Nevyhnutelné - 2.

(autor Nade)

Dodatečně upozorňuji, že zcela ignoruji  existenci viteálů.

*Myšlenky jsou napsané kurzívou.*

Poslední dny školního roku měl Harry fofr. Nejenže musel absolvovat zkoušky, ale připravoval se na uskutečnění svého plánu „Jak nasrat Voldemorta“. Potřeboval ještě zjistit několik informací, kdy a jak má celá záležitost s Malfoyem proběhnout. A protože se mu Draco od té epizody velmi důsledně vyhýbal, zapojil do špionážních akcí nejen Rona a Hermionu, ale taky několik členů bývalé Brumbálovy armády. Neřekl jim všem, o co ve skutečnosti jde. Povětšinou si mysleli, že jde o přijetí nových mladých Smrtijedů, kterému se Harry snaží zabránit. Čistě z dobroty duše.

Jenom jeho nejbližší nakonec věděli,  o co jde. Musel s kůží na trh, když chtěl, aby ho podpořili. Nebelvíři, navzdory tvrzení zmijozelkých, nebyli tak slepě důvěřiví a nevrhali se do všeho bez rozmyslu. A navíc, přátelům se nelže. Teda aspoň ne v tom podstatném. Jeho zájem o Draca Malfoye jim byl sice zcela nepochopitelný, ale nakonec uznali, a to dokonce i Ron, že je to čistě jeho soukromá věc. Harryho vztah, byl-li nějaký, se zatím omezil pouze na toužebné pohledy. Aspoň doufal, že z obou stran.

Harrymu však bylo jasné, že aby to vyšlo, potřebují pomoc někoho dospělého. Věděl, že většina z nich se mu pokusí v tom riskantním podniku zabránit. Pro jeho dobro, samozřejmě. Základní kostra plánu byla připravená a Harry se už rozhodl, kdo to bude. Ale to samo o sobě bylo velmi riskantní, protože člověk, kterého vybral jako komplice, byl většinou velmi nepřátelský a on pořád nemohl najít tu správnou příležitost.

Už bylo téměř pozdě a zvažoval variantu bez pomoci, když se stal svědkem rozhovoru mezi Malfoyem a Snapem. Nestál tak blízko, aby slyšel konkrétní rozhovor, ale viděl, že Snape něco Dracovi naléhavě říká a ten jenom vrtí anebo kývá hlavou. Nakonec blonďák něco vyštěkl směrem k Snapovi a urychleně odkráčel pryč. Teď Harry zůstal se Snapem na chodbě sám. Ten si ho zatím nevšiml, jen stál a zamyšleně hleděl za svým kmotřencem. *Teď to musím udělat*, řekl si Harry a potichu si stoupl vedle Snapa. „Zdá se, že oba myslíme na to samé“, prohlásil Harry nahlas, čímž Snapa poněkud překvapil. Ne, že by to na sobě ten netopýr dal znát, protože hned jako obvykle spustil svou oblíbenou písničku. „Obávám se, pane Pottere, že vy nejste osoba, která by mohla jen tušit, jaké jsou mé myšlenky. Já sám nejlíp vím, jak jste v tomto oboru naprosto neschopný!“

„Nepotřebuji být bůhví jaký kouzelník a znalec Nitrozpytu, abych neodhadl, že nesouhlasíte s tím, co se chystá,“ odvětil klidně chlapec. „Chci tomu zabránit. Rozhodl jsem se tam jít místo něho a skoncovat s tím vším. Definitivně. Už nemůžu jen nečinně čekat a tohle mě jaksi … nakoplo.“

Snape chvíli ohromeně mlčel  a pak na něho vyjel. „Chcete použít mnoholičný lektvar!? Mimochodem v kabinetě postrádám jisté přísady!“ Jeho výraz stál za foto.

„Můžete mi klidně strhnout body,“ pokrčil rameny chlapec a snažil se udržet klidnou hlavu. Tenhle slovní souboj musel vyhrát, jinak půjde všechno do kopru. Nebude to snadné, Snape je dost zarputilý a zaujatý. „Všechno už je připravené a naplánované.“

„Víte vůbec, o co se jedná, pane Pottere?“ Snape se naklonil a upřeně hleděl Harrymu do očí, jakoby hledal stín pochybností a nerozhodnost.

„Mám zcela jasnou představu, co se bude dít. Jenom nevím proč.“ Mírně zčervenal. „Vy mi v tom asi nepomůžete …,“ nahodil Harry otázku. Snape chvíli mlčel. Zřejmě zvažoval, co všechno může Nebelvírovi prozradit.

„Mladý pan Malfoy se narodil s jakýmsi proroctvím, jehož obsah mi není znám. Jeho otec ho úzkostlivě léta tajil,“ vyštěkl nakonec profesor, evidentně naštvaný, že sám přesně neví, o co jde.

„Myslel jsem si to,“ řekl spíš pro sebe chlapec.

„Myslel?! Vy jste myslel? Skoro bych se rozesmál,“ sarkasticky se šklebil lektvarista. Harry mohl tušit, že tahle poznámka bude voda na jeho poťouchlý mlýn. „Je vám doufám jasné, že o vašich aktivitách musím informovat Brumbála,“ pohupoval se posměšně pohupoval na špičkách s rukama založenýma na prsou.

„Jistě, pane profesore!“ Harry se rošťácky zasmál a nakročil si k odchodu. „Vlastně na to spoléhám. Kdy a jak to Brumbálovi oznámíte, nechám zcela na vašem uvážení,“ hodil přes rameno a koukal, kde tesař nechal díru, než se Snape definitivně naštve. Teď mohl jen doufat, že profesor přistoupí na jeho hru a nepoběží za ředitelem okamžitě. Riskoval a vsadil na lásku toho netopýra ke svému kmotřenci.

A Snape opravdu vzniklou situaci náležitě zvážil. Nechtěl obětovat svého kmotřence, kterého měl skutečně rád a Pottera takhle ještě nezažil. Drzý byl samozřejmě vždy, ale tentokrát z něho sálala rozhodnost a sebejistota. Chtě nechtě musel uznat, že tohle byla opravdu velmi dobrá šance, jak přistihnou Temného pána v nedbalkách. Doslova i přeneseně. Musíme tedy panu Potterovi trochu napomoci v jeho snažení.

*****

Závěrečná večeře na rozloučenou právě probíhala a zítra ráno se studenti rozjedou do svých domovů. Draco věděl, že ho Harry Potter neustále sleduje. Dost často se potkali na chodbě mezi vyučovacími hodinami nebo zkouškami.  Vždy na sebe jen zdvořile kývli, i když viděl, že Nebelvír by chtěl víc. Nemohl. Snažil se zachovat svůj image nadřazenosti a arogance. Přesto se nemohl občas ubránit a v jeho pohledu bylo volání o pomoc. Celou dobu se cítil tak ztracený a dnes je jeho poslední den svobody. O délce svého dalšího života radši ani nespekuloval. Jeho deprese už tak dosahovala monumentálních rozměrů. Občas ho však překvapil povzbudivý úsměv, kterým ho Potter počastoval. Draco z toho byl viditelně nesvůj. Něco se dělo a on nevěděl co. Nic však nedokázalo na dlouho přehlušit jeho vlastní pocit zoufalství. Zítra …

Večer vstoupil do nebelvírské věže nečekaný host a vyžádal si soukromý hovor se známou trojicí. Byl to Snape a ze všeho nejdříve přikázal, aby mu přinesli jejich mnoholičný lektvar. Když tak učinili (Hermiona ho přinesla doslova bleskurychle), velmi pozorně zkontroloval jeho barvu, vůni a konzistenci.

„S jistým sebezapřením musím uznat, že váš lektvar je dokonalý, slečno Grangerová. Škoda, že vám již nemohu přidělit body,“ dodal škodolibě. Kamarádi se po sobě jen podívali. Jakoby to někdy chtěl udělat. Pche! V tomhle si všichni rozuměli, včetně Snapa. Ten pokračoval. „Přesto vám doporučuji, po mírném zahřátí, přidat tuto přísadu a krátce pomíchat,“ vyndal z hábitu váček s nějakými bylinkami. „Výrazně to prodlouží trvání proměny, přesněji řečeno ztrojnásobí. Stejně si však nezapomeňte sebou vzít dostatečnou zásobu,“ řekl směrem k Harrymu.

„Předpokládám, že je to vaše vlastní vylepšení,“ konstatovala Hermiona. Snape jen zvedl obočí.

„Abych nezapomněl, zde máte vlasy pana Malfoye, i když věřím, že už nějaké jistě máte.“

„Co Brumbál, pane?“ osmělil se Ron a zrudnul rozpaky.

„Bude informován přesně v tu dobu, kdy to bude nezbytné,“ prohlásil neochotně Snape

„Doufám, že to klapne,“ vydechl Harry. „Tam se jistě dostanu bez větších problémů. S návratem však budu potřebovat pomoc řádu, ať to dopadne jakkoli.“

„V pořádku, jsme domluveni,“ odtušil Snape a měl se k odchodu. „Pořád nedokážu pochopit, že jsem se zapojil do té vaší ztřeštěnosti. Doufám, že to nebude další nebelvírské fiasko. Před odjezdem přijďte do mého kabinetu.“ Odkráčel.

„Co to bylo?“ koukal udiveně Ron.

„Řekla bych, že to bylo Snapovské popřání štěstí.“  Všichni tři se rozesmáli. „Takže, Harry, já jdu upravit ten lektvar a ty se připrav na ráno,“ položila krátce ruku na jeho rameno a pak odešla.

„Tak pojď, kámo, ještě si to projdem.“ Ron vzal Harryho kolem ramen a strkal ho směrem do ložnice.

*****

Draco ráno ani nechtěl ani vstát z postele. Připadal si, že jde na svou popravu, ne-li něco horšího. To spíš. Musel si ale pohnout, protože jeho kmotr chtěl, aby se po snídani dostavil k němu. Ve snídani se jenom pošťoural a pak se vydal ke Snapovi. Kmotr už na něho čekal.

„Posaď se, Draco. Ještě někoho očekáváme.“ Usadil se teda do křesla a tiše hleděl do ohně. Za chvíli se ozvalo klepání na dveře a do místnosti vstoupili Potter, Weasly a Grangerová. Nemohl skrýt své překvapení. Co tu chtějí?

Snape přinesl lahvičku s lektvarem. „Potřebuji váš vlas, pane Pottere. Potřebuji pana Malfoye dostat nějak nenápadně do sídla řádu“. Draco jenom zíral. Náhle mu svitla naděje.

„Ale to je skvělý nápad!“ zvolala Hermiona a Harry si vytrhl vlasy.

„My jsme původně chtěli na Malfoye použít Petrificus Totalus a někam ho zašít,“ přiznal Ron a koukl po blonďákovi. „Sorry“, dodal, ale provinile vůbec nevypadal. Draco se vlastně nezlobil. Všechno je lepší než to, co ho čekalo. 

„Ale co můj otec! Bude mě očekávat v Londýně na nádraží!“ zhrozil se.

„A dočká se. Vypijte to teď, pane Pottere, a ty vypij tohle!“ Podal mu lahvičku s lektvarem, kam už přidal vlas.

Oba se na sebe podívali. Potter zvedl lahvičku a s hláškou „na zdraví“ ji kopl do sebe. Draco ho následoval. Pak přišla ta hrůza. Udělalo se mu fyzicky špatně a celé tělo ho bolelo. Mnoholičný lektvar pil poprvé, naopak Potter vypadal, že to pije denně. Zajímavé. Za malou chvíli tu stáli ve svých nových podobách.

„Teď se rychle převlékněte,“ rozkázal Snape a chlapci ho poslechli. „Takhle aspoň nebudete muset Nebelvírům vysvětlovat, kde je váš přítel, že?“, prohlásil sarkasticky Snape. Ti Nebelvíři. Do všeho jdou po hlavě a některé detaily jim pak unikají.

„Měli jsme připravenou historku, nebo případně improvizaci, ale tohle je určitě lepší“, řekla Grangerová. „Nezapomeň, že teď jsi Harry, tak se podle toho chovej“, upozornila Draca.

„Jenom aby mi Potter neudělal ostudu“, vyplivl Draco v kůži druhého chlapce.

„Bez obav“, prohlásil Harry s nosem nahoru a pak na něj spiklenecky mrknul. Draco byl náhle nesvůj.

„Ty … opravdu si jsi jistý? Víš přece, co na tebe čeká.“ Draco ho rozhodně nechtěl zrazovat z jeho plánu, ale nedalo mu, aby se neujistil. Ale pokud měl někdo šanci, byl to Chlapec, který už jednou přežil.

„Vím. A jsem na to připravený. K tamté věci nedojde, věř mi,“ řekl Potter s jistotou, která ho hřála u srdce. Naděje opět vzrostla.

„Teď je čas, abyste se vydali na cestu,“ popohnal je Snape a začal je vystrkovat ze dveří. Tedy jeho a ty dva Nebelvíry. „Pottera doprovodím sám. Nebude to nijak nápadné. Vy tři jděte napřed. A Draco, nevypadni z role,“ zabouchl za nimi dveře.

„Tak pojď, kámo“, poplácal ho Weasly po rameni.

Draco ucuknul. „Nejsem on“, upozornil.

Weasly se zakřenil. „Ale vypadáš jako on, bude to snadné.“ Zasmál se.

„Hlavně se netvař tak kysele. Mluvit moc nemusíš. Harry je spíš tichý typ, takže konverzaci obstaráme za tebe“, ujistila ho Grangerová.

A tak se s nimi a Potterovými zavazadly vydal na nádraží. Cestou ho oslovovali různí nebelvírští, ale i z Havraspáru a Mrzimoru. Na to nebyl zvyklý, ale snažil se být příjemný a občas s nimi prohodil pár slov. Zdá se, že Potter je dost oblíbený.  Draco byl svou kolejí téměř uctívaný, ale tohle bylo jiné. V kupé pak seděli jen lidé, které tam předpokládal. Trochu ho překvapila Láskorádová. Ta holka byla fakt divná. Ale zdálo se, že ostatní to berou v pohodě. Ani on se neubránil, aby se občas s ostatními nezasmál nějakému fórku. Trochu ho překvapila, na Nebelvíry nečekaná, jedovatost některých narážek a fakt, že se nikdo neurážel, ale všichni se tomu řehtali. Byli tak bezprostřední a nesvázaní etiketou, že to Draco zhodnotil jako … osvobozující. Teď byl však v kůži někoho jiného a mohl si to užívat. Navíc ho chvílemi zachvacovala euforie z toho, že snad přece jen unikne svému osudu. Překousl i hovor o famfrpálu a jak to Zmijozelu zase nandali. Zvládl to v pohodě, jenom ho štval Weasly, který na něj stupidně pomrkával. Zmetek.

Chvílemi ho však popadaly obavy, jak dopadne Potter. Snad se předčasně neprozradí. Snad se mu podaří to, co chtěl udělat. Vážně. Zasmušil se a v tu chvíli ho vyrušila Láskorádová.

„Myslíš na Malfoye, viď? Teď už mu ale nemůžeš pomoci. Je to jenom na něm, aby se rozhodl,“ prohlásila s pohledem upřeným přímo do jeho očí. Všichni se na něho v tu chvíli chápavě dívali! *Potter ho chtěl zachránit a oni to všichni věděli? A nezatratili ho za to?* Musel se vážně zamyslet nad jejich loajalitou, ačkoli jim zcela jistě unikala pointa. Skutečně zajímavé.

Už byli tak dvě a půl hodiny na cestě, když se k němu Grangerová naklonila.  „Je čas na tvůj lektvar“, zašeptala.

„Ehm, musím si odskočit“, prohlásil a odkráčel na záchod, kde do sebe vyklopil lahvičku, kterou mu dal Snape na cestu. Při té příležitosti vykonal i svou potřebu. Při močení si zcela nepokrytě prohlížel penis, který právě držel v ruce. *Hm, působivé.* Pomyslel na to, že Potter bude úplně stejně držet v ruce penis, vypadající jako ten jeho a měl při té myšlence nečekaný pocit potěšení. Musel však potlačit pocit vzrušení a touhu si trochu pohrát. Blížili se k Londýnu.

Na nádraží v Londýně na ně čekala skupinka kouzelníků, kteří Grangerovou, Weaslyho a jeho přemístili do sídla Řádu. Na peróně ještě stačil zahlédnout své rodiče, jak se s ním vítají. Tedy s Potterem. Pak ucítil tah přemisťování. Na místě se nenápadně rozhlížel, aby si překvapeně uvědomil, že se nachází v domě Blacků. Merline, Blackovi by se v hrobě obraceli. Z kuchyně doslova vyletěla paní Weaslyová, aby je přivítala. Objala své děti s obvyklými řečmi matky, jak vyrostli a tak. Stejně objala i Grangerovou a pak nečekaně stiskla v objetí i jeho.

„Vítej doma, Harry!“

*Doma? Potter tu byl doma?* Pak mu to došlo. Sirius Black byl Potterův kmotr a zřejmě mu odkázal svůj majetek. Draco rozpačitě poděkoval za přivítání.

„Pojď, Harry, uklidíme si ty kufry,“ prohlásil Weasly a vydal se s ním po schodech nahoru. Zrzek ho zatáhl do jednoho z pokojů. Grangerová a malá Weaslyová zapadly do pokoje hned vedle. Tam zřejmě jen odhodily kufry, protože v mžiku byly v pokoji s nimi.

„Takže, Harry, co se stalo, že jsi nakonec jel s námi?“ ptala se nedočkavě zrzka.

„Harry skutečně odjel TAM, Ginny,“ opatrně přiznala Grangerová.

„Ale, kdo potom …,“ přitiskla si ruku na ústa. „Ty jsi Malfoy!“, vyhrkla překvapeně. „No páni!“ Draco jen kývl a s povzdechem si sedl na nejbližší postel.

„Moc se tady nezabydluj,“ upozornil ho zrzek a Draco se lekl, že bude muset z toho domu odejít. „Až se ukáže, jak to vlastně je,“ pokračoval zrzoun, „tak tě ubytujou v jiném pokoji. *Merline, ta úleva.*

„Tenhle pokoj je můj a Harryho.“  Bodl ho osten žárlivosti. *Klid, Draco, zrzoun přece chodí s tou …*, radši tu myšlenku nedokončil.

„Vůbec jsem ten rozdíl nepoznala!“ mrmlala si malá Weaslyová.

„To je jedině dobře. Doufám, že si Harry povede stejně,“ vydechla Grangerová nadějně.

„Děti!“ volala zespoda paní Weaslyová, „umyjte si ruce, za chvíli bude oběd!

„Super!“ zaradoval se zrzek, „ a ty se trochu uvolni, ať se u jídla neprozradíš. Ještě je brzo!“ Draco se ušklíbl.

„To mám jako jíst rukama?“ Ti tři se po sobě podívali a začali se smát.

„Klidně,“ pochechtával se Weasly. *No to je úroveň!* Oběd však probíhal úplně v pohodě a on pochopil, že si z něho jen utahovali. Jídla se účastnilo i několik členů řádu, většinu z nich Draco znal. Byl mezi nimi i Snape, který při pohledu na Harryho/Draca nehnul ani brvou. Po obědě se uvolil na partičku šachů s Weaslym a byl překvapený, jak je dobrý.

„Bacha, Harry šachy moc neovládá“, varoval ho protihráč.

„To říkáš schválně,“ obvinil ho, ale v tu chvíli za ním promluvil Lupin.

„Dneska ti to nějak jde, Harry. Nebo tě Ron nechává schválně vyhrát?“ Málem mu zaskočilo, ale Weasly se jen mnohoznačně usmíval. To bylo o chlup. Ale stejně se to brzy provalí. Lektvar přestane brzy působit a Brumbál už je prý na cestě sem.

Chvíli nato oheň v krbu zezelenal a do místnosti vkročil ředitel. Snape hned vyskočil z křesla, kde dosud předstíral četbu a vykročil k němu.

„Dostal jsem tvůj vzkaz, Severusi. Myslím, že si musíme promluvit, pojďte do knihovny. Všichni čtyři,“ obsáhl je pohledem a jako první vykročil tím směrem. Ostatní za ním spěchali. „Už jsem svolal bojovou pohotovost, jak si mě žádal, Severusi. Takže mi teď vysvětlete, o co se jedná,“ a podivně si prohlížel ‚Harryho‘.

„Harry se vyměnil s Malfoyem, pane,“ vyhrkl zrzek.

„Chlapec je tedy v nebezpečí?“ obával se Brumbál. „Tušil jsem, že se něco děje. Vy všichni jste se v poslední dny chovali dost podezřele. Tohle je, předpokládám, pan Malfoy.“ Draco kývl a nadechoval se, že všechno osvětlí. Ředitel byl viditelně rozrušený a Draco se bál, jak rozhodne. Bohužel stejný nápad měli i oba Nebelvíři, takže mu skákali do řeči a mluvili jeden přes druhého, dokud je Snape neumlčel kouzlem. Potom řediteli sám vše vyjasnil, včetně vlastních postřehů ze zákulisí Smrtijedů.

„Chápu. Harry chce využít situace a sám to ukončit. Jak se ale dozvíme, kdy je čas zasáhnout? Načasování je dost důležité!“ Teď přišel čas Hermiony. Chvíli se hlásila jako ve škole, než to Snapovi došlo a zrušil u nich umlčovací kouzlo. 

„Mám tady minci, kterou jsme užívali v Brumbálově armádě. Trochu jsem ji upravila. Jakmile se Harry ocitne sám s Voldemortem, dotkne se mince a ta moje se zahřeje.“ Vyndala minci, kterou měla na řetízku na těle.

„Chytré,“ zadumaně promluvil Brumbál. „Takže na nás teď je, abychom se připravili.“

Pak nastal shon příprav a vysvětlování, protože dům se mezitím zaplnil členy Fénixova řádu a množstvím Bystrozorů, kteří s nimi spolupracovali. Draco se mezitím vrátil do své podoby. Bylo mu trochu nepříjemné, jak na něho mnozí hleděli, hlavně Moody, a tak se raději držel stranou. A nebyl sám. Seděli s ním v rohu i spolužáci jako zmoklé slepice, protože paní Weaslyová jim vynadala téměř do bezvědomí. Po shonu nastalo nervózní očekávání.

Kolem šesté hodiny Hermiona vyskočila. „Hřeje! Mince hřeje! Je čas!“ V tu chvíli se začali všichni přemísťovat pryč, dle Snapových pokynů.

„Vy nikam!“ zvolala paní Weaslyová, když se zvedli. „Teď už to nechte na dospělých a modlete se, ať Harry v pořádku vyvázne!“ Pokorně se zase usadili do rohu a dělali, že tam nejsou. Rozzuřená tygřice kouše.

V tu chvíli všichni mysleli jen na Haryho.

Nevyhnutelné - 3.