Překlad: Jutaki AiShine & Nade
Beta: Nade
Sice se zpožděním, ale berte to tak, že nebudete muset dlouho čekat na následující cíl. A já myslím, že to docela oceníte... :-DD
Opětovně velké díky Lily, Jenny, Bobo, Zuzaně, Arianně a Anny, ta jejich komentáře. Vážně díky. Opravdu nás mrzí, že tuhle povídku nedokáže ocenit víc lidí, ale snad se to časem zlepší. ;-) Vaše Nade.
***
Kapitola sedmnáctá
Když líně kráčel směrem
k třídě profesora Blacka, na chodbách bylo konečně ticho. Po večeři platilo
pro většinu hradu studijní volno a Blackova třída, naštěstí, byla od divokých
Nebelvírů a Mrzimorů dostatečně daleko. Z toho neustálého tlachání ho
bolela hlava. Izar doufal, že dnes – den po tom, co se vrátil do Bradavic – se
bude moct vrátit zpět do své rutiny. Například do vyučování, prostě cokoliv, co
odtáhne jeho pozornost od všech problémů.
Jak byl bláhový…
Studenti o tom útoku nepřestávali
mluvit. Když na něho na chodbách zírali, jejich oči zářily okouzlením už jen
při pouhém pohledu na něj. Ale tím to nekončilo. Chodili za ním a vyptávali se
ho; jaké to bylo v péči náměstka Riddla; jaké to bylo v lese; kdo si
myslel, že ho napadl. Byl to nekonečný seznam otázek, ale naštěstí byla většinu
dne po jeho boku Daphne. Uklidňovala ho vždy, když chtěl vyletět, a zaháněla
studenty, kteří si nezasloužili být
v jeho blízkosti.
Také si během dne všiml dvou
studentů, kteří neustále vrhali pohledy jeho směrem.
Draco a Grangerová. Co se týče
blonďáka, Izar si byl vědom lehce toužebných pohledů, které na něj Draco vrhal přes
celou chodbu nebo třídu. Jakmile však Draco zaznamenal Izarův pohled, se
zamračením na tváři se odvrátil. Taky si nemohl nevšimnout závistivých pohledů,
které od jeho bratránka schytávala Daphne.
A pak tu byla Grangerová. Byla
v tom stejně špatná, jako Draco. Mudlovská šmejdka se na něj tiše dívala,
pozorovala ho s ohrnutým nosem. Pokud někdo neměl žádné právo se šťourat
v jeho životě, tak to byla ona. Izar
znal ten pohled v jejích očích. Myslela si, že ví o všem, co se kolem ní děje,
jako by všechno bylo zcela zřejmé. Kdysi, ještě ve svých mladších letech, měl
Izar tenhle výraz taky. To bylo předtím, než si uvědomil, že svět není rozdělený
na černou a bílou.
Izar byl rád, že má soukromou
hodinu se svým drahým strýčkem. Sirius nebyl tak špatný, jak si Izar myslel, že
bude. Jeho strýc byl většinou tichý a klidný, a vyučoval ho pozoruhodně dobře. Občas
se pokusil o šibalský vtip, nad kterým Izar, nepříliš pobavený, jen nevýrazně
zamrkal. Ale téma ‚Regulus‘, když Izar jasně popřel jakýkoli vztah
k rodině Blacků, odsunul stranou. Přesto na něho jeho strýc nepřestával
zírat s omámeným výrazem na tváři.
Bylo to znervózňující.
Přišel před třídu OPČM a zastavil
se. Přemýšlel, jestli je tu dnes Voldemort. Tehdy otevřeně prohlásil, že jeho
setkání se Siriem sledoval. Dnes má určitě na práci něco lepšího, než pozorovat
Izara, jak se během duelů válí po zemi. Nebo v to Izar aspoň doufal.
Když pozvedl levou ruku, zarazil
se, aby si ji prohlédl. Protože se tak rychle vrátil do vyučování, neměl zatím čas si o tom prstenu něco přečíst.
Měl v plánu to udělat hned po svém soukromém doučování se Siriem. Ale
rozhodl se, že než se k tomu dostane, bude nosit bezprsté kožené rukavice.
Rukavice měla přesně potřebnou velikost, aby prsten skryla před zvědavýma
očima. Takže žádné otravné děti se ho
na to nevyptávaly.
Ústy vydechl horký vzduch a rázně
zaklepal.
„Dále,“ zvolal rozrušeně Sirius
na druhé straně.
Izar vstoupil do učebny a všiml
si další postavy sedící se Siriem za jeho stolem. Malou chvíli měl Izar potíže rozlišit,
kdo je Sirius a kdo host. Host byl menší a měl kratší vlasy. Možná proto měl
Izar problém si uvědomit, že je to Regulus. Ten teď vypadal mnohem čistší –
mnohem více hoden titulu hlavy aristokratického rodu Blacků, než když ho Izar viděl
naposledy. Seděl hned vedle Siria, takže si Izar mohl povšimnout podobností i
rozdílností mezi nimi.
Izar zasyčel mezi zuby, při pohledu
na svého otce cítil svíravý pocit v hrudi. Dělo se příliš mnoho věcí, než
aby opravdu přemýšlel o důsledcích přijetí Voldemortova dárku, aby ušetřil muže, kterého ani neznal. Současně však Izar
věděl, že myšlenkám na Regula se tak dlouho vyhýbal jen proto, že nechtěl
přemýšlet o svém rozhodnutí zachránit jeho život. Život muže, který se nikdy předtím
neobtěžoval vstoupit do jeho života.
Nevěděl, že existuješ…
Izar zavrtěl hlavou a k Siriovi a
Regulovi se otočil zády. Zrovna chtěl projít dveřmi, když se mu přibouchly před
obličejem.
„Izare,“ zvolal za ním Regulus,
s náznakem zoufalství v hlase.
Izar zůstal stát na místě jako přikovaný.
Jeho uši zasáhly zvuky za ním se blížící osoby. Z těch vyrovnaných a
kultivovaných kroků Izar odhadoval, že je to Regulus. Sirius měl spíše
arogantní a neuhlazený krok. Hřejivá ruka ho vzala za ramena a otočila.
Izar byl vtažen do silného
objetí. Regulus ho políbil na spánek a pak si jeho čelo přitiskl na rameno,
takže Izar nemohl pohnout hlavou. Takováto osobní přivítání přijímal dost těžko,
ale Regulův dotek ho nějak zdolal. Naštvaný sám sebe si uvědomil, že se jeho
tělo k Regulovi samovolně naklání. Ten na oplátku své sevření ještě zesílil.
„Jsem tak rád, že jsi
v pořádku,“ zamumlal mu do ucha, s rukama stále těsně obtočenýma kolem
Izara. S posledním silným stiskem Regulus ustoupil, rukama ho však dál držel za
ramena. Živé šedé oči Izara studovaly, hledaly jakýkoli náznak poškození.
„Musím vyjádřit své potěšení nad tvým výkonem. Byl jsi skvělý,“ usmál se
samolibě Regulus. „Jen bych si přál, aby to neskončilo tak nepříjemně.“
Izar se pokusil o úsměv, ale
vyšel z toho úšklebek. Přes Regulovo rameno zahlédl Siria. Ten byl
překvapivě klidný a soustředěný vzhledem k tomu, že zjistil, že jeho mladší bratr
je naživu. Když si muž všiml jeho pohledu, mrknul na něj.
Izar přejel pohledem přes prázdné
studentské lavice. „Ví profesor Snape, že jsi byl u Voldemorta?“ zeptal se Izar
tiše, příliš tiše, než aby to slyšel Sirius.
Regulovy ruce sklouzly z Izarových
ramen. Okamžik radosti byt tvrdě setřen z jeho výrazu. „Ano.“ Šedé oči
klesly směrem k Izarově ruce. Regulus zbledl; jeho tělo ztuhlo. „Já… on objevil mou slabinu a obratně jí
využil, jako každý jiný Temný pán na jeho místě. Izare, můj synu, nemusel jsi
přijmout ten prsten. Rád bych trpěl…“
„Nechci o tom mluvit,“ odsekl
Izar chladně. Svou ruku schoval v rukávu. „Ty o tom prstenu víš? On ti to
řekl?“ obvinil ho Izar.
Regulus vypadal upřímně
v rozpacích. „Řekl. Cítím se ještě hůř, když vím, že jsi musel přijmout
tohle břímě.“
„Ušetřil jsem tvůj život,“
zasyčel chladně Izar. „Jinak se tě chystal zabít.“
Hřejivé ruce se jemně dotkly jeho
tváří. „A za tvou oběť jsem ti navždy zavázán, Izare. Nikdy jsem neměl
v úmyslu, aby se mé činy zpřed patnácti let obrátily proti tobě, tomu nejnevinnějšímu
z nás všech přítomných. Bylo to… skoro jako by čekal na příležitost, aby
ti ten prsten mohl dát. Myslel jsem si, že když k němu půjdu přímo, mohlo
by to mě i Severuse zachránit. On už několik let věděl, že žiju. Jenom trpělivě
čekal na to, až se vrátím, abych mu
čelil,“ vysvětlil tiše Regulus. Sirius vstal a přešel místnost. Regulus si toho
musel všimnout, protože se rychle zeptal. „Víš, jak ten prsten funguje? Řekl ti
to?“
„Ne,“ Izar vytrhl svou tvář z
Regulových dlaní. Věděl, že je k němu krutý, ale všechna ta jeho starostlivost
ho hrozně tížila.
Regulus neochotně stáhnul ruce
pryč od Izara. Jeho tvář byla stejně nešťastná, jako ten den, když ho Izar
viděl v hostinci. Věděl, že ten muž nese všechnu vinu za své dřívější
jednání. A Izar také věděl, že Regulus věří, že jeho vinou teď nosí ten prsten.
V tuhle chvíli byl Izar
příliš nervózní, než aby ho přesvědčoval o opaku.
„Přišel jsem sem, abych
s tebou mluvil o Lily,“ začal Regulus, když se Sirius dostal na doslech.
„Můj vliv na ministerstvu pomalu roste. Jakmile se rozhodneš mě veřejně přijmout
jako svého otce, nemovitosti Blacků jsou znovu otevřeny pro naše potřeby,“
informoval ho Regulus.
Pro naše potřeby. Izar odvrátil svou tvář, v srdci se cítil rozporuplně.
Bylo to na něj všechno moc rychlé.
Cítil závrať.
Ale Regulus pokračoval, aniž by
si všiml Izarovy ztráty kontroly.
„Přišel jsem, abych si promluvil
se Siriem. Řekl jsem mu o svém objevu, že ty jsi můj syn, a o Lilyině podílu.“
„Ani já o tom nic nevím,“ informoval
ho Izar, lehce uražený. „Myslel jsem, že Sirius je přítelem Lily a Jamese
Potterových. Proč bys za ním chodil?“ Izar si myslel – očividně špatně – že
Sirius a Regulus spolu nikdy nevycházeli. Zdá se však, že něco v minulosti
jejich vztah změnilo.
„Byl jsem,“ promluvil Sirius
místo Regula, který dal přednost tomu, že na něj shlížel v obavách. Obočí
se mu při tom zkrabatilo. Nedokázal snad Izar dostatečně skrývat své emoce?
Nebo byl Regulus prostě příliš dobrý ve čtení lidí? „Byly tu nějaké problémy…“
„O tom si promluvíme později,“
přerušil ho tiše Regulus. „Musím ti říct o Lily, Izare. Začala konat. Byl jsem
informován, že Lily se skoro patnáct let ukrývala ve stínu, na veřejnosti se
příliš neprojevovala. Když se začalo mluvit o mém návratu, začala být víc
aktivní. Bojím se, aby se nás nepokusila rozdělit.“
Izar se zachechtal, hlava se mu točila.
„Omlouvám se,“ reagoval. Začal mít obtíže s dýcháním. Proč? Proč se jeho tělo
takhle chovalo? „Já tohle opravdu nemůžu. Teď vážně ne.“
Sirius vykročil, aby Izara
zastavil, ale Regulova ruka nesoucí rodinný šperk ho zastavila. Oči jeho otce
byly plné úzkosti, když sledoval, jak se Izar odvrací. Ten bez váhání otevřel
dveře a ze Siriovy třídy utekl. Rozpálené tváře se mu konečně začaly
ochlazovat a jeho srdce uklidňovat.
Uvědomil si, že své tělo tlačil na
maximum. Nebylo to nutně jeho tělo, bylo to více o jeho mysli, která byla pod
tlakem – jeho emocí.
Znamení zla; přenášedlo, které si
Voldemort objednal; jádro hůlky; trénování soubojů; halucinace; prsten; Regulus,
a nyní Lily a ostatní členové Blackovy rodiny… bylo toho na něj moc.
Izar se opřel o zeď knihovny a
v jakémsi omámení zíral do chodby. Možná, že byl tak nesvůj proto, že se
po většinu svého života nemusel koncentrovat na nic jiného, než na školu. Nikdy
neměl žádné sociální závazky, žádná očekávání. A tento rok se to na něj valilo
tak rychle a tvrdě, že se potýkal s tím, jak žongloval s tím vším
najednou.
Jeho oči nechtěně sjely na jeho
levou ruku. Pod svou rukavicí prsten vidět nemohl, ale jeho obraz měl vypálený ve
své mysli. Také si živě vzpomínal na vinu v Regulově tváři. Izar byl vždy velmi
schopný při čtení lidí a věděl, že Regulus byl tím, že Izar přijal prsten, velmi
zničený. Jakkoli chtěl Regula vinit ze svého osudu, nedokázal v činech
svého otce najít nic špatného.
Voldemort už dávno věděl, že je Regulus
naživu. Pokud by se Regulus pokusil udělat něco vychytralého v zákulisí, dřív
než předstoupil před Temného pána, dalším čekáním by Voldemorta ještě víc
rozhněval. Tenkrát v hospodě věděl, že mu Izar lže. A přesně jak na to dnes
Regulus poukázal, bylo to, jako by Voldemort hledal něco, čím by mohl Izara vydírat. To znamenalo, že to s tím prstenem
měl v plánu ještě předtím, než se do Británie vrátil Regulus.
I kdyby Izar odmítnul přijmout
prsten, aby zachránil život Regula a Severuse, tak si byl více než jistý, že by ten prsten stejně nakonec skončil na jeho
prstu. Voldemort by jen použil jinou záminku. Z nějakého nevysvětlitelného
důvodu Voldemort ten prsten na Izarově prstu potřeboval.
Ale proč?
Jedna jeho část se chtěla vrátit
do Siriovy třídy a Regula si vyslechnout. Ten muž se opravdu snažil Izara pochopit
a pomoci mu. Věděl to. Ale ještě pořád měl ve své hlavě blok ohledně toho, že
by se o něj kdokoli staral. Byl zvyklý žít sám. A taky si nebyl jistý, jestli
by v tuhle chvíli zvládl poslouchat o Lily a jejich minulosti. Ne, dokud
nebude mít všechno kolem sebe pod kontrolou.
„Izare?“ zeptal se opatrně čísi hlas.
Přes své vlasy spadlé do obličeje pohlédl Izar na Daphne. Dívka stála na
špičkách a nakláněla se, aby nahlédla do jeho obličeje. „Je všechno
v pořádku?“
„Ne,“ zamumlal Izar tiše.
Odstrčil se od zdi a snažil se přetvořit svůj výraz do chladné lhostejnosti.
„Ale bude.“
Věnovala mu malý úsměv, natáhla
se a třela jeho paži svými pěstěnými nehty. „Víš, že za mnou můžeš přijít vždycky.“
Izar přikývl v odpověď. Zasmála se. „Něco mi říká, že i tak za mnou
nepřijdeš. To bys radši ve tmě vykrvácel.“
„Samozřejmě,“ odpověděl krátce
Izar. Než stačil říct cokoli dalšího, všiml si malé skupinky za Daphne. Pohromadě
tu stálo několik sedmáků a šesťáků ze Zmijozelu. Tiše mezi sebou rozmlouvali a vypadali
docela rozrušeně. Daphne se otočila, aby zjistila, co zaujalo jeho pozornost, a
pak se obrátila zpět.
Greengrassová si povzdychla a na
její tváři se promítlo trápení. „Potřebuji se tě na něco zeptat, Izare. Ale
naprosto chápu, když se ti nebude chtít. Kdybych byla na tvém místě, tak bych
odmítla…“
„Co je?" zeptal se krátce
Izar, příliš podrážděný, než aby poslouchal, jak Daphne chodí kolem horké kaše.
Blonďatá čarodějka sevřela rty a
pak přistoupila blíž k Izarovi. Položila ruce na jeho paže, aby se
uklidnila. „Předpokládám, že v poslední době jsi noviny nečetl? Kupodivu,
když se dostaneš přes pátou stranu, tak jsou tam zprávy i o něčem jiném, než o
turnaji.“
„Opravdu?"
Vrhla na něho varovný pohled. „Zjevně,“
ohlédla se za sebe na tu skupinu. Někteří ze Zmijozelů nevypadali nadšeni tím,
že s ním mluví. Ale byli tu i tací, kteří napjatě čekali na jeho reakci.
„Otec Theodora Notta byl nedávno odsouzen na dva roky v Azkabanu. Nottův
otec je nemocný, Izare. V Azkabanu nepřežije ani týden, natož dva roky.“
V jejích zelených očích byly slzy. „Theodor je teď strašně rozčilený.
Přišel o matku, když mu byly pouhé čtyři roky. S otcem jsou si blízcí,
opravdu blízcí.“
Izar se znovu zadíval na skupinu
studentů a všiml si nejvyššího a nejhubenějšího z nich. Jeho oči, zoufalé a
rozzlobené, visely na Izarovi.
„Požádal mě, abych se tě zeptala…“
Daphne se odmlčela, protože hledala vhodná slova.
„Chce, abych mu pomohl vysvobodit
jeho otce z Azkabanu?“ zeptal se lehce jízlivě Izar. Z Azkabanu nebylo
možné uniknout, rozhodně ne s bandou školáků.
„Ne,“ pokárala ho Daphne. „Chce,
abys mu pomohl se pomstít. Vypadá to tak, že mudlovský šmejd, Cory Appleton,
Theodorova otce udal. Informoval ministerstvo, že pan Nott má v domě pár
ilegálních předmětů, ilegálních temných artefaktů, které nebyly registrovány na
ministerstvu. Náměstek Riddle se ze všech sil snažil zbavit pana Notta
obvinění, ale bylo tu mnoho důkazů. To nejlepší, co náš pán mohl udělat, bylo
zmírnit jeho trest z pěti let na dva roky.“
Izar si lehce povzdechl. „Co má
Nott v plánu?“
„Zabít,“ zamumlala tiše Daphne.
„Nemám mu to za zlé,“ bránila ho horlivě. „Appleton je starý mudlovský šmejd,
který si užívá toho, že nechává zavírat nevinné muže a ženy. Pan Nott měl tyto
artefakty ve svém držení po desetiletí. Hodně z nich patřilo Temnému pánovi
nebo Nottovým předkům. Nikdy se jich nedotkl. A nyní, s jeho smrtelnou
nemocí, ho poslali do smrtící věznice, která ho do necelého týdne zabije.“
Dívka byla na jeho vkus až příliš
emocionální.
„To je neuvážené,“ promluvil
konečně Izar. „Až to zjistí Temný pán, tak…,“ odmlčel se Izar, když si začal
uvědomovat souvislosti. „To je důvod, proč Nott chce, abych ho doprovodil, je
to tak? Myslí si, že když mě Temný pán tak okatě favorizuje, tak z toho vyvázne
bezbolestně.“
Daphne tiše zavrčela. „To není
jenom kvůli tomu. Zmijozelové, kteří ti nezávidí nebo k tobě necítí nenávist,
kvůli tvé krvi, k tobě kupodivu vzhlíží, protože Temný pán má o tobě vysoké
mínění. Věří, že jsi něco jako jeho nástupce. A chtějí ti být nablízku.
Především Nott.“
Theodor vykročil jejich směrem,
zbytek Zmijozelů zůstal na místě. Jak se Zmijozel přibližoval, Izar si ho prohlédl.
Byl vysoký a štíhlý, jeho rysy připomínaly králíka. Oči měl velké,
mandlového tvaru jako Izar, malý špičatý nos a malá ústa. Izar v jeho ústech
zahlédl dva velké přední zuby. Nebyly tak velké jako u Grangerové, ale byly
větší, než je běžný průměr.
Jeho modré oči byly mdlé a bělmo
zarudlé, což bylo od pláče, jak Izar předpokládal. Jako typický čistokrevný se
držel zpříma. „Nikdy jsem se formálně nepředstavil,“ Theodorův hlas byl silný,
postrádající jakékoli emoce utrpení. „Theodor Nott. Je pro mne potěšením tě
konečně poznat, Izare.“
Chlapec natáhl ruku a odhalil tak
velký rodinný prsten na svém malíčku. Izar potlačil povzdech, než si s ním
potřásl rukou.
„Jsi si jistý, že to chceš
udělat?“ zeptal se ho Izar tiše. Nebylo by dobré, kdyby je Zmijozelové za nimi
zaslechli. Nott by se urazil. „Promyslel sis to s chladnou hlavou?“
Nottovo obočí se svraštilo, jak
se ho zmocnily emoce. „Chci pomstít mého otce,“ prohlásil bez dechu a s vášní.
Žádná slza mu neukápla, ale slzy by hořící potřebu v jeho pohledu jen
oslabily. „Udělám to s tvou pomocí, nebo bez ní. Jen si přeji, abys šel se
mnou.“
„Potřebuje, aby ho doprovázel
někdo s hlavou na úrovni. Potřebujeme to tak rychle a čistě, jak to jen
půjde a ty jsi ten, kdo by nám s tím mohl pomoct,“ poukázala logicky
Daphne. „Mezi studenty jsi nejzralejší kouzelník, Izare. Potřebujeme tě mít
s sebou. Minimálně, abys udržel ostatní na uzdě,“ naznačila a přes rameno pohlédla
na starší Zmijozely.
Izar věděl, že kdyby to Voldemort
zjistil, byl by vzteky bez sebe. Izar zahlédl jen záblesk jeho zuřivosti, ale
věděl, že je lepší ji neprobouzet. „Vezměte si své Smrtijedské hábity,“
zašeptal Izar. „Sejdeme se tady v knihovně, hábity budete mít v brašnách.
Odtud půjdeme k Zapovězenému lesu, abychom se přemístili.“ Odmlčel se. „Kde
přesně je Appletonův dům?“
„Ve skutečnosti je to blízko Příčné
ulice,“ odpověděla Daphne za Notta.
Izar ostře přikývl a jeho myšlenky
běžely o závod, když sledoval, jak zmijozelští mizí pryč, směrem ke sklepení.
Blízko Příčné ulice.
Izar se podíval na svůj prsten a
pak se rychle vydal do knihovny. Potřeboval jen pár minut, aby si ten prsten vyhledal.
Užíralo to jeho mysl, nepřetržitě tížilo na ramenou.
Když si našel stůl o samotě, vytáhl
Eruditio. Když knihu rozevřel a
špičkou hůlky přejížděl podél prázdných stránek, prsty se mu třásly. „Magické prsteny
nebo rituální prsteny,“ pronesl. Jak se jeho hůlka otřela o prázdnou knihu, po
zlatě lemovaných stránkách se začalo magicky rozlévat inkoustové písmo.
Když kniha začala vyjevovat svá
tajemství, posadil se a netrpělivě čekal. Jakmile se zdálo, že je hotovo,
zalistoval rychle stránkami, prohlédl si každý prsten a pak ho přeskočil, když
neodpovídal kroužku na jeho prstu.
Konečně, asi v polovině učebnice,
narazil na obrázek svého prstenu a jeho partnera, toho Voldemortova. Nad tím
množstvím informací se Izarovi krátce rozšířily oči. Text detailně zacházel do
historie prstenů, s vysvětlením, že byly už od středověku poměrně často využívány
a pokračovalo to po celou moderní dobu.
Keltský prsten má mezi čistokrevnými a jejich
rodinami mnoho využití. Převážně se Keltský prsten používá pro mentora a jeho dědice.
Neužívá se však mezi členy skutečné rodiny. Pokud si vlastník prstenů přeje přijmout
za dědice dítě mimo svou rodinu, Keltský prsten bude působit jako pojítko. Disponent
si navlékne stříbrný Keltský prsten a svému dědici věnuje černý titanový.
Existuje mnoho kouzel, kterými může disponent s keltskými prsteny
manipulovat; některé z uvedených kouzel mohou u uvedených dědiců způsobit téměř
závislost. Ministerstvo kouzel už mnoho let vyjadřuje své přesvědčení, že Keltské
prsteny by měly být v kouzelnickém světě zakázány, už kvůli jejich ovládající
povaze. Bohužel jsou tyto prsteny v čistokrevných rodinách akceptovány již po
staletí, takže by bylo zcela nemožné je zabavit.
I když je Keltský prsten v mnoha
ohledech temný, může mít i pozitivní projevy. Rodiny, které nemohou produkovat
dědice, tyto prsteny využívají k formálnímu adoptování dítěte do své
rodiny. Občas může být keltský kruh upraven tak, aby se něco z fyzického a
chemického podpisu mentora přeneslo na jeho dědice. Během několika let by dědic
mohl být mylně považován za jeho skutečné syna.
Přestože se Keltské prsteny používají
především u mentora a dědice, u čistokrevné rasy se také užívají mezi zasnoubenými
páry. V kouzelnickém světě praktikují čistokrevné ženy ctnost. Očekává se
od nich, že zůstanou čisté až do noci, kdy dojde ke svázání s jejich
budoucím manželem. Keltský prsten zakazuje sexuální aktivity až do svatební…
Izar s úšklebkem zaklapl
knihu. Voldemort ho lákal, aby se stal jeho dědicem? Copak ten muž nebyl nesmrtelný?
To nějak nedávalo smysl a Izar teď
chápal, proč Voldemort chtěl, aby za ním přišel, až zjistí funkci prstenů.
Podle textu, může disponent, kterým je v tomhle případě Voldemort, manipulovat
s prstenem tak, aby pracoval, jak chce on sám. Přenosy DNA a osobnostních
rysů byly jedny z věcí, kterých by Voldemort mohl prostřednictvím prstenu dosáhnout.
A mimo jiné tu bylo ještě spojení s mužem, které ho také mohlo ovlivnit,
spojení, které by mohlo způsobit Izarovu závislost na něm.
Existovala široká škála věcí, které
mohly prsteny dělat, pokud by si to Voldemort přál. A i kdyby se Izar prostřednictvím
prstenů muži přiblížil, dokázal by
vůbec zjistit celou pravdu? Mohl by zjistit, jaké manipulace Voldemort do
prstenů vložil?
Zatím Izar žádné odlišnosti
necítil. Necítil se být na muži závislý víc než obvykle. A neviděl žádné
fyzické rozdíly na svém vzhledu. Ale byl si celkem jistý, že Riddle prsten nepoužije,
aby se mu fyzicky podobal. Z toho by neplynul žádný zisk. Nicméně ho
napadlo, že by na něho mohl Riddle pomocí prstenu přenést část své osobnosti.
Pokud ho Riddle skutečně chtěl jako svého dědice, chtěl by, aby byl Izar více společensky
a politicky uhlazený.
Izar si povzdechl a rukama si unaveně
třel tvář. Pokud to dnes v noci dopadne dostatečně dobře, měl by jít zítra za
Riddlem. Muž se obvykle během dne několik hodin pohyboval po Bradavicích, než
je večer opustil.
Dnes v noci by se využitím těch
prstenů neměl zabývat. Nabízelo se prostě příliš mnoho možností. Z toho co
věděl, mohl Voldemort prsteny klidně použít jen jako politický symbol.
Blízko Příčné ulice.
Hlas Daphne mu rezonoval hlavou. Šedozelené
oči unaveně hleděly na jeho hůlku. V Příčné ulici byl Ollivander. A v Příčné
ulici byla také velká kniha, ve které měl Ollivander své záznamy.
Izar se v sedu napřímil,
cítil se poněkud samolibě. Voldemort dokáže prohlédnout lži. To ano. Díky
spojení jejich prstenů snad ještě víc. Ale Temný pán by neměl být schopen
vnímat polopravdy, že? Kdyby je načapali mimo hrad, bude se Voldemort dožadovat,
kam to zmizeli. Izar by mohl pravdivě říci, že pomáhal Nottovi s jeho pomstou.
Ale kdo říká, že Voldemortovi musí přiznat, že šel také k Ollivanderovi?
To bylo ideální řešení. Izar by mohl zjistit, jaké je jádro Voldemortovy
hůlky, aniž by o tom muž věděl. A pak bude moci v soukromí vlastních pokojů
pracovat na Znamení zla. Bude mít všechny informace, které potřebuje.
Ostatní spolužáci nemusí vědět,
kam má namířeno. A taky nemusí vědět, že jejich nerozvážného činu využil jako
prostředek, aby získal bod na Voldemorta.
Vstal, naházel své knihy do tašky
a po tváři se mu rozšířil líný úšklebek. Musel zajít do Havraspárské společenské
místnosti, aby si vyzvedl svůj Smrtijedský hábit. Ale než odešel, vstoupila mu
do cesty postava.
„Chci jít s tebou,“ oznámil mu
Draco s tvrdohlavě vysunutou bradou.
Izar zamrkal. Nepřekvapilo ho, že
Draco ví o Nottově plánu pomsty. Zmijozelští byli dost těsně sepjatá skupina
spolužáků. Drželi spolu a svá tajemství spřádali za dveřmi své vlastní koleje,
nikde jinde. Izar byl jen maličko překvapený, že chce Draco jejich skupinu
doprovázet. Koneckonců, Nott byl ve Zmijozelu trochu samotář. Neměl potřebu
plazit se před Dracem, jako ostatní.
„A také bych se rád omluvil za svůj
výbuch, u té večeře před pár týdny. Bylo to zcela nemístné, a velmi netaktní.“
Izar se ušklíbl. „Už ses mi
omluvil v nemocničním křídle, Malfoyi.“
„Ne,“ zavrtěl Draco hlavou, ve
tváři se mu usadil vážný výraz. „Nemám na mysli to, co jsem řekl tehdy na
ošetřovně. Když jsem tě při minulém úkolu viděl v nebezpečí, uvědomil jsem si,
že jsi do toho neměl možnost mluvit. Do tohoto turnaje tě přinutili.“ Blonďatý
chlapec se zlehka ušklíbl. „A také jsem si uvědomil, že bych si ty halucinace z Ďáblova
jedu příliš neužíval. Takže… jsem rád, že jsi to ty.“
Izar podrážděně protočil oči.
Věřte, že pokud Draco Malfoy přijde s omluvou, bude z ní odkapávat arogance.
„Omluvu přijímám,“ připustil hořce
Izar. Co jiného mohl dělat? Malfoy by ho pronásledovat po chodbách Bradavic, dokud
by omluvu nepřijal. Pak tu byla ještě další část Izara, byť malá, která k
Dracovi cítila trochu soucit. Uvědomoval si, že ten kluk se vždycky ze všech
sil snažil, aby na něho byl jeho otec pyšný. Mít otce, který tak bezohledně odhodí
sen svého syna o turnaji, bylo poněkud… žalostné.
„Tak si vezmi svůj hábit,“
pokračoval Izar.
Draco nadzvedl horní část svého batohu,
niklovou masku Smrtijeda měl již zastrčenou uvnitř. Chlapcovy oči uličnicky
dráždivě zazářily.
Izarovi živě připomněl Lucia
Malfoye.
{Death of
Today}
Chladná maska na jeho tváři mu
připadala těžká. Izar si nikdy předtím masku Smrtijeda nenasadil a těžko si na
ten pocit zvykal. Jeho oči snadno viděly skrz otvory, bylo jen nepohodlné, jak ho
ta váha nutila sklánět tvář.
Plížil se mezi obchody
v Příčné ulici. Bylo dost pozdě, takže obchody byly zavřené a majitelé
byli doma. Izar si musel připomenout, aby své Smrtijedské pláště přeměnili do
něčeho méně podezřelého pro případ, že by je při zpáteční cestě nachytal nějaký
profesor. Určitě se vyplatí přeměnit je na knihy. Takhle profesor, pokud bude
prohledávat jejich věci, neuvidí, jak na něj zírá Smrtijedská maska.
Izar zakázal, aby se k nim
přidali všichni Zmijozelové. Místo toho Nottovi dovolil vybrat, kromě Draca a
Daphne, ještě další dva. Ten nakonec vybral dva sedmáky ze Zmijozelu, Peregrina
Derricka a Luciana Bolea. Moudrá a přirozená volba. Nott jim nebyl nijak
blízko, ale byli to slušní kouzelníci a ne tak hluční jako ostatní. Aspoň to
předpokládal.
Protože Derrick a Bole byli
jediní, kdo se v tuhle chvíli dokázal přemístit, museli se asistovaně přemístit
spolu s Dracem, Daphne a Izarem. Draco vytrvale protestoval, tvrdil, že se
přemístit umí. Izar vyslal pohled bratrancovým směrem a Draco se neochotně
chytil Boleho ruky. Museli to udělat nadvakrát, protože Bole a Derrick se
nemohli na takovou dálku přemístit s dalšími dvěma osobami.
Pět Zmijozelů stálo na okraji
Příčné ulice, kde na něho ‚doufejme' trpělivě
čekali. Z jejich pozice nemohli vidět, kde se právě nachází. A Izar
chtěl, aby to tak i zůstalo.
Krčil se vedle Ollivanderova
krámku a tiše sledoval, jak mistr hůlek vychází z obchodu. Když mávl svou
hůlkou, aby zamkl obchod, z jeho navlhčených rtů vyšel veselý tón. Bylo to
jednoduché zamykací kouzlo; takové, které Izar dokázal lehce překonat. Zarazilo
ho to, ale zkonstatoval, že Ollivander tam zřejmě nemá nic, co by mu mohl někdo
chtít ukrást, s výjimkou nelegálních-neregistrovaných hůlek.
Když Ollivander procházel ulicí, zastavil
se a jeho ramena ztuhla. Bělovlasý muž se pomalu otočil směrem k Izarovi.
Havraspár se přikrčil za rohem, svou
hlavu přitiskl ke studenému kameni. Nedovolil si ani dýchat, dokud
neuslyšel hvízdání a kroky kráčející ulicí pryč.
Izar opatrně vystrčil hlavu zpoza
rohu a prohledával ulici. Soumrak potopil ulici do černočerné. Svítilo jen pár
pouličních lamp, ale ne dost na to, aby vrhaly dostatečné světlo na vchody
obchodů.
Připlížil se před Ollivanderův
obchod. Svou hůlku měl už dávno vytaženou, když blízko prahu dveří spatřil
zářivý odstín ochran. Jeho hůlka se s ochranami téměř láskyplně mazlila.
Nad tak skvěle umístěnými ochranami téměř zavrněl blahem, už nebyl překvapený,
že je obchod pod jednoduchým zamykacím kouzlem. Dalo se předpokládat, že
Ollivander bude schopný v práci s kouzly; koneckonců, jeho živobytím byla
výroba hůlek.
Ale Izar tím pomalu pronikal,
vrstvu po vrstvě. Špičkou své hůlky odhrnul vrchní nános. Přetrhané vrstvy se
vznášely ve vzduchu a během několika vteřin mizely, jen aby je další ochrany následovaly.
Z Izarových rtů mazlivě
sklouzlo latinské zaklínadlo ke zvrácení ochranných kouzel. Pro něho to bylo relativně
snadné, i když ostatním by to mohlo připadat obtížné. On prostě miloval veškerou
magii, ve všech formách a se všemi jejími vlastnostmi. Možná proto ve škole tak
exceloval. Ke každému magickému podpisu se choval, jakoby to bylo něco drahého
a vzácného, ať se to týkalo temné nebo světlé magie.
Samozřejmě to mohlo být taky
proto, že byl magicky senzitivní.
Nakonec ochrany pohasly a rozplynuly
se. Izar jednoduchým mávnutím hůlky odemkl dveře. Ty při otevírání
zaskřípaly a Izar se vnitřně otřásl. Vnitřek obchodu byl přesně takový, jak si ho
pamatoval ze svého prvního ročníku.
Jemné hučení hůlek bylo Izarovi
příjemné. Jelikož byl magicky senzitivní, dokázal cítit hůlky i jejich
intenzitu magie. Hůlky, které měly výraznější auru, byly vzadu, pravděpodobně
tam, kde měl hůlku i Voldemort. A přesně tam, kde byla ta Izarova.
Sedl si na starou stoličku
v přední části obchodu a začal listovat záznamem. Informace o prodejích
hůlek byly seřazeny podle příjmení.
Izar se zastavil na příjmení
‚Black‘. Jak Sirius už uvedl, praví Blackové měli všichni jádro hůlky z
Testrála. Zíral na Regulovo jméno a představoval si své jméno hned pod jménem
svého otce. Ale jeho bylo pod ‚Harrison‘ a Izar přemýšlel, jak k tomu
příjmení přišel. Dali mu ho v sirotčinci?
Rychle prolistoval B a přesunul
se na R. Jeho oči létaly po stránkách, dokud nenarazily na jméno Thomas Marvolo
Riddle.
Úsměv mu zvlnil koutky úst, když
si četl o hůlce.
Délka: 13 ½ palce; dřevo: tis; jádro: pírko fénixe.
„Pírko fénixe,“ zamumlal Izar,
škubl rty. „Kdo by si pomyslel, že Temný pán má ve své hůlce část světlého
tvora?“ Porozhlédl se okolo prašného a starého obchodu s hůlkami. Magický
metr na stole vedle něj zahučel a škubl sebou.
Čím víc však o tom Izar
přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že pírko fénixe sedí. Temný pán byl svým
způsobem nesmrtelný a silný. Kdyby Temný pán ‚zemřel‘, prostě by se díky své
nesmrtelnosti znovuzrodil, tak jako fénix
Podíval se zpět do staré knihy a
zamračil se, když si přečetl údaj v závorce, hned vedle Riddlova jádra.
(Fawkes - Albusův pták)
Izar se překvapeně opřel. Vážně
to mohl být tak snadné? Šedozelené oči se podívaly zpět do knihy. Všiml si toho
inkoustu. Riddlova data byla psána mírně vybledlým inkoustem, psaným před
padesáti lety. Nicméně se zdálo, že ‚Fawkes‘ tam byl dopsán docela nedávno.
Skoro jakoby ten muž věděl, že se Izar odváží sem přijít.
Izar, ztracený v myšlenkách,
zíral na stránku. Ollivander ho neoznačil jako Temného čaroděje. Ale na druhou
stranu, nebyl ani Světlý.
Předpokládal, že muž byl jen pohlcený svou prací – všechno to bylo jen o
vědomostech a tradicích. Ollivander byl fascinovaný tím, co můžou jeho hůlky
dát kouzelnickému světu, ať ten čaroděj byl světlý nebo temný. Izar upřímně
věřil, že byl pouze nadšený Izarovým zájmem o hůlky, tak nadšený, že byl
ochoten mu pomoct.
Izar jen tak mimovolně mávl svou
hůlkou ve vzduchu a byl překvapený, když se na stole zachvěla krabička
s hůlkou. Znovu pohyb zopakoval a krabička se k němu přiblížila. Izar
přimhouřil oči a opatrně natáhl ruku, aby se krabičky dotkl. Nic se nestalo.
Sevřel rty a opatrně odstranil
víko, jen aby odhalil cesmínovou hůlku. Na víku byly napsány podrobnosti, mimo
jiné že obsahuje pírko fénixe, které měří jedenáct palců. Přesněji řečeno, fénixovo
pírko tam bylo, nedávno použitým inkoustem a Ollivandrovým písmem, označeno
jako ‚Albusův pták‘.
„Starouši,“ zasmál se Izar. „Tys
to věděl…“ Díval se na sestru Voldemortovy hůlky. A poprvé v tomhle roce
se Izar cítil upřímně šťastný. Konečně
se něco vyřešilo rychle a bezbolestně.
Obtočil prsty kolem hůlky a
vytáhl ji z krabičky. Okamžitě pocítil teplo. Celým jeho tělem prostoupil
žár a přinesl uvědomění sebe sama, cítil víc živý než předtím. Byl to ten samý
pocit, který měl před čtyřmi roky u své současné hůlky.
Mohly být jednomu kouzelníkovi určeny
dvě různé hůlky? Z téhle hůlky měl vážně dobrý pocit, tak nějak správný. Bylo to skoro tak příjemné,
jako s jeho Testrálovou hůlkou, jen na dotek byla trochu neznámá. Byl si
jistý, že s touto hůlkou bude stejně dobrý, jako se svou současnou.
Uvažoval…
Při pohledu na své bezprsté
rukavice, které ukrývaly prsten, ho napadlo, jestli byl pro tuto hůlku určen
odjakživa, nebo jestli je to dáno událostmi v poslední době. Co když
prsten od Voldemorta je ten důvod, proč hůlka Izara přijala? Koneckonců, prsten
byl schopen předávat některé osobní rysy…
Izar si povzdechl a podíval se na
hůlku. Pak se podíval na knihu a pak na poznámku psanou inkoustem. Sestru
Voldemortovy hůlky si rychle zastrčil do kapsy, předklonil se a vzal
Ollivanderův brk. Vedle Riddlových údajů naškrábal: Jsem Vaším dlužníkem.
Vyskočil ze stoličky, prošel
obchodem a zavřel za sebou dveře. Po navrácení ochran se Izar rozběhl ulicí.
Věděl, že nechal ostatní čekat už dost dlouho.
***
<<<Kapitola 16.<<<>>>Kapitola 18.>>>
Ale to se podívejme...zajímavý vývoj událostí:-) líbila se mi část o prstenu, konečně o něm něco víme...a pořád si myslím, že v Izarově případě je to spíše zásnubní prsten:-) i když, kdoví, co se Voldemortovi honí hlavou...a co se týče té hůlky, jsem zvědavá, kdypak si Riddle uvědomí Izarův čin:-) i když by mě taky nepřekvapilo, kdyby to od něj očekával a věděl o tom...a copak asi tak řekne na trestnou výpravu...za kapitolu moc děkuju těším se na další:-)
OdpovědětVymazatJenny
Jo, jo, Izar taky netuší, co má Voldy v hlavě. Je fakt, že autorka se snaží o jeho záměrech mlžit co nejdéle, ale myslím, že tak v kapitole 20 (nebo 21) to Voldemort řekne Izarovi naplno, takže konečně budeme mít jistotu. ;-)
VymazatV tuhle chvíli má Izar hůlku "Harryho Pottera", který v tomhle příběhu vlastně neexistuje. :-) Uvidíme, jaký s ní má plán a jestli se mu to podaří.
Děkujeme za tvůj spamík. ;-)
Nádherná kapitola, vysvětlující spoustu věcí. Líbí se mi, jak Izarovi Daphné vytrvale a opakovaně pomáhá. Je mu věrná, ačkoli to on zatím nevidí. Spárovat Izara s Daphné, to by bylo skvělé, i když vím, že tomu tak nebude. Následuje emotivní rozhovor s bratry Blackovými, poprvé v životě zažívá Izar pozitivní emoce a navíc s někým, kdo je mu příbuzný a má ho rád. Není divu, že to nezvládá.
OdpovědětVymazatTaké už víme, co dělá titanový prsten. V čistokrevné společnosti v podstatě supluje adopci. Je přirozené, že v něm Voldemort, při jeho magické síle a genialitě, spatřuje svého potenciálního nástupce a chce si ho pojistit a vychovat. A nikdo nemůže Izara lépe učit magii, než on. Vtipná je také poznámka, že prsten může nutit svého nositele k sexuální abstinenci a to až do svatební noci. Typycký temný, mudlovský středověk. Mudlové to dávno překonali, mají sexuální svobodu a kouzelníci tohle. Brrr.
Krásnou částí kapitoly je Nottova žádost o pomoc, v čemž je opět zaangažovaná Daphné. Izar si tu začíná budovat svůj vlastní okruh následovníků - Daphné, Nott, Draco. Z toho musí mít Voldemort radost, to po něm vlastně chce a vede ho k tomu !! Izar může za svou účast v tomto podniku získat od Voldemorta plusové body, chrání přece ostatní mladé Smrtijedy před újmou a dohlíží na ně. Jeden mrtvý, zrádný mudla mu v tomto případě vůbec nevadí. Pokud ho ovšem již nepotrestal sám, když ví, že udavačstvím toho mudly jsou jeho věrní posíláni do Azkabanu.
Lucius Malfoy neměl, co se týká účasti Draca na turnaji, jinou možnost, než poslechnout příkazu Temného pána, který se rozhodl pro Izara. Jinak by jistě Draca prosadil a pomohl mu, ale takhle ho rozhodně nemohl zklamat, neměl jinou možnost. A Draco to ví.
Při akci v Příčné si Ollivander Izara očividně všiml, nechal to však být, když se mu rozhodl pomoci, možná i na příkaz Riddlea. Určitě pozná, že se mu do obchodu někdo vloupal, když je zčistajasna bez mocných ochran.
Děkuji za pěknou kapitolku a za překlad. I když komentujících tuto povídku není mnoho, jsou věrní. Kvalita předčí kvantitu. Velmi oceňujeme vaší práci na této skvělé povídce. Arianna
Daphne je věrná přítelkyně, její loajalita překonává zmijozelské hranice. Určitě by byli spolu skvělí, ale tohle je slash... co k tomu dodat. :-D
VymazatA máš pravdu, Izar emoce příliš nezvládá. Ale tréning by to mohl zlepšit. Maličko.
Možnosti prsteny jsou nastíněny, teď jen zjistit, jaké má vlastně úmysly Voldemort. Rozhodně si ho chce pojistit a mít na něho zásadní vliv. Větší než na ostatní Smrtijedy. Adopce pomocí prstenu je vlastně zajímavá myšlenka, a bylo by skvělé, kdyby něco podobného bylo možné i v reálném světě. Do dítěte by se obtiskly některé genetické informace jeho adoptivních rodičů, kteří by tím pádem nemuseli být tak "vybíraví". Myslím, že by to spousta opuštěných dětí ocenila. Současně je však prsten možné využít jako "pás cudnosti", což mě nepřekvapuje, protože kouzelnická společnost se vývojově zasekla někde na přelomu středověku, aspoň co se čistokrevných zvyků týče. Máš pravdu... brrr.
Izar získal obdiv všech studentů, jako Bradavický šampión, ale jenom vybraná část studentů ví, že je oblíbencem Temného pána. Pokud se tedy chystají do akce, chtějí ho sebou, a to hned z několika důvodů. Většina z nich byla v kapitole řečena. A Daphne dělá prostředníka z přirozených důvodů. Nikdo ze Zmijozelů k němu nemá blíž, snad kromě Draca, který však k původní skupině žadatelů nepatřil.
Jestli to Voldyho potěší nebo ne, to poznáme. :-D
Jasně, že Lucius nemohl Voldemortovo rozhodnutí změnit, ale minimálně mohl svého syna aspoň informovat, že došlo ke změně. Nemusel být konkrétní, ale mohl ho ušetřit šoku a zklamání před celou školou.
Ollivander Izara pravděpodobně očekával, a jeho důvody nejsou zcela zřejmé. V každém případě, Izar získal "tu" hůlku. A když odcházel, nějaké ochrany tam zase nastavil (zmíněno v jedné větičce), přesto si myslím, že by to Ollivander poznal. Chybí hůlka! :-D
Děkujeme za komentář. :-D
Já vím, že komentářů je málo, ale zato jsou VÝŽIVNÉ. Ceníme si toho, MOC, ale potěší i jedno slůvko, nebo smajlík. ;-) Ale to všichni, kteří něco zveřejňují, moc dobře vědí.
To som teda zvedavá ako to s tým prsteňom Voldemort myslel. Keďže je nesmrteľný asi to nebude dedičstvo, žeby ho chcel za manžela?
OdpovědětVymazatVeľmi sa mi páčilo stretnutie Izara s Regulusom. Reg bol taký ozajstný otec. Škoda, že nevedel o svojom synovi.
To Izarovo vlúpanie sa k Olivanderovi ma prekvapilo. Čakala som, že sa tam niečo stane, no našťastie všetko šlo ako po masle. Olivander teda vedel, že Izar tam bude. Teraz som zvedavá na tú pomstu.
Ďakujem za preklad :)
Je fakt, že nesmrtelný dědice asi nepotřebuje, takže uvidíme... :-D
VymazatRegulus by byl vskutku skvělý táta a je strašná škoda, že o to všechno oba přišli. Izar si na svůj úděl zvykl, ale pro Rega je to nové, a velmi bolestivé.
Ollivander tušil, že přijde a tu hůlku mu přímo naservíroval. Jeho motivy jsou sice nejasné, ale to je Izarovi myslím fuk. :-D
Děkujeme za komentík. :)
Parada:-D Vazne skvela povidka a je cim dal tim lepsi. Moc dekuji za preklad, jste skvele!! Premyslela jsem kdy Izar objevi informace o Voldyho hulce a dostane se mu do ruky ta spravna fenixova. Uz se tesim na zitrejsi pokracovani:-D
OdpovědětVymazatAnna
Jsme rády, že se ti povídka líbí. Nám se taky líbila, protože to rozhodně není typická zamilovaná romance. Ale nechci moc prozrazovat. ;-)
VymazatIzar má tu správnou hůlku a teď je na něm, co s ní udělá.
Překlad je někdy strašná makačka, ale máme radost, když vy máte radost. :-D Děkujeme za tvůj komentář.
Zajímá mne, jak dopadne ta vražda, spíše dopady té vraždy. Nicméně se stále bojím, aby právě ten prsten nebyl prostředkem, kterým Izara Voldemort sleduje - čímž by mu bylo vše zřejmé -, i když jeho zaslíbeností jsem si jistá (s tím, jak nad ním Voldemort slintá) a bylo by to hezké taková zaslíbenost, kdyby ovšem byl Izar zaslíbený jinému.
OdpovědětVymazatCo se týče Regula, pokud se to nějak nakonec překroutí a Izar začne mít rád matku, budu naštvaná. Osobně bych teda chtěla mít čistokrevného kouzelníka, hlavně tedy někoho jako je Regulus, za otce a možná bych mu neodpustila, ale jeho synem bych se stala hned, jak by mi to bylo nabídnuto.
A jsem ráda, že to s Dracem začalo být trochu lepší. Protože s absencí Blacků a Malfoyů mi přijde, že tomu chybí šmrnc. Pravda, že prostě aristokraté jsou jiní než aristokratky a ta Daphne to nevytrhne.
I když je to dobré, jak se autorka věnuje příběhu s turnajem a vším okolo Voldemorta. Bohužel narozdíl od těchto scén, které jsou propracované, mi ovšem přijde příběh, co se týká toho slashe, docela prvoplánový a o poznání hůře formulovaný, všechny náznaky jsou příliš jasné (nebo alespoň doposud byly).
Nicméně opravdu děkuji za překlad a cením si vaší práce. ;)
Jak ta výprava dopadne, se samozřejmě dozvíš v následující kapitole. Co přesně ten prsten znamená, a jak funguje, také zjistíme. Tohle byla jenom taková nabídka možností. Autorka ráda mlží, dokud to jde. Máš pravdu, že slashová zápletka je prvoplánová, a právě proto autorka ráda čtenáře napíná v jiných věcech, aby příběh okořenila. Ale komu to vadí? Když si čtu zamilovaný román (třeba Harlekinku), taky dopředu vím, jak to dopadne, a přesto si to dokážu užít, pokud je zajímavý děj. :-DDD
VymazatVěřím, že Epic se povedlo napsat pěknou povídku, i když to není zrovna romance (proboha, vždyť tam pobíhá Voldemort!) :-D
Být sirotek, taky bych Regula brala jako otce, bez váhání. :-D Lily do děje samozřejmě zasáhne, ale jak to bude probíhat a jaký bude výsledek, samozřejmě neprozradím. Ale neboj se, Blacků a Malfoyů si ještě užijeme...
Díky za tvůj komentář i za ocenění. Slintáme blahem... :-D
Týden jsem tu nebyla a už tady na mě čekají dvě kapitolky, super, hned jdu na další, tam bude více akce.
OdpovědětVymazatBobo
Konečně se Reg setkal se Sirim! :) Momentálně úplně "dospělácky" vrním blahem z vývoje událostí, ty dva neskutečně zbožňuju, teď jenom, aby tam byl i starší Malfoy a budu nejspokojenější bod sluncem! :D Za nic bych si nenechala ujít Rega a Siriho pohromadě, to se Izar má, mít takovou famílii, hned bych to brala! :D To by byl pěkný pohled po ránu! :D Ale chápu, že je toho na Izara dost, i normální vytížený člověk by se z toho zcvokl :D :D A konečně jsme se dozvěděli o prstenu! Možná to bere Voldy jako partnerství, když se mi zdá více než mentor, ale ne úplně snoubenec :D Ollivander je starý šibal :D Vždycky byl o krok napřed, líbilo se mi, že mu tam vše popsal, to se hned vše lépe hledá :D Jsem docela zvědavá, jak bude Izar nakládat s tou druhou hůlkou, tady je už více podobnost s Harrym, přece jenom je to sestra Voldyho hůlky :) A docela se bojím té "vraždy", všichni jsou dost mladí, nezdá se mi správné, aby v jejich věku něco takového prováděli, navíc jestli má Izar možnost vidět duchy, a uvidí někoho zemřít....No, už přemýšlím dopředu :D Ale doufám, že je někdo zastaví! Jinak, já si nemyslím, že by se lidem ta povídka nelíbila, spíše jsou líny psát komentáře! :D Já jsem taky lína někdy něco napsat, ale aspoň přidám pár poznámek, protože tohle musí být v rovnováze: autorky překládají a dávají si s tím práci a my chceme číst a užívat si čtení, je pochopitelné, že tam nějaká zpětná vazba pro autorky musí být, jinak by je to ani nebavilo. Taky je možné, že se to někdo chystá číst, až to bude dokončené, kolikrát jsem to praktikovala, ale jenom proto, že tam zbývaly např. tři kapitolky, ale vždy jsem komentovala....včera jsem byla skoro uštvaná z toho komentování, tolik komentářů jsem za den nikdy nenapsala :D A taky je třeba se koukat na hlasování, když nenapíší komentář, budou pravděpodobně hlasovat v hlasování :) Moc díky holky za tu povídku, opravdu první povídka za poslední dobu, co mě tak chytla! :)
OdpovědětVymazat