Nová věštba - 04.

kapitola 4. Návštěva příbuzných (autor Jutaki)

Hrozně moc děkuji za komentáře: terkic, tess, bibi a Nade.

  Meldon znuděně poťukával prsty po desce drahého stolu a snažil se neusnout nad nudným výkladem o etiketě. Už to byli tři dny od návštěvy Příčné ulice a, i když mu bylo lépe, pořád potřeboval denní dávku krve. Když mu došlo, že bude dennodenně ochuzovat nějaké zvíře o krev, řekl Vivienne, že ji pít nebude. Jenže si to po jednou dni rozmyslel, když bez jedné dávky, sotva vstal z postele. Nejdřív je obviňoval, že ho podvedli, ale pak se ukázalo, že je to díky nedávné přeměně a tělo potřebuje sílu.

  „Meldone… Meldone! POTTERE!“ překvapený Meldon se podíval na rozzuřeného Valcara a v duchu si začal nadávat do blbců, že reagoval na své staré jméno.

  „Už zase… už nevím, jak mám upoutat tvojí pozornost. A navíc! Kolikrát jsem ti říkal, abys nereagoval na své staré jméno. Říkal jsem ti to?“ Meldon kývl „Vidíš, říkal. Dávej si na to pozor. Nechceme přeci, aby si toho někdo všiml.“ Valcar si unaveně protřel oči a zamyšleně se podíval na Meldona. Potřeboval nějak toho kluka přinutit, aby se začal věnovat etiketě.

  „Tati!?“ ozval se nervózní Meldon a vyrušil tak Valcara. Kdo by se, ale divil, že byl nervózní, když se Valcar začal zničehonic usmívat. Tenhle úsměv dhampýr znal. A nevěstilo to nic dobrého.

  „Pro dnešek končíme. Brzy bude oběd.“ řekl elf a odešel. Nechal tam tak svého nového syna zamyšleně sedět.

  A tak dhampýr s povzdechem vstal a zamířil si to do jídelny. Odkud se ozývaly rozrušené hlasy.

  „Zbláznil ses? Když konečně máme syna tak po mě chceš svolení k něčemu tak sebevražednému?“

  Meldona Viviennina sloha znejistila. „To jsem Valcara tak naštval, že se mě chce zbavit. A to jsem se tu začal cítit jako doma. Myslel jsem, že mě mají rádi…“

  „Vždyť je to jen rodinná večeře. A navíc díky Meldonovi je budeme moct všechny navštívit, aniž by se navzájem napadali.“

  V tuto chvíli už Meldon nechápal naprosto nic. Pak mu ale došlo, že i když oficiálně se elfové a vampýři snášejí, v soukromí tomu tak být nemusí. Po této úvaze se rozhodl vejít.

  „Meldone! Ty už jsi tu?“ ozvala se překvapeně, ale v okamžiku zamaskovala své překvapení a usedla elegantně ke stolu.

  Meldon se na ní upřeně podíval. Nechtěl chodit kolem horké kaše, ale podle toho co zjistil, to oni bravurně uměli.

  „O jaké večeři jste to mluvili. Slyšel jsem něco o rodině.“ zeptal se a nervózně si začal žmoulat rukáv od mikiny. Chtěl vědět, o čem se mluvilo. Neměl nikdy rád, když se mluvilo o něčem bez něj a přitom se ho to týkalo.

  „Myslím, že nadešel čas, aby ses setkal s celou svojí rodinou a...“ začal Valcar, ale byl přerušen.

  „Nesouhlasím. Naše rodiny se navzájem nesnášejí už odjakživa. Je jen zázrak, že se nezačali navzájem vyvražďovat. Co myslíš, že se stane, až se dozví, že je teď Meldon pokrevně spojuje?“ Meldon se díval na jejich slovní přestřelku.

  „Mohli byste mi vysvětlit, o co tady jde? A popořadě prosím.“ Ozval se a zabránil tak dalšímu návalu argumentů od elfa.

  „Och… jistě. Ale nejdříve se posadíme. Bude to na dlouho.“ a tak se posadili na jejich obvyklá místa a jejich syn se střídavě díval z jednoho na druhého a čekal, kdo začne. Nakonec začal Valcar. Meldon byl za to rád. On šel přímo k věci, i když si liboval v dlouhých projevech.

  „Je to dávná historie. Bylo to ještě v dobách, kdy lidé pořádali hony na čarodějnice:

  Naše rody v té době vedli válku, která trvala už stovky let. Čarodějové tehdy stáli na straně elfů a k vampýrům se přidali naši zapřisáhlí nepřátelé… trpaslíci.“ to poslední slovo řekl Valcar s takovou nechutí, že Meldonovi došlo, že jejich vztahy nebudou o nic lepší „V té době jsem já a má žena teprve dospívali.“ jejich syn na ně vyvalil oči, čehož si elf všiml „Neříkej mi, že nevíš, že se dožíváme tisíce let.“ pokáral ho otec a pokračoval. „Jenže díky mudlům, kteří pořádali ty hony, jsme všichni byli v nebezpečí a tak se nejvyšší z obou rodů dohodli, že ukončíme válku a vyjednáme mír. A jakožto jsme my dva byli nástupci, tak příměří zpečetili naším sňatkem.

  Tímto nastal mír, i když hodně nestabilní a zhoršilo se to, když má žena potratila. V tu dobu jsme se raději distancovali od okolního světa. Naše rodiny se nikdy neměly příliš v lásce. Ale v minulosti se kdysi taky stalo něco podobného a příchod dědice, dhampýra, upokojil obě strany. Tak mě napadlo, že bychom tak mohli všechny uklidnit, protože začíná hrozit, že znovu vypukne válka.“

  „A proto s tím nesouhlasím! Nemůžeme tě do toho jen tak zatáhnout. To by nebylo férové. Navíc je známo, že rozpory mezi elfy a vampýry řeší vždy dhampýr s největším postavením. Jinak se navzájem obviní z korupce. A tím by ses stal ty Meldone.“ začala Vivienne, ale bylo jí jasné, že on sám se rozhodne, jak to bude.

  „Nechci, aby vypukla válka. Už tak, že kouzelnický svět ohrožuje Voldemort. Pokud tomu můžu nějak zabránit, tak to udělám.“ řekl Meldon a jeho otec se na něj pyšně usmál. Když se pak podíval na svou matku, uviděl, že se o něj obává, ale přitom se jí i ulevilo.

  A tak se dohodli, že se vydají na cestu zítra, hned po setmění. Valcar jen vyřídil korespondenci ohledně jejich příchodu. Zbytek dne se snažil Meldonovi vtlouct do hlavy nějaké zásady slušného chování a Vivienne balila na cestu s pomocí domácích skřítků.

***********************************************

  Druhý den bylo v sídle Alcarmo pozdvižení. Všichni vstávali už ve dvanáct hodin odpoledne. Takže se všichni snažili vyhnout podrážděné Vivienne. Normálně vše zvládala v klidu, ale dnes byla obzvlášť nervózní. Zato Valcar byl v naprostém klidu a nerozhodilo ho ani, když se dozvěděl, že skřítci omylem poslali zavazadla na Sibiř místo, aby ho poslali na hrad v Rumunsku. Nakonec se vše vyřešilo, i když díky tomu byla vampýrka ještě podrážděnější. A nakonec tu zbyl Meldon, bývalí Chlapec-který-přežil. Dnes byl snad nervóznější než, když šel čelit Voldemortovi. A čím blíže byl čas odjezdu, tím to bylo horší. Nakonec mu dal Valcar lektvar na uklidnění.

  Nastal čas odjezdu a všichni se sešli ve vstupní hale. Všichni byli slavnostně oblečeni. Meldon  na sobě měl to samé, v čem ho viděl Lucius Malfoy. Zato jeho rodiče na sobě měli oděv, že by jim všichni králové a královny světa záviděli.

  Valcar byl sladěn do světlounce fialové a kontrastoval tím s Vivienninou černou. Oby mu to vysvětlili tím, že musí mít oblečení typické pro jejich druh. Než si je však stihl prohlédnout, objevily se v krbu dvě osoby. Podle jednoduchého šatstva Meldon poznal, že jsou z níže postavené vrstvy. Jeden byl elf v šedozelené a druhý byl vampýr v černé.

  Hned při příchodu se jim hluboce uklonili a oznámili, že jsou očekáváni. A vampýr vytáhl z váčku u pasu zlatý pohár, který si od něj vzal Valcar a přistoupil k němu a Vivienne. Meldon poznal přenášedlo a tak se mlčky lehce dotknul okraje spolu s matkou. Ani ne za minutu se samovolně aktivovalo.

***********************************************

  Díky přenášedlu se dostali na širokou cestu, která měla vést k hradu. A když se Meldon podíval jeho směrem, zůstal ohromeně stát. Před ním se tyčil hrad minimálně čtyřikrát větší než Bradavice. Hned na pohled si dhampýr všiml, že je hrad rozdělen na tři části a jak mu Valcar vzápětí vysvětlil, levá část obývali elfové, pravou vampýři a třetí část, která je dělila, to byli společné prostory. A tam také bude se svou rodinou obývat.

  Pár metrů od místa stál kočár, který je měl dovést, až do hradu. Nebyla to dálka, ale kdyby šli pěšky, nepřišli by včas. A podle toho co mu říkal otec, by to byla urážka jejich hostitelů.

  Ve chvíli kdy jeli ve voze se Meldon řekl otázku, která ho už nějakou dobu svrběla na jazyku.

  „Co udělají, až se dozví, že jste mě udělali dědicem díky kouzlu?“

  „Oni to vědí. Pro ně ale není důležité, čím si byl, ale čím si teď. A ty jsi dhampýr a na to nezapomínej.“ odpověděl mu Valcar a Vivienne se na něj povzbudivě usmála. Zbytek cesty už jeli mlčky.

  Když dojeli k hradu a obrovská brána propustila dovnitř, služebnictvo je zavedlo do jejich pokojů. U dveří mu Valcar dal do ruky pergamen, který, jak později zjistil, byl pln rad týkajících se společenského chování.

  Meldonův pokoj se nacházel v horních patrech a při pohledu na něj vydechl úžasem. Byl celý v zelených a šedých odstínech se stříbrnými doplňky. Z jeho pohledu bylo vše dvojnásobně ne-li trojnásobně luxusnější než co doposud viděl. Nejvíce jej však zaujal balkón. Byl opravdu prostorný, velikostí se rovnal společenské místnosti v Nebelvírské věži. Ale nejúchvatnější byl výhled. Když se rozhlížel, mohl vidět spoustu pohoří, které se kolem tyčily, a dole v údolí zahlédl poklidně tekoucí řeky. Tím vším se kochal ještě dlouhou dobu, protože když se u něj objevil sluha s tácem plným jídla, řekl mu, že ho později doprovodí na společnou večeři. Dokonce mu i připraví vhodné oblečení.

  Meldon na to vše jen kýval hlavou. Na tohle nebyl zvyklý. Nejzvláštnější na tom bylo, že by si klidně i zvykl, ale nad tou myšlenkou jen zakroutil hlavou. Vždyť tu nebyl dost dlouho, aby mohl něco takového říct. Vždyť mu i Valcar řekl, že neví, co se přesně bude dít, protože nikdy nebyl v téhle situaci.

  Když dojedl, šel se podívat po hradě, ale pro teď prohledával jen patro, ve kterém měl pokoj, protože nechtěl riskovat, že se ztratí. Bylo to tu tak velké, že pochyboval, že by se mu vůbec podařilo najít někoho, kdo by mu pomohl se dostat zpět.

  Jak zjistil ze svého průzkumu, jeho pokoj zabíral většinu patra a to se mu nezdál tak velký. Takže ho napadlo, že má nějaké skryté místnosti. Navíc se mu podařilo najít tajnou chodbu za jednou sochou, která ale vedla nahoru. Jenže ji nestačil prozkoumat, protože se blížil čas společné večeře a on nechtěl přijít pozdě. Jak mu totiž říkal Valcar. Dochvilnost je velmi důležitá, jestli chceš udělat dobrý dojem. A to on chtěl. 

*****************************************************

*POZNÁMKA AUTORKY: Psala jsem to na poslední chvíli a bála jsem se, že to nestihnu dopsat včas. Nakonec jsem to stihla, ale jen tak tak! :-)

*Otázky- Nevím co bych sem teď psala, takže jestli budete chtít něco vědět, zeptejte se v komentáři a já vám na něj odpovím... pokud budu moct. xD

3. kapitola<<<>>>5. kapitola