Všechno nebo nic - 6.

Autor: Nade

6. kapitola

V Bradavicích vypukl poprask. Podivný prodavač se hned po svém činu přemístil neznámo kam a nechal Rona s Hermionou zoufalé v opuštěném krámku. Ti nelenili a o život běželi zpět do Bradavické školy, aby co nejrychleji informovali Brumbála.

Ten hned povolal Snapa, protože bylo nad slunce jasné, že jedině on může Harryho přivést zpět.

Snape opět zuřil. „Potter je na světě zřejmě jen proto, aby přitahoval problémy na sebe a na ostatní v jeho okolí,“ vrčel.

„Nebuď tak zaujatý, Severusi,“ napomenul ho mírně Brumbál. „Nyní musíme podniknout všechno, co půjde, abychom Harryho zachránili. Víš, co to znamená!“

„Uvědomujete si, že je to strašně riskantní a nejisté?!“

„Vím, Severusi, ale v tuto chvíli nemáme jinou možnost,“ konstatoval smutně ředitel.

* * *

Harryho přátelé zatím nervózně postávali u ředitelny a nedočkavě očekávali jakékoli zprávy. Ve velké síni to zatím hučelo jako v úle. Všichni tušili, že se stalo něco špatného, ale jenom se dohadovali co.

Draco samozřejmě zaznamenal, že u nebelvírského stolu chybí Zlaté trio. Kolem žaludku se mu ve zlé předtuše usadil svíravý pocit, takže ani nemohl jíst. Jen se trochu ponimral v talíři, aby se neřeklo a nepozorovaně se vytratil zjistit, co se vlastně děje.

Chvíli obcházel po chodbách, ale jeho kroky ho nakonec zavedly k ředitelně. Tam spatřil ty dva. Grangerová brečela a Weasley pochodoval sem a tam, jako by chtěl ujít sto jarních kilometrů.

„Co se stalo!“ vyštěkl na ně.

Oba ztuhli a chvíli na něj hleděli.

„Harryho… unesli,“ šeptla střapatá holka a znovu se rozvzlykala.

„To ne!“ hlesl Zmijozel a z obličeje mu zmizelo i to málo barvy, kterou tam měl. Zůstal úplně v šoku, protože na něj rázem dolehlo vědomí, že toho malého černovlasého kluka možná už nikdy neuvidí. Otočil se ke zdi a čelo si opřel o studený kámen. V návalu bezmocnosti několikrát udeřil rukou do zdi.

„Takhle to nemělo být! To se nemělo stát!“ zasyčel.

Ron a Hermiona na sebe udiveně pohlédli. Chování Zmijozelského prince je překvapilo.

V tomto rozpoložení je zastihla profesorka McGonagalová. Přeměřila si je pohledem a obzvlášť zkoumavě se zaměřila na Malfoye.

„Obávám se, že v tuto chvíli zde nejste nic platní a proto se prosím rozejděte do svých kolejí,“ řekla svým typickým způsobem a pokračovala. „Pokud nastane změna, budete samozřejmě informováni.“ Nekompromisně je vypakovala pryč.

Zmijozelovi bylo jasné, že jeho nikdo zřejmě informovat nebude, proto s očekáváním pohlédl na ty dva. Setkal se s pohledem Weasleyho. Ten evidentně pochopil, o co jde a jen přikývl. Nato se všichni tři odloudali do svých společenských místností. Tohle bude dlouhý den.

* * *

Voldemort zatím na svém hradě v klidu doobědval a s nepříjemným úsměvem pozoroval svého nedobrovolného návštěvníka. Rukou pokynul skřítkům, aby uklidili, vstal a přistoupil k Harrymu. Ten si zrovna v duchu říkal, že ho vlastně nikdy nenapadlo, že by ten slizoun mohl úplně lidsky jíst. Úplně vyletěl, jak se lekl, když mu u ucha zasyčelo.

„Nechceš se tady trošku porozhlédnout? Pojď, provedu tě. Určitě se ti tu bude líbit.“ Vytáhl chlapce za ruku na nohy a pak ho vlekl za sebou. Tomu to bylo velmi nepříjemné, ale ruku mu nevytrhl.

Klid, říkal si v duchu, nezapomeň, zdržovací taktika.

Tak procházeli chodbami a nahlíželi do různých síní a místností. Temný pán se chlubil svým bohatstvím, zřejmě si myslel, že udělá dojem, a představoval mu pyšně své předky na obrazech. Lidé na obrazech reagovali různě, ale Harrymu to bylo vcelku jedno. Hlavně, když se mu v jednom okamžiku podařilo vymanit svou ruku ze sevření. Dělal, že ho ohromně zajímá nějaká socha, aby měl záminku, a pak se snažil od Voldemorta držet dál.

Tomu jen zajiskřilo v očích. Tahle hra na kočku a myš ho bavila. Pozoroval Harryho, jak v předstíraném zájmu přechází sem a tam, a čekal na příležitost, kdy ho zase nachytá. A ta přišla brzy. Nic netušící chlapec otevřel velké dvoukřídlé dveře, které vedly z jednoho celkem útulného salónku, a mezi nimi ztuhl. Zíral na přepychovou ložnici s obrovskou postelí s nebesy. V úleku udělal dva kroky vzad a tím se nechtěně ocitl v náručí svého hostitele.

Ten ho zezadu objal kolem pasu a do ucha mu smyslně zašeptal. „Copak? Nelíbí se ti? Mohu ji upravit podle tvého přání. Mým cílem je, abys byl po všech stránkách spokojený. A já taky,“ zavrněl a k Harryho zděšení ho začal líbat na krku. Nedokázal zabránit tomu, aby se neotřásl odporem. V duchu se modlil, aby to tomu slizounovi nedošlo. Ten se tím však ve své samolibosti nezabýval, spokojeně zamručel a zezadu se na něj tiskl.

„Merline!,“ vyhrkl, když ucítil, jak muži za ním narůstá vzrušením jeho nástroj. Ten se jen zasmál a ještě intenzivněji se otřel. To už Harry nevydržel, vytrhl se mu a snažil se těmto intimnostem uniknout. Věděl, že by se to mohlo zvrhnout způsobem, kterému se chtěl vyhnout.

„Podle tvé reakce bych soudil, že jsi ještě panic,“ usmíval se vědoucně Voldemort.

„Do… do toho vám nic není,“ vykoktal chlapec a začervenal se, protože panic skutečně byl, bez ohledu na jeho příhodu s Dracem.

„Takže skutečně ano?“ zasmál se potěšeně muž. „Ale to mě, Harry, neskutečně těší. Nehodlám se o tebe s nikým dělit. To si pamatuj!“ dokončil výhružně.

Harry v duchu, poprvé ve svém životě, děkoval Snapovi za nitroobranu. Kdyby se prozradil, byl by v maléru. Pouze přikývl a snažil se dostat co nejdál od ložnice.

„Nevrátíme se už do hlavní síně?“ zeptal se a sledoval reakce Temného pána.

Ten se pouze ušklíbl a nechal chlapce jít. Přitom mu však pohledem říkal jasně: „Stejně mi neunikneš.“ Hra na kočku a myš.

Harry na nic nečekal a vrátil se do místnosti, kam se původně přemístil. Rozhlížel se kolem a hledal únikovou cestu. Žádnou však nenašel. Voldemort byl na tuto situaci předem dobře připravený. Ten už mezitím došel za ním do síně a blížil se.

„Myslím, že je čas, abys mi řekl, jak si se rozhodl. Času na rozmyšlenou jsem ti dal dost,“ přitom natáhl ruku a prsty se dotkl chlapcovy tváře. „Protože jsi odmítl můj předešlý dar, napadlo mě dát ti něco osobnějšího,“ sjížděl prsty po jeho tváři ke krku, pak dál po rameni dolů k levé ruce. Pak uchopil jeho dlaň a přitáhl si ho k sobě, aby ho volnou paží pevně objal. Harrymu se hrůzou zastavil dech, když si z blízka hleděli do očí.

„Mám pro tebe prsten.“

„Prsten?“ podivil se přiškrceně mladík.

„Ano. Zásnubní prstem, který ti nasadím právě na tuto ruku,“ řekl muž a políbil ho do dlaně. Chlapec neměl slov.

„Přijmeš to, nebo odmítneš? Rozhodni se!“ začal se sklánět k Harryho rtům.

On mě snad políbí! Budu zvracet! křičel v duchu zhnuseně Harry.

V tu chvíli se do síně někdo přemístil. Voldemort tak přerušil svůj záměr a naštvaně se otočil k příchozímu. Nebelvír si zhluboka oddechl, aby následně zjistil, že příchozím je Snape.

„Co tady chceš!!“ zahřměl Temný pán, naštvaný, že byl přerušen. Snape se před ním sklonil ve výrazu oddanosti.

„Můj pane, je čas toho kluka vrátit. Jeho zmizení způsobilo hotové pozdvižení a Brumbál pohne nebem a zemí, aby dostal svého vyvoleného zpět. Mohl by vám způsobit velké problémy.“ Snape se snažil být rychlý a stručný. Jeho pán totiž trpělivostí příliš neoplýval.

„Brumbál!“ zařval. „Co horšího mi může způsobit, než co už dělá?! Potter už zůstane tady!“ Již před chvíli se definitivně rozhodl, že je konec s chozením kolem horké kaše a chlapci už žádnou možnost nedá. Do Harryho, který stál stranou, jako by hrom uhodil.

„Co mám tedy oznámit Brumbálovi, pane? Musím svou roli hrát až do konce,“ zeptal se Snape a pomalu přikročil blíž k pánovi.

Voldemort se od něj odvrátil, aby si rozmyslel strategii a tím ztratil z očí i Harryho. V tu chvíli byl Snape rychlý jako blesk. Skokem byl u chlapce a i s ním se okamžitě přemístil.

Voldemort jen hmátl do prázdna. Chvíli šokovaně hleděl na místo, odkud právě zmizeli, a vzápětí vzteky zařval jako lev. Hrad se téměř otřásl. Stačilo tak málo!

Jeden polibek a nasazení magického prstenu, který mu tak příhodně ležel v kapse, a pro Pottera by nebylo cesty zpět. Snape! Ten zrádce!  Zabiju ho!

V tom duchu pokračoval, dokud se trochu neuklidnil.

Taková promarněná šance! Proč je to s tím klukem vždycky takhle! Teď už se toho voňavého, hebkého tělíčka nechtěl vzdát. Už se ho dotkl a chtěl víc! Už ho nechtěl zabít, chtěl ho pod sebou. Tvrdě a rychle do něho přirážet, drtit ho a mačkat, a pak se vystříkat do jeho zadku nebo pusy. Znovu a znovu. Příliš dlouho už to neměl a jeho chtíč se probudil s ohromující silou. Sevřel pěsti a frustrovaně zařval. „Pottere!!!“

Pak mu pohled padl na přenášedlo. Na minci, kterou Harry nechal i s drobnými ležet na podlaze. Dotkl se prstem znamení zla na své ruce a přivolal Malfoye, který tu byl v mžiku.

„Vezmi tu minci a zajisti, aby se jakkoli dostala do vlastnictví Pottera. Je to přenášedlo.“

„Jaké je aktivační slovo, pane?“ zeptal se Smrtijed.

„Je to mé jméno. Můj chlapec ho sám vysloví, protože právě on ho používá ze všech nejvíc,“ zasmál se Voldemort řezavě, až Malfoyovi mimoděk naskočila husí kůže.

„Použij k tomu svého syna. Je čas, aby dokázal, že je hoden stát se mým následovníkem!“

>>>Všechno nebo nic - 7.>>>