Všechno nebo nic - 7.

Autor: Nade

7. kapitola

Harry se Snapem se ocitli před branami Bradavické školy.

„Hněte sebou, Pottere!“ zavrčel Snape, když se chlapec zapotácel.

Víc už nemluvili, dokud nestáli v Brumbálově pracovně. Ředitel nemohl potlačit slzy dojetí, když objímal svého chlapce na uvítanou. Snape tomu jen znechuceně přihlížel.

„Nechci vám kazit radost, ale právě jsme kvůli tomuhle nemehlu ztratili možnost špehovat Temného pána,“ prohlásil lektvarista  kysele.

„Ano, já vím,“ povzdechl si Brumbál a posadil roztřeseného Harryho do křesla.

„Stejně už hrozilo prozrazení. Tohle to jen urychlilo. Budeme si muset poradit i tak. Hlavně, že je chlapec zpět v bezpečí. A ty taky, Severusi.“

„Určitě bych si pro příště odpustil být svědkem toho, jak naše celebrita laškuje s Temným pánem,“ neodpustil si Snape jízlivou poznámku a pohlédl na Harryho. Ten však byl úplně mimo. Konečně na něj dolehla tíha předchozích událostí. Měl skelný pohled a klepal se, až mu cvakaly zuby.

Než stačil ředitel cokoli říct, obrátil se Snape ke krbu se slovy: „Hned jsem zpět.“ A skutečně. Během okamžiku se vrátil a podal chlapci lahvičku.

„Okamžitě to vypijte!“ přikázal.

Harry poslechl a během mžiku cítil, jak ho uklidňující lektvar uvolňuje. Brumbál zavolal ředitelku Nebelvírské koleje, která za okamžik vstoupila do dveří. S úlevou pohlédla na svého studenta.

„Minervo, doprovoď prosím Harryho do jeho koleje. Určitě si potřebuje odpočinout,“ vyzval ji ředitel.

„Pojďte, pane Pottere. Vaši spolužáci budou velmi potěšeni,“ zahlásila McGonagalová, pomohla mu vstát a vedla ho ze dveří.

* * *

V Nebelvírské věži vypukla nepředstavitelná vřava, když vstoupil jejich spolužák a kamarád. Vrhli se k němu a všichni ho chtěli alespoň poplácat po zádech. Harryho to velmi těšilo, ale už padal únavou a účinkem uklidňujícího lektvaru.

„Taky jsem rád, že vás vidím,“ hlesl. „Všechno vám povím zítra. Ale teď… postel.“ Podlomily se mu kolena.

Kluci ho skoro vynesli nahoru do ložnice a Ron s Hermionou už ho ukládali jako malé dítě. Než ho stačili přikrýt, skutečně už spal jako mimino. Opustili tiše ložnici a šli se přidat k veselí do společenské místnosti. Ještě bylo dost brzo.

Ron si ještě vzpomněl na jednu tichou úmluvu a zavolal si Papušíka.

* * *

Ve Zmijozelském sklepení seděl Malfoy v křesle a utápěl se v depresi. Najednou dovnitř vlétla malá opeřená koule.

„Co to je?“ podivili se inteligentně Crabbe s Goylem, ale než stačili cokoli udělat, vyskočil Draco, který tu malou neposednou věc poznal.

„Asi to sem zabloudilo,“ řekl pohrdavě, „s potěšením to vyhodím ven.“ Přitom zachytil malou sovičku, nepozorovaně sebral lístek, který nesla, a vystrčil ji opatrně ven. Mrknul na vzkaz, na kterém stála pouhá dvě slova: JE TU.

Malfoy se úlevou skoro rozbrečel. Pomalu ten pocit vydýchával, když ho nahradil nový. Vztek.

„Pitomá, zrzavá… lasice! Nemohl napsat víc? Jestli je v pořádku nebo na ošetřovně? Vážně ho prokleju, jen co ho uvidím!“ Pro teď mu však muselo stačit, že jeho Nebelvír je zpět. Ostatní se dá vyřešit. Pak si smutně pomyslel, že právě dnes večer se měli setkat. Ach jo.

* * *

Harryho uprostřed noci probudilo nelidské chrápání. Teda Rone! Nahmatal brýle, aby se mohl podívat kolik je hodin. Hm, skoro půlnoc.

Malfoy!, vzpomněl si Harry. Horečně na sebe začal házet oblečení, boty. Popadl plášť a pelášil do astronomické věže. Když vstoupil do místnosti ve věži, spatřil zamyšleného chlapce, jak nehnutě sedí na sedačce. Chvíli jen tak stál a díval se na něj.

Ten na něho otočil hlavu a řekl: „Dneska jsem tě vlastně ani nečekal.“

„Tak proč jsi tady?“ odpověděl Harry otázkou. Pak rovnou vykročil vpřed. Uprostřed místnosti se setkali v pevném objetí. Dlouho tam jen tak stáli a tiskli se k sobě, jakoby měli strach, že je někdo nebo něco od sebe oddělí.

Pak blonďatý chlapec uvolnil objetí, vzal druhého za ruku a vedl ho k sedačce, na kterou ho usadil. Sám si sedl vedle něho, aniž by jeho ruku pustil. Malý Nebelvír si pomyslel, že dnes už ho někdo za ruku vedl. Ale to bylo nesrovnatelné. Teď se rozhodně pustit nechtěl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě mladý Malfoy. „Neublížil ti?… Víš, co myslím,“ dodal trochu rozpačitě.

„K ničemu nedošlo,“ ujistil ho Harry. „Vlastně, tvoje výuka vyšla vniveč,“ neodolal Nebelvír a při pohledu na Dracův výraz se začal bláznivě smát.

„Pottere, ty pitomče,“ zavrčel, ale pohybem vyjádřil opačné emoce. Prostě si toho pitomce přivinul blíž k sobě. A zmíněný si naprosto šťastně opřel čelo o jeho hrudník a vnímal tlukot spřízněného srdce. Jen tak seděli a užívali si přítomnosti toho druhého.

Později se Draco osmělil s otázkou. „Vážně uvažuješ nad tím, že se s ním oženíš?“ Chtěl mít jasno.

„To v žádném případě,“ zahuhlal mu Harry do košile. „Brumbál by to nikdy nedopustil.“

„Proto si ho nevezmeš?“ pokračoval blonďák.

„Ne,“ zvedl hlavu a pohlédl mu přímo do očí, „protože nechci, víš?“

„Tak proč celá ta komedie?!“ vyprskl Draco.

„Jenom zdržujeme,“ vysvětloval Harry. „Copak sis nevšiml, že poslední dny nikdo nezemřel ani nebyl mučen? Od Voldemorta je to něco jako projev dobré vůle, abychom mu uvěřili, že smlouvu myslí vážně.“

„Neříkej to jméno,“ napomenul ho Draco. Harry to přešel mlčením. Tohle nehodlal řešit. Teď ne.

„Takže jsi ho jenom tahal za nos,“ pokračoval Draco. „Jak zmijozelské od Nebelvíra,“ ušklíbl se.

„A co ta tvoje sexuální výchova pro Temného pána,“ rýpl si černovlasý chlapec.

„Sám ses mi vnutil!“ bránil se Malfoy.

„A tys na to ochotně přistoupil.“

„Hmm… jsme ztraceni,“ povzdychl si dramaticky blonďák a oba se začali tiše smát.

„Možná bys měl vědět, že kouzelný klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu,“ řekl Harry, když se utišili.

„A proč tě tam teda nezařadil?“

„Protože jsem nechtěl.“

„Proč?“

„Kvůli tobě,“ povzdechl si Harry.

„Asi jsme nezačali moc dobře, co? Ale můžeme to ještě napravit,“ řekl Draco a znovu si přitáhl menšího chlapce na svou hruď a pevně ho přivinul. Něco překáželo. Aha, brýle.

„Sundej to!“ přikázal a než si Harry stačil uvědomit, co tím myslel, sám mu brýle sundal z nosu a odložil je stranou.

„Tahle je to lepší,“ zhodnotil jeho obličej a oči beze skel.

„Máš pravdu, taky ti to takhle sluší víc,“ zamžoural s úsměvem Harry.

„Drzoune,“ usmál se blonďák a rozcuchal rukou už tak neposedné vlasy. Do pozdních hodin tam jen tak seděli, povídali si nebo se navzájem popichovali. Bylo už skoro ráno, když se vydali do svých kolejí. Kus cesty šli společně a pak se zastavili na rozcestí.

„Budeme někdy pokračovat ve výuce?“ zeptal se vyzývavě Harry.

„Zítra,“ odpověděl mu jeho protějšek.

„Ale tentokrát jinde,“ prohlásil Nebelvír. „Komnata nejvyšší potřeby, hned po večerce,“ zašeptal mu do ucha, pak ho jemně políbil na rty a odplachtil dřív, než se Draco na něco zmohl.

Ten za ním ještě chvíli hleděl a pak se usmál. Komnata nejvyšší potřeby? Tak to je příslib! V duchu však myslel na to, že dnešní noc bez sexu pro něho znamenala víc, než by čekal.

* * *

Při snídani se u Zmijozelského stolu musel jeden chlapec hodně držet, aby nezíval. Naproti u Nebelvíru bylo jedno místo prázdné.

Asi ještě spí, pomyslel si. Dobře dělá. Já si taky půjdu ještě lehnout. Doufám, že mě ti balvani nechají dospat. Je neděle!

Zato Harry spal skoro až do oběda. Když vstal a vykonal hygienu, vydal se do společenky, kde už ho nedočkavě vyhlíželi. Hermiona nedočkavostí skoro nadskakovala na židli.

„Harry! No konečně!“ vykřikla a běžela mu v ústrety.

„No tebe to teda vyčerpalo,“ divil se Ron. „Už jsem myslel, že jsi usnul na sto let.“

„Ne, že bych to nepotřeboval,“ zasmál se Harry a hned nato se ocitl ve víru otázek a odpovědí. Když všechno přetřásli tam a zpátky, zavelel: „Dost! Jde se na oběd! Od včerejších pamlsků v Medovém ráji jsem nic nejedl. Sežral bych i Voldemorta!“

Nebelvíři se začali chechtat, jak jinak, vždyť je to cháska drzá a nezbedná. Hromadně, jako prvomájový průvod, se vydali do Velké síně.

Harry jedl opravdu s velkou chutí. Ládoval se jako o život, živě se vybavoval s kamarády a očima často zabloudil k protějšímu stolu. Modré a zelené oči se několikrát střetly. Ron si toho všiml a obrátil se na Harryho.

„Měl bys vědět, že Malfoy byl včera pěkně rozhozenej, když zjistil, co se stalo,“ šeptal. „Jak je to vůbec mezi vámi?“

„Rone!“ peskovala ho Hermiona. „To je opravdu Harryho soukromá věc. Nebuď tak zvědavý.“

„No, ale já bych rád věděl, na čem jsem,“ frfňal zrzek.

To já taky, pomyslel si Harry s ohledem na blížící se večer. Věděl, co se pravděpodobně odehraje a měl strach, jestli to neuspěchává. Faktem ale bylo, že po tom velmi toužil a tak se rozhodl riskovat.

Byl přece Nebelvír!

>>>Všechno nebo nic - 8.>>>