Všechno nebo nic - 5.

Autor: Nade

5. kapitola

Ráno u snídaně se Ron naklonil ke kamarádovi a zažertoval: „Zdá se, že schůzka se vyvedla, co?“

„Jak jsi na to přišel?“ Harry zvedl tázavě obočí.

„Jednoduše,“ zachechtal se zrzek, „usmíváš se jako pitomeček.“

„Rone!“ pokárala ho Hermiona a plácla ho přes ruku, ale přitom se taky usmívala.

„Merline, to jsem tak průhledný?“ podivil se Harry a v odpověď mu zaznělo dvojité „Ano!“.

Pohlédl ke zmijozelskému stolu a setkal se s modrým pohledem. Lehce zrudnul a sklopil zrak.

Na druhé straně síně si jeden chlapec pomyslel: Proč jsem, sakra, určil schůzku až na sobotu? Kdo má tohle vydržet?

* * *

Po hodině přeměňování si Harryho zavolala profesorka McGonagalová, oznámila mu, že po obědě má zajít do ředitelny a sdělila mu heslo. Brumbál už ho očekával.

„Je něco nového, pane řediteli?“ zeptal se.

„Přišel ti dáreček,“ sdělil mu rovnou Brumbál, „a přestože cítím, že je nabitý černou magií, nepřišel jsem na to, jak funguje. Na dotyk to nereaguje, ale ty na to radši nesahej.“ Položil na stůl krabičku se vzkazem.

Pane Pottere

přijměte tento dar od Temného pána

jako projev upřímného zájmu o vaši osobu.

S úctou

Lucius Malfoy

„Ts, ani se s upřímným zájmem nenamáhá, aby mi to poslal sám,“ okomentoval vzkaz Harry. „Můžu se na to aspoň podívat, abych věděl, jak si mě cení?“ zeptal se.

„Jistě, ale radši se k tomu nepřibližuj,“ varoval ho ředitel a pootevřel krabičku.

Harry úžasem vydechl. V krabičce ležela nádherná zlatá brož ve tvaru složitě propleteného hada. Jak jinak. Zelené smaragdy hadových očí začaly jemně zářit a ředitel, který si změny všiml, krabičku okamžitě přikryl. Harry se lehce zapotácel a pak se radši rychle posadil

„Co to, u Merlina, bylo?“

„Měli jsme štěstí, kouzlo nestačilo zapůsobit. Spojení zelených očí! Chytré, to by mě nenapadlo! Tady je jasně vidět, že nikdo nemá patent na rozum,“ dokončil svou řeč sebekriticky ředitel.

„Co s tou věcí uděláme?“ zeptal se zhnuseně Harry.

„Vrátíme ji panu Malfoyovi s řádným vysvětlením!“ Brumbálovi se zablýsklo za skly jeho brýlí.

* * *

V úterý ráno přiletěla sova na Malfoy Manor s vráceným dárkem a dopisem.

Pane Malfoyi

Jsem nesmírně poctěn, ale takto cenný magický dar

nemohu přijmout. Necítím se hoden takové vzácnosti

a proto dar s pokorou vracím.

Doufám, že tento můj krok nebude přijat s nevolí a

nebude důvodem k zášti, která by ukončila současné

křehké příměří.

S úctou. Harry Potter

PS: Dar vracím vám, neboť od vás jsem jej obdržel.

Luciusova první myšlenka byla: Tentokrát mě Temný pán určitě zabije! Zatracený kluk!

Nejen, že se ta věc minula účinkem, zde byl zřejmý Brumbálův zásah, ale navíc ji drze vrátil. Pán bude zuřit! Na druhou stranu nemohl Malfoy neocenit Nebelvírovu odvahu. Nikdo si k Voldemortovi nedovolil to co on. A navíc tak otevřeně!

Vždyť on sám byl nejednou svědkem chlapcovy statečnosti, a to při mnoha okolnostech. Nechtě ho musel obdivovat, s lítostí, že jeho vlastní syn takovou odvahu nikdy neprojevil.

Malfoy ale nebyl blázen a ve skutečnosti byl rád, že se Draco zatím nikdy nedostal do situace, aby byl nucen se takto projevit. Smrtijed netušil, že jeho syn právě podniká velmi odvážné kroky přímo proti vůli Temného pána.

* * *

„Jsi naprosto neschopný!“ vrčel Voldemort, zcela pomíjející fakt, že nápad byl jeho a Malfoy pouze poslem. „Co mi k tomu řekneš?!“ dotázal se důrazně, když předtím Smrtijeda ztrestal Cruciatem.

Malfoy se zvedl ze země a chvíli vydýchával bolest.

„No?!“ zahřměl jeho pán.

„Můj pane,“ začal, „chlapci zřejmě vadí, že se vy osobně neúčastníte na vašem… řekněme sbližování. Podle dovětku v dopisu se domnívám, že právě toto se ho dotklo. Neúčinnost vložené magie připisuji Brumbálovi.“

„Brumbál,“ vyprskl vztekle Voldemort. „Takže můj chlapeček chce mou osobní účast? Má ji mít, a to bez Brumbála! Připrav přenášedlo a zajisti, aby se k němu dostalo!“

Voldemort pak sdělil svému služebníkovi podrobnosti a poté ho milostivě propustil.

Malfoy si oddechl. To bylo o vlásek, pomyslel si a radši se urychleně přemístil, aby vyplnil rozkazy a vše připravil.

Voldemort se zatím rozvaloval na svém trůnu a v duchu si plánoval další kroky.

„Už brzy se znovu setkáme, drahoušku, ale tentokrát to bude jiné.“ Spokojeně se ušklíbl.

* * *

Harrymu zatím týden ubíhal v blaženém očekávání. Vlastně byl trochu mimo. Dokonce si vysloužil nepříjemný školní trest se Snapem, když s Nevillem upatlali nějaký silně výbušný lektvar a zdemolovali tak značnou část učebny. Snape zuřil. Hermiona nad ním jen protáčela panenky a Ron se nestydatě uchechtával.

Harrymu to bylo jedno. Nemohl se dočkat soboty, ale zatím se musel omezit jen na významné pohledy, které si s Dracem vyměňovali. Těšilo ho, že ani blonďák nebyl úplně v pohodě, i když se to snažil všemožně skrýt.

V sobotu dopoledne se s přáteli vydal do Prasinek, aby se trochu odreagoval od toho nekonečného čekání. Merline, ten týden byl nekonečný! V Prasinkách opět zažili spoustu povyražení.  Sladkosti v Medovém ráji, máslový ležák u Madame Rosmerty a Hermiona zase blaženě vzdychala v knihkupectví. Kluci si z ní samozřejmě tropili šašky. Nakonec se všichni vydali do nově otevřeného krámku, u kterého nebylo jasné, co tam vlastně prodávají.

Nakonec se ukázalo, že se jedná o vetešnictví. Prodávali tam použité magické předměty všech tvarů a barev. Při probírání zbožím si užili dost legrace, protože některé předměty fungovaly překvapivě a jiné zas dost špatně. Prodavač na ně jen trpělivě a shovívavě hleděl, a ponechal je jejich zábavě. Každý si tam vybral nějakou tu drobnost s tím, že v Nebelvírské věži budou mít zaručený úspěch. Ještě celí rozesmátí se vydali k prodavači, aby zaplatili.

Když prodavač vracel Harrymu drobné, vtiskl mu do dlaně nezvyklou minci. Když si Harry uvědomil, o co jde, chtěl ji upustit, ale prodavač zamumlal heslo, které uvedlo přenášedlo v činnost. Slyšel jen zoufalý Hermionin výkřik a s trhnutím se přemístil. Když se vzpamatoval, zjistil, že klečí na kamenné dlažbě. Drobné, včetně té mince, mu vypadly z ruky na zem.

„Konečně, Harry!“ uslyšel známý syčivý hlas. „Už jsem tě očekával. Vítej v mém domě!“ Když zvedl svůj zrak, spatřil Voldemorta sedícího u prostřeného stolu.

„Smím tě pozvat na oběd?“ zeptal se hadí muž úlisně a pokynul mu rukou ke stolu.

Harry vstal ze země a pomyslel si: Jsem zatraceně v loji! Věděl, že jediné, co ho může zachránit, je zdržovací taktika. Když získá dostatek času, je šance, že mu někdo nebo něco zachrání zadek. Přeneseně i doslova. Pomalu se blížil ke stolu a v kapse pro jistotu nahmatal svou hůlku.

„Ale Harry, dnes ti ode mne žádné nebezpečí nehrozí, takže se v klidu posaď a nabídni si něco k jídlu.“ Voldemort se mu vyloženě vysmíval, ale nevypadal na to, že by chtěl zaútočit. Harry si tedy sedl na jedinou volnou židli a měřil si svého nápadníka ostražitým pohledem.

„Co ode mne chcete?“

„Ty nevíš? Myslím, že si toho máme dost co říct,“ usmál se poťouchle Voldemort. „Ale až po obědě,“ uzavřel a pustil se do jídla. „Ty nebudeš?“ otázal se, když se Harry ničeho ani nedotkl. „Copak nemáš hlad ani chuť?“

„Mám,“ přiznal, „ale taky mám strach, že když sním nebo vypiju něco nepatřičného, nebudu už mít možnost svobodné volby.“

Temný pán se zlostně zasmál a naklonil se k němu blíž. „Jsi chytrý, nebo dobře poučený!“ zasyčel. „Ale jak chceš, nutit tě nebudu.“ Pak v klidu pokračoval v jídle.

Harry se zatím nervózně vrtěl na židli a rozhlížel se kolem. Minuty byly nekonečně dlouhé, delší než den.

Voldemort ho pozoroval a pak se s úšklebkem zeptal: „Líbí se ti tu? Tady budeme společně žít, až budeme manželé.“ Zálibně ho sjížděl pohledem.

„Vlastně už se nemůžu dočkat.“ Jeho pohled mluvil zcela jasně a jinou možnost ani nepřipouštěl.

Opravdu jsem v průšvihu, pomyslel si Harry a očima začal studovat vzorek na ubruse.

>>>Všechno nebo nic - 6.>>>