Nová věštba - 01.

kapitola 1. Pokousán (autor Jutaki)

  Šumění stromů přehlušovalo hlasité sípání mladíka, který se v naprosté hrůze snažil utéct, zanechávajíc za sebou krvavé stopy. Pohled na něj byl otřesný. Po celém jeho těle byly hluboké a silně krvácející rány od kousanců. Oči zelené jako smaragdy byly široce otevřené s hrůzou a zoufalstvím odrážejícím se v nich. Jeho vlasy byly slepené a zbarvené krví, která mu vytékala z hluboké rány na temeni hlavy.

  Mladík zavrávoral a vyčerpáním se svezl na kolena. Jeho dech byl mělký a nepravidelný, doprovázený hlasitým sípáním. Opakovaně se pokoušel vstát, ale jeho svaly se vyčerpáním jen bolestně napjaly a on, neschopen tomu zabránit, se zhroutil v bezvědomí. Pak už noc přehlušilo jen vítězné zavití vlkodlaka.

***

  Hlasy. Nevítaný zvuk způsobující tupou bolest v jeho vlavě, které se po chvíli začaly formulovat do slov a později i do vět.

  „To dítě mělo hroznou smůlu, kdybychom přišli o chvíli dříve, ten vlkodlak by ho nestačil pokousat.“ pronesl ženský hlas. A Harry si v hrůze všimnul, že se nemůže pohnout, dokonce ani otevřít oči. Začal propadat panice.

  „Pokousaný vlkodlakem? To ne! To není možné! To nemůže být pravda!…“

  „Pokousal? Víš, když se na něj jen podívám, napadá mě, že by bylo lepší, kdyby ho ten vlkodlak rovnou sežral. Podívej, v jakém stavu se nachází.“ ozval se, lehce podrážděný, mužský hlas.

  „Jenže on nesmí zemřít. Vždyť je to Harry Potter!“ vyjekla žena a Harry na sobě pocítil jejich zkoumavé pohledy. Úleva. Pocit, který jím na chvíli proplul při zjištění, že ho nechtějí zabít. Ale i tak ta trocha úlevy nedokázala překonat naprosté zoufalství.

  „Spíš to, co z něj zbylo… ten kluk bude mít trvalé následky, je otázkou času než se to dozví celý kouzelnický svět.“ odfrknul. A Harry přemýšlel, v jakém stavu se asi nachází, jenže pohnout se nemohl. Cítil totiž, jak mu nějaký lektvar otupuje smysly. A tak jen dál naslouchal jejich rozhovoru.

  „No tak ho předáme do rukou léčitelů. Ti se o něj dokážou postarat…“ zamumlala. A Harry slyšel, jak se muž ostře nadechl a hned na to znechuceně odfrkl.

  „Opravdu!?“ pronesl nevěřícně. „Vždyť na něj Voldemort poslal vlkodlaka a nemusím se nějak hluboce zamýšlet, aby mi došlo, že to je kvůli tomu, že VŠICHNI kouzelníci hluboce pohrdají vlkodlaky. A ani to, že je Chlapcem-který-přežil, ho nijak neuchrání od společenských předsudků. Takže Voldemort plánoval dvě věci a to: Buď toho chlapce ten vlkodlak zabije, nebo kdyby mu měl někdo přijít na pomoc, ho aspoň pokouše. A ta druhá se mu, k vší nelibosti, podařila.“ dodal rozhořčeně.

  „Tak z něj uděláme našeho dědice. Můžeme použít kouzlo Consanguinitas filius a tak se bude moct vyhnout lykantropii.“ namítla žena a Harry zaslechl, jak si muž smutně povzdechl.

  „To už jsme tady měli, pamatuješ? A víš, jak to dopadlo, ne? Nikdo nechce přijít zcela o svou identitu a stát se potomky nočních tvorů.“ říkal už smířlivěji, ale tentokrát z něj byla cítit únava.

  Harry se snažil vstřebat slova, která padla v jejich rozhovoru. On znal kouzlo Consanguinitas filius, vždyť mu ho Hermiona četla před koncem školního roku. Používaly ho rodiny, které chtěli adoptovat kouzelnické dítě. Výsledkem pak bylo, že jejich nový syn měl nejen identické DNA, ale i vzhled. V takovýchto případech už nikdo zpětně nedokázal určit, jestli bylo opravdu požito Consanguinitas filius či je to jejich skutečný syn. Nejvíce jej pak používali čistokrevné rodiny, než bylo ministerstvem zakázáno, jako všechna kouzla, ke kterým bylo zapotřebí použití něčí krve. Dále pro něj specifická vlastnost je, že použití kouzla musí být ve všech ohledech dobrovolné a dokáže vyléčit lykantropii.

  V tuhle chvíli ho, ale nejvíce tížila jedna otázka. „Co jsou sakra zač, když nejsou kouzelníci ani mudlové!?“

  „Co takhle počkat až se vzbudí? Mohli bychom se ho zeptat, jestli bude s tím kouzlem souhlasit. Samozřejmě až mu vysvětlíme, co použití kouzla obnáší.“ zeptala se po chvíli nadějně.

  „Dal jsem mu lektvar, který přeruší veškeré spojení těla s duší. A ne! Není mrtvý, takže nepanikař. Jen se nemůže hýbat a necítí bolest. Za tři hodiny by to mělo přestat působit, jenže až se tak stane, nevím, jestli nás přes všechnu tu bolest bude moct vnímat.“ odpověděl unaveně. A Harry při jeho slovech začínal pociťovat beznaděj. Protože tímhle způsobem se nic nevyřeší.

  „Co se děje s jeho duší v tuhle chvíli? Myslíš, že nás poslouchá?“ zeptala se zamyšleně. Harry zpozorněl.

  „Ano, nejspíš ano. Kam tím míříš?“ její slova ho zaujala.

  „Co kdybychom jsme si s ním promluvili přes Ligilimens?“

  Chvilku poslouchal jejich dohadování. Protože si ten muž nebyl jistý, jestli to v jeho stavu bude fungovat, když odpojil tělo od duše. Jenže to žena zamluvila tím, že kdyby tam nebylo aspoň minimální spojení, už by toho chlapce nikdo nepřivedl zpět k „normálnímu“ životu. Normálně by Harry něco podobného nedovolil, ale on s nimi opravdu nutně potřeboval mluvit. A tak se jen modlil, aby se to nevymklo kontrole. Pak už jen mohl slyšet, jak oba vyřkli zaklínadlo.

***

  Harry stál uprostřed změti obrazů přehrávající jeho minulost a pozoroval dvě osoby, které před ním stály. Nemohl překvapením ani vydat hlásku a tak jen tiše sledoval tu neskutečnou krásu. Před ním stáli žena a muž a podle toho co viděl, usoudil, že každý patří do jiného druhu nočních tvorů.

  Žena oplývala nebezpečnou krásou, která vás nutí po ní toužit. Měla černé lokny do půli zad, temně rudé oči a smyslné rty stejné barvy. Její pokožka byla mrtvolně bledá a na rtech jí hrál lehký úsměv, díky kterému jí vykukoval pár ostrých špičáků. Byla oděna do elegantních šatů krvavě rudé a černé barvy s hlubokým výstřihem. A Harrymu okamžitě došlo, že je vampýr. Navíc jeho dedukci umocňoval zvláštní pocit. Cítil, jakoby mu něco do ucha našeptávalo, že je nemožné nepodlehnout a nutilo ho to, se jí ve všem podřídit.

  Zato ten muž oplýval krásou, kterou podle Harryho získával od samotné matky přírody. Vyzařovala z něj ohromná síla, podobná té, která proplouvá veškerou vegetací. Měl po pas dlouhé světle fialové, rovné vlasy a fialovošedé aristokratické oči. Světlou pokožku a chladný postoj. Jeho rozevřený černý plášť s fialovými odlesky odhaloval košili s vestou, ve které měl zastrčenou širokou vázanku. Dále měl úzké kalhoty a to vše bylo sladěno do fialové, šedé a tmavě modré. I u něj přišel, k jakému druhu patří, i když už to nebylo tak snadné. Před ním stál noční elf.

  Všichni se navzájem prohlíželi. I oni byli zvědaví, jak ve skutečnosti vypadá Harry Potter, jelikož uvnitř své mysli si uchovával svůj starý vzhled, který teď byl zničen díky útoku vlkodlaka.

  „Omlouvám se, že jsme ti tak vtrhli do tvé hlavy bez dovolení.“ začala upírka. „Nevím, jestli jsi nás slyšel, ale tohle byl asi jediný způsob jak s tebou mluvit v současné situaci.“ usmála se na něj.

  „Jo jasně, chápu. No něco jsem zaslechl.“ odpověděl nervózně, neschopen poskládat smysluplnější větu. Elf nad jeho odpovědí jen pozdvihl lehce obočí.

  „Takže Harry. Já jsem Vivienne Alcarmo tohle je můj muž Valcar Alcarmo. No… mohl bys říct, cos všechno slyšel?“ Začala nejistě a Harry se na ně překvapeně podíval, nečekal, že jsou manželé.

  „Jenom to, že mě pokousal vlkodlak, jsem v „hrozném“ stavu a,“ Valcarovi zacukali koutky „ že byste na mě chtěli použít kouzlo Consanguinitas filius, které naštěstí znám.“ Harry čekal, co mu řeknou, byl nesvůj, protože na něj chtějí použít to kouzlo, tak to možná nebude fungovat, jelikož nejsou ze stejného druhu.

  „Noční elfové a vampýři mohou mít děti, i když jsou trošku rozdílní. Stal by se z tebe dhampýr.“ Harry si právě uvědomil, že vampýři čtou myšlenky lidem i kouzelníkům. Podíval se na Vivienne a ta jen lehce přikývla.

  „Dhampýr?“ Harry byl překvapený. O tomhle druhu ještě nikdy neslyšel.

  „Dhampýři vznikají spojením nočního elfa a vampýra,“ vysvětloval Valcar „jsou odolní vůči lykantropii a slunečnímu záření, nevadí jim česnek, kříže, stříbro a podobně.“

  „Víš, Harry. My jsme kdysi měli syna, ale zemřel při porodu, což se nám stává hodně často. Chtěli bychom strašně moc další dítě, ale nevím, jestli bychom zvládli jeho smrt. Takže už jsme i přemýšleli o tomhle způsobu. Samozřejmě tě nenutíme, ale nezapomeň, že by bylo nebezpečné tě předávat do nemocnice svatého Munga. Mohli by tě tam zabít, když se teď nemůžeš bránit. A navíc… ehm… kouzelnický svět tě má za vlkodlaka. Tedy jestli to už ministerstvo zveřejnilo. Ten vlkodlak si totiž pamatuje vše do chvíle, kdy jsi celý zkrvavený padl k zemi. Vlkodlaka jsme omráčili, tak aby nevěděl, kdo tě zachránil.“

  Takhle si povídali další hodinu, než se Harry pevně rozhodl, že na jejich nabídku přistoupí. Samozřejmě, až potom, co se dozvěděl, že dhampýrům stačí pít jen zvířecí krev a obejdou se bez ní i týden. Mezitím můžou klidně jíst i normální jídlo, na rozdíl od vampýrů. Jejich reakce, ale Harryho překvapila. Vivienne ho prudce objala a Valcar se na něj vlídně usmál. Pak se dohodly, že s přeměnou začnou dřív, než vyprchá lektvar, co mu dal Valcar a upozornili ho, že je to bolestivý proces, který trvá i hodiny.

  Podle toho co se dozvěděl, měli už vše promyšlené, protože každým dnem doufali, že se najde někdo, kdo by byl ochotný se připojit do jejich rodiny. Harryho přitom bodlo u srdce, když si představil, jak museli trpět. A tak, když vystoupili z jeho hlavy, bez zaváhání se dali do příprav. Za chvilku už měli vše připravené a do skončení účinku lektvaru trvalo už jen něco přes dvě a půl hodiny.

  „Takže, jelikož je vše připravené, můžeme začít.“ mumlala si pro sebe Vivienne aby tím aspoň trochu uklidnila svoje myšlení, nechtěla, aby se něco nepovedlo. „Nejdříve krev budoucích rodičů.“ Ona i Valcar se řízli do ruky a nechali krev stéct na Harryho obličej a hruď v místě kde má srdce. „Tak a teď kouzlo.“ zamumlala a začala se plně soustředit na hromadění magické síly.

  „Consanguinitas filius!“

  Kouzlo pronesla bezchybně. Jelikož byla vampýr, nepotřebovala hůlku, na rozdíl od kouzelníků, dokonce i noční elfové jí nepotřebovali, i když jí mít mohly.

  Teď už jen sledovali, jak se chlapec mění. Přeměna začínala tím, že se samovolně začnou lámat kosti, aby mohli srůst jinak. Byli rádi za lektvar co, zamezil vnímání bolesti. Podobně se začaly měnit i další části těla. Po půl hodině už byli všechny kosti srostlé a dokonce rány po vlkodlakovi. Největší překvapení bylo, že i jeho jizva ve tvaru blesku zmizela, což ale bylo dobře, protože by ho s ní každý poznal. Za dvě hodiny už byl Harry skoro na konci přeměny. Jen dorůstaly vlasy.

  „Kdo by řekl, že růst vlasů může být tak nepříjemný.“ ozval se unavený hlas.

  „Harry! Takže ty už ses vrátil k sobě? Nebolí tě nic?“ zeptala se starostlivě, ale zároveň šťastně Vivienne.

  „Překvapivě, až na hnusnou bolest hlavy a šílenou únavu mi nic není.“

  „Budeme muset udělat něco s tvým slovníkem mladíku!“ řekl naoko rozzlobeně Valcar, ale i tak se široce usmíval. Oba byli šťastní, šlo to na nich vidět. Pak už jen Harry poslouchal nadšeného Valcara mluvit o jeho pokoji, který teď bude jeho.

  Dlouho si povídali. Dokonce se Harry dozvěděl, že všechny druhy elfů se specializují na lektvary. Harry se tomu zašklebil. On v nich byl příšerný. Ale Valcar mu řekl, že vůbec nesouvisí, jak mu šli lektvary do teď. Prý odteď je spojen s přírodou více než jakýkoli lektvarysta a díky tomu má odteď přirozený instinkt. Harry tomu, ale moc nevěřil. Pochyboval, že existuje způsob, jak by se mohl v tomhle oboru zlepšit, když mu to doslova zhnusil Snape.  Poté Harry upadl do hlubokého spánku, naprosto fyzicky i psychicky vyčerpán.

****************************

*POZNÁMKA AUTORKY: Nechala jsem se trošku inspirovat povídkou, kterou jsem četla. Ale jen minimálně. Spíše jsem se zaměřila na naprostou spontánnost. Psaní téhle povídky šlo úplně samo... teda ze začátku. Nyní trochu váhám v pokračování, ale mělo by být co nejdříve. V tuhle chvíli záleží hlavně na informacích, které najdu. Abych je potom mohla správným způsobem zpracovat.

*Kouzlo Consanguinitas filius jsem vymyslela já sama. Prostě jsem si související slova přeložila překladačem do latiny. 

Taky vám dodám informace, které nebyly v povídce zveřejněny. Týká se to především té části s lykantropií. Možná vám bude připadat zvláštní, že ministerstvo zakázalo způsob, jak by mohla vyléčit lykantropie. Je to především díky tomu, že elfové a vampýři se distancovali od kouzelníků. A tak se s nimi nemohli podělit o svůj objev. Taky je to tím, že vampýři a elfové nemůžou kouzelníky vystát. Ale s tím se setkáme v dalších dílech. 

*Dhampýři- potomci vampýrů a nočních elfů. Tak tohle jsem si nevymyslela. Než jsem totiž začala psát, tak jsem si snažila sesbírat co nejvíce informací o upírech a vampýrech. Mezi nimi byla i zmínka o dhampýrech.

Někteří z vás si budou možná myslet, že je něco podobného blbost. Hlavně ti, kteří četli knížku Vampýrská akademie. V té se uvádí, že dhampýři jsou potomci lidí a Morojů (to jsou vampýři s magickou schopností)

Ohledně schopností dhampýrů. Nikde jsem zatím nic podrobného nenašla. Takže hodlám udělat menší kompromis. Nehodlám z Harryho udělat tvora s nepřekonatelnou silou. Bude mít své slabiny. A počítám s tím, že jich nebude mít málo. Ale to ještě uvidím v dalších dílech.

*Zmizení jizvy ve tvaru blesku: to vás určitě překvapilo, že? Je to tím, že Harry už není a nikdy nebude Harry, kterého jste znali. To vše díky kouzlu Consanguinitas filius. Taky jste si stihly všimnout, že v názvu je zmínka o věštbě. A popravdě nebude jedna. Hned jednu z nich zaregistrujete ve třetím díle povídky. Ale bude o ní jen zmínka. (Možná). 

*Lektvary: možná vám to zní jako klišé, ale je to důležité k ději povídky (aspoň to tak dopředu plánuji, můžu to ještě pozměnit). Musela jsem to podat ve stylu, že díky elfské krvi, která mu teď koluje v žilách, má trochu jiné vnímání lektvarů a podobných věcí spojených s přírodou. Nemohla jsem napsat například: "Harry v nově objevené knihovně našel velmi zajímavou knihu o lektvarech a začal se z ní učit. Přitom jen s minimální pomocí Valcara dělal obrovské pokroky, které by byly v přítomnosti Snapea naprosto nemožné." Musíte uznat, že tohle by bylo opravdu klišé a věřte, že ani s tou elfskou krví to Harry nebude mít jednoduché! O to se postarám (xD). 

2. kapitola