se ušklíbl.

  Avery zavrtěl hlavou a rozhodil rukama na znamení kapitulace.

  „Možná to Avery jen špatně formuloval,“ začal klidně Mulciber. „Jen si přál vyjádřit obavy o chlapcovu loajalitu, můj pane. Jeho otec vás koneckonců zradil…“

  „Co se stalo mezi mnou a Regulem Blackem, zůstane soukromé,“ začal Temný pán, čímž úplně přetrh Mulciberovu řeč. „Izar,“ zapředl muž, „by neměl být posuzován podle dávných chyb svého otce.“

  Skupina ztichla. Ve tvářích se jim odrážela většina z jejich nechuti k Izarovi, kromě Rookwooda a Luciuse. Ti ostatní nechápali, proč je Temný pán k Regulovi tak shovívavý. Přestože nevěděli přesně, co Regulus udělal, věděli, že zradil Temného pána. Nerozuměli, proč je ještě naživu. A nechápali, proč zvýhodňoval Izara.

  A Izar nebyl příliš nadšený, že se o něm bavili, jako kdyby tu ani nebyl.

  Ruka Temného pána znenadání pod stolem sevřela Izarovo stehno. Havraspár ztuhl, ale jinak zůstal bez emocí. Voldemort byl obraz nevinnosti, když volnou rukou zakroužil svým pohárem.

  Merline. Izar byl zatracený slaboch. Byla to sakra jen ruka...

  „Kde je tvůj nejdražší táta?“ zatřepotala Bellatrix posměšně řasami a vyšpulila spodní ret. Lucius vedle ní protočil své šedé oči, jako by se snažil ovládnout svůj povzdech nelibosti. „Znásilňuje další mudlu?“

  Smrtijedi se rozesmáli. Izarovi nějak připadalo, že řehot Bellatrix a Dolohova byly v jeho uších nejhlasitější a nejvíce ohlušující. V pěsti svíral svou vidličku, jak mu stoupal adrenalin.

  Malá bagetka z Izarova talíře vletěla do Dolohových otevřených úst a úspěšně tak zastavila mužovo chrochtání. Ve stejnou chvíli, kdy Izar zabodl vidličku do masa Dolohovy ruky, se roztříštila Bellatrixina sklenice. Vyjekla a rychle vstala ze své židle, aby se vyhnula skleněným stepům, které letěly směrem k jejímu obličeji a krku. Zvedla ruce, takže jí sklo způsobilo dlouhé řezné rány na předloktí. Zavrčela na Izara a její černé oči byly jako nepříčetné.

 Srovnatelně s jejími reflexy, Izarova hůlka se setkala s tou Bellatrixinou, špička na špičku.

 Byl by se jí postavil, ale stisk ruky na noze zesílil a zabránil mi v tom. Izar byl donucen zůstat sedět, jeho hůlka však byla natažená a připravená, jeho chladný pohled odpovídal tomu jejímu. Dolohov vedle něho, dusící se rohlíkem v krku, se zvedl od stolu. Roztřesené ruce mu vylétly ke krku, v jedné z nich stále trčela vidlička. Rudá krev potřísnila ubrus na stole a jeho hábit. Nikdo tomu muži nevěnoval žádnou pozornost. Nechali ho dusit se, dokud ho Mulciber toho pečiva neochotně nezbavil ve chvíli, kdy muž už začínal modrat.

  „Dejte ty hůlku dolů,“ zasyčel Voldemort. „Oba dva.“

  Izar měl v tu chvíli tunelové vidění. Viděl pouze Bellatrix a ona viděla jenom jeho.

  „Můj pane,“ vydechla Bellatrix; oči stále na Izarovi. „Při vší úctě, už k tomu mělo dojít dávno. Musí dokázat, že je hoden jména Black. A pokud chce hájit svého nejdražšího tatínka... jediným správným řešením je souboj.“ Bellatrix si mučivě pomalu olízla spodní ret, na rtech šílený úsměv. „Vy sám, můj Pane, jste prohlásil, že se chlapec o sebe umí postarat. Myslím, že je čas, aby nám to všem dokázal.“

  „Když říkám, že chlapec je hoden, tak mé slovo je vše, co je potřeba. Nesouhlasíš, Bellatrix?“ Hlas Temného pána byl stejně chladný jako Izarův pohled. Všem přítomným z toho naskočila husí kůže. Bellatrix byla nucena odtrhnout oči od Izara a pokorně pohlédnout Temného pána.

  „Ne,“ promluvil Izar dřív, než mohla odstoupit. „Myslím, že má pravdu.“

  Nejspíš v tu chvíli nemyslel moc logicky. A kdyby to bylo ještě před pár měsíci, jistě by se schoval za Temného pána. Teď však byl trénovaný v soubojích. A Bellatrix byla trnem v jeho patě. Všem předvede, že se dokáže bránit sám.

  Ruka se pomalu stáhla z Izarova stehna. „Pak to tedy musí být,“ zašeptal Temný pán temně.

  Bellatrix neztrácela čas. Švihla svou hůlku ve vzduchu a Izar odletěl ze své židle mimo vyvýšenou plošinu. Spadl do sněhu a převalil se, než se prudce zastavil v přední části zmrzlé zahrady.

  Rychle vyskočil a postavil se do obranného postoje. Šedozelené oči sledovaly, jak Bellatrix seskočila z plošiny a ve smrtícím podřepu přistála na sněhu. Smrtijedi na kamenné terase vstali. Všichni Smrtijedi z nejnižší pozice spěchali k okraji nádvoří a se špatně skrývaným vzrušením to sledovali. Zbývající dvě pozice byly ve svém pozorování mnohem nenucenější a uvážlivější.

  „Všechno je hra,“ určovala pravidla Bellatrix. „Žádné smrtelné kletby. Ztráta končetin nebo orgánů je v mezích.“ Bellatrix vycenila zuby ve velkém úsměvu. „Koukněme na tebe... učí tě snad můj nejdražší bratránek bystrozorské manévry?“

  Izar, unavený jejím žvaněním, na ni vyslal neverbální kletbu. Rychle před tím uskočila, zasyčela a pak vrhla svou vlastní.

  Dobrých pár minut kolem sebe po špičkách kroužili, zkoumali své slabé a silné stránky. Dostali se dál od terasy, blíže k bazénu. Diváci stále mohli jasně vidět, ale už by neměli být v křížové palbě nějakých bludných nebo odražených kleteb.

  Izar si všiml, jak namyšleně Bellatrix k souboji přistupovala. Ačkoli, ona měla plné právo být přesvědčená o svých schopnostech. Šířily se pověsti, že když byla mladší, učil ji Temný pán. Byla jednou ze dvou nejvyšších velitelů Temného pána, známá svým vedením a souboji. Ale byla arogantní a poněkud šílená.

  Izar skočil do sněhu, když vykřikla kletbu. Otřásl se, když těsně minula jeho rozkrok. Diváci zavyli, protože si kouzlo zřejmě představili na svých vlastních genitáliích. Bylo to kouzlo, které mnoho rozzlobených ženy vrhalo na své manžely, když zjistily, že spal s jinou. Kouzlo efektivně zničí mužství, navždy ho zanechá nepoužitelné.

  V šoku zíral na svou vzdálenou příbuznou. Nemělo by ho překvapit, že se tak lehkomyslně chystala zničit jeho mužství, ale přesto to s ním otřáslo. Hubené nohy měla pokrčené a vysoké kožené boty, které nosila, odhalovaly její kolena. Odhodila černou kadeř, která jí padala do očí a znovu na Izara upřela svůj dravčí pohled.

  Přes rameno Izar částečně zahlédl na terase jejich diváky. Když tady tak ležel v tom hlubokém sněhu, tak věděl, že všichni fandili Bellatrix. Jejich oči hltaly ten souboj hladově. Chtěli jen důkaz, aby mohli Izara označit za bezcenného. Chtěli, aby se zranil, aby se ponížil. Ale ze všeho nejvíc chtěli nějaký důvod, aby Temný pán přestal Izara favorizovat. Koneckonců, na jejich pohledu nebylo nic špatného… nebyl nic jiného, než polokrevný bastard, výsledek ‚znásilnění‘. Jak by si ho Temný pán mohl cenit tak vysoko, když byl tak slabý?

  Izarovým tělem projelo chladné odhodlání, které ho posílilo. Tohle už nebylo o obraně Regulovy cti, tohle bylo o obhájení jeho vlastního postavení mezi Smrtijedy. Teď musel dokázat svou hodnotu.

  Izar se odkulil z místa, kam dopadlo další kouzlo, vyskočil a začal na Bellatrix vrhat kletbu za kletbou. Proti tomu, co se odehrávalo teď, vypadal předchozí průběh jejich souboje zcela nevinně. Dávali přednost neverbálním kouzlům a štítová kouzla byla odsunuta stranou ve prospěch uskakování a uhýbání. Izar soustředil všechno své soustředění jen na souboj, příliš odhodlaný, než aby prohrál. Nemůže. Neprohraje.

  Bellatrix se přikrčila a těžce dýchala, když Izar jejím směrem vrhl řezací kletbu. Kletba zasáhla kmen stromu za ní a udělala do dřeva hluboký zářez. Švihla svou hůlkou tak rychle, až jí z toho zapraskalo v zápěstí, a vytvořila ve vzduchu imaginární ‚X‘.

  Ledově modré kouzlo k němu mířilo neskutečně rychle; nebylo možné uhnout ani vytvořit štít. Zavrčel, když ho to odhodilo zpátky. Prokletí ho pálilo, jak se dostalo přes jeho oděv a nakonec i přes kůži. Hlasitě zasípal, když teplá krev pokryla jeho chladnou kůži. Nikdy by ho nenapadlo, jak je příjemné cítit vlastní krev. Byla tak teplá.

  Smrtijedi začali hlasitě projevovat své nadšení z toho, že Bellatrix má navrch. Slyšel jejich smích a to mu dost lezlo na nervy.

  „Expelliarmus!“ zamumlala Bellatrix odzbrojující kouzlo.

  Izara by kouzlo zasáhlo a připravilo o hůlku, kdyby ovšem před sebou nezvedl zeď ze sněhu a ledu. Využil ji jako ochranu, zatímco se snažil neobratně uzavřít ránu na hrudi. Nevynikal v hojících kouzlech, ale věděl dost na to, aby zastavil krvácení.

  „Schováváš se, můj sladký bratránku?“ posmívala se Bellatrix a Smrtijedi se zasmáli.  

  Izar zaťal zuby a zpocené vlasy mu padaly do tváře, když namířil hůlkou k bazénu. Hladina začala krystalizovat, až se změnila s ohromný kus ledu. Bellatrix si toho nevšimla. Když se Izarovi posmívala, její pozornost byla obrácená na ledovou zeď před ní.

  Hbitě se odkutálel od ledové stěny a běžel směrem k zamrzlému bazénu. Sklouzl se po ledu a jel po ledové ploše. Hůlkou namířil na zmatenou soupeřku. „Abrumpo,“ zamumlal svou vlastní kletbu, kterou použil na bystrozory v den Appletonovy vraždy.

  Bellatrix se prudce otočila, když koutkem oka zahlédla Izara klouzajícího po bazénu. Než stihla vodní hladinu zase roztavit, vrhl jejím směrem Abrumpo. Ohnivý červ klouzal sněhem a zanechával po sobě roztavenou brázdu.

  Ušklíbla se na něj, pravděpodobně to kouzlo neznala. Izar jí dal body k dobru, že se snažila rychle postupujícího červa zastavit. Ale jeho kouzlo se prokousalo štítem, se záměrem ničit její nohy.

  Izar zavrávoral, když dorazil na druhý konec zmrazeného bazénu. Ve chvíli, kdy se jeho nohy dotkly pevné země, uslyšel Bellatrix vykřiknout. Otočil se a zklamně zkonstatoval, že byly odříznuty jen její prsty, a ne celá noha. Špička její boty teď ležela v rudě zbarveném sněhu. Bolestí lapala po dechu a poskakováním se snažila získat rovnováhu. V krku jí křuplo, když prudce otočila hlavu jeho směrem. Izar nikdy dřív neviděl oči tak temné… tak kruté.

  Pomstychtivě zaútočila; z jejích tvarovaných úst vylétla sprška slin.

  Izar se zasmál a uhnul, čímž letícímu prokletí zabránil, aby mu odstřelilo ruku s jeho hůlkou. Strom za ním tolik štěstí neměl. Se zapraskáním padl mezi ostatní stromy. Sníh z borovice se sesypal na Izara, ale setřásl ho a sledoval Bellartix, jak zakřičela kletbu Cruciatus. Zasáhla však jen sníh vedle jeho nohy, protože elegantně uhnul a vrhl na Bellatrix odpuzovací kouzlo.

  Otočkou celého těla se kouzlu vyhnula a vrhla další Cruciatus. Tentokrát štěstí nebylo na jeho straně, protože ho zasáhla doprostřed břicha.

  Nikdy předtím nezakusil kletbu Cruciatus. Potom, co slyšel křik jeho spolužáků v den Appletonovy vraždy, usoudil, že tu kletbu zažít ani nechce. Ale to mu bylo k ničemu, když šel k zemi a nepravidelně se nadechoval mezi výkřiky. V plicích měl nedostatek vzduchu; jeho vlastní křik mu bránil v dýchání. Svíjel se ve sněhu a modlil se, aby to skončilo. Jeho mysl byla v šoku, když se snažil potlačit bolest.

  Nikdy předtím necítil tolik bolesti.

  Nervy a svaly byly v jednom ohni a on sebou nekontrolovatelně škubal. Merline… cokoliv, jen ne tohle.  

  Jediné, co ho udržovalo při smyslech, byl smích.

  Stále ten smích.

  Přehlušovaný jeho výkřiky… čímž to bylo ještě nesnesitelnější.

  Nedokázal si představit, být pod Cruciatem Temného pána. Věděl, že by to bylo desetkrát horší, než její. Ale Bellatrix musela být také velmi silná. Bylo to nesnesitelné.

  Přes všechny ty slzy se mu podařila zavrčet svou kletbu. „Reducto.“ Jeho neklidná ruka jí minula, ale bylo to dostatečně účinné, aby přerušila kouzlo. Jeho tělo se nekontrolovatelně chvělo. Tohle ho připravilo jak o reflexy, tak i o mušku. Když se otřeseně postavil, jeho ruka se stále chvěla.

  Všechno se s ním točilo a Izar konečně pochopil, proč byl Theodor Nott celý týden na svých nohou tak nejistý, poté co ho Temný pán potrestal. Bellatrix si užívala pohled na to, jak se mu třesou nohy. Spolu se Smrtijedy se pobaveně smála.

  Smích…

  Vrhla další prokletí. Všechen ten smích mu zvonil v uších, takže neslyšel zaklínadlo, ale zvedl štít. Přestože se štítu podařilo kouzlo zpomalit a oslabit ho, nedokázal ho úplně odrazit. Když ho zasáhlo do čela, hlava se mu přetočila ke straně. Řezná rána nebyla moc hluboká, ale stačilo to, aby silně krvácela.

Izar klesl na kolena, kvůli šoku dýchal nerovnoměrně. V mysli se vrátil zpátky do sirotčince. Tam, kde nebyl nic, než jen blázen. Louis, mudlovský kluk, který ho týral, ho tenkrát docela dost zmlátil. A všechny ty děti, které se bály Louisovi vzepřít, stály okolo a smály se Izarovi.

  Bylo to stejné jako teď. Oči smějících se Smrtijedů odrážely ty samé emoce, jako u jeho mudlovkých mučitelů.

  Krev mu znemožňovala dobře vidět, když pohlédl na terasu. Zmijozelové se škodolibě usmívali a vychloubačně se smáli… Izar zahlédl bledého Draca. Chlapec stál tiše vedle stejně tichého Luciuse. A pak tam byl Regulus. Předtím tu nebyl, ale teď ano. Jeho otec nevypadal zklamaně, jen znepokojeně. A Izar to nenáviděl.

  Voldemort vstal, tvář měl bez výrazu, ale jeho karmínové oči byly nebezpečné. Chystal se souboj ukončit.

  Ale Izar nebude poražen. Nemohl je nechat vyhrát.

  Souboj nebyl ani zdaleka u konce.  

  Izar s řevem vstal a téměř šíleně kroužil hůlkou kolem své hlavy. Skoro neviděl, krev sršící do jeho obličeje byla otravná. „Cassesium,“ zaskřehotal; jeho hlasy byl chraptivý, ale plný vášně.

  Tohle byla jeho chvíle, aby použil své nově vytvořené kouzlo, to samé kouzlo, které mu zabralo týdny, než ho dokončil. V jeho zmateném a oslabeném stavu se mu pravděpodobně nepovede, ale zkusí cokoli. Přesnost a reflexy teď nebyly důležité, jen čistý magický talent. A tohle v tuto chvíli potřeboval. Nemohl se proti Bellatrix spoléhat na své poškozené nervy, a to navzdory skutečnosti, že sama utrpěla nějaká zranění.

  Cassesium se nad ním rozprsklo a pak se zhmotnilo do něčeho podobného pavoučí síti. Jednotlivá vlákna vypadala křehce a zdálo se, že se za pár vteřin rozpadne. Bellatrix se zarazila, prohlédla si pavučinu a pak se ušklíbla. Neztrácela čas a vrhla svou kletbu.

  „Reducto.“

  Izar se usmál. Padla do jeho pasti.

  Její kouzlo zasáhlo pavučinu, a když ho síť vstřebala, zbarvila se do krásné rubínové barvy. Bellatrix udělala nejistý krok dozadu, protože se snažila udržet balanc na jedné noze. „Reducto,“ řekla znovu, tentokrát se několik vláken sítě přetrhlo. Usmála se.

  I on se usmál.

  Bellatrix zaváhala, když viděla jeho úsměv. Diváci na terase to pozorovali a smích začal utichat.

  V silném a rychlém impulsu natáhl Izar prsty k síťové bariéře. Jakmile se prsty dotkl své milované sítě, na jejich konečcích se rubínová magie, z Reducta seslaného Bellatrix, přeměnila do malé koule. Zvedl jí k obličeji a zamrkal, aby si odstranil krev z výhledu. Bellatrix o krok couvla, hůlku měla zvednutou a připravenou.

  Izar zvedl kouzlo ke svým ústům a spolknul.

  Chutnalo to hnusně a odporně, ale přinutil se to polknout. Bellatrix musela mít ten nejhorší druh magie… temný a slizký.  

  Izar se podíval dolů, mumlání Smrtijedů ignoroval. Pokud to bude správně fungovat, jeho kůže se zbarví do červena.

  Zvedl prsty a potěšeně se smál, když sledoval, jak se jeho bledá pokožka mění v jasně červenou. Podíval se na Bellatrix a otřel krev ze svého obličeje, jak nejlépe to šlo. Pořád však kapala z otevřené rány na čele.  

  „Bellatrix…“ zanotoval s úsměvem. „No tak, má drahá sestřenko. Co takhle další Crucio, hmmm?“ Udělal krok dopředu a vlastním tělem zničil síťovou bariéru kolem sebe. S rachotem se zhroutila na zem, znělo to podobně, jako když se sypou kosti. Ale bariéra už teď byla zbytečná. Svému účelu posloužila.

  Oči Bellatrix se zúžily do štěrbin, když pozorovala karmínovou magii tančící pod Izarovou kůží.  

  „Proč váháš?“ Izar udělal další krok blíž k Bellatrix. Svou hůlku držel volně v ruce; teď pro ni neměl žádné využití. Dokud bude její magie pod jeho kůží, byl dokonale chráněn. Ona to jen nevěděla. „Jsem tady. Být tebou tak si pospíším, nebo už ti nebudou moct tak snadno vrátit tvé prsty zpět.“ Doširoka roztáhl své ruce a vyzýval ji, aby ho čistě zasáhla.

  Zavrčela a v neverbálním kouzle švihla svou hůlkou. Kletba letěla na Izara. Místo toho, aby ho zranila, pouze se odrazila a odlétla do lesa za ním.

  „Nemožné,“ ustoupila o krok a spadla na zadek, protože kvůli ztrátě prstů nebyla schopná udržet rovnováhu.  

  „Nikoli nemožné,“ zašeptal Izar. „Právě se na to díváš, ne?“  

  Bellatrix na něj zamrkala, vrhla na něj ještě jedno kouzlo. To se od něj odrazilo. Onyxové oči ještě jednou zamrkaly a pak Bellatrix sklonila hlavu. Její ramena se třásla a než to Izarovi došlo, začala se upřímně smát. Izar se ušklíbl.

  Vzrušeně se na něho podívala přes černé kudrliny, které jí padaly do tváře. „Domnívám se, že pověsti byly pravdivé,“ odhodila svou hůlku na znamení kapitulace. Šeptání Smrtijedů málem přehlušilo to, co řekla pak. „Máš Cygnusovu mysl.“ Izar přimhouřil oči a namířil hůlkou na její krk.

  Mohl ji vážně zranit. Měl by jí způsobit mnohem víc bolesti. Chtěl. Ale bylo pod jeho úroveň, aby proklel někoho, kdo už se vzdal.

  „Předpokládám, že zkouškou jsi prošel,“ odfrkla si Bellatrix a prohlížela si ho s novým zájmem. „Jsi pravý Black, nehledě na to, který mudlovský šmejd tě porodil.“

  Izarův úšklebek se prohloubil. „Jsem tak poctěn, že jsem prošel vaším testem. Vážně se mi ulevilo.“ Nezajímal se, co si o něm myslela. Regulus byl jediný Black, na kterého chtěl udělat dojem. Nicméně si musel přiznat, že věci budou jednodušší, když mu Bellatrix neustále nepůjde po krku.

  Bellatrix se krátce pousmála, pak její oči ochladly. Její pohled mluvil o temném příslibu, což pro Izara neznamenalo nutně nic špatného, spíš jakýsi druh ochrany a obdivu.

  Izar spustil hůlku ke svému boku a odvrátil se od ní. Pomalu kráčel zpátky do Malfoy Manor, své emoce skrýval za kamennou zeď. Jeho žaludek zasténal na protest, jak své svaly nutil za hranice možností. Musí se do svého pokoje dostat dřív, než ukáže jakoukoli slabost.

  Smrtijedi mu udělali uličku a doprovázeli ho chladnými pohledy. Z větší části byli zticha, zatímco někteří ze Zmijozelských studentů mu gratulovali. Ignoroval je, protože pospíchal zpět. Ze svého omezeného výhledu Voldemorta nikde neviděl. Ale viděl Regula. Muž mu byl v patách.

  „Teď ne, Regulusi,“ zašeptal Izar, jakmile vstoupil do panství.

  Slyšel ostatní hosty z dalších částí panství.  

  „Pomůžu ti…“ Regulus chytil Izarovu paži a zastavil ho. Pohled šedých očí zjihnul, když zahlédl náznak Izarova vyčerpání.

  „To nejde,“ Izar osvobodil svou ruku z jeho sevření a udělal krok zpět. Bez ohledu na to, jak moc chtěl Regula poznat, nebyl připravený mu ukázat svou slabost. „Za pár minut budu dole. Jen mi dej trochu času, prosím,“ dodal po chvilce. Nechtěl svého otce příliš zranit. Ale něco mu říkalo, že by potřeboval mnohem víc, aby Regula zranil.

  Regulus prudce přikývl a neochotně zůstal na místě, zatímco Izar pokračoval dál.

  Havraspár prošel salóny docela rychle. Jeho tělo křičelo bolestí a utrpením. Hruď a čelo ho pálily v místech, kde ho Bellatrix zasáhla a Crucio poškodilo jeho nervy a svalstvo. Potřeboval koupel. No… nejdřív potřeboval zvracet a pak potřeboval rychlou sprchu. Nechtěl zůstat zalezlý ve svém pokoji, potřeboval být dole, blízko Smrtijedů. Pokud by si všimli jeho dlouhodobé absence, pravděpodobně by to viděli jako slabost.  

  Ale Izar nebyl blázen. Přestože vyhrál souboj s Bellatrix, názory některých Smrtijedů to nezmění. Zklidní je to, ale stejně ho budou stále soudit a pohrdat jím, protože byl vychován mudly a je oblíbenec Temného pána. A ještě stále skrývali svou nenávist a podezření vůči Regulovi.

Izar došel do prázdné části panství a vydal se po schodišti do západního křídla. Jeho tvář se rozpadla a dovolil si pauzu. Kolem nebyl nikdo, kdo by ho viděl. Konečně mohl projevit svou slabost.

Pokusil se pokračovat po schodech nahoru, ale uklouzl ve vlastním potu a krvi. Nešikovně přistál na kamenných schodech, zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Dutě se zasmál, ten děsivý zvuk rezonoval po panském schodišti.

Najednou ho popadly silné paže a bez námahy jeho tělo obrátily. Izar se ostře nadechl, když se směšně snadno ocitl v náručí ve svatebním stylu. Uši mu zrudly, když zahlédl svého věznitele.

A to si Izar myslel, že horší už to být nemůže...

***

<<<Kapitola 22.<<<>>>Kapitola 24.>>>