Nevyhnutelné - 3. (závěr)

(autor Nade)

* Myšlenky jsou napsané kurzívou.*

Harry se mezi zmijozelskými dostal bez větších problémů až do Londýna. Zjistil, že když si při rozhovoru s nimi neví rady, stačí, aby pohrdavě pozvedl obočí a dotěrové se stáhli. Být arogantní spratek mělo své nesporné výhody. Kdyby nebyl uvnitř napnutý k prasknutí, tak by si to i užíval. Na nádraží King‘s Cross vyhledal Malfoyovy rodiče a vykročil k nim. Teď přijde zkouška ohněm. Doufal, že nic nepoznají. Se závistí koutkem oka sledoval, jak se jeho přátelé a kluk s jeho tělem, přemísťují do bezpečí.

„Vítej synu. Jsi připraven na svůj osud?“ zeptal se ho na uvítanou Lucius Malfoy. Narcissa ho krátce objala a usmála se na něho. „Chlapče, přišel tvůj čas.“

„Ano,“ řekl Harry bez výrazu jako reakci na oba.

„Pojďme,“ Lucius se znechuceně rozhlédl po tom chaosu kolem. „Je třeba se připravit na tu událost.“ Uchopil ho za loket a přemístil se s ním rovnou na Malfoy Manor. Jeho žena se přemístila hned za nimi.

„Draco, drahoušku, teď jdi do svého pokoje. Skřítkové se o tebe postarají a připraví tě pro Pána,“ zašveholila. *Ouha! Kde má Draco pokoj?* Sice měl jisté povědomí , ale při tom množství informací, které se snažil narychlo vstřebat, mu tahle nějak zapadla. Bude muset improvizovat, aby se neprozradil tím, že tu bude zmateně bloudit.

„Mohla bys mě doprovodit, … matko? Nevím, kdy se znovu uvidíme a jsem trochu nervózní. Však víš.“ Harry rozpačitě sklopil oči a doufal, že nepřestřelil. Neměl naprosté tušení, jak to v jejich rodině chodí a jak se k sobě chovají v soukromí. Na tohle se zapomněl Draca zeptat. Lucius byl zřejmé odtažitý i jako otec a jistě od svého syna vyžadoval odpovídající chování za všech okolností. Ale Narcissa by mohla mít, jako matka, trochu volnější požadavky.

„Oh, zlato! To víš, že ano. Nabídnete mi rámě, mladý muži?“ zamrkala laškovně a společně se vydali po schodech nahoru.

„Hlavně se moc nezdržujte. Ve dvě hodiny musíme být v Temném sídle. Pán nerad čeká,“ odtušil Lucius, ironicky se ušklíbl a odebral se do svých komnat. *Prošlo to!*

V pokoji se Narcissa usadila v křesle a vyptávala se co škola, co tomu říkali spolužáci a tak dále. S největší pravděpodobností prahla slyšet o tom, jak mu všichni leželi u nohou. To jí Harry v klidu dopřál. Mezitím se opatrně, aby nevzbudil podezření, rozhlížel po pokoji. Musel uznat, že Malfoy vyrůstal v luxusu, který ho z části mohl utvrzovat o jeho výjimečnosti.

„Asi bych si měl něco sbalit“, zkoušel Harry.

„Zlato, stačí ti jen pár drobností a osobních věcí. Tvé oblečení je už sbaleno a připraveno. Než odejdeme, zakouzlím tvá zavazadla, aby se k večeru objevily u tebe,“ usmála se pyšně.

„Jak to kouzlo funguje?“  zeptal se se zájmem chlapec. „Ty věci nasměruješ na Temné sídlo nebo za mnou?“ I když to nebylo to nejdůležitější, bylo by fajn, kdyby se Draco dostal ke svým věcem.

„Jistěže za tebou. Nechceme přece, abys je pak v tom rozsáhlém sídle hledal,“ zachichotala se Narcisa a Harry se smál s ní. To totiž znamená, že kufry se octnou v sídle Řádu u pravého Draca. Jak příhodné!

„Doufám, že mi nepřistanou na hlavě,“ dovolil si další vtípek, ale okamžitě ztuhnul. Nepřestřelil?

„Samozřejmě, že ne,“ zamračila se Narcissa. Ale vzápětí se její tvář zase rozjasnila. „Oh, ty žertuješ, že? Jsi zřejmě v povznesené náladě. Samozřejmě tě chápu,“ obdařila ho blahosklonným úsměvem.

„Nuže, můj chlapče, teď tě již opustím, aby ses mohl připravit na tu velkou událost,“ vstala z křesla a zatleskáním přivolala hejno pokorných domácích skřítků. „Ať jsi včas připraven,“ zavelela a odkráčela. Také se přece musela připravit na tu událost, že?

A Harry osaměl. Skřítkové mu oznámili, že koupel je připravena. Harry se pomalu svlékl, lahvičky s lektvarem rychle ukryl do nočního stolku a přešel do koupelny. Tam ho skřítci usadili do obrovské vany a začali ho opečovávat.  S povzdechem jen mrknul na vedlejší sprchu. Umyli mu vlasy, udělali manikůru, pedikůru a podobné blbosti. Harry se jen podivoval, co chtějí zdokonalit na již dokonalém těle. A dokonalé skutečně bylo. Když stál uprostřed koupelny a nechával se natírat vonnými mastmi, hleděl na sebe do zrcadla. To tělo bylo velmi štíhlé, ale ne vyzáblé, byly zde zřetelné svaly.  Kůže, ač velmi bledá, nepůsobila nemocně, a korunu tomu dával pohledný obličej s výraznýma očima a hedvábnými vlasy. Musel uznat. Malfoy byl … krásný. Zkusmo si přejel dlaní přes hrudník až na břicho. Byl tak jemný a sametový. Opět ucítil to cukání v rozkroku a musel se usmát. Malfoy si zrovna tak mohl prohlédnout jeho tělo. Bude se mu taky líbit? Raději tu myšlenku zahnal.

Když byl usušený, učesaný a všechny ty blbosti okolo, vrátil se do pokoje, kde měl připravené šatstvo. První, co ho zděsilo, byla miniaturní černá tanga. Merline, opravdu chtěli Voldyho potěšit, že jo? Dracovo nádobíčko se do nich skoro nevešlo. Pak následovaly hříšně upnuté kalhoty a saténová košile s hlubokou rozhalenkou. Elegantní polobotky. Vše černé. Taky tam byly připravené nějaké honosné šperky, tak je na sebe navěsil, ať je všechno jak má být. Navrch si oblékl slavnostní hábit, pro změnu bílý se zlatými výšivkami. Teď byl připraven. Najednou pocítil podivné svědění. Okamžitě pochopil, o co jde. Rychle lektvar. Málem to prošvihl. Zbývající lahvičky ukryl do hábitu zabalené do kapesníku, aby necinkaly. Skoro to podělal! Lucius Malfoy by ho zřejmě zabil hned na místě. Aspoň, že Draco je v bezpečí. Ať to dopadne jak chce, Řád se už o něho postará. Rozhlédl se po pokoji a rychle naházel do kufru pár věcí, o kterých se domníval, že by je Malfoy chtěl. Má sbaleno a může jít. Je čas.

Sešel dolů a přitom si prohlížel sídlo. Dracovi rodiče ho již netrpělivě očekávali v salonku vedle vstupní haly.

„Drahoušku, vypadáš úchvatně, budeš se mu líbit,“ vyslovila se pochvalně Narcissa.

„To doufám,“ Harry se v duchu uchechtl a pro jistotu zvedl nos nahoru.

„Tak se mi líbíš, synu. Jsi Malfoy, tak na to nezapomeň,“ prudil Harryho Lucius. *No jistě.*  

„Takže půjdeme?“ Už to chtěl mít za sebou.

„Samozřejmě,“ pronesl spokojeně Lucius, uchopil Harryho nad loktem  a všichni se přemístili do Temného sídla.

*****

Přistáli v obrovské síni, kde již postávala horda vyšňořených Smrtijedů a nadšeně je vítali. Harry se rozhlížel po jejich tvářích, ale Snape mezi nimi nebyl. Aspoň se snažil ty obličeje zapamatovat. Do budoucna, pokud tohle přežije, by se to mohlo hodit. Uvedli je do sálu, kde byla vystrojená honosná tabule. *Prima, aspoň se před tím nadlábnu.*

Ve skutečnosti však absolutně neměl chuť k jídlu. Nitro měl stažené jak ve svěráku. To byly jen hrdinské výkřiky uvnitř mysli, aby si dodal odvahu. I Nebelvír má své hranice.

A byl tam taky on, Voldemort. Lucius a Narcissa se mu obřadně uklonili a Harry je okamžitě následoval. Bylo jasné, že Riddle měl rád, když se mu klaněli jako veličenstvu.

„Vítám tě, Draco,“ usmál se rudooký. Brr. Bylo to téměř hrůzostrašné. Muž mu vykročil vstříc a vztáhl k němu ruku. Malfoyům nevěnoval žádnou větší pozornost, pouze na Luciuse krátce kývnul. Harry na něho hleděl jako hypnotizovaný a ruku mu podal zcela automaticky. Jenom doufal, že se citelně neotřese odporem. Nechal se odvést ke stolu, kde byl usazen hned vedle Temného pána. Ten pak pokynul ostatním, aby zaujali svá místa. Poslouchali ho jako pejsci.

„Vítám zde své věrné, aby se mnou oslavili tento významný okamžik. Po dnešku už mi nic nebude stát v cestě!“

*Co to plácá?* Harry sledoval, jak všichni přistoupili ke stolu a uchopili číše k přípitku. Tak se připojil a vyklopil obsah do sebe. Nějaké bublinky.

„Opatrně s tím alkoholem. Chci, aby sis to užil,“ naklonil se k němu Voldemort. Harryho zamrazilo. Když uvnitř potlačil pocit nenávisti, který k tomu muži cítil, stále tu ještě zbylo zhnusení z jeho vzhledu. Byl skutečně nechutný. Hadí ksicht, celý zelenošedý. *Ubohý Draco. Jak dlouho se tím pomyšlením trápil?* Zatímco mu šly hlavou tyto myšlenky, hostina pokračovala. Nemohli si nevšimnou lascivních pohledů, kterých se mu dostávalo od Smrtijedů sedících okolo stolu. Dívali se na něho a něco si mezi sebou šuškali. Někteří se pochechtávali. Temný pán je však zpražil pohledem a úsměv jim zamrznul. No, aspoň něco. Harry se snažil něco sníst, protože mu kručelo v břiše. Od rána nejedl a teď už bylo pozdní odpoledne. Doufal, že to brzy skončí. Měl strach, aby mu nedošel lektvar, který celý den potajmu upíjel. To nebylo snadné. Čekal na okamžik, kdy bude s tím ohavou sám.

Už nemusel dlouho čekat. Voldemort odložil číši a vzal svého budoucího druha za ruku, kterou si přitáhl k ústům a políbil ho do dlaně. Vítězný výraz, který měl v očích, vypovídal o všem.

„Nyní už je čas,“ obrátil se na ostatní, „abyste nás nechali o samotě. Odcházím do svého pokoje. Luciusi, přiveď svého syna za chvíli za mnou!“ Na to se významně podíval na Draca/Harryho a odkráčel. Harry sledoval, jak se Smrtijedi přemísťují pryč, až zůstali jen Malfoyovi. Narcissa ho na rozloučenou objala a přemístila se také. V tuto chvíli zůstal sám, jen s Luciusem a toho hodlal využít po svém. Přišla ta chvíle.

„Kde jsou pánovy pokoje? Byl jsi tam někdy?“ Snažil se zabrnkat na jeho samolibost.

„Samozřejmě!“ pyšnil se Smrtijed. „Měl jsem již tu čest.  Pokoje Temného pána jsou nad hlavním schodištěm vpravo. Ostatně poznáš je na první pohled.“

To Harrymu stačilo, aby nebloudil. Lucius jenom zíral, když na něho vytáhl hůlku, která nepatřila jeho synovi.

„Petrificus Totalus!“ zaklel Harry a Malfoy sebou praštil o zem. Chlapec mu vytáhl hůlku ukrytou ve vycházkové holi .

„Tahle hůlka je mnohem vhodnější k tomu, co chci udělat,“ vysvětlil. „Nechci svou milovanou hůlku znesvětit zakázanou kletbou. Mdloby na tebe!“ Omdlelého a svázaného muže pak odlevitoval do vedlejší místnosti, aby nebyl na očích.

Vydal se po schodišti nahoru a zhluboka dýchal, aby se zklidnil. Vpravo našel honosné dvoukřídlé dveře. To je ono. Zastavil se, aby v kapse stisknul minci. Věděl, že funguje. S Hermionou to několikrát ověřovali. *Čekám na vás, přátelé!* Nadechl se a vstoupil do pokoje, který byl obývací částí pokojů. Byl nečekaně útulný. Byly tam další dvoje dveře. V jedněch stál Voldemort opřený ležérně o futro. Byl již napůl svlečený s rukama založenýma na nahé hrudi. Harryho oklepalo. Teď nesmí udělat chybu.

 „Pojď dál, hochu,“ zavrněl a rukou mu pokynul směrem do další místnosti. Harry kolem něho prošel do ložnice s obrovskou postelí. Všude kolem hořely svíce, které potemnělému pokoji dodávaly intimní atmosféru. Ucítil, jak mu zezadu položil ruce na ramena, postrčil ho dál a začal mu sundávat bílý hábit. Harry měl naštěstí obě hůlky u sebe. Svou za košilí a Malfoyovu v rukávu košile. Lektvar už potřebovat nebude. Cítil, že za chvíli se promění zpět. Z nějakého pomstychtivého důvodu chtěl, aby Voldmort věděl …

„Pane, můžu mít otázku?“ Voldemort ho obešel s pobaveným výrazem ve tváři.

„Ptej se,“ vyzval ho milostivě. „Co bych neudělal pro svého druha.“

„Proč jste si vybral právě mě, pane?“ Muž se zasmál.

„Lucius ti to neřekl?“ zvedl neexistující obočí. „ Jak roztomilé! Pak ti to tedy řeknu já. Ty ses, Draco, narodil s proroctvím, které praví, že spojíš svůj život, mysl a tělo s nejsilnějším kouzelníkem své doby. Když mi to Lucius prozradil, nemohl jsem odolat, to jistě uznáš. Byl jsi stvořen pro mne! A tvá krása je bonus, který mě velmi těší.“  Muž ho sjížděl hladovýma očima. *Jsi tak namyšlený, Tome! Ať si Draco vybere kohokoli, ty to nebudeš!* Ucítil první známky proměny a stiskl Luciusovu hůlku. K jeho štěstí se k němu v kritické chvíli otočil Voldemort zády, protože kráčel k posteli.

„Pojď, ke mně!“ přikázal a s nataženou rukou se otočil. Šokem zcela ztuhnul! Před ním stál Harry Potter!

Ten s namířenou hůlkou zašeptal: „Jménem Draca Malfoye …“ Muž vytáhl svou hůlku, ale už nic nestihl. „… Avada Kedavra!“ zaznělo a oslnil ho zelený paprsek. Byl konec. Harry zhluboka dýchal a zíral na tělo, které před ním leželo. *Je skutečně mrtvý? Je možné, aby to bylo tak snadné?*

Natáhl ruku s hůlkou,  pro jistotu zaklel „Inscendio!“ a tělo vzplálo. Svezl se k zemi a hleděl na hořící ostatky. Netrvalo dlouho a dveře za ním se rozletěly, až narazily do zdí. Do místnosti vpadl Brumbál, za ním Snape a mezi dveřmi se tlačili další. 

„Je po všem“, hlesl Harry. Víc ze sebe nevymáčkl. Stále byl trochu v šoku z toho, jak chladnokrevně ho zabil. A bylo jedno, že to byl Voldemort. Právě si zadělal na další noční můru.

„Ano, chlapče“, poplácal ho ředitel po hlavě jako pejska. Pak zakouzli něco, co urychlilo hoření a za chvíli tam zbyla jen hromádka popela.

Snape nad popelem chvíli tiše stál a pak mávl hůlkou s opovrživým výrazem v obličeji. „Evanesco!“ Nic nezbylo. Temný pán, Voldemort, Tom Rojvol Radlle, byl definitivně fuč.

„Harry, je čas se vrátit. Řád a Bystrozoři se postarají o zbytek. Ty jsi svůj úkol splnil,“ prohlásil ředitel a pomohl chlapci na nohy. Bez dalších průtahů se s ním přemístil do bezpečí Grimauldova náměstí.

*****

„Harry! Harry!“ Draca vytrhly ze zamyšlení výkřiky. Harry Potter byl zpět i s Brumbálem. Vyskočil z křesla a jeho nohy ho samy nesly k tomu, kdo ho zachránil. Nebo aspoň pevně doufal, že už je po všem. K němu se však nedostal, protože Harry šel z náruče do náruče. Stál opodál a tiše sledoval ty projevy nespoutané radosti. Nakonec se Harry dostal až před něj a obdařil ho tak zářivým úsměvem, až mu změkla kolena. Nebelvír si ho naprosto bezprostředně přitáhl do náruče a pevně ho objal. Draco ovinul ruce kolem jeho těla a hlavu mu položil na rameno.

„Děkuji ti“, zašeptal mu do košile a snažil se potlačit slzy, které se mu draly do očí.

„Dokázali jsme to“, šeptal mu zpět Harry. Draco zvedl hlavu a jejich tváře se otřely. Oběma projelo příjemné chvění. Odskočili od sebe. *Promerlina, vždyť na ně všichni civí!* O Draca se pokoušely mrákoty.

„Jak jsi to zvládl mezi samými Nebelvíry?“ ptal se Harry, aby zamluvil tuto situaci, ale stejně si byl vědom nenápadných vědoucích úsměvů. *Do pekla! To si zase vyslechnu řečí!*

„Jó, Malfoy byl v poho, kámo,“ odpověděl mu za něj s úsměvem Ron a všichni se uvolněně rozesmáli.

Brumbál se nad nimi shovívavě usmíval a v očích mu hrály obvyklé jiskřičky. Eufórie převzala svou vládu nad všemi. Moly Weaslyová kolem pobíhala s otázkou, jestli nemají hlad. Už se nezlobila. Všechno dobře dopadlo a její blízcí se postupně vraceli do sídla Řádu. Každý měl co vyprávět.

Draco se trochu zasmušil. Co s ním bude dál? Brumbál ho vzal za rameno, pokynul i Harrymu a oba je vedl do vedlejší místnosti.

„Určitě máš nějaké otázky, hochu,“ pobídl ho.

„Ano, chci se zeptat na své rodiče. I když …, přece jenom …“ Větu nedokončil.

„Tvá matka se po hostině přemístila na Malfoy Manor, takže při vpádu Bystrozorů tam nebyla. No, a tvůj otec …“ Harry se rozpačitě drbal na hlavě.

„Tvůj otec je v rukou Bystrozorů, ale je živ a nezraněný. Harry se o něho postaral,“ zamrkal Brumbál.

„Jo, a tady je jeho hůlka“, vyndal ji Harry a podal mu ji. „Pro zajímavost. TAHLE hůlka zabila Voldemorta.“ Draco si ji vzal a rozpačitě ji v prstech přehazoval.

 „Mimochodem, věděl jste, že Draco je zatížený proroctvím, stejně jako já?“ obrátil se střapatý kluk na ředitele a Dracovi vyjely oči údivem.

„Jak jsi to zjistil, Harry,“ otázal se stařec.

„No, prostě jsem se na to Voldyho zeptal a on mi to řekl.“

„Co přesně ti řekl?“ Blonďák jen kmital pohledem z jednoho na druhého a čekal, co z nich vypadne.

„Řekl, že Draco Malfoy spojí svůj život, mysl a tělo s nejsilnějším kouzelníkem své doby. Říkal, že byl stvořen pro něho.“ Rozpačitě pokukoval po druhém chlapci, který nestačil žasnout. *Proč mu to nikdo neřekl, sakra?!*

„To je pravda, ale není to celé,“ prohlásil Brumbál a oba kluci na něho s očekáváním hleděli.

„Jediný syn Malfoyova rodu spojí svůj život, mysl a tělo s nejsilnějším kouzelníkem své doby, který jeho jménem změní běh kouzelnického světa.“

„To není takový rozdíl,“ odfrkl si Harry. „Ale tímhle jsme tu věštbu zvrátili, ne?Je to možné, pane profesore?“ obrátil se zvědavě na Brumbála.

„Věštba není nezbytně dogma, můj chlapče,“ usmál se Brumbál. „Ale v tomto případě si nejsem tak úplně jistý, že se věštba skutečně nenaplní,“ poklepal Harryho po rameni a v očích mu zajiskřilo.

Harry byl zmatený. Vždyť toho zmetka zabil, ne? Jak by … „Ale … to není možné! Já …“ Harrymu se náhle vybavila věta, kterou řekl před tím, než Voldemorta zabil. *Jménem Draca Malfoye … Avada Kedavra!*  Brumbál se mu díval z blízka do očí a on se nemohl zbavit pocitu, že mu právě čte myšlenky.

„Myslím, že si potřebujete promluvit o samotě.“ Na to se s pobaveným úsměvem otočil, něco si brumlal pod nosem a spěchal pryč. Chlapci po dlouhé době osaměli.

„Co jsi provedl?“ zeptal se téměř výhružně Draco. Harry vzhlédl, červený v obličeji, nervózně přešlapoval s rukama vraženýma hluboko v kapsách.

„No … víš … já … nemyslel jsem to tak!“ breptal.

„Pro Merlina! Tak už se vymáčkni,“ sjel ho netrpělivě Draco. Koneckonců tu šlo o jeho život!

Harry se zhluboka nadechl a tichým hlasem Dracovi převyprávěl poslední okamžiky Toma Riddla. Když skončil, nejistě se podíval do tváře svého spolužáka a bývalého školního rivala. K jeho překvapení měl Malfoy na tváři opět ten svůj sebejistý výraz a nezdálo se, že by byl nějak extrémně naštvaný. Divné.

„Zabil jsi ho mým jménem?“ Draco měl konečně zase pevnou půdu pod nohama. Už věděl, jak naloží se svým životem a nejlepší na tom bylo, že to tak chtěl.

„No … ano. Ale já přece nejsem nejsilnější kouzelník,“ kroutil se Nebelvír.

„Teď možná ještě ne, ale budeš!“ prohlásil s jistotou Zmijozel. *O to už se postarám, jako že se Malfoy jmenuju!*

„Ale ty …, určitě nechceš …“ Harry nevěděl co říct.

„Sklapni, Pottere, a polib mně,“ přikázal blonďák a přitáhl si ho k sobě.

Nejdřív se jen opatrně dotkli svými rty. Ten dotek se však spontánně stával vášnivější.  Draco svým jazykem zkusil ochutnat jeho horní ret a odpovědí mu bylo zasténání a pootevřená ústa, čehož okamžitě využil a polibek prohloubil. Oba slastně vzdychli a jejich ruce svými doteky probouzely vír vášně, který se je chystal oba vtáhnout. Jejich jazyky bojovaly o nadvládu, těla se o sebe třela a dech se zrychloval. Harry opět ucítil to napětí ve svých kalhotách. Mírně se odtáhl a přerušil polibek. Zůstali však stát v objetí. Draco se přitiskl svým rozkrokem na ten Harryho a šibalsky se usmál.

„Myslím, že máme oba stejný problém,“ zašeptal spiklenecky a opřel se čelem o to Harryho. „Teď na to však není vhodná chvíle. Musíme mezi ostatní.“

Harry rezignovaně odstoupil. Když se Zmijozel chystal opustit místnost, Harry ho zastavil.

„Ehm, myslím, že jsem tě rozcuchal.“ Věděl jak je Malfoy marnivý a nechtěl, aby mu to později předhazoval. Ten si naučeným pohybem upravil účes a zlomyslně pohlédl na Nebelvíra.

„Na tobě to naštěstí nikdo nepozná,“ ušklíbl se.

„Pche,“ zaprskal Harry a společně se vydali na chodbu.

Když vstoupili do společenské místnosti, všechny pohledy se k nim obrátily. *Ono to vědí!* pomyslel si Draco. *No a co, já jsem Malfoy a nemůsím se za nic stydět!* Zvedl nos nahoru a hrdě se usadil ke stolu.

„Myslím, že tady někdo mluvil o večeři,“ prohlásil a s potěšením sledoval, jak zrzek bobtná. Atmosféra se uvolnila a tak si v klidu vychutnávali skvělé jídlo, doprovázené družným rozhovorem.

„Myslím, že potřebuji znovu ubytovat,“ tiše nadhodil blonďák po večeři.

„No, jistě!“ ozvala se paní Weaslyová. „Tvá zavazadla se tu v podvečer z ničeho nic objevila a profesor Snape je již přepravil do tvého pokoje. Doufám, že zůstaneš.“

„Mohu?“ zeptal se Draco a rozhlédl se po osazenstvu. Ozval se Harry.

„Dům je můj. Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít.“ V očích mu svítila naděje.

„Děkuji. Půjdu se zabydlet. Ukážete mi, který to je?“ zeptal se věcně Zmijozel a obrátil se na paní Weasleyovou. Při cestě kolem stolu se sehnul k černé čupřině a špitl: „Budu tě čekat.“

Harrymu okamžitě zaskočilo a začal se dusit. Ron ho mlátil do zad. „Co je, kámo?“

Blonďák odkráčel se spokojeným úsměvem. Bez ohledu na situaci, vždy mu udělalo radost, když vyvedl z míry svatého Pottera.

*****

Mládež trávila večer společně při hraní šachů a Řachavého Petra a přitom nezávazně klábosili. Nezapomněli si do sebe občas vzájemně rýpnout, aby nevypadli z cviku. Když je paní Weaslyová začala rozhánět do postelí, Draco významně pohlédl do zelených očí a šel. Ubytován byl v pokoji Siria Blacka a z rozhovorů pochopil, že to byla drobná Snapova zlomyslnost. Jeho kmotr nikdy nezklame ve svém snažení, ale k jeho hlubokému zklamání to Potter vzal celkem v pohodě.

Nahlas se tomu zasmál. Umyl  se a ze svých zavazadel vyndal pyžamo. Chvíli přemýšlel a pak si oblékl jen kalhoty. Přitom vzpomínal  na to, jak Potter vypadal sexy v tom oblečení – jeho oblečení , když se sem přemístil. Škoda, že se pak převlékl. Lehl si do postele a snažil se neusnout. Nebyl si jistý, jestli Nebelvír přijde, ale doufal, že ano. Zcela Malfoyovsky si hodlal to nejlepší, co nabízel kouzelnický svět, zabrat pro sebe. Při tom všem rozjímání nakonec usnul.

*****

Harry seděl v pyžamu na kraji postele, nohy spuštěné na zem. Neustále svíral pěsti nebo si třel dlaně o kolena a nervózně vzdychal. Ron ho pozoroval a potlačoval smích. Všichni tušili, co se tu děje a ani Ron nebyl tak natvrdlý, aby nepochopil.

„Copak? Snad nejsi nervózní?“ smál se.

„Rone, neser mě!“ nevydržel to Harry a vyprskl.

„Co se čertíš. Tak se seber a jdi za ním. Určitě na nic jinýho nemyslíš,“ praštil sebou Ron do peřin. Harry se k němu otočil.

„Tobě to nevadí?“ zeptal se kamaráda.

„A co jako? To, že je to kluk, nebo že je to Malfoy?“ ušklíbl se zrzek.

„No, vlastně obojí.“

„Že jsi na kluky, to nějak překousnu. Ale Malfoy?“ Harry mlčel a čekal, co z něj ještě vypadne. „Ty víš, že z něj nejsem nadšený“, pokračoval Ron, „ale to, že jsi právě kvůli němu rozjel tuhle akci a zabil Ty-víš-koho … To už něco znamená. Nebudu ti do tvé volby kecat, ale nezapomeň - je to MALFOY!“

Harry se ošil. „Jsem si toho vědom.“

Ron mu pohlédl do očí. „Takže si uvědomuješ, že je to nafoukaný, marnivý a sebestředný spratek, pyšnící se svou čistou krví. I když uznám, že když se ti podaří zavřít mu hubu, tak bude asi docela roztomilý,“ pitvořil se dvojsmyslně.

„Rone!“ oba se teď chechtali. „Nech si ty řečičky. Kdyby slyšel, jak o něm mluvíš, měl bych co dělat, abych ti zachránil zadek,“ smál se Harry. „I když …,“ zamyslel se. „Kdybych měl vyjmenovat, co se mi na něm líbí… Ech, naštěstí, nikdo není dokonalý,“ mávnul nad tím rukou, aby ty myšlenky zahnal.

Zrzek se na něho podíval jako na blázna. „Tak to se pleteš. Každý přece ví, že Malfoy je dokonalý.  A tobě to dá pěkně sežrat, věř mi,“ zasmál se tiše Ron.

Harry se křivě pousmál. „Dík za podporu, kámo,“ pronesl ironicky.

„Nemáš zač. Nemáš zač.“

*****

Harry vykročil na chodbu. U Siriova pokoje se zastavil  a nejistě zaklepal. Nic. Vzal opatrně za kliku a tiše otevřel. Aby ho nikdo nenačapal, tak vklouzl dovnitř a rychle za sebou zavřel. V pokoji hořela jedna svíce na prádelníku u zrcadla a její světlo příjemně osvětlovalo zšeřelý pokoj. Jeho oči sklouzly k posteli, na které ležel Draco. Spal. Levou nohu měl vystrčenou z peřiny ven, jak se odkopal. Jednu ruku měl pod hlavou a druhá mu spočívala na holém břiše. Ve světle rozptýleném zrcadlem vypadal nadpozemsky. Éterická bytost z jiného světa. Stál tam a nemohl odtrhnout pohled. Sjížděl očima jeho tělo, jako by si ho chtěl zapamatovat navždy. Najednou si uvědomil šedý pohled.

„Co zíráš, Pottere? Mám si tam pro tebe dojít, statečný Nebelvíre?“ posmíval se uštěpačně. Tolik k nadpozemskému andělovi.  

„No, já … nejsem si jistý … že ty …“, začal rozpačitě.

„Okamžitě se přesuň sem, nebo na tebe použiju hůlku!“ sedl si a autoritativně ukázal prstem na podlahu u postele. Harry se pobaveně usmál a třemi dlouhými kroky přistoupil k posteli, kde už ho natažené ruce stáhly k sobě. Usadil se na kraj postele a nyní si hleděli z blízka do očí. Harry neodolal, zvedl ruku a jemně se dotkl tváře před sebou.

„Jsi tak krásný“, vydechl.

„Samozřejmě“, vypustil blonďák a přitáhl si jeho hlavu k polibku.

Když Harry na svých rtech opět ucítil ten svádivý jazýček, který ho vyzýval k prohloubení polibku, zahodil všechny pochybnosti a vrhl se po hlavě do toho. Uchopil Dracovu hlavu, prohrábl mu vlasy (trochu škodolibě) a pak své ruce nechal putovat po tom těle, které ho tak lákalo. Ucítil, jak mu nedočkavé ruce rozepínají vršek pyžama, aby mohly pod ním vklouznout na ramena. Kabátek mu sklouzl po zádech dolů. Přitáhl Draca k sobě a mazlil ho rukama. Ten kontakt holých těl mu skoro vzal dech. Blonďák ho pevně objal a lehl si, čímž ho stáhl sebou na postel. Harry přerušil polibek, aby mohl ochutnat jemnou kůži na krku a žužlat ouško. Vzrušené vzdech y mu napovídaly, že je to tak správně.

Rukama zkoumal další části těla a ústy se přesunul na hrudník, který líbal, olizoval a jemně hryzal. V tu chvíli Draco pokrčil jednu nohu a tlakem převrátil jejich těla, takže teď byl nahoře on a vládl. Svými prsty mu přejížděl po klíční kosti, po ramenou, přes žebra až na pevné břicho. Jeho dotyk přímo pálil. Jazykem bičoval i konejšil citlivé bradavky. Zuby trestal, aby pak polibky léčil. Svými dotyky a polibky uváděl Harryho na pokraj extáze. Nikdy takové pocity nezažil.

Překvapeně se zajíknul, když ucítil nenechavou ruku, jak mu přes bok zajela pod kalhoty a začala je stahovat.

„Dolů, dolů s tím,“ šeptal nedočkavě Draco a Harry mu pomohl sundat jak svůj, tak jeho zbytek pyžama. Když se jejich obnažené erekce začaly třít o sebe, téměř vykřikl blahem. Nečekaně se blonďák obkročmo posadil na jeho stehna a s divokým leskem v očích si ho prohlížel.

„TY jsi krásný“, zašeptal, když se skláněl k jeho klínu. Když se jazykem opatrně dotkl špičky penisu, tělo pod ním se mu vzepjalo vstříc. Spokojeně se usmál a vzal ho celého do úst. Olizoval ho a sál, nadšený Harryho reakcí. Ten vyrážel slastné steny a rukama téměř trhal prostěradlo.

Harry cítil, že se blíží vyvrcholení, tak Draca něžně odstrčil, aby se na něho vzápětí vášnivě vrhnul a oplatil mu jeho péči. Lehl si mezi jeho nohy a do ruky uchopil ten vyzývavě trčící penis. Než ho vzal do pusy, otřel se o něho tváří, aby zjistil, jak je překvapivě horký a jemný. Začal ho laskat jazykem a ústy, olízl tu nedočkavou slanou kapičku. Chlapec pod ním se svíjel a vycházel vstříc těm rtům, které ho slastně mučily.

„Harry, udělej to! Teď!“ vyrážel mezi vzdechy blonďák a snažil se ho přitáhnout na sebe. „Pojď do mě!“, zaznělo téměř jako příkaz a na důkaz své žádosti roztáhl nohy, aby ho v sobě uvítal.

*Ano, ty můj panovačný anděli*, pomyslel si Harry a zkusil zasunout jeden prst do jeho konečníku. Pak dva. Draco se svíjel a vyrážel proti němu, aby jeho prsty dostal co nejhlouběji do sebe. Protože Harry neměl nic jiného, snažil se svůj penis co nejvíc zvlhčit slinami, než začal vstupovat do toho žádostivého otvoru.

„Ano!“ téměř křičel blonďatý chlapec, obtočil nohy kolem jeho pasu a prsty mu svíral ramena. Plně spojeni svými těly, si hleděli upřeně do očí. Zelené a šedé oči se vpíjely do sebe, když se začali pomalu pohybovat. Nejdřív si užívali ten pomalý pohyb tam a zpět, ale vášeň je brzy pohltila a intenzita přírazů se zvýšila. Hlasité vzdechy, proložené šeptanými něžnými slůvky a vášnivými polibky. Nakonec, zcela ponořeni do vzrůstající vlny, naplňující jejich zpocená těla, téměř současně dosáhli vrcholu. Jejich výkřiky se spojily v jeden a náhlý pocit uvolnění byl k nepřežití. Zůstali ležet v pevném objetí a Draco si jen koutkem mysli uvědomil, že měli pokoj zabezpečit kouzlem soukromí.

*****

Harry je oba očistil kouzlem a přetáhl přes ně pokrývku. Byl unavený a nechtělo se mu vracet do pokoje.

„Prý chladný Zmijozel. Jsi vášnivý jako ďábel,“ poznamenal zadýchaně. Odpovědí mu byl tichý smích.

„Zdání klame. To bys měl vědět,“ šeptal Draco a rukou hladil to pevné břicho, ucho přitisknuté k hrudi. Poslouchal jeho rozbouřené srdce. V tenhle okamžik byl šťastný.

Smích však zmizel, když si všiml zasmušilého výrazu v zelených očích. „Co se děje?“

„Tvůj otec se děje. Dostal jsem ho do Azkabanu.“

„Tím se netrap. Pokud přežil, tak jeho peníze a styky mu velmi rychle pomůžou ven. V tomhle je nejlepší, věř mi,“ uklidňoval Nebelvíra.

„Ale bude zuřit! Vždyť jsem tě vlastně využil, abych zabil Voldemorta, navíc jeho hůlkou. No … a … tohle … mezi námi. Bude mě chtít zabít,“ sýčkoval Harry.

Draco se zasmál. „Dovol, abych ti vysvětlil, kdo je můj otec. Až překoná počáteční vztek, a to nebude dlouho trvat, uzná nevyhnutelnost proroctví a vytěží z toho pro sebe co nejvíc. Jenom bude mírně rozladěn, že jeho odhad nejsilnějšího kouzelníka nebyl tak docela správný. A jeho hůlka? To pro něj bude to nejúžasnější. On bude vlastníkem hůlky, která zabila Temného pána. Bude na ni náležitě pyšný.“

Harry pokýval hlavou. „Věřím. Jenom si nejsem jistý, jestli jsme to neuspěchali.“

„Ale to je přece symbolické! Obě proroctví se završila v jeden den!“

„Cože?“ nechápal Harry.

„Ty vůbec nemáš smysl pro dramatická gesta,“ smál se Draco.

„Nejsem nejsilnější …“

„Neremcej pořád! To nech laskavě na mém posouzení, protože to proroctví nelže,“ řekl důležitě. „Ale jestli tě to uklidní, i když jsi ten nejsilnější,“ gestem zarazil další odpor, „pořád mám nad tebou navrch.“ Harry se chtěl zeptat, co to plácá, když ho Zmijozel dorazil.

„ Já jsem totiž ten, kdo nejsilnějšího kouzelníka komanduje v posteli!“ rozesmál se spokojeně.

„Nenechám se komandovat,“ zabručel Harry nevrle.

„Né?“ protáhl Draco laškovně a lehce vklouzl svou rukou pod deku a stiskl Harryho penis a začal ho honit. Harry zalapal po dechu.

„Draco!“

„Mlč a líbej mě,“ zavrněl mu do ucha blonďák a statečný Nebelvír bez dalších protestů poslechl. Jeho poslední smysluplná myšlenka byla : *A to jsem si myslel, že všechny bitvy už mám za sebou!*

KONEC